Měsíční archiv:Srpen 2020

Recenze | Novinky: Královna popového kýče Lady Gaga se dostala kvůli filmu A Star Is Born zpátky na vrchol, tak to budeme muset na chvíli přežít, než zase začne tvořit lepší hudbu

Po vydání alba Chromatica Lady Gaga nabádala všechny, aby si pustili album od začátku do konce. Prý nemáte přeskakovat, protože je to její celistvý příběh. Lady Gaga buďto ten příspěvek nepsala a psal to na Twitter její Marek Prchal a nebo považuje svou hudbu za důležitější než je. V tom druhém případě je to ještě daleko horší. Znamená to totiž, že nemá žádnou soudnost a ani se neorientuje v dnešní popové hudbě. Jinak by nemohla říct, že písně, které vytváří i 12 lidí naráz a i pak zní jako obšlehnuté z alba jiné popové hvězdy, jsou tak důležité, aby se poslouchaly jako koncepční album s příběhem.

Chromatica je totiž tak šíleně neoriginálním albem, že koncepčně fungovat nemůže. To by bylo jako ukrást sousedovi kamínky z mozaiky a pak si z nich na zahradě udělat vlastní mozaiku, o které budete vykládat, že jste jí vymysleli vy. Několikrát jsem se musel dívat, jestli to není ve skutečnosti nějaký remix nebo remake písní jiných velkých popových zpěvaček. Nebo alespoň, jestli nebylo připsáno za samplování nebo vypůjčení nápadu těm, od kterých bylo vypůjčeno.

Lady Gaga (Foto: Chuffmedia)
Lady Gaga (Foto: Chuffmedia)

Byl bych totiž pokrytec, kdybych zrovna v této recenzi tvrdil, že hudební vypůjčování nápadů je vždycky špatné. Ani náhodou. Jde o to, aby však byly splněny dvě kritéria. Musí být provedeno férové vyrovnání mezi autory a nová píseň musí přidat té staré něco nového, co ta původní píseň postrádala. Nemusí z toho nakonec vzejít nutně lepší píseň, ale musí zde být určité inovátorství, bez kterého by to nemělo cenu.

Album je tak neoriginální, že dokáže být neoriginální i u samplování

Ani jedno se bohužel nestalo. Minimálně dvě písně alba zní tak, že Lady Gaga musí pevně doufat, že je dost dobrá kamarádka s Katy Perry, Cher a Shakirou. Podobnosti “Rain On Me” a “Sour Candy” s písněmi “Real Love” a “She Wolf”, resp. “Swish Swish” jsou totiž do očí bijící. Není to ostatně poprvé, co Lady Gaga ukradla melodii, viz. např. “Alejandro” a Ace of Base a jejich “Don’t Turn Around”. V případě “Sour Candy” je ta podobnost dána samplováním songu Maya Jane Coles – What They Say. proč ale je kruci nutné samplovat neustále ten stejný song z asi dalších 100 milionů písní, které kdy byly nahrány od počátku věků? Je to ukázka, jak i samplování může být neoriginální, i když je vlastně opakem originality už ze své podstaty.

Na obranu Lady Gaga však lze říct, že tyhle písně se jejím fanouškům prostě líbí. A vlastně je ani nezajímá, že jsou to buď tak trochu vykrádačky nebo samplování melodie, které už bylo použito jinde. Jsou to ostatně fanoušci, kteří se v drtivě většině stali fanoušky kvůli nepříjemně nakažlivým rádiovým hitům jako “Bad Romance”, které nás otravují z rádií dodnes. Některé zajímavé písničky jako “Marry the Night” byly těmito generickými písněmi jako “Poker Face”, “Paparazzi”, jejíž nakažlivost snad museli vyvinout v nějaké tajné illuminátské laboratoři na vymývání mozků světovému obyvatelstvu, hodně zastíněny.

Lady Gaga tak zastupovala ten nejhorší kýč, který v popové hudbě tehdy byl. Její hudba byla často jen prodlouženou rukou pozdních časů Madonny a třešničkou na vrcholu všeho toho avantgardního kýče bylo její extravagantní oblékání, které bylo stejným marketingovým trikem jako všechno ostatní, co se okolo Lady Gaga dělo. Marketing okolo Lady Gaga byl dokonce tak silný, že se jí podařilo být snad jedinou celebritou v seriálu Simpsonovi, ze které si tvůrci tohoto seriálu vůbec neudělali legraci a když se o to pokoušeli, tak jen hodně, hodně opatrně.

Díl Simpsonů Lisa Goes Gaga s Lady Gaga z roku 2012 je pravidelně hodnocen jako vůbec nejhorší díl Simpsonů všech dob. Lady Gaga dosáhla vrcholu kariéry na albu Born This Way (2011) a od té doby jakoby jí začínal mít svět tak akorát dost. Jakoby se Lady Gaga všichni konečně přejedli a nechuť z epizody Simpsonů byla symbolickým bodem zlomu, kdy kariéra Lady Gaga začala jít z kopce. Došlo k procitnutí, ke kterému občas dochází u drogově závislých.

Pád Lady Gaga byl paradoxně jejím nejlepším tvůrčím obdobím

K důležitému budíčku, který může přijít buďto z předávkování a nebo vám ten budíček může poskytnout nějaká jiná osoba, které mimořádně věříte. V druhém případě to mohly být jiné zpěvačky, které v té době nahradily na popovém trůnu Lady Gaga. Od country směrem k popu začala přecházet Taylor Swift, kdo chtěl něco z bizarní a extrémní stránky Lady Gaga, našel si to v radikálním přechodu Miley Cyrus od dětské hvězdy k drogové královně. Extravagantnost Lady Gaga (ale nejen jí, třeba i Keshi) pak dostala silně na frak od odměřené, přirozené, autentické a nezpochybnitelně mimořádně talentované Adele.

Lady Gaga a její manažeři si uvědomili, že tady už cesta nevede. Lady Gaga se proto snažila utužit vztah k mnoha stávajícím fanouškům, u kterých doufala, že vyrostli a začali poslouchat i náročnější hudbu než “Poker Face” a viděli možná potenciál i v získání fanoušků mezi řadami tzv. hudebních šprtů, kteří si potrpí na originalitu (to jsme zčásti ostatně i my). Paradoxně tak v období razantního ústupu slávy vydala nejzajímavější alba své kariéry.

Zpětně lze vidět Artpop jako zajímavé album, které vystoupila Lady Gaga z těžké komerce. Po stránce popularity to ale byla velká tragédie. Lady Gaga byla na nejlepší cestě do propadliště dějin a jak jsem k její hudbě vždycky choval až nezdravý odpor, bylo mi jí při pohledu na záběry a fotografie z poloprázdné O2 arény při jejím koncertě v roce 2014, upřímně líto.

Country rockové album Joanne vydané v roce 2016 pak vnímám jako jeden z mála lidí na této planetě jako nejlepší album kariéry Stefani Joanne Angeliny Germanotty (její pravé jméno v plném znění). Říkal jsem si však, že tohle je definitivní konec Lady Gaga, že takovými alby si prostě popularitu udržet nemůže, že se s tím asi i sama smířila a s důstojností se pomalu přesune do menších a menších sálů.

Bude se bavit nekomerčními projekty jako bylo třeba album s uznávaným jazzovým zpěvákem ze staré školy Tonym Benettem Cheek to Cheek (2014) a za takových deset let bude vystupovat stejně jako třeba kdysi velká hvězda Anastacia, po které dnes už neštěkne ani pes, už spíše jen po Evropě, kde se na ní sice trochu zapomene, ale ještě ne tak razantně jako v USA.

Chromatica je jenom nafouknutá bublina, která by neexistovala bez A Star Is Born

Jenže pak přišel film A Star is Born a Lady Gaga po boku Bradleyho Coopera vyprodávala kina po celém světě a s písní “Shallow” se dostala po dlouhých devíti letech znovu na vrchol hitparád v celém světě. Bylo to doslova zmrtvýchvstání Lady Gaga. Lady Gaga tak zase pěkně ambiciozně, jako za starých časů, nikoliv skromně jako na Joanne míří do hitparád a bohužel se zároveň hodně vrací k tomu kýči jejich prvních tří alb The Fame, The Fame Monster a Born This Way. A jak už je vyzrazeno v úvodu, Lady Gaga s producenty si též vypůjčují kde chtějí a album nezní vůbec originálně.

V tomhle je Chromatica ostatně ještě horší než zmiňovaná trojice. Zatímco na té se totiž najde mnoho písní, o kterých může člověk alespoň říci, že byly v té době průlomovými, byť třeba nebyly vyloženě příjemnými na poslech, na Chromatica už chybí většinou i ta originalita. Je to dnešní typický popový zvuk, který by mohl mít dnes kdokoliv od Demi Lovato přes Pink až k Cher. Dost málo jednoznačně identifikuje styl Lady Gaga.

To je panečku zase kýče! Lady Gaga je zpátky v ráži.

Ta ambicióznost se albu určitě nedá upřít a je jedním z dobrých aspektů alba. Stačí už jenom poslouchat hezké intro z filmové hudby s velkolepými aranžemi smyčců. Hluboké housové beaty na “Alice” nejsou taky vůbec špatné. Dunivé repráky však úplně nepodporuje vokální melodie, která drží píseň zpátky. Podivný robotí efekt v mezihře je pak úplně mimo.

Instrumentálně je singl “Stupid Lovel”, na kterém dělala celá řada producentů od Bloodpopa (Justin Bieber, Madonna, Vampire Weekend) po Maxe Martina (prakticky všechny velké popové hvězdy) zní hodně nadějně. Je správně napumpovaný. Textově je ale píseň totálně prázdná. Jakoby se jim vůbec nechtělo vymýšlet slova, tak Lady Gaga některé furt opakuje dokola.

“Freak out, freak out, freak out, freak out (Look at me)
Get down, get down, get down, get down (Look at me)
Freak out, freak out, freak out, freak out
Look at me now

‘Cause all I ever wanted was love
Hey yeah, hey yeah (Ooh-ooh)
Hey yeah, hey yeah (Ooh-ooh)
Hey yeah, hey yeah
All I ever wanted was love
Hey yeah, hey yeah (Ooh-ooh)
Hey yeah, hey yeah (Ooh-ooh)
Hey yeah, hey yeah, hey yeah (Hey yeah, hey yeah”

Kromě toho, že je “Rain On Me” vykrádačka Cher a Shakiry, je to spolupráce, která nedává moc smysl a přiznejme si to Ariana Grande je na této písni jen protože chtějí všichni vydělat více peněz oslovením většího počtu fanoušků. K tomu levné narážky na alkohol jako “I’d rather be dry, but at least I’m alive” a k tomu ten videoklip… To je panečku zase kýče! Lady Gaga je zpátky v ráži. Jako za starých dobrých (nebo spíš špatných) časů “Bad Romance” a “Alejandro”.

Weird Al Perform This Way GIF | Gfycat

Smutné je, že i přesto všechno je pořád “Rain On Me” jedna z lepších písní alba.

Písně “Free Woman” a “Fun Tonight” jsou tuctové a nudné popové písně. K tomu ani není co napsat. Pořád je to ale rajská hudba pro uši narozdíl od písně “911”, kdy člověk už fakt přemýšlí, jestli se Lady Gaga ve skutečnosti nestala popovým trollem a album Chromatica není vlastně jen jeden velký a drahý vtip.

Jedna z nejlepších písní alba je “Plastic Doll”, na které spolupracoval s Lady Gaga mimo jiných také známý producent a DJ Skrillex. Hluboké pulzující syntezátory fungují s textem, který je sice takový typicky popový.

“Don’t play with me”

bylo v ženském popu řečeno snad už tisíckrát. Proč ale ne. Někteří se v takových textech mohou najít. Zvlášť, když jsou někteří šikanování nebo zneužívání, jsou takové písně jako “Plastic Doll” důležité.

U “Rain On Me” se dá alespoň trochu mluvit o rozšíření ukradeného nápadu, u “Sour Candy” je to ale prostě jenom nějaká slabá verze “Swish Swish” Katy Perry, která obsahuje úplně stejnou basovou melodii. Nic, co by mělo nějaký důvod existovat. “Enigma” si může ve své tuctovosti podat ruky s “Free Woman” a “Fun Tonight”. Hlas Lady Gaga zde navíc ani není moc příjemný na poslech.

“Sine from Above” se samotným Eltonem Johnem alespoň přidá albu trochu důstojnosti, nicméně zní spíše jako remix sebe sama. “1000 Doves” je nápadově vyprázdněná píseň a poslední možná záchrana alba “Babylon” skončí jakmile Lady Gaga zase přepne do repetitivního stylu, kdy chce posluchače hypnotizovat svým hlasem v nízkém registru. No a pak už to konečně skončí…

Chromatica je album, které potěší mnoho fanoušků Lady Gaga, kteří se stali jejími fanoušky na základě toho, že se jim líbily písně “Bad Romance” nebo “Poker Face” tak, že jim to doslova změnilo život. Ono, pokud se stanete fanoušky někoho na základě těchto písní, pak se není ani co divit, že album jako Chromatica považujete za vrchol umění.

Co ale my, co přepínáme rádiovou stanici od roku 2009, popřípadě se snažíme vyskočit z auta nebo urychleně opustit obchod i s nezaplacený zbožím, když tam začne hrát to zdraví nebezpečné “Ráááá Rááááá Roma máááááááá Gáááágááá urlálááááááá”?

Nám se z toho chce zvracet.

Lady Gaga – Chromatica

Vydáno: 29.5.2020
Délka: 43:08
Žánry: Pop, Dance-Pop, Elektropop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Chromatica I, 4. Rain on Me (with Ariana Grande), 9. Plastic Doll

3
3,0 rating
3 z 5 (založeno na 1 recenzi)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)100%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nooo....

3,0 rating
1.9.2020

Castecne zaslouzena, ale i trochu prehnana kritika. Souhlas, ze to album neni nijak objevny a treba u Stupid Love souhlas do puntiku – instrumentalne povedeny, textove meh. Stejne tak stopro souhlas se Swish Swish, pt.2, pro me nepochopitelny znovupouziti samplu. Ale pokud ti nesedne Babylon, kde se skvele upomina na Vogue, vybornej saxik v refrenu, bezva bird sample a i napadita hricka “babble on/babylon” tak to uz zase prrr 😉 prechod z Chromatica 2 do 911 taky stoji za zminku, od Rain on Me jsem cekal vic, ale Ari tam podle me pasuje vyborne a klip fajn. A na Bad Romance (ale ani Poker Face) nesahat! 😛

Stromz


od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Objev americké kytarové scény Car Seat Headrest na Making a Door Less Open bojuje s vlastní slávou

Nejprve se Will Toledo plížil po hudební scéně osamocen a nenápadně. Bez kapely a nepozorovaně, schováván pod názvem projektu Car Seat Headrest nahrál album Twin Fantasy. Toto lo-fi polo-amatérské album zveřejnil v roce 2011 na internet a stalo se v průběhu let nečekaným kultem nezávislé scény. V roce 2017 potom Toledo už s kapelou za zády a balíkem peněz od nahrávací společnosti, vzal tento starý materiál a znovu ho nahrát ve studiu tak, aby se o albu znovu mluvilo, aby se album dostalo k těm, ke komu se původně nedostalo a možná vůbec nejsilnější materiál Willa Toleda plně využil svůj potenciál. Spolu s předchozím úspěšným albem z roku 2016 Teens of Denial tak Car Seat Headrest využili naplno rozruch, který kolem nich na alternativní scéně vznikl. Hlavní otázka nového alba Making a Door Less Open byla tedy vcelku zřejmá: Jak dokázali využít Car Seat Headrest to, že se dostali mezi velké kapely a jak to ovlivnilo jejich tvorbu?

Car Seat Headrest je parta mladých hudebníků, kteří vypadají jako parta studentíků filozofické fakulty na nějaké libovolné americké univerzitě v 70. letech, ale přitom loni vyprodali jednu z nejslavnějších sportovních arén na světě – newyorskou Madison Square Garden. Zahráli si taky v jedné z nejpopulárnějších talk show současnosti The Tonight Show Jimmyho Fallona a projeli velké festivaly jako Firefly nebo Primavera . Co je ještě víc? Být headlinerem nějakého velkého festivalu, vyhrát Grammy, mít nejprodávanější album, mít v hitparádách song číslo 1 po co nejvíce zemích světa, koncertovat na velké světové tour…

Car Seat Headrest (Foto: Matador Records)

Pokud by chtěli Car Seat Headrest ještě výše, museli by si už skutečně klást jedině takhle velké cíle, protože všechny, byť jen o kousek menší cíle, již Car Seat Headrest naplnili. Dokonce se stali bez legrace jednou z největších kapel v USA, což se zdá být na tuhle skromnou indie kapelu až těžko uvěřitelné.

Car Seat Headrest naopak nechávají dveře více otevřené

Na Car Seat Headrest je vidět, že se se slávou potýkají ještě s rozpaky. Kromě některých twitterových neuvážených naštvání Willa Toleda, že fanoušci hledají jeho fotky, když byl mladý (s tím by měl slavný člověk počítat), nebo třeba zmatku kolem toho, že bůhvíproč nechali stáhnout z YouTube jejich vystoupení z The Tonight Show, například začali ten jejich velký koncert v jedné z nejslavnějších hal světa, jejich první píseň byl hlavní singl tehdy ještě připravovaného alba Making a Door Less Open “Can’t Cool Me Down” s refrénem:

“Hey, we’re not supposed to be here!”

(“Hej, my bychom tu neměli být!”)

Nicméně neměli asi úplně pravdu, protože byť má v sobě hudba Car Seat Headrest jistě některé prvky hudební skromnosti a malosti a nějaká malá část jich by asi nejraději ukotvila někde v zapadlém malém klubu v jejich rodné Virginii a nikam jinam by nejezdila, jejich zvuk a písně byly s opětovným nahráním a vydáním na nezávislé scéně ikonického alba Twin Fantasy už dostatečně připraveny na přechod do hal.

Písně jako “Bodys”, “Sober to Death” nebo ještě z dřívějšího alba Teens of Denial (2016) pocházející “Drunk Drivers/Killer Whales” mají sice poněkud delší stopáž a nedrží se úplně klasické struktury sloka-refrén-sloka, avšak melodicky jsou písně tak zdařilé, že jsou to přímo hymny, které do těch hal prostě patří. Zvlášť, když dneska nových objevů na kytarové scéně moc nepřibývá.

Možná i proto zní Making a Door Less Open jako úplný opak toho, co název alba naznačuje – jakoby Car Seat Headrest otevírali své dveře širšímu publiku. Jakoby chtěli stvořit album, po kterém nebudou v rozpacích z toho, že hrají v tak velké a slavné aréně. V minulých albech však perfektně fungovala to kouzlo nechtěného, kdy se to dostání se do Madison Square Garden jevilo spíše jako vedlejší efekt všeho ostatního, co se dělo kolem. Tady už je to trochu tlačeno kupředu a občas je to taková kreativní křeč, která se nikomu moc nelíbí.

Toledův McCartneyho a Rottenův moment

Ambicióznost už je ostatně vidět z alba už hned z úvodu. “Weightlifters” chce posluchače roztančit a předává napumpované řádky:

“Put your heart on the target
They expect you to scream
Music blasts through the market
It’s the sound of the machines.”

Je to popravdě místy zase trochu rozpačité, ale Will Toledo soupeří zdatně. A to i když to vyloženě vypadá, že se ocitl v jiném klubu než ve kterém původně zamýšlel být.

“Can’t Cool Me Down” naopak působí naprosto sebejistě. Car Seat Headrest přinášejí jejich lo-fi indie rockový zvuk a pomocí hip-hopových bubnů a syntezátorů jim dodávají potřebnou velikost. “Can’t Cool Me Down” se ale přeci jen kloní spíše na tu starší část historie kapely. To naopak “Life Worth Missing” nabízí jakýsi průměr mezi novými a starými Car Seat Headrest. Mezi třpytícími se syntezátory a vrčícími kovovými kytarami.

Když v albu skočíme na konec k předposlední písni “There Must Be More Than Blood”, ta zase patří spíše k těm starým Car Seat Headrest. Je to ale bohužel jen nějaký slabý odvar toho, co předváděli na vlastně kterémkoliv z jiných alb. Je to takoví typická píseň Car Seat Headrest, která vás určitě nenaštve, ale že byste se někdo zrovna kvůli této písni stal fanouškem kapely, tak to ani náhodou.

“Martin” je naopak skvělá písnička, která dokazuje, jakým je Toledo nadějným skladatelem a textařem. V “Martin” jakoby v sobě probudil svého vnitřního Paula McCartneyho, který taky vždycky měl dar vytvořit z jednoduchého nápadu brilantní melodie, které navíc nejsou určeny jen pro nějakou skupinu intelektuálního bratrstva, ale pro širokou skupinu lidí všech věků i národností.

Toledo rozplétá síť nekalých polo-pedofilních praktik, které podle Toleda v Hollywoodu fungují, jakoby v sobě probudil vnitřního Klusáka.

Jestliže je tedy “Martin” Toledův McCartneyho moment, “Hollywood” je moment Rottenův. V punkovém duchu zpívá Toledo ostrou kritiku (nejen) hudebního byznysu.

“I’m sick of violence
Sick of money
Sick of drinking
Sick of drugs
Sick of fucking
Sick of staring at the ads on the bus,”

(“Je mi špatně z násilí / Špatně z peněz / Špatně z chlastání / Špatně z šu**ní / Špatně ze zírání na reklamy v autobuse”)

zpívá Toledo o tom, jak se mu zbortili vysněné představy o Hollywoodu jako domeček z karet, když do něj díky úspěchům jeho kapely Toledo dostal vstupenku. Řádky zde použité jsou docela trefné, asi nejvíce však zamrazí řádky:

“They don’t talk about the
12-year-olds on pills waking up in beds of big producers,”

(“Oni nemluví o 12 letých na pilulkách, co se probudí v postelích velkých producentů.”)

kdy Toledo rozplétá síť nekalých polo-pedofilních praktik, které podle Toleda v Hollywoodu fungují, jakoby v sobě probudil vnitřního Klusáka.

Vybudování mostu mezi Car Seat Headrest a Toledovým bočním projektem Trait Danger

Kritizovat Hollywood není dnes zase tak moc populární. Ona velká média v USA a Velké Británii musí držet s Hollywoodem basu, protože patří do stejného ideologického týmu a zpochybnění Hollywoodu znamená zpochybnění toho, co tvrdí celebrity a to pak znamená oslabení ideologií, které podporují.

Nejspíše z toho důvodu někteří kritici právě v USA tuhle píseň dost kritizovali. Každý výpad proti establishmentu ale dnes chce odvahu. Jestliže totiž Harveymu Weinsteinovi procházely nekalé praktiky a zneužívání mladých hereček tak dlouho a vědělo se o tom všeobecně (Courtney Love na to upozorňovala dávno před #MeToo v roce 2005), ale mnoho celebrit tak dlouhá léta hrálo pštrosy a dělalo, že nic nevidí, bylo by naivní si myslet, že to byl jen jediný případ a teď už je zde všechno čisté.

Kdyby však měl Hollywood advokáta, jistě by se vymluvil na to, že Will Toledo často píše texty, které nejsou autobiografické, byť se tak na první pohled třeba může zdát. V nedávném rozhovoru pro New York Times dokonce prozradil, že ho tohle přímo frustruje. Není tak jasné, jak moc z osobní zkušenosti na této písni vlastně vychází a nakolik je to jakýsi anti-snová představa, která se snaží americký showbyznys přehnaně negativním způsobem.

Namlsáni z minulého perfektního remaku alba Twin Fantasy a ještě předchozího Teens of Denial, si však po poslechu Making a Door Less Open připadáme pořád hladoví.

Ať už je to ve skutečnosti tak či onak, pokud jste navštívili nějaké stránky sociálních sítí Car Seat Headrest, mohli jste si všimnout že se nyní Toledo obléká do kostýmu s digitální plynovou maskou, se kterou představuje alter ego nazvané jako Trait, který vlastně tak trochu propaguje jeho komediální taneční a rapový boční projekt Trait Danger. Jelikož Trait prostupuje i do videoklipů kapely, je zřejmě, že se snaží Will Toledo spojit své dva světy. Postavit nějaký most Car Seat Headrest a Trait Danger. Z tohoto směru jsou tedy ty změny zvuku zajímavé, byť třeba není vždycky výsledek tak kvalitní jako za starých časů.

Píseň “Deadlines” tak má například verzi, která připomíná spíše hard rock nazvanou jako “Hostile” a pak ještě jednu verzi nazvanou jako “Thoughtful”, která je elektronická.

Černým koněm alba je pak píseň “What’s With You Lately”, kterou zpívá kytarista Ethan Ives. Je to překvapivá změna, když slyšíte na albu někoho jiného než Toleda a vzhledem k povedené, byť krátké akustické písni, je to změna povedená.

Albu bohužel uškodila současná koronavirová situace. Je totiž naprosto jasné, že album vzniklo, aby byly písně z něj hrány naživo a možná by to nakonec dalo zase trochu jiný konečný obraz. Písně jako “Life Worth Missing” jsou určeny více k hraní živě než k tomu, aby hrály z YouTube nebo Spotify. V jejich případě je studiová verze fakt spíše pozvánkou, protože naživo zní jistě daleko lépe. Ale i kdybychom mohli slyšet písně v živých záznamech nebo byste se vydali na nějaký evropský festival, kde by Car Seat Headrest hráli, asi by to nezměnilo to, že Making a Door Less Open musí být považováno za zatím nejslabší album Car Seat Headrest.

To vzhledem k tomu, jak vysokou laťku nastavili svými výbornými minulými alby, nutně neznamená, že by Making a Door Less Open bylo slabým albem. Namlsáni z minulého perfektního remaku alba Twin Fantasy a ještě předchozího Teens of Denial, si však po poslechu Making a Door Less Open připadáme pořád hladoví.

Car Seat Headrest – Making a Door Less Open

Vydáno: 1. 5. 2020
Délka: 47:28
Žánry: Indie Rock, Electronic Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Can’t Cool Me Down, 3. Deadlines (Hostile), 6. Martin, 7. Deadlines (Thoughtful), 8. What’s With You Lately?

Nechali jsme trochu dozrát jarní alba, a tak můžeme potvrdit to, co v tomto případě tvrdil i zahraniční tisk – že nové album anglické písničkářky Laury Marling Song for Our Daughter je perfektní. Childish Gambino také nezklamal a zase si ještě trochu vylepšil svou reputaci. Jeho album 3.15.2020 je plné nápadů, ale  zároveň si zachovává i jednotnou tvář a chaos na albu má nějaký smysl. Zkušený country hudebník John Anderson sice neexperimentuje ani zdaleka tolik jako jeho mladší kolega, avšak pod vedením Dana Auerbacha z Black Keys taky trochu vykročí ze své komfortní zóny.

Z alb, na které jsme nestihli na jaře napsat velkou recenzi, ale chtěli bychom je zmínit, je zde pak také mnohými očekávané album Michala Hrůzy. Ten bohužel nepředvedl nic velkého a jeho Světlo do tmy je velmi průměrné, ne-li podprůměrné album, které si sice na sebe vydělá, ale kreativita na něm volá o pomoc. Podíváme se také na alba novozélandské dream popové skupiny Yumi Zouma, britské noise-rockové Pigsx7 a pak na dvě zajímavé spolupráce. Nejprve spolupráci významné americké alternativní kapely The Flaming Lips s mladými puškami z kalifornské kapely Deap Vally a pak spolupráci dvou velkých postav ambientní hudby — bratrů Briana a Rogera Ena.


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


TIP: Laura Marling – Song for Our Daughter

Vydavatelství:  Chrysalis, Partisan
Žánr: Písničkářka, Indie folk
Hodnocení: 4,0+/5,0

Kdyby vám vaše máma řekla v pubertálních letech, že vám napíše album a to album si poslechnou stovky tisíc lidí, nejspíš byste se nejraději schovali někde do atomového krytu a přečkali, až se ta ostuda přežene. Jenže vaše máme není Laura Marling. Britská folková písničkářka, která už od osmnácti let sbírá velké hudební ceny a jako poslední vydala skvělé album Semper Femina, které se objevilo i v našem seznamu nejlepších alb roku 2017.

Song for Our Daughter je ale trochu podivínským albem. Je to totiž album o neexistujícím dítěti Laury Merling. Písně pro neexistující nebo možná spíše neurčité holky, které psali zpěváci nebo členové kapel jsou docela časté, ale píseň o vašem neexistujícím dítěti!? Některé ženy mají po dítěti dokonce takovou touhu, že se z toho zblázní a začnou vozit kočár s panenkou. Album Laury Merling tak nepůsobí v tomto ohledu zase tak děsivě.

Album má plno skvělých písní. Druhá píseň “Held Down” má hezké, rozlehlé kytary, ze kterých je cítit příroda a volnost. Jako byste stáli na louce, kterou pročesává vítr. “Strange Girl” je oproti tomu lehká, skvělou náladou oplývající píseň, která připomíná něco od Simona a Garfunkela. Když se pak přesuneme do více pozdních momentů alba, máme tu “Fortune”, která slouží jako minimalistická, klidná ukolébavka jen s akustickou kytarou, kterou doplňují smyčcové aranže jako ze starých dobrých časů filmu. Nakonec tu máme pak úplně zvukově vysvlečenou “The End of the Affair”, která je jenom akustická kytara a vokály (většinou sólo, ale na pozadí někdy i sborové) a odbočuje zde výjimečně od tématu vztahu matka-dcera k tématu vztahu partner-partnerka.

Ačkoliv jsou písně pomalé, songy jako “Hope We Meet Again” jsou zvukově dostatečně zajímavé, že vydají za velkofilm, který vás udržuje přikovaný na kraji sedadla. Stejně tak baví texty. Obzvlášť se do mozku zaryjou slova z písně “Strange Girl”:

“Build yourself a garden
And have something to attend
Cut off all relations
‘Cause you could not stand your friends
Announce yourself a socialist
To have something to defend,”

které Merling sází hladce jako nůž, který jede po másle a ještě to má v sobě dávku humoru.

Album ale není jen o jednotlivých písních. Jako celek je to skvělé album, které má příběh, je provázané a navíc na něm nenajdete snad ani jeden song, který by byl nějaký vyloženě slabý. Je to zkrátka album, které vám svou pomalostí a rozvážností paradoxně dodá spoustu energie. Silných 4,0 z 5,0.

Childish Gambino – 3.15.2020

Vydavatelství: mcDJ Recording
Žánr: Psychedelický Soul. Alternativní Rap, Neo-Soul, Alternativní R&B
Vydavatelství: 4,0/5,0

Velmi povedené album kalifornského zpěváka, které zní zároveň velice typicky, ale zároveň velice netradičně. Childish Gambino a jeho tým talentovaných producentů, ve které byl např. DJ Dahi, EY, James Francies Jr. nebo Ludwig Göransson vytvořilo velice barevný, bohatý zvuk se smyslem pro detail. Podobný detail byl také kladen na texty. V řádcích jako:

“To be happy really means that someone else ain’t
And balance ain’t a one-food plate
Everything is give and take, oh, oh,”

je skutečná hloubka a ačkoliv může někdy hudba působit pohodářský a ležérně, texty rozhodně bezstarostné nejsou a spíše to působí, že má Childish Gambino plnou hlavu myšlenek na věci, které jej trápí. Výhrou Childishe Gambina je i to, že se zde najdou jak momenty hůře přístupné a experimentálnější. Agresivnější i pomalejší. Třeba píseň “24.19” postupně vyhasíná až bez jedné vteřiny 8 minut až do úplného ticha a pak se objeví zběsilé elektro “32.22”. Takové “Algorhythm” zase zní jako rádiová popová píseň. První polovina by mohla být klidně napsána pro Justina Timberlaka. Pak ale s polovinou písně přijde ostřejší část.

Často si stěžuji, pokud album není dostatečně konzistentní a nápady létají kolem sem a tam. V některých případech se ale risk při sázce na kreativitu vyplatí. Na 3.15.20 navíc nějaké hranice, byť třeba hodně benevolentní, přeci jen ještě pořád existují a v získané volnosti se pak Childish Gambino rozhodně netopí, ale naopak si užívá plavbu volným stylem a využívají k projevení svých multižánrových talentů. 3.15.20 je skvělý příklad alba, které dokáže být dynamické, flexibilní, vynalézavé a hlavně album, které může být tak různorodé a nekonzistentní a přesto vlastně dávat perfektní smysl.

John Anderson – Years

Vydavatelství: BMG
Žánr: Country
Hodnocení: 4,0/5,0

Country hvězdy mají jednu velkou výhodu. Zatímco v taneční hudbě nebo rockové hudbě mohou být přibývající léta velký problém, v případě country přibývající věk prostě vyloženě sluší. Dodává zpěvákům vážnost a zkušenost na to, aby mohli šířit skrze písně svá moudra, která získali v průběhu svého života. Dokonce i jejich hlas zhrubne, ochrapotí a dostane tu správnou barvu na to, aby se jim konečně podařilo vytvořit jejich vrcholné dílo. Floridský country zpěvák John Anderson by mohl vyprávět. Jeho kvalita s přibývajícím věkem přímo stoupá a zraje jako víno. Zatímco v osmdesátých a devadesátých letech vydal tak dvě, maximálně tři dobráý alba na 10 dalších, nyní vydává jen samá dobrá alba. Je pravda, že sice daleko méně častěji, ale i to ostatně patří k vyššímu věku. Rozvaha se v tomto případě určitě vyplácí.

Years je prostě skvěle vyzrálý country um. Tomu velmi pomáhá mezigenerační spolupráce v podobě produkce kytaristy a zpěváka Black Keys Dana Auerbacha. Ten nechal dobře vyznít všechny jednotlivé nástroje a hudebnické výkony. Tak aby všechny nástroje zněly v mixu hezky odděleně a nezamotávaly se do sebe, zároveň ale aby mezi sebou spolupracovaly. Zajímavé je taky, jak Auerbach správně nakazil Andersona rockem a třeba “Years” je regulérně rocková píseň i se sólem. Jako z nejlepších časů rocku někdy na začátku osmdesátých let. Pradoxně z doby, kdy si Anderson zvolil jako svůj žánr country.

Momenty jako “Wild and Free” a “Slow Down” ukazují, že v sobě měl John Anderson trochu rockové duše vždycky.

Michal Hrůza – Světlo Do Tmy

Vydavatelství: Universal Music Group
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Michal Hrůza nepředvedl na svém šestém sólovém albu nic kdovíjak přelomového a nepřinesl nějaký důvod, proč byste si jej měli poslechnout, pokud nejste jeho skalními fanoušky. Produkce alba zní sice občas zajímavě, ale elektronické prvky zní někdy také hodně fádně a nemoderně. Přidané elektronické zvuky z “Hledám tě” znějí jako původní nainstalované zvuky digitálních audio stanic z lekce “Začínáme ve FL Studiu”.

Takhle se v roce 2020 elektronika netvoří a to, že něco takového vychází pod jením z největších vydavatelů na území České republiky není pro českou popovou scénu vůbec povzbudivé. Lukáš Chromek přitom patří mezi českou producentskou špičku. Způsobem, jakým chtěl obohatit zvuk Michala Hrůzy skládající se z tradičních nástrojů rockové kapely, ale tentokrát moc nevyšel.

Michal Hrůza je zkušený hudebník, kterého formovala léta strávená na českých a slovenských pódiích a nahrávání v hudbeních studiích ať už z dob Ready Kirken nebo sólové kariéry. Podařilo se mu tak opět vytvořit pár písní, které zaznamenají úspěch v rádiích a to je něco, co není u nás v našem rádiovém monopolu hrajícím skoro úplně to samé napříč různými stanicemi, vůbec jednoduché.

“Světlo do tmy” je tak třeba fajn písní. My co ale sledujeme hudební trendy v zahraničí ale musíme naříkat, že je prakticky celé album Světlo do tmy uvězněno někde v 90. letech a ještě k tomu navíc na ty devadesátá léta vzpomíná s únavou.

Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs – Viscerals

Vydavatelství: Rocket Recordings
Žánr: Noise-Rock, Heavy Psych, Heavy Metal, Doom Metal
Hodnocení: 3,5/5,0

Když člověk poslouchá Viscerals, okamžitě se mu objeví asociace s Black Sabbath. Pigsx7 jsou ostatně také z britských ostrovů, akorát tedy z Londýna a ne Birminghamu. Není to ale určitě tak, že by Pigsx7 trpěli nějakou velkou nostalgií a že by zněli jako revival 70. let. Zní daleko spíše jako někdo, kdo chce posunout jejich oblíbený žánr někam dál. Do extrémnějších poloh. Kdo chce prozkoumat jejich možnosti. Některé písně tak připomínají zvukově extrémně těžký a industriální zvuk Daughters, některé zase spíš rychlejší, melodičtější a punkovější IDLES.

Minulé King of Cowards z roku 2018 je posunuto do více špinavé a hutné polohy. Písně tak i když jsou podobně rychlé, zní jako utahanější. To potěší všechny ty, co chtějí slyšet pořádně těžký zvuk, ale zklame všechny, kdo si sem přišli pro trochu energie. Jinak se ale Viscerals.příliš neliší. Je to takové potvrzení toho, co fungovalo už v jejich historii a více se tak bude líbit nejspíše těm, co Pigsx7 objeví poprvé než těm, co je už znají..

Yumi Zouma – Truth or Consequences

Vydavatelství: Polyvinyl
Žánry: Dream Pop, Indie Rock
Hodnocení: 3,5+/5,0

Novozélandská dream popová/indie rocková kapela Yumi Zouma se v posledních letech dostala do širšího povědomí hlavně svými atmosférickými předělávkami některých písní britských velikánů Oasis. Skupina už však aktivně funguje od roku 2014 a trpělivě pracovala na tom, ať se jednoho dne dostane do světa. To se jí nakonec povedlo, protože jejich třetí album Truth or Consequences zaujal některé hudební magazíny jako Pitchfork, Under the Radar nebo redakci největší hudební databáze Allmusic.

Yumi Zouma na Truth or Consequences popravdě hrají dost podle šablon. Na indie rock to může být pro některé fanoušky dokonce až příliš mnoho předvídatelné. Je to ale vysoce pohodová a uklidňující hudba a trochu té předvídatelnosti k tomuto přeci jen patří. Filozofie kapely je ostatně hodně ovlivněná hrůzami, které se děly v rodném městě Yumi Zouma Christchurch v roce 2011, kdy toto novozélandské město zasáhlo katastrofální zemětřesení magnitudy sice “pouze” 6,2, jenomže hodně blízko povrchu.

Toto zemětřesení tak napáchalo obrovské škody. 185 lidí při něm zemřelo a 3 ze 4 kamarádů, kteří už tehdy občas spolu hráli, nicméně nepsali si vlastní písničky, se odstěhovali jinde. Toto rozdělení je ale paradoxně donutilo se spojit na dálku a okolo roku 2014 se jim podařilo napsat vlastní písně. Yumi Zouma ostatně zní hodně jako hudba lepších zítřků, která přichází potom, co se podaří odklidit všechny trosky a lidem nezbude než se pokusit na to, co se stalo, zapomenout a jít dál.

Už před vydáním alba nás v redakci zaujala zasněná synth-popová “Southwark”. Vokály Kim Pflaum doplňované ostatními členy se hezky nesou ve vzduchu jako obláček na jinak modrém nebi. Album se perfektně hodí pro jaro a léto a Yumi Zouma si dobře vybrali datum vydání na slunečné jarní dny, protože hudba s nimi perfektně souzní ještě do pozdního podzimu. Další perfektní písní alba je atmosférická “Cool for a Second”.

“True than Ever” oproti tomu skončí trochu napůl cesty. Na taneční píseň je moc klidná a tichá. Na uvolněnou zase moc klidná. Albu trošku chybí něco, co by posluchače vytrhlo z toho konzistentního proudu a nebo něco, co by navodilo tak perfektní atmosféru jako dvě zmiňované písně. Co by vás dokázalo doslova přenést někam jinam. Trochu to ještě dokáže třeba osmá píseň s delším názvem “My Palms Are Your Reference to Hold to Your Heart”, ale jakmile se té vůně krásné hudební svobody jednou nadechne, chce více a více a album pak nedokáže tuto žízeň dostatečně ukojit.

Deap Lips – Deap Lips

Vydavatelství: Cooking Vinyl
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Garage Punk, Indie Rock, Punk Blues, Experimental Rock, Noise Pop, Neo-Psychedelia
Hodnocení: 3,5/5,0

Ikonická oklahomská alternativní kapela The Flaming Lips, resp. její nejdůležitější tvůrčí součásti – Wayne Coyne a Steven Drozd se rozhodla spojit s kalifornským rockovým duem Deap Vally (Lindsey Troy a Julie Edwards). Není to ostatně poprvé, co Flaming Lips vytvořili společné album. Jejich spolupráce s Miley Cyrus na albu Miley Cyrus and Her Dead Petz .

No… Řekněme, že nedopadla zrovna dvakrát dobře. Pak tady však byly o poznání lepší kolaborace s méně známými hudebníky Neon Indian a Stardeath & White Dwarf. Spolupráce s Deap Vally se naštěstí může přiklonit k těm povedenějším. Je plná kreativity spojené s vynalézavými, ale vcelku přístupnými melodiemi a nachází dobrou vyváženost mezi experimentálním a konformním přístupem, kdy jsou melodie i produkční postupy dostatečně přístupné širšímu spektru posluchačů, ale nejsou ani příliš nudné po tvůrčí stránce.

Nedá se sice říct, že by tento počin byl něčím kdovíjak mimořádným. Je z toho poznat, že se všichni zúčastnění ve studiu chtěli nahráváním spíše bavit a neřešit, jak vytvořit dokonalé hudební dílo. Album zní proto místy ležérně a ledabyle.

Pro poměrně početnou fanouškovskou základnu Flaming Lips je to ale něco nového a musí to být minimálně i pro ty fanoušky, které tenhle projekt nenadchne, kuriózní a zajímavé. Jelikož slyšíme zpívat hlavně Deap Vally, kteří nejsou zase tak populární kapelou a před oznámením spolupráce o nich slyšeli fanoušci The Flaming Lips asi spíše jen sporadicky, jestli vůbec, je to jako udělat si fajn výlet do míst vašeho okresu, kde jste zatím nikdy nebyli. Takové objevení nových zajímavých míst, o kterých jste ani nevěděli, že existují a přitom je máte prakticky před nosem. Tato nové místa přitom sice nemusí být zrovna lepší než ta osvědčená a již dobře známá, může to být však i se všemi jejich chybami příjemná změna.

Roger Eno, Brian Eno – Mixing Colours

Vydavatelství: Deutsche Grammophon
Žánr: Electronic, Avant-Garde, New Age
Hodnocení: 3,5/5,0

Spolupráce bratrů Enů vždycky slibuje obrovskou spirituální cestu vedenou ambientní hudbou. Na Mixing Colours tyto dvě legendy klidné, instrumentální hudby nezklamali a dokázali vytvořit konzistentní hudební dílo, které je hodno jména těchto dvou géniů.

Mixing Colours je dobré ambientní album, vyčuhují z něj jednotlivé písně ale pouze sporadicky. Trochu jiný zvuk má například “Obsidian” s temným zvukem, který zní skoro jakoby se linul skrze dveře samotného pekla nebo jakoby byl stvořen za časů strašného moru. Album je často spíše chladné, ale najdou se i hřejivé povzbuzující momenty, jako například v polovině alba za sebou jdoucí písně “Blonde” nebo “Dark Sienna”.

Škoda je na tom to, že dokázali přinést jen přesně to, co by člověk od nich čekal, jenže nic navíc. Je to takové album perfektní pro relaxaci nebo pro ty, kteří usínají se sluchátky v uších, ale není to album, ze kterého byste byli kdovíjak odvaření.

Recenze | Novinky: Karanténní album Charli XCX How I’m Feeling Now posouvá hranice, ale ne vždycky k příjemné hudbě

Charli XCX vydává svou “karanténní” nahrávku How I’m Feeling Now a trochu překvapivě jí zařadila mezi studiová alba. Do těch přitom neřadila jen tak něco, co nebylo dostatečně ambiciózního. Ačkoliv tedy vydávala novou hudbu jako na běžícím páse, dvakrát označila své nové album jako “mixtape”. Nové album je přímo vodopádem nápadů, které jsou minimálně řízené. Spontánnost má a tvůrčí svoboda má přednost před formou. To je ošemetná disciplína a tak z toho někdy vyleze geniální nápad a někdy zase úplná blbost. 

Pandemie koronaviru způsobila mnoho škod zdravotních i ekonomických a mluvit o pozitivních stránkách této prekérní situaci, ve které bohužel stále jsme, je trochu kontroverzní. Zábavní průmysl byl ostatně na ráně jako první. Když bylo potřeba myslet, aby vůbec bylo v obchodech dost potravin (kdo by si to ještě v lednu pomyslel!) a kolem se šířila neznámá nemoc, o které se vědělo, že způsobila totální zavření velkých čínských měst a tisícovky úmrtí, skoro nikoho by nenapadlo jít na koncert, i kdyby to bylo vůbec povoleno.

Charli XCX (Foto: Atlantic Records)
Charli XCX (Foto: Atlantic Records)

O příjmy nepřišli jen zpěváci a hudebníci, ale zvukaři, osvětlovači, bedňáci, pódioví technici a stavaři pódií nebo sekuriťáci a lidé z pořadatelských služeb. Zvlášť popovým zpěvákům a zpěvačkám pak kromě výpadku příjmů vypadl komfort toho, že se o svou vlastní tvorbu skoro nemusí starat. Většinou to funguje tak, že si producent pozve popstar k sobě do studia, pustí jí X nápadů ze svého šuplíku a ten, který se jí líbí, do toho se pak pustí. Pak stačí v mnoha případech stoupnout si k mikrofonu, následovat pokyny producenta a předvést alespoň trochu ucházející hlasový výkon (i když se samozřejmě dá mnoho věcí upravit i tady) a tady práce popstar končí.

Charli XCX ví, co to znamená “DAW” a “VST” a to se jí v současné situaci náromně hodí

S dnešními technologiemi jde sice úplně s klidem dělat alba na dálku, v USA se ale společenská karanténa udržovala většinou ještě déle než u nás, nahrávací společnosti chtějí ukázat, že dělají správnou věc, a tak popové hvězdy do studií moc ještě nepouštějí. Možná vlna “hejtů” na Twitteru a v médiích by totiž mohla být ve finále katastrofická. Obzvlášť, když vezmeme v potaz demografii fanouškovské základny popové hudby.

Popové hvězdy tak jsou ještě pořád z velké části odkázány samy na sebe. Musí mít alespoň nějakou sebedisciplínu a technologické znalosti na to, aby minimálně poslali kvalitně nahrané vokály producentům. Přesně jsem věděl, kdo tak asi v tomto období něco vytvoří a kdo ne. O Demi Lovato můžete tak maximálně vědět akorát z jejich politických postů na Instagramu, zatímco Charli XCX a Taylor Swift kromě těch politických postů už i vydaly alba.

To protože si byly v nějakém bodě své kariéry obě, byť někdy naopak využily nápadů producentů, zvyklé psát své vlastní písničky. V případě Charli XCX to ostatně bylo i tak, že zvlášť před její vlastní slávou, jako producentka pracovala ona pro jiné. Například když napsala švédskému duu Icona Pop hit “I Don’t Care”. Ta ví moc dobře, co to znamená “DAW” a “VST”. Ne tedy, že by měla nějaký problém se současnou situací. Dokonce bych řekl, že jí současná situace dokonce v něčem pomáhá. Peněz si sice nevydělá tolik jako předtím koncertováním, ale může si teď natolik zvětšit fanouškovskou základnu, že až zase koncerty začnou, nebude vědět, kde dříve zpívat.

Charlotte Aitchinson však ale i tak využila služeb hned několik aproducentů, aby bylo album venku dříve. Na albu se tak podíleli třeba BJ Burton (Banks, Lizzo, Bon Iver) nebo hlavní producent Charli XCX – talentovaný A. G. Cook.

Charli XCX se navíc tohle album hodí do její diskografie a je to další stupínek její zajímavé cesty od typického rádiového popu jako “Boom Clap” k podstatě experimentálnímu nezávislému elektropopu. On má tenhle přístup i takové výhody, že dříve získala nějaké fanoušky, velké části z nich se sice většina nových písní nelíbí, ale stejně tu budou vždycky tak tři písně, které jim připomenou tu “starou” Charli XCX z jejího vlastně pop/rockového debutu Sucker. 

Anti-melodický přístup válcuje melodie a atmosféra alba je plytká

Mnoho dalších fanoušků to ale zase přiláká. V době, kdy Charli XCX vydávala tzv. mixtapy (což je dneska divný termín, který asi měl naznačit, že to není plnohodnotné album) Pop 2 a Number 1 Angel a pak krátké album Vroom Vroom, začala právě s divokou, neřízenou, experimentální elektronikou a stala se například hodně populární v LGBT komunitě. Ta jakoby dnes navazovala na tradici, kdy v už osmdesátých letech hrála vždycky z gay barů odvážná a okrajová elektronická hudba. Kromě těch si v takové hudbě libují různí hudební šprti a fajnšmekři, co nosí kulaté brýle a flanelové košile.

Koncept tohoto alba je tedy naprosto skvělý. Tušil jsem, že něco podobného Charli XCX vydá. Měl jsem ale trochu obavy z toho, aby to nebylo album takové moc přímočaré, postavené na beatech a radikálních, překvapivých změnách v průběhu písně, ale strohé po stránce atmosféry.

Bohužel se tak stalo a to snad úplně v tom nejhorším. Letošní minulé album Charli bylo výborné tím, jak dokázalo kombinovat ten experimentální anti-melodický přístup k elektronice s důrazem na beaty a ruchy. A jiným přístupem s bohatějšími aranžemi a melodiemi. Tady bohužel ten anti-melodický přístup válcuje přístup melodický, což je podle mě u Charli XCX, která dokáže stvořit melodicky skvělé písně, škoda.

Ant-melodický přístup však nemusí být automaticky horší. Billie Eilish pod vedením bratra Finnease dokázala stvořit perfektní album s hustou atmosférou. Tady má ale člověk problém něco cítit. Je to technická hudba, kterou ocení fanoušci na melodii strohých podžánru elektronické taneční hudby jako techno, glitch, brostep, možná i complextro. Charli XCX totiž využívá podobných zvukových prvků, jaké se používají v této hudbě – různé “glitche” (naschvál změnami hlasitostí nasekané zvuky), šumy nebo ostré basové syntezátory. Zároveň do toho navíc však přidává ještě i různá zkreslení hlasu, takže dokáže vytvořit sice méně agresivní, ale zato větší zvukový zmatek.

Zrovna úvodní “pink diamond” – to je pořádná experimentální šílenost. Vůbec se nechce věřit, že tahle holka vyhrávala před 5 lety rádiové žebříčky po celém světě s “Boom Clap”. Skoro až industriální elektro nutí člověka rozšířit své hudební obzory. Druhá “forever” je ale jednou z nejvíce popových věcí alba. Obsahuje pořád dost hlasitý šum, který z toho dělá spíše alternativní záležitost, ale jinak je to právě melodická věc, kterých není na albu mnoho. Charli XCX si už na minulém albu oblíbila používání vokodéru. To proto zní na víc než polovině alba jako robot. Někdy je dle mého názoru úplně zbytečné a je toho moc, jinak je ale “forever” zajímavou písní, která dobře kombinuje progresivní prvky s těmi popovými.

Jako párty, na kterou nepatříte

Celé album je hodně láskyplné a takové skoro až řekněme pečovatelské. Nemusí to být nutně špatné. Ostatně je to uklidňující poslouchat taková slova i pro posluchače. Škoda, že je to ale skoro jediné téma alba, které se neustále opakuje na celém albu. Na “claws” tak Charli pořád opakuje:

“I like, I like, I like, I like,
I like everything about you”

a leze to popravdě trochu na nervy.

“detonate” je naopak fajn. Je to chytlavá píseň, která naopak není prázdná svým sdělením. Píseň nabízí způsob, jak mohou Charli XCX a A. G. Cook uspokojit svou nekonečnou kreativitu a zároveň dát obsahu nějakou formu. Podobně je na tom “enemy”, která nachází dobrý kontrast mezi vysokými a hlubokými zvuky syntezátorů.

“​i finally understand” však zase odemyká špatnou stránku tohoto alba. Když člověk slyší řádky jako:

“My therapist said I hate myself really bad
You tell me it’s fine, let me cry and hug it out,”

(„Můj terapeut řekl,  že se hodně nesnáším / Ty mi říkáš, že je to fajn, nech mě poplakat si a obejmi mě“)

nevím, jak se s tím může ztotožnit takový běžný člověk žijící v Litoměřicích. Ale nejen tam. Třeba v Novém Dillí nebo v Nairobi… Charli XCX jakožto angličanka žijící v Los Angeles si už bohužel taky zvykla na hollywoodské manýry. Mám rád hudbu, která mi něco dá. Nebo hudbu, se kterou se můžu alespoň ztotožnit. To, že někdo v době pandemie řeší rady od (dost možná podvodnického) hollywoodského terapeuta, mě spíše vytáčí. Je to někdy jako párty, která místy vypadá hodně hustě, ale jak se tam dostanete, zjistíte, že si s těmi lidmi na té párty nemáte co říci. Párty, kde zjistíte, že nepatříte.

Potom si Charli a Cook vybrali tu nejotravnější píseň z minulého alba “Click” a udělali bůhvíproč její prodlouženou verzi a to se snad ještě debilnějším textem. Alespoň se jí ale nedá upřít určitá tvůrčí drzost. “party 4 u” je naopak nudná a nevynalézavá píseň dobrá akorát tak pro poslech o pozdním večeru, aby se vám hezky spinkalo “anthems”… To snad ani nemá cenu komentovat. Vyložený zvukový bordel!

Alespoň, že tak “visions” se ze závěrečné čtveřice ukáže v lepším světle, rozpumpuje v retro devadesátkovém transu atmosféru a trochu rozfouká tu tvůrčí mlhu. To jak album potom skončí v tom silném zpoždění v ozvěně, které se pořád opakuje, že to zní, jak nějaká porouchaná kosmická loď, je taky dost “cool”.

Paradoxně nejhorší na albu je ta tvůrčí volnost a to, jak je Cookovi, Charli XCX nebo BJ Burtonovi jedno, co vlastně udělají. Pokud jste géniové, vyjde z takového přístupu mimořádné dílo, pokud ne, vyjde z toho blbost. Oni jsou géniové tak napůl, a tak z toho občas vyleze blbost a občas naopak skvělý nápad. Občas si myslí, že je jejich nápad skvělý, a tak používají několikrát. Typický příklad je ten robotí vokodér použitý skoro na všech písních. Použít to jednou, dvakrát a pak v některých částí písní by bylo super, ale když je to použito na každé písni, už se z toho stává fraška.

Hudba, která má být děsně originální a předhazuje svou originalitu jako privilegium, tak originální nakonec vlastně ani moc není. Stejně tak bych se hádal nakolik jsou písně originální svou neočekávanou strukturou a nakolik prostě jen nedokončené nápady. Připomíná to někdy podivné výtvory z luxusních uměleckých galerií považované za vysoké umění. Jako tehdy, když byla v italském Bolzanu vystavená hromada flašek s konfety a plastovými kelímky, pak přišla uklízečka a vše uklidila, protože to (pochopitelně) nepovažovala za umělecké dílo.

Jelikož musí nutně existovat nějaká hranice mezi tím, co je ještě originalita a co je už blbost, zdá se, že tentokrát Charli XCX a A. G. Cook stojí často na tenkém ledě a měli by si dávat větší pozor, ať si nenamočí nohavice. Dalším mindfuckem je pak, když si zjistíte, jak moc marketingu kolem tohoto alba stejně je a zjišťujete, že to s tou originalitou taky není nix extra.

Marketing je hnacím motorem moderní společnosti. O podobě videoklipů tak většinou nerozhoduje kreativita režisérů nebo samotných hudebníků, ale klíčová slova z marketingových průzkumů. Nejhorší na tom je, že to už ani nikomu nepřipadá divné. Takto vypadal e-mail, který ukázala Charli XCX v tomto videu z příprav alba. Nenechte se tedy zmýlit tím, že popová hudba dneska zní docela nezávisle. Zase tak nezávislá není…

 

Charli XCX – how I’m feeling now

Vydáno: 15. 5. 2020
Délka: 37:00
Žánry: Elektropop, Experimentální Pop, Bubblegum Pop, Alternative Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Forever, 5. Detonate, 6. Enemy, 11. Visions

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



od Patrik Müller -
Frodys Awrizis Postcards from Arkham

Z Havířova pocházející Marek Pytlik, kterému se často říká přezdívkou „Frodys“ je člověk, který bere metal nejen jako hudbu, ale vlastně jako svůj filozofický směr a způsob života. Hlavně díky oddanosti hudbě a samozřejmě díky velké pracovitosti, která s tím je spojená, se mu podařilo založit hned dvě kapely Awrizis a Postcards From Arkham vydávající propracovaná alba, hrající energií nabité koncerty i mající profesionálně vypadající vizuální stránku. Obě tyto kapely mají fanoušky také v zahraničí, což nemůže říci na naši hudební scéně jen tak někdo.

S Markem Pytlikem, který tvoří pro tyto kapely hudbu i texty, jsme se bavili o popularitě extrémních metalových žánrů v České republice, o tom jak spolupracovali se zvukovým inženýrem, který pracoval pro tak ikonické kapely jako Opeth nebo Sepulturu, o budoucnosti metalu a o tom, jak se jeho kapel i jeho samotného dotkla covidová situace.


PRŮPLAV #4

Nedostávají miliony, nedostanou se do těch nejlepších studií a k těm nejlepším lidem za oponou. Přesto dokážou díky svému talentu, odhodlání nebo pracovitosti držet krok i s těmi nejznámějšími kolegy z branže. Série Průplav je o nezávislých hudebnících, kteří denně dokazují, že umění není o penězích, ale o naplnění účelu sdělení. Série pro hudební fanoušky i aktivní hudebníky, kteří by rádi od kolegů pochytili pár rad a zkušeností.

Seriál-rozhovorů-Průplav


Jak je na tom vůbec death metal, black metal a tyto více extrémní metalové žánry u nás obecně s popularitou? Sami jste fanoušky těchto žánrů dlouho dobu a určitě jste jimi byli ještě před dobou, kdy jste založili kapelu. Myslíte, že ho tady poslouchá víc lidí než dříve nebo je ten trend spíše negativní?

Kdyby v Dobrém ránu zahrála nějaká česká black metalová kapela, tak „normální“ lidé budou pohoršení a zbytek českých metalových kapel se jim bude posmívat.

Myslím, že si nemáme na co stěžovat. Samozřejmě, situace tady je jiná než třeba v Norsku nebo Polsku, kde tyto žánry nejsou na okraji kultury, ale berou se jako plnohodnotné umění, které reprezentuje daný stát. Můžeme polemizovat proč tomu tak je a proč jsou to tak velké rozdíly.

Rafał Kotylak
Marek Frodys Pytlik (Foto: Rafał Kotylak)

Kdyby v Dobrém ránu zahrála nějaká česká black metalová kapela, tak „normální“ lidé budou pohoršení a zbytek českých metalových kapel se jim bude posmívat, že nejsou true underground a lezou do TV.

Na koncertech pozoruji i mladou generaci společně s těmi staršími. Takže věci jsou tak, jak mají být, ale prostor pro zlepší stále je.

Formoval vás Havířov hodně po tvůrčí stránce? Myslíte, že kdybyste pocházeli z města nebo kraje jiné nátury, dejme tomu třeba Českého Krumlova nebo Jižní Moravy, pořád byste tíhli k tomuto žánru?

Severní Morava byla v minulosti líhní atmosférické a umělecké tváře tvrdé hudby. Kapely jako například Dissolving of Prodigy důstojně reprezentovaly tento kraj a byly oceňovány i v zahraničí. Na mně tedy kapely z tohoto kraje měly velký vliv. Ale ty doby jsou už dávno pryč. Aktivních skupin tady ubylo a ty co hrají, už jdou úplně jiným směrem. Možná proto POSTCARDS FROM ARKHAM i AWRIZIS v tomto kraji živě hrají jen sporadicky.

Živá vysotupení jsou pro Awrizis a Postcards from Arkham na prvním místě, protože se tam nejlépe pozná kvalita

Pochází většina vašich fanoušků z internetu? A nebo existují ještě i dneska lidi, co chodí na kapely, které neznají a objevují je až na koncertech?

Pořád se najdou lidé, kteří chodí na koncerty objevovat nové kapely. Pro nás jsou proto živá vystoupení na prvním místě, tam fanoušek skutečně pozná kvalitu, ale internet nepodceňujeme. Je to důležitá platforma, ale troufám si říct, že ty nejoddanější fanoušky máme na základě koncertů.

Jak je to s vaším dosahem do zahraničí? Z vaší komunikace se světem, kdy často píšete informace v angličtině jde vidět, že byste uspěli rádi i v zahraničí.

Máme dobré vazby se zahraniční scénou a jsme za to vděčni. PFA (Postcards From Arkham, pozn. red.) byli několikrát na evropském tour a AWRIZIS k tomu měli několikrát blízko nebýt události, které to oddálily. Ale pořád se něco chystá. Hudbu děláme proto, abychom jí mohli hrát živě pro lidi bez rozdílu a co nejčastěji.

Jak byste popsali někomu, kdo o těchto kapelách nic neví, rozdíl mezi 
Awrizis a Postcards From Arkham? Kde je podle vás ten největší rozdíl?

Obě kapely vznikly a stojí na úplně jiných základech nebo principech i když je vlastně řídí jeden člověk.

PFA je audiovizuální projekt, jež si zakládá na umělecké svobodě. Propojuje hudbu mnoha žánrů (post rock, folk, black metal, pop, filmová hudba) s vizuálním uměním, filmem, grafikou, ilustracemi atd. a má určitý příběh a myšlenku.

AWRIZIS využívá zběsilost čistě metalových žánrů a snaží se být více jako kapela, protože tak byla od začátku pojatá i když se sestava několikrát změnila. Je to více o energii a terapii dostat ze sebe negativit.

„Dokonce i v tak malém žánrovém rybníčku jako metal panuje mezižánrová rivalita,” tvrdí Frodys

Minulé album Postcard from Arkham Øakvyl vám masteroval Švéd Jens Bogren. Tenhle týpek dělal na albech tak velkých kapel jako Opeth, Sepultura, Amon Amarth. Jak se vám podařilo k němu dostat? Museli jste, jak se říká „rozbít prasátko”?

Ano, Jens je jeden z nejlepší producentů v daném žánru a mou velkou inspirací. Spolupracovat s ním byl můj splněný sen.

Myslím, že kontaktovat jej ani není takový problém. Spíš si člověk musí být jistý svým materiálem, protože člověk, který pracuje například s Devinem Townsendem asi nemá za potřebí ztrácet čas s jakoukoli kapelou.

Finanční stránka je další věc. S tím nám pomohl vydavatel, jelikož my jsme hradili veškeré náklady na nahrávaní, grafiku a natáčení klipu. Za což jsme vděčni.

Když už jsme u toho masteringu, pojďme trochu k technické stránce věci. Využíváte ještě před tím v produkci a při mixování spíše digitální nástroje a softwarové emulace nebo jste fanoušci spíše analogu a nějaké ty softwarové věci berete spíše jako praktičtější, i když ne vyloženě lepší?

Každý by si měl najít svůj způsob, který vyhovuje jeho umění bez ohledu na okolí.

To je velice komplexní otázka. Trochu bych to přirovnal k tomu, když se kytaristi dohadují, jestli je lepší lampový nebo tranzistorový aparát, jestli analog nebo digitál, jestli Marshall nebo Mesa Boogie. Podle mě je to stejné jako se dohadovat, jestli je modrá barva lepší, než červená.

Asi se shodneme že v první řadě záleží na rukou, mozku a srdci, které to všechno obsluhují a až potom záleží na technologii.

Já se snažím využívat výhod všeho co je dnes dostupné. Například každá moje deska je nahrána dvakrát. Jednou kompletně doma (digitálně) v preprodukci všech nástrojů a teprve potom finálně ve studiu, popřípadě ve spolupráci s dalšími lidmi.

Neříkám, že je to nejlepší způsob, ale pro mou hudbu mi vyhovuje nejvíce a jsou za tuto technologickou možnost rád. Mám jak klasické vybavení: lampový zesilovač ENGL, akustické kytary a mikrofony a analogové vybavení, tak digitální modelingové efekty Digitech popřípadě KEMPER nebo iRig. Každý nástroj se hodí v jiné situaci a v době, kdy si můžete zdarma nainstalovat do PC téměř jakýkoliv DAW software už umělec nemá téměř žádné překážky, jak tomu bylo před dvaceti lety.

Každý by si měl najít svůj způsob, který vyhovuje jeho umění bez ohledu na okolí.

V čem je podle vás budoucnost heavy metalu se všemi jejich různorodými podžánry? Slyšeli jste v poslední době nějakou kapelu, u které jste si říkali: „Páni, to je něco úplně nového, co jsme ještě nikdy neslyšeli“ nebo „Tohle zní jako z budoucnosti?“

Metal a potažmo každé umění by mělo být v první řadě upřímné a svobodné.

Metal a potažmo každé umění by mělo být v první řadě upřímné a svobodné. Dokud se v metalu budou tímto kapely řídit – bude to mít budoucnost. Z tohoto principu vždy vznikne ta nejlepší hudba.

Co mě opravdu zaujalo byli před několika lety Animals as Leaders ještě před vydáním jejich první desky. To jsem si skutečně řekl: tohle je něco originálního, a i instrumentální hudba muže být zábavná.

V poslední době třeba Zeal and Ardor, ti mě skutečně zaujali přístupem i atmosférou.

Abych se přiznal, tak metal neposlouchám tak často, raději si odpočinu a nasbírám inspiraci v dalších žánrech jako je folk, elektro nebo pop.

AWRIZS označujete jako “hybrid metal” díky tomu, jak kombinujete různorodé podžánry heavy metalu. Není třeba právě tohle budoucnost tohohle žánru? Hodně se mluví o tom, že s dnešními možnostmi nahrávání hudby, žánry vlastně přestávají existovat.

To by bylo skvěle, ale z mých zkušeností tomu tak zatím moc není, protože dokonce i v tak malém žánrovém rybníčku jako metal panuje mezižánrová rivalita. Fanoušci se často na základě žánrů orientují, protože ví, co očekávat pod označením death metal, doom metal, rock atd.

AWRIZIS mají od začátku problém s tím, že se nelíbí ortodoxním death metalistům, protože máme moc melodií a jsme pro ně vyměklí nebo komerční. Zase pro heavy metalové koncerty jsme moc uřvaní. Z tohohle hlediska se vyplatí být prostě víc ortodoxní a zaměřit se na jedno publikum a jeden žánr, drhnout osvědčené postupy a nesnažit se být moc originální – to ale my neumíme.

Současná situace? Frodys si zakládá na tom, aby jeho osobnost i hudba byly apolitické

Ještě zpátky odbočka k pojmům popularita a extrémnější metalové žánry. Před pár lety mělo jedno nejmenované české rádio, které se v té době zaměřovalo na moderní mainstreamovou hudbu takovou speciální akci, kdy celý jeden den nechali výběr písní jen na posluchačích a ti si doopravdy mohli vybrat úplně cokoliv. Moderátor pořád opakoval, že můžou vybrat skutečně cokoliv ale jen s jednou podmínkou: Žánr nesmí být dechovka nebo death metal. Slyšet bylo tak třeba i nějaké docela dost ostré techno a různé jiné extrémní elektronické žánry, které by se jinak do toho rádia určitě nedostaly, death metal měl ale prostě z nějakého důvodu utrum. Nemrzí vás, že se někteří lidé dívají na tento žánr takto skrze prsty a nebo je to vlastně dobře, že si fanoušci a kapely žijí v takovým svém, možná trochu odděleném světě?

Tahle subkultura vždy byla na okraji a trochu schovaná před „normálními lidmi” – v tom je to kouzlo.

To je každého věc. Z toho bych si nic nedělal. Tahle subkultura vždy byla na okraji a trochu schovaná před “normálními lidmi” – v tom je to kouzlo.

Pokud si chce někdo poslechnout death metal existuje dnes spousta dalších zdrojů. Je to stejně jako s tím analogem vs. digitál. Prostě každý preferuje něco jiného. Omezování na určité spektrum žánrů nebo informací obvykle svědčí o malém rozhledu a orientaci v problematice. Nemělo by se lidem diktovat co mají nebo nemají poslouchat.

Samozřejmě neočekávám, že každý zvládne poslouchat všechno od dechovky po grind core jako já. Za ty roky jsem se naučil na každém žánru najít něco zajímavého a inspirativního, což se člověku hodí, když je tvůrce.

Jak vás vůbec ovlivnila pandemie? Načerpali jste nějakou inspiraci z té prazvláštní atmosféry v březnu a dubnu, kdy se skoro všechno zavřelo?

Ovlivnilo to asi každého – pozitivně i negativně. Zrušily se koncerty, lidi museli být zavření doma a všude se šířil strach.

Na druhou stranu to všechny donutilo se zastavit a trochu se zamyslet. Což je skutečný dar a já jsem se snažil jej využít maximálně. Během pandemie vznikl zajímavý materiál pro PFA i AWRIZIS a inspirace bylo dost. Začal jsem místo koncertů dělat live streamy, což je nové a zajímavé a asi v tom budeme trochu pokračovat.

Nechtěli byste se nějak vyjádřit k tomu současnému omezování koncertů. Nevím, jestli to bude ještě platit v době, kdy bude rozhovor vydán, protože se to mění neustále, ale nyní to vypadá, že fanoušci na koncertech budou muset nosit roušky. Je to omezování osobní svobody opodstatněné?

Zakládám si na tom, že já i moje umění je striktně apolitické. Samozřejmě se dívám kolem sebe, pozoruji a dělám si názor, ale nechci to motat do své tvorby. Takže nějaká oficiální stanoviska nebo kritiku směrem k vládě podávám nerad.

Nemůžeme popírat, že vznikl problém a je potřeba jej vyřešit. Kdo má dnes patent na rozum a snadná řešení? Kritizovat umí každý. V tomhle jsou teď všichni na světě, stěžovat si a nadávat místo podniknutí určitých kroků nemá význam. Všechno zlé je k něčemu dobré. Je zapotřebí zachovat chladnou hlavu a vrátit se co nejdříve do normálního režimu.

Poslední otázka bývá většinou na všechny stejná. Co vás teď v nejbližší době čeká a co plánujete?

Musíme se co nejdříve vrátit na pódia a hrát živě, protože od toho tyhle kapely jsou.

PFA vypustí brzy nový klip a navážou na tour k úspěšné desce Oakvyl. Začátkem roku navíc chystáme něco velkého – nechte se překvapit. Seznam koncertů PFA:

18.9. Nové Mesto nad Váhom – Za Rampami
19.9. Rožnov p. Radhoštěm – Vrátnice
23.10. Daskabát – Jack‘s Cowhouse
24.10. Vsetín – Beseda
30.10. Bruntál – Afrika
31.10. Brno – Waiting for the winter
13.11. TBA – SK
14.11. Ružomberok – Nové Korzo
20.11. Hradec Králové – Čtyřka
21.11. Kutná Hora – Česká 1
27.11. Liberec – Azyl
28.11. Praha – Modrá Vopice
4.12. České Budějovice – MC Fabrika
5.12. Plzeň – Pod Lampou
27.12. Valmez – M-klub

AWRIZIS byli od začátku roku ve studiu. Jeden singl jsme už zveřejnili a další budou následovat.

Děkujeme za zajímavé otázky a snad se brzy sejdeme všichni na koncertech.

Nový singl AWRIZIS “Dehumanized”:

Autor: Patrik Müller

NOVÉ PÍSNĚ: Killers, Deftones, London Grammar, IDLES, Father John Misty, Katy Perry a další v nových písních tohoto týdne

Populární lasvegaská pop/rocková kapela The Killers konečně vydala jejich odložené album Imploding the Mirrage. To Deftones teprve vydání nového alba oznámili a ukázali první singl nazvaný “Ohms“. Po delší době se také s novou hudbou představili London Grammar a z britských ostrovů vydali už několikátý singl z připravovaného alba Ultra Mono bristolská post-punková kapela IDLES.

Nové písně vydal také americký písničkář Josh Tillman a.k.a. Father John Misty, písničkářka podobného stylu jako Tillman Angel Olsen a překvapivě se k této trojici písničkářů s tichými akustickými písněmi přidala i popová star Katy Perry, která se svým prvním těhotenstvím pokračuje ve své klidné hudební éře.

Kompletní výběr nových písní, remixů a znovu vydaných písní, si můžete poslechnout zde:

TIP: The Killers – Blowback

Chvíli po vydání nového alba The Killers Imploding the Mirage skupina oslavila své vydání představením nového singlu “Blowback” v americkém televizním pořadu The Late Show Stevena Colberta.

Zatímco většina jiných písní z Imploding the Mirage byla kvůli karanténě představena skrze jednoduché klipy z vlastní koupelny a v nahrávacím studiu, “Blowback“ byl pro kapelu, která tuto píseň hrála, trochu návratem normality, když mohli tuhle píseň zahrát spolu naživo.

Imploding the Mirage, které bylo odložené z jeho původního jarního vydání, je prvním albem kapely, na které nebude vůbec zakládající člen Killers – kytarista Dave Keuning. „Snažili jsme se, aby to znělo tak, jakoby to kapelu vůbec nepoškodilo,” řekl frontman Killers Brendon Flowers pro magazín Rolling Stone. „A snažíme se znít jako Killers. Bylo to skoro jako bychom dělali hloupou manekýnovou verzi kapely,” komentoval Flowers, jak moc se snažili udržet původního ducha kapely i bez svého důležitého člena.

Deftones – Ohms

Kalifornská alternativní metalová kapela Deftones vydala první singl ze svého nového alba se stejnojmenným názvem “Ohms”. Ve čtvrtek dopoledne byly představeny všechny příslušné detaily: Album bude vydáno příští měsíc 25. září a je to jejich první album, které kapela pod vedením producenta Terryho Data vyrobí od svého úspěšného eponymního alba v roce 2003. Ten s nimi před tím spolupracoval také na ještě starších albech White Pony (2000) nebo singlu “Back to School”. Spolu s první písní bylo představeno také pořadí písní na albu, a tak víme, že “Ohms” bude na albu vůbec poslední písní. Nejkratší písní alba bude osmá píseň “Radiant City” a nejdelší “The Spell of Mathematics”. Na to jak budou znít, si však ještě musíme počkat.

London Grammar – Baby It’s You

Kromě spojení s australským hudebníkem Flumem na singlu „Let You Know“, se angličtí London Grammar naposledy zapsali do streamovacích služeb a internetových hudbeních obchodů novými písněmi na albu z roku 2017 Truth Is A Beautiful Thing. Před pár dny však populární britské trio přerušilo toto ticho novým singlem „Baby It You You“.

Skladba obsahuje správnou kombinaci známých prvků – vznešené éterické vokály Hannah Reid, rafinovanou a detailní produkci – ale není to jen opakování staré písničky. Jsou zde i některé nové elektronické prvky, které jsme nemohli slyšet z jejich hudby v minulosti.

Hannah zpívá o vykupitelské síle lásky nad klavírními akordy, avšak píseň přejde z komorní atmosféry do pomalé taneční balady. Prskající činely a zářící syntezátory udržují věci v pohybu, aniž by narušily pocity euforie.

Trio Hannah Reid, Dan Rothman a Dot Major nahrálo skladbu ve spolupráci s londýnským elektronickým producentem Georgem FitzGeraldem a předpokládáme, že se jedná o první vlnu nové hudby.

Idles – Model Village

Idles sdíleli nový singl „Model Village“ s animovaným hudebním videem režírovaným bratry Michelem a Olivierem Gondrym.

Filmaři využili svých talentů a surrealistických citů k tomu, aby vytvořili, jak může vypadat „modelová vesnice“, o které se v písni zpívá a během toho satirizují „mentalitu rybářských duší“ v malé komunitě. Vesničané jsou reprezentováni kreslenými prasaty, kteří jednají násilně proti sobě a plýtvají dnem nesmyslnými činnostmi.

“Nenáviděl jsem vyrůstat ve městě, které bylo opravdu velkoměstem, které bylo opravdu akváriem,” říká frontman Idles Joe Talbot. “Odešel jsem, jakmile jsem mohl, jen abych si uvědomil, že muška neexistuje … jen ryba, a jsou všude,” prozradil Talbot své zklamání z toho, že život na vesnici není v lecčems zase tak rozdílný od života ve městě.

Father John Misty – To S. a To R.

Father John Misty vydal dvojitý singl. Skladba je prvním novým originálním studiovým materiálem Josha Tillmana od jeho úspěšného alba God’s Favorite Customer z roku 2018. Letos už vydal písně, avšak byly to covery Leonarda Cohena nebo Cata Stevense.

“To S.,” je citlivá balada vznášející se pomocí strun. Zachycuje Tillmanovo přemýšlení o jeho milovaném člověku procházejícím depresí. “What about life on the ground/Makes you feel so strange?/Without the blues you’re tethered to/I’m sure you’d float away,” (“A co život na zemi / Cítíš se tak podivný? / Bez blues jsi připoutaný / jsem si jist, že se vznášíš”) zpívá Father John Misty.

“To R.” pak čerpá z podobných témat, protože se Tillman ptá svého přítele na setkání s Andělem smrti.

Obě písně tak patrně mají náležet jiné blízké osobě. Jedné, které začíná jméno na ‘S’ a druhé, které začíná jméno na ‘R’.

Angel Olsen – Waving, Smiling

Angel Olsen sdílí novou skladbu s názvem “Waving, Smiling“ – níže si ji můžete poslechnout.

Píseň se objeví na nadcházejícím albu Whole New Mess umělkyně ze Severní Karolíny, které vyjde 28. srpna.

“‘Mává a usmívá se’” (název písně česky, pozn red.), má být soundtrackem poslední scény. Má to být pomalá realizace lásky, která nebyla nikdy ztracena, ale v míru někde uvnitř pořád existuje,” prozradila Olsen o písni. “Je to hořkosladký konec kapitoly mého života – je to konečný souhlas s tím, že navzdory jejímu konci nebyl celý ten čas ztracen nebo promarněn.”

V návaznosti na titulní skladbu z alba Whole New Mess je nový singl doprovázen živým videem obsahující pouze Angel Olsen v sále zednářského chrámu.

Album Whole New Mess kromě toho bude obsahovat devět písní známých fanouškům předchozí nahrávky zpěvačky a skladatelky All Mirrors, která jsou uvedena v jejich prosté „kosterní formě“ a se změněnými názvy.

Katy Perry – What Makes a Woman

Katy Perry s novým singlem “What Makes a Woman” potvrzuje, že její chystané nové album Smile bude z velké části klidným a akustickým albem, Píseň, jak jste možná uhodli, je oslavou ženství: “Could spend your whole life, but you couldn’t/Describe what makes a woman/She’s always been a perfect mystery/Could spend your whole life, but you couldn’t/Describe what makes a woman/And that’s what makes a woman to me.” („Mohla jsi strávit celý svůj život, ale nemohla jsi / Popiš, co dělá ženu / Vždycky byla dokonalým tajemstvím / Mohla bys strávit celý život, ale nemohla jsi / Popiš, co dělá ženu / A to mi dělá ženu.“)

Spolu s „What Makes a Woman“, se na Smile objeví také již představené singly „Smile“, „Daisies“, „Never Really Over“ a „Harleys in Hawaii“. Začátkem tohoto měsíce vydala Perry pro titulní singl „Smile“ hudební video.

Sledujte na Spotify každý týden aktualizovaný playlist nových písní dle našeho výběru:

od Patrik Müller -
Kanye West

20. srpna proběhlo důležité hlasování, které mělo rozhodnout o tom, zda bude moct Kanye West kandidovat na prezidenta USA ve státě Wisconsin. 5 z 6 hlasů však hlasovalo proti.

Kanye West se tak neobjeví na listině prezidentských kandidátů v americkém státě Wisconsin poté, co Wisconsinská volební komise rozhodla, že tým jeho volební kampaně předložil pozdě kvalifikační doklady.

Politické spiknutí nebo jen nedochvilnost?

Bipartitní volební panel složený ze tří republikánů a tří demokratů hlasoval proti Westovi během slyšení ve Wisconsinu včera (20. srpna) poměrem 5 ku 1. Republikán Robert Spindell byl jediným komisařem, který hlasoval pro Westa.

Wisconsinské právo stanoví, že kandidáti musí podat nominační dokumenty „nejpozději“ do 17:00.

„Když přijdeš pozdě, přijdeš pozdě,” řekla komisařka Julie Glancey po hlasování panelu (prostřednictvím serveru Politico). „Vyškrtli jsme lidi z kandidátky i za to, že měli o jeden podpis méně. Pokud jsme takhle přísní v počtu podpisů, musíme být i přísní ohledně doby, kdy se dokumenty podávají. “

Advokát Demokratické strany Wisconsinu Jeffrey Mandell uvedl, že existují jasné důkazy o tom, že tým Kanyeho Westa podal dokumenty pozdě.

Na svém první politickém srazu mluvil Kanye West bez mikrofonu a v neprůstřelné vestě:

I republikánský komisař Dean Knudson souhlasil: „Pět hodin je pět hodin. Možná stačí jen zdravý rozum, na to přece nemusím být právník.“

V prohlášení vydaném v reakci na hlasování panelu výkonný ředitel Wisconsinské však jiný zástupce republikánské strany Mark Jefferson prohlásil, že wisconsinští Demokraté prý „úspěšně bojovali za to, aby odepřeli možnost hlasovat afroameričanům a to jen kvůli tomu, byl o pár vteřin pozdě s papírováním“.

“Levice chce odstranit jakoukoli liberální soutěž pro demokraty a zároveň chce zajistit, aby tam byli Libertariáni, co by mohli přebírat hlasy Republikánů,” řekl Jefferson. „Demokraté se zajímají o voličské volební právo pouze tehdy, pokud věří, že z toho budou mít nějaký prospěch. Pokud z toho nebudou mít prospěch, je jim to jedno,“ neskrýval rozhořčení Jefferson.

V rodném státě nemá Kanye West dostatek podpisů

Ann Jacobs, předsedkyně Wisconsinské volební komise a demokratka, řekla novinářům, že neviděla žádné „pokrytectví“ v rozhodnutí neudělit Westovi možnost zúčastnit se prezidentského hlasování ve Wisconsinu.

„Nemyslím si, že je nepřiměřené očekávat od lidí, kteří se ucházejí o nejvyšší kancelář, že udělají něco tak jednoduchého jako, že vejdou do dveří před pátou odpolední, což je konečný termín,” řekla Jacobs.

West, který chce kandidovat jako nezávislý kandidát v rámci své politické strany Birthday Party (Strana narozenin), se dosud kvalifikoval pro prezidentské volby v Arkansasu, Coloradu, Oklahomě, Utahu a Vermontu.

Westova kampaň se nyní zaměřila na jeho domovský stát Illinois.Tam to dlouho nevypadalo také dobře a slouho měl pouze 1200 platných podpisů z 2500 potřebných k získání možnosti zúčastnit se prezidentského hlasování ve státě. Podpisy včetně všech dalších náležitostí však nakonec byly doručeny a Kanye tak ve státě Illnois bude na listině prezidentských kandidátů.

Zatím poslední píseň Kanyeho Westa se jmenovala “Wash Is In the Blood“ a vydal jí s raperem Travisem Scottem:

Autor: Patrik Müller

10 hudebních skupin, které v době existence totálně změnily svůj zvuk

V právě vydané recenzi na první debutové album zpěvačky Paramore Hayley Williams Petals for Armor jsme vzpomínali na velkou změnu zvuku, kterou kapela prodělala. Od emo-pop-punkové kapely přešla na albu After Laughter z roku 2017 k hravému synth-popu. Minimalistická art popová hudba debutu Hayley Williams, na kterém spolupracovali také další členové kapely, je tak další fází jejich vývoje nejen coby hudebníků, ale i coby lidí. Paramore však nejsou jedinou kapelou, která za dobu své existence výrazně změnila svůj zvuk.

Rozhodli jsme se proto sestavit seznam známých kapel, které výrazně změnily a nebo dokonce za svou existenci i několikrát měnily svůj zvuk a to daleko výrazněji než ostatní kapely.

Linkin Park

Změny zvuku Linkin Park jsou vnímány většinou negativně. Kapela se od původního death metalu, kterým se prezentovala na jejich nejúspěšnějším albu, kterým byl debut Hybrid Theory z roku 2000 posunula od využívání elektroniky k dobarvení kytar v takřka plně elektronickou kapelu. První velká změna nastala na albu Minutes to Midnight. Ta byla ještě komerčně zdařilý počin a s ohledem zpět to nebylo špatné ani umělecky. Linkin Park sice tvořili hudbu k popcornovým megafilmům jako Transformers a podobně nenáročná byla i jejich hudba. Stejně jako ti Transformers ale bavili miliony fanoušků a nedalo se jim upřít, že to byla velká kapela. Éra počínající A Thousand Suns (2010) už však budila velké rozpaky a působilo to, jakoby zkoušeli metodou pokus-omyl stvořit alespoň něco, co by se uchytilo v žebříčcích hitů. Z části se jim to však stále dařilo a ostatně až do smrti Chestera Benningtona vydávali singly, které měly úspěch u mladých posluchačů a oslovili tak posluchače na začátku a na konci jedné generace.

Bring Me the Horizon

Bring Me the Horizon je důkaz toho, že i tvrdé kapely mohou přejít postupně do popovějšího žánru a udržet si přitom rovná tvůrčí záda. Noví Bring Me the Horizon jsou pořád zábavnou kapelou, která je jednou z mála kytarových kapel, které se pořád podaří oslovovat mladou generaci.

Faith No More

Faith No More vydali v roce 1989 své komerčně velice úspěšné funk-rockové a místy až pop/rockové album The Real Thing. Poté všechny překvapili, když se namísto ještě většímu otevření masovým posluchačům naopak zavřeli do temnějších žánrů a nahráli zvukově špinavé, alternativně metalové album Angel Dust, které se vracelo k raným dobám kapely. Album Angel Dust sice není tolik slavné jako The Real Thing, znalci kytarové hudby devadesátých let ale obyčejně označují toto album jako minimálně stejně zdařilé jako The Real Thing.

Pink Floyd

Syd Barrett nejprve kapelu ovlivňoval přímo svou tvorbou. Potom jí ovlivnil svým tragickým příběhem. Ten naštěstí nakonec neskončil tak tragicky jako tomu bylo u jiných. Barrett přežil závislost na LSD a jeho špatný mentální stav se později alespoň trochu zlepšil a dožil v relativní duševní pohodě. Hrůzné zhroucení, které prodělal však zůstal součástí mytologie kapely napořád jako varování před tím, co může dokázat napáchat na člověku jeho vlastní duše. První psychedelické album Pink Floyd The Piper at the Gates of Dawn (1967) je na rozdíl od zbytku diskografie mezi širokou veřejností velmi málo známé a legendami se staly až následující alba přímo ovlivněná příběhem Baretta – Dark Side of the Moon, The Wall a Wish You Were Here. Někteří fanoušci Pink Floyd však považuji éru psychedelického rocku za to nejlepší, co kdy Pink Floyd vydali.

Ministry

Al Jourgensen začínali v 80. letech jako elektronická syntezátorové kapela podobající se Depeche Mode. Ministry zná přesto většina lidí spíše jako jedny z vynálezců industriálního metalu v devadesátých letech.

Panic! At the Disco

Panic! At the Disco se z emo-pop-punkové kapely stali kapelou, která drží perfektně krok s moderním popem. Můžete mít ostatně na hudbu Panic! At the Disco výtky ohledně jejich žánru, ale nedá se jim upřít, jak dokázali strhnout teenagery v roce 2005 i v nyní s jejich nedávným velkým hitem “High Hopes”.

Radiohead

Změna Radiohead byla obrovská. Z grunge rockové kapely na debutovém albu Pablo Honey (1993) se stala nejprve britpopová a indie rocková kapela na The Bends (1995) a následně art rocková skupina na OK Computer (1997). Zvuk i kompozice Radiohead se neustále vyvíjely i při přechodu k elektronické hudbě na albech Kid A nebo Amnesiac a pokračovaly až do zatím posledního zdařilého alba A Moon Shaped Pool, které je z velké části ambientní hudba hodně vzdálená od původního zvuku.

Brand New

Je zajímavé, jak Brand New byli vlastně kolegové Panic! the the Disco. Jejich debutové album Your Favorite Weapon pocházelo nejen z příbuzného období, ale i žánru. Brand New si však na rozcestí vybrali daleko temnější hudební cestu a ač by se možná měli lépe, kdyby byli osobnostně tak usměvaví a optimističtí jako Brendon Urie, my jakožto posluchači můžeme být rádi za to, jaké majstrštyky Brand New počínaje albem Deja Entendu (2003), Science Fiction (2017) konče, dokázali stvořit. Přesunuli se přitom od jedněch z nejlepších momentů žánru emo, přes alternativní rock, post-hardcore, post-rock až k jemným vlivům jižanského rocku na posledním albu.

Beatles

Beatles žili v době, kdy se hudba vyvíjela neuvěřitelně rychle a oni byli hlavními kormidelníky hudební revoluce. Od rock’n’rollu a pop/rocku se postupně přesunuli k folk-rockové psychedelii nebo k hard rocku.

Bee Gees

Bee Gees začínali jako dětská vokální kapela, potom se přesunuli k rock’n’rollu, pak ke smutnému soulu a teprve až potom začala jejich nejslavnější éra. Éra R&B, funku a diska na konci 70. let ze které zná Bee Gees většina z nás a která výrazně pomohla rozpoutat revoluci celé taneční hudby.

Recenze | Novinky: Debutové album Hayley Williams z Paramore Petals for Armor je příběh o přechodu ze vztahové deprimace ke vztahu novému i pokračování hudebních experimentů, které někdy nevyjdou, většinou ale ano

Hayley Williams si ještě všichni dobře pamatujeme jako zrzavovlasou frontmanku kdysi velmi populární teenagerské emo-pop-punkové kapely Paramore. Plakáty s ní si tehdy vylepovaly holky i kluci po celém světě. Lidi ale stárnou a s tím, jak stárnou, tak se většinou mění. Hayley Williams i Taylor York už nejsou těmi, co hráli a zpívali ve svých 20 letech pop-punk. Pokračují ve vývoji, který započali naminulých dvou albech Paramore, ale rozhodli se, že se tentokrát mikroskopem zaměří pouze na frontmanku Hayley Williams samotnou. Petals for Armor je tak debutovým sólo albem téhle z Mississippi pocházející zpěvačky.

Popularita kytar u teenagerů neustále ubývá, svět jde kupředu plno dalších tehdejších vzorů puberťáků ze stejné generace z jaké patří Hayley Williams, jako třeba Olie Sykes z Bring Me the Horizon, už taky, byť o něco, později přešli k elektronické hudbě.

Pokud porovnáme právě ze stejné hudební generace pocházející Williams a Sykese, jenž se někdy okolo roku 2010 často střídali na pódiích jako hlavní taháky velkých rockových festivalů, styl Bring Me the Horizon má pořád něco podobného tomu, co hráli kdysi. Byť to má třeba do původního death metalu hodně daleko, temnota hudby i textů zůstává. Navíc ty kytary z toho mixu nevymizely a spolupracují s elektronikou na vytvoření zvukové energie a agresivity. Míra změn v Paramore připomíná tak spíše míru změn v kapele o generaci starší – Linkin Park. Připomíná je to více i proto, že zatímco u Bring Me the Horizon se měnili členové a tím pádem i hudební možnosti.

https://press.atlanticrecords.com/wp-content/uploads/2020/01/Hayley-Williams-Press-Image-PC-Lindsey-Byrnes.jpg

Zatímco ale přechod Linkin Park k popové elektronické hudbě byl někdy dost bizarní a většinou se musel hodnotit jako nepovedený, Paramore, byť se najednou stali skoro úplně jinou kapelou, přešli do nového stylu s podobnou noblesou s jakou přecházeli a dokonce několikanásobně mezi různými styly (z vokální skupiny do rock’n’rollu, pak do soulových balad a pak do R&B, funku a diska) legendární australští hudební chameleoni Bee Gees.

Proč sólo album Hayley Williams a ne další album Paramore?

Petals for Armor v tomto působí jako krok na další schod.

Je jasné, že otázka změny zvuku Paramore je kontroverzní a najde se mnoho lidí, kterým se nelíbí jejich dnešní zvuk, který z části začali měnit směrem k hravému popu už na eponymním albu Paramore (2013) a pak to dovršili na synth-popovém albu After Laughter (2017). Petals for Armor v tomto působí jako krok na další schod. Je těžké říct, proč vlastně Petals for Armor není albem Paramore, když by do vývoje jejich zvuku album dobře zapadlo. Vždyť drtivou většinu hudby stejně napsali kromě Hayley Williams členové Paramore Taylor York a Joey Howard.

Chtěla to tak samotná Hayley? Chtěli to tak v nahrávací společnosti, které se album zdálo být příliš málo ambiciózní a příliš minimalistické? Bylo to rozhodnutí kytaristy a skladatele Taylora Yorka? Mají být Paramore více obecní, udržovat si nějaký odstup od autobiografie a tohle je album, které je prostě moc intimní a moc orientované na osobní život Hayley Williams? Ve výsledku je to vlastně jedno. Hayley Williams je zajímavá hudební osobnost a něco takového jako sólo album dává v jejím případě smysl. Možná by bylo ještě zajímavější, kdyby si přizvala nějakého zajímavého “externího” producenta a skladatele, ale zase takto alespoň zůstala Hayley pořád blízko Paramore.

After Laughter se neslo ve znamení zvláštního kontrastu ponurých textů, ale optimistické, hravé hudby, kdy tenhle kontrast byl někdy fajn, někdy působil divně. Výrazným rozdílem Petals for Armor je, že se právě podařilo tyto složky spojit daleko více a hudba není paralelní s textem, ale v jedné rovině. Na druhou stranu mi chybí ta bohatost syntezátorových i kytarových zvuků, která byla slyšet z After Laughter. Minimalističnost není lehká disciplína a poslouchat toto album zvlášť potom, co jenom pár týdnů před ním vyšlo album Fiony Apple, která je jednou z nejlepších minimalistických hudebníků na celém světě, nutí pořád k myšlenkám, že to mohlo být ještě o kus lepší.

Hayley Williams a paralely mezi Fionou Apple i Billie Eilish

I přes všechny hluché místa alba, které bylo rozděleno na 3 části po pěti písních, je ale Petals for Armor nesporným úspěchem Hayley Williams, která baví svou bezprostředností. Hlavní zbraní je samozřejmě hlas Hayley Williams. Kdo někdo slyšel alespoň ze záznamu nějaké živé vystoupení Paramore, tak si asi všiml, že Hayley Williams je talent od přírody, který přesné vokální tóny sází s naprostým přehledem. V tomto je s Fionou Apple na podobné úrovni a ještě za pár let, kdy vyzraje více hlasově i lidsky se může dostat Williams na podobnou úroveň. Obě zpěvačky mají tu stejnou vlastnost, že by mohli i číst telefonní seznam a znělo by to perfektně.

Hayley Williams v sólové podobě je taková mladší sestra Fiony Apple.

Prostě nemůžu si pomoci, ale jak v hudbě, tak v hudebním projevu vidím mezi těmito zpěvačkami, které vydaly album jen pár týdnů od sebe překvapivě velké podobnosti. Hayley Williams v sólové podobě je taková mladší sestra Fiony Apple. V některých místech alba – například v písni “Creepin’” to zase vypadá, jakoby se York a Howard inspirovali spíše ještě mladší představitelkyni minimalistického popu – Billie Eilish. Williams se ostatně v tisku několikrát pozitivně zmiňovala o Billie Eilish a zastávala se jí třeba i na sociálních sítích. Inspirace mladší kolegyní je tedy dost pravděpodobná.

Album začíná písní “Simmer” a zajímavými řádky, které se člověku uchovávají v paměti dlouhou dobu potom, co vypne hudbu:

“Rage is the quiet thing”

Hayley Williams si prožila různé vztahové eskapády, jako například rozvod s kytaristou kapely New Found Glory Chadem Smithem v roce 2015, který ostatně ovlivnil už album Paramore After Laughter. Píseň je taková směs tichých bicích, čistých elektrických kytar a především rozvrstveného hlasu Hayley Williams, který dodává nejen vokální sbory, ale i různé šepty i vzechy na pozadí. Práce s hlasem jak v samotném studiu, tak v produkci, kdy byl dobarven různými ozvěnami, je doopravdy velmi precizní.

Pomalá a utahaná “Leave it Alone” nebaví, zatímco “Cinnamon” je naopak polo bizarní, ale velmi vynalézavou písní, která ukazuje, jak si umí Williams i York vytáhnout špunty z hlavy a otevřít svou hlavu.

“Creepin’” už představuje temné komnaty Hayley Williams a opět se vše řeší kolem centrálního tématu tohoto alba – nepovedených vztahů Hayley Williams.

“Why you creepin’ ’round here?”

ptá se drsně v refrénu a zpívá o tom, jak vždycky vše začíná nevinně, ale pak se to zvrtne. Jakoby neschopnost vyjít s někým bylo prokletím, kterého se nemůže zbavit.

Něco jako píseň Madonny? Úlet v tom pozitivním slova smyslu

“Sudden Desire” přechází od hodně tiché sloky k agresivní retro-elektronice. “Dead Horse” je zase spíš moderní. Místy je píseň skvělá – třeba část:

“When I say goodbye, I hope you cry, cry”

je velice návyková, spojení osobní tragédie s hudbou, která zní jako z Karibiku už ale přeci jen působí až moc bizarně. Optimistická osmdesátková “Over Yet” je ale naopak příjemný a pohodový pop. V druhé části toho vůbec je nejméně k pohledání a písně jako “My Friend”, “Roses/Lotus/Violet/Iris” nebo “Why We Ever” zapadnou někde do propadliště dějin.

“Taken” je zajímavá jednak tím, že je chytlavá, ale hlavně taky tím, jak je to vlastně coming out toho, že Hayley William nejspíše chodí s dlouholetým kamarádem, dlouholetým členem Paramore, producentem tohoto alba a nejčastějším skladatelem alba – Taylorem Yorkem.

“Sugar on the Rim” je jednoznačně největší úlet alba, ale není to myšleno nutně v tom špatném slova smyslu. Je to skoro jako píseň Madonny někdy z přelomu století.

“Watch Me While I Bloom” je další povedená píseň a ještě podtrhuje to překlopení alba z temné a smutné polohy do šťastné. Album i končí ve velice relaxační náladě písně “Crystal Clear”, která popisuje pocit, kdy nemáte před sebou žádné oblaky. Když se díváte do vodní hladiny, která je křišťálově čistá.

Hayley Williams tak přechází ze stavu, kdy je duševně deprimovaná a znechucena minulým vztahem, do stavu, kdy je ochotna se do druhého vztahu pustit.

Tvůrčí zaměření alba je někdy dost experimentální a nevyvolává dojem jasné umělecké vize. Konzistenci alba však naopak pomáhá, že je zde příběh toho, jak se Hayley Williams dostala ze stavu, kdy byla znechucená svým nepovedeným vztahem do stavu, kdy byla ochotna přejít do vztahu druhého a radovat se z něj.

Hayley Williams – Petals for Armor

Vydáno: 8. 5. 2020
Délka: 55:45 (Petals for Armor I + Petals for Armor II + Petals for Armor III)
Žánry: Art Pop, New Wave
Rozhodně musíte slyšet: (Petals for Armor I) 1. Simmer, 3. Cinnamon, 4. Creepin’, (Petals for Armor III) 11. Pure Love, 14. Watch Me While I Bloom, 15. Crystal Clear

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Nelson M83 Midnight City
Nelson M83 Midnight City

Uživatel Youtube a TikToku a amatérský hudební producent Teo Domani předělal píseň “Midnight City“ od francouzsko-americké elektronické kapely M83 a to neobvyklým způsobem. Do písně ho napadlo vložit proslulý smích Nelsona Muntze ze seriálu Simpsonovi. Video najdete na konci článku.

Na Domaniho původním videu, které neslo podtitulek: „Nevím, proč jsem to udělal,“ vzal typický smích Nelsona, který se smál Bartovi v jediném celovečerním snímku seriálu Simpsonovi (Simpsonovi ve filmu), nahrál jej a poté jej použil jako typickou melodii, kterou lze slyšet v úvodní a sborové části „Midnight City“.

Úpravy hlasu Nelsona v podání amatérského producenta nejsou tak daleko od toho, jak melodie skutečně vznikla

Z videa je patrné, že k remixování písně se samplem Nelsonova smíchu použil program Ableton Live sloužící jako digitální zvuková stanice pro nahrávání, skládání i mixování hudby a Nelsonův hlas upravil ekvalizérem nebo nástrojem Auto-tune, který dokáže modulovat hlas tak, aby byl ve správné tónině se zvukem okolo, popřípadě je možné hlas rozkouskovat a rozdělit jej na tóny, které pak lze přesouvat.

Původní výrazný zvuk použitý v „Midnight City“ přitom nevznikl zase až tak rozdílným způsobem. Ačkoliv se na první pohled zdá, že se jedná o syntezátor, hlavní výrazná melodie znějící trochu jako nějaký elektronický saxofon, je ve skutečnosti tvořen zkreslením hlasu zpěváka kapely Anthonyho Gonzaleze. Ten poté teprve až na pozadí podporují syntezátory.

Píseň s atmosférou nočních měst

„Midnight City“ pochází ze srpna roku 2011, kdy byla vydána jako singl před vydáním alba Hurry Up, We’re Dreaming. Pro svou jedinečnou atmosféru, která může připomínat právě noční město, na které referují M83 v názvu, se píseň stala celosvětově populární a byla součástí například tak významných sportovních událostí jako Letní olympijské hry v Londýně a nebo Mistrovství Evropy ve fotbale (UEFA Euro) 2012. Píseň byla použita také v několika reklamách nebo seriálech (například seriál Black Mirror).

Píseň mohli čeští posluchači slyšet na živo v roce 2016, kdy skupina M83 vystoupila na festivalu Colours of Ostrava. Poslední album M83 DSVII vyšlo v roce 2019.

Na klip, který zhlédlo na sociálních sítích více než čtyři miliony lidí se můžete podívat zde:

Autor: Patrik Müller, Dominik Müller

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Norah Jones na sedmém albu Pick Me Up Off the Floor zůstává věrná svému talentu a vyvažuje svou normálností současnou hudební...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

RECENZE | Novinky: Sebastian a album Hvězdy: tohle má být tolik očekávané české popové album roku? Sebastian je jeden z mála mladých interpretů, kterému se...