Televizní kanál Sky Arts uvede v tomto měsíci premiéru zcela nového dokumentu s frontmany AC/DC a Foo Fighters Brian Johnson Meets Dave Grohl.
17. září se fanoušci budou moci podívat, jak se zpěvák AC/DC setká s frontmanem Foo Fighters ve studiu Foo Fighters 606 v Kalifornii, kde dvojice bude hovořit o svých zážitcích a příbězích.
Dvě legendy a jejich příběhy
„Je to setkání rockových legend, ve kterém se frontman AC/DC Brian Johnson setká se zpěvákem Foo Fighters a bývalým bubeníkem Nirvany Davem Grohlem ve studiu Foo Fighters v LA, aby mohli s diváky sdílet příběhy, které se jim v kariéře staly,“ zní oficiální informace televize Sky k pořadu.
Zprávy o dokumentu přišly poté, co byli Foo Fighters nuceni zrušit své plánované turné po USA kvůli koronaviru. Kapela měla v úmyslu připomenout si 25. výročí vydání debutového alba The Colour and the Shape hraním 11 koncertů v devíti státech.
Kromě zrušení turné Grohl v květnu také prozradil Q Magazine, že kapela také „odložila“ vydání svého připravovaného na dobu, kdy nebude pandemie. Mezitím se i Johnson který musel skončit s koncertováním kvůli problémům se sluchem, údajně znovu sešel s AC/DC, aby nahráli nové písně.
Tady se na BBC Radio 1 Dave Grohl s Foo Fighters zhostil coveru písně AC/DC “Let There Be Rock“ :
Recenze | Novinky: Rolling Blackouts Coastal Fever na čtvrtém albu Sideways to New Italy přinášejí unikátní kombinaci pozitivity a frustrace i popu a punku
Pokud jste je ještě nikdy neslyšeli, Rolling Blackout Coastal Fever jsou slunečný a optimistický indie pop/rock s jemnou příměsí post-punku z Austrálie. Když je posloucháte, máte přímo před sebou slunečné dny. V jejich hudbě je velká dávka optimismu, ale zároveň určitá naštvanost a frustrace. Někdy potlačená, někdy naplno projevující. S tou Rolling Blackouts Coastal Fever vyrazili prudce ku úspěchu jako Oasis s jejich prvním albem Definitely Maybe. Je to boj o dobré časy a víra v něco skvělého, i když to skvělé třeba nepřichází úplně hned a je potřeba si na to počkat.
Z alba je slyšet dobrodružný duch hodící se k cestám po neznámých místech. Z alba jde cítit svoboda, byť to třeba kazí všude přítomný čas, jenž se snaží tuto bezproblémovost překazit. Sideways to New Italy ostatně na cestě vzniklo, když Rolling Blackout Coastal Fever cestovali na turné k úspěšnému minulému albu Hope Downs. Album má tak tu správnou vůni volnosti, když jedete v autě do neznámých krajů a vše, co vám připomíná domov jsou jen malé útržky z krajiny, které se dají připodobnit tomu, co znáte. Je to ten pocit, když máte jednu nohu ještě v minulosti, ale druhou už v budoucnosti, ale většina vašeho těla žije pouze a jen přítomností.
Rolling Blackouts Coastal Fever (Foto: Nick Mckk, SubPop)
Podobně jednou nohou tam, druhou jinde se dá ostatně vyjádřit i zvuk Rolling Blackouts Coastal Fever. Jednou nohou jsou v popu, druhou v punku. Na pop jsou moc drsní, na punk moc měkcí. Kdo však není tvrdý punker, který se začne dívat hodně vysoko pokaždé, když uslyší jen nějaký náznak melodičnosti a nebo není nějaká popová sněhová vločka, co se začne roztékat při každém jenom trochu drsnějším tónu kytar, pro ty je tato dvojznačnost Rolling Blackouts Coastal Fever vlastně výhrou.
Kapela tří skladatelů a textařů, kteří myslí jako jeden
Australská pětice má velkou výhodu v tom, že zatímco ve velkém počtu jiných kapel existuje pouze jeden hlavní člen, který zpívá, píše i skládá a v ještě větším počtu kapel jeden člen skládá a zpěvák textuje, kytaristi Tom Russo, Joe White i zpěvák Fran Keaney jsou vlastně všichni plnohodnotní písničkáři, kteří skládají, jak hudbu, tak texty. Nějakým zázrakem – a dost možná na to má velký podíl zbytek kapely (basák Joe Russo a bubeník Marcel Tussiese) – pak drží hudba těchto tří hudebních tvůrců pohromadě a zní úplně jako byla složena nebo napsána pouze jedním, resp. dvěma (skladatel + textař) lidmi.
Asi proto už od debutu Talk Tight působí Rolling Blackouts Coastal Fever velmi sebejistě, konzistentně a všechny z jejich 4 alb jsou zárukou vysoké hudební kvality. V případě Rolling Blackouts Coastal Fever to nikdy nebylo o nějaké velké vlně nadšení, která by vznikla po jednom vydaném albu nebo singlu, ale vydávání čtyř kvalitních alb, kterými spolu s neúnavným koncertováním po nejrůznějších částech světa (alespoň tedy před „koronakrizí“) kousek po kousíčku získávají nové a nové fanoušky.
Je však pravda, že minulé Hope Downs v míře ohlasu přeci jen převyšovalo první dvě alba. Ono často stačí, aby si kapelu vybral nějaký prestižní internetový magazín, ostatní magazíny si toho všimnou, kapelu si poslechnou a zjistí, že je fakt dobrá. Ostatně to takhle zčásti funguje i u nás. Je to taková lavina a úkolem kapel je, aby jakmile se strhne, pokračovala dál a nezastavila se. Aby ty magazíny napsaly i příště. A myslím si, že všechny ty NME a “Pitchforky” napíšou o Rolling Blackouts Coastal Fever příště zase, protože se Sideways to New Italy rozhodně nezklamali. Minulé album Hope Downs sice v průměru sklidilo lepší hodnocení, avšak je v mnoha ohledech v porovnání s novým albem Sideways to New Italy přeci jen o něco těžkopádnější a náročnější na poslech.
Texty nejsou žádná velká poezie, pomůžou vás ale dostat pryč z místa, kde se zrovna nacházíte
V takových písních jako první “The Second of the First” nebo “Cars in Space” jedoucí v zasněné atmosféře, ale zároveň až moc rychle na dream pop (znovu ta dvojznačnost RBCF), člověk neví, jestli se má dříve zasnít nebo začít vlnit do rytmu. Nejlépe je možná udělat obojí. Pokud máte strach, co řeknou ostatní, alespoň pokyvováním hlavy a klepáním nohou do rytmu. Stejně tak lítá ve dvojznačnosti i zpěvák Fran Keaney hlasově docela podobný Kevinu Parkerovi ze slavnější australské indie rockové skupiny Tame Impala. Melodická přístupnost, ale určitá záhadnost zase připomíná ranné R.E.M.. Keaney jakoby se zčásti chtěl spojit s posluchači, zčásti ale zůstává uzavřen ve svém vlastním světě, viz řádky, kterým rozumí spíše jen on sám, viz:
“And I feel outside it Lost on descent Like two transplanted palms You look like me.”
(“A já cítím, že to jde mimo mě / Cítím klesání / Jako dvě transplantované dlaně / Vypadáš jako já”).
Instrumentální stopy zvonivé elektrické hlavní kytary doplňovány o klidnou a ležérní rytmickou kytaru by mohly poskytovat velice dobrý základ pro texty, je to ale právě spíše hudba, co zde člověka zajímá více. Rolling Blackouts Coastal Fever je v tomto ten typ rockové kapely ze staré školy, kdy spíše naopak texty poskytují jakýsi základ pro hudbu a nikoliv naopak. Text má jen dotvářet atmosféru hudbě a pomoct vás dostat pryč z místa, odkud jejich hudbu posloucháte. Není to žádná velká poezie, ale svůj účel občas trochu podivínské texty splní.
Singl “Falling Thunder” jakožto druhá píseň alba se nese v mimořádně nostalgickém duchu. Slaďácký pop připomíná indie rockové revivaly 60. a 70. let jako Temples, ale právě i Tame Impala, přesněji řečeno v refrénu více Temples, ve sloce více Tame Impala.
Ačkoliv jak “The Second of the First” a “Falling Thunder” jsou dobré písně, úplně si z nich na zadek nesednete. První skutečný hit alba, který by vám na albu měl udělat vykřičník, který říká: „Bacha! Tahle kapela je dobrá,“ by měla být třetí “She’s There” s návykových refrénem:
“I open the letter But the writing’s wrong I should’ve done better But the time rolls on”
(“Otevřel jsem dopis / Ale psaní má chyby / Měl jsem to napsat líp / Ale čas už valí dál ”)
Není to asi něco, co by zpívaly (až to bude možné) tisíce lidí na stadionech. Na to je takové moc introvertní hipsterské. Kdo sakra dneska ještě píše dopisy? To už spíše pak outro:
“All my accidents breathe in time,”
je vhodnější masám. I přes další textové nejistoty je ale píseň zvukově skvělá tak, že vám to ani moc nevadí.
Na tradičním schématu rockových alb bývá často čtvrtá píseň s tou pátou nejslabšími písněmi z celého alba. “Beautiful Steven” je skutečně uspávačka, “The Only One” ale zase navrací zpět formu Rolling Blackouts Coastal Fever, aby pak předvedli svůj nejlepší výkon alba na “Cars In Space”.
Velké nadšení střídá smutek z toho, že Rolling Blackouts Coastal Fever neumí prodat své texty tak dobře jako Tame Impala
A to je skutečně velká pecka! Sice se to nevyrovná nadšení, které jsem zažil, když jsem poprvé slyšel “One Rizla” od britských punkerů Shame, ale už dlouho jsem nebyl z kytarové písničky tak nadšený. Píseň má perfektně vybalancované aranžmá. Ty katary zní naprosto parádně a nečekaný, ale skvělý element přidává také dechový nástroj (křídlovka?), které jen tak jemně hraje nejdříve na pozadí a pak na popředí. Obojí ale tak perfektně sladěně s kytarami, že je skoro ani nepostřehnete a působí vlastně jako další kytara (což je zvláštní věc, co řeknete o dechových nástrojích).
Nejlepší je na tom, že pak čeká ještě píseň “Cameo”. Černý kůň alba, který u mě osobně dokonce ještě i překonal “Cars In Space”. Kopák správně navnadí posluchače a buduje všechno do výbuchu rozlehlého refrénu:
“You take a high wire jump You feel time drippin’ away Fallin’ in the burnin’ blue You feel time drippin’ away,”
(“Dal sis skok na laně z výšky / Cítils, jak čas ukapává pryč / Padat ve spalující modrotě / Cítils, jak čas ukapává pryč””)
zpívá Fran Keaney. Takhle velký a euforické refrény uměli Blur, Oasis ještě ve zlatých érách britpopu, kdy šňupali kokain po kilech. Později Stereophonics a možná Killers. Nyní ale není moc rockových skupin, které by měly koule na to přijít s pořádným refrénem, aby je náhodou někdo neoznačil za prodejné děvy.
“Not Tonight” má pak dost nevděčnou roli. Tato naopak hodně smutná píseň má ale na albu své místo a nabídne zajímavější text než většina písní na albu.
“Sunglasses At The Wedding” pedstaví Rolling Blackouts Coastal Fever v už výrazně dream-popovém, resp. chamber-popovém stylu. Tohle je snad největší deviace od zvuku Rolling Blackouts Coastal Fever na albu. A RBCF si nechali na konec ještě další výraznější odchylku od stylu – slunečný, nostalgický, psychadelický pop “The Cool Change”.
Právě neustále omýlané texty někdy zabraňují mít písním větší potenciál. Témata jsou zde většinou velice podobná jako u Tame Impala – hodně se zde řeší staré časy a čas vůbec obecně, snění, snaha o vnímání současného okamžiku, ale unikání neustále jinam… Kevin Parker to ale umí prostě lépe prodat a napsat takový refrén, který si zamilují i třeba fanoušci moderního popu. Jinak je to ale vážně parádní album.
Rolling Blackouts Coastal Fever – Sideways to New Italy
Vydáno: 4. 6. 2020 Délka: 39:43 Žánry: Indie Rock, Indie Pop, Post-Punk Rozhodně musíte slyšet: 1. The Second of the First, 2. Falling Thunder, 3. She’s There, 6. Cars in Space, 7. Cameo, 8. Not Tonight
4
4,0 rating
4 z 5 (založeno na 1 recenzi)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)100%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%
Australské příjemné prekvapeni
4,0 rating
13.9.2020
Krásná deska. Pro kluka co vyrostl na muzice přelomu osmdesatek a devadesatek je to esence všeho nej co indie přineslo. Krásné melodie, zvonivá kytara. Je to jízda australskym sluníčkem, u které se vám chce skákat a tancovat. Opravdu nejlepší songy jsou She’s there, Cars in Space a nakonec Cameo. Díky za objev.
V dalším přehledu nových alb, které byly vydány na jaře tohoto roku přinášíme nová alba amerického elektronického skladatele Mobyho. Ten se vrací ke svému optimističtějšímu staršími stylu, je ale znát, jak je izolován do své bubliny. Mnohojazyčné album Christine and the Queens boduje za pomoci Caroline Polachek i Danteho Beatrice. Pevný hlas kanadské hudebnice Austry vede její nové album Hirudin. Podobnosti se známější Florence + The Machine jí pomáhají i škodí.
Bostonští Magnatic Fields jsou po dvě hodiny dlouhém albu zpět s albem krátkých písní a je to velká legrace. Album nevydaných písní z posledního alba Carly Rae Jepsen DedicatedSide B pak přináší překvpení. Je možná lepší než původní album.
Moby se vrací ke svému optimističtějšímu staršími stylu, je ale znát, jak je izolován do své bubliny
Legendární producent elektronické hudby Moby vydává už své sedmnácté album. Na tom minulém viděl Moby svět velmi černě. Everything Was Beautiful, and Nothing Hurt bylo album se zlověstným zvukem, po jehož poslechu měl člověk velice intenzivní pocit, že zítra bude konec světa. Nyní se však Moby vrací zpět do výšin a k velkým, euforickým a pulzujícím tanečním peckám, které se nostalgicky vrací k nejslavnějšímu albu Mobyho Play z roku 1999. Je hezké se zasnít a vrátit se zpátky.
“My Only Love” s americkou zpěvačkou Mindy Jones je výbornou písní, která skutečně navrací časy epických Mobyho hitů “Porcelain”, “Natural Blues” nebo “Why Does My Heart Feels So Blue?”. Je ale škoda, že v takové formě připomínající tu formu z vrcholu kariéry, nevydrží Moby i nadále. Pak už je to totiž nutně jen vzpomínání na to, co bylo kdysi lepší, což bohužel není příliš zajímavé a Everything Was Beautiful, and Nothing Hurt bylo v tomto ohledu daleko lepším, protože přineslo na hudbu Mobyho nový pohled. S takovou hudbou, jakou tvořil předtím si ho totiž automaticky neasociujeme.
All Visible Object je jen dalším Mobyho albem, na kterém předvádí to, co umí, ale rozhodně ne tak, jak umí nejlépe. Moby je bohužel nyní až moc izolován od normálního světa. Stačí si přečíst některá jeho vyjádření pro noviny. Obyčejně ani nikde nedojde pro rozhovor a novináře si pozve do své vily v Hollywoodu, kterou takřka neopouští. V roli zmateného, věčně nesebejistého génia, který se uzavírá stále více a více do problémů, které trápí buďto jen jeho samotného nebo pár lidí z intelektuální smetánky velkého showbyznysu, nemá nám obyčejným lidem svou hudbou, co sdělit, bude muset z oblaků skočit ve skafandru zpátky na zem.
Mnohojazyčné album Christine and the Queens boduje za pomoci Caroline Polachek i Danteho Beatrice
Christine and the Queens – La Vita Nuova
Vydavatelství: Because Music Žánr: Elektropop, Art Pop, Synth-Pop, Alternative Pop Hodnocení:4,0/5,0
Francouzskou elektropopovou zpěvačku Christine and the Queens (Héloïse Adelaïde Letissier) nejspíše znáte díky společné písně s Charli XCX “Gone” a nebo díky jejímu povedenému albu Chris. La Vita Nuova je velice těžké album na pochopení, protože je protkáno odkazy na klasickou literaturu.
Už třeba název alba je odkazem na stejnojmenný latinský text Dante Alighieriho, který je – snad milovníci klasické literatury a profesoři literatury prominou – takovým prequelem jedné z nejdůležitějších knih všech dob – Božské komedii a vysvětluje život a předčasné smrtí Beatrice Portinari, jenž se v Božské komedii objevuje jako jedna z průvodkyní Danteho v části, kdy je v ráji a očistci. Přebírá Danteho u bran ráje, protože básník Virgilius nemůže jakožto pohan do ráje vstoupit.
La vita nuova má také 13 minut a 47 vteřin dlouhý, vizuálně působivý krátký film, který přidává do alba další význam. Objevuje se na něm i američanka Caroline Polachek, která zpívá na titulní písni. Lepšího hosta si na toto krátké album ani nemohla pozvat, protože stejně jako Christine and the Queens, patří Caroline Polachek mezi zpěvačky, které tvoří zajímavou kreativnější a atmosféričtější alternativu ke komerčnímu mainstreamovému popu. Album je pestré jak hudbou, tak jazykem, kdy alb vévodí tentokrát francoužština, ale na poslední “I Disappear in Your Arms” přichází Angličtina. Aby toho nebylo málo, tak “Nada” je zase španělsko-anglická písnička a duet s Caorlinou Polachek v Danteho italském jazyce.
Málokdo tedy celému albu porozumí, ale člověk se na něm alespoň nenudí a toto krátké album je díky tomu správně záhadné.
Pevný hlas kanadské hudebnice Austry vede album, podobnosti s Florence + The Machine jí pomáhají i škodí
Kanadská hudebnice Katie Stelmanis, známá ale také někdy pod jménem své skupiny Austra na svém čtvrtém album Hirudin potvrzuje, jak je těžké její hudbu nemít rád. Její hudba je decentní a sofistikovaná, ale coby jindy mohla ohrožovat planá chuť, koření Austra elektronikou a skoro až filmovými aranžemi syntezátorů simulující smyčcový orchestr. Obdivuhodné je, jak se dokáže držet pořád podobného stylu a to přesto, že Austra často mění žánry a od temných a náladových akustických, folkových balad se dostává k synth-pop a taneční hudbě až po uklidňující new age. HiRUDiN v tomto trendu pokračuje. Austra se snaží zase trochu vylepšit to, co dělala před tím namísto, aby vymýšlela úplně něco nového.
HiRUDiN je ale jednoznačně dosud největším albem Austra. Má nejvíce čistý zvuk a nejvíce popový zvuk. Oproti minulému albu Future Politics (2017) došlo k jakémusi zaostření zvuku. Vše zní více profesionálně a ve vyšším rozlišení. O produkci se ostatně postaral i producent, který je zvyklý produkovat také velké popové hvězdy. Skot Rodaidh McDonald produkoval kromě alternativních kapel jako The xx, King Krule nebo Savages i velké popové písně Adele, Vampire Weekend, či písně elektronické skupiny Hot Chip. Druhý producent alba Kanaďan Joseph Shabason produkoval zase spíš alba alternativních projektů jako DIANA, Destroyer a The War on Drugs.
Zatímco je však hudba pevná a sebejistá, stojí v kontrastu s texty plnými nejistoty, které hodně pramení i z toho, že se Katie Stelmanis identifikuje, stejně jako její spoluhráčka z kapely Maya Postepski jako “queer”. “There’s a feeling I can’t handle / When it’s too hard to be standing,” zpívá Austra na hudebně dobrodružně znějící písni “How Did You Know?”. Člověk si díky hlasovým i zvukovým podobnostem nemůže nevšimnout obrovské podobností s Florence + the Machine se započítáním elektroniky se pak můžeme dostat k podobnostem s irskou éterickou zpěvačkou Enyou.
S tou velkou hlasovou podobností je to skutečně trochu prokletí. Jinak má totiž Austra brilantní hlas schopný neskutečných hlasových vibrát a jiných kousků. Takový hlas určitě ani nepotřebuje, aby byl někomu podobný, aby se stal oblíbeným. To, za co Austra nemůže, jí však přeci jen trochu škodí a vlastně brání většímu rozvoji. Kdekdo jí totiž může brát skutečně jen jako alternativnější verzi “té pravé” Florence + The Machine.
Hlas Austry však stojí uprostřed celého alba jako pevný sloup. Album se vyvíjí, písně přicházejí a odcházejí v jiném kabátu, Austra prozkoumává různé hudební možnosti, ale její hlas vše drží pohromadě a způsobuje, že i více žánrů může znít jako jeden celek.
Ve spojení s optimistickými syntetizovanými arpeggiemi a trochou jakési přírodní záhadnosti, která čerpá z folkových vlivů dostáváme velice solidní album. Některé jsou více ambientní a alternativní, jiné jako například úvodní „Anywayz“ nebo devátá „I Am Not Waiting“ (nejspíše nejlepší píseň alba) jsou spíše chytlavé popové písně. Na písních jako “Risk It”, které známé z moderní popové hudby, jsou pak prvky jako strojově opakující se rytmy elektronických bicích doplňovány o prvky alternativní jako vysoce modulovaný hlas.
Na HiRUDiN však existuje také až příliš mnoho takových nulových míst. Pomalé písně jsou zahaleny do rozlehlého a ambiciózního gotického melodramatu. Jsou v pohodě, když je slyšíte hrát právě teď, ale nikdy si pak neřeknete: “Tak tohle musím slyšet znovu!”
HiRUDiN je ale zajímavým a kreativním albem, kde se míchají zvukově známá místa s neznámými. Album je ostatně zajímavé poslouchat taky jenom kvůli svůdnému a záhadnému hlasu Katie Stelmanis.
Magnatic Fields jsou po dvě hodiny dlouhém albu zpět s albem krátkých písní a je to velká legrace
Magnetic Fields – Quickies
Vydavatelství: Nonesuch / Warner Records Žánry: Písničkář, Indie Pop, Indie Rock Hodnocení: 3,5+/5,0
Po minulém skvělém albu 50 Song Memoir jsem si myslel o Stephinu Merittovi, hlavně tři věci: je to podivín, člověk se smyslem pro humor a taky megaloman. Koncepční album mělo jednoduchou myšlenku, ale velice složitou na provedení: Stephin Merritt měl 50 let a tak se rozhodl vytvořit ke každému roku svého života jednu píseň o tom, co zažil nebo co pro něj ten rok charakterizoval. Vznikla tak vtipná, ale i dojemná kolekce jednoho hudebníka z bostonské kapely Magnetic Fields, která je na alternativní scéně v USA poměrně známá, u nás ale prakticky vůbec.
Nejspíše právě protože byly na minulém albu reflektory pevně namířeny na Merritta, tentokrát přenechal více než obvykle mikrofon také Shirleymu Simmsovi a to přesto, že všechny písně napsal kompletně opět pouze Stephin Merritt.
Většina písní je nyní na albu opět velice prostá svou produkcí. Málokdy vůbec slyšíme bubny. Jednoduchost je ještě větší než na 50 Song Memoir. To ale umožňuje posluchači soustředit se na texty. Ty jsou někdy nepříliš zajímavé, jako například “Love Gone Wrong” s podivnými řádky: “With his sad arm / He found a trick / Let me cook / And eat your dick,” někdy zase takové až puberťácké, ale myslím, že docela vtipné.
Ostatně se už smějete už jenom, když si čtete názvy písní, které si některé dovolím přeložit: “Největší cecky v historii”, “Den, kdy zemřeli politici”, “Koupelnová rychlovka”, “Můj pitomý přítel”, “Kraftwerk v blackoutu”, “Měl jsem rande s Ježíšem”, “(Chci se přidat) k bajkerskému gangu”, “Pojďme se znovu ožrat (a rozvést)”, “Když má spratek nad vámi bicí”, “Přeji si, abych byl znovu prostitut”. To je jeden z nejvtipnějších tracklistů, které znám. U těch vtipných názvů to navíc většinou nezůstane a v textu toho vtipu dokážou využít.
“Billions laughed and no one cried The day the politicians died,”
zpívají například Magnetic Fields a nebo další perla:
“You and me, baby We are like Kraftwerk in a blackout”
Takový humor se musí ocenit. V zahraničí narozdíl od naší scény není zase tolik kapel, které by si v textech dělali legraci, spíše se berou smrtelně vážně. The Magnetic Fields tak nabízí i dobrou parodii některých alternativních kapel, které by podobné řádky jako “We are like Kraftwerk in a blackout” považovali za velké umění.
Oproti minulému albu ale má stejně člověk pocit, že je Quickies jakožto album rychlovek, které mají průměrnou délku tak okolo 1:30, přeci jen album trochu odbyté a že si to tímto konceptem “rychlovek” chtěli Maginetic Fields oproti minulém megalomanskému albu, které je dlouhé 2 a půl hodiny, trochu moc ulehčit. Silnějších 3,5.
Album nevydaných písní z posledního alba Carly Rae Jepsen Dedicated je možná lepší než původní album
Carly Rae Jepsen na albu Dedicated připravila s producenty tolik písní, že z těch, co se na albu nevlezly, sestavila další plnohodnotné album. Je to divné, ale tohle album je v lecčems dokonce lepší než “áčko” loni vydaného Dedicated. Albu vévodí první píseň, jasný hit “This Love Isn’t Crazy” produkován a napsán frontmanem Bleachers a producentem Taylor Swift, Lorde nebo Lany Del Ray Jackem Antonoffem, u kterého člověk routí hlavou a nechápe, jak je možné, že se nedostalo na Dedicated.
Dedicated Side B má oproti Dedicated výhodu v tom, že je velice nenucené. Zatímco Dedicated muselo být komerčně úspěšným albem, aby byli u Interscope spokojeni a neřekli: “Hudry, hudry, hudry, proč se kruci album nepřehrává!?” Dedicated Side B je album velmi uvolněné a nenucené a tím pádem i příjemnější na poslech. Album “náhradníků” s písněmi jako “This Love Isn’t Crazy”, “Stay Away”, “Heartbeat”, “Summer Love” nebo “Let’s Sort this Whole Thing out” tak hravě překoná i “řádná” studiová alba jiných popových hvězd.
ČT Art ve středu večer odvysílala nový 51 minutový dokument Zdeňka Gawlika o legendárním českém hudebním kritikovi, publicistovi a rádiovém moderátorovi Jiřím Černém Když se řekne Jiří Černý. Vzpomíná v něm na své světlé i temnější momenty života a profesní kariéry, stejně jako na hudbu, o které psal. Jeho kolegové se pak zamýšlejí nad tím, co dělalo Jiřího Černého tak oblíbeným mezi čtenáři a posluchači.
Dokumentární snímek přináší podrobný pohled do jeho života – od jeho lukostřeleckého koníčku v mládí až po dnešní aktivity Jiřího Černého, kdy stále i v pokročilém věku dělá oblíbené poslechové přednášky o hudbě. Představuje tak i méně známou stránku Jiřího Černého, coby vášnivého sportovce, který až do 70 let aktivně sportoval. Kromě toho také jako dobrého studenta, který však musel kvůli tehdejšímu režimu jít na stavební střední školu. Právě v již středoškolském věku si zamiloval operu a začal navštěvovat Národní divadlo.
Od fanouška opery k propagátorovi rockové hudby
Poté Jiří Černý studoval na vysoké škole žurnalistiku a při studiích začal psát recenze na opery. V této době se také seznámil s českým operním zpěvákem Karlem Bermanem. Stali se z nich přátelé a starší Berman mu často udílel životní rady. Jiří Černý se tehdy zajímal také o českou lidovou hudbu.
V roce 1961 začal Černý pracovat pro magazín Mladý svět. Jedna z jeho prvních recenzí byla na koncert německého baritonisty Dietera Fischera-Dieskaua z pražského Rudolfina. Na poradě mu však bylo řečeno, že by se měl orientovat spíše na články pro mladé lidi a Jiří Černý tak začal psát o divadlu Semafor. Od té doby Jiří Černý přešel k moderní populární hudbě.
“Bylo to opravdu dost nechutný. Tak jsem si říkal, že se musím těch kluků zastat. Tak jsem na ty koncerty začal chodit.”
– Jiří Černý o komunistické represi české rock’n’rollové scény
Jiří Černý v dokumentu poté vzpomíná na to, jak se mu nelíbilo pronásledování mladých rock’n’rollových kapel komunistickým režimem. “Bylo to opravdu dost nechutný. Tak jsem si říkal, že se musím těch kluků zastat. Tak jsem na ty koncerty začal chodit,” vysvětloval Černý svůj přechod od oper k rock’n’rollu.
Jiní publicisté, jako například Jan Rejžek oceňují to, že i díky začátkům u oper, dokázal vidět hudbu v širším kontextu a zasadit jí do kontextu historie, literatury nebo divadla. Moderátor a publicista Petr Korál pak oceňoval stylistiku a krásnou češtinu Černého.
Ukázka jedné z hudebních přednášek Jiřího Černého z roku 2017 v Rožnově pod Radhoštěm, kde mluvil o Bobu Dylanovi:
Černý pak vysvětloval, jaké změny do hudební kritiky přinesl rock’n’roll. “V podstatě je jedno, jak ten zpěvák zpívá, pokud tě ten zpěvák přesvědčí. To je ta obrovská svoboda, kterou ten rock’n’roll a z něj pak vyplývající žánry přinesly do té moderní populární hudby.” Hudební novinář Petr Korál zase ve snímku vzpomíná na Jiřího Černého jako na “arbitra vkusu”.
“On měl takový ten dar, že i mladému člověku, který se zatím v té hudbě nevyznal, tak dokázal být tématy článků velice blízký,” vzpomínal zase jiný hudební publicista, editor a překladatel Jaroslav Riedel v souvislosti se články Černého pro kultovní časopis Melodie, o který měli mladí lidé v té době obrovský zájem.
Jiří Černý v dokumentárním snímku pak vzpomíná také na horší chvilky, které v životě zažil – když do České republiky přijeli nacisté a později Rudá armáda nebo na soud s komunistickým představitelem Rudolfem Slánským kvůli jeho podpoře Izraele.
Černý se popisuje jako celoživotní antikomunista, Nohavicovi ale zčásti odpustit dokázal
V dokumentu se též vzpomíná na začátky Jiřího Černého v rozhlasu, kde kromě hudby skupina okolo černého také například parodovala významné státníky Gustava Husáka nebo Klementa Gottwalda. Jiří Černý sám sebe označuje za celoživotního “antikomunistu”. Byl celý život spíše apolitický. Nikdy nevstoupil do žádné strany ani před, ani po revoluci, byl ale významnou postavou sametové revoluce a Občanského fóra. Byl to ostatně on, kdo 24. listopadu přečetl oznámení o rezignaci předsednictva ÚV KSČ.
Další podstatnou část snímku tvoří vzpomínky na začátky hudební kariéry Karla Kryla, kterému Jiří Černý pomáhal vydat jeho první album.
Jiná významná osobnost české hudby Vladimír Mišík na Jiřího Černého v dokumentu vzpomíná jako na skvělého kritika, u kterého co napsal, to sedělo. Společně s Černým se však shodli na tom, že se zmýlil v recenzi na Mišíkovu progresivně rockovou kapelu Flamengo.
“Ano, byli to géniové, ale pro mě to byli především ohromní kluci.”
– Jiří Černý o The Beatles
Dokument se také dotkl citlivého tématu spolupráce ostravského písničkáře Jaromíra Nohavici s StB, kdy byl na rozdíl od jeho kolegů Jiří Černý přesvědčen, že má dojít k pověstnému oddělení osobnosti od jeho tvorby. “Ale mě to vadí, samozřejmě,” vysvětloval Černý. “Jistě je ohromné, když někdo píše takové věci, jako Karel Kryl a žije i mimo umění, jako žil Karel Kryl, ale kolik takových lidí je? Kdo v tomhle nemá jasno, neměl by se zabývat uměleckou kritikou, protože bude vždycky někomu přidávat nebo někomu ubírat,” vysvětloval Jiří Černý svůj postoj k Jaromíru Nohavicovi.
Jiří Černý pomáhal vzniknout prvnímu albu Karla Kryla »Bratříčku, zavírej vrátka«:
Černý dále vzpomíná na éru Beatles. “Ano, byli to géniové, ale pro mě to byli především ohromní kluci,” a zdůraznil, že byla důležitá pospolitost Beatles a jejich (alespoň tedy počáteční) velké přátelství.
“Myslím, že největší pochvalu, jakou jsem kdy slyšel, je: ‘Pane Černý, vy jste mě naučil poslouchat hudbu.’ Kdysi jsem o tom mluvil s Hanou Hegerovou a ta mi říkala: ‘Nic hezčího se nedozvíte’”.
V dokumentárním snímku se kromě hudby Karla Kryla, Leonarda Cohena nebo Beatles objevuje také například hudba americké severokarolínské country zpěvačky Rhiannon Giddens, kterou si Jiří Černý v poslední době oblíbil.
Britská rádio stanice BBC zkoumala, které písně spadající do žánru a hudebního hnutí britpop, který zažíval největší dobu slávy v 90. letech a označoval převážně britské pop/rockové kapely, snažící se navázat na Beatles, The Kinks nebo The Smiths, byly vůbec nejprodávanější. Asi není velkým překvapením, že se vůbec nejprodávanější britpopovou písní stalo „Wonderwall“ od Oasis. Oasis se přitom v žebříčku umístili hned šestkrát.
Singl „(What’s the Story) Morning Glory?“, který vyšel v roce 1995, se objevil na prvním místě v oficiálních top 50 britpopových písních BBC Radio 2 a BBC Sounds, který byl sestaven na základě údajů od Official Charts Company.
V hitparádě svedly těsný souboj písně z nechvalné britpopové války mezi Blur a Oasis
Píseň přitom po vydání neskončila nikdy na prvním místě britského žebříčku, kdy na konci října a na začátku listopadu prohrála souboj o prvenství v rodné Británii v tehdy našlapané hitparádě s legendárním hiphopovým hitem Coolia “Gangsta Paradise”. Oasis se ale do prvenství dostáli na krátkou dobu už dříve roku 1995 — na začátku května s písní “Some Might Say”. “Wonderwall” se však i tak prodalo více. Do dnešního dne se prodalo 1,4 milionu kopií singlu. Na druhém místě v novém seznamu následuje Oasis „Don’t Look Back In Anger“ vydaná v roce 1996 s prodejem okolo 1,02 milionu.
V první desítce jsou také The Verve s “Bittersweet Symphony” (1997), Cornershop s “Brimful Of Asha” (1998) a Oasis s “Whatever” (1994).
Černobílý klip Wonderwall obsahuje všechny tehdejší členy Oasis kromě basáka Paula McGuigana často přezdívaného jako “Guigsy”. Ten v té době opustil kapelu kvůli psychickým problémům a únavovému syndromu. V nejslavnějším videoklipu kapely si tak zahrál zaskakující basista skupin The Ya Ya Scott McLeod, který s kapelou odehrál pouze pár koncertů.
“Wonderwall” byla tehdy pro Oasis písní, která se odlišovala od jejich tehdejších písní. Je zde na jejich tehdejší hudbu nezvykle málo elektrických kytar a Liam Gallagher zpívá sloku spíše rapovým než rockovým stylem:
Zajímavé je osmé a deváté místo. Na tom se umístili “Country House” od Blur a “Roll With It” od Oasis. Tyto písně sehrály svou roli v nechvalně známé bitvě o to, kdo bude mít singl číslo 1. Obě kapely totiž vydaly oba singly ve stejnou dobu a prostřednictvím novin si navzájem vyměňovali nehezké vzkazy, jako například, když skladatel, textař, kytarista a občasný zpěvák Oasis Noel Gallagher prohlásil, že by si přál, aby frontman Blur Damon Albarn “Chytil AIDS a chcípnul” a odvolal to teprve, když mu podle jeho vlastních slov zavolala jeho matka a seřvala jej za tohle vyjádření.
“Hned jak to vyšlo v novinách, tak jsem měl hovor od matky. ‘Nevychovala jsem tě, aby jsi říkal takové věci!’ ” Rivalita mezi kapelami a jejich fanoušky silně připomínala rivalitu mezi fotbalovými kluby. Nyní již je však dávno za nimi a Noel Gallagher jsou s Damonem Albarnem přátelé. Před 3 lety spolu dokonce i společně vystoupili na pódiu poté, co Noel Gallagher spolupracoval ve studiu s Albarnem na písni Albarnovy druhé úspěšné kapely Gorillaz “We Got the Power”.
Stejně jako v tehdejší době, i zde komediální a sarkastická píseň Blur “Country House” porazila retro rock’n’rollovo písničku Oasis “Roll With It”. Stejně jako tehdy však měli v případě jiných písní Oasis nad Blur navrch.
Wonderwall? Žádné velké překvapení
Mimo top 10 písní jsou v padesátce nejúspěšnějších britpopových také například Stereophonics, Pulp, Catatonia, Travis, The Charlatans nebo Manic Street Preachers.
“Tato tabulka mě vrátila do doby slávy Evening Session (populární rádiový pořad z 90. let stanice BBC Radio 1, pozn. red.) a do doby, kdy britpop vládl v éteru. Je těžké uvěřit, že je to už 25 let! “ řekla Jo Whiley, která moderovala na BBC Radio 2 pořad, ve kterém představovali tento žebříček.
“‘Wonderwall’ byla pro mnoho lidí vždy speciální písničkou, takže mě nepřekvapuje, že je na prvním místě – je to obrovská hymna. Celá tabulka přinesla tolik vzpomínek na brilantní písně a kapely z velmi zvláštního období britské popové hudby.“
1. Wonderwall – Oasis (1995) 2. Don’t Look Back In Anger – Oasis (1996) 3. Bitter Sweet Symphony – The Verve (1997) 4. D’You know What I Mean? – Oasis (1997) 5. Brimful Of Ash – Cornershop (1998) 6. The Drugs Don’t Work – The Verve (1997) 7. Whatever – Oasis (1994) 8. Country House – Blur (1995) 9. Roll with It – Oasis (1995) 10. Some Might Say – Oasis (1995)
Americký country zpěvák Chris Stapleton se vrací a v optimistické písni zpívá o nových začátcích. S další písní z nového alba Whole New Mess, které plynule navazuje na její album All Mirrors z minulého roku přichází americká zpěvačka Angel Olsen. Zpět jsou také PVRIS. Na písni inspirované seriálem HBO Euphoria s velmi moderním zvukem spolupracují se zpěvačkou a producentkou 070 Shake, která měla velký podíl na albu ye Kanyeho Westa. Nové album nyní vydala z Jihoafrické republiky pocházející hard rocková, resp. post-grungeová kapela Seether.
Novou píseň z chystaného alba přidala také aljašská kapela Portugal. The Man, alternativní rocková kapela The Flaming Lips a frontman Green Day Billie Joe Armstrong.
Kompletní přehled nových písní i s remixy, nově vydanými nebo živými verzemi písní najdete v tomto playlistu na Spotify:
Chris Stapleton – Starting Over
Kentucký zpěvák Chris Stapleton je zpátky. Ve čtvrtek oznámil, že titulní skladba z jeho nadcházejícího čtvrtého studiového alba „Starting Over“ je nyní k dispozici pro streamování a stahování. 42letý country zpěvák Stapleton učinil toto oznámení prostřednictvím Instagramu a také se podělil o to, co bude pravděpodobně obal alba i úplný seznam skladeb.
Album Starting Over vyjde k dispozici 13. listopadu. Bude obsahovat 14 písní, z nichž první bude „Starting Over“ a poslední bude „Nashville, TN“.
Na albu se kromě originálních písní objeví také několik coverů. “Joy of My Life” od Johna Fogertyho a dvě písně Guye Clarka “Worry B Gone” a “Old Friends”.
V písni “Starting Over” o nových začátcích zpívá Stapleton: “And it don’t matter to me / Wherever we are is where I wanna be,” („A nezáleží na mně / ať už jsme kdekoliv, kde chci být“) a pak dodává ještě řádky o životním štěstí: “And Honey, for once in our life / Let’s take our chances and roll the dice / I can be your lucky penny, you can be my four-leaf clover / Starting over.” (“A zlato, jednou v našem životě / Vezměme si své šance a hoďme kostkami / já můžu být tvá šťastná mince, ty můžeš být můj čtyřlístek / Začít znovu”).
TIP: Angel Olsen – (We Are All Mirrors)
Novou píseň Angel Olsen jsme už nabízeli v předminulém přehledu nových písní a teď je tu další píseň z právě vydaného nového alba Whole New Mess. Tehdy to byla titulní píseň. Nyní nabízíme píseň “(We Are All Mirrors)”. Název této písně navazuje na album z minulého roku, které se jmenovalo “All Mirrors”. Nové album Whole New Mess tak slouží jako druhá část loňského alba. Píseň s hustou, ale minimalistickou atmosférou temné noci s prudkým lijákem dost navnadí na to, že by Whole New Mess mohlo být ještě lepší než kritikou hodně chválené minulé album All Mirrors.
PVRIS – Use Me (feat 070 Shake)
„Use Me“ je titulní skladba z třetího studiového alba PVRIS. Textově jde v “Use Me” o to, že někdo chce utěšit druhou osobu a pomoci mu, aby se cítila méně osamělá a to ať už fyzicky nebo emocionálně. Zvukově je to zasněná píseň s kytarami, basou, syntezátorem, ale překvapivě i harfou protkaná tak, aby vytvořila klasický emocemi nabitý zvuk PVRIS, který působí napínavě. Lynn Gunn se při psaní písně údajně inspirovala teenagerským dramatem HBO – seriálem Euphoria. Pro vytvoření moderního zvuku na písni PVRIS spolupracovali s newyorskou hip hopovou producentkou Danielle Balbuenou, která je známá hlavně pro spolupráci s Pushou Tu nebo Kanyem Westem na albu ye (2018).
Seether – Wasteland
Původem jihoafrická kapela Seether vydává své osmé studiové album Si Vis Pacem, Para Bellum. Celé album produkoval samotný zpěvák Seetheru Shaun Morgan. První singl alba byla dynamická, střídavě klidnější a pak výbušná „Dangerous“. Ta byla vydána v červnu 2020. Následovala vážná píseň „Bruised and Bloodied“, která si pečlivě budovala atmosféru až do velkolepého sóla v mezihře a pak k drtivém emocemi nabitému refrénu. Dříve v srpnu pak bylo vydáno temnými, hlubokými kytarami oplývající „Beg“ s agresivními vokály a nyní s vydáním celého alba se odkryly další povedené písně jako tato píseň “Wasteland”.
The Flaming Lips – Mother Please Don’t Be Sad
Flaming Lips už také sdíleli několik písní a videí při představování svého nadcházejícího alba American Head a dnes přidali do této řady klipů i píseň „Mother, Please, Don’t Be Sad“ a doplňují tak například píseň o zániku dinosaurů “Dinosaurs On the Mountain”.
Texty založené na dospívání zpěváka Wayna Coyna vycházejí ze zážitků blízkých smrti: “I didn’t mean to die tonight / but those robbers were so fast / their guns and their anger and I lost the fight. “ („Nechtěl jsem dnes večer zemřít / ale ti lupiči byli tak rychlí / jejich zbraně a jejich hněv a já jsme boj prohráli”).
Sociálně vzdálené video k písni bylo natočeno během karantény v rodném Oklahomě a režíroval jej Coyne a jeho dlouholetý spolupracovník George Salisbury.
Billie Joe Armstrong – That Thing You Do!
Na závěr přehledu nových písní jsou tu dva covery. První přidal zpěvák Billie Joe Armstrong z Green Day a je to “That Thing You Do!” od fiktivní kapely The Wonders, která vznikla pro stejnojmenný film z roku 1996, ve kterém hráli Tom Everett Scott, Liv Tyler nebo Tom Hanks. Autorem písně je Adam Schlesinger – basista skupin Fountains of Wayne, Ivy a Tinted Windows, který zemřel 1. dubna kvůli komplikacím na COVID-19 a byl vlastně jednou z první obětí tohoto viru z řad známých osobností. Píseň nově nahraná Billiem Joe Armstrongem tak byla nově nahraná na jeho počest.
Portugal. The Man – Tomorrow
Portugal. The Man sdíleli cover písně „Tomorrow“ pocházející z muzikálu Annie. Je to píseň pocházející z nadcházejícího charitativního alba.
Album s názvem At Home With the Kids bylo oznámeno počátkem tohoto měsíce a vyjde 28. srpna v Atlantiku. Výtěžek z alba bude přínosem pro organizaci Save The Children.
“Tomorrow“ je už pátou ukázkou, která byla z alba uvolněna před jeho příchodem. Minulý týden vyšla k nahrávce originální skladba „Riding On My Bike“ Sii. Album pak obsahuje skladby od Tove Lo, Christiny Perri, Chromea nebo Midland.
Posledním původním vydáním Portugal. The Man bylo jejich album z roku 2017 Woodstock, které obsahovalo neuvěřitelně populární singl „Feel It Still“, jenž byl první singl původně nezávislé/alternativní kapely, který dosáhl pomyslného statusu velkého celosvětového hitu. Od té doby pokračovali spíše ve skromnějších spoluprácích se singly skupin St. Francis Hotel nebo Ofenbach.
Podcast moderátora a stand-up komika Joa Rogana The Joe Rogan Experience se s 1. zářím přesunul na populární streamovací službu Spotify. Stejně tak se zde přesunuly i stovky starších dílů. Jak starší, tak novější díly jednoho z nejsledovanějších, resp. nejposlouchanějších podcastů, se prozatím objevuje jak na Spotify, tak na YouTube. Objevil se ale zde jeden podstatný zádrhel. Ačkoliv Joe Rogan tvrdil, že kromě přesunu vše zůstane při starém, švédská streamovací služba vynechala některé díly a dle mnohých není jen náhodou, že zrovna tyto díly obsahují kontroverzní hosty. Od 1. prosince přitom má být podcast Joa Rogana dostupný pouze exkluzivně na Spotify
Mezi ty, které Spotify při přesunu starších epizod vynechalo, patří rozhovory s americkým konspiračním teoretikem, moderátorem a zakladatelem kontroverzního webu InfoWars.com Alexem Jonesem, nezávislým žurnalistou Davidem Seamanem, komikem Owenem Benjaminem, krajně pravicovým YouTuberem a moderátorem podcastu Stefanem Molyneuxem, pravicovým komentátorem Miloem Yiannopoulosem, pravicovým komentátorem Gavinem McInnesem, investigativním žurnalistou Charlesem C. Johnsonem a dalším pravicovým komentátorem, tentokrát britským Sargonem z Akkadu (Sargon of Akkad).
Chybí Chong i Joey Diaz. Díl s Petersonovou dcerou se nakonec objevil
Novináři a političtí komentátoři však nejsou jediní, kdo v katalogu chybí. V katalogu také chybí epizody, hollywoodských postav, jako jsou komici nařčení z nevhodného chování vůči ženám jako Chris D’Elia a Joey Diaz. Z neznámých důvodů chybí také rozhovor s hercem Tommy Chongem z legendární dvojice Cheech a Chong.
Původně chyběl také podcast s blogerkou, výživovou poradkyní Mikhailou Peterson, která je dcerou populárního psychologa Jordana Petersona. „Dobře. Démonizovat od @youtube je jedna věc. Přinejmenším nezastavilii můj kanál. Tohle je však zcela jiné,“ napsala Peterson na Twitter. „@spotify NENAHRÁLA vybrané epizody @joerogan včetně mé epizody.“
Původní tweet Mikhaily Peterson, poté, co zjistila, že její epizoda chybí:
Okay. Getting demonetized from @youtube is one thing. At least they didn’t shut down my channel. However this is COMPLETELY different. @spotify is NOT uploading select @joerogan episodes including my episode. pic.twitter.com/r4HCPhr35j
Později včerejšího dne se však její epizoda na Spotify objevila. Mikhaila Peterson uvedla, že neví, jestli to bylo způsobeno technickou chybou a nebo něčím jiným. Na Spotify nechybí ani všechny díly Joe Rogan Experience s jejím otcem – mimo jiné častým kritikem krajní levice a některých progresivistických politických názorů.
Když bylo v květnu oznámeno, že se podcast bude přesouvat z YouTube na streamovací službu Spotify, Joe Rogan slíbil, že „Kompletní knihovna JRE (Joe Rogan Experience, pozn. red.) bude k dispozici na Spotify“ a ujišťoval, že se kromě platformy nic nemění. Spotify dokonce vyvinulo speciálně pro tento populární podcast video přehrávač. Mnozí fanoušci si od tohoto kroku slibovali, že po podepsání exkluzivní smlouvy ubude cenzury, která přicházela od YouTube, stal se ale spíše pravý opak. Joe Rogan byl přitom ve svém pořadu častým bojovníkem za svobodu slova a dával prostor lidem z širokého názorového spektra.
Snese smlouva za 100 milionu dolarů konspiračního teoretika Alexe Jonese?
Zástupci Joa Rogana a Spotify se zatím k záležitosti nevyjádřili. Alex Jones však údajně volal osobně Roganovi, který jej prý ujišťoval, že jej Spotify necenzuruje, že bude epizoda nahrána později z důvodu toho, že se jedná o epizody, které budou obsaženy ve výběru 100 oblíbených epizod Joa Rogana, které i po 1. prosinci zůstanou na YouTube. Tyto epizody tak mají být nahrány až později. Brzy by navíc prý měla vzniknout také nová epizoda s Alexem Jonesem. Tomu nahrává fakt, že Joe Rogan dočasně opouští své studio v Los Angeles a přesouvá se do Austinu v Texasu – tedy do města bydliště Alexe Jonese.
Spotify utratilo za pořad Joa Rogana rekordní sumu 100 milionů dolarů. “Chtějí, abych pokračoval v tom, jak to dělám teď,” řekl dříve Rogan o přechodu na Spotify. “Je to jen licenční smlouva, takže Spotify nebude mít nad show žádnou kreativní kontrolu.” Bude to přesně stejná show. Budeme pracovat se stejným štábem a dělat stejnou show.“ O přechodu Joa Rogana jsme psali na konci května v komentáři a přemýšleli o tom, jaký může mít tento na podcastový pořad nezvykle velký obchod, vliv na hudbení byznys.
Nejslavnajší epizoda podcastu Joa Rogana, která obletěla svět díky tomu, že si na něm majitel automobilky Tesla, společnosti PayPal nebo kosmického programu SpaceX Elon Musk, zakouřil jointa marihuany:
Než začal Joe Rogan svůj podcast The Joe Rogan Experience, lidé jej mohli znát z pořadu Fear Factor, který svého času vysílala pod českým názvem Faktor strachu Prima COOL. Později Joe Rogan začal dělat moderátora v bojovém sportu MMA prestižní série UFC a úspěšné jsou také jeho show, na kterých vystupuje s přáteli jako stand-up komik. Podcast Joa Rogana začal v amatérských podmínkách v prosinci 2009, ale podařilo se mu využít možností internetu a podcastu jakožto nového formátu, který internet přinesl jako alternativu k rádiovým pořadům a nebo jako alternativu k televizním talk show. Podcasty Joe Rogana jsou vždy vydávány také jako videa.
Hosty Joa Rogana byli významné osobnosti současného dění od umělců přes politiky po vědce. Objevili se zde tak například Elon Musk, Bernie Sanders, Sam Harris, Neil DeGrasse Tyson nebo Lance Armstrong. Z hudebníků se zde objevili například Steven Tyler z Aerosmith, bubeník Blink-182 Travis Baker, Black Keys, bývalý zpěvák Twisted Sisters David Lee Roth, country písničkář Sturgill Simpson, zpěvák Smashing Pumpkins a producent Billy Corgan a nebo zpěvák Metallicy James Hetfield.
Hostem nejnovějšího podcastu Joa Rogana bude zpěvačka Miley Cyrus, viz příspěvek níže.
Today on the podcast – the great and powerful @mileycyrus! I had a great time talking to her and wearing @davidchoe’s shirt! Available today on @Spotify and everywhere podcasts are played. Enjoy!
Co mají společného americká zpěvačka Billie Eilish a anglický pravicový komentátor údajně dezinformačního webu InfoWars.com Paul Joseph Watson? I když by se shodli jen na málo společných názorech, oba jsou zpolitizovaní natolik, že kvůli politikům plácají nesmysly. Jeden z nich ignoruje vědu a oba si totálně protiřečí a skáčou na vlastně nastražené vidle. Jenže koho chleba jíš, toho píseň musíš za zpívat za každou cenu. I kdyby tou písní třeba bylo “Hellelujah” Leonarda Cohena, která se zrovna zpívat vůbec nehodí. Jenže to vlastně vůbec nevadí. I tuhle píseň, která nemá s politikou společného vůbec nic, můžeš nakonec taky zpolitizovat.
„Hudebníci, kteří vydávají ‘depresivní’ hudbu, si musí uvědomit, že nutí lidi, aby se zabíjeli a to jen proto aby vypadali ‘ostře’ a ‘alternativně’, zatímco se hrabají v milionech dolarů. Ne. Musíte přestat být neautentickými zabijáky ‘zoomerů’. Zkuste předat pozitivní zprávu. Jste podvod!”
Takový Tweet napsal před pár týdny Angličan Paul Joseph Watson. Hojně sledovaný politicko-společenský komentátor z YouTube, přispívatel do kontroverzního/pravicového zpravodajského webu InfoWars.com nebo v minulosti častý host v pořadech konspiračního teoretika Alexe Jonese.
Když plácá nesmysly Alex Jones, člověk se alespoň zasměje, to se v tomto případě u Paula Josepha Watsona říct nedá.
Všichni asi chápeme, proč tenhle Tweet napsal a skoro všichni asi chápeme, proč je to neskutečná blbost. Tento Tweet nicméně k dnešku (31.8.2020) nasbíral přes 7300 twitterových srdíček. Už jenom existence 7300 lidí, kteří souhlasí s takovouhle krávovinou, je dostatečně do nebe volající na to, aby si tenhle 3 týdny starý příspěvek žádal o reakci. Už jenom proto, aby někoho takovéto myšlenky náhodou nenapadlo vytahovat zase někdy v budoucnu.
Bojuji za svobodu slova, ale hudba nesmí být depresivní
V prvé řadě je s podivem, že takovou věc říká někdo, kdo se označuje jako “extrémista v oblasti svobody slova” (viz jeho bio na tom samotném Twitteru). Svoboda slova by měla být o tom, že můžete vyjádřit své myšlenky v nezávislosti na tom, jestli jsou veselé nebo smutné. Kdo ostatně někdy viděl video Paula Josepha Watsona na YouTube, to je často pěkně depresivní povídaná. Jeho videa mají často nádech zpravodajství z dystopického světa.
Tohle je onen Tweet Paula Josepha Watsona:
Musicians who release “depressing” music need to realise that they are making people kill themselves just to appear “edgy” and “alternative” while raking in millions of dollars.
No. You need to stop being inauthentic zoomer killers. Try putting out a positive message. Frauds.
Jak se snaží vylíčit hrůzy, které ve světě páchají jeho úhlavní nepřátelé – progresivní levice a k tomu ukazuje ve videích různé “tiktokové” a jiné šílenosti, které se dneska dějí – vypadá to jakoby měl být za 5 minut konec naší civilizace. Je dobře, že Watson tyhle věci ve svých videích ukazuje, jsou dobrou kritikou špatných jevů dnešní doby a jeho videa pravidelně sleduji, protože přinášejí zajímavý pohled na věc. Měl by ale přestat s pokrytectvím, protože jestliže sám masivně šíří negativitu, nemůže jí vyčítat druhým.
Koneckonců to už by mě spíše dohnalo k sebevraždě, jak vidím Watsonovy videa o degeneraci společnosti. Tam jsou ukazovány takové věci, jako například “tiktokové” memy mladých holek, co vesele oslavují svou bezvaječnost – antikoncepci, alkohol a fakt, že s dosažením 30 let již 90% vajíček v těle žen odumírá a klesá tak šance na otěhotnění. Pak přijdou záběry na mladé lidi v USA a Británii, co v rámci idiotské výzvy na sociálních sítích otevřou v supermarketu zmrzlinu v kyblíků, olíznou jí a pak jí zase vrátí zpátky. A pak zase pro změnu záběry na hořící auta a rozbité výlohy z demonstrací. To je určitě daleko větší důvod k depresi než, že si občas pustí člověk smutnou písničku.
Jedno z populárních videí Paula Josepha Watsona z dosahem přes 1 milion přehrání, ve kterém kritizuje degeneraci dnešní společnosti:
Smutné, či přímo depresivní písničky mají totiž naopak většinou úplně jiný efekt a depresi naopak zabraňují! To, že poslouchání smutných písní paradoxně pomáhá náladě člověka je už dobře prozkoumaný známý psychologický fenomén, který dává perfektní smysl. Namísto, abyste se ve smutku nebo vzteku trápili celé dny, pustíte si pár písniček a pokud je váš prožitek dostatečně užitečný, může se vám podařit využít je jako katalyzátory a dostat pomoci nich negativitu ven. Podobně to ostatně funguje i filmů.
Studie publikovaná v odborném psychologickém časopisu Emotion zahrnovala 38 žen s diagnostikovanou depresí a 38 žen bez deprese. Většina žen s depresí si vybrala smutnou hudbu, o které řekli, že si jí vybrali, protože jim pomáhá relaxovat a uklidnit se. Když pak lidem pustili krátké útržky klipů smutné, děsivé, neutrální a pozitivní hudby, u smutné hudby lidé z depresí ve většině uváděli, že se po ní cítí mnohem lépe.
Vědeckou odpovědí na takhle lidský mozek funguje je prolaktin. Hormon, který se uvolňuje v mozku při pláči a který pomáhá s regulací stresu, úzkostí a depresí. Smutná hudba dokáže tenhle hormon uvolnit. Prolaktin pak navozuje pocit klidu a pomáhá s psychologickou bolestí.
Hlasujte prosím pro Bidena, byl v politice jenom 45 let a ještě neměl šanci nic změnit
Proč tedy Paul Joseph Watson tenhle blábol napsal? No protože je zpolitizovaný a živí ho to. Potřebuje si pravidelně rýpnout do lidí, co podporují v drtivé většině druhou stranu. Někdy má dobrý důvod, někdy ten důvod nemá, tak si ho musí vymyslet.
Není náhodou, že tento Tweet přišel jen pár dní předtím, kdy se měl konat sjezd amerických demokratů. Na tom vystoupila hvězda, která se proslavila temnou hudbou. Temnou hudbou, která si v některých věcech bere inspirace z britských gotických hnutí z 80. let. “Jsou to pořád stejné gotické hovna, co byly populární před 25 lety,” dodával pak ještě Watson pod svůj hlavní příspěvek a je jasné, že narážel na Billie Eilish.
Jen týden po Watsonově Tweetu si Billie Eilish sedla k pianu a debutovala zde svůj singl “My Future”. Ještě předtím si připravila řeč o tom, jak je Donald Trump naprosto tragickým prezidentem a jak potřebujeme leadera, který vyřeší problémy jako COVID a globální oteplování. Lídry, kteří budou bojovat za systematický rasismus a rovnost.
Pro debut své nové písně “My Future” si Billie Eilish zvolila zvláštní místo. Sjezd politické strany Demokratů:
Škoda, že za oblíbenou stranu Billie Eilish bude kandidovat člověk, který byl na vysokých postech v americké politice bez přehánění desetkrát déle než Trump (přesně 1973 až 2017) a s třemi důležitými záležitostmi podle Billie Eilish měl šanci něco udělat už 45 let. Ale staré přísloví: “Koho chleba jíš, toho píseň zpívej,” nebylo kdy trefnější. Billie Eilish je tedy zpolitizovaná stejně jako její “nepřítel” Paul Joseph Watson. Stejně jako ona je schopná plácnout úplnou blbost jenom, aby se to hodilo jejich chlebodárcům, ať už to jsou jejich fanoušci, kteří přemýšlejí politicky stejně a nebo na stranu napojené struktury, které jim přímo platí.
Není to ale jediná zahraniční záležitost v jaké politika zasahuje do hudby. Republikáni museli minulý týden přestat pouštět na jejich sjezdech další písničku a jestli to tak půjde dál, zbudou jim už jenom písničky Kid Rocka, který patří mezi jejich jedny z mála hlasitých podporovatelů z řad hudebníků.
Američtí Republikáni ve jménu politiky zprznili dokonce i Cohenovo “Hallelujah”
Dědicové práv na písně Leonarda Cohena si nepřáli, aby na sjezdech Republikánů hrála “Hallelujah”. Na to mají asi jako dědicové práv plné právo, člověka ale zarazí spíše jiná věc. Proč by kruci jakákoliv politická strana hrála píseň “Hallelujah” na svých sjezdech? Tahle píseň nemá společného s politikou jakékoliv politické strany vůbec nic a jestli si někdo myslí, že je píseň oslavou křesťanství, tak je hlupák, protože je to jako kdyby někdo na výstavě zeleniny přivezl ukázat strom. Prostě je to nesmysl a vůbec to s tím nesouvisí, byť má třeba strom listy jako některá zelenina a roste ze země. To je taky krásný případ toho, jak zpolitizování ničí mozkové buňky.
Je dobré si uvědomit, že za to nemůže hudba samotná, ale ten, kdo jí zneužívá.
Škoda, že hudba v tom všem slouží jako lehká děva, kterou si každý používá, jak se mu zlíbí. A přitom to všechno divadlo ve výsledku slouží politikům, kteří se vesměs zajímají jen o vlastní ambice a stav konta. Je dobré si uvědomit, že za to nemůže hudba samotná, ale ten, kdo jí zneužívá.
Cohenovo “Hallelujah” je jedna z nejlepších písní všech dob, je škoda, když jí někdo špatně využívá:
U nás naštěstí politické strany už z části pochopily, že lidi zase tak moc nemají rádi, když se celebrity pletou do politiky a vesměs plní roli Lucie Bílé na fotografiích. Přináší smůlu. Ke komu se celebrity před volbami ve velkém přiblíží, ten pak ve volbách padne. Sem tak se tak nějaký Jágr nebo Krajčo vyfotí s Babišem, ale ne zase tak moc často, aby si obyčejný člověk nemyslel, že je to elitář, který patří do proletariátu.
Josef Vojtek, zpěvák pravděpodobně naší co do popularity největší české kapely Kabát tak řeší společně s Danielem Landou, ale i třeba Tomášem Klusem v souvislosti s politikou spíše to, jak politiky přimět, aby se zase mohly začít hrát velké koncerty. Vojtek v článku, který vyšel včera na iDNES prohlásil, že pokud nebude nazbyt a dojdou mu peníze, půjde někam makat rukama. No alespoň tady je to jako za “starých dobrých časů”, kdy se hudebníci s politiky moc nekamarádili a drželi basu s “obyčejným člověkem”. Oni jí tedy budou držet až, když prodají svých 5 aut v garáži a nic jiného jim nezbude, ale tak alespoň něco.
Blíží se podzim, tak si teď půjdu pustit nějakou smutnou hudbu. Pomáhá to zdraví.
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
Recenze | Novinky: Here Come the Runts je zatím nejvíce rockové a nejvíce jednotné album AWOLNATION
Jedna věc, kterou se nedá hudebníkovi a skladateli Aaronovi...
Zpět
