Roční archiv:2020

Gorillaz & Elton John, Adéla Michálková, Accept, London Grammar

V tomto týdnu byly vydány hned dvě zajímavé spolupráce – mezigenerační a mezižánrová spolupráce Gorillaz, Eltona Johna a 6LACKa a spolupráce nadějné zpěvačky Adély Michálkové s uznávaným českým producentem Borisem Carloffem. Nové písně vydaly také německé heavy metalové legendy Accept nebo anglická dream popová trojice London Grammar.

Kompletní přehled nových písní, nevydaných verzí, nově vydaných demo verzí, remixů, či živých nahrávek si můžete přehrát na našem Spotify playlistu:

Gorillaz – The Pink Phantom ft. Elton John & 6LAC

Gorillaz strávili již několik měsíců vydáváním singlů v rámci své série Song Machine, která vrcholí novým albem Song Machine: Season One – Strange Timez. Dnes kreslené hvězdy Damona Albarna sdílely další singl z nového alba. „The Pink Phantom“, které neobsahuje nikoho jiného než legendárního britského zpěváka Eltona Johna a také baltimorského rappera 6LACKa.

Deluxe verte alba Song Machine obsahuje kromě této písně například také písně „Strange Timez“ (s Robertem Smithem z The Cure), „Momentary Bliss“ (se slowthai a Slaves), „Désolé“ (s Fatoumatou Diawarou), „Aries“ (s Peterem Hookem a Gruzií), „How Far?” (představuje Skeptu a zesnulého Tonyho Allena), Friday 13th“ (představuje Octaviana) a „PAC-MAN“ (představuje ScHoolboy Q). Na albu jsou však také spolupráce se St. Vincent, Beckem, EarthGangem, GoldLinkem a dalšími.

Adéla Michálková – Slunce přestává hřát

Po písni “Věrná peřinám” pokračuje zpěvačka Adéla Michálková svým druhým singlem “Slunce přestává hřát”, který dávala dohromady s uznávaným českým producentem a tradičním sběratelem českých hudebních cen Borisem Carloffem. Píseň obsahuje tradiční Carloffovu atmosféru futuristické beznaděje a mrazivé elektronické prvky. Píseň Adély Michálkové však oproti Carloffově tvorbě přináší více vyvážený přístup mezi alternativní hudbou s experimentálním pojetím a snadno poslouchatelnými popovými melodiemi. Vizuálně působivý videoklip k písni se natáčel na Moravě a ujal se jej režisér Vojtěch Filčev. První album Adély Michálkové, které je zatím bez specifikovaného názvu, by mělo vyjít začátkem roku 2021.

Accept – The Undertaker

Německé legendy heavy metal Accept jsou zpět a dnes vydali nový singl „The Undertaker“, který je prvním singlem z jejich očekávaného nového studiového alba Too Mean To Die. Album vyjde 15. ledna 2021 prostřednictvím Nuclear Blast. Předprodej pro 16. studiové album ACCEPT bude zahájen 6. listopadu 2020.

K singlu o hrobaři bylo také natočeno hudební video, které se natáčelo na opuštěném zámku v Polsku a na starém hřbitově v Nashvillu v americkém Tennessee. Píseň středněrychlého tempa zaujme fanoušky svými hypnotizujícím vyhrávkami, chraplavými vokály a sborovými popěvky, které zaručují, že až to jenom bude možné, píseň přinese nezapomenutelné živé okamžiky! Podle frontmana ACCEPT Wolfa Hoffmanna je „The Undertaker“ jedním z nejchytřejších a nejpovedenějších kousků na novém albu.

Singl a album byly nahrány rovněž v Nashvillu v USA. U mixážního pultu seděl opět britský mistr produkce Andy Sneap (nahrával s Judas Priest nebo Megadeth), který je už od roku 2010 zodpovědný za současný studiový zvuk ACCEPT.

London Grammar – Californian Soil

London Grammar 1. října oznámili vydání svého třetího alba, které se bude jmenovat Californian Soil a sdíleli titulní skladbu. Kromě toho také obal alba a seznam skladeb (můžete se na to podívat například na Facebooku London Grammar). Trojice uvedla, že píseň pro ně jako kapelu znamenala takový „zlomový bod“, že se rozhodla pojmenovat svoji nadcházející nahrávku. Ta by měla vyjít 12. února 2021.

Nový singl si můžete poslechnout níže.„Californian Soil“ je druhým singlem z připravovaného LP kapely, které je jejich prvním albem Truth Is A Beautiful Thing z roku 2017. Zpěvačka Hannah Reid ve svém prohlášení uvedla, že album je o jejím „získání majetku“, kterým myslela její vlastní život. Reid, která na vlastní kůži zažila v hudebním průmyslu urážky a předsudky vůči ženám, uvedla, že podpora kolegů z kapely Dana Rothmana a Dota Majora jí pomohla najít sílu překonat její minulost a vést kapelu nadále .”Misogynie je primitivní,” řekla Reid, “proto je tak těžké to změnit.” Ale jde také o strach. Jde o odmítnutí té věci ve vás, co je zranitelná nebo ženská. Přesto tu věc všichni mají. “Představujete si, že úspěch bude úžasný. Pak to vidíte zevnitř a ptáte se: Proč tu věc nekontrolují? Proč to nesmím mít pod kontrolou? A souvisí to nějakým způsobem s tím, že jste žena? Pokud ano, jak to mohu změnit?“

Marilyn Manson – Perfume

Marilyn Manson sklízí některé až překvapivě nadšené reakce na jeho nové album WE ARE CHAOS a to i dokonce z řad kritiků, kteří ho kolikrát vůbec nešetřili. Než se i my pustíme do recenze alba, můžete si poslechnout jednu z písní, která vyčnívá – “PARFUME” s typickým Mansonovským provokativním textem stavící se proti křesťanské církvi. “Get behind me. Satan!” zpívá Manson, zatímco se ozývají hrozivé upíří syntezátory a monstrózní zkreslené kytary.

Sledujte každý týden aktualizovaný playlist nových písní na našem Spotify profilu:

od Patrik Müller -
Johnny Nash

Po včerejší smutné zprávě o úmrtí kytaristy Eddieho Van Halena je zde další smutná zpráva. V 80 letech zemřel americký zpěvák  Johnny Nash. Autor a zpěvák písně “I Can See Clearly Now“. Smutnou zprávu oznámil CNN jeho syn Johnny Nash Jr. 

Americký reggae-popový zpěvák zemřel 6. října ve svém domě v Houstonu. Celým jménem John Lester Nash Jr. se narodil v roce 1940 v Houstonu.

Nejslavnější píseň napsal po operaci zraku. Ač byl Američan, nahrával na Jamajce

Kariéru popového zpěváka začal už v 50. letech minulého století. V 60. letech spolu Dannym Simsem založili nahrávací studio a během života na Jamajce se jim podařilo podepsat slavná jména tehdejší hudební scény. Mezi nejznámějšími hudebníky byl Například Bob Marley.

„Johnny miloval reggae“ řekl Danny Sims novinám Houston Chronicle v roce 2012. „A miloval Boba (Marleyho pozn. red.) a ostatní. Naučil Boba jak správně zpívat na mikrofon a oni naučili Johnna jak hrát reggae.

Jelikož by si Johnny Nash nezasloužil být označován za muže jednoho hitu, připomeňme si také další jeho úspěšnou píseň “Rock Me Baby”:

V roce 1972 Johnny Nash vydal jeho nejznámější hit “I Can See Clearly Now“ — pohodovou popovu píseň s prvky reggae. Píseň byla jednou z průkopníků reggae ve světových hitparádách a pomohla proslavit tento žánr, který mimo Jamajku zatím nebyl příliš znám. Johnny Nash napsal tuhle prosluněnou píseň poté, co se podrobil operace zraku (šedého zákalu) a měl skvělý pocit z toho, že se operace podařila a on konečně viděl svět dobře. 4. listopadu 1972 se píseň dostala na první příčku hlavní americké hitparády nejúspěšnějších hitů Billboard Hot 100.

Johnny Nash se stal jedním z prvních nejamajských zpěváku reggae, který nahrával v hlavním městě Jamajky — Kingstonu.

A teď už největší hit Johnnyho Nashe:

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller
Foto: Nashco Music, CTM Publishing

od Patrik Müller -
Eddie Van Halen
Eddie Van Halen

Eddie Van Halen zemřel ve věku 65 let poté, co mu byla diagnostikována rakovina hrdla. Původem nizozemský kytarista byl považován za jednoho z nejlepších kytaristů všech dob a jako vzor ho uvádějí kytarista Pearl Jam Mike McReady i kytarový virtuóz Joe Satriani.

Jeho syn Wolfgang Van Halen oznámil tuto smutnou zprávu skrze svůj Twitteru v úterý a vzdal hold „nejlepšímu otci, kterého jsem si kdy mohl přát“.

Triumfy kariéry Eddieho Van Halena? Úspěch alba 1984, sólo “Eruption“ i Rock and Rollová síň slávy

Van Halen byl nizozemský rodák, který se přestěhoval do Pasadeny v Kalifornii, kde se zapsal do historie rockové hudby jako jeden z nejslavnějších kytaristů všech dob. Spolu se svým bratrem Alexem založil kapelu Van Halen.

“Nemůžu uvěřit, že to musím psát, ale můj otec, Edward Lodewijk Van Halen, dnes ráno prohrál svůj dlouhý a náročný boj s rakovinou,” napsal syn hudebníka na sociálních sítích. Byl to nejlepší otec, o jakého jsem kdy mohl požádat. Každý okamžik, který jsem s ním sdílel na pódiu i mimo něj, byl dárek. Moje srdce je zlomené a nemyslím si, že se z této ztráty někdy úplně vzpamatuji. Miluji tě tolik, táto. “

Bratři Van Halenové založili hardrockovou kapelu na začátku 70. let. V roce 1978 vydali Van Halen eponymní první album, které se dostalo na 19. místo v americké hitparádě Billboard a stalo se jedním z nejúspěšnějších debutů tohoto desetiletí. O několik let později na ni navázal trhák 1984 (pojmenovaný po roce vydání), který zahrnuje klasiky jako „Jump“, „Panama“ a „Hot for Teacher“.

“Eruption” je skutečný kus kytarové virtuozity:

Van Halen je jedna z nejznámějších rockových kapel v tomto žánru. Kapela také patří mezi 20 nejprodávanějších umělců všech dob a v roce 2007 byla uvedena do Rock and Rollové síně slávy. Samotný Eddie Van Halen byl zvolen osmým největším kytaristou všech dob v seznamu 100 největších kytaristů skupiny od magazínu Rolling Stone.

Eddie Van Halen vytvořil jedny z nejvýraznějších kytarových riffů v rockové historii. On, jeho bratr bubeník, zpěvák David Lee Roth a basista Michael Anthony byli členy konkurenčních středoškolských kapel, poté společně navštěvovali univerzitu Pasadena City College. Původně se spojili a vytvořili kapelu Mammoth, ale v roce 1974 změnili název na Van Halen poté, co zjistili, že jiná skupina již používala název Mammoth.

Debut kapely z roku 1978 obsahoval mimo jiné skladbu „Eruption“ obshaující kytarové sólo v délce 1:42 minut, které světu odhalilo velikost talentu Eddieho Van Halena.

Joe Satriani: “Byl tak zatraceně dobrý a originální“

Mike McCready, kytarista Pearl Jam přirovnal poslech této skladby k momentu, kdy poprvé slyšel Mozarta a komentoval to pro magazín Rolling Stone slovy: „Jsou tam zvuky, které nemusí být nutně zvuky kytary – spousta harmonických, textury, které se dějí jen kvůli tomu, jak si je vybírá. “

Mezi eponymním albem Van Halen a 1984 vydala skupina téměř každý rok nové album: Van Halen II vyšlo v roce 1979, Women and Children First v roce 1980, Fair Warning v roce 1981 a Diver Down v roce 1982. Právě následující album 1984 s andělíčkem na obalu je mnohými hudebními publicisty i hudební veřejností považováno za jedno z nejvíce ikonických alb 80. let.

Jeden z nejlepších kytaristů všech dob je pryč, avšak zůstane vzorem pro kytaristy po celém světě ještě dlouhá léta.

„Eddie znovu zasadil úsměv do rockové kytary, v době, kdy to všechno začalo být trochu napjaté,“ tvrdil jeho kolega a rockový virtuos Joe Satriani magazínu Billboard v roce 2015. „Taky pořádně vyděsil miliony kytaristů po celém světě, protože byl tak zatraceně dobrý. A originální. “

Eddie Van Halen byl léčen na formu rakoviny úst už od minulého desetiletí. Jeho syn Wolfgang v roce 2006 nahradil Michaela Anthonyho jako basistu kapely Van Halen.

Jeden z nejlepších kytaristů všech dob je pryč, avšak zůstane vzorem pro kytaristy po celém světě ještě dlouhá léta. Napovídá tomu, kolik lidí okamžitě zareagovalo a na sociální sítě nahrává své verze známých kytarových riffů a sól Eddieho Van Halena.

Parafrází citátu z písně “Hey Hey, My My” Neila Younga: „Eddie je pryč, ale není zapomenut.“

“Jump” je paradoxně hlavně syntezátorová píseň, ale je to bezesporu největší úspěch kapely Van Halen a tak zde prostě musí být:

Autor: Patrik Müller
Foto: Laurence Faure, Carl Lender

Bruce Springsteen, Royal Blood, IDLES, Pixies

Legendární americký rocker Bruce Springsteen vydal novou písničku, která má obrovský potenciál, jakmile se bude moci zahrát naživo ve velké aréně. Britské duo Royal Blood vydává první singl ze zatím nespecifikovaného alba, které by mělo být vydáno na jaře příštího roku. Další singl nabízejí také Idles, jejichž album Ultra Mono už je čerstvě venku a reakce jsou opět nadšené. Pro fanoušky si také něco nachystali Pixies, kterým zbyla z minulého alba Beneath the Eyrie ještě jedna nevydaná píseň “Hear Me Out“.

Najdete zde také nové písně amerického country zpěváka, svou kvalitou dost možná nástupce Willieho Nelsone, Chrise Stapletona, či opět z USA pocházejícího všestranného umělce Sufjana Stevense, který se v současnosti zabývá elektronickou hudbou.

Kompletní přehled nových písní, který obsahuje nové covery, reedice, remixy, alternativní nebo živé verze písní najdete zde:

Bruce Springsteen – Ghosts

Poslední singly Bruce Springsteena, pokud máme být upřímní, nebyly nikterak dvakrát zajímavé. Teď ale přichází legendární americký rocker se srdcem na správném místě s novým singlem “Ghosts”. Druhý singl z jeho nadcházejícího alba Letter to You není nic nečekaného a hodně připomíná největší Springsteenovy hity jako “Born to Run”. Vlastně se dá říct, že se “Ghosts” tak nějak snaží vystihnout to nejlepší ze Springsteena tak vehementně, že vlastně vykrádá sám sebe. To ale není nutně špatně, pokud se jedná o znamenitý zvuk, kterým zvuk Springsteena bezesporu je.

“Ghosts” nejspíše bude velice oblíbená píseň pro fanoušky na živých vystoupeních, nicméně nezbývá než doufat, že tato živá vystoupení přijdou brzy. Bubeník Max Weinberg, dlouholetý člen Springsteenovy loajální kapely E Street Band začíná zvuk stadionovými bubny, které vtipně připomínají úvodní bicí sekvenci písně “Šaman” od české kapely Kabát. Pak už se ale rozezní typický Springsteen a jeho nakřáplý, ale přátelský hlas: “I hear the sound of your guitar” („Slyším zvuk tvé kytary“) a pak mu dává zapravdu typický optimisitcký zvuk Telecasterové kytary Bruce Springsteena.

Celé album je inspirováno Springsteenovým zármutkem nad smrtí jeho spolužáka ze střední školy George Theisse a jeho starou kytarou, kterou Springsteen dostal od fanouška na koncertě v newyorském Broadwayi. Jednoho dne jsem jí zvedl a „všechny písně alba z ní vyšly, snad za méně než 10 dní,“ prozradil Springsteen pro magazín Rolling Stone.

Album, včetně „Ghosts“, bylo nahráno živě v domácím studiu Springsteen’s Colts Neck v New Jersey za necelých pět dní koncem loňského roku. „Je to jediné album, na kterém hraje celá kapela najednou,” říká Springsteen, „se všemi vokály a vším živým.”

Royal Blood – Trouble’s Coming

Před albem, které je plánováno na rok 2021, britské rockové duo Royal Blood navazuje na album, které na britské hitparádě prodejnosti skončila na prvním místě – How Did We Get So Dark? Nový singl Royal Blood se jmenuje “Trouble’s Coming”. Píseň je jejími tvůrci Mikeem Kerrem a Benem Thatcherem označována za „zlom“ při psaní jejich třetího studiového alba.

„Byl to okamžik, kdy tam něco začalo jiskřit,“ vysvětluje zpěvák / baskytarista Mike Kerr, „kde jsme začali hrát přes ty mnohem přísnější taneční rytmy.“ Mike Kerr pak přirovnal novou píseň k nějakému středobodu, který leží mezi dvěma kapelami velmi různorodých hudbeních žánrů, ale mezi kapelami, které byly pro vývoj Royal Blood velice zásadní – Daft Punk a AC/DC.

Třetí album skupiny, které dosud nebylo jmenováno, je naplánováno na jaro příštího roku. Kerr a Thatcher si album sami produkují ve studiu The Church and Sleeper Sounds v Londýně.

Idles – War

Londýnská post-punková kapela IDLES právě vydala své třetí album Ultra Mono. IDLES k němu vydali také nový videoklip a to hned k úvodní písni alba – drtivé a termné písni „War“. “Anti-war!” více řve než zpívá jako obyčejně s ničím se nepárající zpěvák Joe Talbot.

Video režíroval nadějný anglický režisér Will Dohrn a ukazuje frenetickou koláž klipů zkoumající ulice, kluby a nemocnici na pozadí drogové závislosti.

Pixies – Hear Me Out

Jedna z nejvlivnějších kapel 80. a 90. let Pixies vydávají novou skladbu „Hear Me Out“, která byla nahrána během nahrávání minulého alba Beneath the Eyrie z loňského roku. Píseň má být rovněž vydána na 12″ vinylovém singlu, jenž vyjde 16. října. Jako b-strana singlu by zde měl být cover písně “Mambo SuN” kapely T-Rex.

Začátkem tohoto roku kapela Pixies vydala také album demo verzí z alba Beneath the Eyrie. Před Beneath the Eyrie vydali Pixies album Head Carrier v roce 2016 a o dva roky později vydali reedice ke 30. výročí jejich prvních dvou alb, které se staly mezi hudební veřejností velice uznávané – Come on Pilgrim a Surfer Rosa.

Chris Stapleton – Cold

Americký country zpěvák Chris Stapleton navozuje s novým singlem “Cold” chladnou atmosféru konce devadesátých let. „Cold“ je jeho nejnovějším vydáním z nového alba Starting Over. V návaznosti na Stapletonovu dvoudílnou sérii From A Room, vyjde Starting Over, 13. listopadu, což může být termín zajímavý tím, že v té době už bude USA i zbytek světa znát, kam se vydá po prezidentských volbách.

Stapleton patřil jako mnoho jeho kolegů mezi kritiky současného prezidenta USA Donalda Trumpa a nelibě nesl hlavně jeho postoj k tragické události v Charlottesville, kdy jeden ze stoupenců pravicových protestujících zavraždil autem stoupenkyni druhého levicového tábora. Stapleton byl jedním z hlavních tváří benefičního koncertu Concert for Charlottesville.

Nový singl je však o neopětované lásce a vztahovým problémům “Why you got to be so cold / Why you got to go and cut me with a knife, put our love on ice?” (“Proč musíš být tak chladná / Proč musíš jít a seknout mě nožem, poslat naši lásku k ledu?”) zpívá a v jeho hlase se ozve pověstná bolest. Druhým veršem se nadpozemská atmosféra písně vrátila v podobě filmové strunové úpravy, kterou si představili Stapleton, Cobb a hráč na violu Kristin Wilkinson, který napíná napětí znepokojivými závratnými snímky mezi notami.

Sufjan Stevens – Run Away With Me

Když se řekne “Run Away With Me”, možná si vybavíte dneska už kultovní taneční popovou písničku kanadské zpěvačky Carly Rae Jepsen, která se nedostala z nějakého záhadného důvodu do rádií, ale stala se velkým hitem paradoxně mezi lidmi, kteří si potrpí na vytříbenou hudbu, čtou Pitchfork a rádi debatují o kultuře. Troufám si tvrdit, že překvapivě velká skupina stejných lidí považuje Sufjana Stevense za další příchod Ježíše Krista na zem. Nelze se jim ani moc divit. Tenhle americký hudební kouzelník nepřestává udivovat svou hudební flexibilitou a už několikátým vydaným singlem z alba The Ascension ukazuje, že umí stejně dobře napsat písničky pouze s akustickou kytarou, jako přichystat velkolepé elektronické aranže.

Recenze | Novinky: Před 46 lety se s Neilem Youngem rozešla holka, a tak jenom hulil trávu a psal písničky. Teď se rozhodl poklad Homegrown konečně vykopat ze země a je to velká událost

Před 46 lety od Neila Younga odešla holka, a tak začal ve velkém kouřit trávu a taky o tom všem začal psát písničky. Protože si však velmi rychle uvědomil, jak hloupě jeho uražené fňukání o bývalé holce a naopak oslavování trávy a drog v době, kdy už mu táhlo na třicet vypadalo, rozhodl se album nevydat. Po 46 letech si ale dnes už 74letý Neil Young uvědomil, že jeho 28leté, ještě přeci jen nedospělé já, bylo něco, za co se nemusí stydět a holka, o které na albu zpívá – herečka Carrie Snodgress – je už stejně mrtvá (sorry za necitlivost, ale je to tak). Kromě toho, že je Homegrown album, kde je zachycen Neil Young ve vrcholné formě, je to taky věrný otisk doby a Youngova života. Tak věrný, že se přímo přenesete na Youngovu kalifornskou farmu do léta, podzimu a zimy roku 1974.

Často se do minulosti díváme nostalgicky z dnešního pohledu, a samozřejmě pak těmi alby, co byly vydány už v té době. Málokdy se naskytne takováto jedinečná příležitost, kdy máte úplně nové, dříve nevydané album, které je jako starý, ale naprosto zachovalý předmět nalezený někde v sutinách. V tom je Homegrown naprosto unikátní. Musíme si navíc uvědomit, že Neil Young je skutečná legenda. Představte si, že by se přišlo na to, že existuje nevydané album Beatles, které nahráli mezi Revolver a Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Tohle je v hudebním světě událost jenom o stupínek menší.

Neil Young (Foto: Warner Records)
Neil Young (Foto: Warner Records)

V České republice se přitom bohužel z nějakého důvodu Neil Young příliš neprosadil – možná protože tady odehrál jen jediný koncert v roce 1995, kdy zahrál v pražské Malé sportovní hale v rámci společného turné s Pearl Jam a pak už nic. V USA je to ale prakticky stejně velká legenda jako třeba Bruce Springsteen nebo Bob Dylan a přitom – i běžný Pepík na ulici asi pozná Bruce Springsteena nebo Boba Dylana a dokonce možná bude mít i nějakou píseň od nich uloženou v mobilu. Při dotazu na Neila Younga by ale na vás nejspíš hleděli jako na blázny.

Album přímo zprostředka nejlepšího Youngova období

V roce 1974 byl Neil Young v životní formě a to je další důvod, proč je Homegrown cenné album a proč sbírá body snad vlastně už předtím než si ho doopravdy pustíte. Homegrown vzniklo přesně uprostřed období mezi legendárními alby Everybody Knows This Is Nowhere (1969) a Rust Never Sleeps (1979) (to nahrál s jeho kapelou Crazy Horse) a když to zaměříme více mikroskopem, Homegrown by nejspíše vyšlo mezi alby On The Beach (1974) a Zuma (1975). Homegrown vzniklo prakticky paralelně s těmito alby a to ve třech obdobích. První nahrávání se událo v červnu 1974, další v září 1974 a třetí v prosinci 1974 až lednu 1975.

Na albu je tak i slyšet ta měnící se nálada písní dle ročních období, ve kterých písně vznikly. Nevím samozřejmě ve které části nahrávání byla nahraná která píseň. To už možná neví ani samotný Neil Young, z písní jako “Homegrown”, či “Love Is a Rose” ale člověk přímo cítí tu vůni začínajícího léta, kdežto rozvážnější “Try” a “Separate Ways” už připomínají spíše období babího léta.

U “Little Wing” je to pak jasné, když se Neil Young ptá, zatímco potichu brnká na akustiku:

The winter is the best time of them all?“

Album prostě i přes všechny jeho zvukové škrábance a nedokonalosti, je tak autentické, že vás přímo přenese do amerického Tenessee a Kalifornie 74., resp. 75. roku a máte pocit, že se na chvíli ocitáte s Youngem na jeho kalifornském ranči v Redwood City, poflakujete se s ním okolo a po pár šlucích ve studiu posloucháte jeho stěžování si na to, jak má zlomené srdce.

Důležité je to, že Homegrown bylo nahráno ještě daleko před Youngovou neslavnou érou v 80. letech, kdy se sice již oženil a vedl asi konečně spokojený a spořádaný osobní život, jenomže po tvůrčí stránce se hodně hledal a šňůru podivných desek, jakým byl třeba jeden z nejslavnějších hudebních přelapů všech dob – elektronicko-experimentální album Trans z roku 1982 –, přerušil až na úplném konci 80. let dalšími alby, na které se dodnes hodně vzpomíná Freedom a Ragged Glory (druhé bylo s Crazy Horse).

Smutné rozchodové balady i veselé huličské hymny

Kdo zná Neila Younga, tak ví, že má takové dvě základní polohy, mezi kterými přepíná – tu akustickou a tu elektrickou. Pokud nepočítáme nějaké ty nepovedené experimenty v 80. letech, některá alba jsou těžká a elektrická (noise-rocková), některá naopak akustická (country a folková, často navíc se špetkou blues) a některá jsou mixem obojích přístupů.

Homegrown je v tomto ohledu určitě tou třetí možností a mixuje jak klidné, akustické písně, tak ty, které obsahují tu youngovskou typickou venkovskou zašpiněnou elektrickou kytaru s hutným zvukem. Nedělám si iluze, že by na nové album Neila Younga stály zástupy mladých lidí, ale pokud by se někomu měl Neil Young představit, Homegrown by vlastně bylo perfektní možností. Je to album z jeho nejlepšího období a je to album, na kterém ukazuje obě své tváře.

Na úvod tu máme pomalý, zahořklý blues “Separate Ways” a Young hned ukazuje, jak jedním z jeho největších výhod je, jak vždycky dokáže mít tah na bránu, jak dokáže napřímo sdělit, co ho zrovna trápí a stejně tak, jak dokáže vytvořit sice jednoduché, ale silné refrény a silné melodie.

“I won’t apologize,”

(„Neomluvím se.“)

zpívá Young v této rozchodové písni, která má skutečně unikátní atmosféru, díky které se perfektně hodí k poslechu při západu slunce někdy o babím létě.

“Try” je tichá a díky Youngově textu i hlasu pokleslá a smutná. Hudba je ale vlastně optimistická. “Shit, Mary, I can’t dance,”  („Kruci, Mary, já neumím tančit“) projevuje se opět totální upřímnost Neila Younga, který nikdy neměl potřebu hrát okolo hudby nějaké divadlo. Prostě si nasadil svůj ošuntělý klobouk, vzal do ruky kytaru a začal hrát a zpívat. Smutné je, že ten skvělý řádek “Shit, Mary, I can’t dance,” je inspirován tím, co prý říkávala matka oné Youngovy tehdejší ex-přítelkyně Carrie Snodgress, když se opila.

V době, kdy bylo Homegrown nahráváno si však matka Snodgress vzala život, a tak tento řádek nejspíše Young umístil na album pro její poctu – takovou Youngovskou, zase 100% upřímnou. Jiný by se totiž třeba snažil najít něco, co představuje to nejlepší ze člověka. Jenže Neil Young si při vzpomínce na věčně opilou matku své bývalé přítelkyně vzpomněl jako první na tenhle řádek, a tak to tam prostě napsal. Následuje piánová píseň “Mexico” o Youngově cestě za napravením zlomeného srdce.

Nakonec mu ale stejně nejlépe srdce zahojila marihuana. “Homegrown” je prvotřídní, vtipná huličská hymna. Vtipné je, že lidé, kteří kouří marihuanu jsou většinou spojování s reggae a asi by málokoho napadlo, že jedna z možná vůbec nejlepších písní o marihuaně, jaká kdy vznikla může být klidně i country-rocková píseň. “Homegrown” je však bohužel jedna z těch písní, která utrpěla tím, že nebyla vydána dříve.

Takové jednoduché, ale velice chytlavé a vtipné písně totiž musí zlidovět. Musí se zpívat na táborácích a nejrůznějších pařbách, aby ukázaly svůj veškerý potenciál. Takhle je “Homegrown” něco jako vykopat ze země minci s obrovskou hodnotou 100 let po skončení využívání dané měny. To však nic nemění na tom, že je to vtipná a povedená píseň.

Stopy „Kmotra grunge“ jsou znát už na Homegrown

Nejpodivnější stopou alba je rozhodně pouze mluvená “Florida”, ve které Young – očividně hodně pod vlivem THC – vypráví podivný příběh o nějakém dítěti, které našel na parkovišti někde na Floridě a jeho mrtvých rodičích. Stopa je opět o tom, že Neilu Youngovi je jedno, co si lidé myslí, pokud je to upřímné. Škoda jen, že stopa není raději někde jinde. Umístit tento hrozivý příběh a jestli špetku humorný, tak hodně morbidně, hned za vyloženou koninou “Homegrown” není dvakrát vhodné, byť třeba mají obě stejnou huličskou tématiku. Podobně to platí s “We Don’t Smoke It No More” se „slajdovou“ kytarou, která neustále jezdí po kytaře tam a zpět a která následuje až moc brzy po mrazivé historce “Florida”.

Country song “Love Is a Rose” hrával občas Neil Young na koncertech, a tak je to nejznámější píseň z Homegrown. Píseň navíc nazpívala také zpěvačka Linda Ronstadt a její verze se stala v 70. letech poměrně úspěšnou.

“Kansas” je další stát, kterému Young věnoval píseň a je to odraz toho jakou část svého života strávil Young na cestě.

“Byla jsi můj vor,” zpívá Young na další “White Line” “ale já tě nechal ujet / byl jsem dole / ale vracím se zase nahoru.” (“You were my raft / but I let you slide / I’ve been down / but I’m coming back up again.”). Píseň začal hrát Neil Young s Crazy Horse už v roce 1975, ale nevydal jí na albu dokud se o 15 let později neobjevila na již vzpomínaném ikonickém albu Ragged Glory, které hodně pomohlo tomu, že se začalo Youngovi přezdívat „Kmotr grunge“. Původní nahrávka je akustická a pomalejší, kdežto pozdější verze je pořádně rozjetá. Dávám popravdě asi spíše přednost té pozdější srdnaté verzi z Ragged Glory, ale je pochopitelně velice zajímavé slyšet původní verzi “White Line”.

Přezdívku Kmotr grunge dostal Neil Young kvůli jeho typické těžké elektrické kytaře, která se nejvíce začala projevovat na albu ‘Rust Never Sleeps’ z roku 1979, ale měla již stopy na předchozích albech včetně ‘Homegrown’. Se špinavým, neuhlazeným zvukem je také spojován jeho ležérní styl hraní, který nikdy nebyl o přesnosti zahraných not, ale o tom vyloudit z kytar tu správnou barvu zvuku. Stejně tak jednoduchý, ale velice silný způsob psaní melodií kombinující temný zvuk s melodickými riffy, měl na vlnu grunge zásadní vliv.

Těméř všechny grungeové kapely 90. let se tak hlásily k odkazu Neila Younga. Young na samotném začátku 90. let společně s kapelami jako Pixies pomohl odstartovat návrat hutných kytar do středního proudu svým úspěšným albem ‘Ragged Glory’, které patří mezi jedno z jeho nejtvrdších alb. V roce 1993 Neil Young zahájil spolupráci s Pearl Jam, kdy odjeli na společné turné a nakonec to všechno dovršil dopis na rozloučenou Kurta Cobaina, který se se světem rozloučil Youngovými slovy: „Je lepší shořet než vyhasnout“ z Youngovy písně “Hey Hey, My My”. Paradoxně se pak z toho stal nejslavnější citát Cobaina.

The Truth About Neil Young And Grunge

Právě následující “Vacancy” zní dost jako z Ragged Glory a je zde ten typický válivý rytmus, který obyčejně pohání ty těžší písně Younga. Píseň je ale taky výborně zvládnutá melodicky – zapojí se harmonika nebo hravé kytarové vyhrávky. “Little Wing” je pak takový skrytý diamant alba. Hřejivá snad nejtišší píseň o dlouhých zimních večerech.

Album ukončuje utěšující, ani ne 3 minuty dlouhá píseň “Stars of Bethlehem”, na které Young zpívá:

„All your dreams and your lovers won’t protect you
They’re only passing through you in the end“

(“Všechny tvé sny a tvé lásky tě neochrání / Stejně nakonec jen skrze tebe procházejí”).

Je to úleva si pustit album, ve kterém není všechno perfektní. Album ve kterém slyšíte občas nějaké kolísání mezi hlasitostí Youngova zpěvu dle toho jak byl blízko či daleko od mikrofonu a ne podle toho, jak to někdo nastaví v Pro Tools nebo jiném softwaru určeném pro úpravu zvuku. Děkujme tedy za tuhle unikátní možnost nahlédnout do historie skrze perfektně zachované, dříve nikdy neslyšené album z roku 1975.

Neil Young – Homegrown

Vydáno: 19. 6. 2020
Délka: 35:23
Žánry: Country-Rock, Folk-Rock, Písničkář
Rozhodně musíte slyšet: 1. Separate Ways, 2. Try, 5. Homegrown, 7. Kansas, 9. White Line, 10. Vacancy, 11.Little Wing

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Deftones vydávají 25. září nové album Ohms a ještě před ním sdíleli nový singl nazvaný “Genesis”. S odchodem jednoho ze dvou bubeníků se musí potýkat australská rocková kapela King Gizzard & the Lizard Wizard, avšak nová poklidná píseň “Straws in the Wind” se zdá být těmito potížemi nezasažena. Ač je Sufjan Stevens stále znám spíš jako písničkář, který nepotřebuje velkolepé aranže, na nové písni “Sugar” zvolil opačný přístup a zdobí jej tak velkolepé elektronické aranže.

Country-popový pohodový duet vytvořili dva významní představitelé současné americké hudby Keith Urban a P!nk. S novými písněmi přišli z USA však také alternativní rockeři The Mountain Goats a z Velké Británie pak indie rockeři Nothing But Thieves.

Kompletní přehled nových písní, coverů, znovu nevydaných písní, remixů, či živých verzí tohoto týdne najdete na našem Spotify profilu:

Deftones – Genesis

Deftones vydali úvodní skladbu z připravovaného alba Ohms, píseň se jmenuje “Genesis” a vychází rovnou i s hudebním videoklipem. Ohms bude vydáno 25. září. Je to první nové album kalifornské alternativní metalové kapely po více než třech letech a bude následovat po Gore z roku 2016. Nové LP bylo vyrobeno za pomocí producenta / zvukového inženýra Terryho Data. Minulý měsíc sdíleli Deftones titulní skladbu “Ohms”. V květnu museli Deftones odložit své severoamerické letní turné 2020 s kapelami Gojira a zpěvačkou Poppy kvůli pokračující pandemii COVID-19.

King Gizzard & The Lizard Wizard – Straws In The Wind

Australská rocková skupina King Gizzard & The Lizard Wizard se nachází v obtížném období změn. Minulý měsíc skupina oznámila, že bubeník a zároveň manažer Eric Moore opouští kapelu a zůstane jim pouze jeden bubeník. King Gizzard & The Lizzard Wizard tak na čas přicházejí o svou netradiční sestavu tvořenou hned dvěma bubeníky.

King Gizzard & The Lizard Wizard však pokračují ve vydávání nové hudby. V posledních několika měsících vydali singly „Honey“ a „Some Of Us“. Dnes sdílejí novou píseň s názvem „Straws In The Wind“.„Straws In The Wind“ je jednou z písniček Lizard Wizard, kde frontman Stu Mackenzie předává vokální povinnosti jinému členovi skupiny. Otevírá se tak obvyklá otázka, na kterou však neznají odpověď ani ti největší fanoušci. Je zpěvák Stu Mackenzie onen King Gizzard a kapela je The Lizard Wizard?.

Zase tolik na tom však ale asi nezáleží. Tentokrát však je to klávesista a hráč harmonikář Ambrose Kenny-Smith, kdo se postavil do čela kapely. „Straws In The Wind“ se rozprostírá na téměř šesti minutách. Je to většinou akustický groove s inspiracemi směrem k blízkovýchodním modlitebním písním. Zatím je to každopádně známka toho, že kapela je schopná hrát složité rytmy, i když má jen jednoho bubeníka na plný úvazek.

Sufjan Stevens – Sugar

Americký detroitský skladatel a písničkář Sufjan Stevens má další novou skladbu ze svého připravovaného alba The Ascension. „Sugar“ přichází s novým hudebním videem, které obsahuje choreografii od MacArthura Fellowa Kyla Abrahama. Režisérem je méně známý, ale talentovaný filmař Ezra Hurwitz.

„’Sugar’“ je v konečném důsledku o touze po dobrotě a čistotě (a skutečné čerstvosti),“ uvedl ve svém prohlášení Sufjan Stevens. “Na první pohled je píseň jen klišé, ale poselství je naprosto nezbytné: nyní je čas shromáždit to, co je dobré, čisté a hodnotné, udělat to po svém a sdílet to s ostatními. Nakrmte svou duši a promluvte s novou životní chutí s těmi kolem vás. Darujte si navzájem lásku, úctu i bolest. Zbavte se všech starých zvyků, všech starých způsobů myšlení a jednání, všech dřívějších praktik – „obvyklého podnikání“ – a přineste světu nový život. Toto je naše povolání,” vysvětloval Stevens hluboký filozofický kontext písně.

Nové album Sufjana Stevense vychází 25. září v návaznosti na album z roku 2015 Carrie & Lowell a bude obsahovat dříve sdílené písně „America“ a „Videogame“. Začátkem letošního roku dorazila také druhá strana singlu “My Rajneesh“, která je píseň s tématem o indickém filozofovi a duchovním vůdci Bhagwanu Shri Rajneeshovi.

Rise Against – Broken Dreams, Inc.

Americká punk-rocková kapela Rise Against vydala zbrusu novou píseň “Broken Dreams, Inc”. Je to jejich první nová skladba za poslední tři roky a první v rámci nové smlouvy se společností Loma Vista Recordings. Doprovodné animované / komiksové video k písni obsahuje záběry z komiksu Dark Nights: Metal od legendární americké komiksové společnosti DC Comics, který nakreslil Greg Capullo.

“’Broken Dreams, Inc.’” hovoří o dnešním měnícím se prostředí americké společnosti, o příležitostech, které jsou k dispozici některým, ale jiným ne. O tom, že jsou spíše k dispozici lidem, kteří jsou schopni těžit peníze díky podvodům, oproti těm, kteří zůstanou pozadu, kteří trpí a skončí jako oběti.” Jak vyrovnáme podmínky, aby každý mohl mít skutečnou šanci dosáhnout amerického snu? “ Zpěvák / textař Tim McIIlrath o písni řekl. “Jedno slovo: narušení. Musíte dát moc do rukou lidí, ne do rukou byznysu, musíte si vážit lidí a komunity nad ziskem. Nemůžete mít zemi spravovanou akcionáři ani svět spravovaný akcionáři, svět, který si cení především zisku, protože především zisk může mít pro lidstvo nebezpečné následky.”

Nothing But Thieves – Impossible

Anglická rocková kapela Nothing But Thieves měla premiéru na další novou skladbu z připravovaného alba skupiny Moral Panic. Nejnovější píseň má název “Impossible“ a nyní si ji můžete stáhnout prostřednictvím digitálních prodejen a nebo poslechnout přes streamovací služby.

„Svým způsobem je “Impossible” úplným protikladem všeho ostatního na albu, které obsahuje spoustu úzkosti a zmatku ohledně toho, co se teď děje na této planetě,“ říkají v prohlášení k vydání singlu Nothing But Thieves. „Tahle píseň se stala opakem …. Byla to chvíle úlevy, kterou jsme my i album potřebovali.“

„Impossible“ je čtvrtou vydanou skladbou z chystaného alba Moral Panic, která následuje po písních „Real Love Song“, „Is Everybody Going Crazy?“ a „Unperson.“ Celé album dorazí 23. října.

Kapela Nothing But Thieves také ohlásila turné po Velké Británii a Evropě, které má zahájit v září 2021. Úplný seznam termínů a veškeré informace o vstupenkách najdete na NBThieves.com.

The Mountain Goats – Get Famous

Americký projekt The Mountain Goats sdílel píseň “Get Famous, druhý singl z připravovaného 19. alba Getting Into Knives.

Nová píseň „anti-fame“ je oduševnělá, dotvořená rohy a vintage varhanami a odkazuje na zesnulého chicagského písničkáře a vizualistu Wesleyho Willise (viz například řádek „Wesley Willis mi řekl, jak o vás psát“).

V tiskovém prohlášení řekl frontman John Darnielle: „Kdybych vám všem řekl, kolik legrace jsme při nahrávání měli, neuvěřili byste mi, ale doufáme, že to dorazí až k vám.“

Keith Urban – One Too Many (with Pink)

Spojení, které možná není úplně tradiční – velké popové star a americké country hvězdy se zrodilo v USA, ale ostatně jsou to Spojené státy americké. Pohodová píseň P!nk a Keitha Urbana se jistě bude líbit všem těm, kteří potřebují od toho chaosu v současné pandemické době plné nejistot trochu odpočinout.

Sledujte pravidelně aktualizovaný playlist nových písní na našem Spotify profilu:

Phoebe Bridgers - Punisher

Recenze | Novinky: Jestli existuje Bůh, tak nám seslal na zem anděla jménem Phoebe Bridgers, který nás pomůže s jejím druhým albem Punisher, přenést skrze těžké časy

Ačkoliv je Phoebe Bridgers teprve 25 a vydává teprve své druhé album, album Punisher zní tak, jako by to bylo dílo už léty prověřeného hudebníka, který své řemeslo vylepšoval rok, co rok. A stejně s jakou jistotou předkládá svou složenou hudbu, tak i přesvědčuje posluchače o tom, že co se děje jim, děje se i jí. Okamžitě posluchače upoutá svými řádky, se kterými se dokáže ztotožnit velká řada lidí, protože byla ve stejných anebo velice podobných situacích.

Když třeba na písni “Funeral“ z debutového alba Stranger in the Alps zpívá: “It’s 4 a.m. again / And I’m doing nothing again,” velice stručně vás donutí přenést do vašich špatných nocí, kdy jste celou noc přemýšleli a nezabrali.

Phoebe Bridgers (Foto: Olof Grind)
Phoebe Bridgers (Foto: Olof Grind, )

I nové album Punisher je plné autobiografických momentů Phoebe Bridgers, se kterými se můžete velmi silně ztotožnit a je to jeden z vůbec největších talentů Bridgers. Její písně jsou jako sny, kde je podstatná část založena na tom, co se děje v normálním životě. Zároveň se však mohou snadněji než skutečná realita proměnit v něco krásného, ale i hrozivého.

Vnímat realitu jako film

Stejně jako sny se texty Bridgers řídí víc svým srdcem než rozumem. Populárně-vědecky řečeno, emočním centrem mozku, skutečně vědecky řečeno, limbickým systémem, který bývá velmi aktivní právě i v době spánku.

Snění Phoebe Bridgers je také dáno tím, jak se na albu snaží neustále o nemožné – vytvořit z prázdnoty a nicoty něco.

“And when I grow up
I’m gonna look up from my phone and see my life,”

(“A až vyrostu / Zvednu oči od mobilu mobilu a uvidím svůj život“)

zní jedna z na první pohled obyčejných, ale zároveň velmi důležitých vět alba. Je v tom cítit jakási nejistota z budoucnosti, nejistota mladé generace, chuť po klidu, váhání nad tím, jestli třeba fotografie v mobilu jsou úplně to stejné jako staré fotografie babiček, čili smiřování se s prudkým technologickým vývojem, který má pravděpodobně exponenciální růst.

„Kdybych se každé ráno probudila a přemýšlela o realitě všeho okolo, úplně by mě to pohltilo”

Phoebe Bridgers ale není pravá surrealistická umělkyně. Na rozdíl od nich se nesnaží ani tak skutečnost totálně narušit, ale daleko spíše pouze upravit tak, aby to bylo všechno zajímavější. Phoebe Bridgers pro magazín New Yorker ostatně prohlásila, že její písně jsou o snění ohledně budoucnosti. „Kdybych se každé ráno probudila a přemýšlela o realitě všeho okolo, úplně by mě to pohltilo”.

Vidíme tady zajímavý rozdíl mezi hudbou její starší jazz-popové kolegyně Norah Jones, jenž se naopak plně soustředí na přítomnost. Možná je to dáno věkem, možná to Phoebe Bridgers už zůstane. Nelze si však nepovšimnout, že v sobě má ještě pořádný kus holčičí duše. To, jak se radši dívá na realitu, jako by byla buďto snem a nebo nějakým filmem, který je možné upravit si podle sebe, možná není tím nejdospělejším způsobem, ale je to rozhodně způsob, jak si udržet psychické zdraví — zvlášť v nynější podivné době. Mnoho psychologů ostatně doporučuje něco podobného.

Bridgers v rozhovorou pro New Yorker řekla přímo: “Vnímám realitu, jako by to byl nějaký film”. A mnozí psychologové například doporučují, že když je před vámi nějaký důležitý a stresující úkol, zvláště pokud jste úzkostliví lidé, mohla by pro vás být nápomocná metoda, kdy si představíte, že jste postavami v nějakém filmu.

Díky tomu se přestanete tak nezdravě soustředit na realitu. Přestanete přemýšlet o tom, že máte vysoký tep, že pokud to nezvládnete, vyhodí vás z práce a díky tomu skončíte pod mostem a podobně. Jste tak schopni vůbec jít do toho a začít například před nadřízenými prezentovat svůj důležitý pracovní projekt (samozřejmě se to musí aplikovat v rozumné míře, protože pak už to je zase problém disociativní poruchy).

Album plné mladých hudebních talentů

Se skvělým zvukem alba pomáhají kromě zkušeného producenta alba Tonyho Berga (Kimbra, Jesca Hoop, Phantom Planet…), který kromě zvukové práce na albu i hrál na mellotron, kytaru nebo banjo, i další mimořádně talentovaní mladí američtí hudebníci.

Je tu jeden z velkých objevů americké hudební scény posledních 5 let, folk-rocková písničkářka Julien Baker nebo Lucy Dacus. Phoebe Bridgers s oběma dívkami založila v roce 2018 superskupinu Boygenius. Dacus se objevuje taky na epické závěrečné skladbě “I Know the End”. Tady ale nastupuje vedle Lucy Dacus také indie folk-rocková kapela Bright Eyes – nebo spíše tedy Conor Oberst a rovněž jeho spoluhráči z ikonické indie rockové kapely Yeah Yeah Yeahs Nate Walcott a kytarista Nick Zinner.

V hudbě Phoebe Bridgers jdou celkem jasně slyšet podobnosti s naléhavostí, epičností a jakousi klidnou velkolepostí post-rockové kapely Explosions in the Sky. Podobně laděná, sychravá kytara nabízí pro Phoebe Bridgers možnost hudbou vyjádřit její zápolení s každodenní nudou a fádností.

“The billboard said ‘The End Is Near,’
I turned around, there was nothing there.
Yeah, I guess the end is here.”

(“Na billboardu stálo: ‘Konec je blízko’ / Otočila jsem se a nic tam nebylo / Jo, takže konec je asi vážně tady”)

Ale to je už skutečně samotný konec, kdy se album zřítí do singularity. Ještě předtím nastane i mnoho daleko pozitivnějších momentů, ale i stejně temných.

Hned první instrumentální “DVD Menu” začíná ve zlověstné, ponuré hudbě, znějící jako z nějaké hodně temné severské detektivky. “Garden Song” je pak hudba, kde skrze mraky prosvítají sluneční paprsky. Krásná probublávající kytarová smyčka, tvoří hlavní kostru písně. Producent Ethan Gruska do písně zapisuje svůj rukopis, když píseň připomíná jeho vlastní písně z alba En Garde.

“Garden Song” je jednoznačná alternativa, pak následuje spíše lehčí a prosluněný indie-pop-rock, resp. power-pop “Kyoto”, který mi připomíná novozélandské The Beths nebo americkou indie rockovou zpěvačku Soccer Mommy. Melodičnost má zde první místo. Je to jednoduchá píseň, ale velmi silná a skvěle nahraná a zprodukovaná.

“Kyoto” Zní paradoxně možná trochu více jako píseň jejího dalšího bočního projektu – dua Better Oblivion Community Center, které tvoří s již zmiňovaným Conorem Oberstem.

Tajná nešťastná láska

Nejen pro živé vystupování Bridgers je důležité, že má po nějaké době další rychlejší píseň. Její zatím asi největší hit z debutu Stranger in the Alps “Motion Sickness” byl ostatně také rychlejšího tempa než zvytek jejich písní. “Kyoto” je však dokonce ještě rychlejšího (107 BPM Motion Sickness” vs 131 BPM  “Kyoto”).

Na “Punisher” ale Bridgers zase zpomalí. Srdečná píseň, kterou napsala o lidech ve své sousedství, kterým vzkazuje:

“What if I told youI feel like
I know you?
But we never met”

(“Co kdybych ti řekla, že mám pocit / Že tě odněkud znám? / Ale nikdy jsme se nepotkali ”)

Ač to zní nejprve obecně na všechny její sousedy, poté to zní jako adresování písně nějaké své tajné lásce, viz řádky:

“And here, everyone knows you’re the way to my heart”

(“A všichni tu ví, že jsi cesta k mému srdci”)

Síla produkce je znát na tom, jak se zde například objevují některé moderní prvky. Ale jen tak opatrně, ať to nijak nenaruší chod písně, ale píseň zároveň zůstane přirozená a lidská. Hlasový vocoder tak skoro ani nepostřehnete, ale přitom tvoří velmi důležitou část atmosféry písně.

“Halloween” je jedna z nejjednodušších písní na albu. Melodie i text je spíše jako z popové než alternativní balady. Kytary, piáno, syntezátory a zvukové efekty však znovu tvoří krásnou a kouzelnou atmosféru. “Halloween” je typický případ onoho posunutí reality do snu, který Phoebe Bridgers tak často využívá.

“Baby, it’s Halloween
And we can be anything,”

(“Lásko, je Halloween / A my můžeme být čímkoliv“).

opakuje Bridgers neustále v refrénu.

“Moon Song” začíná jako už trochu moc patetická písnička, nakonec se ale rozvine přece jen v další velmi solidní drama s romantickou zápletkou. Obzvláště k tomuto albu bych nerad zatahoval bulvár, pokud byste si ale „vygooglili“ zdravotní problémy a rodinný stav Conora Obersta, asi byste pochopili, že se nám tady tvoří docela zamotaný milostný trojúhelník, viz řádky:

“You are sick and you’re married
And you might be dying
But you’re holding me like water in your hands”

(“Jsi nemocný a jsi ženatý / A možná umíráš / Ale udržuješ mě jako vodu ve svých rukou”).

K tomu se navíc přidají dva hudební odkazy, což pokud je posluchač identifikuje, je to pro něj vždycky takové příjemné masírování ega. Tady to není navíc nic těžkého a pochopí je skoro každý větší hudební fanoušek. Odkazy však musí být dobře zabaleny, jinak se míjí účinkem. Bridgers nejprve zmiňuje, že nemá ráda “Tears In Heaven” Erica Clapton, ale je smutné, že umřelo jeho dítě. V rozhovoru pro server Double J pak ale zmínila, že vlastně má tuhle píseň ráda. Tak proč tohle? Prý je to více poetické. No nevím. Zní to popravdě dost nevhodně a bezcitně.

Pak ale následuje o poznání povedenější odkaz na Johna Lennona:

“And we fought about John Lennon
Until I cried,”

(“A my se hádali o Johnu Lennonvi / Než jsem začala plakat“)

což tak nějak hezky shrnuje ve dvou řádcích rozporuplnou postavu Johna Lennona, který byl sic obrovský hudební génius, ale taky tak trochu debílek, co se týče svého vztahu k jeho ženám a dětem.

Bridgers přetvořila smutek, zoufalství a prázdnotu ve vlastně něco neuvěřitelně krásného

“Savior Complex” je velice pěkná písnička, která zní trochu jako staré filmové písně z 50. let. Pomalu ale už přeci jen začnete mít pocit, že vás album nějak moc ukolébává. Naštěstí přesně v ten moment se ozve dunění další písně “ICU”, které vás z této totální relaxace přeci jen trochu probere.

I ta je inspirována nešťastnou láskou, tentokrát pro změnu k bubeníkovi její kapely. Tady naštěstí nemusím dělat drbnu a „googlit“ jako soukromé očko, protože to není žádným tajemstvím. Phoebe Bridgers na to přímo naráží v řádcích:

“I used to light you up
Now I can’t even get you to play the drums
‘Cause I don’t know what I want
Until I fuck it up”

(Vždycky jsem tě rozsvítila / Teď tě ani nemůžu dokopat k tomu, abys hrál na bicí / Protože nevím, co chci / Dokud to nepo**ru”).

Když si myslíte, že nejlepší písně alba už nemůžou přijít, přijde “Graceland Too”, ze které se vám chce regulérně plakat. Obzvláště, když se v závěru písně stupňuje intenzita písně a přidávají se jak Lucy Dacus, tak Julien Baker najednou.

Frázi „Konec je blízko“ (“The end is near”) používá mnoho moderních a alternativních náboženství a sekt jako Svědkové Jehovovi, pochází však už z Bible, konkrétně z části Petr 4:7:

Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám“

Restoration of Peter - Wikipedia

Je úplně zbytečné tuhle emočně napjatou píseň nějak dlouze popisovat, protože to ani nejde. Je to ale naše práce, a tak by se to dalo nejlépe krátce vyjádřit jako: melodie nějakého moc krásného momentu, který nastane po dlouhém období smutku a vzteku. Když to vezmeme méně emočně a více analyticky, tak musíme ocenit, jak dokázala Bridgers zase přetvořit smutek, zoufalství a prázdnotu ve vlastně něco neuvěřitelně krásného.

Řádky jako:

“So we spent what was left of our serotonin
Chew on our cheeks and stare at the moon,”

(“A tak jsme utratili, co nám zbylo z našeho serotoninu / Žvýkali líce a zírali do měsíce”)

jsou prostě jedinečné a vystihující. V popisování braní MDMA tímto romantickým způsobem, je něco zároveň dekadentního a znepokojujícího, zároveň ale něco neuvěřitelně hezkého. Na to, jak je album vlastně klidné a relaxační, končí dost znepokojivě. Je to skoro až hororové. Mráz po zádech z toho pak začne běhat, když si uvědomíte, jak moc toho má album společného se současným nezvyklým stavem světa. Naprosto děsivé totiž je, že končí těmi v první části článku zmiňovanými apokalyptickými řádky o billboardu s nápisem “Konec je blízko”, pak Bridgers říká “Konec je zde” a to úplně poslední, co z alba slyšíte je chraptivé lapání po dechu. Uff…

Nevím, jestli takto temný konec alba není vzhledem k jeho zbytku skoro až na škodu. To pěkné snění se totiž najednou přemění za sborových chorálu “The end is near” ve skoro nějakou gotickou hudbu a Phoebe Bridgers se tak rázem tématy řádí někde mezi britský gotický rock 80. let, Billie Eilish, Marilyna Mansona a finské death-metalové kapely.  Ostatně by byla škoda, kdyby si jí lidi začali pamatovat jako folkovou verzi Billie Eilish, protože ty podobnosti nejsou jindy až zase tak výrazné.

Na druhou stranu je těžké si představit působivější konec alba. Škoda, že se teď nekoncertuje. Rád bych viděl, jak v mohutném finiši stovky lidí společně zpívají: “End is near”. I v tomhle ohledu je album nadčasové a je perfektním otiskem doby. Je jasné, že po tomhle období plném zavírání, sociálních odstupů a roušek bude ve společnosti narůstat dekadence. U Phoebe Bridgers na vás alespoň často čeká vykoupení v podobě snění.

Ano, Phoebe Bridgers sice někdy až moc blbne v textech, kdy se nechává strhnout nějakou falešnou poetičností, z takových 90% jsou ale její texty naprosto skvělé a je třeba znovu vyzdvihnout její dar napsat texty tak, že se s nimi člověk velice rychle ztotožní a taky dar napsat texty na jednu stranu sice prosté a přímé, ale na stranu druhou umělecky velmi hodnotné.

Phoebe Bridgers – Punisher

Vydáno: 18. 6. 2020
Délka: 40:37
Žánry: Indie Rock, Indie Folk, Folk Emo
Rozhodně musíte slyšet: 1. DVD Menu, 2. Garden Song, 3. Kyoto, 4. Punisher, 5. Halloween, 9. ICU, 10. Graceland Too, 11. I Know the End

5
5,0 rating
5 z 5 (založeno na 1 recenzi)
5 (Dokonalé)100%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Naprosto skvělé

5,0 rating
15.9.2021

Pro mně hudebně na úrovni třeba Sigur Ros. Hluboce smekám. Skvělý zvuk.

martin dvorak


Shame, Everything Everything, Good Times Only, Of Monsters and Men

Zpátky na scéně jsou po epickém debutu Songs Of Praise londýnští punkeři Shame. O kousek dále z Manchesteru přichází elektro-rocková kapela Everything Everything s novým albem Re-Animator a písní “Big Climb“. Stejně tak přichází s novým albem Pěkný chvíle i novým singlem “Řekni mi“ pražští Good Times Only. Na nové album si naopak budou muset počkat déle příznivci Of Monsters and Men, alespoň tu však mají nový povedený singl “Visitor“, který by měl na chvíli ukojit chtíč po jejich nových písních.

S novými písněmi přichází také americký legendární rocker Bruce Springsteen, zpěvačka SZA nebo americká alternativní stálice The Flaming Lips, kteří si připsali poněkud nečekanou spolupráci s country objevem Kacey Musgraves.

Kompletní přehled nových písní včetně remixů, coverů, živých, či znovu vydaných nahrávek najdete zde:

Shame – Alphabet

Shame jsou zpět se svou první novou hudbou od roku 2018, kdy vydali svůj epický debut Songs Of Praise.

Zuřivý punkový singl jiho-londýnské kapely přichází s oznámením o comebackové show v londýnském klubu Electric Brixton, který je naplánován na 22. dubna 2021.

Frontman Charlie Steen vysvětlil píseň produkovanou Jamesem Fordem takto: „’Alphabet’ je přímou otázkou pro diváky i pro umělce, zda něco z toho někdy bude stačit k uspokojení.

“V době, kdy jsem to psal, jsem prožíval řadu surrealistických snů, kdy ze mě krvácelo manické podvědomí a prosakovalo do textů.” Všechny znepokojující a znepokojující snímky, kterým jsem ve spánku čelil, nabyly ve videu svou vlastní podobu.”

Everything Everything – Big Climb

Britští art-rockeři Everything Everything vydali nové album Re-Animator. Nyní sdílí video k písni „Big Climb“, která nebyla sdílená před vydáním alba.

Everything Everything si video k „Big Climb“ sami režírovali. Uvádí kapelu v oblecích vystupujících v kanceláři a dělají si legraci z podnikové kultury. Zároveň učinili některá politická prohlášení o škodách, které změna klimatu již způsobila.

Kapela to společně řekla o videu v tiskové zprávě: „Začali jsme si všímat spousty online sklíčenosti ve stavu světa, který mladí lidé zdědí. Bylo to nihilistické, ale naprosto srozumitelné a v zásadě racionální. Zdědí rychle se oteplující planetu s malým počtem pracovních míst a málo dostupným bydlením, vytvořenou předchozími generacemi, které se zdají naprosto neomluvitelné. Postoj zní: ‘Do prdele, teď je to tvůj problém, tak to naprav.’ Je ostudné, že se spoléháme na to, že to necháváme na 15letých. To všechno jsme chtěli satirizovat.“

Good Times Only – Řekni mi

Pražská indie rocková kapela Good Times Only vydala dlouho očekávané debutové album Pěkný chvíle nahrávané v libereckém studiu Resound. Singl, který vyšel zároveň s albem je píseň “Řekni mi”. K tomu byl natočen také videoklip natočený na Hořovické motokárové dráze, který režíroval Bart Klimsza. Píseň kombinuje původní zasněný indie rock z první nahrávky Good Times Only, kterým bylo EP nedělní Luka a elektronické prvky, které začali Good Times Only zakomponovávat do své hudby právě při nahrávání debutového alba plné délky a byly slyšet již v minulém singlu “Tvůj kluk”.

Of Monsters and Men – Visitor

Nejprodávanější islandská skupina Of Monsters and Men se vrátila se singlem „Visitor“ – vysokoenergetickou skladbou, která představuje jejich první novou hudbu od alba Fever Dream z roku 2019, jenž představilo Of Monsters and Men v překvapivě rockové podobě. Současný singl ”Visitor“ a jeho doprovodné video by mělo dle oficiálního vyjádření představovat ochutnávku „díla, které bude na vrcholu roku 2021 oslavovat společně desáté výročí skupiny“.

Ohromující vizuál pro „Visitor“ byl natočen na Islandu ještě před pandemií a režíroval jej islandský režisér Thora Hilmars. Píseň je podle zpěvačky a kytaristky Nanny Bryndís Hilmarsdóttirové o „odpojení se na okraji změn, o tom, jak zmizí vše, co jste kdysi znali, a o tom, že se ocitnete v roli návštěvníka.“

Hilmarsdóttir pokračovala: „Bylo to napsáno a zaznamenáno, když byl svět úplně jiným místem, ale postapokalyptický svět videa se zdá být vhodný. Točili jsme k tomu videoklip na Islandu v mrazivém únoru těsně před zásahem pandemie. Jsme velmi rádi, že s vámi konečně můžeme tuto píseň sdílet. “

Kapela se v současné době připravuje na oslavy desátého výročí v roce 2021. Podle tiskové zprávy se fanoušci mohou těšit na „více nové hudby a dalšího vzrušujícího obsahu.“

Bruce Springsteen – Letter to You

V „Letter to You“, titulní skladbě z připravovaného alba legendárního amerického rockera Bruce Springsteena, zpívá o napsání promyšlené zprávy pomocí „inkoustu a krve“. Springsteen tak vlastně dělá to, co již dělal po celá léta a co bylo ingrediencí tolika jeho skvělých písní v minulosti. V „Letter to You“ je to nevyjadřuje pouze hudba, ale i text.

Springsteen řekl, že on a skupina E Street Band nahráli album Letter to You v surovém výbuchu energie po dobu pěti dnů a ani se neobtěžovali pokusit se jí zkracovat nebo nějak editovat. Takže píseň „Letter to You“ je již z principu naléhavá a upřímná. Sentiment písně se projevuje v jeho hlase a ve způsobu, jakým jeho věrná skupina E Street Band bez námahy a zkušeně hraje kytarové a klavírní linky se swingovými rytmy skladby.

SZA – Hit Different

SZA je konečně zpět se svou vlastní skladbou po dvou spolupráci na soundtracku, jedné s Justinem Timberlakem („The Other Side“ z filmu Trolls World Tour, resp. Trolové: Světové turné) a druhým s Kendrickem Lamarem („All the Stars“ z filmu Black Panther).

Jmenuje se „Hit Different“ a tentokrát má ona hvězdu, která ji na singlu podporuje: je jím hvězdný raper Ty Dolla $ign a o produkci se postaralo duo The Neptunes – tedy hvězdný Pharrell Williams a Chad Hugo .

S nostalgickou produkcí The Neptunes, nový singl zasáhl toto něžné místo, díky kterému byl debut SZA Ctrl v roce 2017 tak úspěšný. „Mýlíš se, ale bez tebe se neobejdu,“ (“You wrong, but I can’t get along without you,”) zpívá zranitelně a čestně

SZA režírovala video pro „Hit Different“ sama, s choreografií umístěnou na vrakovišti a na hromádkách sena. Zpočátku tančí se skupinou žen mezi rozbitými vozy, ale následně kamera přejde na sólové vystoupení SZA.

The Flaming Lips a Kacey Musgraves – God and The Policeman

Flaming Lips se spojili s nečekaným spolupracovníkem: country hvězdou s Grammy v kapse Kacey Musgraves. Musgraves zpíval již na jednom z minulých letošních singlů Flaming Lips „Flowers Of Neptune 6“, pro který poskytla vokální harmonie, jež tvořily pozadí. Nyní se dostala z pozadí k reflektorům a na místo mikrofonu, které je hned vedle frontmana Wayna Coyna. Album American Head, bylo vydáno prakticky bez oznámení data vydání předem a bez oznámení dalších detailů, a tak se teprve až po jeho překvapivém vydání ukázalo, že je na něm i další píseň s Kacey Musgraves.

Musgraves se zasloužilo o doprovodný vokál k písni „God And The Policeman“, předposlední skladbě nového alba American Head. „God And The Policeman“ má také zbrusu nové video. Musgraves v něm není (pokud není jednou z maskovaných komparzu, což se zdá nepravděpodobné). Místo toho režisér George Salisbury vypráví nejednoznačný příběh o tom, jak Coyne pronásledují policajti z důvodů, které nejsou zcela jasné.

Noel_Gallagher
Noel_Gallagher

„Je mi to u prd**le . Rozhodl jsem se, že si nenasadím ani jednu. A pokud dostanu ten virus, je to jenom na mě, není to na nikoho jiného,“ uvedl bývalý kytarista druhý zpěvák Oasis Noel Gallagher s tím, že odmítá nosit roušku při nakupování a to i když je to v rozporu se zákony, které byly ve Velké Británii zavedeny v červenci. Už předtím se odmítavě k rouškám vyjádřil i zpěvák další ikonické Manchesterské kapely The Stone Roses Ian Brown.

Autor většiny písní Oasis, který se objevil v podcastu Matta Morgana, popsal ochranu obličeje jako „hovadinu“. „Celá věc je bláznivá. Měli byste je nosit v Selfridges (londýnský řetězec obchodních center), přesto můžete ku**a jít vedle do hospody a být obklopeni každým za***ým ko**em bez roušky. Víte, co tím myslím? Je to jako: ‘Ach, nemáme virus v hospodách, ale máme ho v Selfridgesi?’“ Řekl Gallagher.

„Je nám teď odebíráno příliš mnoho zas***ých svobod,“ tvrdí Noel Gallagher

Ve všech obchodech a supermarketech ve Velké Británii je zákonem povinné nošení ochrany přes nos a ústa, i když pro děti do 11 let a osoby se zdravotními problémy platí výjimky. Jsou také povinné v britské veřejné dopravě. Gallagher, který nikdy nevlastnil řidičský průkaz, vzpomíná, jak odmítl nosit roušku na nedávné cestě vlakem do Manchesteru.

„Jel jsem minulý týden do Manchesteru a nějaký kluk na mě, jestli si můžu nasadit roušku, protože přijede dopravní policie a dá mi pokutu tisíc liber. Ale pokud budu jíst, nemusím si jí dávat,“ řekl. „Takže jsem říkal: ‘Dobře, tak tenhle zabijácký virus, který se šíří vlakem, přijde a zaútočí na mě, ale když uvidí, že mám sendvič, tak mě nechá být, protože obědvám?’

Oasis roušku nepotřebují, protože budou žít napořád:

Na námitku moderátora Morgana, který tvrdil, že roušky pomáhají zabránit šíření viru, Gallagher tvrdil, že nosit roušku prý není zákon (byť v Británii to zákone skutečně od 24. července je). Řekl: „Poslouchejte, není to zákon. Je nám teď odebíráno příliš mnoho zas***ých svobod.“ Poté si vzpomněl, jak byl vyzván, že v supermarketu neměl roušku, a nakonec požadoval, aby se setkal s manažerem, aby vysvětlil jeho postoj proti rouškám. Gallagher dodal: „Nedělám to. Rozhodl jsem se nenosit ani jednu a pokud dostanu ten virus, je to jenom moje chyba a ne nikoho jiného. Pokud má každý další ko**t masku, tak to od nich nechytím, a pokud to mám já, pak to taky nechytí. Myslím, že je to chuj**na. Není pro ně žádný důvod … Je to k ničemu.“
Naproti tomu jeho bratr Liam nedávno připustil, že nošení roušky „je nutné“, přestože není jejich fanouškem.

Minule používání roušek odsoudil také další známý manchesterský hudebník. Frontman The Stone Roses Ian Brown. „Žádná karanténa, žádné testy, žádné trasování, žádné roušky, žádné očkování,” napsal Ian Brown na Twitter a později dodal: „Takže jsem konspirační teoretik HA! termín, který vymysleli lame stream media, aby zdiskreditovali ty, kdo cítí ten smrad a vidí skrz vládní/mediální lži a propagandu #researchanddestroy.“

Podcast ‘Devotee’, kde Noel Gallagher vysvětluje své odmítání nošení roušek najdete zde:

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: Norah Jones na sedmém albu Pick Me Up Off the Floor zůstává věrná svému talentu a vyvažuje svou normálností současnou hudební scénu i celý bláznivý rok

Norah Jones mohla na začátku své kariéry upsat duši ďáblu, nechat se vtáhnout do mašinérie velkých nahrávacích společností, nechat si od nějakých švédských producentů napsat hity, začít prodávat svůj vzhled a vsadit na velice účinný marketing šokování davů bizarní a vyzývavou módou. Norah Jones to ale nikdy neudělala a vždycky se držela svého důstojného projevu a především vždy věřila na svůj talent. Na to, že její hudba nepotřebuje žádné steroidy, aby byla dostatečně přitažlivá. Její normálnost je potřeba ocenit znovu i na novém albu Pick Me Up off the Floor. O to více, že je letošní rok opravdu ještě bláznivější než ty ostatní.

Už si bohužel nemůžu vzpomenout z koho úst jsem to slyšel a nebo kde jsem to četl. Nedávno jsem ale někde slyšel nebo zahlédl skvělé moudro. Věci, které někdo udělá jenom proto, aby se někomu zalíbil, vydrží pouze chvíli. Daný jedinec z toho bude mít prospěch sice velice rychle, ale nevydrží to moc dlouho. Věci, které však děláte ze svého vlastního přesvědčení, vydrží velmi dlouho. Lidé kolem vás totiž po letech pochopí, že to myslíte s tím, co říkáte vážně a jestliže se alespoň některé věci, které říkáte vyplní a nebo jestli se vám podaří dokončit něco, o co jste se už dlouho snažili, lidi si to zapamatují. Pak vlastně i zapomenou na to, co se vám nepovedlo. Vidí to, čemu jste věřili dlouhá léta a nakonec se to vyplnilo. Lidi pochopí, že je dobré se s vámi přátelit, protože jste něčeho dosáhli a je na vás spoleh.

Norah Jones (Foto: Capitol Records)
Norah Jones (Foto: Capitol Records)

Obzvláště trefné je tohle samozřejmě, když se to aplikuje třeba na části lidského života, kde se projevují negativní lidské vlastnosti. Když se třeba jedná o velké peníze. Platí to tak hodně v politice, ale i v hudbě se (alespoň tedy v případě té vysoce populární), točí velké peníze. Norah Jones dělala vždycky hudbu svým vlastním způsobem. Někdy možná i sama zapochybovala nad tím, proč vůbec dělá hudbu, která na první dojem zní jako vhodná spíše pro její babičku než pro její kamarády a kamarádky ze stejné generace. Norah Jones ale nepřestala věřit svému stylu, nepřestala hrát svůj poklidný a elegantní styl ze staré školy.

Album je o přítomnosti

Ač je tak už třeba hned na debutové album Come Away with Me pohlíženo jako na velmi kvalitní, člověk její tvůrčí tvrdohlavost nikdy neopustit hudbu, která se pohybuje někde přesně mezi country, popem a jazzem, oceňuje čím dál tím více a více.

Album se v překladu jmenuje “Zvedni mě ze země” a na obalu leží na té zemi samotná Norah Jones. To je docela vtipné, protože název odkazuje hlavně na skutečnost, že Pick Me Up the Floor je album složené z “odpadlíků” minulého alba Begin Again. Na tom Norah Jones spolupracovala s hudebníky jako Jeffem Tweedy nebo Thomasem Bartlettem. Už jenom protože to mělo být kolaborativní album, některé písně, které Jones napsala sama, byly vynechány. Pak tu ale jsou i písně, ve kterých původně možná Norah Jones neviděla takový potenciál.

Je to ale bláznivé, protože tohle album postavené na tom, co se nedostalo na albu minulé, je daleko lepší než právě album minulé. Působí více celistvě, netlačí tolik na pilu a Norah Jones celým albem provází se sobě vlastním stylem. Právě i tady je mimo jiné frontman kapely Wilco Jeff Tweedy výraznou postavou. S Norah Jones napsal závěrečnou překrásnou píseň, jenž je duetem opatrné akustické kytary a o poznání asertivnějšího piana “Heaven Above”.

Druhou písní s Jeffem Tweedym je pak ladně linoucí se “To Live” s hořkosladkou, nostalgickou náladou, kdy si Norah Jones uvědomuje, že by měla i přes bolestivé období jejího života:

“These cracks in my heart
Can’t be filled with cement
Can’t find or use up
All the time that I’ve spent”

hledět hlavně na to, co se děje nyní a užívat si každý klidný okamžik:

“I want a life in color
To breathe outside the lines
To live in this moment
Find peace in my mind”

Album je vůbec náladami vyvážené. Je to jako se dívat na západ slunce a přemýšlet o všech těch špatných věcech, co se v minulosti udály. Mnoho z nich vás mrzí, protože jste se kvůli nim hodně natrápili, měli jste kvůli nim zlomené srdce a podobně. Zároveň si ale uvědomujete, jak je takové trápení pomíjivé. Na minulosti i fyzikálního hlediska moc nezáleží. Slavný fyzikální dvouštěrbinový experiment ukazuje, že možná vnímáme čas špatně, protože ve  kvantové fyzice to není minulost, ale budoucnost, co ovlivňuje přítomnost!

A přesně o tom je nejen “To Live”, ale i naprostá většina písní z Pick Me Up Off the Floor, které tematicky výborně pokračuje v minulém albu nazvaném dokonce přímo jako “Začít znovu”.

U Norah Jones je to však, jak sama tvrdí, spíše přítomnost, co jí zajímá a co se jí zdá jediné skutečné a jediné na čem záleží. Jistě jste se dostali do takového bodu života, kdy se vám něco nepovedlo a zároveň vás budoucnost trochu děsila, protože jste nevěděli, co vás v ní vlastně čeká. To, co bylo nejjednodušší ovlivnit tak byl právě přítomný okamžik. Vychutnat si ho, uvědomit si, jaké máte štěstí, že jste vůbec tady a začít dělat všechny ty malé věci, které by vás mohly posunout dále. A přesně o tom je nejen “To Live”, ale i naprostá většina písní z Pick Me Up Off the Floor, které tematicky výborně pokračuje v minulém albu nazvaném dokonce přímo jako “Začít znovu”.

Dáma s velkým „D“

Následující píseň “I’m Alive” je další z povedených písní alba a byť to není nijak složitá píseň, baví hlavně svou pohodářskou náturou. Tato pozdní část alba je vůbec skvělá, což není úplně zvykem při obvyklém pořadí písní na albech, kdy se nejlepší pecky nacpou co nejvíce dopředu, aby si získalo posluchače a udrželo ho alespoň několik prvních písní. Marketingově to tak není úplně chytrý tah, umělecky naopak ano. Je však pravda, že na začátku alba jsou více honosnější písně a na konci více komornější. Třeba druhá “Flame Twin” sice taky není nějak nástrojově obzvlášť bohatá, rychlé nebo hlučná, ale rockové elektrické kytary s bicími budují z tiché sloky velkolepý stadiónový rock. Třetí “Hurts to Be Alone” coby nejvýraznější píseň první půlky alba zase voní R&B a zní s těmi přeci jen mezi těmi ostatními “vintage” písněmi ještě nejvíce moderně.

“Were You Watching” přidá do alba trochu dramatu, které připomíná country zpěvačku Rhiannon Giddens nebo drsného fousáče s měkkým srdcem Chrise Stapletona. Zní to skoro jako nějaká americká lidová píseň.

“Were you watching
As we slowly turned into strangers?”

zpívá Jones, zatímco hrajou na pozadí trpké housle a cítíme se jako v nějaké dřevěné horské hospodě v Tenessee.

“Stumble on My Way” je jedna z těch písní, u kterých člověk chápe, že se nevlezly do původního alba Begin Again, protože je vážně taková nemasná neslaná, naopak “Heaven Above” je důstojný závěr alba. Byť je píseň velmi tichá a na první pohled taky docela nevýrazná, piáno, na které mimochodem hrála samotná Norah Jones zní velice pěkně a ta důstojnost, ladnost a elegance se projevuje nejen na zpěvu, ale i na jejím hraní.

Jenom hlupák nemůže ocenit talent, který byl do tohoto alba zachycen. Je pravda, že tohle album je retro vzhledem k tomu, jak moc se Norah Jones projevuje jako dáma ze staré školy. Není to ale u ní nic nového. Dokonce by se dalo říct, že se s věkem spíše odvažuje, byť maličkými a opatrnými odvážnějšími krůčky. Důkazem buď třeba rocková “Flame Twin” nebo dramatická country balada “Were You Watching”. Její určitá odměřenost se tak nebude líbit těm, co hledají spíše odvážnější zpěvačky, co zpívají o svém přirození. Norah Jones však v hudebním průmyslu zastupuje více než dobře jakousi normálnost a slušnost.

Norah Jones je dáma s velkým „D“ se vším všudy, má své zásady a nenechá se jen tak zviklat nebo ovlivňovat druhými. Signalizace toho, že je v USA stále někdo normální, ať je třeba význam tohoto slova jakkoliv vágní a subjektivní, je v posledních měsících velice důležitá. Stejně tak pro to ukázat, že jediná cesta, jak koncipovat své umění, není nutně jen začít nebo říkat dělat věci, které by obyčejní lidé někde v kancelářích nikdy neudělali.

Norah Jones – Pick Me Up Off the Floor

Vydáno: 12. 6. 2020
Délka: 45:25
Žánry: Jazz Pop, Jazz Folk, Folk Pop, Country Pop
Rozhodně musíte slyšet: 3. Hurts to Be Alone, 7. To Live, 8. I’m Alive, 9. Were You Watching?, 11. Heaven Above

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Rivers Cuomo už podruhé zapomněl, že “disco sucks”. Na The Black Album ale Weezeru to disko docela funguje Rušný rok losangeleských kytarových...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com