Měsíční archiv:Prosinec 2020

od Patrik Müller -
Michael Stipe R.E.M.

Bývalý frontman dnes již neaktivní kapely R.E.M. Michael Stipe pracuje na hudbě, která naváže na jeho singly z roku 2020 „Drive To The Ocean“ a „No Time For Love Like Now“, na kterých Stipe spolupracoval s kytaristou americké alternativní skupiny The National Aaronem Dessnerem. Stipe již vydal „Your Capricious Soul“ coby debutový singl listopadu roku 2019.

„Pracují na 18 kouscích.“ Uvedl pro britský hudební magazín Uncut. Dále dodal: „Některé jsou více dokončené než ostatní, některé mají text, některé ne.“

Michael Stipe patří k nejuznávanějším textařům generace, ale ve skládání hudby je skoro nováčkem

„Hodil jsem si do cesty několik překážek tím, že jsem se rozhodl skládat hudbu sám.“ Vysvětloval. „Nikdy předtím jsem hudbu neskládal, což znamená, že jsem v zcela jiné roli, než v jaké jsem byl v R.E.M.,“ prozradil Stipe, který psal v R.E.M. především texty, zatímco zbytek kapely se staralo o hudbu.

První ze dvou sólových písní Michaela Stipea:

Proces vzniku písní R.E.M. byl přitom vždy trochu záhadou. Výpis zásluh na albu neposkytl prakticky žádnou stopu. Po celá léta byli na písních podepsání: „Berry, Buck, Mills, Stipe,“ ale předpokládalo se, že kytarista Peter Buck, basista a klávesista Mike Mills a bubeník Bill Berry přijdou s hudbou a poté zpěvák Michael Stipe přidá vokální melodii a texty.

Až v roce 2008 se rozpovídal pro Chicage Tribune Mike Millls o tom, jak písně R.E.M. vznikaly: Na začátku jsme určitě byli pořád spolu, takže jsme spolu psali i písničky. Ano, rozhodně se to změnilo. Peter píše své věci hudebně. Já píšu své věci hudebně. Pak to předáme Michaelovi. Ale pak, když se sejdeme, abychom se naučili písničky toho druhého, vím, že do toho vnáším své myšlenky a nápady a Peter do toho vnáší své myšlenky a nápady a postupně formujeme své písně do písně R.E.M..

Stipe: „Jsem ve fázi života, kdy se opravdu nemusím líbit nikomu kromě sebe“

Nyní Stipe prozradil, jak skládá on: „Píšu o věcech, se kterými jsem neměl nikdy žádné zkušenosti. Ale právě tohle mě vzrušuje.“ Stipe dále pokračoval: „Neumím hrát na nástroj, takže skládání je pro mě napínavější, protože opravdu nevím, co dělám, a nebojím se blbě znějícího zvuků. Takže ťukání do syntezátorů je pro mě snadný způsob, jak vytvářet.“

“Your Capricious Soul” byl prvním sólovým songem Michaela Stipea:

Michael Stipe, který mimochodem nějakou dobu pobýval v zemích bývalého východního bloku a trávil nějaký čas také v Praze, Olomouci nebo na Jižní Moravě, také hovořil o své touze tvořit: „Je to něco, co ve mně vyvolá pocit, že opravdu žiji v daném okamžiku“.

„Ve věku 60 let opravdu nechci dělat věci, které jsou snadné,“ řekl Stipe. „V podstatě si můžu dělat, co k**va chci. Jsem ve fázi života, kdy se opravdu nemusím líbit nikomu kromě sebe.“

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

Cardi B WAP Pitchfork

Za dobu provozování tohoto mého občanského žurnalismu, který započal koncem roku 2016, jsem se při čtení zahraničních i českých hudebních článků setkal s ledasčím. Jestliže však největší hudební plátky považují “WAP” Cardi B za nejlepší píseň roku, je hudební kritika mrtvá. Není to ale nic, co by bylo překvapením, vzhledem k poslednímu vývoji už převážně online magazínů jako Pitchfork, NME nebo Rolling Stone. Jenže člověk si některé věci neuvědomuje, dokud mu někdo konečně nedá facku.

V posledních tří letech jsem se setkal s vychvalováním alb pochybné kvality (okamžitě mě napadne The Big Day Chance the Rapper), naopak až dětinským haněním alb, které byly v pohodě a zábavné (napadne mě okamžitě Reputation Taylor Swift). Spatření dlouho očekávaného seznamu nejlepších písní roku 2020 od Pitchforku, ale i dalších magazínů zabývajících se plně nebo zčásti hudbou (Rolling Stone, NPR, Vulture…), mi ale změnilo pohled na současný hudební žurnalismus.

Příběh Pitchforku: Z nezávislého webu se stala značka a sranda skončila

Když jsem tento web zakládal a také se díval po tom, kam by mohl pokračovat, vzhlížel jsem vždy k americkému hudebnímu serveru Pitchfork jako ke vzoru toho, jak by měl úspěšný hudební web vypadat. Byla to i jedna z největších inspirací pro to, abych tento web vůbec založil a strávil na něm hodiny zaplacené jen pár štědrými dary čtenářů (za což si cením ty, kteří něco přispěli na provoz, ještě více).

Je pravda, že v posledních letech jsem recenze Pitchforku bral čím dál více s rezervou a dokonce se stávalo, že jsem s nimi v jejich recenzích možná dokonce spíše nesouhlasil než souhlasil. Jejich detailní hodnotící systém se nějak porouchal. Hodnocení působilo tak nějak náhodně, nebyla zde taková kontinuita a náročnost jako dříve a Pitchfork se bál toho, co udělal v první dekádě tohoto století, kdy vzbudil ohlasy například tím, když namísto textu recenze na nové album australské rockové kapely Jet Shine On vložil do článku YouTube video čůrající opici a album ohodnotili 0,0. Nyní se Pitchfork bojí jít pod 6,0. A zvlášť v případě, že se jedná o rapové album.

Ale stejně…

Příběh Pitchforku je inspirativní. V devadesátých letech Pitchfork začal za raných časů internetu jako blog jednoho vysokoškolského studenta, kterého bavilo psát hudební recenze (začátky jako přes kopírák s Music NOW) a dnes má tento server své kanceláře ve zbrusu novém newyorském One World Trade Center a pořádá vlastní hudební festivaly. Zatímco ostatním návštěvnost klesá, oni jsou stále snad ještě větší než kdy jindy. Je to silná obchodní značka a těžko vzhledem k úspěchu a byznys modelu hledat lepší vzor než právě Pitchfork.

V roce 2015 byl Pitchfork prodán mediální společnosti Condé Nast vlastnící také například magazíny Vogue, The New Yorker, GQ, Glamour, Vanity Fair nebo Wired. Zakladatel Ryan Schreiber se zde už musel cítit jako páté kolo u vozu, a tak Pitchfork minulý rok nadobro opustil:

 

Byla by ale chyba vzhlížet zrovna k tomuto plátku úplně ve všech ohledech. Úspěšný byznys model totiž jakoby zastínil čím dál tím víc ideál hudební žurnalistiky, který nejen mně, ale asi i pro většinu lidí, představuje pan Jiří Černý. Posláním hudebních kritiků by totiž mělo být hlavně pomoci lidem najít cestu k hudbě. Pomoci jim najít jejich oblíbenou hudbu. Ale taky, když je nutné, sdělit jim, že nemají marnit čas posloucháním něčeho, co nemá smysl poslouchat a alespoň se pokusit vyždímat z hudebníků a zpěváků to nejlepší, co v nich je tím, že jim neskočíme na každou blbost, kterou vydají.

Problémem Pitchforku je, že už dávno neslouží jako přehlídka názoru vysokoškolského studenta a hudebních žurnalistů najatých za, jak se říká “suché z nosu”, ale stal se mezi některými obyvateli především v USA vlastně součástí jejich životního stylu. Pitchfork je součástí života jeho čtenářů stejně jako značka oblečení, kterou rádi oblékají a jejich oblíbená restaurace nebo kavárna. To je sice skvělé, ale vyprchala z toho bohužel nezávislost, rebelství, subkultura i humor a nadhled. Vše je bráno až moc vážně. Když dnes přijdete na hlavní stranu Pitchforku, máte pocit, že jste v nějakém velkém nákupním centru, ne v malém zapadlém krámku s vinylovými deskami.

Vidlička Pitchforku se tak otupila a začala prodávat jako každá velká značka úplně vše, co by se mohlo líbit alespoň malé části jejich čtenářů.

Když se z něčeho stane obchodní značka, objeví se tady jeden podstatný problém. Když jdete do fastfoodu, nikdo vám tam u pokladny neřekne, že tyhle jejich 4 hamburgery nestojí za nic, i když se hodně prodávají, naopak tenhle s větším masem a pravým chedarem, který chutná daleko lépe, než ten rozteklý tavený humus, je velmi chutný. Stejně tak vám v nějakém známém obchodním řetězci s oblečením neřeknou, že těchto jejich 50 triček vám po vyprání vybledne, ale naopak těchhle 200 triček, je šito z kvalitního materiálu a těchto 10 z ještě lepšího.

Původně hudební magazíny jsou dnes spíše plátky o masové kultuře mladých, hudba je jen doplněk

Vidlička Pitchforku se tak otupila a začala prodávat jako každá velká značka úplně vše, co by se mohlo líbit alespoň malé části jejich čtenářů – či potenciálních čtenářů – a co nenaštve zákazníky stávající. Změnili se ostatně také i samotní čtenáři. Původní čtenáři Pitchforku dnes mají třeba děti nebo náročnou práci a nemají moc čas na to číst dlouhé hudební recenze autorů, kteří se berou příliš vážně. Většinoví čtenáři Pitchforku už pak nejsou ti stejní mladí intelektuálové a ti správni hudební šprti, co našli perfektní vyjádření své životní frustrace v OK Computer Radiohead, ale s tím, jak jsou i pro Pitchfork důležité sociální sítě, se stali čtenáři Pitchforku také posluchači mainstreamu.

Stejně jako u nás automaticky mnoho lidí, když se chtějí podívat, co je nového v hudbě, jdou automaticky na Musicserver, protože to byl jeden z prvních českých hudebních serverů, v USA je to tak s Pitchforkem, který s mladými dokáže držet krok daleko lépe než dnes v kómatu a na přístrojích napojení starší, původně tištění starší bratři Rolling Stone a NME, jejichž příjmy rapidně klesají a jejich značka stagnuje.

Problém je, že ani přeorientování na rap a elektroniku, moc Rolling Stone ani NME nepomohl. Fanoušci popové elektronické hudby a rapu totiž většinou nepatří mezi ty, kteří by trávili hodiny laborováním nad tím, proč jejich oblíbený interpret zvolil v této větě to či ono slovo a na co naráží. Nic proti tomu, ale zkrátka berou hudbu jinak. Spíše jí chtějí zažít než nad ní přemýšlet a to je v pořádku. Hudební web se na takových lidech ale postavit nedá.

V pokusu o záchranu těchto magazínů, se tak staly oba původně tištěné magazíny, především ale Rolling Stone, hlavně politickým magazínem, který už hudbu bere vedle politiky, filmů a seriálů, už jen jako doplněk obsahu. Stačí se podívat na jejich hlavní stránku.

Mladší a od počátku digitální Pitchfork si v tomto stále vede ještě jakž takž dobře. I ten se však stal, aby přežil, magazínem o kultuře mladých lidí. Ne tolik výrazně jako Rolling Stone nebo NME, ale stal.

Větší potupu pro afroamerickou hudbu plnou talentovaných lidí, by nevymyslel Pitchfork, ani kdyby jej vedli samotní členové Ku-klux-klanu

Pitchfork tím pádem nechce, byť jen maličko, naštvat kohokoliv ze svých čtenářů. A tak se podbízí úplně každé blbosti, která je dnes populární. Přišli na chytrou strategii kombinace hudby pro intelektuály a hudby pro masy a rap v tomto slouží jako užitečný prostředek. Přiláká puberťáky, přiláká nové čtenáře a jestli ještě zbývají na Pitchforku nějací kulturní intelektuálové, ty obyčejně nenaštve.

Mainstreamový rap se tak najednou stal stejně dobře hodnoceným, jako alba jakýchkoliv alternativních stylů (i alternativního rapu). Ani někteří čtenáři nechtěli jít proti proudu svého oblíbeného magazínu a řekli si asi něco jako: “Když hodnotí dobře Tylera the Creatora, který dělá skvělou hudbu, asi bude dobrá i stejně pozitivně hodnocená hudba (ve skutečnosti neoriginálního a levně znějícího) Gunna and Lil Babyho.” Jediného, koho si troufne Pitchfork kritizovat, jsou rappeři, kteří se ukážou v soukromí jako násilníci – viz snad jediné výrazně negativní recenze rapu za poslední dobu 6ix 9ine, Sun Kil Moon, či XXXTentacion. To a nebo vyloženě neoriginální a staromódní kapely „bílých mužů“ jako Greta Van Fleet.

Kritizovat černošské rapery Pitchforku není po chuti, protože se s tím váže nehezká historicky-společenská otázka, která by mohla jejich čtenáře uvést do rozpaků. A protože jsou jejich cílovou skupinou lidé velmi liberální, často progresivně levicoví, jenž jsou na tyhle věci velmi hákliví (často více než samotná minoritní komunita), Pitchfork si nemůže dovolit, aby je někdo nazval rasistickým plátkem (a že tito lidé často nazvou někoho rasistou jen na potkání).

To, jak uvažuje Pitchfork a jeho čtenáři nechtěně perfektně vyjádřil v roce 2010 komik Patrice O’Neal. On tím sice myslel obecně všechny bílé lidi, ale čím dál víc mám pocit, že to nejlépe to sedí právě na tuto skupinu lidí:

Jmenování písně “WAP” Cardi B je v tomhle asi něco jako, když se u přijímacích zkoušek na Harvard ubírají body Asiatům a přidávají body Afroameričanům. Pozitivní rasismus, kterým blbě se cítící bílí lidé, kteří to myslí dobře, ve výsledku akorát dané minoritní komunitě škodí. Vsadím se, že větší polovina (nejen) amerického černošského obyvatelstva se stydí za to, že je v současné době v showbyznysu reprezentuje někdo tak nedůstojný jako Cardi B.

Ještě nějaký důkaz, že je Cardi B spíše urážkou pro černošskou komunitu?
Ještě nějaký důkaz, že je Cardi B spíše urážkou pro černošskou komunitu?

Je přímo skandální, že vzorem úspěchu černošského obyvatelstva má být striptérka zpívající o své “extrémně mokré kundě”. Přitom je v hudbě tolik talentovaných afroameričanů od The Weeknda, přes spíše alternativní umělce jako již zmíněného Tylera the Creatora, Kelely, Thundercata, Blood Orange, Toro Y Moi, Young Fathers, Yves Tumor, Stormzy, Solange, Jorji Smith a tak dále a tak dále. Jestli takto chtěli všichni zúčastnění černošské komunitě pomoci, pak snad udělali hůř než kdyby si v redakci Pitchforku na hlavy nasadili bílé špičaté kukly. Kdyby vedli Pitchfork zástupci Ku-klux-klanu, nedokázali by vymyslet takovou újmu hudbě afroamerické komunity, jakou vymyslel Pitchfork a další plátky tímto svým hudebním populismem. A jejich čtenáři, kteří je neopustili, jsou samozřejmě spoluviníky.

Proti argumenty: “WAP“ je progresivní umění, demonstrace ženské síly a Bloodhound Gang vám nevadí

Pitchfork dnes připomíná tento meme: “Jak se děcka máte? Já mám taky rád rap a starám se o černošskou komunitu a feminismus jako vy. Proto si myslím, že je Cardi B nejlepší.”

How do you do, fellow kids' has become the 'how do you do, fellow kids' of memes - The Verge

A když už jsme u těch memů. Doporučoval bych tento nedoceněný článek z Medium, kde afroameričanka vysvětluje, proč je uctívání Cardi B medvědí službou pro komunitu.

Jsem si jistý, že i někteří intelektuálové mohou namítat, že je píseň velmi progresivní a kontroverzní a proto je tak dobrá. To je samozřejmě nesmysl. To bychom mohli na Oscary nominovat nějaký pornografický snímek a argumentovat tím, že je kontroverznější a více progresivní než ostatní filmy a proto si zaslouží vyhrát. Kontroverze je to navíc na mentální úrovni začínající puberty.

Druhý důvod, který je uváděn, proč je píseň tak dobrá, je ten, že se prý jedná o demonstraci ženské síly.

Kromě sexuálně explicitního textu, není na písni zajímavého vůbec nic. Produkce písně je na úrovni třetího tutoriálu z návodu “Jak vytvořit trapový beat v FL Studio”. Vzhledem k tomu, že jsou producenti talentovaní a pracovití lidé, vytvořil to producent Austin Owens (Ayo the Producer), nejspíše při pobytu na záchodě s laptopem. Hloupost se bohužel prodává dobře, zvlášť když je vychvalována i lidmi, co jindy vypadají, že se v hudbě vyzají:

Tuzemské Radio Wave napsalo: „čistě maloměstské pohoršení, které říká dost o tom, jak moc se bojíme žen.“ Přitom v samotném podcastu sami Hana Trojánková Biriczová a Šimon Holý uznali, že obrazné popisy o mopu, který má utřít mokrou podlahu, už naráží na limity toho, co jsou schopni slyšet a co je jim příjemné vzhledem k jejich katolickému, resp. židovskému vychování. Mě samotného však nepohoršuje samotný obsah písně.

Ctím svobodu slova. Pohoršuje mě to, co na všech špatných písních jakéhokoliv tématu. Její hloupost, primitivita, ekonomický kalkul, marketing šokem a prvoplánovitost. Je to jako můj oblíbený příklad s tříletým dítětem (pardon, že zrovna do tohohle musím tahat děti), co mlátí do bubínku vařechou. To je taky velmi netradiční a odvážné umění, ale moc kvalitní asi není. Stejně tak nějaké texty, které by hovořily o fekálních věcech by byly netradiční a odvážné, ale nikoho by asi nenapadlo tomu tleskat, protože ví, že je to primitivní. Otravné reklamy na Alzu a XXXLutz pak taky nikdo nepovažuje za kvalitní uměleckým zpracováním, ale spíše ekonomicky. Jestli tedy kvalitu písně měříme zrovna tímto, je to konec hudební kritiky.

Honorování této písně je tragický pohřeb hudební kritiky a zaprodání se masové stupiditě a populismu.

Třetí, dle mého názoru nejlepší argument (ale pořád slabý), je: „Ale jiné oplzlé písně (od mužů) vám nevadily.“ Radio Wave si pro to vybralo jako příklad Kryštof a “Obchodník s deštěm“. To ale není moc šťastný příklad. V písni je totiž sexuální téma přeci jen alespoň částečně schováváno za poetiku. Jako lepší příklad se jeví ale jeden z největších popových hitů devadesátek od Bloodhound Gang.

Tady je ale důležitý kontext. Vůbec nikoho by tehdy nenapadlo psát dlouhé elaboráty o tom, jak je “Bad Touch“ revoluční písní a dávat je na první místa nejlepších písní roku. “Bad Touch“, která mimochodem přirovnání s mopem použila jako první („Love, the kind you clean up with a mop and bucket“), bylo jako všechny ostatní písně Bloodhound Gang hudební komedie od kapely, co na sebe navzájem močili na pódium a do trenek strkali Ruskou vlajku. Všichni to brali jako totální koninu a kdyby někdo psal komentáře o tom, jak moc je to důležitá píseň pro naší kulturu, všichni by si v devadesátých letech klepali na čelo, co je to za hlupáka.

https://i.giphy.com/media/SWoRKslHVtqEasqYCJ/giphy.webp

To doopravdy nedokážeme rozpoznat legraci (“The Bad Touch“) od písně, která je brána jako nejdůležitější kulturně-společenský počin roku (“WAP“)?

Přitom tohle všechno je stejně nakonec taková omáčka proto, aby se to obhájilo té intelektuální části čtenářů, kteří zůstali. Hlavní je ale nakonec zase oslovení mas a peníze z toho plynoucí. Honorování této písně je tragický pohřeb hudební kritiky a zaprodání se masové stupiditě a populismu.

Čas trochu přehodnotit i Music NOW

Je to z části pokrytecké, ale proč bych se já měl ve svém osobním volnu s business bilancí 0 korun českých, pokoušet psát hudební kritiku, když o to očividně dnes stojí málokdo. Mám teď málo času na to, abych psal články o tom, co si přečte dvacet lidí. V návaznosti na emaily, které mi chodí jakožto zpětná vazba od uživatelů, jsem už dlouho uvažoval přehodnotit styl vedení Music NOW.

Jsem si vědom, že mnoho z vás, co pravidelně sledujete tento web, zde chodíte hlavně kvůli recenzím. Nemůžeme ale donekonečna rozebírat alba, pokud nemáme dostatečně silnou komunitu. V mém osobním životě si nemohu dovolit marnit takto čas. Music NOW bude tedy od teď také populistický, kulturní magazín jako Pitchfork, ale jinak a lépe. Recenze zůstanou, ale bude jich méně. Větší prostor dostanou články o zajímavých tématech týkajících se hudby (už mám připraven slušný seznam), různé seznamy písní, alb a umělců dle témat, komentáře, rozhovory, v jednání je také fórum pro uživatele.

Budeme taky “cool”, ale doopravdy. S populárními, ale kvalitními články a kvalitní hudbou.

I'm Going To Build My Own Theme Park With Blackjack and Hookers | Know Your Meme

Autor: Patrik Müller

A pokud k tomu chcete přispět, uděláte nám radost, pokud vyplníte tento formulář s pár otázkami ohledně toho, kam by mohlo Music NOW dále směřovat. Mělo by to zabrat max. 5 minut. Díky mockrát!

od Patrik Müller -
Dr Luke Fiona Apple Kesha
Dr Luke Fiona Apple Kesha

Přehled nominací na Grammy jsme vám již nabízeli v samostatném článku. V tom množství kategorií vám ale možná uniklo jedno zajímavé jméno, které se zde objevilo. Je jím hudební producent Dr. Luke stojící za hity Keshi nebo Katy Perry. Ten se letos vrátil do hudebního prostředí díky produkce úspěšné písně “Say So” od Doja Cat. V roce 2017 přitom skončil soudní spor mezi ním a Keshou, která jej nařkla ze sexuálního zneužívání.

Za Los Angeleskou zpěvačku se tehdy postavilo mnoho velkých jmen ženské hudby. Ať už přes sociální sítě nebo skrze rozhovory v tradičních médiích, vyjádřili svou podporu Keshi taková významná jména dnešní hudby jako Miley Cyrus, Fiona Apple, Demi Lovato, Lady Gaga nebo Lorde.

Grammy jde překvapivě proti většině a pro Dr. Luka riskují vlastní pověst

Právě Fiona Apple se stala hlavní bojovnicí za Keshu. Miley Cyrus pak sdílela na Instagramu fotografii Fiony Apple, jak drží transparent hlásající: „Kesho – jsem za tebe tak naštvaná. Mýlili se. Je mi to moc líto.“

Za Keshu se postavili také někteří producenti, Jack Antonoff a Zedd nabídli, že budou produkovat a spolupracovat s Keshou, přičemž druhý z nich nakonec skutečně vyprodukoval její píseň „True Colors“.

Za tímto úspěšným hitem Doji Cat stojí nenáviděný psanec Dr. Luke. Podepsal se pod ní jako Tyson Trax, ale pak pravda vyplavala na povrch, že jím není nikdo jiný než Dr. Luke:

Když Adele převzala trofej na Brit Awards, uvedla: „Rád bych také využila této chvíle k veřejné podpoře Keshy.“ Zpěvačka a skladatelka Taylor Swift dokonce věnovala 250 000 amerických dolarů na pomoc s jakoukoli finanční potřebou Keshy. Lady Gaga, Iggy Azalea, Demi Lovato, Lilly Singh, Alessia Cara, Ariana Grande, Lily Allen, Kelly Clarkson, Lorde, Haim, Marina Diamandis a další umělci podporovali Keshu prostřednictvím sociálních médií a k nim se přidávali i jejich fanoušci.

Proto je velmi překvapivé, že pořadatelé Grammy Awards takto riskují svou reputaci a dobré jméno tohoto nejprestižnějšího hudebního předávání cen a nominovali v kategorii nahrávka roku “Say So” Doja Cat a jelikož to tak v této kategorii bývá zvykem, i producenta této písně, tedy Dr. Luka.

Dr. Luke se vrátil hned po konci soudního sporu, ale schovával se za tajemná jména

Prakticky ihned po konci soudního sporu, který neshledal Dr. Luka vinným, se vrátil pod anonymním pseudonymem Made In China. Spolupracoval tehdy s americkými zpěváky a rappery Trey Songz, Ne-Yo, Big Boi a německou zpěvačkou Kim Petras. V roce 2019 pak produkoval 5 skladeb Doji Cat na albu Hot Pink pod pseudonymem Tyson Trax. Za Dr. Luka se tehdy postavili hlavně afroameričtí rappeři. Kromě již zmíněných spolupracoval také se Saweetie, Juice WRLD nebo Lilem Waynem (s tím spolupracoval pod anagramem Loctor Duke, což už byla jasná indície pro hudební fanoušky, kteří si již po těch spekulacích mohli být jistí, o koho jde).

Keshi se povedlo vydat potenciální hity i bez Dr. Luka, čísla zhlédnutí ale hovoří jasně ve prospěch Dr. Luka. Jak v případě Doja Cat, tak v případě starších písní Keshi od Dr. Luka:

Fiona Apple nyní v novém rozhovoru odhalila, že přemýšlela o tom, že bude letos ceny Grammy bojkotovat. V novém rozhovoru pro britský The Guardian Apple diskutovala o rozhodnutí Akademie nominovat producenta Dr. Luka. Navzdory obvinění Keshy, že jí sexuálně zneužil. Tohle mohlo být možná rozhodující v Sofiině volbě akademi, která se musela rozhodnout, zda Dr. Luka s Dojou Cat nominuje, či nikoliv.

„Stále se mi to vrací, když uvádějí Keshu na pódium jako: ‚Věříme ti’ – a já jí věřím – a pak o dva roky později, ku*va Tyson Trax!“ prozradila Fiona Apple.

Fiona Apple neskrývá znechucení a měla plán Grammy roztřískat na pódiu kladívkem

„Moje vize byla, že se tam jen objevím s kladivem, nic neřeknu, vezmu Grammy a rozbiju to na tisíc kousků, o které se podělím, a pozvu všechny dámy nahoru. Moje druhá myšlenka byla, že by mě zajímalo, jestli dokážu všechny tyto dámy přimět bojkotovat tyhle ho*na kvůli doktoru Lukovi,“ prozradila své původní úmysly Fiona Apple.

Později během rozhovoru Apple také diskutovala o rozhodnutí Akademie nahrávacího průmyslu (Recording Academy) pozastavit činnost prezidentce a generální ředitelce Recording Academy Deborah Dugan. „Čekám, až se dozvím více o tom, co na to řekne Deborah Dugan, protože pro mě to všechno něčím smrdí,” řekla písničkářka, která letos vydala výborné, kritiky do nebes vynášené album Fetch the Bolt Cutters a předpokládá se, že za něj dostane ne jednu cenu Grammy. „Když někoho najmeš, ona položí otázky a pak dostane padáka?

Nadhodila spoustu otázek na stůl, díky nimž nemohu tuto situaci prověřit a opravdu se mi nechce tam jít a podporovat je.” dodává Fiona Apple a upozorňuje na zvláštní okolnosti odchodu ředitelky Akademie nahrávacího průmyslu.

Nejúspěšnější spolupráce Keshi a Dr. Luka byla hit TiK ToK:

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: Nové elektronické album PVRIS Use Me je spíše sólovým projektem Lynn Gunn. Je to ale asi to nejlepší, co mohli za současné situace udělat

Elektronický rock zní skoro jako dvě slova opačného významu, PVRIS ale na novém albu Use Me opět ukázali, jak se dají kytary a elektronická hudba perfektně smíchat dohromady a ladit spolu. Nejsou to už ani zdaleka ty nemotorné kombinace kytar a syntezátorů, co tady byly v dobách počátků nového století, kdy se teprve někoho napadlo, že by se kytary vlastně daly smíchat z elektronickou hudbou a hledalo se jak. Nebyla to žádná novinka, v 80. letech už to bylo běžné a jela na tom new wave čítající obří kapely jako Blondie, Talking Heads nebo o něco později Prince.

Jak se ale nejen s vlnou seattleské scény, rock stal opět prakticky výhradně záležitostí kytar a akustických nástrojů, vývoj nikam nepokračoval. Dal tomu až rozvoj počítačových nástrojů, který zase učinil s elektronického rocku velkou hvězd. Dostali jsme se do éry, kdy jde už velice těžce poznat, zda to hraje z alba dokonce i na akustický člověk nebo bylo vše naprogramováno na počítači.

Lynn Gunn z PVRIS (Foto: Warner Records)
Lynn Gunn z PVRIS (Foto: Warner Records)

PVRIS toto nepochybně svědčí a umí v těchto nových hudebních virtuální podmínkách velice dobře plavat. Obdivuhodné je také to, jak si uchovávají pořád lidskost a nezní uměle ani přesto, že jejich produkce čím dál umělejší je.

(Ne)sólo album

Této lidskosti na albu ostatně výrazně pomáhají také texty, které jsou velmi intimní a jak se říká “na tělo”. Frontmanka kapely Lynn Gunn se navíc rozhodla udělat něco, co není ani dnes, ne tak v minulosti v masové hudbě moc časté – ukázat svou slabost a vlastně z toho dokonce udělala hned téma celého alba, které je tím, jak se točí právě okolo bolestivých míst Lynn Gunn takřka koncepčním albem.

PVRIS v sobě také vždycky měli kus alternativního přístupu a jelikož je nové album, byť je ve své produkci velmi kreativní, přeci jen spíše popové než alternativní, té více skromnější a méně honosné části scény zůstávají věrni těmito texty, které zní introvertně a uzavřeně.

Těžko říct, kdyby by bylo v hudebním světě jméno Lynn Gunn již tak velké jako jméno Hayley Williams, jestli by Use Me nebylo přeci jen spíše sólovým albem, řekl bych však čistě z osobního pohledu, že je dobře, že tohle bylo vydáno pod jménem PVRIS než Lynn Gunn. Nepatřím popravdě mezi velké fanoušky sólo alb.

Často se z nich sice vyklube nějaké nový, osobnější pohled na člena kapely, ale málokdy se z nich vyklube něco většího a vlastně i lepšího než z kapely. Lynn Gunn se podařilo najít způsob, jak se mohla dostatečně realizovat, vyjádřit, udělat z alba pravou one-woman show, ale zároveň našla způsob, jak tohle implementovat do zvuku kapely tak, aby to ještě pořád byli PVRIS. Umožnila tak růst PVRIS a růst sebe sama a to je jednoznačně win-win situace.

Produkce připomíná smysl pro detail Twenty One Pilots

JT Daly má sice za sebou skladatelství a produkování EP K.Flay Crush Me, je ale přeci jen známý a spíše z jeho práce na vizuálních materiálech k albům než hudební producent. O to více je překvapením, jak výborně nové album zní. Jako od nějakého léty otřískaného matadora. Use Me je pro něj každopádně parádní reklamou, protože po tomhle mu budou moci kapely utrhnout ruce.

Jeho produkční styl, který je velice čistý a moderní, ale dokáže velmi rychle měnit zvuky, kreativně zapojovat různé ruchy a nečekané elementy, stejně jako kytary a akustické nástroje, docela dost připomíná produkci dvojice Twenty One Pilots a lze také předpokládat, že byla pro něj inspirací.

Z úvodní “Give Me a Minute” slyšíme tzv. pady a syntezátory spolu s hlasovými modulacemi jako z velkých popových hitů. Ostřejší prvek tady tvoří zkreslený basový syntezátor. Překvapivě hladce se ale pak překlopí k rockovému stylu a po tom, co Lynn Gunn z plných plic zařve:

“I think I’m loosing my mind!”

(„Myslím, že už z toho ztrácím hlavu!“)

přijde skvělý, pořádně rozjetý konec s elektrickou kytarou.

Po první smutné, ale na konci energické písni se moc neoddýchává a následuje hned odvážná a drtivě přesvědčivá píseň “Dead Weight”. Zase se musí ocenit s jakou detailní produkcí PVRIS a JT Daly přišli. Zní to skutečně velice kreativně.

“I can’t take it over and over
Dead weight hanging off of my shoulder,”

(Nemůžu to snášet pořád dokola a dokola / Mrtvá váha mi visí z rukou”)

zpívá poněkud naštvaně a lehce odevzdaně směrem k naději ke zlepšení Lynn Gunn s jasným poselstvím, že už to nervové vypětí prostě nezvládá a nehodlá se dál trápit věcmi, pokud zůstanou v zajetých kolejích.

“Stay Gold” je jedna z nejvíce popových písní na albu. I protože na ní tentokrát Lynn Gunn nasadí spíše svůj laskavější hlas. Refrén pak probíhá v dance-popovém stylu a píseň se drží též časté struktury tanečních písní, kdy po refrénu následují krátké mezihry. Zajímavé však je, že hned po mysteriozně znějícím bridgi čekáte hned refrén, ale ozve se ještě na chvíli robotí modulovaný hlas.

“Good to Be Live” nabízí odpočinutí od té mnohovrstvé produkce a nabídne o poznání jednodušší aranžmá písně. Tedy alespoň v průběhu první sloky, protože v refrénu spolu s “Oooh” slyšíme už zase více nástrojů na sebe nabalených.

Na této písni dostává ještě větší prostor vyniknout hlas Lynn Gunn. Ta je sama o sobě výborná zpěvačka, když to navíc producent vhodně dokořenil jeho efekty, pak je to ještě dokonalejší.

Jediným hostem alba je skvělá vokalistka od Kanyeho

“Death of Me” je další z písní se skutečně dechberoucím zvukem. Ty zvuky syntezátorů jsou velice detailní a budují skutečně epické zvukomalby, přičemž je zde navíc fenomenální hlas Lynn Gunn.

Album dooprady moc nenechává vydechnout a následuje možná vůbec nejlepší píseň alba “Hallucinations”. Klubová pecka, která se výborně povedla. Tahle píseň toho skutečně už zase tolik s rockem moc společného nemá, ale to ani vůbec nevadí, protože tenhle… jak to nazvat. Monstrózní pop doopravdy zní velmi, velmi velkolepě. V písni o zmatení, které v hlavě nastává po nepodařeném vztahu Lynn Gunn zpívá:

“Hallucinations, you occupy
My imagination’s running wild
New sensations, sweet temptations
I can’t tell what’s real and what’s”

Kdo chce o nějaké době zase trochu kytar, dočká se jich na “Old Wounds” a to v akustické i elektronické podobě.

Následující alt-popová balada “Loveless” obsahuje rytmiku slov, která zní tak nějak… Francouzsky, jestli to dává smysl. připomíná to kadenci slov, kterou často volí ti ze země galského kohouta.

Energie alba neslábne ani ke konci a album pokračuje dobře i dál. Moderní popová balada “January rain” je velmi chytlavá, ale i skutečná. Dobrým textařům stačí kolikrát jen pár slov na to vyjádřit atmosféru písně.

“It never really goes away
It never really goes away
Still remember how you taste
Somewhere in the bitter and the sweet dream,”

(„Nikdy doopravdy nezmizí / Nikdy doopravdy nezmizí / Pořád si pamatuji, jak chutnáš / Nějak mezi hořkým a sladkým snem“)

zpívá Lynn Gunn v refrénu. Jediným hostujícím interpretem na albu je skvělá hip-hopovo alt-popová zpěvačka 070 Shake, kterou můžete znát z parádních vokálů, které poskytla do “Ghost Town” Kanyeho Westa z alba ye. PVRIS si zvolili výborně.

“Wish You Well” je další produkční perlou. Baví ale to, jak ač je produkce poměrně mainstreamová, dobře pracuje s méně očekávanými zvukovými prvky a k tomu tu navíc je i ten prvek textů, které jsou na alternativní hudbu přeci jen nezvykle kreativní a podivínské. Ocenit lze hlavně mysteriózní řádky z první sloky:

“Psychic told me something in September
We’d be burning out, but always tethered
But I never let you know”

(„Jasnovidec mi něco řekl v září / Že budeme hořet, ale budem navždy uvázaní / Ale tobě jsem to nikdy neřekla“)

Tohle album prakticky nemá vady. Má jenom věci, které mu chybí a jak je již zmíněno v úvodu, je to hlavně více lidskosti. V té elektronické idealističnosti se totiž trochu ztrácí i skutečné emoce a to je škoda. Leccos totiž může elektronika přidat – třeba umí výborně vykreslit atmosféru určitých momentů tak, že vás dokáže výborně přenést na nějaké místo.

Use Me je ukázkou toho, jak může současná společenská situace způsobena ať už epidemií COVIDu, depresí, či sexuálních afér, proměnit kapely, ovšem ne nutně špatným způsobem.

Nedokáže podle mě ale tak dobře přenášet emoce hudebníků jako hudba nahrána akusticky mikrofony. Vždycky to modeluje něco virtuálního ne skutečného. Když se tedy posluchač se zpěvačkou či zpěvákem ztotožní, ztotožňuje se spíše s alter-egem – jak je to třeba v případě Billie Eilish nebo Charli XCX než s umělcem samotným.

Ono taky když většinu té hudby nakliká ať už producent nebo někdo z kapely na počítači, není to tak skutečné, jako když se sejde celá parta ve studiu a nahrává na staré dobré mikrofony. Přitom je to škoda, protože  Ve svém oboru je ale album bezpochyby výborné a v lecčems mi připomnělo již také zmíněné a podobně propracované album Twenty One Pilots, které bylo rovněž takřka ideálním mixem moderního R&B, dance-popu, hip hopu a alternativního rocku.

PVRIS – Use Me

Vydáno: 28. 8. 2020
Délka: 40:41
Žánry: Elektronický rock, Alternativní Pop, Pop, Synth-Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Gimme a Minute, 2. Dead Weight, 5. Death of Me, 6. Hallucinations, 9. January Rain, 10. Use Me (featuring 070 Shake)

od Patrik Müller -
Spotify Billie Eilish, The Weeknd, Bad Bunnyho a Joe Rogan Experience
Spotify Billie Eilish, The Weeknd, Bad Bunnyho a Joe Rogan Experience

Nejpoužívanější streamovací platforma Spotify 1. prosince jako každým rokem odhalila své statistiky. Ukázalo se, že jejím nejstreamovanějším umělcem roku 2020 není Billie Eillish nebo The Weeknd, nýbrž portorikánský rapper Bad Bunny.

Portorikánského rappera, který má letos více než 8,2 miliardy streamů po celém světě následoval v žebříčku v tomto pořadí Drake, J Balvin, Juice WRLD a The Weekend.

Bad Bunny také obsadil první místo v žebříčku v kategorii nejstreamovanější album se svým druhým studiovým albem YHLQMDLG, které v roce 2020 získalo 3,3 miliardy streamů. Následuje The Weeknd s albem After Hours a Post Malone s albem Hollywood’s Bleeding.

Vedle gigantů stojí také kazašský producent

Nejlepší pětku doplňují Harry Styles s albem Fine Line a Dua Lipa s albem Future Nostalgia.

V žebříčku pěti nejstreamovanějších zpěvaček vládne Billie Eilish, která obhájila své prvenství z minulého roku. Pětici doplňují v tomto pořadí Taylor Swift, Ariana Grande, Dua Lipa a Halsey.

Titul nejstreamovanější písně roku patří The Weeknd za skladbu „Blinding Lights“ s téměř 1,6 miliardami streamů po celém světě. Dále se zde umístili na předních příčkách Tones And I s písní „Dance Monkey“ a Roddy Ricch s písní „The Box“. Vedle těchto nikterak překvapivých je čtvrtou nejstreamovanější písní na Spotify remix kazašského producenta Imanbeka „Roses – Imanbek Remix“, kterou původně vydal americký rapper SAINt JHN. Pětku uzavírá Dua Lipa s nu-diskovým hitem „Don’t Start Now“.

The Weekndovo Blinding Lights je skutečným hitem roku 2020 a projevilo se to také na číslech Spotify:

Asi nikoho nepřekvapí, že nejstreamovanějším podcastem roku je s velkou fanfárou na Spotify dorazivší podcast Joa Rogana Joe Rogan Experience, který letos Spotify odkoupilo v přepočtu za více než 2 miliardy korun a rozpoutal tím podcastovou revoluci (více jsme o tom psali zde). Na druhém místě se umístil TED Talks Daily. Třetí místo obsadil podcast novin New York Times The Daily. Čtvrté místo patří podcastu bývalé americké první dámy The Michelle Obama podcast. Kategorii uzavírá na pátém místě „Call Her Daddy“.

Na kompletní žebříček se můžete podívat zde:

Celosvětově nejstreamovanější umělec:

  1. Bad Bunny
  2. Drake
  3. J Balvin
  4. Juice WRLD
  5. The Weeknd

Celosvětově nejstreamovanější umělkyně:

  1. Billie Eilish
  2. Taylor Swift
  3. Ariana Grande
  4. Dua Lipa
  5. Halsey

Celosvětově nejstreamovanější hudební album:

  1. Bad Bunny – YHLQMDLG
  2. The Weeknd – After Hours
  3. Post Malone – Hollywood’s Bleeding
  4. Harry Styles – Fine Line
  5. Dua Lipa  – Future Nostalgia

Celosvětově nejstreamovanější píseň:

  1. The Weeknd – Blinding Lights
  2. Tones And I – Dance Monkey
  3. Roddy Ricch – The Box
  4. Imanbek and SAINt JHN – Roses – Imanbek Remix
  5. Dua Lipa – Don’t Start Now

Celosvětově nejpopulárnější podcasty:

  1. The Joe Rogan Experience
  2. TED Talks Daily
  3. The Daily
  4. The Michelle Obama Podcast
  5. Call Her Daddy

Celosvětově nejpopulárnější podcastové žánry:

  1. Společnost a kultura
  2. Komedie
  3. Zdraví a životní styl
  4. Umění a zábava
  5. Vzdělávání

Autor: Dominik Müller

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

NOVINKY

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Debut uprchlice z Fifth Harmony Camily Cabello Camila je přes všechny nedostatky nakonec příjemným kubánským zahřátím V době, kdy teploty stále klesají,...