Měsíční archiv:Listopad 2020

Brand New Maradona Elvis
Brand New Maradona Elvis

Jeden z nejlepších fotbalistů historie Diego Maradona, jeden z nejlepších zpěváků historie Elvis Presley a Jesse Lacey — frontman kapely Brand New, která je prý pro hnutí emo to, co byli Beatles pro rock’n’roll. Superlativy, které jsou v případě sportu z velké části objektivně měřitelné, v hudebním světě pak spíše měřitelné názorem fanoušků a kritiků, však nejsou ani zdaleka tím jediným, co spojuje tato kontroverzní jména. Mají toho společného velice mnoho. Jména, která inspirovala statisíce lidí a která se stala fenoménem ve svém oboru bohužel opustila to, v čem vynikala, jako psanci, na které se doslova nebo virtuálně plivalo.

Sportovní a hudební svět není zase tak vzdálený. Chorály sportovních fanoušků jsou většinou převzaty přímo, z populární i lidové hudby a nebo si sportovní fanoušci často vkládají vlastní texty do populárních melodií.

Co vůbec dělá jméno fotbalisty v názvu písně americké emo kapely?

Že by byl ale nějak propojen svět žánru emo a ještě tak silně, to se moc nezdá. Sice to jsou stereotypy, ale typický sportovní fanoušek není zrovna někdo, kdo by vyhledával takové kapely. A zvlášť kapely, které zvolily poněkud opačnou trajektorii oproti kolegům například z Jimmy Eat World nebo My Chemical Romance – od ema nikoliv k popu, ale spíše k alternativní hudbě a post-hardcore.

Newyorská kapela, která debutovala v roce 2001 albem Your Favourite Weapon albem obsahujícím hlavně puberťácký skejťácký punk a emo, o dva roky později vydala výrazně temnější album Deja Entendu. Z tohoto alba můžete znát například zlověstnou intimní píseň s křesťanskými odkazy “Sic Transit Gloria…Glory Fades”, smutnou emo baladu “The Quiet Things That No One Ever Knows” (když už jsme u toho spojení hudby a sportu, tuhle můžou znát ze soundtracku pamětníci hry NHL 2004) nebo něžnou a citlivou píseň jako z návodu pro lámání dívčích srdcí “The Boy Who Blocked His Own Shot”.

Na tomhle albu však byla také jedna méně nápadná písnička, kterou znali spíše jen velcí fanoušci kapely. Jmenovala se “Me vs. Maradona vs. Elvis”. Že se objeví v názvu písně Elvis to překvapením není. Do očí bilo však to jméno Maradona. Jméno fotbalisty v písni emo kapely a ještě k tomu americké. I ti, co se ve sportu moc nevyznají chápou, že v USA a Kanadě není “soccer” ani zdaleka tak populární jako v Evropě a Jižní Americe.

Dokonce i velcí fanoušci Brand New, z velké většiny Američané, si tak léta mysleli, že v názvu písně není Maradona, ale Madona, což by u této kapely dávalo vzhledem k častému používání křesťanských odkazů smysl i kdyby tím byla myšlena ta zpěvačka Madonna s dvěmi ‘N’, i ta křesťanská postava. Po smrti Diega Maradony tak na Reddit psali přiznání typu: “Jsem asi špatný fanoušek. Celá ta léta jsem si myslel, že v tom názvu je ‘Madona’ a ne ‘Maradona’”.

Život Maradony v Neapoli připomínal spíše život mafiánského bosse než sportovce.

Přiznám se, že ani já jsem netušil, proč Brand New do názvu písně Maradonu umístili. V textu totiž o něm není žádná zmínka, ani tam není nic, co by na něj nějak přímo odkazovalo. Měl jsem svoje vysvětlení takové, že to jsou prostě jména velkých idolů, se kterými se Jesse Lacey srovnává, protože to byly idoly puberťáků a puberťaček. Došlo mi to všechno až ve čtvrtek, když jsem na ČT2 zachytil konec dokumentárního filmu Diego Maradona vysílaného na jeho počest po smrti ve středu 25. listopadu.

Považuji se za sportovního fanouška takže jsem něco o Maradonovi samozřejmě věděl, netušil jsem ale jak tragický byl konec jeho kariéry. V dokumentu je perfektně popsáno, jak si Maradona udělal nepřátele po celé Itálii, až jej nesnášeli všichni kromě fanoušků jeho klubu S.S.C. Napoli (Neapole), za kterou hrál. Pro lidi, kteří nepatřili mezi fotbalové fanoušky (což sice v Itálii asi není moc lidí, ale přece jen…) musel být nenáviděn i tam. Bylo totiž obecně známo, jakým životem tam žije. Život Maradony v Neapoli připomínal spíše život mafiánského bosse než sportovce. Vytvořil si zde jakousi síť dealerů a pasáků, kteří mu dodávali drogy a prostitutky. Z policejních odposlechů vyplynulo, že si volal o prostitutky běžně třeba i ve 4 ráno.

Jak 17 let stará píseň dokonale předpověděla, co se stalo v roce 2017

Když se na to přišlo, Maradona byl zatčen a odveden k výslechu. Nakonec byl z vězení propuštěn, ale odletěl z Itálie jako naprostý psanec a nenáviděná figura. Sám Maradona v dokumentu říká (omluvte nepřesnou citaci): “Když jsem do Itálie přiletěl vítalo mě náměstí s 85 tisíci lidmi, když jsem odlétal, lidé po mě házeli kameny.” Maradona se stal odstrašujícím případem a hlavně kvůli němu se zavedly u sportovců kontroly na drogy. Skončila tak éra fotbalistů typu Maradona nebo George Best, jejichž způsob života spíše připomínal rockové hvězdy.

V dokumentárním filmu pak následovaly záběry rozhovoru Maradony z roku 2004 (tedy rok po vydání alba Deja Entendu), kde obtloustlý, zlomený Maradona pláče a mluví o tom, že musí být držen v drogové léčebně, aby se popral se svými vnitřními démony. A přesně v tenhle moment mi to celé docvaklo a uvědomil jsem si, kolik toho mají společného ty tři postavy v názvu písně Brand New “Me vs. Maradona vs Elvis”. Písně která obsahuje řádky jako: “I got desperate desires and unadmirable plans“ („Mám zoufalou touhu a neobdivuhodné plány“) a “I will lie awake and lie for fun“ („Budu ležet vzhůru a lhát pro zábavu“).

Jesse Lacey dokonale předpověděl svůj osud. Sekl se jen o 4 roky.

Frontman Jesse Lacey po vydání alba Deja Entendu vysvětloval název písně pro MTV takto: „Jsem velkým fotbalovým fanouškem a [argentinský útočník Diego] Maradona je něco jako Elvis ve fotbalovém světě,“ vysvětlil. „Byl hvězdou a pak nechal svět, aby jej dostal, a pak to byla ta postava ztroskotance. Ale měl tyhle své zářivé okamžiky, když zase vyšla na obzor jeho stará magie. A já se v tom úplně vidím – možná za 10 let skončím stejným způsobem a stane se ze mně ztroskotanec, který býval skvělý a který už ve skutečnosti skvělý není.” Jesse Lacey dokonale předpověděl svůj osud. Sekl se jen o 4 roky.

V roce 2017 vyšlo dlouho očekávané album Brand New Science Fiction. I přestože kapela nasadila laťku vysoko a to hlavně právě Deja Entendu a pak následným The Devil and God Are Raging Inside Me z roku 2006 ve kterém kapela hodně změnila svůj zvuk právě směrem k post-hardcore (“Sowing Season” a “You Won’t Know”), dokonce i post-rocku (instrumentální “Welcome to Bangkok”), popřípadě alternativní hudbě obecně (“Jesus Christ”), dokázala se stejně ještě překonat.

Výňatky z posledního rozhovoru Dieaga Maradony:

Protože se členové už cítili vyčerpaní vlastní tvorbou a cítili, že je na čase skončit v nejlepším, mělo to být poslední album a mělo to stát za to. A taky že to tak bylo. Dodnes album patří k těm nejlepším albům, jaké jsme tady na Music Now měli a považovali jsme jej za 3. nejlepší album roku 2017. Americký kritik Steven Hyden popsal album jako: „Abbey Road ema“ a nelze to shrnout v jedné větě lépe.

Na podzim roku 2017 tak kapela odjela na turné s vědomím, že tohle bude povedený konec jejich kariéry. Jenže někdy v polovině října přišlo velké zemětřesení, po kterém následovalo tsunami, které spláchlo vše zlé, ale taky něco dobrého. Hnutí #MeToo, které mělo upozornit na sexuální zneužívání a harašení se přehouplo, aby po spláchnutí temných zákoutí korporátních firem, škol nebo dokonce domovů, spláchlo nekalé praktiky k ženám také z Hollywoodu. Přišlo se na to, že z nějakého důvodu Hollywood toleroval slizské praktiky filmového producenta Harveyho Weinsteina stojícím za takovými trháky jako Pulp Fiction, Scream, Good Will Hunting, Zamilovaný Shakespeare, Kill Bill nebo Pán prstenů: Společenstvo prstenu.

Jak #MeToo nesemlelo jen Harveyho Weinsteina, ale i menší ryby

Jenže tsunami se nedívá doleva doprava, a spláchne vše i stovky kilometrů daleko. Na Facebooku se ozvala jistá žena, která tvrdila, že měla vztah s frontmanem Brand New Jessem Laceym, kterého potkala coby 15letá na jednom z koncertů. On měl brzy na to již dítě s jinou ženou, která se poté stala jeho manželkou. Měl přitom přes internet přemlouvat tuto mladou dívku, od které si vzal na koncertu kontakt, k tomu aby mu zasílala obscénní fotografie a Lacey prý dokonce mnohokrát onanoval při společných hovorech přes Skype.

Podobné věci pak navíc prohlásila jiná žena, která byla o 2 roky starší. Jesse Lacey nic nenamítal a více méně přiznal, že to byla pravda, Brand New předčasně ukončili turné a fanoušci této kapely byli naprosto šokováni tím, co vyšlo najevo. Mnoho z nich na kapelu úplně zanevřelo, mnoho z nich dodnes neodpustilo Laceymu to, čeho se někdy mezi lety 2003 – 2010 dopustil.

Příběh Elvise je většině čtenářům nejspíše velmi dobře znám, proto je mu zde věnováno nejméně času. Pro malé vynahrazení… Tohle jsou záběry z jeho posledního koncertu (a je to smutný pohled):

U Laceyho jsou jisté polehčující okolnosti, které je třeba vnímat a které nedovolují jej hodit do stejného pytle se sexuálními predátory. Kdyby byla nějaká morální míra špatnosti, nedostalo by se tohle na úroveň Weinsteina ani toho, co jsme viděli třeba v dokumentu Víta Klusáka V síti. Jedné z dívek tento zvláštní virtuální vztah nevadil ani v době, kdy už byla plně dospělá (jedna z dívek ukončila styk s Laceym až ve 23letech). Navíc kdybychom zabrousili do toho, co se dělo v šedesátých a sedmdesátých letech okolo Beatles, zejména Paula McCartneyho, asi by leckomu vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Beatles dokonce o nezletilých dívkách i zpívali a pozastavoval se nad tím tehdy i dnes málokdo (viz známý hit “I Saw Her Standing There”).

Jenže společnost se vyvíjí, a tak nějak si v průběhu času upravuje to, co je přijatelné a co ne, a tak byl Jesse Lacey „odejit“ z hudebního světa jako někdo, kdo toho dokázal hodně, ale značně si pošramotil l svou kariéru, pro některé dokonce tak, že se stal prakticky mrtvým člověkem. Navíc nesmíme zapomenout na to, že v USA mají jinou legislativu týkající se plnoletosti i věku, kdy je povolen sexuální styk.

Armando měl v sobě Diega i Maradonu, Jesse Lacey zase prý Boha i ďábla

Ve své podstatě se dá říct, že Lacey dopadl v očích fanoušků ještě hůře než Diego Maradona. Když opadl sopečný prach po pomyslným výbuchu u Neapole, sice byl obraz na Maradonu takový, jak to bylo řečeno v legendárním seriálu Petra Kolečka a Jana Prušinovského Okresní přebor: “Co si tak matně pamatuju, tak on opravdu trošku fetoval”. Lidé jej ale alespoň částečně přijali zpět, v jeho Argentině je neustále modlou, stejně jako se obnovil jeho pozitivní obraz v Neapoli. Liberální a tolerantní svět hudby si však těžko zvykne na to, co udělal Jesse Lacey. Nebude se moct v blízké době vrátit dokonce ani jako Louis C.K., který byl také smeten oním tsunami, ale již má za sebou návratové turné.

Takový boj, který musel svádět Elvis Presley i Diego Armando Maradona a musí svádět Jesse Lacey, svádí nejspíše stovky tisíců lidí po celém světě.

Po Jesse Laceym se po podzimu roku 2017 prakticky slehla zem a jediné, co ujišťuje pozůstalé fanoušky, že je naživu, jsou občasné instagramové fotografie jeho ženy nebo kamarádů, na kterých je také on.

Trenér Tottenhamu José Mourinho výborně shrnul rozdvojenou osobnost Maradony: „Je tu Maradona a je tu Diego … Diego je někdo jiný … Lidé, kteří byli okolo něj měli ohromné štěstí … Měl obrovské, obrovské srdce.“

Svět je ale plný legračních náhod, které nějakým způsobem dávají smysl, a tak zrovna včera, tři dny po smrti Maradony, dal Brian Lane – bývalý bubeník Brand New – na Instagram fotografii, kde je nejen Lacey, ale i celá kapela.

Možná by nebylo špatné, kdyby jim někteří odpustili a kdyby se dali Brand New zase dohromady. Hudba Brand New se obzvlášť ve světle té žumpy, která vyplavala na povrch v roce 2017, jeví jako jedna velká terapie a obrovský souboj s vlastními démony, které se nedaří držet pod kontrolou. Takový boj, který musel svádět Elvis Presley i Diego Armando Maradona a musí svádět Jesse Lacey, svádí nejspíše stovky tisíců lidí po celém světě.

Všichni tito tři si navíc uvědomovali své chyby. Nebyli to žádní sociopatičtí Weinsteinové a nechtění protagonisté snímku V síti, kterým se patrně dodnes zdá, že neprovedli nic špatného a nebo toho, co provedli, vůbec nelitují. Byli to lidé, kteří si uvědomovali, že v sobě mají Diega, ale i Maradonu, Boha ale i ďábla. A oba zuřili uvnitř nich tak, že je to učinilo slavnými, ale i zničilo.

Jesse Lacey je nepochybně nejméně známý, ale nyní je už jediným žijícím z této anti-svaté trojice z názvu písně “Me vs. Maradona vs. Elvis“. Možná je načase, aby splatil svůj dluh vůči společnosti a začal (zase) pomáhat lidem vyrovnat se svými démony.

Brand New poprvé od kauzy pohromadě na fotografii:

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílel uživatel @brianmarclane

Autor: Patrik Müller

od Patrik Müller -
Fiona Apple, HAIM Pheobe Bridgers Trump jpg
Fiona Apple, HAIM Pheobe Bridgers Trump jpg

Tento týden byly zveřejněny nominace na Grammy. V nominaci nechybí například Fiona Apple, HAIM, Tame Impala, Pheobe Bridgers nebo The Strokes. Chybí zde naopak lasvegasská kapela The Killers, která letos vydala své 6. album Imploding the Mirage. Vzali to ale s humorem a reagují na absenci v nominaci na nejspíše nejprestižnější hudební ocenění světa Grammy Awards, parodováním vyjadřování Donalda Trumpa na Twitteru po (zřejmě) prohraných amerických prezidentských volbách.

„POZOROVATELŮM NEBYLO POVOLENO JÍT DO SČÍTACÍCH MISTNOSTÍ. VYHRÁLI JSME GRAMMY, DOSTALI JSME MNOHO LEGÁLNÍCH HLASŮ. DĚLY SE ŠPATNÉ VĚCI, KTERÉ NAŠÍ POZOROVATELÉ NEMOHLI VIDĚT. NIKDY SE TO NESTALO. PLNO HLASŮ BYLO ODESLÁNO LIDMI, KTERÝCH SE NIKDO NEPTAL,“ Napsali Killers na svých sociálních sítích ve stylu dosluhujícího amerického prezidenta a pobavili tak tím tisíce fanoušků.

V rockových kategoriích byli místo Killers nominovaní například The Strokes za nejlepší rockové album, HAIM za nejlepší rockový výkon, nebo Tame Impala za nejlepší rockovou píseň Lost in Yesterday. Skupina z Las Vegas to však vzala s humorem a parodovali tím vyjádřování Donalda Trumpa o podvodech při nedávných amerických volbách.

Poprvé v historii byly za nejlepší rockový výkon nominovány jen ženy, Bieber se zlobí, že je ve špatné kategorii

Dalším ne příliš spokojeným hudebníkem byl Justin Bieber, který už tolik smyslu pro humor neměl. Ten se do nominace sice dostal, ale podle něj prý do nesprávne kategorie. Bieber byl nominován do popové kategorie. Podle něj by měl však být v kategorii R&B. “Changes bylo a bude vždy R&B albem. To, že není považováno za R&B album, je pro mě velice zvláštní,“ prohlásil mladý kanadský zpěvák.

Přepisovala se také historie, když v kategorii nejlepší rockový výkon byly poprvé nominovány pouze ženské umělkyně a nebo frontmanky.

Do této kategorie byla nominována Fiona Apple za píseň “Shameika“, Phoebe Bridgers za píseň “Kyoto“, HAIM za píseň “The Steps“, Brittany Howard za píseň “Stay High“, Grace Potter za píseň “Daylight“ a Big Thief za píseň “Not“. Technicky vzato právě poslední kapela tak trochu „kazí“ toto poprvé. V kapele Big Thief jsou totiž většina členů muži. Zpěvačkou a frontmankou kapely je však žena a to nakonec přeci jen rozhoduje.

Na kompletní nominaci 63. ročníku Grammy se může podívat zde:

Album roku:

  • Chilombo – Jhené Aiko
  • Black Pumas – Black Pumas
  • Everyday Life – Coldplay
  • Djesse vol. 3 – Jacob Collier
  • Women in Music Pt. III – Haim
  • Future Nostalgia – Dua Lipa
  • Hollywood’s Bleeding – Post Malone
  • Folklore – Taylor Swift

Nahrávka roku:

  • Black Parade – Beyoncé
  • Colors – Black Pumas
  • Rockstar – DaBaby featuring Roddy Ricch
  • Say So – Doja Cat
  • Everything I Wanted – Billie Eilish
  • Don’t Start Now – Dua Lipa
  • Circles – Post Malone
  • Savage (Remix) – Megan Thee Stallion featuring Beyoncé

Píseň roku:

  • Black Parade – Beyoncé
  • The Box – Roddy Ricch
  • Cardigan – Taylor Swift
  • Circles – Post Malone
  • Don’t Start Now – Dua Lipa
  • Everything I Want – Billie Eilish
  • I Can’t Breathe – H.E.R
  • If the World Was Ending – JP Saxe and Julia Michaels

Objev roku:

  • Ingrid Andress
  • Phoebe Bridgers
  • Chika
  • Noah Cyrus
  • D Smoke
  • Doja Cat
  • Kaytranada
  • Megan Thee Stallion

Nejlepší popový sólový výkon:

  • Yummy – Justin Bieber
  • Say So – Doja Cat
  • Everything I Wanted – Billie Eilish
  • Don’t Start Now – Dua Lipa
  • Watermelon Sugar – Harry Styles
  • Cardigan – Taylor Swift

Nejlepší popový výkon- duo/ skupina:

  • Un Dia (One Day) – J Balvin, Dua Lipa, Bad Bunny and Tainy
  • Intentions -Justin Bieber featuring Quavo
  • Dynamite – BTS
  • Rain on Me – Lady Gaga with Ariana Grande
  • Exile – Taylor Swift featuring Bon Iver

Nejlepší vokální popové album:

  • Changes – Justin Bieber
  • Chromatica – Lady Gaga
  • Future Nostalgia – Dua Lipa
  • Fine Line – Harry Styles
  • Folklore – Taylor Swift

Nejlepší progresivní R&B album:

  • Chilombo – Jhene Aiko
  • Ungodly Hour – Chloe X Halle
  • Free Nationals – Free Nationals
  • F*** Your Feelings – Robert Glasper
  • It Is What It Is – Thundercat

Nejlepší rapová píseň:

  • The Bigger Picture – Lil Baby
  • The Box – Roddy Ricch
  • Laugh Now Cry Later – Drake featuring Lil Durk
  • Rockstar – Da Baby featuring Roddy Ricch
  • Savage (Remix) – Megan Thee Stallion featuring Beyoncé

Nejlepší rapové album:

  • Black Habits – D Smoke
  • Alfredo – Freddie Gibbs and The Alchemist
  • A Written Testimony – Jay Electronica
  • King’s Disease – Nas
  • The Allegory – Royce da 5’9

Nejlepší melodický rapový výkon:

  • Rockstar – Dababy featuring Roddy Ricch
  • Laugh Now Cry Later – Drake featuring Lil Durk
  • Lockdown – Anderson .Paak
  • The Box – Roddy Ricch
  • Highest in the Room – Travis Scott

Nejlepší taneční nahrávka: 

  • On My Mind – Diplo and Sidepiece
  • My High – Disclosure featuring Amine and Slowthai
  • The Difference – Flume featuring Toro y Moi
  • Both of Us – Jayda G
  • 10% – Kaytranada featuring Kali Uchis

Nejlepší taneční/ elektronické album: 

  • Kick I – Arca
  • Planet’s Mad – Baauer
  • Energy – Disclosure
  • Bubba – Kaytranada
  • Food Faith – Madeon

Nejlepší rockový výkon:

  • Shameika – Fiona Apple
  • Not – Big Thief
  • Kyoto – Phoebe Bridgers
  • The Steps – Haim
  • Stay High – Brittany Howard
  • Daylight – Grace Potter

Nejlepší metalový výkon: 

  • Bodycount – Bum Rush
  • Code Orange – Underneath
  • The In-between – In This Moment
  • Bloodmoney – Poppy
  • Executioner’s Tax (Swing of the Axe) – Live by Power Trip

Nejlepší rockové album:

  • A Hero’s Death – Fontaines DC
  • Kiwanuka – Michael Kiwanuka
  • Daylight – Grace Potter
  • Sound & Fury – Sturgill Simpson
  • The New Abnormal – The Strokes

Nejlepší alternativní album:

  • Fetch the Bolt Cutters – Fiona Apple
  • Hyperspace – Beck
  • Punisher – Phoebe Bridgers
  • Jaime – Brittany Howard
  • The Slow Rush – Tame Impala

Nejlepší R&B výkon:

  • Lightning and Thunder – Jhené Aiko featuring John Legend
  • Black Parade – Beyoncé
  • All I Need – Jacob Collier featuring Mahalia and Ty Dolla $ign
  • Goat Head – Brittany Howard
  • See Me – Emily King

Nejlepší country album:

  • Lady Like – Ingrid Andress
  • Your LIfe is a Record – Brandy Clark
  • Wildcard – Miranda Lambert
  • Nightfall – Little Big Town
  • Never Will – Ashley McBryde

Nejlepší country sólo výkon:

  • Stick That in Your Country Song – Eric Church
  • Who You Thought I Was – Brandy Clark
  • When My Army Prays – Vince Gill
  • Black Like Me – Mickey Guyton
  • Bluebird – Miranda Lambert

Nejlepší country výkon- duo/ skupina:

  • All Night – Brothers Osborne
  • 10,000 Hours – Dan + Shay & Justin Bieber
  • Ocean – Lady A
  • Sugar Coat – Little Big Town
  • Some People Do – Old Dominion

Nejlepší muzikálové album:

  • Amelie
  • American Utopia on Broadway
  • Jagged Little Pill
  • The Prince of Egypt
  • Soft Power
  • Little Shop of Horrors

Producent roku, ne klasický:

  • Jack Antonoff
  • Dan Auerbach
  • Dave Cobb
  • Flying Lotus
  • Andrew Watt

Nejlepší hudební video:

  • Brown Skin Girl – Beyoncé
  • Life is Good – Future Featuring Drake
  • Lockdown – Anderson .Paak
  • Adore You – Harry Styles
  • Goliath – Woodkid

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

NOVÉ PÍSNĚ: Shame, LP, King Gizzard and the Lizard Wizard, Květy, We Are Scientists a další...
NOVÉ PÍSNĚ: Shame, LP, King Gizzard and the Lizard Wizard, Květy, We Are Scientists a další...

Zpátky je jeden z největších objevů roku 2018: londýnská punková kapela Shame, ale s trochu rozdílným zvukem než ten, na který jsme byli zvyklí na jejich skvělém debutu Songs of Praise. Nový singl vydává také u nás velmi oblíbená zpěvačka LP, která opět dokáže výborně spojit pop a alternativní hudbu. King Gizzrd and the Lizard Wizard se tentokrát vydávají cestou jakéhosi arabského popu. S jejich častými změnami zvuku už jsme si ale na podobné věci zvykli. Mezi nové písně jsme taky zařadili píseň „Koňýku“ z nově vydaného alba brněnské kapely Květy.

Kompletní přehled nových písní včetně remixů, živých nahrávek nebo nových verzí již vydaných písní najdete na našem Spotify:

Shame – Water in the Well

Britská post-punková skupina se chystá vrátit se svým druhým albem. Od svého debutu 2018 Songs Of Praise kapela až do pandemie neustále koncertovala a objevilo jí mnoho horlivých fanoušků. Na svých cestách však zažili také určité krize a pocítili i nevýhody života v hudebním průmyslu. I o tom má být prý nové album Drunk Tank Pink, které má vyjít v lednu.

Frontman Charlie Steen si prošel klasickou prvotní euforií, která u muzikantů obyejně následuje poté, co se jim podaří uspět. Párty však poté údajně následovaly „intenzivní záchvaty po probuzení z horečnatých snů“. Skončil to tím, že se zamkl v malé místnosti, které nazval “The Womb” („lůno“), se stěnami natřenými růžovým odstínem, které jej uklidňovaly a které vypadaly jako v “opilém tanku”. A odtud se zrodil název nového alba.

“Začneš si velmi dobře uvědomovat sám sebe a když se veškerá hudba zastaví, zůstane ti jen ticho,” uvedl Steen ve svém prohlášení. “A to ticho je hodně o tom, o čem je tato nahrávka.”

Drunk Tank Pink má být velkým stylistickým skokem od debutu Shame Songs of Praise.

Část toho zřejmě pochází od kytaristy Seana Coyle-Smitha, který se zaměřil na nové vlivy, jako Talking Heads nebo ESG. “Před tímto albem mě začala hra na kytaru tak nudit,” přiznal . Sean. “Myšlenka, že by to bylo vůbec možné, byla otupující. Začal jsem tedy psát a experimentovat ve všech těchto alternativních laděních a ne psát nebo hrát konvenčním ‘rockovým’ způsobem.” Dříve jsme mohli slyšet „Alphabet“, který má podle zveřejněného playlistu album otevírat. Nová skladba se jmenuje: “Water In the Well“ a byla vydána s videem režiséra Pedra Takahashiho.

LP – How Low Can You Go

Zpěvačka a skladatelka LP vydala svůj nejnovější singl „How Low Can You Go“. Smyslná nová píseň obsahuje stejný tým skladatelů odpovědných za jejím zatím asi nejúspěšnějším singlem „Lost on You“, který se stal číslo 1 v 18 zemích a celosvětově překonal 1 miliardu streamování.

Spoluautorský tým tvoří LP a její dlouhodobí spolupracovníci Mike Del Rio (Kylie Minogue, Selena Gomez, Eminem, Christina Aguilera…) a Nate Campany (PVRIS, Carly Rae Jepsen, K.Flay…). Při psaní a nahrávání vzrušující nové skladby trio zamířilo až do hotelu El Ganzo v San José del Cabo v Mexiku a pracovalo na něm také v osobním studiu LP Hotel Havana ve čtvrti Highland Park v Los Angeles. Výsledkem je reflexe o dobrodružstvích v pozdních nočních hodinách, sebezkoumání a o lásce.

Laura Pergiolizzi, která se neidentifikuje ani jako muž, ani jako žena o “How Low Can You Go” řekla, že představuje směsici mnoha divokých nocí, které zažila v NYC a v LA. „Někdy s tebou zůstanou. Máš city k těmto postavám a situacím v celé jejich vadném a krásném šílenství. Často podle mě a ostatní cítíme, že ve stylu Holdena Caufielda (hlavní postava románu J.D. Salingera Kdo chytá v žitě, pozn. red.) potřebujeme vědět, jaké nejhorší věci v životě mohou být. Myslím, že mi to pomůže najít jistotu o tom, co nechci, a ocenit to.”

Píseň svým zvukem připomíná nejen současný pop, ale také například populární alternativní projekt Australana Kevina Parkera Tame Impala.

Doprovodnou skladbou je nové video natočené rovněž v hotelu El Ganzo, kde píseň vznikala a režíroval jej z Colorada, ale nyní v L.A. pobývající Eric Maldin.

King Gizzard and the Lizard Wizard – Intrasport

Věčně zaneprázdněná kapela King Gizzard and the Lizard Wizard sdílela píseň a videoklip „Intrasport“ pocházející z nového alba melbournské kapely K.G., které je ode dneška k dispozici. „Intrasport“ je jedna z nejtradičnějších písní z nového alba, která se opírá o synth-heavy acid house. Surrealistický klip režíroval častý spolupracovník kapely John Angus Stewart, který (kromě mnoha dalších videoklipů kapely) režíroval i hudební filmy kapely Chunky Shrapnel a RATTY.

Šestnácté studiové album kapely bylo vydáno minulý pátek. Kapela navíc přišla spolu s novým živým albem a koncertním filmem Live In San Francisco ‘16. V návaznosti na loňský snímek Infest the Rats Nest nové album zahrnuje dříve vydané tři singly “Automation”, “Straws in the Wind” a “Honey!

Květy – Koňýku

Také brněnská alternativní kapela Květy nás zásobuje novými singly z nového alba. To bylo vydáno symbolicky na 17. listopadu a jmenuje se Květy Květy. Oproti minulým poněkud bouřlivějším písním, které byly vydány ještě před albem – “Robot” a “Do tmy” s industriálními, možná dokonce až post-punkovými prvky, které spíše jen nepřímo navazovaly na písně ze starších alb Bilé včely nebo V čajové konvici, které obsahovaly výrazné folkové vlivy a spíše se podobaly hlasitějším písním z alba Miláček slunce, ovšem namísto houslí zde dostala místo elektronika. Nyní se však jedná spíše o návrat ke smutnému a tiššímu zvuku kapely, na který již od Květů můžeme být zvyklí z některých z nejoblíbenějších písní kapely jako “My děti ze stanice Bullerbyn” nebo “Odpočinout”.

TIP: Neil Young – Grandpa’s Interview (Live)

Skvělá živá verze emocionálně silné písně Neila Younga ze 17 let starého alba Greendale. Jedná se o jeden ze silných momentů Youngovy tvorby ve 21. století. Píseň pojednává o tom, jak jsou média neuctivá vůči obětem tragédií. Někteří žurnalisté chtějí informace bez ohledu na to, jak se lidé cítí, a obětem neukazují žádnou úctu. V písni se děda skrývá před médii poté, co před nimi utekl. K albu Greendale existuje také  film, který lze jen vřele doporučit všem fanouškům Neila Younga. Tato píseň je ve filmu výborně zpracovaná.

We Are Scientists – Fault Lines

We Are Scientists vydali nový singl „Fault Lines“. Píseň je druhým novým vydáním skupiny roku po květnovém singlu „I Cut My Own Hair“. “Revelling in lost time/ Stepping over fault lines/ It’d help if we could rewind/ And redraw all these fault lines,” („Vychutnáváme si ztraceného času / Překračujeme zlomové linie / Pomohlo by, kdybychom mohli přetočit zpět / A překreslit všechny tyhle zlomové linie,” zpívají přes těžké rockové riffy na písni, která má být o zvyšování polarizovaných pohledů ve společnosti a prohlubování rozdílů uvnitř společnosti.

V tiskové zprávě frontman Keith Murray řekl: „Podívejte, obecně se zdráhám za obvyklých okolností komentovat významy písní a analyzovat texty. U písně jako ‘Fault Lines’ mám ještě menší sklon se do takových věcí ponořit než obvykle. Pokud někdo chce číst o nebo, sakra, vidět přímé důkazy partyzánských rozporů, subjektivních realit, neřešitelného přesvědčení a neustále rekalibrovaných kontextových rámců, může si v každém okamžiku zkontrolovat své sociální sítě.“

Další nové písně:

Recenze | Novinky: What’s Your Pleasure? je bombastický a svůdný restart kariéry Jessie Ware plný novodobého diska

Londýnská zpěvačka Jessie Ware je už od roku 2009, kdy se datuje start její aktivní kariéry takovou zárukou kvality alternativního popu. V roce 2017 navíc vydala výborné album Glasshouse. I tak ale nejspíš ještě nikdy nezaznamenala na album tolik kladných reakcí jako právě v tomto roce. To, že se mnoho lidí shodlo na tom, že její album má kvalitu je jedna věc (navíc pořád subjektivní), to hlavní však je, že si můžeme všímat toho, jak má nové album Jessie Ware What’s Your Pleasure? jakési nevšední kouzlo, šarm a eleganci. 

S tím, že se Jessie Ware nikdy neprofilovala jako velká hvězda a v bulváru jí asi moc nenajdete, album What’s Your Pleasure? je zajímavé i tím, že na něm Jessie Ware působí snad víc než kdy jindy jako nějaké cestovatelka z minulosti, která přichází do současného světa někdy z konce osmdesátých let. Je to bezesporu album, na kterém si našla Jessie Ware svůj – jak se říká v angličtině “sweet spot” – tedy jakési pravé místo, do kterého jste se chtěli dostat.

Jessie Ware (Foto: Wikipedia)
Jessie Ware (Foto: Wikipedia)

Album skvěle balancuje to, jak Jessie Ware zve posluchače na taneční parket, ale jak se album klidně může poslouchat také jen tak v obýváku u vína nebo u počítače při práci. Album má v sobě také kus dobrodružství a vůně večerního vzduchu a nabízí pocity, které za současné doby někde tam venku vlastně ani moct zažít nemůžeme, což přidává ještě méně předpokládaný faktor oblíbenosti alba. Jessie Ware si ve svém pevném hlasu vytrénovala jakousi citlivost.

Když retro, tak ve všech směrech

Zpívá velmi konzistentně a prakticky 100% perfektně, umí ale také občas ve vhodný moment trochu do hlasu přitlačit a nebo přijít s něčím, co posluchače probere a co jej donutí zapomenout na nějakou nudu.

Úvodní “Spotlight” je skutečně snovou úvodní peckou alba. Kdyby byl sestaven tým z top producentů svět a měl by za úkol vytvořit nejdokonalejší úvod alba Jessie Ware, těžko by mohl udělat líp. Píseň přináší něco, čeho chcete být okamžitě součástí. Trochu osmdesátkového synth-popu, trochu britskégo tanečního garage, navíc to má blízko k disko. Do toho však Jessie Ware zajede naplno až na “Ooh La La”. Ta společně s druhou “What’s Your Pleasure?” přinese pořádný kus sexy atmosféry.

“Stop, go, fast, slow
Here together, what’s your pleasure?”

(“Zastav, jdi, rychle, pomalu * Jsme tu spolu, co se ti líbí?”)

zpívá Jassie Ware v jakémsi softcore, ale jednoznačně eroticky mluvícím tóny. V průběhu alba  jsem se vcelku pozastavoval nad tím, že Jessie Ware zaujímá postavení, které by u dnešních amerických popových hvězd bylo neslýchané. Netvrdím, že by to bylo špatné, ale u amerických popových hvězd přeci jen slyšíme často náznaky jakési dominance žen nad muži, ukázky ženské síly. Tady je ta ženská síla demonstrována překvapivě rovnostářsky, ne-li dokonce lehce submisivně:

“I give you love, you give it back to me
I know the way to make you happy!”

(“Dávám ti svou lásku, ty ji dáváě mi / Vím, co tě udělá šťastným”)

V další písni “Ooh La La” slyšíme dokonce za zvuku retro syntezátorů a výrazné baskytary doplňované funkovou kytarou jakési submisivní smlouvání “You can love me two, two times / You get more of my time / If you’re gonna treat me nice” (“Můžeš mě pomilovat dvakrát / Dostaneš více mého času / Když se budeš ke mně chovat hezky”). Tohle rozhodně není moc progresivistický pohled na věc, dokonce bych řekl zpátečnický. Těžko říct, zda je to tím retro nádechem hudby, který se pak přesunul do textů nebo třeba tím, že je Jessie Ware evropanka, ale ten výrazný odklon od trendu jejich amerických kolegyň, mě vcelku překvapil.

Je to svůdná one woman show

Top momentem alba je song “Soul Control”. Píseň začíná klasický osmdesátkový vysoký, tenký syntezátor, který se v průběhu písně objevuje jako poletující světluška a pravidelně rozsvěcuje hlubokou basu. Pěvecký výkon Jessie Ware, jejíž hlas je zde zněkolikanásoben je skutečně skvělý. To jak spolu spolupracují jednotlivé syntezátorové vrstvy je také skvělé.

“Save a Kiss” pak pokračuje ve výborné atmosféře alba. Kompozice skladby a produkce je velice chytrá a propracovaná. Taková píseň je akorát do nočních projížděk autem, pokud tedy máte v současnosti ještě kam jezdit. Píseň má každopádně výborný přínos v tom, jak dovoluje člověku zase snít a věřit, že se neunudíme a neutrýzníme v uzavřeném světě k smrti.

“Adore You” hraje vedle těchto gigantů malinko druhé housle, ale ta temná atmosféra alba je velice působivá a je to hlavně také další one woman show Jessie Ware. S tím, že syntezátory tentokrát ustupují do pozadí a tvoří spíše takovou trochu zlověstnou, tajemnou mlhu na pozadí vokálů Jessie Ware, můžete slyšet jak se ve spolupráci s detailní produkcí podařilo stvořit vokály skutečně tak perfektní, že už to ani dál nejde vylepšit.

“In Your Eyes” patří k dosud nejslabšímu místu alba. Ten poskakující basový syntezátor je poněkud hypnotický a postupně začne docela nudit. Píseň je bez 2 vteřin 5 minut dlouhá a rychle se oposlouchá. Zajímavé je ale to jakési rozplynutí nočních oblaků nad velkoměstem, které nastává zhruba v minutě 3:30, jenž zní jako ze starých amerických filmů 50. let.

Ve světě, kde jsou masivně populární vulgární písně Cardi B Jessie Ware dokazuje, že můžete v hudbě i dnes znít sexy bez zbytečného sebe ponižování.

“Step Into My Life” je taky poněkud slabší písní vzhledem k tomu, co už jsme mohli na albu slyšet, i když se písni opět nedá upřít svůdnost, chytlavost,či  melodická výraznost.

Pak ale přichází zase velmi silný moment alba – song “Read My Lips”. Další píseň, která zní prostě zatraceně sexy. Kéž by v českých klubech hráli toto na místo bez emočního a syntetického drum and bass, které je u nás z nějakého důvodu pořád Zlatým grálem všech tanečních klubů.

Až se to zase otevře, navrhuji studii kolik párů by se seznámilo u drum and bass v porovnání s tímto R&B šlehnutým britským garage, nu-diskem, housem a funk-popem. Hádám, že by větší úspěch měla tato. Nesmíme ale zapomínat, že tahle hudba má respekt k původům tohoto žánru, který vznikl na černošských ulicích a tento velice živelný a energický žánr byl pak do dokonalosti upraven šikovnými britskými hlavami,. které do toho přidali trochu té záhadnosti, temnoty, deštivé melancholie a hloubky. Ve světě, kde jsou masivně populární vulgární písně Cardi B Jessie Ware dokazuje, že můžete v hudbě i dnes znít sexy bez zbytečného sebe ponižování.

“The Kill” je bohužel vůbec nejslabší píseň alba (alespoň v porovnání s tím, jak vysoko je nastavena laťka). Asi jediné, co na písni vynikne oproti zbytku jsou výborné vokalistky. Na konci si Jessie Ware přizve hosty, které předtím buďto nebylo vůbec slyšet a nebo jen velmi málo.

Poslední “Remember Where You Are” zase ale nabídne výborný konec alba ve velkém stylu se sborovými chorály:

“The heart of the city is on fire”

Vskutku velkolepý konec tohoto skvělého alba perfektní písní, jenž je jako stvořená pro filmové titulky.

Jessie Ware  – What’s Your Pleasure?

Vydáno: 26. 6. 2020
Délka: 53:19
Žánry: Nu-Disco, Dance-Pop, Pop, R&B, UK Garage, Post-Disco, House
Rozhodně musíte slyšet: 1. Spotlight, 2. What’s Your Pleasure?, 4. Soul Control, 5. Save a Kiss, 9. Read My Lips, 12. Remember Where You Are

Budoár Staré Dámy FAK3D Slza Somniate
Budoár Staré Dámy FAK3D Slza Somniate

Populární česká dvojice Slza udělala pokrok ve svém zvuku, přestala si hrát na hodné kluky a na jejich třetím albu zvolili více svalnatý přístup. Budoár Staré Dámy vydali umělecky výživné album Kostřičky. Plzeňsko-pražská black metalová kapela Somniate přivedla na světlo světa mimořádně intenzivní album. Jako poslední je na tomto albu neznámý talentovaný anonym FAK3D, který na internetu vydává mnoho různorodých žánrů hudby.

Vysvětlivky hodnocení:

½  je půl hvězdičky

+/- znamená silné/slabé = skoro (★★★½+☆  např. znamená: „Silných 3,5 z 5,0“ — tedy skoro 4,0.

Slza – 3

Žánr: Pop, Elektropop
Vydavatelství: Universal Music Group
Hodnocení: ★★★-☆

První dvě alba Slzy byla skutečně příšerná. Texty i hudba obsahovala tolik popového kýče, že z Hoggyho (Petra Lexy) a Lukáše Bundila dělaly bez přehánění novodobého Kotvalda a Hložka české popové scény. Nové album je tak až šokujícím zlepšením Slzy, byť bohužel někdy stále unikají do bezpečného prostoru své opatrné předchozí tvorby.

Někdy v půlce alba bohužel uhýbají z nového nabroušenějšího a svalnatějšího stylu. “Žár”, “V prázdnu” nebo “Noc” připomínají spíše popové hrůzy z alb Holomráz a Katarze, byť i tyhle písně mají alespoň trochu vylepšenou produkci (ty vokály na “V prázdnu” zní obzvláště skvěle) i texty. Právě v tom je slyšet největší posun v úvodu alba, kdy Slza vylézá ze své komfortní zóny image vzorných kluků a snaží se překvapivě důvěryhodně ukázat také svou temnější tvář.

Je velká škoda, že povedený úvod alba, který právě tvoří to příjemné překvapením a sérii asi nejlepších písní, jakých Slza kdy složila a vyprodukovala – “4 ráno”, “Sobě blíž” a “Paravany”, se postupně na albu zase kazí k tomu špatnému ze Slzy a přes fádní čtveřici písní “Žár” až “V ringu” přijde taneční pecka “Hoď tam trsa”, kterou posílají do odpadů dvě zásadní věci – až přílišná podobnost s “Nafrněná” od Báry Polákové, které nemůžete uniknout, i když třeba chcete a pak ten pitomý refrén, který snad mohla vymyslet jen…

No Slza. Kdyby alespoň Petr Lexa zpíval “Hoď tam prsa,” zapadlo by to do ztřeštěného zvuku songu líp, Slza by alespoň mohla prokázat vtip a odvahu a udělat z toho bláznivý sexy song ve stylu Bloodhound Gang.

Nutno ale uznat, jak velkým zlepšením třetí album Slzy i přesto je. Doufejme, že z této dobré cesty nesejdou a příště se budeme moci třeba konečně hrdě hlásit k odkazu Slzy. Nyní motivačních slabých, ale 3,0.

Budoár Staré Dámy – Kostřičky

Žánr: Alternativní/Indie Rock
Vydavatelství: Indies Scope
Hodnocení: ★★★½

Dal bych ruku do ohně, že mix tohoto alba zajišťoval ten, kdo byl v minulém životě basák. Basa je totiž na tomto albu skutečně nesnesitelně hlasitá a neomalená, že je to pro muzikanta hrající na kterýkoliv jiný nástroj podivné. I když chápu, co tím chtěli Budoár Staré Dámy předvést, celé album to nepříjemné bručení skutečně kazí, či dokonce přímo znechucuje. Dlouho jsem nezažil album, na kterém bych si vyvinul takový odpor k určitému hudebnímu nástroji.

Přitom smyčcové aranže s kytarami na písni “Invalidi” zní nádherně. Bůhvíproč jsou ale strašně potichu. Texty jsou jinak zajímavé, osobní, neschovávají se ani před intimními věcmi (konkrétně hlavně v písni “Jistěže”). A jsou také velmi kreativní. a originální, o čemž přesvědčí třeba píseň “Už ani potkání”.

Skvělá je na albu třeba intenzivní píseň “Písek”. Je úžasné, jakou zvukovou kulisu kolikrát dokážou Budoár Staré Dámy (kromě té proklaté basy) vytvořit. Ta sychravá, surrealistická atmosféra na hned následující jen 2 minuty krátké písni “Nic neřeže nic nebolí”, je doopravdy úžasná.

Nebýt zkrátka té neomalené basy, která se stala nepovedou konturou tohoto alba, bylo by to perfektní album…

Somniate – The Meyrinkian Slumber

Žánr: Black Metal
Vydavatelství: Cloven Hoof Brewing & Releasing
Hodnocení: ★★★★☆

Pražští extrémní metalisté Somniate hrají skutečně s nesmírnou intenzitou. Hypnotické kopáky snažící se uhánět nadlidskou rychlostí spolu s melodickými kytarovými vyhrávkami jsou velmi působivé. Podobně jako u amerických Daughters hudbou občas prostupují i vlivy mathcore a grindcore nebo industriálního rocku, popřípadě i post-punku.

Na rozdíl od nich jsou však stále spíše než k industriálnímu rocku, noise-rocku a post-punku, Somniate blíže přeci jen death metalovým vlivům. Zvuk zůstává místy pořád ještě technicky uhlazený, byť třeba v “In Bone Incorruptible” už sahají i ke špinavějšímu hraní, které má spíše za úkol ne nutně zahrát sóla čistě, ale také do toho zběsilého kladení prstů na hmatník a neúprosně rychle a pravidelně tikajících úderech druhé ruky, přidat také tu správnou špinavost.

FAK3D – The Ocean

Žánry: Elektronická hudba, Alternativní rock
Vydavatelství: FAK3D-Records
Hodnocení: 3,5/5,0

Na tomhle albu je elektronika, moderní pop i heavy metal a to nejen v nějaké okleštěné podobě, ale skutečně naplno – to se skutečně jen tak nevidí. Hudební talent. Vůbec nevím, kdo za touhle hudbou stojí, ale prý je z České republiky. To je vlastně velmi hezká vlastnost internetového poslouchání hudby. Záhadný FAK3D je každopádně velmi zajímavou postavou. Tohle je tedy taková zajímavá ukázka toho, jací talentovaní anonymové mohou na internetu být.

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: HAIM jdou do třetice na dřeň sebe samotných. Konečně působí jako „ty pravé“ HAIM bez komerční bubliny okolo

HAIM lze jen těžko nesnášet. Na skupině složené ze sester, které jsou skvělé zpěvačky i muzikantky můžete nesnášet snad jen podivné už proslulé šklebení při hře na basu Este Haim. Kdo by ale jinak neměl rád jejich pohodovou melodickou hudbu, která se dobře poslouchá. Přesto je tu ještě jedna věc. Ten kdo měl to štěstí navštívit jejich koncerty většinou tvrdí, že HAIM na koncertech jsou daleko větší kapela než jak se jeví na albech. Opravdu na to nemám žádné průzkumy veřejného mínění, ale tento názor se objevuje i na internetu tak často, že snad lze brát jako reprezentující většinový názor. 

Myslím, že svůj podíl viny na tom měly nahrávací společnosti, které se okolo HAIM snažily udělat nějakou jejich marketingovou bublinu, přitom si ale jejich guru nevšimli, že HAIM jsou zajímavé samy o sobě a žádné ty drahé fotografie, hudební videoklipy, promo klipy, rozhovory v módních časopisech, vlastně moc nepotřebují.

HAIM (Foto: Chuff Media)
HAIM (Foto: Chuff Media)

Doba Covidová tomu velmi pomohla. Jindy by jistě zase někteří kreativní lidé pracující v showbyznysu potřebovali vykonávat nějakou činnost – v tomto případě spíše tedy medvědí službu, která by potravinářskou analogií z domácího, farmářského produktu zbytečně udělala komerční velkovýrobek, který ztratil svou původní texturu chuti a byl nahrazen umělými sladidly.

Pro HAIM je Los Angeles pořád slunečný domov, kde se cítí dobře

Teď se ale díky pandemii stalo módním vydávat lo-fi promo. Ne, že by to nešlo do domu jedné ze sester poslat početný štáb kameramanů, ale kdyby se začal někdo vyptávat, proč na jaře Haim nedodržovali kvůli nějakého klipu „social distancing“, kazilo by to publicitu. A tak kolikrát stačil třeba kameraman jeden nebo žádný a Haim dovolili nahlédnout pod tu marketingovou slupku.

Women in Music Pt. III je tak album bezesporu nejvíce autentické a nejvíce kreativní album HAIM,

I album šlo přímo na dřeň toho, o čem Haim jsou a kdo to vlastně jsou a to i když bylo připravováno už dávno před pandemií. Haim totiž takovou osobní pandemii zažívaly už samy, když se jim nějak váhy osobní štěstiny začaly převracet na špatnou stranu. Este Haim nebylo dobře kvůli cukrovce, příteli Danielle Haim našli rakovinu a Alaně Haim zemřela blízká kamarádka. Když zažijete takové osobní trable, začne vám být vcelku jedno, jestli vám nějaký týpek z kanceláře začne radit, jak co máte dělat. Haim navíc mají vyděláno dostatečně na to, aby si takoví lidé mohli trhnout nohou a mohli dělat to, co skutečně chtějí. Women in Music Pt. III je tak album bezesporu nejvíce autentické a nejvíce kreativní album HAIM, které vlastně odstraňuje většinu věcí, která by vám mohla na HAIM vadit.

Snad jediný problém alba je, že Haimovic sestry nyní vytvořily snad až příliš sladké melodie, které by chtělo na albu sem tam přetnout něčím trochu více ostřejším. Z alba jde nesmírně cítit ženská něžnost, zranitelnost. Zatímco autenticitu skvělých koncertů Haim již na album máme, ještě schází kus živelnosti.

A možná snad i trochu ten nenapravitelný optimismus Haim je někdy skoro až slepý. Zrovna třeba “Los Angeles” se ve světle posledních událostí v tomto městě zdá být skoro až parodickou písní. Představil jsem si, jak Haim při této sladké pohodové skladbě jdou po ulicích Los Angeles a překračují s úsměvem na rtech bezdomovce na chodnících. Člověk by čekal v současné době, kdy lidé z LA prchají spíše více kritických písní na tuto subtropickou metropoli podobně jako se do ní, stejně jako do Kalifornie, sem tam uměli strefit na konci 90. let a do poloviny prvního desetiletí 21. století Red Hot Chilli Peppers. A to byť ti stvořili dříve zároveň jednu z nejhezčích písní o svém městu – “Under the Bridge”.

Jenže Haim nemohli vědět, jak se situace z bezdomovectvím ve městě zvrhne. Haim potřebovaly v těžkých časech, které zažívaly po tour v roce 2017 teplo domova a tak zkrátka vnímaly to pozitivní na svém městě.

Na produkci alba si musíte chvíli zvyknout, nakonec ale musíte uznat, že funguje skvěle

Nejčastější téma písní Haim byly vždy vztahové záležitosti. “The Steps” pokračují přesně v těchto šlépějích. Je to píseň o jakési láskyplné frustraci vztahem, kdy vám připadá, že ten druhý je málo zúčastněný a nedokáže vám předat tolik lásky jako vy jemu.

“If I go right and you go left
Hey, I know we’ll meet up again,”

(„Když já půjdu doprava a ty doleva / Hej, já vím, že se znova setkáme“)
ale poté dokonce připouští že občas je lehké oddělení od toho druhého vlastně přínosné:

“And if you go left and I go right
Hey, maybe that’s just life sometimes.”

(„A když ty jdeš doleva a já doprava / Hej, možná, že to je prostě jenom život“)

Producent Rostam Batmanglij (Frank Ocean, Clairo, Vampire Weekend) naordinoval HAIM poněkud nekompromisní hlasové efekty. Zní to jako přes nějaký starý mikrofon nebo přes silně nastavený limitující zesilovač. Na tento styl nebylo tak lehké si zvyknout, ale Haim bezpochyby sednul skvěle.

Každá píseň má v sobě něco jiného a přitom zní album celistvě. Haim vždycky do písní umisťovali zvuky z okolního světa. Tady je poněkud omezili a umístili je jen skutečně tam, kde to má největší efekt – proto slyšíme budík například za songem “3am” – před dalším vrcholem alba “Don’t Wanna”. Ten melodický talent HAIM je prostě nesmírně nakažlivý…

Nejpamátnější písní alba je ale nepochybně  “Gasoline” s něžným, romantickým refrénem, který vám uvízne v hlavě:

“Gasoline, pretty please
I want to get off
But you’re such a tease
Throw the keys back to me
Go on and kick off your boots
In the passenger seat.”

(„Jsi můj benzín, pěkně tě prosím / Chci vzlétnout / Ale ty mě tak moc lákáš / Hodil jsi klíče, zpátky ke mně / Jdi na to a odhoď svoje boty / Na sedadle spolujezdce“)

Zvláštní je, že tuhle píseň zatím Haim nevydali jako singl.

Konec je ještě více neortodoxní. Nabízí osmdesátkový synth-pop i odkrývá inspirace Princem a Lou Reedem

Stejně jako celé album to v sobě má hodně osmdesátek a devadesátek. Haim hodně využívaly ikonické elektrobubny Linn, které proslavil ve svých písních hlavně Prince.

“I’ve Been Down” i “Now I’m In It” zkoumají Danielliny nepříjemné zážitky s depresí. Obě ale znějí jako soundtrack slunečných odpolední. Je to takový sladký smutek, na který máte recept, jak jej odvracet, aby to nebylo již nezvratitelné. Je to o tom, že víte, že i když to třeba není zrovna nejlepší, víte jednak, že to lepší bude a víte, že už nyní máte na světě plno věcí, které vám dělají radost. Piano a saxofon na konci písně fungují parádně.

Poslední “FUBT” je výborným klidným dojezdem základní části alba. Kytara na albu skutečně zase napovídá, jak moc bylo album inspirováno Princem. Haim jsou sice z Kalifornie, a tak v sobě samozřejmě mají trochu toho feminismu a tak možná s trochou nadsázky hlásí hesla jako:Ženy dělají tu nejlepší rockovou hudbu. Ano, samozřejmě… Ale ty inspirace Princem jsou tak znatelné, že se z toho Haim prostě nevymluví.

Bonusy stojí za to také a jsou lepší než některé písničky ze základní části alba. “Now I’m In It” je parádní synth-popová pecka. Člověku sice chvíli trvá než si zvykne na styl, na který bychom byli zvyklí spíše od Taylor Swift nebo Carly Rae Jepsen, ale HAIM se společně s producentem Rostamem a Arielem Rechtshaidem, pro kterého musí být velice zvláštní produkovat písně, které jsou dost často o něm samotném, podařilo tento styl retro-futuristického popu s inspiracemi v osmdesátkách perfektně adaptovat. Možná by mě dokonce zajímalo, jak by znělo celé takové album v podání HAIM.

I další akustické “Hallalujah” je povedené a poměrně nekompromisní, protože ač je to píseň zvuke konformní, je to vlastně country, což je na HAIM dost nezvyklé. A pak už následuje jen úplně poslední píseň alba i s bonusy “Summer Girl”. Ta má sice velmi hezký saxofon, ale jinak je to píseň až příliš připomínající Lou Reeda.

HAIM – Women in Music Pt. III

Vydáno: 26. 6. 2020
Délka: 51:39
Žánry: Indie Rock, Soft-Rock, Indie Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. The Steps, 5. Gasoline, 7. Don’t Wanna, 10. I’ve Been Down, 13. FUBT, 14. Now I’m in It (Bonus), 15. Hallelujah (Bonus)

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



System of A Down, Billie Eilish, Foo Fighters, Květy, Chis Stapleton, Run the Jewels

Takhle nadupaný týden jsme tu letos ještě skutečně neměli. Po 15 letech se vrátili dnes už legendární System of a Down, aby upozornili na válečné zločiny, které se v současnosti dějí v bitvě o Náhorní Karabach. Za jiných podmínek by byla na prvním místě Billie Eilish, která se očividně s novým albem vyměknout nechystá a všem vzkazuje: „Nejsem tvoje kámoška“. O tom jaká konkurence tento týden svědčí, že jsme nové písni Foo Fighters museli věnovat v pořadí až třetí místo. A to ještě následují perfektní písně české alternativní kapely Květy, country-rockera z Kentucky Chrise Stapletona a černobílého rapového dua Run the Jewels.

Kompletní přehled nových písní i s remixy, demo nahrávkami, nově vydanými verzemi i živými nahrávkami si můžete poslechnout na našem Spotify playlistu. Na našem Spotify profilu najdete také každý týden aktualizovaný playlist nových písní:

System of a Down – Genocidal Humanoidz a Protect The Land

System Of A Down vydali svou první novou hudbu po 15 letech a sdíleli dvojici písní s názvem „Protect The Land“ a „Genocidal Humanoidz“. Alternativní metalové legendy – všichni arménského původu – se znovu sešli, aby nahráli a vydali skladby ve snaze zvýšit povědomí a finanční prostředky uprostřed „strašlivé a vážné války páchané v [jejich] domovinách“.

Píseň vznikla jako reakce na nedávno propuknutý konflikt mezi oblastí Artsakhské republiky s podporou Arménie a Ázerbájdžánem. Skladby napsal a produkoval kytarista System of a Down Daron Malakian. Licenční poplatky za stahování skladeb prostřednictvím účtu Bandcamp kapely budou směřovat do Arménského fondu.

Klip obsahuje nedávné záběry z protestů a bojů na místě v Artsachu. Basista System of a Down Odadjian ve svém prohlášení vysvětlil: „Chtěl jsem ukázat sjednocení našich lidí po celém světě pro jednu společnou věc, ilustrující sílu. Spojili jsme tedy lidi všech věkových skupin a profesí, kteří věří ve stejnou věc a bojují za ni. “Je to jedna věc přijít s nápadem, ale vidět to ožívat, jak se to stalo s tímto videem, byla prostě neuvěřitelná.”

V dlouhém prohlášení doprovázejícím písně skupina podrobně popsala konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem v Náhorním Karabachu, sporné oblasti s velkou etnicko-arménskou populací, kterou Arméni označují jako Artsakh.

Sloučení skupiny následuje v návaznosti na to, že Tankian a Dolmayan veřejně sdílejí své protichůdné politické názory, přičemž druhý z této dvojice veřejně ocenil Donalda Trumpa při mnoha příležitostech. Minulý měsíc Tankian připustil, že je frustrován z toho, že má politicky opačný názor než Dolmayan, ačkoli objasnil, že jsou na „stejné straně“, pokud jde o otázky týkající se Arménie.

Billie Eilish – Therefore I Am

Přišel dlouho očekávaný další singl Billie Eilish. Nese název „Therefore I Am“. Text písně pojednává o záhadné osobě, které Eilish posílá jasnou zprávu: „Nejsem tvůj přítel nebo tak něco,“

V rozhovoru pro Zane Lowe z Apple Music prozradila o nové písni “Therefore I Am”, že píseň je velmi, pro rozdílné interpretace. „Jsem velmi zvědavá, na co lidé přijdou a také na to, jaké budou mít pocity, až to uslyší. Nevím. Ale ano, je to trochu zlá písnička. Líbí se mi to.“

Video, které bylo k písni připojeno, bylo natočeno pouze na iPhone, jak Eilish také prozradila, a ukazuje ji, jak běhá po opuštěném obchodním centru, kde si dává různorodé občerstvení. Zpěvačka dodala, že se „nemůže dočkat“, až její fanoušci uslyší album, které vyrobila během svého pobytu v karanténě kvůli pandemii koronaviru. Eilish těsně před vypuknutím pandemie zazářila na předávání cen Grammy, kde se stala nejmladším sólovým umělcem, který kdy vyhrál album roku.

Celkově vyhrála kategorie Nejlepší nový umělec, Píseň roku, Nahrávka roku a Album roku.

Foo Fighters – Shame Shame

Ačkoli Foo Fighters dokončili své nové album počátkem letošního roku, proces vydávání byl během pandemie pozastaven, protože bylo kapele znemožněno jet turné na jeho podporu.

Kapela nám však nakonec přeci jen něco nového dala a vypustila novou skladbu „Shame Shame“. Během uplynulého týdne se na veřejných místech začaly objevovat vtipy Foo Fighters s obrázky loga „FF“ spojeného s písmenem X, což je také římská číslice 10. Toto album bude totiž desáté album kapely.

Kromě toho došlo také k projekci videa s rakví v ohni, které nejspíše patří k dalším vodítkům k tomu, na co se můžeme na albu těšit. Foo Fighters byli tento víkend také hudebním hostem v oblíbeném americkém pořadu Saturday Night Live. Jak se dalo očekávat, kapela zahrála novou skladbu a později se vrátila na pódium ještě, aby zahrála jejich ověřený hit „Times Like These“.

Nové album se bude jmenovat Medicine at Midnight a měla by dorazit 5. února 2021.

Květy – Robot

Brněnská kapela Květy vydala další singl k novému chystanému albu. Po singlu “Do tmy” o kterém jsme informovali před 14 dny přišli s písní “Robot”. Ta stejně jako první jmenovaný singl obsahuje poněkud ostřejší a temnější styl než na který jsme byli od kapely Květy zvyklí z minulého alba a nebo dalších minulých alb.

Ještě než se píseň objevila na streamovaích službách, byl již před 14 dny na YouTube dostupný videoklip. V tom hraje hlavní kromě samotného zpěváka Kyšperského retro kamera a psychedelické záběry.

Kapela album nahrávala zčásti ve Zlínském studiu “V”, ale stejně jako na minulém albu budeme moct slyšet také kouzla producenta Ondřeje Ježka a jeho studia Jámor, kde se album mixovalo a masterovalo.

TIP: Chris Stapleton – You Should Probably Leave

Píseň “You Should Probably Leave” už není až zase takovou novinkou. Chris Stapleton jí totiž hrál na koncertech již dlouho a napsal jí někdy v roce 2016. Jak to tak dneska bývá, nějaká náhodná osoba na koncertně Chrise Stapletona natočila tuto nevydanou skladbu svým mobilním telefonem, a mnoho fanoušků si jí okamžitě oblíbilo.

Píseň s názvem, který v překladu znamená “Nejspíš bys měl/a odejít” však těsně po prohře Donalda Trumpa může rázem získat popkulturní přesah.

Čtvrté studiové album Chrise Stapletona Step Over vyšlo na konci minulého týdne.

Run The Jewels – No Save Point

Run The Jewels vydali zcela novou píseň s názvem „No Save Point“. Tato skladba je vůbec prvním novým materiálem rapového dua od vydání povedeného alba RTJ4 na začátku tohoto roku. Video „No Save Point“ bylo nyní sdíleno jako součást nového partnerství mezi Run The Jewels a připravovanou videohrou Cyberpunk 2077, která má vyjít 10. prosince. Níže můžete slyšet „No Save Point“ od Run The Jewels.

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Mistr Dylan na Rough and Rowdy Ways střílí reference jednu za druhou, přivádí největší postavy dějin a učí dějepis, vše přitom většinou srozumitelně

8 let jsme neslyšeli od jednoho z 10 největších skladatelů a textařů novodobé éry hudby Boba Dylana žádnou novou vlastní hudbu. Teprve teď přišlo nové album originální hudby Rough and Rowdy Ways. Bob Dylan sice koncertoval, avšak na takovou legendu se stal Dylan po tvůrčí stránce až příliš tvrdě spícím obrem. Ticho okolo něj se tak rozplynulo až na podzim roku 2016, když světem obletěla zpráva, že má Bob Dylan obdržet Nobelovu cenu za literaturu a to jako vůbec první hudební textař v historii tohoto ocenění předávaného významným osobnostem této planety.

Sám Dylan z toho však byl tak rozpačitý, že si pro Nobelovu cenu přišel až o pár týdnů po oficiálním předání ceny úplně potají. Dylan v poslední době nemá moc rád humbuk okolo něj a chce mít klid. Prakticky dělá opak toho, co na počátku jeho kariéry, když jak sám později  o tomto období prohlásil: “Prodal duši ďáblu,” snažil se na sebe upozornit, vzbudit kontroverze a do své původně folkové hudby začal implementovat čím dál víc rockových vlivů.

Bob Dylan
Bob Dylan

Možná i proto v uplynulém období vydával pouze alba obsahující předělávky starých písní většinou od interpretů, které Dylan obdivoval během svého dětství a dospívání. Tato cover alba byla velmi dobrá a Dylan podal jeho oblíbené písně se svým charakteristickým stylem, což je samo o sobě cenné. Avšak nejeden fanoušek i kritik si začal stěžovat, že už by to chtělo taky od Dylana nějakou tu originální hudbu.

Album mistra řemesla

V tomto zbožném přání byla premisa, že Dylan na to pořád má a jeho nové album bude mít díky tvůrčí stránce větší přínos než album předělávek a tato premisa byla jistě spolu s vydáním Rough and Rowdy Ways naplněna. Není to totiž sice album nikterak velkolepé, není to album, které by bořilo hranice, ani album, které by mělo nějaké obrovské ambice. Je to ale album poctivého řemesla od samotného mistra řemesla.

Je v tom krása toho, když například pozorujete skvělého stárnoucího kuchaře, jak vaří v televizi. Takový Jacques Pépin asi taky vařil nejlépe, jak mu bylo tak 50, ale pozorovat jej dělat na stará kolena ty snad nejperfektnější volská oka na planetě ve své útulné kuchyni, má v sobě takové své jedinečné kouzlo.

Dylan si tak hraje 17 minut dlouhé skladby. V jeho věku a s jeho postavením těžko musí řešit něco jako, že je píseň moc dlouhá. Nikdo z nahrávací společnosti mu nezavolá a nevyčte mu to a skoro ani nikdo z kritiků si to nedovolí. Je však třeba říci, že Dylan ani své pozice nezneužívá na to, aby ukázal jazykem, který rozumí jen on sám. Je obdivuhodné, že i po těch letech, kdy žije v bublině slavného člověka, dokáže pořád mluvit jazykem, kterým rozumí jak profesoři literatury na vysokých školách, tak skladníci.

Chce, abychom porozuměli jeho odkazům a to ať už naráží na Shakespeara, Homéra, Kennedyho, apoštoly z Bible a nebo jeho kolegu z branže Leona Russella. Skladníci si vezmou své, ti co rádi dumají nad písněmi si vezmou své. A tak pro jedny je řeka Rubikon prostě řeka Rubikon a někteří v tom hledají ještě nějakou meta-metonymii, která se ještě povyšuje nad tu původní o Caesarově vyvolání občanské války. Filozof se nažere, pro skladníka zůstane koza celá.

Caesar, Marx, Freud, Jimmy Reed… Tolik osobností na jednom albu aby člověk pohledal

O inspiracích Boba Dylana by se jistě dala napsat celá kniha. Jen tak povrchním odhadem, ale lze tentokrát hádat Toma Waitse a Leonarda Cohena v těch více poetických a rozjímavých částech alba. Jméno Jimmyho Reeda svítí z části bluesové už jen jakmile se podíváte na seznam písní na albu.

V textech se Dylan neustále obrací k minulosti, což je tak něják v jeho věku pochopitelné. Každá nostalgická vsuvka Boba Dylana je však velmi cenná. “I Contain Multitudes” poskytuje výborný úvod alba, které nastartuje svou pohodovou atmosférou. Zatímco Bob Dylan vzpomíná na to, co zažil, chrlí jeden odkaz za druhým. Je to jako cenná a vzácná stará pohlednice, kterou vám věnuje starší příbuzný. “False Propeth” už pochází z blues-rockové části Dylana. Z tvorby, při které mu napovídá jeho ďábel na rameni.

“My Own Version of You” – to je píseň, která je svým zvukem retro i na Dylana. Dylan se v ní vydává do svého dětství. Do let, kdy vládl blues, ale rock’n’roll se ještě neoddělil. Je zde několik zajímavých řádků.

“And I ask myself, ‘What would Julius Caesar do?’”

(“A ptám se sám sebe: ‘Co by na mém místě udělal Julius Caesar?'”)

Nejprve polemizuje Dylan. Je to ta právě typická Dylanovina. Můžete si říct Ok, protože Julius Caesar to byl prostě velký panovník, který uměl dělat rozhodnutí (byť se mu třeba některá vymstila, jeho úspěšnost rozhodnutí byla jistě pořád dobrá). Julis Caesar má však iniciály J.C. a která slavná osobnost má ještě stejné iniciály (napovím, že CH není písměno anglické abecedy)? Ha! A máte záhadu Dylanova textu na světě.

V písni je toho zajímavého plno a je zde hlavně mnoho odkazů na Bibli, mě ale zaujal spíše kryptický řádek:

“Mr. Freud with his dreams, Mr. Marx with his ax”

(“Pan Freud s jeho sny, pan Marx s jeho sekerou”)

Tady už je to až za hranou té obvyklé Dylanovy reference a brzy vás z toho začne bolet hlava. Je to kritika Marxe? Je to zastání? Kdo ví. Troufám si říct, že některé řádky si chtěl nechat Dylan raději pro sebe. A tohle je jeden z nich. Na stará kolena nemá potřebu vyvolávat roztržky kvůli Marxovi. Album mi tolika slavnými událostmi a osobnostmi trochu připomíná legendární Bulgakovův román Mistr a Markétka, ve kterém se autor také neustále vracel k významným událostem a osobnostem.

Skrze poctu výše zmíněnému bluesmanovi Jimmymu Reedovi se dostáváme k zvukově téměř ukolébavce “Mother of Muses”. To je asi vůbec nejdojemnější píseň alba. Dylan dnes nemá proč si hrát na drsňáka a ukazuje svou citlivou stránku. Převléká se na této písni skoro do kabátu Leonarda Cohena a skromná akustická píseň s dvěma kytarami a smyčcem zní až nadpozemsky hezky.

“Key West” o proslulém floridském ostrovu je další krásnou klidnou písní. Je to jako západ slunce. Dylanovi se podaří to, co velcí skladatelé a textaři umí perfektně – přenést vás úplně někde jinde. Z písně přímo cítíte ten teplý vítr a slyšíte šumění moře.

Tohle není ani píseň, jako spíše historický popis událostí, který by se měl pouštět v hodinách dějepisu.

Jak album začne, tak i končí. Akorát ještě v daleko velkolepějším stylu. “Murder Most Foul” je další dobovou pohlednicí, kdy se Dylan vrací k událostem okolo Kennedyho smrti, ale i k tehdejší kultuře. Tohle není ani píseň, jako spíše historický popis událostí, který by se měl pouštět v hodinách dějepisu.

Pokud by měl náhodou ještě někdo pochyby, že Bob Dylan obdržel Nobelovu cenu za literaturu neprávem, pak tohle veledílo “Murder Most Foul” musí přesvědčit. Dylan se pozastavuje například nad takovými detaily, jakože Lyndon B. Johnson, který byl po Kennedym následujícím prezidentem, složil přísahu v 2:38 odpoledne. Náhoda(?) chtěla tomu, že to vlastně ještě podpořilo konspirační teorie, kterých bylo po smrti Kennedyho tolik.

Bible, Pasáž: Skutky apoštolů 2,38:

„Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“

ACTS OF THE APOSTLES

Žádá Bob Dylan Lyndona B. Johnsona o litování jeho hříchů?

https://images.genius.com/7200076cac59b7d3d5bfade5120f2fc4.1000x791x1.jpg

Po této skoro 17 minut dlouhé skladbě Rough and Rowdy Ways končí a vy si možná říkáte, jaké máme štěstí, že jsme se konečně dočkali dalšího alba této ohromně důležité postavy nejen Americké, ale i světové hudby.

Bob Dylan – Rough and Rowdy Ways

Vydáno: 19. 6. 2020
Délka: 70:33
Žánry: Písničkář, Blues, Americana, Rythm and Blues, Blues-Rock, Folk-Rock
Rozhodně musíte slyšet: CD1: 2. False Prophet, 6. Goodbye Jimmy Reed, 7. Mother of Muses, 9. Key West; CD2: 1. Murder Most Faul

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Emma Drobná Suvereno Fallgrapp Katarzia

Druhé album slovenské popové zpěvačky Emmy Drobné ještě pořád zkouší její možnosti, ale i tak je to nejspíše nejlepší letošní popové album Československa. V pomyslném souboji na poli slovenské alternativní hudby září objev Fallgrapp, velké jméno Katarzia tentokrát naopak spíše zklamalo a nenaplnilo očekávání. S dnes nezvykle pozitivním rapem pak přišel z Bratislavy rapper Suvereno.

Vysvětlivky hodnocení:

½  je půl hvězdičky

+/- znamená silné/slabé = skoro (★★★½+☆  např. znamená: „Silných 3,5 z 5,0“ — tedy skoro 4,0.

Emma Drobná – Better Like This

Žánry: Dance Pop, Pop
Vydavatelství: Warner Music
Hodnocení: ★★★½+

Konečně někdo pochopil, že ke zpívání anglicky je zapotřebí anglicky umět. Nebo tedy alespoň umět výslovnost. Spousta českých zpěvaček má buďto tu smůlu, že mají tvrdší jazyk, anebo umí Emma Drobná prostě lépe anglicky. V podání Emmy Drobné je to totiž doopravdy jiný level.

Není to ale jediný aspekt, ve kterém Emma Drobná překonává například velmi podobně žánrově zaměřené album Kláry Výtiskové. Písně na Better Like This nejsou tak ambiciózní jako ty od Výtiskové, ale samotné melodie a skladatelské nápady se neztrácí tolik v produkci. Je pravda, že například “Demons” není úplně povedená píseň po produkční stránce. Zní to jako nějaká zvláštní kombinace tropické hudby, africké hudby a nostalgie popu okolo roku 2006. Nějak to postrádá šťávu a producentské trio Adrian Líška, Peter Graus a Tomáš Zubák z toho nevyždímali na 100% to, co šlo. Kdyby to bylo album nějakého malého projektu, tak prosím, ale je to přeci jenom album od největší nahrávací společnosti v Česku a na Slovensku.

R&B pozdních nocí “Watch Over Me” je naopak skutečná špička a velký triumf slovenského popu a je to známka toho, že je tohle album paradoxně místy poměrně alternativní a progresivní.

Jak výborná zpěvačka Emma Drobná je, se projeví vlastně až na “Should I Give Up”. Ač je totiž i jindy velice přesná, přeci jen její hlas není tak silný a svědčí jí tišší písně. Právě v písní jako tato, i v ještě tišší akusticé písni “I Loved You”, přejíždí veškerý ostatní soudobý československý pop parníkem. Jsou to prostě poctivě složené písničky složené od srdce, které v sobě nemají žádné zbytečné pozérství. Jediná píseň v mateřském jazyce “Stratím sa ti ráno” s populárním rapperem Separem je ale taky velmi dobrá píseň. Není sice tak progresivní a moderní jako jiné písně, ale má své kouzlo a atmosféru.

Největším hitem se z nějakého důvodu stalo “Yeah Baby! (F*ck With Me)”. Nejspíše díky pozitivní náladě, která z písně vyzařuje (textově je to spíše písnička o tom, jací jsou chlapi prasáci a není to nic extra radostného, ale nedělám si iluze, že všichni posluchači Evropy 2 perfektně ovládají angličtinu). “Yeah Baby! (F*ck With Me)” ale paradoxně patří do slabší půlky alba.

Texty Emmy Drobné možná nejsou na první pohled tak sofistikované, ale je na nich vidět ve skutečnosti vytříbený textařský um a působí daleko přirozeněji (byť to vlastně může být taky zapříčiněno tou výslovností).

“Go to Hell” zoufale volá o ještě lepší produkci, po stránce kompoziční je to ale parádní, moderní popový song. Skvělé taky je, že to nezní, jakoby Emma Drobná nějak vehementně kopírovala jiné. Naopak to zní, že si vyvinula svůj vlastní styl, který jí skvěle svědčí.

Některé písně jako “Heaven Only Knows” trochu uvízly v tom, co v popu frčelo tak před 10-15 lety, což je škoda. Pak tu jsou písně jako “I’ll Be Alright”, které se snaží o nějaký více okrajový zvuk, ale tak nějak neohrabaně. Kdyby se producenti drželi více stylu “Watch Me Over”, bylo by vše ještě daleko lepší.

Když se to však vezme kolem a kolem, Better Like This je výborné popové album a pro mě vlastně i překvapením. Před jeho spuštěním jsem znal totiž pouze  “Yeah Baby! (F*ck With Me)” a to rozhodně nevyjadřuje to, co se na albu děje poté. Na písni jsou totiž písně jako je “Between Us”, “Stratím sa ti ráno”, “Should I Give Up”,  “I Loved You” a výše už několikrát glorifikovaná “Watch Over Me”, které jsou daleko větší pecky.

Katarzia – Celibát

Žánr: Alternativní elektronická hudba, Alternativní Pop, Písničkářka
Vydavatelství: Slnko Records
Hodnocení: ★★★½-

Velká očekávání škodí. Zvláště, když se album nepovede natolik. Na to, jaké velké jméno slovenské alternativní scény Katarzia je, album zní poněkud vyprázdněně. Zní to jako verze Kdo chytá v žitě, ve kterém je hlavní postavou nikoliv 20letý kluk, ale žena okolo třicítky. Je to sice autentické a věříte všem těm pocitům, ale nálada alba nedává žádné východisko a marně v něm hledáte něco, co byste si z toho všeho mohli odnést. Všechno je předem odevzdané a prohrané.

Chápu, že album mělo být o samotě, takže to nebude žádná motivační fašírka. Jenže způsob, jakým album samotu představuje, je vážně až moc nezáživný. Katarzia na album Celibát sice rozhodně svou skvělou pověst nezkazila a neudělala špatné jméno svému talentu, který je na slovenské alternativní scéně pověstný, ale její nové album je v konkurenci toho, co na slovenské scéně dnes vychází dnes za skvosty a také s ohledem na to, co dokázala v minulosti, přeci jen zklamáním.

Je paradoxní, že to byla právě Katarzia, kdo byl tak výraznou postavou slovenské alternativní scény a kdo na ní pomáhal budovat silné základy. Tak aby byla scéna alespoň dostatečně vlivná a zaujala nějaké množství lidí, díky kterým začne ve své personální komplexnosti konkurovat komerčním stylům. Jak to ale bývá ve středním hudebním proudu, i ve zvířecí říši, občas přijdou noví a dravější jedinci, kteří nahradí ty původní a tak se to zdá i v případě Katarzie, která bude potřebovat po svém 4 albu nějaký impuls k nasbírání větší inspirace.

TIP: Fallgrapp – Ostrov

Žánry: Alternativní elektronická hudba, Neo-Soul, Acid Jazz, Art-Pop,
Vydavatelství: GERGAZ
Hodnocení: ★★★½-

Už z prvního poslechu jsem poznal, že Fallgrapp musí být skupina hudebníků, kteří se mimořádně orientují v alternativní hudbě. Jdou v tom slyšet nejen Radiohead a smyčce z jejich nového alba, ale například i mohutná, neo-jazzová basa Thundercata. Později navíc přijde i míchání alternativních vlivů s rapovými a album se jako krystal třpytí mnoha intenzitami a odráží světlo do mnoha směrů. Z alba Ostrov jde poznat, že Fallgrapp nejsou jenom skvělí hudebníci, ale i skvělí posluchači.

I přes skvělý hlas zpěvačky Nory Ibsenové Fallrapp neoslabují ani v instrumentálních skladbě Teracotta”, která patří k tomu nejlepšímu, co zde je. Ta mrazivá a tajemná atmosféra alba Ostrov i její titulní písně vás vtáhne velmi rychle a už nepustí. “V lístí” poslouží jako krásný, tichý dojezd alba. “Keď padal sneh” s teprve 19letým extrémně nadějným bratislavským producentem a raperem The Curly Simonem, zase slouží jako výborná most k většinovému posluchači a popu. Ostrov je nepochybně jedno z nejlepších alb, které letos v ČR a v SK vyšly. Slabších, ale 4,5 z 5,0.

Suvereno – PROMETHEUS II.

Žánry: Pop-Rap, Rap
Vydavatelství: Trinity Production
Hodnocení: ★★★½

Ve změti temného nihilistického rapu, který je dneska trendy, se extrémně hodí tenhle pohodový, prosluněný rap ze staré školy. Suvereno stojí nohama pevně na zemi a chce lidi pobavit. Je to taková vylepšená a inteligentní slovenská verze Pitbulla a vylepšená rapová verze Daniela Nekonečného. Možná jste si všimli, jak je vtipné, že mnoho raperů akcentuje filozofii toho být sami sebou, ale málokdo to nakonec vážně dodržuje. El Suvereno ano. Na albu asi nejvíce bije do očí duet s Tomášem Klusem. Ta píseň je vlastně sluníčkový bizár, který doopravdy není daleko od písniček Daniela Nekonečného (R.I.P.). Suvereno ALE dokáže šířit tuto sluníčkovou atmosféru opět tak dobře, že kdo má ještě srdce, nemůže mu tohle vlastně ani vyčítat. A přesně o tomhle album PROMETHEUS II. je.

Květy, Sam Smith, Jake Bugg, Mogwai

Česká alternativní kapela Květy vydala nový povedený singl Květy, který zní méně skromně a více ambiciózně než na co jsme od této brněnské kapely zvyklí. Sam Smith přestal plakat před vilou a snaží se skrze současnou nelehkou situaci dospět. Jake Bugg je v tomhle o kus dál a za pomocí vylepšeného nového zvuku se snaží předat posluchačům motivaci. Britskou trojici pak doplňuje skotská instrumentální post-rocková kapela Mogwai, která vzhledem ke seškrtanému kalendáři vydá album již v únoru 2021.

Kompletní přehled nových písní i s alternativními verzemi, remixy, covery nebo živými verzemi naleznete zde. Nezapomeňte si na našem Spotify profilu nalézt aktualizovaný playlist pro každý týden.

TIP: Květy – Do tmy

Květy vydaly naposledy studiové album v roce 2017. Komik do půl osmé byl poznamenán tragickou smrtí přítelkyně zpěváka Kyšperského. Ten je jakoby byl ztělesněním tragikomedie. Na jednu stranu je to mistr ponuré, melancholické hudby s texty, které se hodí tak akorát do šedivých upršených podvečerů listopadu strávených někde uprostřed post-komunistického sídliště, na stranu druhou má také neodmyslitelnou komickou část. Tu ukázal například v povedeném seriálu Trpaslík Petra Kolečka v roli otloukánka právníka, kterého hrál Martin Hofmann. 

Byl to takový Trpaslíkův Žížala z Kanceláře Blaník jen s ještě větší kopou smůly. Martin Kyšperský byl ale samozřejmě ještě předtím členem kapely Mucha, jejíž existence je založena na nadsázce a drsném humoru. V uplynulém roce vydávali humorné písničky dokonce i samotné květy. Tyto písně byly zveřejňován pouze na internet a měly většinou minimalistickou folkovou/písničkářskou podobu. Nyní jsou však Květy zpět a to v plné vážnosti. Jejich píseň Do tmy ve slokách se zvonivou kytarou připomíná britský zvuk introvertního alternativního/nezávislého rocku a velikány jako například The Smith. S industriálními zvuky však Květy volí více experimentální přístup. Na Květy až nezvykle ambiciózní a rozlehlý refrén zase připomíná více spíše tuzemské ikony alternativní scény Tata Bojs. Pokud si bude album držet takovou kvalitu ve všech písních, pak se máme na co těšit! 

Sam Smith – Kids Again

Rok 2020 byl nepochybně rokem melancholie a touhy po pohodlí minulosti. Celosvětová pandemie může vyvolat pocity nostalgie, když bylo vše snazší, když jste se museli bát maximálně o to, abyste stihli včas vaši schůzku v kavárně s přáteli. Rok 2020 ale také nabízí jakýsi drsný způsob pro to, abyste dospěli. Sam Smith se v úvodu pandemie moc nevyznamenal, když dal na sociální sítě video toho, jak pláče před svou obrovskou vilou a zoufá si, že zde bude muset být na několik týdnů zavřený. Sam Smith jakoby si však prošel oním dospěním a využil své zkušenosti v tom, aby udělal z písně „Kids Again“ možný kulturní milník, na který se bude vzpomínat jako na píseň, která má v sobě otisk doby. 

Smith uvedl v rozhovoru pro Apple Music, že „Kids Again“ je poslední skladbou na jeho připravovaném novém albu. Má to být skladba, která umožňuje „sedět a dívat se zpět na všechno“. „Kids Again“ znamená uvědomit si, že ačkoliv můžete někoho milovat v určitém období svého života, neznamená to, že by měl být v každé části vašeho života. Láska, kterou k této osobě mají, nezmizela, byla určena pouze pro jednu kapitolu. Když Smith vylévá své srdce nad posledním refrénem písně, máte pocit, jako by dospěli k neochotnému, ale konečnému přijetí závěru této kapitoly.

Jake Bugg – All I Need

Zatímco Sam Smith si teprve na současný nový pandemický svět zvyká, jeho takřka sousední nottinghamský kolega Jake Bugg sdílel už rovnou motivující singl s názvem „All I Need”. Nová skladba navazuje na skladby „Rabbit Hole“ a „Saviors Of The City“, přičemž druhá z nich byla první novou hudbou zpěváka a skladatele v roce 2020, kdy byla sdílena již v dubnu a byla doplněna krátkým hudebním filmem. 

Bugg působil vždycky jako trochu mimo naši dobu. Jakoby tady omylem přicestoval časem z 50. let. Jake Bugg tak zpívá o něčem, o čem bychom čekali, ž ebude zpívat spíše nějaký daleko starší zpívá.. “Říkej mi cynický, ale originální / Snažím se zapadnout do světa, který je tak digitální,” (“Call me cynical but original / I’m trying to fit into a world that is so digital“) zpívá přes mohutné bubny a soulově naladěnou kytaru. 

Píseň zní popravdě skoro jako spíše jako něco, co bylo původně napsáno pro Emeli Sandé, ale pro Bugga, který se po tvůrčí stránce neustále hledá, tohle jistě není špatný směr, byť si nelze nepovšimnout, že píseň jede dle nějakých zajetých kolejí nějakého současného britského rádiového standardu.

Mogwai – Dry Fantasy

Mogwai ohlásili nové album As the Love Continues, které vyjde 19. února 2021, které naváže na letošní ZEROZEROZERO vydané 1. května. Skupina sdílí hlavní singl „Dry Fantasy“. Nové album bylo nahráno počátkem tohoto roku ve Worcestershire v Anglii s producentem Davem Fridmannem. Obsahuje také příspěvky od Atticuse Rosse („Midnight Flit“) nebo Coliny Stetsona („Pat Stains“). Protože album As the Love Continues  vyjde 25 let po vydání debutového singlu kapely „Tuner“ / „Lower“, podle tiskových materiálů doufá Stuart Braithwaite z Mogwai, že nové album bude pro posluchače důležité v tom, jak je dokáže přenést na nějaké jiné místo. „Pokud nejste někde, kde je to opravdu úžasné, proč tady sedíte a posloucháte nějakou divnou hudbu, jako je tato?“

Album As the Love Continues má být vydáno na vinylových, digitálních a CD formátech, stejně jako speciální edici box setu, která bude obsahovat CD, barevný dvojitý vinyl, jedno LP s demo skladbami i fotoknihu.

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Weyes Blood se uzavírá do svého podmořského světa, vám se za ní chce taky Vlastním jménem Natalie Mering z kalifornské Santa Monicy,...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com