Měsíční archiv:Červen 2020

The Killers, Bob Dylan, Everything Everything, IDLES, Neil Young

The Killers vydávají springsteenovskou pecku “My Own Soul’s Warning“ – zatím možná nejlepší z těch, co jsme měli možnost slyšet z nového alba. Zatímco Killers album odkládají, legenda folkové i rockové hudby Bob Dylan už své první album od roku 2012 vydal a je tady extra ochutnávka v podobě songu “Goodbye Jimmy Reed“. Everything Everything vydali další singl z připravovaného alba “Planets“ Re-Animator. Jak to bývá obvyklé, kladou velké otázky. Tentokrát možná tu největší, jakou lidstvo zná.

Novou zvukově hutnou a naštvanou píseň vydávají punkoví bojovníci za práva menšin IDLES. Neil Young vydal konečně po skoro 40 letech album Homegrown a můžeme si tak poslechnout úsměvnou titulní píseň. Najdete zde také nové písně novozélandských indie rockových The Beths a popového písničkáře Jasona Mraze, který tentokrát zabrousil do jamajských teritorií.

Celý playlist nových písní i s novými verzemi písní, remixy a covery najdete na playslistu našeho Spotify profilu:

TIP: The Killers – My Own Soul’s Warning

Killers sdíleli další novou píseň „My Own Soul’s Warning“, která se objeví na jejich nadcházejícím albu Imploding the Mirage. Píseň pohání mohutný bubnový rytmus, který se může pochlubit chytlavým osmdesátkovým syntezátorovým kouskem ve srdnaté springsteenovské nátuře heartland rocku frontman do toho Brandon Flowers dává svůj obvyklý entuziasmus

“Cutting up the nights like a goddamn knife / And it got me thinking no matter how far / I just wanted to get back to where you are,” („Rozříznu noc jako zatracený nůž / A to mě přimělo myslet bez ohledu na to, jak daleko / Jen jsem se chtěl vrátit zpět tam, kde jsi.”) zní z refrénu „My Own Soul’s Warning“, která následuje trojici již vydaných písní  “Caution”, “Fire in Bone” a “Blowback”.

Album bylo zpočátku naplánováno tak, aby vyšlo 29. května, ale měsíc před jeho vydáním ho Killers odložili na neurčito, aby mohli v klidu dokončit práci.

“Imploting the Mirage” bude první album Killers bez původního kytaristy Dave Keuninga, ale představí hned několik velmi zajímavých hostujících – Lindsey Buckingham, K.D. Lang, Weyes Blood, Adama Granduciela s The War On Drugs, Blaka Millse a další.

Bob Dylan – Goodbye Jimmy Reed

Bob Dylan vydává album Rough and Rowdy Ways. Je to jeho 39. studiové album. Jedná se o Dylanovo první album původních písní od alba z roku 2012 Tempest, které následuje po trojici alb, která pokrývala tradiční popové standardy.

Album předcházely singly „Murder Most Foul“, „I Contain Multitudes“ a „False Prophet“. Rough and Rowdy Ways bylo vydáno jako dvojité album, přičemž celý druhý disk byl věnován filmu „Murder Most Foul“. Obsahuje příspěvky od Fiona Apple nebo Blakea Millse.

Jako extra ochutnávku vám nabízíme Dylanovu poctu americkému bluesovému zpěvákovi Jimmymu Reedovi.

Everything Everything – Planets

„Planets“ je nový, syntetický, třetí singl Everything Everything z připravovaného alba RE-ANIMATOR. Dle kapely je píseň “Planets” o vyvolání lásky, nešťastnosti a následném nalezení lásky pro vesmír.

Doprovodné video se zaměřuje na šimpanze ztraceného v existenciálním dilematu: Pokud je vesmír tak nepochopitelně obrovský, jak se může jeden primát vyrovnat se svou relativní nevýznamností? Nejsou žádná velká zjevení, pouze vědomí, že život v tuto chvíli – a zejména zpěv – je tak blízko, jak se jen k němu odvážíte dostat. Je to alegorie s kusem nadsázky, ale obsahuje v sobě jednu z největších otázek lidstva.

Stejně jako u videí pro „Arch Enemy“ a „In Birdsong“, byla vizuální část písně „Planets“ režírování Higgsem během dodržování doporučené karantény kvůli sociální distance. Vzniklá situace vlastně ještě podpořila jeho kreativitu, protože opět používá samoučené, kutilsky vyrobené techniky loutkářství, tzv. spektrálního vykreslování a podobně k vytvoření poutavého a hlavně originálního vizuálu.

IDLES – Grounds

Po překvapivě odlehčeném a pozitivnímu singlu “Mr. Motivator” se IDLES dostávají znovu do varu a zní to jakoby frontman Joe Talbot byl tentokrát společně s tvrdými údery bubnů, nekompromisními kytarovými riffy, se kterých se skoro točí hlava, byli na nové písni “Grounds”, nejvíce naštvaní za poslední dobu.

Pro skupinu, která pojmenovala své první album Brutalism to asi není žádné velké překvapení, avšak díky “Mr. Motivator” se zdáli IDLES na nové cestě k vyrovnanější hudbě. Na “Grounds” je ale přeci jen ale něco nového – hlavně, jak zapracovali prvky rozladěného syntezátoru, díky kterým je píseň něco jako již známý post-punk s post-hardcore IDLES, avšak tentokrát smíchaný s kořením něčeho mezi new wave a industriální elektronikou. Syntezátor znějící jako rozbitá trubka této písni dodá ještě více zvukové těžkosti.

TIP: Neil Young – Homegrown

Titulní skladba alba Homegrown, které měl Young vydat již před skoro 40 lety je tématicky paradoxně možná nejvíce albu vzdálené ze všech písní. Ústřední tématem Homegrown je totiž stesk se zlomeným srdcem a o frustraci nad Youngovým milostným životem.

Tato píseň je ale humornou, pohodářskou písní, ve které Neil Young očividně oceňuje význam marihuany pěstované doma. V žádném případě nečiní ani sebemenší úsilí, aby tento význam propagujcí drogu zakázanou ještě i dnes ve většině světa – a ne tak ještě v 70. letech – nějakým způsobem skrýval. Zpívá doslova: “Domácí – to je ten způsob, jakým by to mělo být” a dál si pak vesele prozpěvuje: “Domácí pěst je dobrá věc / rostlina, která jede a která to rozjede*.

Neil Young se svou věrnou kapelou Crazy Horse se pustili do písně, aby jí vydali už na albu American Stars Bar n Bars z roku 1977, ale tato sedativnější verze s mnohem méně kytarami je se stala velice oblíbená na koncertech pro společné zpívání – a obzvlášť například na charitativním festivalu s příznačným názvem Farm Aid.

*Tady jsem si naopak dovolil trochu překladatelské kreativity pro překladatelský oříšek: ‘Plant that bell and let it ring’”

The Beths – Out Of Sight

V dubnu oznámili novozélandští indie rockoví Beths své druhé album Jump Rope Gazers. Dosud jsme z toho slyšeli dvě písně – „Dying To Believe“ a “I’m Not Getting Excited“ Nyní jsou zpět s posledním náhledem alba Jump Rope Gazers s názvem „Out Of Sight“.

Kapela hrající na “Out Of Sight” je křehčí, než obvykle. Zpěvačka Elizabeth Stokes v prohlášení uvedla: “Snažíme se poslouchat hlouběji a být otevřenější. Bylo to často konfrontováno a někdy to bylo dokonce frustrující.”

Jason Mraz – Make Love

Populární písničkář Jason Mraz, pořád známý hlavně kvůli jeho masivnímu hitu “I’m Yours”, se na novém singlu “Make Love” vydal cestou Jamajské hudby, která nemísí pouze reggae, ale i gospelové vlivy a zní t jako velice povedený mix mezi americkým popem a jamajskou hudbou.

Recenze | Novinky: Yves Tumor šokoval změnou stylu a na Heaven to a Tortured Mind se přestěhoval z experimentální do pop/rockové hudby. Na albu je hned několik kandidátů na píseň roku

Yves Tumor, vlastním jménem Sean Bowie, z amerického Tennessee, je skutečný hudební inovátor a jen blázen by si mohl myslet, že po jeho minulém albu Safe in the Hands of Love, které bylo plné experimentů a extrémní hudby, přijde s něčím nepřekvapivým. Je však pravda, že Yves Tumor tentokrát přišel s albem, které je daleko více konformní a hudebně běžné. Je to také album, které si neklade na posluchače takové nároky. V tomhle ale paradoxně leží ona překvapivost jeho nového alba Heaven to a Tortured Mind,

Při poslechu Heaven to a Tortured Mind se musí dosti lidem vybavit spojitost Yves Tumora s Princem. Jednak díky mnoha sexuálnímím tématům, jednak kvůli tomu, jak Yves Tumor změnil styl a připomíná nyní špinavější verzi Prince. Yves Tumor je vlastně také tak trochu pořád 90. letech, či na konci 80. a je to na to řádně hrdý. Yves Tumor se nyní dá díky přechodu k více popovému stylu zařadit, protože neurčitá experimentální hudba samozřejmě něco podobného umožňuje jen těžko.

Z minulého alba ostatně hodně vylézali hlavně ty písně, které byly spíše pop-rockové než experimentální a které připomínaly doby velkého návratu kytar do mainstreamu v 90. letech. Písně jako “Lifetime”. Díky Bowiemu hlas, který připomíná Damona Albarna v tom navíc byli slyšet hodně britpopoví Blur. Jinak bylo album ale skutečně spíše pro náročnější posluchače a byla to velká jízda undergroundem a nadvědomím.

Yves Tumor (Foto: Earth Agency)
Yves Tumor (Foto: Earth Agency)

Heaven to a Tortured Mind je naopak z jeho dosavadních 4 alb jednoznačně to nejméně poslechově náročně. Ne, že by své experimentální ambice úplně odložil, ale přeci jen zde dostává prostor více přímějších písní. Ty spolu s Tumorovým obvyklým temným zvukem tvoří velice slušný potenciál na průlomovou desku kariéry. Zatímco tedy písně jako druhá “Medicine Burn” se částečně podvolují zmatku minulého alba, píseň “Super Star” například dokonce zavítá do éry glam rocku.

Yves Tumor je na novém albu jako vylepšená verze Lennyho Kravitze

U “Gospel for New Century” jakoby Yves Tumor zůstal věrný kořenům rocku a připomíná neskutečnou sílu, že tento žánr vynalezli černoši. Píseň, kterou rozjíždějí parádní filmové padoušské trumpety nabere v refrénu neskutečnou sílu. Je to rock s neo-psychedelií a neo-soulem. Yves Tumor mi v refrénu hodně připomíná Lennyho Kravitze, ale nějakou jeho verzi 2.0 – kreativnější a odvážnější. Perfektní rozjezd alba.

Přes jednu z nejvíce experimentálních písní – noise rockovou “Medicine Burn” se dostáváme k jen dvě minuty krátké “Identity Trade” s industriálními elementy, zahuštěnými filtrovanými vokály. I v tak krátkém čase, ale dokáže Yves Timor dát mnoho. Jsou tu ostatně i momenty, kdy přijde ještě s kratšími písněmi. Taková “Romanticist” je s délkou 1:46 vůbec nejkratší písní alba, ale přesto patří k nejlepším momentům alba.

Nejlepší písní alba je jednoznačně čtvrtá “Kerosene!”. Nejenže není zase tak časté, aby nejvýraznější píseň alba byla zrovna 4., ale píseň je unikátní i svým zvukem, kdy se už od čtvrtky alba saluje. Píseň nemá tradiční strukturu. Nemá sloky, kde si vybuduje atmosféru a pak vše vybalí v refrénu.

Tohle není píseň (“Kerosene!“), to je zhudebněný sex. 

Nejdříve to vypadá, že se ani nezačne zpívat a stejný motiv se opakuje 30 vteřin, aby se pak opatrně ozvali Yves Tumor s hostující zpěvačkou Dianou Gordon. Dotud je to nic. Okolo času 1:40 jakoby ale začali hudebníci pomalu podléhat svůdnosti písně. Už ve čtvrtině písně se tak začne sólovat. Tohle není píseň, to je zhudebněný sex.

“Kerosene“ prakticky stejně dobrá jako ta od Albiniho Big Black, i když trochu jiná

Píseň prakticky koresponduje s obalem a proto má takovou bezprostřední strukturu, kdy je zde nějaká předehra a svádění, ale pak už se jde na věc. A ne, že by tu byl refrén, ale od druhé minuty je až do vyvrcholení a uklidnění píseň prakticky v posledních vteřinách, píseň prakticky jedním velkým jammováním. Rockové kapely takové používají po posledních refrénech a rozšiřují je pak v živých verzích, ale skoro nikdy ne už v druhé minutě písně. Slyšet ženský hlas Jeremiah Raisan bylo překvapující a osvěžující.

Část po prvním kytarovém sólu,.kdy dostala možnost projevit své hlasivky, zní parádně. Skoro jakoby vás jejími hlasivkami a změnou hudby dokázala dostat někde vysoko do oblaků. Je to let nad krajinou za polojasného dne. Snažil jsem se dopátrat, jestli náhodou nebyl ten název odkazem na stejnojmennou píseň industriální/post-punkové kapely Big Black producenta In Utero Nirvany Steva Albiniho – to by v mých očích Yves Tumor stoupl ještě výše. Říkám vám ale, že o téhle písni na tomto webu do roka ještě uslyšíte. Při jaké příležitosti to asi bude (mrk, mrk)?

– “Oh, I can be your only girl, little baby”
– “I can be everything you need I need kerosene!”

Zpívají v milostném dialogu Yves Tumor a Diana Gordon.

Nejlepší je, že Yves Tumor náladu rozhodně nezkazí a pokračuje i dál parádně. “Hasdellen Lights” má naprosto skvělou nostalgickou atmosféru. Je to jako bloudit městem v dešti. Balada smutné stránky amerických velkoměst. Dostanete z toho skoro podobný pocit jako ze Springsteenova “Street of Philadelphia”. Navíc pak následuje již zmíněna povedená “Romanticist”. To byla ale epická trojice písní!

Když už jsme došli na vrchol alba, je ten správný moment, kdy by zde měla zaznít jména bratrů Jeremiah a Justina Raisena. Toho prvního slyšíme na různých místech alba. Nejvíc však asi na následující “Dream Palette”.

Jeho bratr Justin Raisen měl na zvuku alba a více popovém přístupu produkce určitě zásadní vliv, protože je producentem například producentem nebo spolu-autorem písní některých spíše popových hvězd jako Lizzo, Angel Olsen nebo Kylie Minogue. Vzít takovou ikonu alternativní hudby, jakou v USA Yves Tumor bezesporu už je a přetvořit jej na něco takto přívětivého, avšak aby to neztratilo kus sebe, je těžký úkol a Tumorovi se povedl.

Perfektní album, které kazí slabý konec aneb, jak Yves Tumor málem prohrál již vyhraný zápas

“Foile Imposé” je bohužel poté jakýmsi pozérským pokusem o navrácení vysokého uměleckého standardu do alba. Takové: “Podívejte, jsem pořád hudební experimentátor.” Píseň, ve které dokola vyjmenovává dny v týdnu a zbytek je zabalen tolik do ozvěny, že to není slyšet, zní ale dost slabě.

“Strawberry Privilege” je další výkřik do tmy. Instrumentální “Asteroid Blues” má sice zajímavý zvuk s industriálními prvky, postrádá ale vizi. Působí na albu jako náhodný zbytek, který vyplňuje stopáž. “A Greater Love” pak rovněž není nikterak velký závěr. Spíše jen vyšumění do prázdna.

Právě to vyšumění do prázdná je neskutečná škoda. Yves Tumor je úplně jako tým, co vede o poločase 5:0, má prakticky jistou výhru a na druhý poločas se vykašle a prohraje ho 0:4 s gólem v poslední minutě – v podstatě pořád bezstresový průběh, ale zkažení skvělé reputace z prvního poločasu.

Heaven to a Tortured Mind je zkrátka perfektním albem do osmé píseň “Super Stars”. Odkud to ale začne být nastavovaná kaše. Je to škoda, protože Heaven to a Tortured Mind má jinak potenciál být klidně i mezi nejlepšími 10 alby roku. To, jak slabý je konec alba ale musí praštit do uší i hluchého.

Yves Tumor – Heaven to a Tortured Mind

Vydáno: 3. 4. 2020
Délka: 36:22
Žánry:  Psychedelický Pop, Rock, Neo Soul, Alternativní/Indie Rock, Art Rock, Glam Rock, R&B, Experimentální hudba
Rozhodně musíte slyšet: 1. Gospel for a New Century, 4. Kerosene!, 5. Hasdallen Lights, 6. Romanticist

4
4,0 rating
4 z 5 (založeno na 1 recenzi)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)100%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Dobré album

4,0 rating
21.6.2020

Dobré album

Petr


Tata Bojs, Norah Jones, Neil Young, Jorja Smith, Gorillaz
Tata Bojs, Norah Jones, Neil Young, Jorja Smith, Gorillaz

Vrací se čeští velikáni alternativního rocku Tata Bojs s motivační a poměrně popovou písní “Zvony”. Novou píseň vydala také americká písničkářka z New Yorku Norah Jones, legenda country, rocku i grunge Neil Young. Velmi povedený cover nahrála skvělá britská soulová zpěvačka Jorja Smith.

Nové písně vydali rovněž americké duo Surfaces, kteří si ke zpěvu pozvali samotného Eltona Johna. Se svou video-hudební sérií Song Machines pokračují Gorillaz. Sara Bareilles napsala uklidňující píseň pro nový seriál AppleTV+ a kalifornští psychedeličtí rockeři Ty Segall s Corym Hansonem se snaží pomáhat černošské komunitě svými písněmi.

Tata Bojs – Zvony

Alternativní rocková kapela Tata Bojs odzvonila start své další fáze a k albu, které má vyjít na podzim vydává pilotní singl “Zvony”. Kapela okolo Milana Caise sáhla v úvodu písně “Zvony” k honosným filmovým smyčcům. Píseň je celkově velkolepá a ambiciózní. V písni, která je rocková, ale má určité vlivy taneční hudby, se kapela snaží motivovat posluchače ať už je to prorok nebo kancelářská krysa a dokonce v jeden moment zahrnou i celou republiku:

“Odfláknutý život Čechů
potřebuje novou střechu,”

zpívají Tata Bojs skoro jakoby zvěstovali nějakou novou éru Česka 2.0, které bude plné lidí, kteří si budou věřit a dokážou toho mnoho. Je to na Tata Bojs nezvyklý text skoro jako od Kabátu nebo Daniela Landy. Tohle není recenze, a tak si přeberte sami, jestli je to dobře nebo špatně. Tata Bojs každopádně zase pro jednou opustili svou komfortní zónu a možná s novým albem míří do rádií a mainstreamu, kde se jim přeci jen nikdy zase tak nedařilo. Uvidíme, co napoví další singly.

Norah Jones – To Live

Píseň “To Live” jakoby shrnovala úplně vše, řím se Norah Jones vyznačuje. Určitá noblesnost, umělecký přístup vyvážený s lidskostí a opravdovostí, přirozený projev hudby i hlasu a samozřejmě špičkové výkony kapely a jejich hlasivek.

Jedenácté studiové album Norah Jones, Pick Me Up Off the Floor vyšlo stejně jako píseň “To Live” v pátek.

Klip natočený v karanténě ukazuje Norah Jones a několik členů její kapely bubeníka Nata Smithe, basistu Jesseho Murphyho, trumpetistu Dava Guye a saxofonistu Leona Michelse, kteří hrají na nástroje ve svých domovech.

Neil Young – Vacancy

Country rocková legenda a kmotr grunger Neil Young vydal novou píseň “Vacancy”, poslední ukázku z nového alba Homegrown – dekády odkládaného alba z roku 1975 –, které letos konečně vydá a to už 19. června.

Jedna ze sedmi nevydaných skladeb na albu „Vacancy“ se otevírá s typickým rachotivým kytarovým riffem, zatímco Young zpívá „Kdo jsi? / Kam jdeš?“. Poté oslovuje svou starou milenku:

“I look in your eyes and I don’t know what’s there
You poison me with that long, vacant stare”

(„Dívám se do tvých očí a nevím, co je tam / Otravuješ mě tím dlouhým, prázdným pohledem.“)

Skladba byla natočena v Young Broken Arrow Ranch Studio v lednu 1975 a na stopách účinkují Stan Szelest hrající na varhanní wurlitzer, Ben Keith na slajdové kytaře, basista Tim Drummond a Karl T. Himmel na bicích.

„Vacancy“ navazuje na singl „Try“, další dosud nevydanou skladbu, kterou Young odehrál např. na turné v letech 2007 až 2008. Na živém karanténním koncertu také zahrál titulní skladbu “Homegrown”.

TIP: Jorja Smith – Rose Rouge

R&B, popová i soulová zpěvačka Jorja Smith je zpátky s novou písní v podobě coveru písně “Rose Rouge” od francouzského acid jazzového muzikanta St Germaina. Předělávka Jorje Smith bude umístěna na albu Blue Note Re:imagined, což je projekt nových verzí velkých písní nahrávací společnosti Blue Note Records. Tato kompilace vyjde 25. září a kromě Jorje Smith bude obsahovat například předělávky od Shabaka Hutchingse, Alfu Mist, Poppy Ajudhu, Jordana Rakeie, Nubya Garciu a další.

Jorja, opírající se o živou kapelu se saxofonem, klávesami a bicí, nechává propuknout její nádherné soulové vokály a zatímco kapela se špetkou jazzové inspirace udržuje věci v rovnováze, Jorja Smith ukazuje, že je jednou z nejnadějnějších britských vokalistek současnosti.

Surfaces, Elton John – Learn To Fly

Texaské duo vydalo své třetí album Horizonts již v únoru. Protože jim ale pandemie zhatila mnoho plánů, rozhodli se nenudit se a raději stvořit novou hudbu. K nové písni si pozvali takovou legendu, jakou je Elton John.

O své nové písni na Twitteru napsali: „Rozhodli jsme se nahrát tuto píseň a vytvořit prostor pro tolik potřebné informace, které se nyní sdílejí na sociálních médiích … od začátku jsme jen chtěli, aby byla tato píseň dechem optimismu pro ty, kteří to potřebují … A z hloubky našich srdcí doufáme, že tato píseň bude zdrojem povzbuzení více než kdy jindy.”

Gorillaz – Friday 13th feat. Octavian

Během posledních šesti měsíců se Gorillaz spojili své síly s umělci, jako Slaves, Fatoumata Diawara, Peter Hook a Georgia, aby mohl Damon Albarn, coby loutkovodič svých kreslených postav kreslíře Jamese Hawletta, umožnit hudební sárii Song Machine, která je audiovizuálním seriálem, ve kterém jednotlivé epizody tvoří samotné singly.

Nejnovějším hostem v další epizodě, tentokrát nazvané jako “Friday 13th”, je rapper Octavian.

Sara Bareilles – Little Voice (O.S.T. Little Voice z AppleTV+)

Americká písničkářka Sara Bareilles napsala procítěnou píseň k seriálu Little Voice – americký romantický seriál komediálně-dramatického žánru, který bude vysílán od 10.- července na Apple TV+. Sara Bareilles má velice přirozený a čistý hlas, který ukázala na jejím velmi povedeném minulém albu Amidst the Chaos.

Ty Segall & Cory Hanson – She’s a Beam

Kalifornský hudebník Cory Hanson z psychedelické rockové kapely Wand a jeho hudební pokrevní bratr Ty Segall se rozhodli vydat jejich očekávaný singl „She’s a Beam“ spolu s další písní „Milk Bird Flyer“. Obě písně byly nahrány už před 5 lety a nedávno byly znovu objeveny. Hudebníci budou věnovat 100% výtěžků z prvního týdne prodeje obou písní losangeleské odnoži hnutí Black Lives Matter bojující za práva černošské komunity.

od Patrik Müller -

Album OK Computer z roku 1997 kapely Radiohead dosáhlo prvního místa v hlasování posluchačů BBC v anketě, která byla nazvaná jako „Ultimate 90s Album“. Radiohead porazili favority soutěže Oasis, Nirvanu i R.E.M.

Posluchači pořadu moderátora Fearne Cotton „Zvuky 90. let“, který je vysílán na rádiích BBC Radio 2 a BBC Sounds, byli požádáni, aby hlasovali z užšího výběru alb sestaveného panelem osobností hudebního průmyslu, včetně samotného vedoucího Radio 2, jenž je zároveň ředitelem prestižních hudebních cen Mercury Awards Jeffem Smithem.

Oasis byla jedinou kapelou, která se objevila v seznamu dvakrát. Byl zde jejich debut Definitely Maybe i následující (What’s The Story) Morning Glory z let 1994 a 1995. Tato alba se umístila na čtvrtém a druhém místě.

V reakci na vítězství Radioheadu bubeník skupiny Philip Selway řekl: „Spolupráce s [producentem] Nigelem Godrichem na albu nás opravdu osvobodila a dala našemu nahrávání smysl, který byl něčím, jako když běháte po škole poté, co všichni učitelé odešli domů.“

„Moje oblíbená skladba na albu je ‘Let Down’“, nahráli jsme tu píseň ve strašidelném panském domě v Tudoru těsně před Bathem, a kdykoli to slyším, snadno se dostanu zpět na místo mezi pět z nás, hrajících pozdě v noci, v místnosti s dřevěnými obložkami, při svíčkách,“ vzpomínal Philip Selway na nahrávání jedné z písní z alba.

Mezitím kytarista Ed O’Brien ujistil všechny fanoušky, že kapela určitě bude pracovat na novém albu, i když neupřesnil odhadovaný termín vydání alba.

Prohlédněte si celé pořadí 10. největších alb 90. let dle posluchačů BBC:

1. Radiohead – OK Computer
2. Oasis – (What’s The Story) Morning Glory
3. Nirvana – Nevermind
4. Oasis – Definitely Maybe
5. R.E.M. – Automatic For The People
6. Pulp – Different Class
7. Alanis Morissette – Jagged Little Pill
8. The Verve – Urban Hymns
9. Primal Scream – Screamadelica
10. U2 – Achtung Baby

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: Další neuhlazené album basového inovátora Thundercata Is It What It Is bylo přepůlené „vejpůl“ smrtí kamaráda Maca Millera

Fantastický basista Stephen Lee Bruner neboli Thundercat povýšil hru na snad nejvysmívanější nástroj historie moderní hudby – basovou kytaru – na úroveň, která by se dala srovnávat se samotným Jimmym Hendrixem u elektrické kytary. Tak dobrý je to basák a tak inovativní je jeho zvuk nástroje. O to více mrzí, že na albu Is It What It Is Thundercat nezopakoval nebo ještě nevylepšil to, co na Drunk. Produkčně i kompozičně opět dost nepořádná deska odkrývá slabiny originálního stylu Thundercata a ještě k tomu jeho tvůrčí činnost ovlivnila smrt blízkého kamaráda Maca Millera.

Nenechte se ale zmást tímto úvodním negativním hodnocením. Thundercat není žádné béčko a jeho přirozená kreativita album ve štychu nenechává a vždy ho podrží. A stejně tak jeho charakteristická basa s parádním magickým zvukem psychedelického močálu s kusem té správné bizarnosti, jenž se pohupuje nad vším jako pes s kývající hlavou na palubovce auta, které ukradl šílený narkoman a jede s ním 200 po dálnici.

Thundercat (Foto: Ninja Tune)
Thundercat (Foto: Ninja Tune)

I tentokrát Thundercat spolupracoval s beatmakerem Flying Lotusem a pro saxofon je tady další Thundercatův dřívější spolupracovník – jedinečný Kamasi Washington.

Začínat písničkou znějící jako záchodový soundtrack není to nejlepší, ale zlepší se to velice rychle

Album začne klasický neo-jazzový interlude Thundercata, které obyčejně zní jako výtahové písničky, ale rozvinuté v plnohodnotnou píseň. Osvěžující momenty, které vždycky působí jako ta nejvíce “tripová” a nejvíce zajímavá přestávka na toaletu, kterou jste zažili. Je to skvělý postup, jak album rozdělit, ale určitě ne nejlepší způsob, jak album začít.

Naštěstí následuje poutavá píseň “Innerstellar Love”, kde se hned se svých intergalaktickým saxofonem objevuje Kamasi Washington. “I Love Louis Cole” jede v extrémním tempu a v písni bouchají kopáky tak nahlas, jak na ně nikdy nejsme zvyklí. Není to špatná písnička a dost se zarývá pod kůži, ale spolu s “How Swayů, ač jsou vlastně jednou z nejlepších přehlídek Thundercatového umu, působí spíše jako Thundercatův intenzivní workout jeho hráčských a produkčních činností. Posluchač jakoby byl až vedlejší.

“Black Quallas” s hned třemi hosty – rappery Childishem Gambinem, Stevem Laceym a ohájskou funkovou legendou Stevem Arringtonem – je naopak od začátku do konce jedna velká jízda mimořádně originálních hudebních mozků. Když ti dokážou své bláznivé nápady ukočírovat a dát jim určitá pravidla, může z toho být perfektní organizovaný zmatek, jako na této písni.

Dalším problémem alba je, kolik je tu písní, které jsou vyloženě můstky pro větší písně. Jenže tady to nejsou jen můstky, ale více můstků tvoří dlouhý most. Ještě před minutovým zběsilým Thundercatovým hraním na basu “How Sway” přichází “Miguel’s Happy Dance”, která je bůhvíčím, ale rozhodně ne plnohodnotnou písní.

Na konci alba dojdou Thundercatovi slova, a tak jenom opakuje: „Je to tak, jak to je“

Navíc do třetice je zde “Funny Thing”, která je docela chytlavá, ale není to plnohodnotná píseň, ale jen nedokončený Thundercatův nápad

“Overseas” s vtipnou vložkou Zacka Foxe, coby stevarda v letadla, ačkoliv je jen minutu a půl dlouhá, alespoň zaujme melodii i zasazením do příběhu.

“Dragonball Durag” je konečně po dlouhé době zase plnohodnotná píseň, která trvá déle. To je potom třeba i nezvykle něžná a romantická “Unrequited Love”. Obě písně patří do toho vůbec nejlepšího z It Is What It Is.

Podobně jako v Drunk dostávají temnější a záhadnější písně prostor na konci alba. “King of the Hill” je temné Thundarcatovo zkoumání černých míst na jeho duši. Temný zvuk písně byl určitě také hodně ovlivněn pocity, jaké měl Thundercat po smrti Maca Millera.

Na “Fair Chance” se představí rappeři Ty Dolla $ign a Lil B a Thundercat jakoby ani s jejich pomocí hledal marně slova, jak vyjádřit prázdnotu.

“Things will never be the same
Never be the same again
Everything so strange (Strange),”

tedy:  Věci už nikdy nebudou stejné, všechno je tak podivné.“ Jakoby mu pomáhal za něj hledat slova Ty Dolla $ign, zatímco Thundercat na všech posledních písních používá stejnou ústřední větu alba, která popisuje nejlépe to, co cítí:

“Is it what it is”

(“Je to tak, jak to je“)

Popisovat prázdnotu je něco, co je nesmírně těžké a Thundercatovi se to popravdě ne vždycky úplně daří tak dobře jako Thom Yorkovi z Radiohead nebo Kurtu Cobainovi. Je to ale pořád část alba, kterou chápete a ačkoliv má problém někdy Thundercat najít slova, zbytek dopoví pomocí zvuků. Z posledních slov alba je pak mrazivá věta:

“Hey, Mac.”

Uspořádání písní nasvědčuje tomu, jakoby Thundercatovy písně byly na albu seřazeny dle časové posloupnosti. Nejprve začal psát prostě další album, jenže pak došlo k tragické události a konec alba je proto již o smrti Maca Millera.

Thundercat – It Is What It Is

Vydáno: 3. 4. 2020
Délka: 37:38
Žánry: Jazz-Funk, R&B, Acid Jazz, Neo-Soul, Crossover, Rap
Rozhodně musíte slyšet: 2. Innerstellar Love, 4. Black Qualls, 8. Overseas, 9. Dragonball Durag, 12. Unrequited Love

Recenze | Novinky: Pearl Jam na Gigaton ukazují svůj hudební rozsah a 100% relevantnost

Po vydání jedenáctého alba Pearl Jam Gigaton je potřeba připomenout jednu důležitou věc. Pearl Jam se povedlo existenčně ustát extrémně náročnou dobu 90. let, která byla v hudbě spojena s těžkým užíváním návykových látek a vzhledem k tomu, z jakých chudých poměrů a tvrdých krajů kapely pocházely (severozápad Ameriky a okolí města Seattle), souvisely tyto problémy často s vážnými psychickými problémy. Ač mrazivě mnoho hudebních bratrů Pearl Jam, se kterými dobývali svět – Alice In Chains, Nirvana, či Soundgarden neustáli toto období bez personálních ztrát, Pearl Jam se to povedlo a vyhrál u nich freudovský pud života.

A to i přesto, že i jejich texty byly často velmi temné a uvědomovali si špatné stránky života. Stačí si jenom vzpomenout na jeden z jejich největších hitů – song o klukovi, který se zastřelil kvůli šikaně – “Jeremy”. Pearl Jam však věřili, že svět může být v pořádku a tak koncert obyčejně zakončili  hitem Neila Younga s ironickým, ale přeci jen ve zlepšení doufajícím sdělením “Rockin’ In the Free World”.

Pearl Jam (Foto: PearlJam.com)
Pearl Jam (Foto: PearlJam.com)

Sedm let po albu Lightning Bolt nebyla krátká doba pro malé očekávání. Pearl Jam naštěstí nezklamali a přinesli své početné fanouškovské základně kvalitní materiál. Pokud přišlo v historii Pearl Jam nějaké slabé období tvůrčí krize, tak asi většina fanoušků bude souhlasit s tím, že to bylo období druhé půlky devadesátých let, kdy zněli Pearl Jam poněkud unaveně.

Jakmile Eddie Vedder rozžhaví hlasivky, je to radost slyšet

Alba No Code, Yield a Live in Two Legs nezněly příliš povzbudivě směrem k budoucnosti kapely. Kdyby někdo poslouchal alba, asi by nebyly v roce 2000 před vydáním alba Binaural velké kurzy na to, že kapela vydrží hrát dalších 5 let.

Jenomže Pearl Jam vždycky držely nad zemí jejich koncerty. Jakoby jim to jejich název předurčoval a dlouhé orgasmické sólování Mika McCreadyho a nabušené hlasové výkony Eddieho Veddera, které držel pohromadě se svou basou Jeff Ament vždycky povznesly všechno nahoru, byť to mohlo třeba vypadat, že se ve studiu kapele zase tolik nedaří a dochází jí jakási tvůrčí múza.

Když Pearl Jam vraceli diváci skvělé muzikantské výkony skvělou atmosférou na koncertech, pro Pearl Jam to podrželo v horších chvílích a albem Binaural jakoby se zlomilo to špatné, Pearl Jam nechali za sebou své velké hity, které už byly nesmrtelné a ujali se druhé fáze své existence. Ta sice není tak zářivá jako první půlka první fáze, ale je rozhodně lepší než druhá půlka té první a udržuje pořád důležitý odkaz této kapely.

“Who Ever Said” rozjede rázný kopák a činel a spolu s kovově znějící kytarami připraví solidní rozjezd alba. Skvělé je, jak se píseň po asi 2 minutách a 40 vteřinách uklidní a překvapí to nečekané, ale chytré drama a následné postupné gradování atmosféry k velkému závěru písně. Potom se vše zase uklidní a píseň se stane další z dlouhých jamů, které kapela nabízí a nabízí strukturu písně, jaká je typická spíše pro koncertní písně.

“Superblood Wolfmoon” si bere inspiraci ze špinavého a prostého garážového rocku a tvrdší hudby konce 60. let. Eddie Vedder jakoby naplno rozehřál své hlasivky a tlačí na ně na 100%.

“Dance of the Clairvoyants” je jedna z nejlepších písní alba. Pearl Jam tady vyjdou ze své komfortní zóny. Díky syntezátoru si můžeme všímat inspirací new wave a díky mohutné zachmuřené base možná i post-punku. Kytary zase jakoby si braly něco málo z industriálního punku. Spolu s kreativní Vedderovou vokální melodií to zní velice originálně.

Pearl Jam na Gigaton hrají i country a folk

Nevím, jestli je “Quick Escape” tou nejlepší písní z alba, ale určitě je to nejvíce zapamatovatelná píseň. To Vedderovo zvolání:

“Quick Escape”

spolu se změnami z pohodové do naléhavé nálady od sloky směrem k refrénu a vokály, které dokreslují pozadí, to je perfektní.

“Allright” je klidná píseň, která sice není něčím z čeho byste otevřeli pusu do kořán, ale poskytne pomocí kytarových efektů, vzdáleného bouchání bubnů a znovu i vokálů na pozadí výborný předěl mezi rychlejšími písněmi. Cítíte se skoro jako byste stáli někde na Severním pólu a hleděli na polární záři. Parafrázi inspektora Charmlse ze Simpsonů: Aurora borelais lokalizovaná přímo na albu Pearl Jam.

A následuje “Seven O’Clock”  a to se cítíte, jakoby navíc kolem ještě i začaly po nebi nad tou polární září létat meteority. Velice hezká pomalá rocková píseň se skvělou atmosférou, kterou tvoří jak kytary, tak syntezátor a smyčce. V centru všeho je samozřejmě Eddie Vedder, který vede píseň kupředu jako Kryštof Kolumbus svou loď Santa Maria. Po čtvrté minutě Pearl Jam zahlédnou na obzoru krajinu:

Textově však Pearl Jam stojí na pevnině a modlí se za to, aby nepřišly na Ameriku a lidstvo problém:

“Much to be done
Oceans rising with the waves, oh”

“Never Destination” je taková dobrá písnička do auta, když na to chcete trochu šlápnout. Klasický starý dobrý rock. Nic přelomového, ale dobrá píseň na cesty.

Na cestách se zůstane také na našlapané písni “Take The Long Way”, která má solidní refrén, ale poměrně nudnou sloku s opakujícím se motivem grungeově-industriální kytary.

Přes minimalistickou, skoro až folkovou “Buckle Up” se dostaneme ke country písní “Comes Then Goes”.

“High or low, where’d you go?
Are you stuck in the middle?
A spectral invisible ghost
I’m here juxtaposed,”

začíná tato 6 minut dlouhá píseň. 6 minut je na takovou píseň trochu extrém, ale jinak zní Pearl Jam s klobouky na hlavě dobře. Píseň zní skoro jako pocta všem těm padlým hvědám grunge od Kurta Cobaina po Chrise Cornella.

“Retrograde” má naopak už přeci jen kýč, který překročí práh vkusu a nebaví tolik a v podstatě stejně je na tom skoro až muzikálová poslední píseň “River Cross” s textem:

“Share the light
Won’t hold us down”

Konec Gigaton není tolik silný, ale že je to dobré album, o tom není sporu. Možná nemá tolik výrazných písní, ale je to album, které zní i přes poměrně slušný rozsah vlivů a žánrů pospolitě.

Pearl Jam – Gigaton

Vydáno: 27. 3. 2020
Délka: 57:03
Žánry: Alternativní rock, Grunge, Post-grunge
Rozhodně musíte slyšet: 1. Who Ever Said, 3. Dance of the Clairvoyants, 4. Quick Escape, 6. Seven O’Clock

od Patrik Müller -
Bob Dylan

Bob Dylan představil seznam skladeb pro své připravované nové album Rough and Rowdy Ways. Album, které vyjde 19. června, je jeho prvním albem originálních písní od alba Tempest z roku 2012.

Toto album poté následovaly tři alba, ve které předělával starší písně: Shadows in the Night, Fallen Angels a Triplicate.

Instagramové video, kde byl seznam písni oznámen.

Seznam skladeb, který byl odhalen ve videu prostřednictvím Dylanova účtu Instagramu ve čtvrtek, zahrnuje jeho dříve vydané singly „False Prophet“, „I Contain Multitudes“ a 17 minut dlouhou píseň „Murder Most Foul“.

Dylan měl naplánované letní turné po USA, které by začalo už minulý týden, ale v květnu oznámil, že bylo zrušeno „v zájmu veřejného zdraví a bezpečnosti“. „Doufáme, že se vrátíme na cestu v nejbližší možné době, jakmile si budeme jisti, že to bude pro fanoušky i zaměstnance koncertů bezpečné,“ bylo zveřejněno na oficiálním Twitteru Boba Dylana.

Bob Dylan koncertoval naposledy v roce 2019, kdy odehrál v Evropě a Severní Americe 77 koncertů od března do června. V roce 2016 Dylan dostal Nobelovu cenu. Švédská akademie Dylanovi udělila Nobelovu cenu za literaturu za rok 2016 „za to, že vytvořil nové poetické výrazy v rámci velké americké písňové tradice.“

Prohlédněte si seznam písní alba Rough and Rowdy Ways:

1. I Contain Multitudes
2. False Prophet
3. My Own Version of You
4. I’ve Made Up My Mind to Give Myself to You
5. Black Rider
6. Goodbye Jimmy Reed
7. Mother of Muses
8. Crossing the Rubicon
9. Key West
10. Murder Most Foul

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: The Weeknd a jeho After Hours je hitová párty v jejíž prostředku se z ničeho nic ocitnete v 80. letech

Čtvrté The Weekndovo album After Hours je pro třicetiletého Kanaďana triumfem v rámci popularity i komerční stránky. A to i přesto, že jeho umělecké ambice nejsou nikterak velké a chce posluchače spíše bavit než ohromovat.

The Weeknd je zpěvák. Na této jednoduché větě dneska není nic divného, avšak ještě tak před rokem si jej většina lidí asi spojila spíše s jeho produkční činností, popřípadě se psaním písní pro jiné interprety. Na takovém momentu, kdy člověk, který dře pro jiné uspěje se svým vlastním jménem, je něco skvělého a ačkoliv se chytám občas za hlavu při až příliš hravých písničkách Sii za hlavu, vždycky si vzpomenu na to, jak musela léta čekat za oponou než se dočkala až světelný kužel svítící na jeviště zamíří také na ní.

The Weeknd (Foto: Republic Records)
The Weeknd (Foto: Republic Records)

The Weeknd sice nemusel čekat na slávu tak dlouho, jako ona, ale stejně by mu měli někteří líbat nohy. Zvlášť třeba švédská zpěvačka Tove Lo, které The Weeknd udělal kariéru hitem “Habits (Stay High)”, stejně tak držel nad vodou kariéru Justina Biebera, když začala jeho sláva uvadat (resp. fanynky stárnout) a mrtvý bod kariéry rovněž rozpohyboval Usherovi, či Drakeovi. The Weeknd navíc nikdy neměl problém s alternativní hudbou a tak z jsou z jeho hlavy místy skoro až experimentální elektronické písně FKA Twigs nebo Kelely.

The Weeknd si díky After Hours sáhl na hvězdy

The Weeknd je někdo, kdo umí dělat moderní pop s nádechem R&B a umí do něj vtisknout myšlení, pro jeho druh mají v angličtině trefnou metonymii “thinking outside the box” (v češtině, ač bohatém jazyku, můžeme bohužel maximálně akorát říct suše “myslet jinak”). Dokázal být díky tomu průkopníkem něčeho, co se dá nazvat jako alternativní R&B, tedy volně definováno: moderní R&B, jenž má některé překvapivé prvky.

U těchto producentů a skladatelů, kteří uspěli, když psali jiným, se ale občas stává, že si udělají čas také na svou kariéru. Možná je to jejich ego, které pláče a potřebuje se realizovat.

Možná prostě chtějí udělat větší díru do světa, protože přece jen žijeme jen jednou a psát a produkovat slavným zpěvákům a zpěvačkám – a dostávat za to slušně zaplaceno –, je sice pořád práce snů, za kterou by ty tisícovky domácích amatérských producentů, co vrážejí tisíce do drahého studiového vybavení, dali cokoliv. Jenomže pokud máte tu možnost na dosah, proč byste jí nevyužili a nezkusili také, jaké je to být hvězdou první kategorie?

After Hours je album, které z The Weeknda rozhodně tuto hvězdu první kategorie udělalo. Povedl se mu totiž hit, který je popravdě vcelku promyšlený dopředu, dokonce bych řekl i prokalkulovaný a vymyšlený jen proto, aby měl úspěch. Důležité ale je, že je i dobře udělaný a má v sobě svou duši.

“Blinding by the Lights” totiž reprezentuje něco, co už pobublávalo v hudebním světě už několik let a účastnily se toho jak popové hvězdy jako Taylor Swift nebo Halsey tak rockové jako Muse. Je to vlna návratu vlivů hudby osmdesátých let, ale v moderním nebo dokonce futuristickém hávu. Některé písně to dokonce vyjadřují přímo názvy, jako “Future Nostalgia” z nového alba Duy Lipy.

V podstatě něco, co lze často i vidět v módě, kdy se dnes vracejí některé módní trendy minulosti jako roztrhané rifle nebo bílé tenisky Nike a doplní se některými jinými novými prvky. Kontrast v písních většinou vždycky funguje perfektně a nejinak je tomu zde.

Album je kočkopes, ale plný hitů

“Blinding by the Lights” ale není jedinou písní, která má v sobě vliv osmdesátých let a spolu s písněmi “In Your Eyes” a “Save Your Tears” tvoří na albu takovou osmdesátkovou rodinu imigrantů, která si chce žít svou kulturu uvnitř alba, jehož kulturou je jinak alternativní R&B.

The Weeknd bohužel díky tomu dává poněkud facku konceptu alba jako takovému. Kruci, já vím, že většina lidí poslouchá písně z playlistů a ne z alb, ale přece jen se najde nezanedbatelné množství lidí, které zajímá koncept alba. Je z uměleckého hlediska špatně, aby album znělo nějak, pak najednou začalo znít jako úplně jiné album, a pak se zase vrátilo k tomu původnímu.

Je to totiž potom prostě:

Je škoda, že The Weeknd prostě neudělal dvě alba a nebo jedno ve stylu 80. let. A nebo – to by mohlo být dokonce ještě zajímavější – neudělal rovnou koncepční album s příběhem, kdy by se hlavní hrdina alba nějakým způsobem vrátil ze současnosti do 80. let.

The Weeknd ale toto nepovažoval za nutné a proto zní větší půlka jeho alba jako ze současnosti, pak najednou přijdou tři písničky znějící jako moderní cover popových hitů z 80. let a pak se zase vrátíme do současného R&B s alternativními prvky.

Je to ostatně takové typické album producenta, který má vždycky šuplík plný nápadů pro druhé interprety. The Weeknd proto nedokázal umělecky pojmout toto album úplně špičkově.

Zábavné album to na druhou stranu je rozhodně. Začíná poklidným “Alone Again” se syntezátory, jež pronikají do uší pravidelně a konzistentně jako scanner, který pomalu skenuje vaše uši, aby do nich pak perfektně zapadl. “Too Late” v této hudebním opatrnosti a opatrném bloudění ve světě v podstatě pokračuje. Je to ale docela sofistikované a chytré budování atmosféry, které na konci vyústí v drsnější atmosféru a máte pocit, jakoby jste uháněli v černém sportovním Mercedesu a míjely vás světla.

Zčistajasna osmdesátky

“Hardest to Love” už je prvním velkým hitem alba. Emocemi nabitá píseň. V písni o zlomeném srdci zpívá The Weeknd:

“I’ve been the hardest to love
It’s hard to let me go, yeah”

(“Byl jsem ten nejobtížnější, koho šlo milovat / Je mě těžké opustit, jo”)

“Scared to Live” je oproti tomu první písní s optimistickým tónem. Jemná, srdečná píseň s výraznými údery elektronických „snare“ bubnů a širokými syntezátory je uklidňující. Ještě více je však poklidná nostalgická “Snowchild”.

Je to skoro jako elektronické emo, které The Weeknd začíná velice osobním přiznáním:

“I used to pray when I was sixteen
If I didn’t make it, then I’d probably make my wrist bleed”

 

(“Když mi bylo 16, tak jsem se modlil / Kdybych neuspěl, asi bych nechal vykrvácet své zápěstí“)

“Escape From LA” je bez 5 vteřin 6 minut dlouhá píseň, která je dost rozvláčněná a nenabídne moc změn. Píseň se nikam moc nevyvíjí a nenabídne žádný posun v albu.

Dlouhé sloky s prázdnými řádky jako:

“She pulled up to the studio
Nobody’s watching
She closed the door and then she locked it
For me, for me
We had sex in the studio
Nobody walked in
I cut my verse and then she popped it”

 

toho nabídnou jen velice málo.

“Heartless” má oproti tomu alespoň tah na bránu. Píseň příjemně kouše a elektronické kopáky se zařezávají do kůže jako drápy dravce.

“Faith” selže v tom být jakýmsi pojítkem mezi současností a minulostí. Tímhle moc není a ačkoliv snaží nachystat půdu pro největší hit alba, dlouhé dozvuky písně a houkání sirén jsou spíše záplatou na příliš velký skok mezi styly než ideálním řešením. Na druhou stranu se dozvíme leccos o osobě The Weeknda, resp. Abela Tesfaye, jenž se nebojí přiznat k tomu, že drogy a hédonismus jsou běžnou součástí jeho života:

“Light a blunt up with the flame
Put that cocaine on a plate
Molly with the purple rain
‘Cause I lost my faith”

“Blinding by the Light” je překvapivý úspěch hlavně v tom, v jak velké míře používá osmdesátá léta. Není se ale co divit, že píseň tak uspěla. Píseň má tah na branku, je chytlavá a má obrazotvorný a refrén, které se snadno vrývá do hlavy.

“I said, ooh, I’m blinded by the lights
No, I can’t sleep until I feel your touch”

“In Your Eyes” je snad ještě více osmdesátková. Jde z toho cítit inspirace moderním 80’s revivalem, který si osvojili Daft Punk.

“Save Your Tears” si hudebně půjčuje všude od Bloodhound Gang přes Wham! až po New Order. Píseň je vcelku jednoduchá odrhovačka, ale její nevyzpytatelné změny z ní udělají šedou myš, která se promění v královnu večírku.

“After Hours” pak zakončí album v silném stylu a je vlastně škoda, že je tady vůbec “Until I Bleed it Out”, které na albu vlastně vůbec není potřeba.

The Weeknd – After Hours

Vydáno: 20. 3. 2020
Délka: 56:19
Žánry: Pop, R&B, Aternativní R&B, New Wave
Rozhodně musíte slyšet: 3. Hardest to Love, 4. Scared to Live, 7. Heartless, 9. Blinding Lights, 10. In Your Times, 11. Save Your Tears, 13. After Hours

Terrace Martin & Denzel Curry, Tove Lo, Idles

Terrace Martin a Denzel Curry se spojili pro to, aby ještě více podpořily hlasy po reformě americké policie.  Nepářou se s tím a vytvořili píseň “Pig Feet”. Tove Lo vydává ukrytý, ale silný materiál z posledního alba Sunhine Kity a stejně tak činí Carly Rae Jepsen. Písničky obojích dnešních kvalit elektro-popu ukazují, že měly materiálu na více než jedno album.

Další písně vydali také The Flaming Lips, Sia, Soccer Mommy, Jay Som, Awrizis, Idles nebo Katy Perry.

Kompletní přehled nových písní najdete v našem Spotify playlistu:

TIP: Terrace Martin & Denzel Curry – Pig Feet

Bylo to rychlostí blesku a první píseň reagující na současnou situaci v USA je venku. “Pig Feet“ je protestní skladba producenta Kendricka Lamara Terrace Martina a představuje vokály od rapperů Denzela Curryho, Daylyta, které podrobně uvádějí velké množství údajných systémových nespravedlností, které byly černošským Američanům způsobeny údajným systematickým rasismem ve všech aspektech společnosti v zemi. Hudební podkres rapu ještě umocňuje saxofonista Kamasi Washington.

Z velké části se téma písně dotýká otázky policejní brutality a proto byla píseň vydána během amerických protestů za usmrceného George Floyda během nepřiměřeného policejního zákroku.

Titul obsahuje termín „prase“, který se používá k hanlivému popisu policistů. Skladbu poprvé oznámil Denzel Curry 1. června 2020 a je jistou kulturní pomstou za hrůzný nespravedlivý čin příslušníka americké policie, který vidělo miliony lidí po celém světě.

Tove Lo – Sadded Badder Cooler

Tove Lo vydala rozšířené vydání svého povedeného čtvrtého studiového alba Sunshine Kitty. Tato rozšířená verze obsahuje 14 původních a nevydaných materiálů, včetně nového singlu „sadder badder cooler“ a jeho akčního animovaného videa, které bylo zajisté inspirováno Tarantinovou klasikou Kill Bill.

Švédská umělkyně spolupracovala na „badder badder cooler“ s domácí producentkou a skladatelkou Elvirou Anderfjärdem. Na doprovodném animovaném videu se podílela společnost Venturia Animation Studios. Tove Lo o videu prohlásila: „Chtěla jsem už nějakou dobu udělat bizarní animované video s nějakou písní ze Sunshine Kitty a tohle se k této písničce dokonale hodí”.

Rozšířená edice Sunshine Kitty zahrnuje také dva singly produkované bratrem a producentem Billie Eilish FINNEASem, „Bikini Porn“ a „Passion And Pain Taste The Same When I Am Weak“ – obě vyšly začátkem tohoto roku.

Vydáno v září roku 2019, Sunshine Kitty získalo dobrou kritiku. Album také představovalo řadu speciálních hostů, včetně Kylie Minogue, Doja Cat, Jax Jones, ALMA nebo MC Zaac.

Katy Perry – Daises

Nové album Katy Perry bude dle zatím vydaných singlů zřejmě poměrně klidné a bude kromě u Katy Perry již tradičních elektronických, obsahovat i inspirace moderní folkovou a country hudbou.

“Daises” má označovat začátek nové éry a má být posilující hymnou. Katy Perry krátce po vydání skladby na sociálních sítích napsala: “Tuto píseň jsem napsala před pár měsíci jako výzvu, abychom zůstali věrni kurzu, který jsme si stanovili, bez ohledu na to, co si ostatní mohou myslet.”

Poté co nám všem část světa zmizela kvůli pandemie nemoci COVID-19, pro ní prý píseň získala nový význam.

Na rozdíl od jejích předchozích singlů, které mají tendenci být optimističtější a temperamentnější, obsahuje „Daisies“ – až na emocemi nabité zařvání na konci refrénu –, klidnější střední tempo, akustickou kytaru a sborové vokály. Píseň je první spoluprací Katy Perry s The Monsters & Strangerz – americkým produkčním a skladatelským týmem, který předtím pracoval na hitech jako „The Middle“ od Zedd, Maren Morris & Grey z ledna 2018.

Idles – Mr. Motivator

IDLES vydali píseň a video pro svůj nový singl s názvem “Mr. Motivator”.

Je to první materiál z jejich nadcházejícího třetího studiového alba a představuje kapelu a fanoušky, kteří se během všeobecné karantény udržovali ve fyzické kondici.

“Mr. Motivator” přináší pozitivní podtón, ale zároveň obsahuje samozřejmý sociální komentář, který se stal podpisem skupiny, ale i přesto zde více než kdy jindy používají klišé. Díky němu je však hudba ještě více účinná a ve spojení s tradičním masivním a valivým zvukem kapely, který zní jako uhánějící nákladní vlak, velice silná.

Frontman Idles Joe Talbot k písni dodal: „Chceme zahájit tuto cestu s cílem nejen vyjádřit sentiment alba, ale také povzbudit naše publikum, aby tancovalo, jako by nikdo nesledoval a neprožíval temné časy.“ Kapela tak znovu dokazuje, že ačkoliv je jejich zvuk temný a tvrdý, poselství jejich písní je většinou plné porozumění, tolerance a pozitivního poselství.

V prosinci loňského roku vydali Idles koncertní záznam A Beautiful Thing: Idles Live Le Le Bataclan, které bylo natočeno v Paříži 3. prosince 2018. Talbot v té době řekl: „Naše show v Bataclanu byla pro nás konec velmi dlouhé cesty. Na tomto turné jsme se toho dozvěděli tolik o sobě, o dalších členech kapely i o publiku, s nímž jsme za posledních 10 let rostli,” pochvaloval si frontman IDLES vývoj kariéry skupiny a daný koncert. “Ta show nebyla nic jiného než katarze a nic víc než láska,” dodal.

Carly Rae Jepsen – This Love Isn’t Crazy

„This Love Isn’t Crazy“ je název první skladby na seznamu skladeb pátého alba Carly Rae Jepsen Dedicated Side-B, které bude obsahovat nevydané písně z jejího posledního studiového alba Dedicated. Fanoušci přitom slyšeli kousek písně na Instagramu již v dubnu 2018 a očekávali, že bude píseň obsažena na albu. Jepsen s producenty se ale nakonec rozhodla jinak. Píseň provází typická produkce Jacka Antonoffa inspirovaná synth-popem 80. let.

Carly Rae Jepsen – Heartbeat

Kanadská popová zpěvačka přispěchala i s dalších singlem, tentokrát klidným “Heartbeat” a skoro to vypadá, jakoby album nevydaných písní z minulého alba byla minimálně stejně hodnotným albem jako samotné první album “Dedicated”. Album mimo jiné obsahuje také píseň “Comeback” na kterém se podílela celá kapela producenta Antonoffa Bleachers.

Awrizis – Dehumanize

Dost už popu a jemných stylů. Pokud máte radši temnotu a drsnost, česká death metalová kapela AWRIZIS z Havířova, která však sama sebe popisuje jako hybridní metalovou kapelou, vydala píseň “Dehumanized”. To bude obsaženo na připravovaném studiovém albu Gears of Fear. Na tom AWRIZIS slibují melodičtější přístup, ale zároveň také extrémní pojetí death metalu.

Nový singl “Dehumanized” je inspirován Proměnou Franze Kafky a ke všemu navíc přispěla ponurá atmosféra při nástupu pandemie. Nebyli by to však metalisté, kdyby temnou energii nevyužili a nedokázali ji nasměrovat do svého umění.

TIP: Jay Som – Lucy

Velice působivý cover písně “lucy” americké indie rockové písničkářky Soccer Mommy, kterou kalifornská alternativní zpěvačka Jay Som se svou kapelou převedla do dramatičtější, elektro-rockové podoby s rozlehlými temnými syntezátory a špinavými, ponurými kytarami. Jeden z nejlepších letošních coverů!

Soccer Mommy – I Think You’re Alright

Když Jay Som coveruje Soccer Mommy, Soccer Mommy coveruje Jay Som. Magazín Under the Radar cituje Soccer Mommy: “Jsem velice nadšena, že jsem se mohla účastnit této spolupráce s Jay Som, protože Melina udělala tak úžasnou novou verzi ‘lucy’. Také jsem vždy milovala její píseň ‘I Think You’re Alright’, takže bylo skvělé získat šanci ji předělat. Má tak sladkou něhu, že se uvnitř cítíte velice hřejivě.” Tahle výměna coverů se rozhodně povedla.

The Flaming Lips – Flowers of Neptun 6

„Flowers of Neptun 6“ je první nová píseň od Flaming Lips od jejich alba z roku 2019 King’s Mouth. Ještě v březnu však bylo vydáno album skupiny Deap Lips, jenž byla spoluprací The Flaming Lips a kalifornského psychedelického rockového dua Deap Vally. Flaming Lips se nedávno taky objevili v novém filmu Arkansas, ve které vydali cover George Jonesa „He Stopped Loving Her Toda“.

„Flowers of Neptun 6“ se může pochlubit bohatým aranžmá, které začíná jako psychedelický folk, ale stále buduje atmosféru a připravuje se na svěží a orchestrální vrchol. Píseň přichází s videem v režii Wayna Coyna a George Salisburyho, které zabírá Coyna, zabaleného v americké vlajce, putujícího po poli — někdy v jeho slavné bublinové kouli — zatímco sporadické ohně blikají v pozadí.

Sia – Together

Zpěvačka, skladatelka a producentka Sia Furler má dar vydat písně, které za moc nestojí a jsou moc vlezlé, ale zároveň také příjemně chytlavé písně, které spojují lidi a tohle je naštěstí ten druhý případ. “Together” je pozitivní písní, kterou přesně v nynějších časech potřebujeme.

Thether we stand devided we fall
Thether we stand devided we fall

Sociální sítě vytvořily názorové komnaty ozvěn s hodně tlustými zdmi, ze kterých není snadné uniknout. Tyto názorové komnaty brání lidem vidět opačnou stranu mince a podporují fenomén masových online akcí a kampaní. Jednu z největších v historii jsme měli možnost vidět v úterý, kdy se svět na podporu usmrceného George Floyda a hnutí Black Lives Matter ponořil do černé barvy.

I přes dobrý úmysl je to jev, který souvisí s dělením společnosti do dvou gigantických táborů, uvnitř kterých mu soukmenovci ukáží dostatek důkazů, proč je ta druhá strana špatná a jejich dobrá. Tohoto jevu zneužívají nejen jedinci, co přišli vyrabovat obchody, ale i obří korporace pro zlepšení svého PR a zastínění problémů.

Hnutí Black Lives Matter získává čím dál větší popularitu. Mezi největší propagátory aptří Kendrick Lamar, Janelle Monaé, J. Cole nebo Beyoncé (Foto: Tom Hilton)
Hnutí Black Lives Matter získává čím dál větší popularitu. Mezi největší propagátory patří Kendrick Lamar, Janelle Monaé, J. Cole nebo Beyoncé (Foto: Tom Hilton)

Policista zatýká pro nic za nic černošského kluka, který dával proslov ostatním protestujícím – vandalové brutálně zbijí na ulici bělocha. Policisté napadají reportéry televize – vandalové vykradli a zničili obchod a zbili majitelku obchodu. Policisté zatýkají a udeří do hlavy černošskou holčičku – záběry mrtvého černošského policisty ležící v krvi na zemi…

Echo chambers nebo-li komnaty ozvěn

Takhle nějak od minulého pátku vypadá můj Twitter kvůli mnoha převážně americkým, ale i evropským profilů, které sleduji. Nejen, že mě vyděsilo, co jsem viděl, ale vyděsilo mě, když jsem si představil, že ne každý má na sociálních sítích tak pestrou názorovou skupinu. V posledních dnech se jen zvýrazňuje domněnka, že kdo si tady chce najít svou pravdu, vždycky si jí najde.

V běžném životě nemůžete lidi zablokovat a nemůžete je přestat sledovat. Pokud má jiný názor váš kolega nebo člen rodiny, musíte si jeho názory vyslechnout – ať chcete nebo ne. Ať už vám kolegyně z práce začne o polední pauze vykládat o tom, jak věří, že je očkování škodlivé, ať už vám začne váš strýc ukazovat očividně fejková videa s údajně natočenými UFO. S lidmi se v normálním životě musíte bavit. Musíte i na jejich sebehloupější řeči najít odpověď.

Nutí vás to tak, ať chcete nebo ne, ptát se sami sebe, jestli třeba ta jinak fajn osoba, se kterou dokážete vycházet, nemá v něčem pravdu. Pokud chcete dokázat že ne, musíte přijít se svým vlastním vysvětlením.

Krátké vysvětlení pojmu echo chamber od GCFLearnFree.org:

Tohle se na sociálních sítích stávat nemusí. Vy se tak můžete velice snadno (a že to tak mnoho lidí dělá) zbavit lidí, se kterými nesouhlasíte. Můžete si dokonce nastavit, aby se vám nezobrazovaly příspěvky nějaké osoby, aniž by o tom ta osoba věděla.  Nadále jste přáteli, i když jste daného jedince virtuálně vymazali ze zemského povrchu.

Můžeme tomu říkat bublina sociálních sítí, sociální bublina sociálních sítích nebo ozvěnová komora. Nejvíc se mi ale líbí pojem, který u nás propagoval například Stanislav Mihulka z webu OSEL.cz „komnata ozvěn“. Česká verze zavedeného anglického pojmu „echo chamber“. Je to neustálé potvrzování názorů, se kterými souhlasíte a izolování se od opačných.

Spekuluje se o tom dlouhou dobu a taky že studie tento fenomén potvrdily. Jedna skvělá byla provedena odborníky na moderní média z MIT. Jmenuje se v překladu „Já a moje komnata ozvěn: Úvod do polarizace sociálních sítích“ (autory jsou Nabeel Gillani, Ann Yuan a Martin Saves). Ve zkratce probíhala takto. Pomocí pro tyto účely vyvinutého nástroje Social Mirror vytvořili z lidí, resp. jejich příspěvků na Twitteru 3D síťový model.

Komnaty ozvěn nevytvářejí pouze uživatelé, ale i sociální sítě samotné pomocí filtrovacích algoritmů

Ten poté ukázali osloveným uživatelům (pouze příspěvky, bez identity) a nechali je hádat, kde se nacházejí v tomto modelu oni sami. Poté ukázali procentně, jak hodně rozdílných názorů se k nim dostává. 0% byla homogenní skupina, 100% rozdílná. Medián výsledků byl nikoliv překvapivě hodně pod 50% a lidi hádali svou pozici v modelu dost špatně. A tak nabídli lidem, jestli nechtějí připravit názorově lépe vyvážený účet. Většina lidí při používání takového účtu sama přiznala, že se předtím nacházela v komnatě ozvěny.

I když předtím uživatelé Twitteru sami přiznali existenci komnaty ozvěny a byli si vědomi jejího dopadu na jejich názory, stejně ji poté otevřeli a vlezli si tam zpátky

Poté se ukončil experiment a lidé se vrátili ke svému běžnému „starému“ účtu. Odborníci z MIT ale potají sledovali dál veřejné účty uživatelů, kteří se předtím zúčastnili experiemntu.

A hádejte na co přišli. I když předtím uživatelé Twitteru sami přiznali existenci komnaty ozvěny a byli si vědomi jejího dopadu na jejich názory, stejně ji poté otevřeli a vlezli si tam zpátky. Druhá skupina lidí vypadala nadějně a pár týdnů se skutečně snažila mít vyvážené informace. Jenže to trvalo tak dva, tři týdny a poté stejně neodolali a vlezli si do komnaty ozvěny taky.

Ted Talk Eliho Parsera, který byl jeden z prvních, kdo problém filtrových bublin dokázal pojmenovat a upozornit na něj:

Nejhorší na tom je, že není problémem jen homogenní skupina těch, co sledujete, ale také fenomén s názvem filtrová bublina. Nejen sociální sítě, ale dokonce i Google okolo vás stavějí komnatu ozvěny, aniž o tom víte. To není žádná konspirace, ale potvrzený fakt. Dokonce je to tady už dlouho a poslední dobou je to s rozvojem učících algoritmů čím dál tím horší.

Termín filtrové bubliny vymyslel aktivista Eli Pariser, když si všiml, že Google různým lidem při zadání stejných dotazů, zobrazuje výrazně rozdílné výsledky vyhledávání. Na fenomén filtrových bublin upozorňoval v roce 2017 v rozhovoru pro americké zpravodajství Quartz i samotný spoluzakladatel MIcrosoftu Bill Gates.How to escape Google's filter bubble - Search Engine Watch

Snad nikdy nebylo rozdělení na dva tábory a komnaty ozvěny na sociálních sítích vidět tak dobře jako nyní po usmrcení zadrženého George Floyda policistou Derekem Chauvinem. Situace je velice vyhrocená, hrají zde velkou roli emoce, jedná se o kontroverzní rasové otázky a lidi jsou frustrovaní z pandemie.

USA jsou navíc rozdělené už z principu, protože tam existují pouze 2 politické strany, které mají nějakou šanci na úspěch. A tak většina těch, co volí Demokraty, sdílí videa nechutného počínání policistů, většina těch, co volí Republikány, sdílí nechutné počítání vandalů. Jako vždycky se objevují i konspirace, hoaxy, nepravdivé fotomontáže, většina příspěvků je ale reálná.

Pokud měl někdo také možnost vidět zhruba stejné množství příspěvků z obou stran, musí uznat, že ani jedna strana nemá vyloženě nepravdu, ale zároveň víte, že je něco špatně, protože každá ze stran vynechává protiargumenty druhé strany a do nekonečna se snaží potvrdit svůj správný názor.

Když už někdo nedokáže ignorovat protiargumenty druhé strany, snaží se ukázat na ten nejhorší a zesměšnit jej – tak, ať se zase co nejvíce ujistí, že jeho názor je správný.

Svou komnatu ozvěn má The Needle Drop i Trump

Ukázkový příklad je na jedné straně YouTuber a hudební kritik Antony Fantano (The Needle Drop) s tímto příspěvkem reagující na hloupé argumenty lidí, jenž se snažili ospravedlnit počínání ozbrojených policistů, kteří stříleli paintballové projektily po lidech, co stáli před domovními dveřmi na své venkovní verandě. Samozřejmě, že počínání policistů bylo špatné. Ale Fantanův příspěvek je jenom jeden z desítek dalších příspěvků snažící se potvrdit, že jeho strana je ta správná.

Poslouchá jen ty nejhloupejší argumenty druhé strany, ale samozřejmě nikdy neukáže ukázky rabování, násilnosti a vraždy, které se při protestech v některých městech staly.

Protože postav z hudebního světa, co podporuje Republikány (nebo se k tomu veřejně přizná) moc není, stačí se podívat na Twitter Donalda Trumpa. I ten, ačkoliv je prezidentem všech Američanů neustále leze do své komnaty ozvěny. Stačí si vybrat kterýkoliv z jeho mnoha tweetů.

Na Twitteru je omezené množství slov a tím se všechno oproti Facebooku nebo i Instagramu ještě zhoršuje. Není tu ani prostor na vysvětlování. Stát uprostřed toho všeho je jako stát uprostřed virtuálního bitevního pole. Stojí tam s vámi maximálně pár komiků, co si dělají legraci ze všeho a za každé situace. To vám moc optimismu taky nepřídá.

Rychle tedy přeskočme k úterní akci #BlackoutTuesday. Měli jste přidat na sociální sítě černý obrázek a nejlépe si změnit profilovou fotku na celou černou. Nějakým způsobem se připojilo mnoho známých popových, rapových i rockových osobností, včetně velkých (nejen hudebních) korporací. Hudební svět byl však vždy k černošské komunitě vstřícný – aby také ne, když většina hudebních inovací a následných trendů posledních 60 let vznikla právě od lidí z afroamerické komunity!

Čemu to ale pomůže?

Jasně, když si přejeme k narozeninám (a nepřipojím dárek), také je to vlastně „jenom gesto”, které se dneska navíc často řeší upozorněními v mobilu. I na to upozornění v mobilu musíte ale nějak reagovat a nezapomenout jej v průběhu dne. Ukážete, že si daného člověka vážíte natolik, že si na něj vzpomenete alespoň 1x za den. Je to malé gesto, ale znamená něco a historicky to úsilí zapamatovat si někoho narozeniny bylo bez technologií větší.

Jen pár sekund za morální ctnost

Sdílet černý čtvereček na sociálních sítích zvládne každý, kdo si zvládl sám vytvořit účet. Dneska se tam dají obrázky vložit tak, že si uložíte obrázek jiného dobrodince, co už vyřešil rasové otázky v USA, zobrazíte černý čtvereček, stisknete sdílet, vyberete Twitter a dáte odeslat. Zabere vám to, jak by řekl klasik: „No, když jsi největší blbec na zeměkouli, možná 45 sekund.“

Přesto, pokud jste dostatečně vlivná osoba, je pro vás 20 sekund (a posloupnost kroků, který zvládají i někteří trénovaní šimpanzi) doba, která vás dělí od toho, abyste se v roce 2020 stal údajným nepříteleml lidu a všech rasových minorit. Alespoň si to někteří lidé myslí. Není to nic jiného než fenomén signalizace ctnosti (možná jste zahlédli v angličtině jako „virtue signaling“). Nápadný, výrazný čin, který je však zbytečným činem. Čin, který zdánlivě podporuje dobrou věc, ale ve skutečnosti nedosáhne ničeho.

Protože někteří nestačili domyslet některé věci a sdíleli ten černý obrázek s hashtagem #BlackLivesMatter, stal se dokonce i přesný opak toho, co měla tato akce být. Kanál příspěvků, který měl informovat o tom, jak mohou někteří lidé pomoci černošské komunitě, byl zahlcený prázdnými černými čtverečky.

I takhle to může vypadat, když se signalizace ctnosti (virtue signaling) převede do běžného života:

Problém je také, jak jsou takové akce vždy samohanou toho, kdo je sdílí. Mnozí dotyční je sdílí hlavně proto, aby se cítili sami dobře. Cítí se tak být nápomocni a ještě ukážou světu, jak jsou uvědomělí. Pamatujete si ještě, jak sociálnímí sítěmi kolovala kampaň Ice Bucket Challenge, která měla vybrat peníze na ALS, ale nakonec se jí většina lidí zúčastnila jen pro to, aby byla zajímavá, ale na boj proti Amyotrofické laterální skleróze nepřispěli ani korunu?

Co vykazuje podobné znaky kolektivismu, je vždy podezřelé.

Tohle je velice podobné. Odhadoval bych také, že je velké procento těch, kteří toto učiní pouze kvůli sociálnímu tlaku. A tady se dostáváme do ještě většího průšvihu. U nás musely domácnosti na 1. máje vyvěšovat ruskou vlajku. Co vykazuje podobné znaky kolektivismu, je vždy podezřelé.

Něco podobného se ostatně dělo nedávno s tleskáním sestrám. Skoro to vypadá, jakoby někteří lidi na podobně zdánlivě vysoce morálně založených akcích ujížděli. Zajímavé totiž je, že velké procento těch, co ještě před pár týdny tleskali sestrám a sdíleli #StayAtHome příspěvky, nyní podporují hromadné shromažďování na ulicích. Pamatujete ještě na ten COVID? To byl prevít, co! Ještě, že už není mezi námi! Neříká, že se do ulic nemělo jít, ale na pokrytectví.

Masové kampaně s velkým morálním podtextem jsou perfektní nástroj pro korporace, které díky nim mohou maskovat své problém

Je to směšné také vzhledem k tomu, jaké finanční možnosti a vliv něco udělat, celebrity mají. Víme historicky moc dobře, že v této komunitě vzniká mnoho velkých talentů na hudbu, tanec, výtvarné umění, herectví, i další umělecké činnosti. Co třeba se zapojit do programu pro vzdělávání dětí, pro stavění uměleckých škol v některých problémových oblastech?

A ještě větší fraška se ze všeho stala, jakmile se k akci přidávaly velké korporace jako Amazon. Pro tyto firmy jsou podobné akce jako dar z nebes. Stačí nechat marketingový tým připravit vhodně dojemnou kampaň sestávající se z pár obrázků a správně vyladěného textu a morální kredit firmy je okamžitě vylepšen.

Najednou masy lidí zapomenou, že dáváte zaměstnancům mizernou výplatu, necháváte je pracovat v mizerných podmínkách, které jsou proti základním lidským právům a děláte z nich dennodenně chodící stroje. Tedy alespoň do té doby, než robotizace zlevní natolik, že se vyplatí nahradit ty bečky vody, bílkovin, tuku a minerálů, kteří mají zhýralé potřeby jako chodit občas za směnu na toaletu. Navíc by se ještě mohl začít vrtat v tom, proč manažerské pozice Amazonu tvoří podle jejich dat 8,1 % černošských zaměstnanců, když je jich přitom v americké populaci 12,1 %.

Abychom ale byli fér, ředitel firmy Jeff Bezos sice několikrát signalizoval ctnost, ale také zaplatil obrovské peníze Austrálii pro obnovu požárů a v únoru také daroval astronomickou částku 10 miliard dolarů na boj proti klimatickým změnám. Ten alespoň aktivně něco dělá. Ale třeba přístup McDonald’s je vyloženě pokrytecký. Samozřejmě, že se hned přidali ke kampani, zatímco vedení McDonald’s dělá, že nevidí, jak čínské pobočky McDonald’s nepouštějí do jejich restaurací lidi černé pleti. Korporace musí z každé takové kampaně mít hotové Vánoce.

Všimněte si, jak McDonald’s pomocí grafické palety barev jejich značky vlastně zapracoval do sdělení podpory obětí policejních zákroků reklamu na vlastní značku:

Celebrity (a z nich velké procento hudebníci, zpěváci, zpěvačky a producenti) posloužili zase pro jednou jako užiteční idioti. A to radši ani nezmiňuji, jak posloužili jako užiteční idioti, všem, co si přišli na protesty pro novou televizi nebo „najky“.

Jedinou cestou z toho ven je vylézt ze své komnaty ozvěn. Vidět, že se dějí na protistraně zvěrstva a není jich málo. Sledovat lidi z opačného politického spektra. Poslouchat argumenty druhých, i když to může být někdy těžké, obzvláště pokud jsou hloupé a — teď řeknu asi překvapivou věc — pokud se chcete s názorovými odpůrci bavit, pak prosím, ale nejspíše tím promrháte hodiny vašeho volného času, při kterých nezměníte druhého a ještě budete zase volat do stěny své komnaty. Sám jsem to zkoušel x-krát a většinou to nevedlo vůbec k ničemu.

Změnit názor ostatních lidí na internetu nejde. A řekl bych, že to nejde ani v normálním životě. Stejně jako to je u nás s Milošem Zemanem nebo Andrejem Babiše, někteří lidé by nezměnili svůj pozitivní názor na Donalda Trumpa, ani kdyby v přímém přenosu zastřelil dítě. Vsadím se o co chcete, že by se pár minut potom vynořily fotky na Facebooku o tom, že to bylo vše nahráno opozicí. Stejně tak by někteří neuznali, že Donald Trump není druhým vtělením Adolfa Hitlera, ani kdyby vysvobodil ze zajetí policisty samotného George Floyda, pro kterého celý tento humbuk vznikl.

„Together we stand, divided we fall“? Poslední dobou spíše opak.

Nemůžete ostatní vyvést z jejich komnat ozvěn, ale můžete odtud dostat sami sebe. Zkuste buďto trávit na sociálních sítích méně času nebo zkuste sledovat i ty, se kterými nesouhlasíte, ale kteří vypadají, alespoň někdy vcelku rozumně. To stejné platí o zpravodajských médiích, které sledujete. Známé heslo, které použili Pink Floyd ve skvělé písni z alba The Wall “Hey You” znělo: „Jednotní stojíme, rozdělení padáme“:

“Together we stand, divided we fall“

Už těmto slovům popravdě moc nevěřím.

Myslím, že dnes více než kdykoliv jindy platí spíše opak. Čím více budeme rozděleni, tím budeme méně lhát sami sobě a přiblížíme se pravdě. Kolektivismus není řešením a jestli se bude zvětšovat, svět se dříve nebo později rozdělí na pár kmenů, které budou mluvit jinou řečí a nebudou si rozumět. Ani individualismus není řešení, protože v něm přirozeně není taková síla a kolektivismus je ohromně potřebný v časech krizí a pohrom. Zdá se ale, že toho kolektivismu a tribalismu je dnes přeci jen až moc. Nedělme se na černé ani bílé, ale mějme rozdílné odstíny barev. Svět tak bude pestřejší.

Je konečně na čase říct: „Jednotní padáme, rozdělení stojíme“.

Autor: Patrik Müller
Foto: Jimmy Baikovicius, Tom Hilton

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: The Strokes se na The New Abnormal pod vedením slavného Ricka Rubina nadobro přestali distancovat od perfektní formy Populární americká indie rocková...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: MGMT znovu nalezli hravost a radost z hudby. Little Dark Age je skvělý způsob, jak oživit skvělou kapelu, na kterou se...