Denní archiv:5.5.2020

Nova alba Soccer Mommy Manydy Mooe Nadi Reid US Girls

Nový přehled alb, které většinou vyšly na přelomu února a března, kdy se nejvíce mluvilo o albech dámských písničkářek a zpěvaček. Nové album totiž vydala americká písničkářka s elektrickou kytarou Soccer Mommy. Mandy Moore, kterou lidé znají spíše jako herečku, opět ukázala, že je ve skutečnosti lepší zpěvačkou než herečkou. O tom, kolik je dnes na Novém Zélandu skvělých hudebníků přesvědčuje Nadia Reid se skvělým albem Out of My Province.

Z Toronta pocházející Meghan Remy v rámci projektu U.S. Girls pak měla tentokrát velké ambice a zvolila dost odlišný přístup než na minulém, spíše indie rockovém albu. Poslouchali jsme také nové album Marka Ztraceného (ale ne moc dlouho).


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Soccer Mommy – color theory

Vydavatelství: Loma Vista
Žánr:
Indie Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3,0+/5,0

Po nadšení ze skvělého prvního alba nashvillské zpěvačky a rockové písničkářky Sophie Allison, která si dle amerického stereotypu matek kolem čtyřicítky říká Soccer Mommy, na svém druhém albu lehce zklamala. Alespoň teda na ta očekávání, které jsme mohli mít po skvělém debutovém albu plné délky Clean.

Novinka color theory totiž není bohužel nic jiného než jen slabší kopie původního alba. Zvukový posun nelze slyšet téměř žádný. Ono by to ale ani nebylo potřeba, protože zvuk Soccer Mommy je unikátní sám o sobě a rozhodně by bylo škoda o něj přijít. Jenže color theory nepřináší lepší nápady ve stejném stylu prvního alba, které bylo zařazeno i na našem webu mezi mezi vůbec nejlepší alba roku 2018.

První píseň “bloodstream” je přitom skvělá. Sophie Allison zápasí se svými depresemi a popisuje, jak se snaží zírat na hortenzie, ale přinese jí to jen klid na polovinu srdce – takový, jaký údajně naposledy cítila v 13 letech. Soccer Mommy má ten dar, že nějak dokáže způsobit, že vás její problémy zajímají a to i když se zdá, že nemají žádné řešení, jak ostatně sama Allison přiznává na písni “royal screw up”:

“And I want an answer
To all my problems
But there’s not an answer
I am the problem for me, now and always.

K výborným momentům alba můžeme také přidat píseň “lucy” s kytarou, která je tentokrát více psychadelická a rozladěná než obvykle. Jestliže jindy kytara Soccer Mommy spíše připomíná takové ty líné jarní sobotní odpoledne a vůni svěžího větru, který sebou vezme vůni všeho rostlinného porostu okolo a šustění stromů, “lucy” je spíše už slušný trip, který zní jako něco, co není úplně zažitelného bez návykových látek, popřípadě mimořádného duševního stavu.

Úplným mistrovským kouskem je pak předposlední píseň “stain”, kterou se díky silnému kytarovému efektu, který tvoří druhou část písně, vzdálí Soccer Mommy daleko od svého tradičního zvuku. Nakonec dojme také píseň “yellow is the color of her eyes”, která byla napsána její matce, které zemřela na rakovinu ještě v době, kdy byla Sophie Allison před svou pubertou.

Na dalších momentech alba, jako na “Nightswimming” ale slyšíme písně, které nemají silný melodický základ. Navíc se cítíte divně, protože jsou tam zvuky jako opatrný, ale atmosférický syntezátor, které by měly dodat písni nějakou hloubku, ale píseň ve vás vůbec nic nezanechá. Hned za tím následující “crawling in my skin” je na tom velice podobně. Navíc neustále se opakující fráze názvu písně “Crawling in my skin,” je ve světě hudby už celkem otřelá. “up the walls” má dobrý náběh, ale víceméně vyšumí do prázdna.

Celkový málo výrazný dojem alba dělá také to, že na prvním albu byly písně kratší. Bylo jich přitom na albu stejně – také 10 –, avšak album bylo o celých 10 minut kratší. Na albu Clean byly písně kratší a údernější, na druhém jsou delší a rozvláčnělé. Je to škoda, protože nové album Soccer Mommy bych měl určitě někde v pomyslné padesátce nejočekávanějších alb tohoto roku.

Důležité ale také pořád je to, že se na color theory objevilo zhruba pět písní – “bloodstream”, “royal screw up”, “yellow is the color of her eyes”, “lucy” a “stain”, které byste měli slyšet, pokud se vám líbilo debutové album. Zbytek je holt daleko horší, ale pořád tu máme tyhle písně, díky kterých ani celé album color theory rozhodně nemůže skončit v propadlišti hudebních dějin. Silných, ale 3,0.

Mandy Moore – Silver Landings

Vydavatelství: Verve Forecast Records
Žánr:
Pop, Folk-Pop, Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Mandy Moore nikdy nebyla nikterak velkou herečkou a její role byly hlavně béčkové romantické filmy a béčkové komedie (čest výjimkám, jakou byla role ve výborném legendárním seriálu Scrubs). Před kamerou těžila spíše z její krásy než hereckého talentu. Je to trochu s podivem, protože si jí většina lidí spojí právě s herectvím, ale Mandy Moore je ve skutečnosti daleko lepší zpěvačka než herečka. Její příjemný hlas poskytuje dostatečnou oporu pro prosluněné, pohodové písně, které většinou pohybují mezi popem, soft-rockem, country, blues a folkem.

První píseň “I’d Rather Loose” odstartuje album ve velkém stylu. Hlavní podíl na ní má, stejně jako na drtivě většině alba folk-rockový hudebník Taylor Goldsmith, který je manželem Mandy Moore a v minulosti spolupracoval například s Johnem Fogertym a hraje v indie folkové kapele Middle Brother. Třetí hlavní postavou alba je pak skladatel a producent Mike Viola, který stál například za písněmi Ryana Adamse nebo Fall Out Boy a jeho rukopis na albu je hodně znát a dost připomíná hlavně styl Ryana Adamse.

No a tady se dostáváme do poněkud pikantní situace a zajímavého trojúhelníku, protože právě Ryan Adams je jejím bývalým manželem. Je to však právě jeho tvorba, která má na zvuk alba zásadní vliv, byť je třeba Ryan Adams duší více rocker a Mandy Moore spíše zpěvačkou křehkého popu. Hodně to jde slyšet na těch více soft-rockově orientovaných písní jako “When I Wasn’t Watching” a  “I’d Rather Loose”.

Nejlepší písní je asi druhá “Save a Little for Yourself”. Měkká angličtina v písni krásně lítá jako pírko v jarním vánku a píseň je jedna z těch výjimek, kdy je sloka s chytlavým rozkouskovaným frázováním snad dokonce lepší než refrén.

Snad každý posluchač si rovněž musí oblíbit píseň “Tryin’ My Best, Los Angeles”, která v sobě má takovou tu správnou naivitu osmdesátých  let, kdy jsme si v našich končinách ještě Los Angeles představovali jako ráj na zemi, protože jsme nevěděli, že tohle město hvězd má stejné problémy a některé i daleko větší jako každé jiné velké město.

“Easy Target” je v podstatě moderní country. Skoro zní jako píseň, kterou zpívají průkopníci amerického moderního country Little Big Town.

Konec alba je bohužel buď uspávající (“Silver Landings”) nebo melodicky i textově až otravně naivní (“Stories Reminding Myself of Me”). Jinak je ale album Silver Landings pohodové album, na kterém se podílela parta sympatických a určitě i hodných lidí. To se projevuje na náladě hudby. Pro kvalitu alba je důležité to, že ti lidé jsou očividně i talentovaní a pracovití. Silver Landings se také se skvěle hodí do tohoto ročního období, kdy slunce vítězí na mraky a nocí. Ano, není to žádný geniální výtvor, avšak jako relaxační album slouží výborně.

DOPORUČUJEME: Nadia Reid – Out of My Province

Vydavatelství: Spacebomb Records
Žánr:
Písničkářka, Folk
Hodnocení: 4,0+/5,0

Přechod z nového alba Mandy Moore na nové album Nadie Reid je velmi hladký. Novozélandská rodačka Nadia Reid na albu Out of My Province totiž působí jako starší sestra Mandy Moore. Ve skutečnosti je přitom Nadia Reid mladší, avšak talent, který má s její moudrostí způsobí to, že na celém albu ve svých ještě ani ne 30 letech, zní velmi vyspěle a moudře. Moudře a vyspěle zní jak její hudba, tak její texty.

Album tichého a velice jemného folk-rocku není tím albem, které by vás ohromilo okamžitě, ale spíše tak pozvolně prostupuje vaší myslí a stejně jako je i tempo povětšinou pomalé, i to, jak se album dostává do vašich mozkových buněk, trvá trochu déle, ale za to se tam ustálá velice pevně.

Styl Nadie Reid na jejím druhém albu je přirozený a instrumentálně přímý, ale její hlas je trochu severský, záhadný a éterický a nabízí větší zasněnost, kterou instrumentalita alba příliš nemá. Tvoří to ale výborný kontrast.

Jestliže většina alb slábne s tím, jak se blíží ke svému konci, Out of My Province je naopak čím dál tím lepší. První písně jakoby byly spíše teprve rozjezd (až na rychlejší “Oh Canada”) na  a pak to Nadia Reid napálí napřímo v polovině alba. Skromné folkové album na písni “Best Thing” zapojí smyčce a začne znít skutečně honosně.

Album je také čím dál tím více emotivnější a jakmile přijde krásná, velkolepá píseň “I Don’t Want to Take Anything From You”, je už to skoro na kapesník. Hlasový projev Nadie Reid je dokonalý. Album pak zakončí srdcervoucí “Get the Devil Out”, ze které běhá mráz po zádech. Kombinace jejího hlasu, čisté elektrické kytary a smyčců na pozadí s opakováním řádku:

“They will never take it from me,”

je neuvěřitelně silná.

Out of My Province je celkově skvělé klidné album a Nadia Reid perfektní zpěvačka jak hlasově, tak tím, jak do alba promítá svůj charakter pomocí inteligentního skladatelství a textařství. Silných 4,0.

U.S. GIRLS – HEAVY LIGHT

Vydavatelství: Spacebomb Records
Žánr:
Alternativní Pop, Indie Rock, Indie Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Projekt písničkářky z Toronta Meghan Remy vyvolal nadšené reakce u zahraničních kritik a už nejen jen je třeba jej zde také uvést. Projekt U.S. Girls v sobě má zajímavou kombinaci nízko nákladového, ale zároveň také naopak velkolepého pojetí. Stejně tak pojetí spíše psychedelického a alternativního a naopak pojetí, které zní jako z muzikálu. Její minulé album A Poem Unlimited se často objevovalo na seznamech nejlepších alb roku 2018.

Příliš velkým fanouškem jejího minulého alba jsem však popravdě nebyl. Vadil mi ten někdy až moc laxní přístup k produkci a celkové formě podání alba. Bylo to album slušné, ale že by patřilo třeba do 20 nejlepších alb roku, s tím jsem úplně nesouhlasil.

Byl to ale pořád velice, velice slibný základ a kdyby Meghan Remy dokázala vytvořit novou a lepší verzi A Poem Unlimited s posunutým zvukem dopředu, bylo by to výborné album.

Jenže nové album Heavy Light je album hodně jiné a Remy se rozhodla prakticky úplně překopat styl a začít odznovu. Přetvořit jej v ambiciózní, velkolepá projekt, který zní jako honosný muzikál. Svou honosností a vážností Heavy Light připomíná alba Fathera Johna Mistyho.  Album Meghan Remy však působí daleko více extrovertně a bohužel ne tak konzistentně.

Přitom předem vydaný hravý singl “4 American Dollars” naznačoval možný příklon a vývoj stylu alba minulého a trochu vlastně i další povedená, hudbou latinské ameriky ovlivněná píseň “And Yet It Moves / Y Se Mueve”.

Textově zajímavou písní je “Woodstock ‘99”, na kterém jsem původně čekal nějaký názor na tento slavně-neslavný festival, který byl na jednu stranu jedním z nejlépe obsazených festivalů všech dob a dívat se na něj z pohodlí gauče bylo vždy skvělé, na druhou stranu se tam však dělo plno věcí, prodejem předražené pitné vody v příšerném vedru počínaje, znásilňováním a žhářstvím konče, za které se musel stydět každý slušný člověk. Píseň je ale nakonec spíše písní o kamarádce z bohaté rodiny – možná proto ten příměr ke komerční verzi původního festivalu Woodstock z roku 1999.

Album je zvláštní tím, jak na jednu stranu má velké ambice, ale i přes epickou instrumentaci některé písně prostě zní, zní a pak zase skončí bez toho, aniž by zanechaly nějaký dojem. Je to bohužel hodně pomíjivé album a to je přitom úplně opak toho, čím by chtělo být. Meghan Remy také často hraje na emocionální stránku.

Dokonce i nechá na albu několikrát promlouvat lidi, kteří říkají kýčovité řeči jako: “Přál bych se, abych si jako puberťák nestaral o to, co si o mně lidé myslí.” Fuj! To je ale hnusný kýč, který bych možná čekal na albu nějaké naivní popové hvězdy, typu Katy Perry, která poslední dobou chce strašně moc ukázat, jak dosáhla společenského probuzení, ale určitě ne na albu U.S. Girls.

I z toho je vidět, jak Meghan Remy strašně moc chtěla vydat důležité album, ale nejspíše to chtěla až moc a bohužel si vybírala k němu zkratky, které neudělaly albu dobře.

Marek Ztracený – Planeta jménem stres

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Nudný český pop
Hodnocení: 1,5/5,0

Musel jsem si pustit tento výkvět české pop music, abych zase trochu obohatil své hudební obzory. V polovině alba jsem však usnul.

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Morrissey se může názorovým odpůrcům jenom smát. Na I Am Not a Dog On a Chain zpívá i píše skvěle Bývalý frontman...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Verdikt posluchačů k novému album Shanii Twain Now bude buď “That Don’t Impress Me Much” a nebo “You’re Still the One...