Denní archiv:14.11.2020

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Mistr Dylan na Rough and Rowdy Ways střílí reference jednu za druhou, přivádí největší postavy dějin a učí dějepis, vše přitom většinou srozumitelně

8 let jsme neslyšeli od jednoho z 10 největších skladatelů a textařů novodobé éry hudby Boba Dylana žádnou novou vlastní hudbu. Teprve teď přišlo nové album originální hudby Rough and Rowdy Ways. Bob Dylan sice koncertoval, avšak na takovou legendu se stal Dylan po tvůrčí stránce až příliš tvrdě spícím obrem. Ticho okolo něj se tak rozplynulo až na podzim roku 2016, když světem obletěla zpráva, že má Bob Dylan obdržet Nobelovu cenu za literaturu a to jako vůbec první hudební textař v historii tohoto ocenění předávaného významným osobnostem této planety.

Sám Dylan z toho však byl tak rozpačitý, že si pro Nobelovu cenu přišel až o pár týdnů po oficiálním předání ceny úplně potají. Dylan v poslední době nemá moc rád humbuk okolo něj a chce mít klid. Prakticky dělá opak toho, co na počátku jeho kariéry, když jak sám později  o tomto období prohlásil: “Prodal duši ďáblu,” snažil se na sebe upozornit, vzbudit kontroverze a do své původně folkové hudby začal implementovat čím dál víc rockových vlivů.

Bob Dylan
Bob Dylan

Možná i proto v uplynulém období vydával pouze alba obsahující předělávky starých písní většinou od interpretů, které Dylan obdivoval během svého dětství a dospívání. Tato cover alba byla velmi dobrá a Dylan podal jeho oblíbené písně se svým charakteristickým stylem, což je samo o sobě cenné. Avšak nejeden fanoušek i kritik si začal stěžovat, že už by to chtělo taky od Dylana nějakou tu originální hudbu.

Album mistra řemesla

V tomto zbožném přání byla premisa, že Dylan na to pořád má a jeho nové album bude mít díky tvůrčí stránce větší přínos než album předělávek a tato premisa byla jistě spolu s vydáním Rough and Rowdy Ways naplněna. Není to totiž sice album nikterak velkolepé, není to album, které by bořilo hranice, ani album, které by mělo nějaké obrovské ambice. Je to ale album poctivého řemesla od samotného mistra řemesla.

Je v tom krása toho, když například pozorujete skvělého stárnoucího kuchaře, jak vaří v televizi. Takový Jacques Pépin asi taky vařil nejlépe, jak mu bylo tak 50, ale pozorovat jej dělat na stará kolena ty snad nejperfektnější volská oka na planetě ve své útulné kuchyni, má v sobě takové své jedinečné kouzlo.

Dylan si tak hraje 17 minut dlouhé skladby. V jeho věku a s jeho postavením těžko musí řešit něco jako, že je píseň moc dlouhá. Nikdo z nahrávací společnosti mu nezavolá a nevyčte mu to a skoro ani nikdo z kritiků si to nedovolí. Je však třeba říci, že Dylan ani své pozice nezneužívá na to, aby ukázal jazykem, který rozumí jen on sám. Je obdivuhodné, že i po těch letech, kdy žije v bublině slavného člověka, dokáže pořád mluvit jazykem, kterým rozumí jak profesoři literatury na vysokých školách, tak skladníci.

Chce, abychom porozuměli jeho odkazům a to ať už naráží na Shakespeara, Homéra, Kennedyho, apoštoly z Bible a nebo jeho kolegu z branže Leona Russella. Skladníci si vezmou své, ti co rádi dumají nad písněmi si vezmou své. A tak pro jedny je řeka Rubikon prostě řeka Rubikon a někteří v tom hledají ještě nějakou meta-metonymii, která se ještě povyšuje nad tu původní o Caesarově vyvolání občanské války. Filozof se nažere, pro skladníka zůstane koza celá.

Caesar, Marx, Freud, Jimmy Reed… Tolik osobností na jednom albu aby člověk pohledal

O inspiracích Boba Dylana by se jistě dala napsat celá kniha. Jen tak povrchním odhadem, ale lze tentokrát hádat Toma Waitse a Leonarda Cohena v těch více poetických a rozjímavých částech alba. Jméno Jimmyho Reeda svítí z části bluesové už jen jakmile se podíváte na seznam písní na albu.

V textech se Dylan neustále obrací k minulosti, což je tak něják v jeho věku pochopitelné. Každá nostalgická vsuvka Boba Dylana je však velmi cenná. “I Contain Multitudes” poskytuje výborný úvod alba, které nastartuje svou pohodovou atmosférou. Zatímco Bob Dylan vzpomíná na to, co zažil, chrlí jeden odkaz za druhým. Je to jako cenná a vzácná stará pohlednice, kterou vám věnuje starší příbuzný. “False Propeth” už pochází z blues-rockové části Dylana. Z tvorby, při které mu napovídá jeho ďábel na rameni.

“My Own Version of You” – to je píseň, která je svým zvukem retro i na Dylana. Dylan se v ní vydává do svého dětství. Do let, kdy vládl blues, ale rock’n’roll se ještě neoddělil. Je zde několik zajímavých řádků.

“And I ask myself, ‘What would Julius Caesar do?’”

(“A ptám se sám sebe: ‘Co by na mém místě udělal Julius Caesar?'”)

Nejprve polemizuje Dylan. Je to ta právě typická Dylanovina. Můžete si říct Ok, protože Julius Caesar to byl prostě velký panovník, který uměl dělat rozhodnutí (byť se mu třeba některá vymstila, jeho úspěšnost rozhodnutí byla jistě pořád dobrá). Julis Caesar má však iniciály J.C. a která slavná osobnost má ještě stejné iniciály (napovím, že CH není písměno anglické abecedy)? Ha! A máte záhadu Dylanova textu na světě.

V písni je toho zajímavého plno a je zde hlavně mnoho odkazů na Bibli, mě ale zaujal spíše kryptický řádek:

“Mr. Freud with his dreams, Mr. Marx with his ax”

(“Pan Freud s jeho sny, pan Marx s jeho sekerou”)

Tady už je to až za hranou té obvyklé Dylanovy reference a brzy vás z toho začne bolet hlava. Je to kritika Marxe? Je to zastání? Kdo ví. Troufám si říct, že některé řádky si chtěl nechat Dylan raději pro sebe. A tohle je jeden z nich. Na stará kolena nemá potřebu vyvolávat roztržky kvůli Marxovi. Album mi tolika slavnými událostmi a osobnostmi trochu připomíná legendární Bulgakovův román Mistr a Markétka, ve kterém se autor také neustále vracel k významným událostem a osobnostem.

Skrze poctu výše zmíněnému bluesmanovi Jimmymu Reedovi se dostáváme k zvukově téměř ukolébavce “Mother of Muses”. To je asi vůbec nejdojemnější píseň alba. Dylan dnes nemá proč si hrát na drsňáka a ukazuje svou citlivou stránku. Převléká se na této písni skoro do kabátu Leonarda Cohena a skromná akustická píseň s dvěma kytarami a smyčcem zní až nadpozemsky hezky.

“Key West” o proslulém floridském ostrovu je další krásnou klidnou písní. Je to jako západ slunce. Dylanovi se podaří to, co velcí skladatelé a textaři umí perfektně – přenést vás úplně někde jinde. Z písně přímo cítíte ten teplý vítr a slyšíte šumění moře.

Tohle není ani píseň, jako spíše historický popis událostí, který by se měl pouštět v hodinách dějepisu.

Jak album začne, tak i končí. Akorát ještě v daleko velkolepějším stylu. “Murder Most Foul” je další dobovou pohlednicí, kdy se Dylan vrací k událostem okolo Kennedyho smrti, ale i k tehdejší kultuře. Tohle není ani píseň, jako spíše historický popis událostí, který by se měl pouštět v hodinách dějepisu.

Pokud by měl náhodou ještě někdo pochyby, že Bob Dylan obdržel Nobelovu cenu za literaturu neprávem, pak tohle veledílo “Murder Most Foul” musí přesvědčit. Dylan se pozastavuje například nad takovými detaily, jakože Lyndon B. Johnson, který byl po Kennedym následujícím prezidentem, složil přísahu v 2:38 odpoledne. Náhoda(?) chtěla tomu, že to vlastně ještě podpořilo konspirační teorie, kterých bylo po smrti Kennedyho tolik.

Bible, Pasáž: Skutky apoštolů 2,38:

„Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“

ACTS OF THE APOSTLES

Žádá Bob Dylan Lyndona B. Johnsona o litování jeho hříchů?

https://images.genius.com/7200076cac59b7d3d5bfade5120f2fc4.1000x791x1.jpg

Po této skoro 17 minut dlouhé skladbě Rough and Rowdy Ways končí a vy si možná říkáte, jaké máme štěstí, že jsme se konečně dočkali dalšího alba této ohromně důležité postavy nejen Americké, ale i světové hudby.

Bob Dylan – Rough and Rowdy Ways

Vydáno: 19. 6. 2020
Délka: 70:33
Žánry: Písničkář, Blues, Americana, Rythm and Blues, Blues-Rock, Folk-Rock
Rozhodně musíte slyšet: CD1: 2. False Prophet, 6. Goodbye Jimmy Reed, 7. Mother of Muses, 9. Key West; CD2: 1. Murder Most Faul

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: The Weeknd a jeho After Hours je hitová párty v jejíž prostředku se z ničeho nic ocitnete v 80. letech Čtvrté The...