Denní archiv:29.8.2020

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Objev americké kytarové scény Car Seat Headrest na Making a Door Less Open bojuje s vlastní slávou

Nejprve se Will Toledo plížil po hudební scéně osamocen a nenápadně. Bez kapely a nepozorovaně, schováván pod názvem projektu Car Seat Headrest nahrál album Twin Fantasy. Toto lo-fi polo-amatérské album zveřejnil v roce 2011 na internet a stalo se v průběhu let nečekaným kultem nezávislé scény. V roce 2017 potom Toledo už s kapelou za zády a balíkem peněz od nahrávací společnosti, vzal tento starý materiál a znovu ho nahrát ve studiu tak, aby se o albu znovu mluvilo, aby se album dostalo k těm, ke komu se původně nedostalo a možná vůbec nejsilnější materiál Willa Toleda plně využil svůj potenciál. Spolu s předchozím úspěšným albem z roku 2016 Teens of Denial tak Car Seat Headrest využili naplno rozruch, který kolem nich na alternativní scéně vznikl. Hlavní otázka nového alba Making a Door Less Open byla tedy vcelku zřejmá: Jak dokázali využít Car Seat Headrest to, že se dostali mezi velké kapely a jak to ovlivnilo jejich tvorbu?

Car Seat Headrest je parta mladých hudebníků, kteří vypadají jako parta studentíků filozofické fakulty na nějaké libovolné americké univerzitě v 70. letech, ale přitom loni vyprodali jednu z nejslavnějších sportovních arén na světě – newyorskou Madison Square Garden. Zahráli si taky v jedné z nejpopulárnějších talk show současnosti The Tonight Show Jimmyho Fallona a projeli velké festivaly jako Firefly nebo Primavera . Co je ještě víc? Být headlinerem nějakého velkého festivalu, vyhrát Grammy, mít nejprodávanější album, mít v hitparádách song číslo 1 po co nejvíce zemích světa, koncertovat na velké světové tour…

Car Seat Headrest (Foto: Matador Records)

Pokud by chtěli Car Seat Headrest ještě výše, museli by si už skutečně klást jedině takhle velké cíle, protože všechny, byť jen o kousek menší cíle, již Car Seat Headrest naplnili. Dokonce se stali bez legrace jednou z největších kapel v USA, což se zdá být na tuhle skromnou indie kapelu až těžko uvěřitelné.

Car Seat Headrest naopak nechávají dveře více otevřené

Na Car Seat Headrest je vidět, že se se slávou potýkají ještě s rozpaky. Kromě některých twitterových neuvážených naštvání Willa Toleda, že fanoušci hledají jeho fotky, když byl mladý (s tím by měl slavný člověk počítat), nebo třeba zmatku kolem toho, že bůhvíproč nechali stáhnout z YouTube jejich vystoupení z The Tonight Show, například začali ten jejich velký koncert v jedné z nejslavnějších hal světa, jejich první píseň byl hlavní singl tehdy ještě připravovaného alba Making a Door Less Open “Can’t Cool Me Down” s refrénem:

“Hey, we’re not supposed to be here!”

(“Hej, my bychom tu neměli být!”)

Nicméně neměli asi úplně pravdu, protože byť má v sobě hudba Car Seat Headrest jistě některé prvky hudební skromnosti a malosti a nějaká malá část jich by asi nejraději ukotvila někde v zapadlém malém klubu v jejich rodné Virginii a nikam jinam by nejezdila, jejich zvuk a písně byly s opětovným nahráním a vydáním na nezávislé scéně ikonického alba Twin Fantasy už dostatečně připraveny na přechod do hal.

Písně jako “Bodys”, “Sober to Death” nebo ještě z dřívějšího alba Teens of Denial (2016) pocházející “Drunk Drivers/Killer Whales” mají sice poněkud delší stopáž a nedrží se úplně klasické struktury sloka-refrén-sloka, avšak melodicky jsou písně tak zdařilé, že jsou to přímo hymny, které do těch hal prostě patří. Zvlášť, když dneska nových objevů na kytarové scéně moc nepřibývá.

Možná i proto zní Making a Door Less Open jako úplný opak toho, co název alba naznačuje – jakoby Car Seat Headrest otevírali své dveře širšímu publiku. Jakoby chtěli stvořit album, po kterém nebudou v rozpacích z toho, že hrají v tak velké a slavné aréně. V minulých albech však perfektně fungovala to kouzlo nechtěného, kdy se to dostání se do Madison Square Garden jevilo spíše jako vedlejší efekt všeho ostatního, co se dělo kolem. Tady už je to trochu tlačeno kupředu a občas je to taková kreativní křeč, která se nikomu moc nelíbí.

Toledův McCartneyho a Rottenův moment

Ambicióznost už je ostatně vidět z alba už hned z úvodu. “Weightlifters” chce posluchače roztančit a předává napumpované řádky:

“Put your heart on the target
They expect you to scream
Music blasts through the market
It’s the sound of the machines.”

Je to popravdě místy zase trochu rozpačité, ale Will Toledo soupeří zdatně. A to i když to vyloženě vypadá, že se ocitl v jiném klubu než ve kterém původně zamýšlel být.

“Can’t Cool Me Down” naopak působí naprosto sebejistě. Car Seat Headrest přinášejí jejich lo-fi indie rockový zvuk a pomocí hip-hopových bubnů a syntezátorů jim dodávají potřebnou velikost. “Can’t Cool Me Down” se ale přeci jen kloní spíše na tu starší část historie kapely. To naopak “Life Worth Missing” nabízí jakýsi průměr mezi novými a starými Car Seat Headrest. Mezi třpytícími se syntezátory a vrčícími kovovými kytarami.

Když v albu skočíme na konec k předposlední písni “There Must Be More Than Blood”, ta zase patří spíše k těm starým Car Seat Headrest. Je to ale bohužel jen nějaký slabý odvar toho, co předváděli na vlastně kterémkoliv z jiných alb. Je to takoví typická píseň Car Seat Headrest, která vás určitě nenaštve, ale že byste se někdo zrovna kvůli této písni stal fanouškem kapely, tak to ani náhodou.

“Martin” je naopak skvělá písnička, která dokazuje, jakým je Toledo nadějným skladatelem a textařem. V “Martin” jakoby v sobě probudil svého vnitřního Paula McCartneyho, který taky vždycky měl dar vytvořit z jednoduchého nápadu brilantní melodie, které navíc nejsou určeny jen pro nějakou skupinu intelektuálního bratrstva, ale pro širokou skupinu lidí všech věků i národností.

Toledo rozplétá síť nekalých polo-pedofilních praktik, které podle Toleda v Hollywoodu fungují, jakoby v sobě probudil vnitřního Klusáka.

Jestliže je tedy “Martin” Toledův McCartneyho moment, “Hollywood” je moment Rottenův. V punkovém duchu zpívá Toledo ostrou kritiku (nejen) hudebního byznysu.

“I’m sick of violence
Sick of money
Sick of drinking
Sick of drugs
Sick of fucking
Sick of staring at the ads on the bus,”

(“Je mi špatně z násilí / Špatně z peněz / Špatně z chlastání / Špatně z šu**ní / Špatně ze zírání na reklamy v autobuse”)

zpívá Toledo o tom, jak se mu zbortili vysněné představy o Hollywoodu jako domeček z karet, když do něj díky úspěchům jeho kapely Toledo dostal vstupenku. Řádky zde použité jsou docela trefné, asi nejvíce však zamrazí řádky:

“They don’t talk about the
12-year-olds on pills waking up in beds of big producers,”

(“Oni nemluví o 12 letých na pilulkách, co se probudí v postelích velkých producentů.”)

kdy Toledo rozplétá síť nekalých polo-pedofilních praktik, které podle Toleda v Hollywoodu fungují, jakoby v sobě probudil vnitřního Klusáka.

Vybudování mostu mezi Car Seat Headrest a Toledovým bočním projektem Trait Danger

Kritizovat Hollywood není dnes zase tak moc populární. Ona velká média v USA a Velké Británii musí držet s Hollywoodem basu, protože patří do stejného ideologického týmu a zpochybnění Hollywoodu znamená zpochybnění toho, co tvrdí celebrity a to pak znamená oslabení ideologií, které podporují.

Nejspíše z toho důvodu někteří kritici právě v USA tuhle píseň dost kritizovali. Každý výpad proti establishmentu ale dnes chce odvahu. Jestliže totiž Harveymu Weinsteinovi procházely nekalé praktiky a zneužívání mladých hereček tak dlouho a vědělo se o tom všeobecně (Courtney Love na to upozorňovala dávno před #MeToo v roce 2005), ale mnoho celebrit tak dlouhá léta hrálo pštrosy a dělalo, že nic nevidí, bylo by naivní si myslet, že to byl jen jediný případ a teď už je zde všechno čisté.

Kdyby však měl Hollywood advokáta, jistě by se vymluvil na to, že Will Toledo často píše texty, které nejsou autobiografické, byť se tak na první pohled třeba může zdát. V nedávném rozhovoru pro New York Times dokonce prozradil, že ho tohle přímo frustruje. Není tak jasné, jak moc z osobní zkušenosti na této písni vlastně vychází a nakolik je to jakýsi anti-snová představa, která se snaží americký showbyznys přehnaně negativním způsobem.

Namlsáni z minulého perfektního remaku alba Twin Fantasy a ještě předchozího Teens of Denial, si však po poslechu Making a Door Less Open připadáme pořád hladoví.

Ať už je to ve skutečnosti tak či onak, pokud jste navštívili nějaké stránky sociálních sítí Car Seat Headrest, mohli jste si všimnout že se nyní Toledo obléká do kostýmu s digitální plynovou maskou, se kterou představuje alter ego nazvané jako Trait, který vlastně tak trochu propaguje jeho komediální taneční a rapový boční projekt Trait Danger. Jelikož Trait prostupuje i do videoklipů kapely, je zřejmě, že se snaží Will Toledo spojit své dva světy. Postavit nějaký most Car Seat Headrest a Trait Danger. Z tohoto směru jsou tedy ty změny zvuku zajímavé, byť třeba není vždycky výsledek tak kvalitní jako za starých časů.

Píseň “Deadlines” tak má například verzi, která připomíná spíše hard rock nazvanou jako “Hostile” a pak ještě jednu verzi nazvanou jako “Thoughtful”, která je elektronická.

Černým koněm alba je pak píseň “What’s With You Lately”, kterou zpívá kytarista Ethan Ives. Je to překvapivá změna, když slyšíte na albu někoho jiného než Toleda a vzhledem k povedené, byť krátké akustické písni, je to změna povedená.

Albu bohužel uškodila současná koronavirová situace. Je totiž naprosto jasné, že album vzniklo, aby byly písně z něj hrány naživo a možná by to nakonec dalo zase trochu jiný konečný obraz. Písně jako “Life Worth Missing” jsou určeny více k hraní živě než k tomu, aby hrály z YouTube nebo Spotify. V jejich případě je studiová verze fakt spíše pozvánkou, protože naživo zní jistě daleko lépe. Ale i kdybychom mohli slyšet písně v živých záznamech nebo byste se vydali na nějaký evropský festival, kde by Car Seat Headrest hráli, asi by to nezměnilo to, že Making a Door Less Open musí být považováno za zatím nejslabší album Car Seat Headrest.

To vzhledem k tomu, jak vysokou laťku nastavili svými výbornými minulými alby, nutně neznamená, že by Making a Door Less Open bylo slabým albem. Namlsáni z minulého perfektního remaku alba Twin Fantasy a ještě předchozího Teens of Denial, si však po poslechu Making a Door Less Open připadáme pořád hladoví.

Car Seat Headrest – Making a Door Less Open

Vydáno: 1. 5. 2020
Délka: 47:28
Žánry: Indie Rock, Electronic Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Can’t Cool Me Down, 3. Deadlines (Hostile), 6. Martin, 7. Deadlines (Thoughtful), 8. What’s With You Lately?

Nechali jsme trochu dozrát jarní alba, a tak můžeme potvrdit to, co v tomto případě tvrdil i zahraniční tisk – že nové album anglické písničkářky Laury Marling Song for Our Daughter je perfektní. Childish Gambino také nezklamal a zase si ještě trochu vylepšil svou reputaci. Jeho album 3.15.2020 je plné nápadů, ale  zároveň si zachovává i jednotnou tvář a chaos na albu má nějaký smysl. Zkušený country hudebník John Anderson sice neexperimentuje ani zdaleka tolik jako jeho mladší kolega, avšak pod vedením Dana Auerbacha z Black Keys taky trochu vykročí ze své komfortní zóny.

Z alb, na které jsme nestihli na jaře napsat velkou recenzi, ale chtěli bychom je zmínit, je zde pak také mnohými očekávané album Michala Hrůzy. Ten bohužel nepředvedl nic velkého a jeho Světlo do tmy je velmi průměrné, ne-li podprůměrné album, které si sice na sebe vydělá, ale kreativita na něm volá o pomoc. Podíváme se také na alba novozélandské dream popové skupiny Yumi Zouma, britské noise-rockové Pigsx7 a pak na dvě zajímavé spolupráce. Nejprve spolupráci významné americké alternativní kapely The Flaming Lips s mladými puškami z kalifornské kapely Deap Vally a pak spolupráci dvou velkých postav ambientní hudby — bratrů Briana a Rogera Ena.


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


TIP: Laura Marling – Song for Our Daughter

Vydavatelství:  Chrysalis, Partisan
Žánr: Písničkářka, Indie folk
Hodnocení: 4,0+/5,0

Kdyby vám vaše máma řekla v pubertálních letech, že vám napíše album a to album si poslechnou stovky tisíc lidí, nejspíš byste se nejraději schovali někde do atomového krytu a přečkali, až se ta ostuda přežene. Jenže vaše máme není Laura Marling. Britská folková písničkářka, která už od osmnácti let sbírá velké hudební ceny a jako poslední vydala skvělé album Semper Femina, které se objevilo i v našem seznamu nejlepších alb roku 2017.

Song for Our Daughter je ale trochu podivínským albem. Je to totiž album o neexistujícím dítěti Laury Merling. Písně pro neexistující nebo možná spíše neurčité holky, které psali zpěváci nebo členové kapel jsou docela časté, ale píseň o vašem neexistujícím dítěti!? Některé ženy mají po dítěti dokonce takovou touhu, že se z toho zblázní a začnou vozit kočár s panenkou. Album Laury Merling tak nepůsobí v tomto ohledu zase tak děsivě.

Album má plno skvělých písní. Druhá píseň “Held Down” má hezké, rozlehlé kytary, ze kterých je cítit příroda a volnost. Jako byste stáli na louce, kterou pročesává vítr. “Strange Girl” je oproti tomu lehká, skvělou náladou oplývající píseň, která připomíná něco od Simona a Garfunkela. Když se pak přesuneme do více pozdních momentů alba, máme tu “Fortune”, která slouží jako minimalistická, klidná ukolébavka jen s akustickou kytarou, kterou doplňují smyčcové aranže jako ze starých dobrých časů filmu. Nakonec tu máme pak úplně zvukově vysvlečenou “The End of the Affair”, která je jenom akustická kytara a vokály (většinou sólo, ale na pozadí někdy i sborové) a odbočuje zde výjimečně od tématu vztahu matka-dcera k tématu vztahu partner-partnerka.

Ačkoliv jsou písně pomalé, songy jako “Hope We Meet Again” jsou zvukově dostatečně zajímavé, že vydají za velkofilm, který vás udržuje přikovaný na kraji sedadla. Stejně tak baví texty. Obzvlášť se do mozku zaryjou slova z písně “Strange Girl”:

“Build yourself a garden
And have something to attend
Cut off all relations
‘Cause you could not stand your friends
Announce yourself a socialist
To have something to defend,”

které Merling sází hladce jako nůž, který jede po másle a ještě to má v sobě dávku humoru.

Album ale není jen o jednotlivých písních. Jako celek je to skvělé album, které má příběh, je provázané a navíc na něm nenajdete snad ani jeden song, který by byl nějaký vyloženě slabý. Je to zkrátka album, které vám svou pomalostí a rozvážností paradoxně dodá spoustu energie. Silných 4,0 z 5,0.

Childish Gambino – 3.15.2020

Vydavatelství: mcDJ Recording
Žánr: Psychedelický Soul. Alternativní Rap, Neo-Soul, Alternativní R&B
Vydavatelství: 4,0/5,0

Velmi povedené album kalifornského zpěváka, které zní zároveň velice typicky, ale zároveň velice netradičně. Childish Gambino a jeho tým talentovaných producentů, ve které byl např. DJ Dahi, EY, James Francies Jr. nebo Ludwig Göransson vytvořilo velice barevný, bohatý zvuk se smyslem pro detail. Podobný detail byl také kladen na texty. V řádcích jako:

“To be happy really means that someone else ain’t
And balance ain’t a one-food plate
Everything is give and take, oh, oh,”

je skutečná hloubka a ačkoliv může někdy hudba působit pohodářský a ležérně, texty rozhodně bezstarostné nejsou a spíše to působí, že má Childish Gambino plnou hlavu myšlenek na věci, které jej trápí. Výhrou Childishe Gambina je i to, že se zde najdou jak momenty hůře přístupné a experimentálnější. Agresivnější i pomalejší. Třeba píseň “24.19” postupně vyhasíná až bez jedné vteřiny 8 minut až do úplného ticha a pak se objeví zběsilé elektro “32.22”. Takové “Algorhythm” zase zní jako rádiová popová píseň. První polovina by mohla být klidně napsána pro Justina Timberlaka. Pak ale s polovinou písně přijde ostřejší část.

Často si stěžuji, pokud album není dostatečně konzistentní a nápady létají kolem sem a tam. V některých případech se ale risk při sázce na kreativitu vyplatí. Na 3.15.20 navíc nějaké hranice, byť třeba hodně benevolentní, přeci jen ještě pořád existují a v získané volnosti se pak Childish Gambino rozhodně netopí, ale naopak si užívá plavbu volným stylem a využívají k projevení svých multižánrových talentů. 3.15.20 je skvělý příklad alba, které dokáže být dynamické, flexibilní, vynalézavé a hlavně album, které může být tak různorodé a nekonzistentní a přesto vlastně dávat perfektní smysl.

John Anderson – Years

Vydavatelství: BMG
Žánr: Country
Hodnocení: 4,0/5,0

Country hvězdy mají jednu velkou výhodu. Zatímco v taneční hudbě nebo rockové hudbě mohou být přibývající léta velký problém, v případě country přibývající věk prostě vyloženě sluší. Dodává zpěvákům vážnost a zkušenost na to, aby mohli šířit skrze písně svá moudra, která získali v průběhu svého života. Dokonce i jejich hlas zhrubne, ochrapotí a dostane tu správnou barvu na to, aby se jim konečně podařilo vytvořit jejich vrcholné dílo. Floridský country zpěvák John Anderson by mohl vyprávět. Jeho kvalita s přibývajícím věkem přímo stoupá a zraje jako víno. Zatímco v osmdesátých a devadesátých letech vydal tak dvě, maximálně tři dobráý alba na 10 dalších, nyní vydává jen samá dobrá alba. Je pravda, že sice daleko méně častěji, ale i to ostatně patří k vyššímu věku. Rozvaha se v tomto případě určitě vyplácí.

Years je prostě skvěle vyzrálý country um. Tomu velmi pomáhá mezigenerační spolupráce v podobě produkce kytaristy a zpěváka Black Keys Dana Auerbacha. Ten nechal dobře vyznít všechny jednotlivé nástroje a hudebnické výkony. Tak aby všechny nástroje zněly v mixu hezky odděleně a nezamotávaly se do sebe, zároveň ale aby mezi sebou spolupracovaly. Zajímavé je taky, jak Auerbach správně nakazil Andersona rockem a třeba “Years” je regulérně rocková píseň i se sólem. Jako z nejlepších časů rocku někdy na začátku osmdesátých let. Pradoxně z doby, kdy si Anderson zvolil jako svůj žánr country.

Momenty jako “Wild and Free” a “Slow Down” ukazují, že v sobě měl John Anderson trochu rockové duše vždycky.

Michal Hrůza – Světlo Do Tmy

Vydavatelství: Universal Music Group
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Michal Hrůza nepředvedl na svém šestém sólovém albu nic kdovíjak přelomového a nepřinesl nějaký důvod, proč byste si jej měli poslechnout, pokud nejste jeho skalními fanoušky. Produkce alba zní sice občas zajímavě, ale elektronické prvky zní někdy také hodně fádně a nemoderně. Přidané elektronické zvuky z “Hledám tě” znějí jako původní nainstalované zvuky digitálních audio stanic z lekce “Začínáme ve FL Studiu”.

Takhle se v roce 2020 elektronika netvoří a to, že něco takového vychází pod jením z největších vydavatelů na území České republiky není pro českou popovou scénu vůbec povzbudivé. Lukáš Chromek přitom patří mezi českou producentskou špičku. Způsobem, jakým chtěl obohatit zvuk Michala Hrůzy skládající se z tradičních nástrojů rockové kapely, ale tentokrát moc nevyšel.

Michal Hrůza je zkušený hudebník, kterého formovala léta strávená na českých a slovenských pódiích a nahrávání v hudbeních studiích ať už z dob Ready Kirken nebo sólové kariéry. Podařilo se mu tak opět vytvořit pár písní, které zaznamenají úspěch v rádiích a to je něco, co není u nás v našem rádiovém monopolu hrajícím skoro úplně to samé napříč různými stanicemi, vůbec jednoduché.

“Světlo do tmy” je tak třeba fajn písní. My co ale sledujeme hudební trendy v zahraničí ale musíme naříkat, že je prakticky celé album Světlo do tmy uvězněno někde v 90. letech a ještě k tomu navíc na ty devadesátá léta vzpomíná s únavou.

Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs – Viscerals

Vydavatelství: Rocket Recordings
Žánr: Noise-Rock, Heavy Psych, Heavy Metal, Doom Metal
Hodnocení: 3,5/5,0

Když člověk poslouchá Viscerals, okamžitě se mu objeví asociace s Black Sabbath. Pigsx7 jsou ostatně také z britských ostrovů, akorát tedy z Londýna a ne Birminghamu. Není to ale určitě tak, že by Pigsx7 trpěli nějakou velkou nostalgií a že by zněli jako revival 70. let. Zní daleko spíše jako někdo, kdo chce posunout jejich oblíbený žánr někam dál. Do extrémnějších poloh. Kdo chce prozkoumat jejich možnosti. Některé písně tak připomínají zvukově extrémně těžký a industriální zvuk Daughters, některé zase spíš rychlejší, melodičtější a punkovější IDLES.

Minulé King of Cowards z roku 2018 je posunuto do více špinavé a hutné polohy. Písně tak i když jsou podobně rychlé, zní jako utahanější. To potěší všechny ty, co chtějí slyšet pořádně těžký zvuk, ale zklame všechny, kdo si sem přišli pro trochu energie. Jinak se ale Viscerals.příliš neliší. Je to takové potvrzení toho, co fungovalo už v jejich historii a více se tak bude líbit nejspíše těm, co Pigsx7 objeví poprvé než těm, co je už znají..

Yumi Zouma – Truth or Consequences

Vydavatelství: Polyvinyl
Žánry: Dream Pop, Indie Rock
Hodnocení: 3,5+/5,0

Novozélandská dream popová/indie rocková kapela Yumi Zouma se v posledních letech dostala do širšího povědomí hlavně svými atmosférickými předělávkami některých písní britských velikánů Oasis. Skupina už však aktivně funguje od roku 2014 a trpělivě pracovala na tom, ať se jednoho dne dostane do světa. To se jí nakonec povedlo, protože jejich třetí album Truth or Consequences zaujal některé hudební magazíny jako Pitchfork, Under the Radar nebo redakci největší hudební databáze Allmusic.

Yumi Zouma na Truth or Consequences popravdě hrají dost podle šablon. Na indie rock to může být pro některé fanoušky dokonce až příliš mnoho předvídatelné. Je to ale vysoce pohodová a uklidňující hudba a trochu té předvídatelnosti k tomuto přeci jen patří. Filozofie kapely je ostatně hodně ovlivněná hrůzami, které se děly v rodném městě Yumi Zouma Christchurch v roce 2011, kdy toto novozélandské město zasáhlo katastrofální zemětřesení magnitudy sice “pouze” 6,2, jenomže hodně blízko povrchu.

Toto zemětřesení tak napáchalo obrovské škody. 185 lidí při něm zemřelo a 3 ze 4 kamarádů, kteří už tehdy občas spolu hráli, nicméně nepsali si vlastní písničky, se odstěhovali jinde. Toto rozdělení je ale paradoxně donutilo se spojit na dálku a okolo roku 2014 se jim podařilo napsat vlastní písně. Yumi Zouma ostatně zní hodně jako hudba lepších zítřků, která přichází potom, co se podaří odklidit všechny trosky a lidem nezbude než se pokusit na to, co se stalo, zapomenout a jít dál.

Už před vydáním alba nás v redakci zaujala zasněná synth-popová “Southwark”. Vokály Kim Pflaum doplňované ostatními členy se hezky nesou ve vzduchu jako obláček na jinak modrém nebi. Album se perfektně hodí pro jaro a léto a Yumi Zouma si dobře vybrali datum vydání na slunečné jarní dny, protože hudba s nimi perfektně souzní ještě do pozdního podzimu. Další perfektní písní alba je atmosférická “Cool for a Second”.

“True than Ever” oproti tomu skončí trochu napůl cesty. Na taneční píseň je moc klidná a tichá. Na uvolněnou zase moc klidná. Albu trošku chybí něco, co by posluchače vytrhlo z toho konzistentního proudu a nebo něco, co by navodilo tak perfektní atmosféru jako dvě zmiňované písně. Co by vás dokázalo doslova přenést někam jinam. Trochu to ještě dokáže třeba osmá píseň s delším názvem “My Palms Are Your Reference to Hold to Your Heart”, ale jakmile se té vůně krásné hudební svobody jednou nadechne, chce více a více a album pak nedokáže tuto žízeň dostatečně ukojit.

Deap Lips – Deap Lips

Vydavatelství: Cooking Vinyl
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Garage Punk, Indie Rock, Punk Blues, Experimental Rock, Noise Pop, Neo-Psychedelia
Hodnocení: 3,5/5,0

Ikonická oklahomská alternativní kapela The Flaming Lips, resp. její nejdůležitější tvůrčí součásti – Wayne Coyne a Steven Drozd se rozhodla spojit s kalifornským rockovým duem Deap Vally (Lindsey Troy a Julie Edwards). Není to ostatně poprvé, co Flaming Lips vytvořili společné album. Jejich spolupráce s Miley Cyrus na albu Miley Cyrus and Her Dead Petz .

No… Řekněme, že nedopadla zrovna dvakrát dobře. Pak tady však byly o poznání lepší kolaborace s méně známými hudebníky Neon Indian a Stardeath & White Dwarf. Spolupráce s Deap Vally se naštěstí může přiklonit k těm povedenějším. Je plná kreativity spojené s vynalézavými, ale vcelku přístupnými melodiemi a nachází dobrou vyváženost mezi experimentálním a konformním přístupem, kdy jsou melodie i produkční postupy dostatečně přístupné širšímu spektru posluchačů, ale nejsou ani příliš nudné po tvůrčí stránce.

Nedá se sice říct, že by tento počin byl něčím kdovíjak mimořádným. Je z toho poznat, že se všichni zúčastnění ve studiu chtěli nahráváním spíše bavit a neřešit, jak vytvořit dokonalé hudební dílo. Album zní proto místy ležérně a ledabyle.

Pro poměrně početnou fanouškovskou základnu Flaming Lips je to ale něco nového a musí to být minimálně i pro ty fanoušky, které tenhle projekt nenadchne, kuriózní a zajímavé. Jelikož slyšíme zpívat hlavně Deap Vally, kteří nejsou zase tak populární kapelou a před oznámením spolupráce o nich slyšeli fanoušci The Flaming Lips asi spíše jen sporadicky, jestli vůbec, je to jako udělat si fajn výlet do míst vašeho okresu, kde jste zatím nikdy nebyli. Takové objevení nových zajímavých míst, o kterých jste ani nevěděli, že existují a přitom je máte prakticky před nosem. Tato nové místa přitom sice nemusí být zrovna lepší než ta osvědčená a již dobře známá, může to být však i se všemi jejich chybami příjemná změna.

Roger Eno, Brian Eno – Mixing Colours

Vydavatelství: Deutsche Grammophon
Žánr: Electronic, Avant-Garde, New Age
Hodnocení: 3,5/5,0

Spolupráce bratrů Enů vždycky slibuje obrovskou spirituální cestu vedenou ambientní hudbou. Na Mixing Colours tyto dvě legendy klidné, instrumentální hudby nezklamali a dokázali vytvořit konzistentní hudební dílo, které je hodno jména těchto dvou géniů.

Mixing Colours je dobré ambientní album, vyčuhují z něj jednotlivé písně ale pouze sporadicky. Trochu jiný zvuk má například “Obsidian” s temným zvukem, který zní skoro jakoby se linul skrze dveře samotného pekla nebo jakoby byl stvořen za časů strašného moru. Album je často spíše chladné, ale najdou se i hřejivé povzbuzující momenty, jako například v polovině alba za sebou jdoucí písně “Blonde” nebo “Dark Sienna”.

Škoda je na tom to, že dokázali přinést jen přesně to, co by člověk od nich čekal, jenže nic navíc. Je to takové album perfektní pro relaxaci nebo pro ty, kteří usínají se sluchátky v uších, ale není to album, ze kterého byste byli kdovíjak odvaření.

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Před 46 lety se s Neilem Youngem rozešla holka, a tak jenom hulil trávu a psal písničky. Teď se rozhodl poklad...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Jimmy Eat World na albu Surviving jdou dobře chytlavé písně i drama. U jednodušších písní ale kvalita kolísá Každý máme své hříchy...