Denní archiv:12.6.2020

Recenze | Novinky: Pearl Jam na Gigaton ukazují svůj hudební rozsah a 100% relevantnost

Po vydání jedenáctého alba Pearl Jam Gigaton je potřeba připomenout jednu důležitou věc. Pearl Jam se povedlo existenčně ustát extrémně náročnou dobu 90. let, která byla v hudbě spojena s těžkým užíváním návykových látek a vzhledem k tomu, z jakých chudých poměrů a tvrdých krajů kapely pocházely (severozápad Ameriky a okolí města Seattle), souvisely tyto problémy často s vážnými psychickými problémy. Ač mrazivě mnoho hudebních bratrů Pearl Jam, se kterými dobývali svět – Alice In Chains, Nirvana, či Soundgarden neustáli toto období bez personálních ztrát, Pearl Jam se to povedlo a vyhrál u nich freudovský pud života.

A to i přesto, že i jejich texty byly často velmi temné a uvědomovali si špatné stránky života. Stačí si jenom vzpomenout na jeden z jejich největších hitů – song o klukovi, který se zastřelil kvůli šikaně – “Jeremy”. Pearl Jam však věřili, že svět může být v pořádku a tak koncert obyčejně zakončili  hitem Neila Younga s ironickým, ale přeci jen ve zlepšení doufajícím sdělením “Rockin’ In the Free World”.

Pearl Jam (Foto: PearlJam.com)
Pearl Jam (Foto: PearlJam.com)

Sedm let po albu Lightning Bolt nebyla krátká doba pro malé očekávání. Pearl Jam naštěstí nezklamali a přinesli své početné fanouškovské základně kvalitní materiál. Pokud přišlo v historii Pearl Jam nějaké slabé období tvůrčí krize, tak asi většina fanoušků bude souhlasit s tím, že to bylo období druhé půlky devadesátých let, kdy zněli Pearl Jam poněkud unaveně.

Jakmile Eddie Vedder rozžhaví hlasivky, je to radost slyšet

Alba No Code, Yield a Live in Two Legs nezněly příliš povzbudivě směrem k budoucnosti kapely. Kdyby někdo poslouchal alba, asi by nebyly v roce 2000 před vydáním alba Binaural velké kurzy na to, že kapela vydrží hrát dalších 5 let.

Jenomže Pearl Jam vždycky držely nad zemí jejich koncerty. Jakoby jim to jejich název předurčoval a dlouhé orgasmické sólování Mika McCreadyho a nabušené hlasové výkony Eddieho Veddera, které držel pohromadě se svou basou Jeff Ament vždycky povznesly všechno nahoru, byť to mohlo třeba vypadat, že se ve studiu kapele zase tolik nedaří a dochází jí jakási tvůrčí múza.

Když Pearl Jam vraceli diváci skvělé muzikantské výkony skvělou atmosférou na koncertech, pro Pearl Jam to podrželo v horších chvílích a albem Binaural jakoby se zlomilo to špatné, Pearl Jam nechali za sebou své velké hity, které už byly nesmrtelné a ujali se druhé fáze své existence. Ta sice není tak zářivá jako první půlka první fáze, ale je rozhodně lepší než druhá půlka té první a udržuje pořád důležitý odkaz této kapely.

“Who Ever Said” rozjede rázný kopák a činel a spolu s kovově znějící kytarami připraví solidní rozjezd alba. Skvělé je, jak se píseň po asi 2 minutách a 40 vteřinách uklidní a překvapí to nečekané, ale chytré drama a následné postupné gradování atmosféry k velkému závěru písně. Potom se vše zase uklidní a píseň se stane další z dlouhých jamů, které kapela nabízí a nabízí strukturu písně, jaká je typická spíše pro koncertní písně.

“Superblood Wolfmoon” si bere inspiraci ze špinavého a prostého garážového rocku a tvrdší hudby konce 60. let. Eddie Vedder jakoby naplno rozehřál své hlasivky a tlačí na ně na 100%.

“Dance of the Clairvoyants” je jedna z nejlepších písní alba. Pearl Jam tady vyjdou ze své komfortní zóny. Díky syntezátoru si můžeme všímat inspirací new wave a díky mohutné zachmuřené base možná i post-punku. Kytary zase jakoby si braly něco málo z industriálního punku. Spolu s kreativní Vedderovou vokální melodií to zní velice originálně.

Pearl Jam na Gigaton hrají i country a folk

Nevím, jestli je “Quick Escape” tou nejlepší písní z alba, ale určitě je to nejvíce zapamatovatelná píseň. To Vedderovo zvolání:

“Quick Escape”

spolu se změnami z pohodové do naléhavé nálady od sloky směrem k refrénu a vokály, které dokreslují pozadí, to je perfektní.

“Allright” je klidná píseň, která sice není něčím z čeho byste otevřeli pusu do kořán, ale poskytne pomocí kytarových efektů, vzdáleného bouchání bubnů a znovu i vokálů na pozadí výborný předěl mezi rychlejšími písněmi. Cítíte se skoro jako byste stáli někde na Severním pólu a hleděli na polární záři. Parafrázi inspektora Charmlse ze Simpsonů: Aurora borelais lokalizovaná přímo na albu Pearl Jam.

A následuje “Seven O’Clock”  a to se cítíte, jakoby navíc kolem ještě i začaly po nebi nad tou polární září létat meteority. Velice hezká pomalá rocková píseň se skvělou atmosférou, kterou tvoří jak kytary, tak syntezátor a smyčce. V centru všeho je samozřejmě Eddie Vedder, který vede píseň kupředu jako Kryštof Kolumbus svou loď Santa Maria. Po čtvrté minutě Pearl Jam zahlédnou na obzoru krajinu:

Textově však Pearl Jam stojí na pevnině a modlí se za to, aby nepřišly na Ameriku a lidstvo problém:

“Much to be done
Oceans rising with the waves, oh”

“Never Destination” je taková dobrá písnička do auta, když na to chcete trochu šlápnout. Klasický starý dobrý rock. Nic přelomového, ale dobrá píseň na cesty.

Na cestách se zůstane také na našlapané písni “Take The Long Way”, která má solidní refrén, ale poměrně nudnou sloku s opakujícím se motivem grungeově-industriální kytary.

Přes minimalistickou, skoro až folkovou “Buckle Up” se dostaneme ke country písní “Comes Then Goes”.

“High or low, where’d you go?
Are you stuck in the middle?
A spectral invisible ghost
I’m here juxtaposed,”

začíná tato 6 minut dlouhá píseň. 6 minut je na takovou píseň trochu extrém, ale jinak zní Pearl Jam s klobouky na hlavě dobře. Píseň zní skoro jako pocta všem těm padlým hvědám grunge od Kurta Cobaina po Chrise Cornella.

“Retrograde” má naopak už přeci jen kýč, který překročí práh vkusu a nebaví tolik a v podstatě stejně je na tom skoro až muzikálová poslední píseň “River Cross” s textem:

“Share the light
Won’t hold us down”

Konec Gigaton není tolik silný, ale že je to dobré album, o tom není sporu. Možná nemá tolik výrazných písní, ale je to album, které zní i přes poměrně slušný rozsah vlivů a žánrů pospolitě.

Pearl Jam – Gigaton

Vydáno: 27. 3. 2020
Délka: 57:03
Žánry: Alternativní rock, Grunge, Post-grunge
Rozhodně musíte slyšet: 1. Who Ever Said, 3. Dance of the Clairvoyants, 4. Quick Escape, 6. Seven O’Clock

od Patrik Müller -
Bob Dylan

Bob Dylan představil seznam skladeb pro své připravované nové album Rough and Rowdy Ways. Album, které vyjde 19. června, je jeho prvním albem originálních písní od alba Tempest z roku 2012.

Toto album poté následovaly tři alba, ve které předělával starší písně: Shadows in the Night, Fallen Angels a Triplicate.

Instagramové video, kde byl seznam písni oznámen.

Seznam skladeb, který byl odhalen ve videu prostřednictvím Dylanova účtu Instagramu ve čtvrtek, zahrnuje jeho dříve vydané singly „False Prophet“, „I Contain Multitudes“ a 17 minut dlouhou píseň „Murder Most Foul“.

Dylan měl naplánované letní turné po USA, které by začalo už minulý týden, ale v květnu oznámil, že bylo zrušeno „v zájmu veřejného zdraví a bezpečnosti“. „Doufáme, že se vrátíme na cestu v nejbližší možné době, jakmile si budeme jisti, že to bude pro fanoušky i zaměstnance koncertů bezpečné,“ bylo zveřejněno na oficiálním Twitteru Boba Dylana.

Bob Dylan koncertoval naposledy v roce 2019, kdy odehrál v Evropě a Severní Americe 77 koncertů od března do června. V roce 2016 Dylan dostal Nobelovu cenu. Švédská akademie Dylanovi udělila Nobelovu cenu za literaturu za rok 2016 „za to, že vytvořil nové poetické výrazy v rámci velké americké písňové tradice.“

Prohlédněte si seznam písní alba Rough and Rowdy Ways:

1. I Contain Multitudes
2. False Prophet
3. My Own Version of You
4. I’ve Made Up My Mind to Give Myself to You
5. Black Rider
6. Goodbye Jimmy Reed
7. Mother of Muses
8. Crossing the Rubicon
9. Key West
10. Murder Most Foul

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: The Weeknd a jeho After Hours je hitová párty v jejíž prostředku se z ničeho nic ocitnete v 80. letech

Čtvrté The Weekndovo album After Hours je pro třicetiletého Kanaďana triumfem v rámci popularity i komerční stránky. A to i přesto, že jeho umělecké ambice nejsou nikterak velké a chce posluchače spíše bavit než ohromovat.

The Weeknd je zpěvák. Na této jednoduché větě dneska není nic divného, avšak ještě tak před rokem si jej většina lidí asi spojila spíše s jeho produkční činností, popřípadě se psaním písní pro jiné interprety. Na takovém momentu, kdy člověk, který dře pro jiné uspěje se svým vlastním jménem, je něco skvělého a ačkoliv se chytám občas za hlavu při až příliš hravých písničkách Sii za hlavu, vždycky si vzpomenu na to, jak musela léta čekat za oponou než se dočkala až světelný kužel svítící na jeviště zamíří také na ní.

The Weeknd (Foto: Republic Records)
The Weeknd (Foto: Republic Records)

The Weeknd sice nemusel čekat na slávu tak dlouho, jako ona, ale stejně by mu měli někteří líbat nohy. Zvlášť třeba švédská zpěvačka Tove Lo, které The Weeknd udělal kariéru hitem “Habits (Stay High)”, stejně tak držel nad vodou kariéru Justina Biebera, když začala jeho sláva uvadat (resp. fanynky stárnout) a mrtvý bod kariéry rovněž rozpohyboval Usherovi, či Drakeovi. The Weeknd navíc nikdy neměl problém s alternativní hudbou a tak z jsou z jeho hlavy místy skoro až experimentální elektronické písně FKA Twigs nebo Kelely.

The Weeknd si díky After Hours sáhl na hvězdy

The Weeknd je někdo, kdo umí dělat moderní pop s nádechem R&B a umí do něj vtisknout myšlení, pro jeho druh mají v angličtině trefnou metonymii “thinking outside the box” (v češtině, ač bohatém jazyku, můžeme bohužel maximálně akorát říct suše “myslet jinak”). Dokázal být díky tomu průkopníkem něčeho, co se dá nazvat jako alternativní R&B, tedy volně definováno: moderní R&B, jenž má některé překvapivé prvky.

U těchto producentů a skladatelů, kteří uspěli, když psali jiným, se ale občas stává, že si udělají čas také na svou kariéru. Možná je to jejich ego, které pláče a potřebuje se realizovat.

Možná prostě chtějí udělat větší díru do světa, protože přece jen žijeme jen jednou a psát a produkovat slavným zpěvákům a zpěvačkám – a dostávat za to slušně zaplaceno –, je sice pořád práce snů, za kterou by ty tisícovky domácích amatérských producentů, co vrážejí tisíce do drahého studiového vybavení, dali cokoliv. Jenomže pokud máte tu možnost na dosah, proč byste jí nevyužili a nezkusili také, jaké je to být hvězdou první kategorie?

After Hours je album, které z The Weeknda rozhodně tuto hvězdu první kategorie udělalo. Povedl se mu totiž hit, který je popravdě vcelku promyšlený dopředu, dokonce bych řekl i prokalkulovaný a vymyšlený jen proto, aby měl úspěch. Důležité ale je, že je i dobře udělaný a má v sobě svou duši.

“Blinding by the Lights” totiž reprezentuje něco, co už pobublávalo v hudebním světě už několik let a účastnily se toho jak popové hvězdy jako Taylor Swift nebo Halsey tak rockové jako Muse. Je to vlna návratu vlivů hudby osmdesátých let, ale v moderním nebo dokonce futuristickém hávu. Některé písně to dokonce vyjadřují přímo názvy, jako “Future Nostalgia” z nového alba Duy Lipy.

V podstatě něco, co lze často i vidět v módě, kdy se dnes vracejí některé módní trendy minulosti jako roztrhané rifle nebo bílé tenisky Nike a doplní se některými jinými novými prvky. Kontrast v písních většinou vždycky funguje perfektně a nejinak je tomu zde.

Album je kočkopes, ale plný hitů

“Blinding by the Lights” ale není jedinou písní, která má v sobě vliv osmdesátých let a spolu s písněmi “In Your Eyes” a “Save Your Tears” tvoří na albu takovou osmdesátkovou rodinu imigrantů, která si chce žít svou kulturu uvnitř alba, jehož kulturou je jinak alternativní R&B.

The Weeknd bohužel díky tomu dává poněkud facku konceptu alba jako takovému. Kruci, já vím, že většina lidí poslouchá písně z playlistů a ne z alb, ale přece jen se najde nezanedbatelné množství lidí, které zajímá koncept alba. Je z uměleckého hlediska špatně, aby album znělo nějak, pak najednou začalo znít jako úplně jiné album, a pak se zase vrátilo k tomu původnímu.

Je to totiž potom prostě:

Je škoda, že The Weeknd prostě neudělal dvě alba a nebo jedno ve stylu 80. let. A nebo – to by mohlo být dokonce ještě zajímavější – neudělal rovnou koncepční album s příběhem, kdy by se hlavní hrdina alba nějakým způsobem vrátil ze současnosti do 80. let.

The Weeknd ale toto nepovažoval za nutné a proto zní větší půlka jeho alba jako ze současnosti, pak najednou přijdou tři písničky znějící jako moderní cover popových hitů z 80. let a pak se zase vrátíme do současného R&B s alternativními prvky.

Je to ostatně takové typické album producenta, který má vždycky šuplík plný nápadů pro druhé interprety. The Weeknd proto nedokázal umělecky pojmout toto album úplně špičkově.

Zábavné album to na druhou stranu je rozhodně. Začíná poklidným “Alone Again” se syntezátory, jež pronikají do uší pravidelně a konzistentně jako scanner, který pomalu skenuje vaše uši, aby do nich pak perfektně zapadl. “Too Late” v této hudebním opatrnosti a opatrném bloudění ve světě v podstatě pokračuje. Je to ale docela sofistikované a chytré budování atmosféry, které na konci vyústí v drsnější atmosféru a máte pocit, jakoby jste uháněli v černém sportovním Mercedesu a míjely vás světla.

Zčistajasna osmdesátky

“Hardest to Love” už je prvním velkým hitem alba. Emocemi nabitá píseň. V písni o zlomeném srdci zpívá The Weeknd:

“I’ve been the hardest to love
It’s hard to let me go, yeah”

(“Byl jsem ten nejobtížnější, koho šlo milovat / Je mě těžké opustit, jo”)

“Scared to Live” je oproti tomu první písní s optimistickým tónem. Jemná, srdečná píseň s výraznými údery elektronických „snare“ bubnů a širokými syntezátory je uklidňující. Ještě více je však poklidná nostalgická “Snowchild”.

Je to skoro jako elektronické emo, které The Weeknd začíná velice osobním přiznáním:

“I used to pray when I was sixteen
If I didn’t make it, then I’d probably make my wrist bleed”

 

(“Když mi bylo 16, tak jsem se modlil / Kdybych neuspěl, asi bych nechal vykrvácet své zápěstí“)

“Escape From LA” je bez 5 vteřin 6 minut dlouhá píseň, která je dost rozvláčněná a nenabídne moc změn. Píseň se nikam moc nevyvíjí a nenabídne žádný posun v albu.

Dlouhé sloky s prázdnými řádky jako:

“She pulled up to the studio
Nobody’s watching
She closed the door and then she locked it
For me, for me
We had sex in the studio
Nobody walked in
I cut my verse and then she popped it”

 

toho nabídnou jen velice málo.

“Heartless” má oproti tomu alespoň tah na bránu. Píseň příjemně kouše a elektronické kopáky se zařezávají do kůže jako drápy dravce.

“Faith” selže v tom být jakýmsi pojítkem mezi současností a minulostí. Tímhle moc není a ačkoliv snaží nachystat půdu pro největší hit alba, dlouhé dozvuky písně a houkání sirén jsou spíše záplatou na příliš velký skok mezi styly než ideálním řešením. Na druhou stranu se dozvíme leccos o osobě The Weeknda, resp. Abela Tesfaye, jenž se nebojí přiznat k tomu, že drogy a hédonismus jsou běžnou součástí jeho života:

“Light a blunt up with the flame
Put that cocaine on a plate
Molly with the purple rain
‘Cause I lost my faith”

“Blinding by the Light” je překvapivý úspěch hlavně v tom, v jak velké míře používá osmdesátá léta. Není se ale co divit, že píseň tak uspěla. Píseň má tah na branku, je chytlavá a má obrazotvorný a refrén, které se snadno vrývá do hlavy.

“I said, ooh, I’m blinded by the lights
No, I can’t sleep until I feel your touch”

“In Your Eyes” je snad ještě více osmdesátková. Jde z toho cítit inspirace moderním 80’s revivalem, který si osvojili Daft Punk.

“Save Your Tears” si hudebně půjčuje všude od Bloodhound Gang přes Wham! až po New Order. Píseň je vcelku jednoduchá odrhovačka, ale její nevyzpytatelné změny z ní udělají šedou myš, která se promění v královnu večírku.

“After Hours” pak zakončí album v silném stylu a je vlastně škoda, že je tady vůbec “Until I Bleed it Out”, které na albu vlastně vůbec není potřeba.

The Weeknd – After Hours

Vydáno: 20. 3. 2020
Délka: 56:19
Žánry: Pop, R&B, Aternativní R&B, New Wave
Rozhodně musíte slyšet: 3. Hardest to Love, 4. Scared to Live, 7. Heartless, 9. Blinding Lights, 10. In Your Times, 11. Save Your Tears, 13. After Hours

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: The Strokes se na The New Abnormal pod vedením slavného Ricka Rubina nadobro přestali distancovat od perfektní formy Populární americká indie rocková...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Madonně se na Madame X pořád daří posouvat hranice popu i přes šedesátku na krku a špatnou kondici hlasu Skoro jakoby to měla...