Měsíční archiv:Březen 2020

Recenze | Novinky: Kesha na High Road přivedla zpět své nekontrolovatelné, dolarové já

Kesha. Americká zpěvačka, která se stala prakticky z ničeho nic v roce 2009 popovou megastar díky hitu “Tik ToK”, vydala v roce 2017 po delší pauze očekávané návratové album Rainbow. V porovnání se staršími alby Ke$hy (s dolarem místo “s”) se album Keshy (s normálním “s”) osvobozené od vlivu nahrávací společnosti a svého producenta, zdálo být konečně alespoň trochu autentické a tak nějak tím, co asi Kesha chtěla vždycky dělat. Na letošním High Road jakoby Kesha přiznala, že v ní pořád zůstalo (a vždycky bylo) kousek té Ke$hy (s dolarem) a dosáhla jakéhosi vnitřního smíření a uspokojení se svou vlastní, tedy i starou, identitou.

Kesha byla vždy známá jako taková ta zlobivá holka popové hudby. V období okolo přelomu desetiletí to bylo sice obzvlášť oblíbené napříč scénou, ale Ke$ha byla přece jenom vždycky extrémem. Přeci jenom nikdy nebylo naškodu, aby nasbíraly písně vedle přehrání od puberťáků nějaké to přehrání i od starší generace. Z čistě komerčního hlediska se tedy někteří domnívají, že není nikterak výhodný být v textech až moc explicitní.

Kesha Sebert (Foto: RCA Records)
Kesha Sebert (Foto: RCA Records)

Ať už ty řádky napsala ona sama nebo její producenti, jedna z písní se jmenovala “Take it Off” (“Sundej si to”), na “Tik ToK” si vyplachovala ráno zuby flaškou Jacku, poté byly na albu Animal (2010) také nějaké zmínky o tom, že možná potřebuje léčbu, vybízení k tomu, aby si někdo (v písni Taio Cruz) pořídil její oplzlé fotky a na dalším albu říká, že má chuť na sex se svým autem a nechybělo ani známé tvrzení “umřeme mladí”. Prostě nic, co chtějí, aby jejich dcery poslouchaly.

Nekontrolovatelná Ke$ha je zase zpátky (zčásti)

Právě další album Warrior pak bylo radikálním albem se vším všudy. Dá se říct, že to bylo na poměry popu přímo experimentální album, které překvapovalo producentskými postupy a i třeba tím, že se na albu objevil Iggy Pop a kytarová sóla.

Ke$he a jejím producentům se vůbec nedá upřít, že byly na svou dobu inovativní. Třeba “Tik ToK” a “Take it Off” už v porovnání s dnešními produkčními technikami dobově, ale naopak třeba “Cannibal” zní naprosto nerozeznatelné z dnešními písněmi. Nedávno se ostatně stala znovu populární díky Tik Toku (té video-sociální síti) a díky tomu se dočkala znovu nahrání na oficiální kanál Keshy.

Některé písně se stanou hitem až po 10 letech. Musí se uznat skvělá práce producenta Joshuy Colemana (Ammo), který dokázal myslet tehdy takto dopředu:

Když tedy přejdeme rychle kupředu, máme tady výbuch už delší dobu bublajícího sporu Ke$ha vs. její hlavní producent Dr. Luke. Ten jí měl údajně držet pod nátlakem, kdy nemohla na alba umisťovat své písně, manipuloval Ke$hu k užívání drog, sexuálnímu styku s ním a nakonec jí dohnal díky stresu, který jí způsobil i k obezitě. Ať to bylo jakkoli (pokud trpíte sebeubližováním, doporučuji si pročíst ty články z té doby).

Ať už tehdy byla pravda kdekoliv, soudní procesy pro Keshu nedopadly dobře a tyhle tahanice se ke všemu ještě podepsaly na jejím psychickém (a s tím vždycky spojeným fyzickým zdraví). Proto bylo dobré vidět v zájmu všech, že se zase věnuje hudbě a obzvlášť pak, když album Rainbow obsahovalo jedny z nejlepších písní Keshy i Ke$hy.

Kdyby se silné stránky Keshy i Ke$hy na nějakém albu jednou spojily, měli bychom perfektní album jedné z nich.

Letošní High Road je zvláštní tím, jak se zčásti vrací Keshe drzost. Jakoby usoudila, že to její staré já nemohlo za problémy, které měla a snažila se jej zase znovu vyvolat. Jestli je to dobře nebo špatně, to je sakra těžké určit. Kesha a Ke$ha mají totiž obě mnoho slabých, ale i silných stránek. Kdyby se silné stránky Keshy i Ke$hy na nějakém albu jednou spojily, měli bychom perfektní album jedné z nich. High Road takové znaky sice má, ale určitě jím nemůže být.

Album postrádá její dřívější tah na branku. Ačkoliv má Kesha teprve 33, zní na něm místy spíše jako o 10 let starší – a te nejen hlasem, ale i tím, jak to někdy zní, že se chce až moc zalíbit dnešním mladým, ale už s nimi ztrácí kontakt.

“Tonight” je vlastně to, co Kesha dělala kdysi a proti minulému albu opatrnému albu je to rozdíl. Jakoby byla zpět Ke$ha s typickou teenagerskou písní o párty ve stylu “Tik ToK”. Díky nedostatečnému hlasovému rozsahu Keshi byly vždycky její písně opatřeny až moc elektronickým upravováním auto-tunem.

Hlas nynější Keshy zní pevněji a jistěji a když jí sedne tónina, dokáže předvést velice solidní hlasový výkon a to i na rozverných písních jako “Go to Hell”, ale i roztomilé country písní “Cowboy Blues”. S rozsahem to ale pořád nikterak dvakrát slavné a asi i proto zní úvod í píseň místy podivně a jakoby nedosahovala tradičně vysoké produkční kvality dnešního popu. Nevím, jestli to byl účel producenta Stinta (Ajay Bhattacharyya), ale píseň zní paradoxně lépe na méně kvalitních sluchátkách.

Kesha v módu Taylor Swift i P!nk

Jinak to ale píseň není špatná a ačkoliv bude na vkus mnohých až moc ztřeštěná, je díky tomu alespoň vzhledem k povaze Keshi autentická. Dalším pozitivním zjištěním je, že Kesha zvládá perfektně rapovat, což ukáže znovu i na “High Road”.

V druhé písni jakoby zpívala dnešní Kesha o té staré Ke$hi:

“You’re the party girl
You the tragedy
But the funny thing
I’m fucking everything”

V refrénu ale zpívá o tom, jak se už nechce  manipulovat ostatními a bude zpívat klidně i o tom stejném, ale bude to v jejím podání:

“I don’t do that dance
I only do my own”

“Raise Me Hell” je jako velká oslava a skoro rituální písní k tomu, aby Kesha přijala svou minulost a nekontrolovatelnou povahu.

S další písni o drogách “High Road” si člověk říká, jestli je vlastně přístup Keshi v pořádku. To, že dosáhla nějaké afirmace, jak se k tomu v moderní pozitivní psychologii říká může být na jednu stranu fajn, ale je normální, aby se dospělý člověk nechtěl poučit ze svých chyb? Právě její nekontrolovatelnost jí dostala do problémů s Dr. Lukem. Ať už na jejím stavu producent měl nebo neměl podíl, věřit v to, že to způsobil celé on a jenom kvůli němu začala brát drogy, snad nemůže nikdo se zbytky racionálního uvažování.

Jednání, za které člověk nenese zodpovědnost, není normální a je nebezpečné. Zvláště, pokud Kesha ovlivňuje mnoho lidí. “My Own Dance” však alespoň přeci jen nabízí určitou naději, že se Kesha ze své prekérní minulé situace alespoň trochu poučila.

Další pozitivní věcí na High Road je fakt, že všechny tyto první čtyři písně (“Tonight”, “My Own Dance”, “Raising Hell” a “High Road”) stojí za to. Mají energii i svěžest. “Shadow” je typická popová balada. Takový ten emotivní (často bohužel umělý) moment, který musí přijít na každém popovém albu, kdy se zpěvačka dojme sama nad sebou. Vzhledem k tomu, že tohle je skoro na každém albu, není to nic kdoví jak zajímavého. “Honey” připomíná silně akustickou verzi TLC. Vcelku povedená píseň a autentická vzhledem k tomu, že TLC patří mezi hudební vzory Keshy.

Ještě lepší ale je i další “Cowboy Blues”. Country-popovou píseň, kterou bychom spíše čekali od Taylor Swift, ale ta jí klidně Keshe může závidět. Nejenže, je píseň dobře napsaná a baví celý příběh písně s řádky jako:

“Did I fuck my whole life up?
Did I miss my one true love?
Was he right in front of me at the dive bar?
Was that you with the cowboy blues?”

Ke country se kloní Kesha i na další písni “Resentment”. Keshe se nikdy nedal upřít vkus na hosty a po Iggym Popovi a Eagles of Death Metal si Kesha vybrala skvělého alternativního country zpěváka Sturgilla Simpsona.

“Resentment” nepatří úplně mezi vrcholy alba, ale potěší.

“Little Bit of Love” je naopak jedna z nejhorších písní na albu. Kesha zní v této generické popové písni jako P!nk a není to nic moc zajímavého pro všechny, kdo si občas pustí i jiné album než od Keshy.

“Birthday Suit” je další ujetá píseň, která s touhle ztřeštěností navazuje na “Tonight”. Poprvé jsem si při zvucích, které zní jako z nějaké retro kapesní videohry tetrisu říkal, že si z nás snad Kesha s producentem této písně Stuartem Crichtonem a anglickou skladatelkou Chelcee Grimes (to není ta známější Grimes, hudebnice a manželka Elona Muska, ale jiná Grimes), dělají z nás legraci, ale na ty ujeté momenty písně si člověk zvykne a ocení ty změny z této experimentální, mluvené sloky do ambiciózního refrénu. Písni také nelze upřít humornost.

I kdyby nic, tak alespoň věříte autenticitě

Na “Kinky” je oficiálně zapsána jako hostující umělec i stará Ke$ha, což tak nějak potvrzuje to, jak jsme vám tvrdili, že stará Ke$ha je zčásti zpět.

Přes opileckou píseň “Potato Song” se dostaneme na “BFF”, kterou si střihla Kesha s hudebníkem, často ale spíše producentem Wrabelem. Je vždy hezké, když pokud umí producent zpívat, hlavní hvězdy je na albu nechají zazpívat. Wrabel je ostatně spolu se Stintem a Drewem Pearsonem těmi, kdo Keshe na albu nejvíce pomohl. Člověk ale tentokrát věří, že mnoho z těch písní mělo skutečně i podstatný tvůrčí zásah. Autenticita se tedy určitě Keshe narozdíl od jejich starších alb upřít nedá.

Streamovací služby bohužel ovlivnily ekonomické uvažování týmů zpěváků a protože se díky nim za kapacitu dnes neplatí, většinou se vydává všechno, co může. Některé písně, zejména ke konci alba – “Chasing Thunder” a “Summer” jsou písně, které by za starých časů CD a vinylů, vyšly jen jako b-strany singlů, popřípadě bonusové písně deluxe verzí. Tyhle písně ale neměly na albu co dělat a album mělo skončit velice osobní a smutnou zpovědí “Father Daughter Dance”, na které Kesha zpívá o tom, jak vyrůstala bez otce.

“I don’t even know if I wanna have kids
I don’t wanna fuck ’em up the way you did”

Au. Ještě někdo pochybuje o autenticitě?

I kvůli této písně je škoda toho rozmělnění kvality na konci alba. Dvě poslední písně jsou zde úplně zbytečné. Nejsem si také úplně jistý, jestli byl ten správný nápad vyvolat zpět starou Ke$hu, když to na minulém albu vypadalo, že už jí pohřbila a udělala za ní tlustou čáru. Pokud to byl skutečně akt vnitřního usmíření, pak je to skvělé pokračování příběhu, obávám se ale, že se Kesha zhrozila že jí nenaskočilo za minulé album dostatečně mnoho $ a proto se snaží teď i vzhledem k Tik ToKové mánii její starší písně, vydělat na nostalgii po staré Ke$he.

Kesha – High Road

Vydáno: 31.1.2020
Délka: 48:33
Žánry: Pop, Electropop, Country-Pop, Pop-Rap
Rozhodně musíte slyšet: 1. Tonight, 2. My Own Dance, 3. Raising Hell (feat. Big Freedia), 4. High Road, 7. Cowboy Blues, 14. Father Daughter Dance

Pet Shop Boys, Wolf Parade, Gabriele Alpin

Legendy Pet Shop Boys na svém novém albu Hotspot nemají problém ani po těch letech nalézat zajímavá témata, o kterých se dají psát písně. Způsob podání  bohužel nezní příliš svěže. Kanadští Wolf Parade přidali na albu Thin Mind několik dobrých momentů jejich kariéry a anglická písničkářka Gabrielle Aplin se vykašlala na folk a vrhla se po hlavě a s velkou odvahou na soudobý pop.


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Pet Shop Boys nalézají okolo sebe plno inspirace, ale jejich hudba a produkce potřebuje změnu

Pet Shop Boys – Hotspot

Vydavatelství: X2
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,0+/5,0

Legendy elektronické hudby – londýnské duo Pet Shop Boys pokračuje se 14. albem. Toto album synth-popových legend si vzal na starost producent Stuart Price, který stojí například za Day & Age (s hitem “Humans”) The Killers a spolupracoval také například s Everything Everything, Duffy, Take That nebo New Order. Se současným albem Hotspot se rovněž po albech Super a Electric uzavírá trilogie alb produkovaných jím. Nutno bohužel říct, že je to asi dobře.

Zatímco totiž v době, kdy s Pet Shop Boys Stuart Price začínal, byl jedním z top producentů popové hudby, po roce 2013 už se pod příliš velkých hitů nebo velkých hitů (i přes čest k jeho práci s Duffy, Killers, Everything Everything, ale také Madonnou) přeci jen nepodepsal.

Jakoby s jeho tvůrčí šťávou odešla i tvůrčí šťáva Pet Shop Boys. Produkce se drží retro stylu elektronické hudby 80. let. a melodie také příliš šťavnatosti nenabídnou. Je to všechno až moc suché a ploché. Lze chápat, že Stuart Price nechtěl legedám do aranžování jejich skladeb zase tolik zasahovat a práce s nimi musí být něco jako když se dostanete do pozice ředitele školy a musíte zasahovat do práce těm, kteří vás kdysi jako malého caparta učili, ale stejně…

Je nutné také zmínit, že Neil Tennant zpívá pořád velice dobře a možná dokonce i lépe než v nejlepších časech své kariéry.

Producent by měl vždycky udělat pro skupinu to nejlepší a jsou silné pochyby o tom, že Start Price – ať už měl být pojítkem mezi minulou a současnou hudbou nebo měl vytvořit album spíše pro starší cílovku Pet Shop Boys – odvedl na albu stoprocentní práci.

Vítanou změnou je potom, když do studia dorazí také synth-pop současnosti v podání také londýnských Years & Years, kteří vyschlý zvuk přeci jen výrazněji osvěží. Neil Tennant si s Olly Alexandrem na “Dreamland” notují perfektně. Je z toho cítit radost a svoboda. Stejně tak “Burning The Heather” nabízí výborný text, škoda že jen ta hudba nejde dostatečně s nimi. Je nutné také zmínit, že Neil Tennant zpívá pořád velice dobře a možná dokonce i lépe než v nejlepších časech své kariéry.

Pet Shop Boys vůbec po textové stránce nemají ani zdaleka tak vyschlý rybníček jako hudebně a snadno nacházejí zajímavá témata, o kterých psát. A ať už je to píseň o zoufalé touze po úniku s hlubším zamyšlením (“Hoping For a Miracle”) nebo se jedná o svatební píseň, kterou Pet Shop Boys složili pro svého kamaráda “Wedding in Berlin”, zní daleko od nějaké únavy, která by se po takových letech mohla dostavit.

Škoda proto ještě více té hudby a s ní spojené produkce… Třeba se to Pet Shop Boys příště podaří pod nějakým jiným producentem podaří lépe. Silných 3,0.

Kanadští Wolf Parade nakrmili posluchače a přidali pár dobrých hitů do sbírky

Wolf Parade – Thin Mind

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Alternative/Indie Rock, Pop/Rock
Hodnocení: 3,0+/5,0

Minulé album kanadské kapely Wolf Parade Cry Cry Cry bylo plné frustrace, ale fungovalo obstojně. Nynější Thin Mind bez původního člena basisty Danteho DeCara jakoby bylo poklese ještě o schůdek níž a zase se víc a víc ohlížíte na zlaté časy kapely z debutového alba z roku 2005 Apologies to the Queen Mary. U nynějších Wolf Parade bohužel máte ten pocit, že vždycky klesnou o kousíček níž.

Stejně jako na minulém albu i na tomto jakoby Wolf Parade měli jen několik odvážných zástupců z řad písní, jako například melodickou, ale trpkou a lítostnou píseň “Julia Take Your Man Home” o tom, co hlavní protagonista podělal ve vztahu směrem k nějaké jeho „femme fatale“ Julii.

Syntezátory sice nezní dvakrát moderně, ale pro tyto účely fungují skvěle a mají duši. Skvělá je i “Wandering Son”. Jestliže na “Julia Take Your Man Home” zpěvák a klávesák Spencer Krug zpívá z pohledu třetí osoby, “Wandering Son” Dana Boecknera je ryze osobní zpovědí o tom, jak se díky svému povolání někdy oddálí své rodině a známým a jak se snaží seskočit z rozjetého kolotoče muzikantského světa a zase být s “normálními lidmi” okolo něj:

“Wandering son
Dissolved on the map I know
What are you running from?”

zpívá Dan Boeckner.

Jinak je bohužel album spíše instantním jídlem pro fanoušky, které tahle nová hudba Wolf Parade dočasně zasytí, ale ne na moc dlouho. Silnějších 3,0.

Dear Happy je vysoce pohodovým albem, na kterém je sympatické, jak se Gabrielle Aplin snaží soupeřit s velkými jmény popu

Gabrielle Aplin – Dear Happy

Vydavatelství: Never Fade / AWAL
Žánry: Pop
Hodnocení: 3,5+/5,0

Anglická písničkářka Gabrielle Aplin vydala své třetí album, které je jako portfoliem toho, co jako skladatelka a textařka dokáže, ale zabaleným do obalu současného popu. Kombinace chytrých sebereflektivních textů s chytlavými popovými melodickými postupy.

Celkově se jedná o album, které je radost poslouchat. Je plné silných písní, chytlavých i inteligentních momentů. Dear Happy je jako pečlivě upravená sbírka písní, kterými Aplin jakožto mladá žena dosahuje sebepoznání a používá je k vnitřní očistě a k osobnímu růstu.

Z několika let experimentování se zvukem, žánrem a stylem, si jakoby na Dear Happy, vybrala to nejlepší a Dear Happy je sbírkou písní, které jsou soudržné jako celek, aniž by posluchačům připadalo, jako by poslouchali stejnou píseň pořád dokola až do konce alba. Dost možná je to nejlepší album Gabrielle Aplin z těch tří vydaných a jestli ne nejlepší, pak určitě to nejvíce ambiciózní a největší.

Škoda, že je ale album, tím jak se snaží Gabrielle přiblížit velkým hvězdám popu, místy tolik předvídatelné, ale vždycky je sympatické vidět někoho, kdo se pokusí z nižší ligy soupeřit s těmi, co mají daleko větší rozpočty a producentské týmy. A když člověk poslouchá některé její písně jako “Nothing Really Matters”, tak kruci… Ona snad i vyhrává!

Dear Happy je příjemné a pohodové album. Pokud nemáte rádi pop, pak si ho ani nepouštějte, jinak je to pro vás přímo povinnost. Silných 3,5.

od Patrik Müller -
Public Enemy

Chuck D z Public Enemy vyhodil rapera Flavora Flava ze skupiny poté, co začal kritizovat vystoupení skupiny na meetingu amerického prezidentského kandidáta Bernieho Sanderse. Flavor Flav byl členem skupiny od roku 1989.

Public Enemy vystoupili na Sandersově meetingu v Los Angeles v neděli 1.3. a hlavní člen Chuck D zde vystoupil s DJ Lordem a Professorem Griffem jako Public Enemy Radio. Po oznámení vystoupení minulý týden právníci Flavora Flava uvedli, že rapper „v tomto volebním období nepodpoří žádného politického kandidáta“ a dodal, že Sanders není oprávněn používat image skupiny bez Flavova svolení: „Zatímco Chuck  může vyjádřit svůj politický názor, jak uzná za vhodné, jeho hlas sám nehovoří za Public Enemy.“ Flav přidal také ručně psaný dopis s poznámkou: „Hej, Bernie, nedělej to.“

Public Enemy
Public Enemy

Skupina to okomentoval následovně: „Public Enemy a Public Enemy Radio budou nadále fungovat bez Flavora Flava, děkujeme za léta služby a přejeme mu hodně štěstí.“

Flavor Flav: „Nejsem tvůj zaměstnanec, jsem tvůj partner, nemůžeš mě vyhodit, takže to pojďme dát do kupy“

Chuck D v rámci svého rozhodnutí napsal na Twitteru: „Kdyby zde stál balík peněz, tak Flav hned stojí vepředu a přímo uprostřed. Nevystupuje zadarmo ani na benefičních koncertech. Soudil se se mnou a já mu umožnil se vrátit zpět. Jeho právník mě v pátek zažaloval znovu, takže zůstaň doma a raději si najdi léčebnu… Je načase jít dále a všichni přejeme Flavovi vše dobré.“

Zásadní Tweet Flavora Flava:

Nato Flavor Flav následně reagoval také tweety, ve kterých ho obviňoval za rozpad skupiny: „Chceš rozbít něco, co jsme budovali téměř 35 let jenom kvůli politice?“ a dále napsal: „Všechno jen kvůli toho, že ho (Sanderse) nechci podporovat?“ Odmítl také Chuckova obvinění o užívání drog. Uvedl, že je 10 let čistý a objasnil, že nežaloval Chucka a ani skupinu kvůli vystoupení, ale že žádal kampaň Berniho Sanderse o úpravu klamavého marketingu, do kterého byl Flav zapojen. Pokračoval: „Nejsem tvůj zaměstnanec, jsem tvůj partner, nemůžeš mě vyhodit, takže to pojďme dát do kupy.“

Flavor Flav měl se skupinou od roku 2017 menší spory, když žaloval Chucka D a manažerskou firmu skupiny za spor o nezaplacené licenční poplatky a zisky ze zboží.

V roce 2016, před nástupem do funkce Donalda Trumpa, Flavor Flav zachoval jako jeden z mála smířlivý postoj k jeho prezidentství a prohlásil, že má pocit, že by Trump mohl jako prezident uspět.

Autor: Dominik Müller

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Recenze | Novinky: Fiona Apple nahrávala 7 let album Fetch the Bolt Cutters v domácí karanténě, aby nám jej mohla vydat, až budeme v...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Jimmy Eat World na albu Surviving jdou dobře chytlavé písně i drama. U jednodušších písní ale kvalita kolísá Každý máme své hříchy...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com