Roční archiv:2020

Run the Jewels – RTJ4

od Patrik Müller - 15.9.2020

Recenze | Novinky: Čtvrté album RTJ4 dělá z raperů Run the Jewels legendární dvojku srovnatelnou s ikonickými filmovými parťáky

Newyorský raper a producent El-P a atlantský raper Killer Mike jsou zpátky a to ve velkém stylu. Tihle dva silně připomínají legendární filmovou dvojici Martina Riggse a Rogera Murtaugha ze Smrtonosné zbraně a to nejen barvou své kůže. Stejně jako působila strašně frajersky na filmových plátnech tato dvojice, i Run the Jewels jsou jako dva hrdinové, co s vlajícími vlasy kráčejí za vybuchujícím autem vstříc napravení křivd, které se ve světě udály. Stejně jako u těch máte pocit, že existuje někdo, komu záleží na vymáhání spravedlnosti. Alespoň máte takový pocit při poslouchání jejich čtvrtého alba RTJ4.

Run the Jewels přitom nejsou dvojice, kterou by člověk předpokládal. Když se v roce 2013 dali tihle dva rapeři dohromady, asi ne jednoho znalce raperu toto spojení zarazilo. Killer Mike, kterého dostalo do povědomí posluchačů hlavně jeho hostování v legendární hip hopové skupině OutCast nijak zvlášť nevybočoval z toho, co bylo v rapu běžné. Spíše se soustředil na vylepšování řemesla, kterému zanechali Public Enemy, Dr. Dre a N.W.A, Ice Cube nebo Scarface, než na objevování něčeho nového.

Killer Mike a El-P (Foto: Facebook Run the Jewels)

To El-P byl naopak vždycky inovátor, který se neustále snažil rap posunout někam dál, a tak z jeho písní slyšíme daleko ostřejší elektronické podklady, přičemž oba přístupy mají samozřejmě své výhody i nevýhody. Dvojice Run the Jewels se ale tím pádem perfektně doplňuje.

George Floyd, i Noam Chomsky a Charles Bukowski

Mechanický zadrhávaný kopák a drsný rap Mika úvodního “Yankee and the Brave (ep. 4)” začne album v ostrém, nekompromisním stylu. Kopák skoro jakoby byly kulky, které létají ze samopalu a hned za nimi létají slova, která perfektně zapadají do hudby jako:

“Back at it like a crack addict, Mr. Black Magic
Crack a bitch back, chiropractic, Craftmatic”

Skvělý start alba, ke kterému se o něco později přidá El-P se stejně nabroušenými řádky:

“Stack addict, a mack with the blackest fabric on back
I magically rack it and dash while I’m duckin’ rat-a-tat-tats”

a Run the Jewels nenechají nikoho na pochybách, že je tohle skvělý návrat na plac po 4 letech od minulého alba Run the Jewels 3.

Druhý song s Gregem Nicem z East-coast rapového dua Nice & Smooth a s newyorským DJ Premierem z dnes již neaktivních rapových dvojic Gang Starr (s Guru) a PRhyme (s Royce da 5’9’’). Melodičnost songu je velká. Jak neustále opakující se sample, tak ústřední popěvek: “Ooh, la la, ah, oui oui”.

Byť “Out of Sight” s 2Chainzem není tak dobrá jako první dva songy, slyšíme na něm znovu skvělou spolupráci hudby a textů, viz řádek, které se ozývá již v úvodu:

“(Run-run) My motherfuckin’ Uzi weighs a ton
Hit the drum ’til you hear it go “brrum-pum-pum-pum”

“Holy Calamafuck” přináší trochu překvapivě samply z nějaké zapomenuté staré dancehallové pecky Cutty Ranks a ty rozléhající se elektronické bicí a temné klávesy, které přijdou posléze, zní vážně skvěle. Album je ale našlapanější než vycpávky rozkroku Lennyho Kravitze, a tak pokračuje za zvuku nadávajícího dítěte: “Take that, mugger, mother—” do dalšího songu s legračním názvem “goonies vs. E.T.” Možná je snad škoda, že “goonies vs E.T.” nemá kromě neustálého intenzivního plynutí, které se ještě zvýší v druhé polovině písně, nějaké lepší vyvrcholení. Něco, čím by to ta píseň totálně dorazila. Nemusel by to být zrovna refrén, ale ještě intenzivnější část nebo nějaká instrumentální nebo samplová vložka. To třeba pozdější devátá “the ground below” má výrazný a chytlavý refrén.

“Walking in the Snow” je jedno velké nadávání na politiku a stav společnosti. Run the Jewels se ve světle posledních událostí dotýkají policejní brutality. Aby bylo album maximálně aktuální, jen pár týdnů po událostech okolo George Floyda, ještě Run the Jewels přidali nejen aktuální, ale i velice tréfné řádky:

“Until my voice goes from a shriek to whisper, “I can’t breathe”
And you sit there in the house on couch and watch it on TV
The most you give’s a Twitter rant and call it a tragedy”

(“Dokud můj hlas nepřejde z výkřiku do zašeptání: ‘Nemůžu dýchat~ / A ty sedíš doma na gauči a díváš se na to v televizi / A ty se maximálně vztekáš na Twitteru a nazveš to tragédií”).

Píseň je ale hlavně o zotročení lidí mocnými a to bez rozdílu na barvu pleti. Je dobré, že RTJ neskočili na viktimizaci pouze černošské rasy, ale možná i proto, že jsou “dvojbarevná” dvojice, vnímají problém více obecně. Kritizují tak pokrytectví křesťanů, či školský systém. Zajímavé je taky, jak Killer Mike zmiňuje v textech lingvistu a filozofa Noama Chomskeho nebo německo-amerického básníka a spisovatele Charlese Bukowskiho a nebo kontroverzní server Wikileaks zveřejňující tajné dokumenty především americké vlády.

V refrénu pak raperka Gangsta Boo rapuje drsné, z dnešního pohledu až rasistické řádky narážející na bílé obyvatelstvo jako na sníh, po kterém není příjemné chodit:

“Just got done walkin’ in the snow
Goddamn, that motherfucker cold”

Nejsem fanouškem tohoto “oplácení” z důvodu historie. Přirovnat někdo černochy k rozžhaveným uhlíkům, po kterých je nebezpečné chodit, jako je nebezpečné chodit do některých černošských čtvrtí, tak to by píseň na Spotify asi moc dlouho nevydržela, že jo… Jsem ale pro svobodu slova, a tak by mělo být povoleno obojí. Ostatně Run the Jewels si tu cenzuru nevymysleli a nemůžou za to.

JU$T je pořádný „banger“, jeho politika je ale už trochu ohraná

“JU$T” je pořádný, jak se říká v rapovém slangu “banger”. Basy pořádně duní a slova jsou nekompromisně vystřelovány s nebezpečně pravidelnou a vytrvalou kadencí. V refrénu se Pharrell Williams s Killer Mikem, El-P a taky Zackem de la Rocha peprně strefují do faktu, že na amerických bankovkách jsou lidé, kteří byli majiteli otroků:

“Look at all these slave masters
poison’ on yo’ dollar (Get it? Yeah)”

To, že “naši” Přemyslovci byli otrokáři všichni moc dobře víme, stejně tak byl otrokářem Karel IV a kromě pár psychicky narušených jedinců jsme jim to schopni odpustit, protože to v té době nebylo výjimečné. Pohled Run the Jewels však směřuje k bolestivému místu americké historie, kdy se bavíme o 19. století. Třeba ve Francii bylo otroctví zakázáno už v roce 1794, což však sice pak krátce nato Napoleon porušil, ale i tak. Nejsem historik, ale vždy se zdálo, že americké zrušení otroctví nepřišlo ani za 5 minut dvanáct, ale už pozdě. Už když některé části Evropy byly dostatečně civilizovaný natolik, aby od otroctví upustily.

Na druhou stranu tady bylo také mnoho zemí, které otroctví tehdy ve velkém praktikovaly a jsou tu ostatně i rozvojové země, kde otroctví vzkvétá dodnes. Je tedy těžké určit na kolik to americké sebemrskačství je oprávněné a nakolik už ne. Ostatně se jim podařilo vytvořit ještě donedávna ekonomicky nejsilnější zemi světa, které se i přes mnoho přešlapů povedlo vyhrát 2. světovou válku nebo pomoci oddělit Jižní Koreu od Severní.

Mezi světovými velmocemi Čínou a Ruskem přeci jen USA vždycky působily i přes všechny jejich chyby jako ostrůvek svobody a spravedlnosti, kde se nepřátelé režimu neposílají na odebírání orgánů a nevypadávají oknem. Pouze se zavírají do vězení a někdy se mohou nechat sami zabít (rád bych podotknul, že Jeffrey Epstein se nezabil). Ač to zní blbě, je to pořád o nesrovnatelně svobodnější země.

Tohle sebemrskačství Američanů se tak zdá být někdy už trochu za hranou. Ne, že by se měli všichni rapeři chytnout za ramena a zpívat, jak je Amerika krásná zem, zdá se, že té negativity je však někdy už přece jen příliš a následky této frustrace můžeme vidět pak v rozmlácených výlohách asijských losangeleských večerek.

To jsme ale už odbočili hodně daleko. V tomto ohledu je “JU$T” se svou politikou už trochu ohrané a to jakkoliv to Run the Jewels myslí dobře. Jinak však, když se to vezme kolem a kolem, je to prostě skvělá hip-hopová pecka s produkcí, která není nijak honosná, ale je zato tak mocná, že vám to pomyslně vysklí okna. Album rozhodně ani slabě nekončí. Naopak ještě sbírá energii a jak nekompromisně jelo celou dobu, na konci ještě zvýší svou intenzitu.

Závěr alba je tak velkolepý, že by po tomhle mohli Run the Jewels už klidně i ukončit kariéru

“The Ground Below” se samplem písně „Ether“ od Gang of Four je metaforický boj Killer Mika a El-P o jejich reputaci. Killer Mike v songu cítí, že se snaží bojovat proti pokušení a podvádět smrt, zatímco El-P chce stanovit takové zákony, aby lidé jeho jménu věnovali určitou úctu.

I další song “Pulling the Pin” je plný metafor. Tentokrát vztahujících se k různým židovsko-křesťanským příběhům. El-P a Killer Mike používají tuto píseň k tomu, aby poukázali na zla systému, jeho korupci a nakonec prohlásili, že máme v sobě vše, co potřebujeme, abychom začali v naší společnosti provádět změny, jak to vyplývá z názvu a také z refrénu:

“And at best, I’m just getting it wrong
And at worst, I’ve been right from the start”

Run the Jewels si navíc uvědomují, že boj není pouze politický, ale jsou tady vyšší aspekty, které z něj dělají i duchovní válku, která je bojem od ducha národa.

To, jak Run the Jewels album zakončí, zaslouží doopravdy klobouk dolů, Epické, intenzivní, stupňované smyčce podporuje vysoce nervózní saxofon. Vše nakonec končí v mohutném hluku, pak to ale ustane, nastane vrchol, vše se utichne a hudba doléhá. Vypadá to, že je konec. Dokonce by to mohla snad i být konec kariéry Run the Jewels, protože “A Few Words for the Firing Squad (Radiation)“ zní jakoby už snad měli Run the Jewels ukončit kariéru.

Najednou ale začne hrát sedmdesátkový retro-syntezátor a ozve se povídka z fiktivní televizní show “Yankee and the Brave”. Album tak končí tam, kde začalo. V představení Killer Mika a El-Pho jakožto legendární filmové dvojice, která se skvěle doplňuje a míří do světa sjednat spravedlnost.

Run the Jewels – RTJ4

Vydáno: 3. 6. 2020
Délka: 38:57
Žánry: Rap, Alternativní Rap
Rozhodně musíte slyšet: 1. Yankee and the Brave (Ep. 4), 2. Ooh La La, 4. Holy Calamafuck, 5. Goonies vs. E.T., 7. JU$T, 9. The Ground Below, 10. Pulling the Pin, 11. A Few Words for the Firing Squad (Radiation)

0 z 5 (založeno na 0 recenzích)

5 (Dokonalé)0%

4 (Nadprůměr)0%

3 (Průměrné)0%

2 (Podprůměrné)0%

1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!

SATIRA: Oscaři zavádí kvóty, zvednou hudební ceny hozenou rukavici? Alba by mohli nahrávat hluší zvukaři

od Patrik Müller - 14.9.2020

Jistě jste slyšeli o zavádění kvót na Academy Awards (Oscarech). 30 procent filmového štábu a obsazení musí tvořit ženy nebo menšiny nebo osoby se zdravotním postižením. Hudební průmysl by měl jít příkladem. A jak něco podobného aplikovat do hudebního průmyslu? 30% písní z alba by mělo být produkovány hluchými producenty, 30% alba mixovány hluchými zvukovými inženýry, alespoň 30% kapel by mělo být tvořeno ženami, handicapovanými nebo osobami jiné sexuální orientace. To však naskýtá různé problémy. Jak například zjistit, zda se příslušníci menšiny podíleli na textech kapel?

Texty všech kapel a skupin by prý měly být tvořeny 30% výrazů, které jsou považovány za výrazy menšin nebo nějakým způsobem s menšinami souvisí. Uvedeme tedy příklad z praxe na kapele, kterou všichni znají.

Například, pokud ještě někdy chtějí nějakou cenu vyhrát Rammstein, musí vyhodit z kapely 2 členy a přijmout mezi sebe 2 hudebnice. To už se bude 33,333 periodických kapely identifikovat ženským pohlavím. Je přitom nutné si být skutečně jistý, zda se daná osoba identifikuje jako žena a ne jako muž a raději si pravidelně danou skutečnost ověřovat. Může se to totiž časem měnit. Nebylo pak nic horšího, kdyby si vaše kvótová hudebnice vzpomněla, že se v polovině nahrávání alba rozhodla, že už se necítí být ženou.

Dostane Ortel díky kvótám zahrnující i handicapované zase šanci?

Vaší kapele by se tak veškeré kvóty rozpadly, veškerá snaha by přišla vniveč a byli byste odsouzeni k doživotnímu zákazu nahrávání, zákazu vydávání alb a k povinnému poslouchání celé diskografie nejprogresivnější skupiny všech dob Village People (ta prosazovala menšiny v hudbě ještě v době, kdy to ani nebylo v módě).

Kvóty by přitom měly platit i pro písně, které již byly vydané. Text Rammstein by tak měl vypadat například takto:

“We’re all livin’ in Bronx
Bronx be sexy”

nebo:

“Da mother who never gave birth to ah
ah swore tonight
ah will give her a disease
and then sink dem in da river
mother! mother! mother! mother”

Takhle je dosaženo progresivního textu obsahující alespoň z 30% typické výrazy afroamerické menšiny.

Rammstein možná byli první kapelou, která přistála na Měsíci, ale teď je tu pro ně další nelehký úkol. Jak se vyrovnají s progresivními kvótami?

❗❗❗

Zveřejnil(a) Škola rocku dne Sobota 12. září 2020

Sice to posiluje stereotypy a je to vlastně rasistické, ale je to údajně jedno, protože se tím signalizuje ctnost, korporátní stakeholdeři podílející na udílení cen a hudebním průmyslu to ocení a k tomu to ocení i redakce BuzzFeedu nebo A2Alarmu a pár jejich čtenářů.

Pořadatelé hudebních cen však před sebou mají ještě těžší úkol. V případě některých kapel totiž může dojít ke konfliktu pravidel. V 30% mohou být totiž zahrnuti i handicapovaní, přičemž se mezi handicapované mohou řadit i osoby s mentální retardací. V tom případě například není jasné, zda bude moct do předávání cen zasáhnout česká agro-metalová skupina Ortel. Zatímco je v minulosti z předávání cen vylučovali, nyní by mohli mít zase šanci do udílení cen zasáhnout. “Je pravda, že například pořádání koncertu 8. 8. v 8:08 večer naznačuje, že pan Hnídek pořád obdivuje Hitlera. Na druhou stranu je pozitivní, že i podobně handicapovaní fanoušci hudby zde mají své souputníky. Podporuje to tak jejich začlenění do společnosti,” tvrdí Antonín Clef z Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Hnídek uvádí jako hodnotu svého IQ 88, což je sice podprůměrné IQ, ale nesplňuje ani podmínku pro lehkou mentální retardaci.

Na námitku, že existují přeci kapely tvořené handicapovanými, které navíc nemají fašistickou historii a navíc hrají kvalitní hudbu, odpověděl Clef: “Hudba například The Tap Tap je pro dané posluchače příliš náročná a nechápou ji.”

Redakce českého levicového webu A2Alarm však rozhodně nesouhlasí se začleněním neonacistických kapel typu Ortel do jakékoliv hudební soutěže, protože Hnídek uvádí jako hodnotu svého IQ 88, což je sice podprůměrné IQ, ale nesplňuje ani podmínku pro lehkou mentální retardaci. Ocenili však snahu začlenit hluché hudbení producenty do výroby alba. “Bedřich Smetana byl také hluchý a dokázal skládat hudbu. Navíc neměl k dispozici dnešní moderní nástroje.” napsala například novinářka, režisérka a levicová aktivistka Apolena Rychlíková.

Pokud jim to vydělá více peněz, Chainsmokers klidně změní i orientaci. Josef Vojtek a Olda Říha jsou proti

Problém se splněím kvót budou mít především hudební dvojice. Například úspěšné americké duo producentů/dýdžejů Chainsmokers bude muset mezi sebe buďto přibrat jednoho člena splňující podmínky a nebo bude muset jeden z dvojice Alex a Drew konvertovat k Islámu, či překonvertovat na jinou sexuální orientaci. V ideálním případě pak mohou začít chodit spolu. Chainsmokers to sice zpočátku odmítali, ale komerčně by to mohl být velice zajímavý tah a to se Chainsmokers líbí. “Máme sice hodně rádi holky, dokonce se nám kvůli toho rozpadlo hodně vztahů, ale nic nemáme rádi tolik jako peníze. Pokud bude změna orientace znamenat přírůstek na našem kontu, tak se gayi staneme klidně hned zítra,” prohlásili na svých sociálních sítích.

Není zatím ani jasné, jak by se však příslušnost ke komunitě LGBT+ dokazovala. Může se tak stát, že si například polovina skupiny Kabát nabarví vlasy namodro, začne nosit kabelky duhové barvy a prohlásí se za osoby s nejasnou sexuální orientací a nejasným pohlavím. Ve skutečnosti to ale bude pouze na oko. “Tyhle věci by se ještě určitě musely domyslet. Bylo by možné například dokládat návštěvu gaybarů a podobně,” sdělila další z podporovatelů nápadu Jana Venezueláčová, profesorka genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

Village People byli velkými průkopníky progresivních pravidel. Zavedení kvót při předávání cen by jim tak mohlo dávat šanci na velký comeback na vrchol. Mají mezi sebou bohužel i postavu policisty, a tak jsou kvůli posledním událostem v USA ze všech předávání cen automaticky diskvalifikováni:

Na výtku, že by to opět mohlo opět posilovat stereotypy reagovala Venezueláčová takto: “Nevím. Chceme přeci konat dobrou věc. Už mě unavujou takové otázky jako: ‘Jak to provedeme.“‘Je to taková hloupá, plytká diskuze.”

Další možností by bylo, že by si například členové kapely Kabát pro dosažení potřebného handicapu uřezali ruce. Zpěvák kapely Kabát Josef Vojtek na to reagoval následovně: “Bavili jsme se o to nedávno s Danem Landou. Nás nejdřív zakazovali komunisti a teď mám takový pocit, že se ten komunismus zase vrací ze Západu. Nejdříve nám dají roušky, zruší koncerty, zavřou hospody a za chvilku už nám zakážou i chlastat nebo mít sex. Na to se jim můžu vys***t. Nás textař Josef Špalek ale zase říkal, že konečně nabral inspiraci pro nové album. Jeho nový text zní takhle: ‘Když si naši chlapi ruce uřežou, tak jenom nožem anebo sekerou’’”.

Stručné vyjádření vzhledem k povinným hudebním kvótám nám poskytl také zpěvák kapely Katapult Olda Říha: “Ať jdou ty č**áci dop***le.”

Článek je satirou. Vyjádření skutečných osob je smyšlené a ostatní osoby jsou fiktivní.

The 1975 – Notes On a Conditional Form

od Patrik Müller - 13.9.2020

Recenze | Novinky: The 1975 se na Notes On a Conditional Form nechali unést svou ambiciózností a přitom zapomněli na základní věci

Manchesterská elektro pop/rocková kapela The 1975 nevydala album, ale vydala guláš. Po ambiciozním albu A Brief Inquiry Into Online Relationships nyní vydává ještě daleko více megalomanské album Notes on A Conditional Form.

Megalomanství nelze The 1975 zazlívat, kapela byla ostatně před nahráváním tohoto alba na svém vrcholu. Nejprve fanoušky zaujali určitou temnotou a dekadencí, kterou v sobě mají i Lana Del Ray, Twenty One Pilots nebo i Arctic Monkeys a pubertální fanoušky smiřující se s prvními úzkostmi jejich života, tohle vždy velice přitahuje. The 1975 se ale zároveň neustále drželi moderních trendů. Indie-pop-funkový zvuk byl perfektně přijímán fanoušky popu.

Zatímco kapely jako Bullet for My Valentine, Jimmy Eat World, Fall Out Boy, Simple Plan nebo Death Cab for Cutie byly spojovány s hnutím emo, které od hudby výrazně zasahovalo i do módy, The 1975 zase výrazně souvisí s módním stylem nazývaným “VSCO girls” – tedy holčičí módou, která zahrnuje plno pastelových barev a populární batohy s bílo-červeným liščím odznáčkem Fjällräven Kånken. Hudba The 1975 se ostatně k té pastelovosti hodně hodí. The 1975 mají v sobě trochu “emo” nátury, ale většinou nejsou temní. Ač samotný frontman Matthew Healey a jeho image občas silně připomíná gotickou a emo módu, v písních je ve skutečnosti daleko spíše romantický snílek, který neustále sní o nějakých holkách a když ne to, tak zas zachraňuje svět.

Gréta s mluveným slovem, punk i filmová hudba. A to jsou jen první písně

Na novém albu Notes on A Conditional Form The 1975 často hrají sladký elektro-pop, který není příliš odlišný od hudby většiny boybandů od dob 90. let. The 1975 se však dostanou v průběhu alba k písním až podivně mnoha žánrů, přičemž písně dohromady příliš mnoho nepojí. The 1975 se dostanou i do filmové hudby, punku, k ambientní elektronické hudbě, alternativní elektronické hudbě a vlastně i k mluvenému slovu. Album totiž začínají The 1975 skoro 5 minutovým projevem švédské klima aktivistky a nejoblíbenější zaškolačky světa od doby největší slávy Nelsona Muntze ze Simpsonů, Grety Thunbergové.

No, řekněme, že jak Greta Thunbergová, tak Matthew Hayley mají společnou věc. Oba trpí mesiášským komplexem, díky kterému mají neutuchající potřebu zachraňovat celý svět. Škoda je, že třeba nesměřují svou snahu přímo na takovou jednu rudou zemi, která vyprodukuje sama prakticky tolik emisí CO2 jako celý zbytek světa dohromady. Tyhle věci jsou velmi složité a ač je s nimi rozhodně potřeba něco dělat, nemyslím si, že nám příliš pomůže dítě s nedokončenou základkou. Pocit zachránců světa to Grétě i Matthewovi však dá, účel je splněn a album se tedy přesune do hudební části.

A to konkrétně k písni, která je nejagresivnější písní, kterou kdy The 1975 vydali. A vůbec to není špatné. The 1975 burcují mladou generaci bojovnými slovy:

“People like people
They want alive people
The young surprise people
Stop fucking with the, fucking with the”

Hayley si sice mohl odpustit to takřka okamžité přihlášení k politické straně. Není to moc sexy, když se punkeři kamarádi s politiky. Punk je sice politický, ale měl by být dle mého názoru samostatný a ne se lísat k nějaké straně a ještě dost divným způsobem. Healy zpívá doslova: “Moje generace chtěla šu*at Baracka Obamu”. Stran tohoto podivného řádku je ale píseň překvapivě slušná a The 1975 by se mohli k tomuto tvrdému, nekompromisnímu stylu přihlásit častěji.

Pořadí písní na albu mi připadá jako náhodně zvolené. Je to divné. Následuje totiž píseň s názvem “The End (Music for Cars)”. Podle názvu konec, je to však třetí píseň. Tahle píseň je jako nějaký soundtrack ke kreslenému filmu od Disneyho a vůbec nedává smysl, že přichází po punkové “People”. Odtud pak The 1975 míří k “Frail State of Mind”. Přeslazené popové písničce, která zní jako song boybandu. Musí se ale uznat, že píseň plyne konzistentně a i přes chytlavost má v sobě jakýsi vynalézavý, skoro experimentální element.

The 1975 se nedá upřít jejich vliv na kulturu, ale někdy zapomínají na řemeslo

“Streaming” je další žánrová výhybka. Tentokrát je to ambientní hudba, do které The 1975 odbočí a odtud pak míří k pop-country “The Birthday Party”, kde doplňují Healyho bubny, banjo a housle. Mix Mika Crosseyho (Foals, Jake Bugg, Snow Patrol, Two Door Cinema Club, Arctic Monkeys) je tentokrát dost zvláštní. Někdy se vám hodně líbí, protože je netradiční, jindy vás zase štve. Je hodně živý, není nudný, někdy je ale moc nestabilní. Bicí jsou nepřirozeně nahlas, housle skoro vůbec není slyšet, stejně jako banjo, aby pak najednou nepřirozeně zesílilo. Zní to trochu jako zvukový bordel.

“Yeah I Know” je alternativní elektronická hudba. Docela slibný začátek skoro jako od Rival Consoles přeruší hloupě znějící modulované hlasy. K podobnému stylu se pak přidá i osmnáctá píseň “Having No Head”. Ta je naštěstí už bez podivného experimentování se samply hlasu.

Osmá píseň, osmý žánr. “Then Because She Goes” zní jako mileniální verze My Bloody Valentine, The La’s a Stone Roses. “Jesus Christ 2005 God Bless America” je pak tichý, ironický křesťanský folk, kdy si Healey přeje, aby nebyl takový křesťan, protože se cítí být názorově odtržen od ostatních věřících, ale nemůže si pomoci. Stylově se pak z alba přidají napůl country a napůl pop “Roadkill”. Problém je, že i přes takovou žánrovou rozmanitost jakou The 1975 na Notes On a Conditional Form předvádějí, jsou tyhle písně poněkud málo výrazné.

“Me & You Together Song” se vrací k více elektropopovému žánru a The 1975 pak až do konce alba drží více konzistentní stylovou linii, kdy to konečně začíná znít jako jedno album. Písně jako “I Think There’s Something You Should Know” jsou však i přes jednotnost strašně únavné a utahané.

“Nothing Revealed / Everything Denied” nabídne docela zajímavý blues a soul se sborovým refrénem a kytarovými sóly. Jedna z nejpovedenějších, ne-li nejpovedenějších písní alba je pak “Tonight (I Wish I Was Your Boy)”. Toto R&B nabídne stylové beaty, samply modulovaného hlasu, kytary a trubky. Jedna z nejvíce celistvých písní alba. Přes alternativní jungle “Shiny Collarbone” se dostáváme k retro osmdesátkovému popu “If You’re Too Shy (Let Me Know). Je legrační, jak přes retro zvuk vypálí The 1975:

“I see her online
All the time”

Ty hluboké retro syntezátory se zvonovou elektrickou kytarou každopádně patří taky mezi jedny z nejlepších momentů alba. “What Should I Say” jakožto pokus o progresivní R&B je rána mimo, “Bags Not In Net” je nějaký slabý song, co by snad neměl být vydán ani jako b-strana. Nevím, kdo by si kromě fanatických fanynek a fanoušků The 1975 něco takového pustil dobrovolně.

“Don’t Worry” není asi špatně zamýšlená píseň, ale je zde zbytečně použit vokální syntezátor dělající s Hayley robota.

“Guys” je pak nějaká typická tichá, středně tempá, nostalgická, romantická slaďárna The 1975. Ne zrovna ambiciózní konec ambiciózního alba.

The 1975 se nechali zlákat k tomu, že se soustředí daleko více na to, aby jejich písně vytvořili nějaký odkaz než na vytvoření písní jako takových.

The 1975 se nedá upřít jejich masivní vliv na kulturu. The 1975 jsou trendová kapela, která má velký vliv od sociálních sítích přes politiku, po filozofii (ne jen environmentalismus, ale i postmodernismus a řádky jako:

“You try and mask your pain
in the most postmodern way”

Jejich vliv na kulturu je zkrátka masivní. Právě proto se ale nechali zlákat The 1975 k tomu, že se soustředí daleko více na to, aby jejich písně vytvořili nějaký odkaz než na vytvoření písní jako takových.

The 1975 se zkrátka nestarají ani už tak o tolik, aby vytvořili důležitou, zapamatovatelnou píseň jak o to, aby jejich písně vyjadřovaly určitou pózu a byly v souladu s jejich stylem. A tak tam, kde minulé album A Brief Inquiry Into Online Relationships uspělo hlavně díky skvělému skladatelství a textařství, tam Notes on A Conditional Form padá kvůli až přílišné ambicioznosti a přílišnému chtění ovlivňovat kulturu. Jenže chtějí tuto věc ovlivňovat bez oslího můstku, který by měl tyto věci propojovat. Bez potřebného jangu k jinovi. Se skvělými a propracovanými písněmi by se totiž ta jejich ambicióznost mohla projevit daleko lépe.

The 1975 – Notes on a Conditional Form

Vydáno: 22. 5. 2020
Délka: 80:33
Žánry: Elektropop, Pop, Alternativní elektronická hudba, Pop/Rock, Punk-Rock, Ambientní elektronická hudba, Filmová hudba
Rozhodně musíte slyšet: 2. People, 4. Frail State of Mind, 13. Nothing Revealed / Everything Denied, 14. Tonight (I Wish I Was Your Boy) (Daniel, M. Healy, Guendoline Rome Viray Gomez), 16. If You’re Too Shy (Let Me Know)

0 z 5 (založeno na 0 recenzích)

5 (Dokonalé)0%

4 (Nadprůměr)0%

3 (Průměrné)0%

2 (Podprůměrné)0%

1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!

NOVÉ PÍSNĚ: The Smashing Pumpkings, Bring Me The Horizon, AURORA, BTS , Temples, Rolling Stones, Amy Macdonald a další v přehledu nových songů a videoklipů

od Patrik Müller - 12.9.2020

The Smashing Pumpkins, Bring Me The horizon, Aurora, BTS

Jedni z nejznámějších zástupců amerického alternativního rocku 90. let The Smashing Pumpkings připravují nové album. Ač zatím není znám jeho název a jeho datum vydání, kapela Billyho Corgana vydala dvojitý singl. Bring Me The Horizon nepřestávají překvapovat dalšími a dalšími originálními způsoby, jak mohou posunout svůj původní styl mísící alternativní metal a post-hardcorový někam jinam. Tentokrát spolupracují s anglickým rapperem YUNGBLUDem a na písni “Cyr” přivedou pořádnou dávku energie. Norská alternativní zpěvačka AURORA se s písní “Secret Garden” vrací do svého představivého dětství.

Svůj největší hit zatím vydali před pár dny BTS a už trhá rekordy. Nutno říct, že se jedná o jeden z nejpříjemnějších boybandových hitů poslední doby, možná i všech dob. Z jiného soudku tu je pak americká alternativní kapela s nostalgickým a zasněným zvukem Temples. V tomto výběru najdete ale také Saru Bareilles, Amy Macdonald a nebo poprvé oficiálně vydanou píseň Rolling Stones “All the Rage”.

Kompletní přehled novinek, remixů, alternativních verzí, demo nebo živých nahrávek najdete na tomto Spotify playlistu:

The Smashing Pumpkins – Cyr a The Colour of Love

Kultovní americká alternativní kapela The Smashing Pumpkins dala fanouškům první ochutnávky z nového alba skupiny a to hned dvojitým singlem. První singl “Cyr” doplnila ještě píseň “The Colour of Love”. Dosud nepojmenované album, které nemá ani datum vydání a bude pro skupinu prvním od roku Shiny and Oh So Bright, Vol. 1 / LP: No Past. No Future. No Sun. z roku 2018..

Chystané nové album bude také druhým vydáním od doby, kdy se v roce 2018 dala dohromady převážně původní sestava, ve které vystupuje kromě frontmana Billyho Corgana, James Iha, Jimmy Chamberlin a dlouholetý kytarista Jeff Schroeder. Jediným chybějícím původním členem je tak basistka D’arcy Wretzky.

První singl „Cyr“ je zvláštní kombinací měkkého, moderního zvuku s agresivní industriální hudbou navozující pocity noční můry. Vše je navíc spojeno s videem, které vypadá, jako by se legendární mysteriózní seriál Twin Peaks přesunul do univerza Smashing Pumpkins. Přestože instrumentace a celková estetika písně mohou být daleko od toho, co by si představovali fanoušci starších kousků Smashing Pumpkins z 90. let, text písně stále obsahuje stále stejnou, utrápenou duši Smashing Pumpkins.

„Cyr“ bylo ostatně taky napsán v reakci na současný stav izolace vyvolaný pandemií a pocity, kdy se cítíte, jako byste křičeli, ale nikdo vás neslyšel.

Na druhém singlu „The Color of Love“ přebírá kapela tradičnější zvuk, který se více podobá jejich kořenům. S rytmem bubnu, který žene píseň kupředu je „The Color of Love“ také poháněna syntezátory. Avšak i když obsahuje mnoho prvků popové písně, na písni prosvítají paprsky klasických pocitů The Smashing Pumpkins.

Bring Me The Horizon – Obey with YUNGBLUD

„Obey“ je dlouho očekávaná spolupráce anglické post-hardcore kapely Bring Me The Horizon s rovněž anglickým rapperem YUNGBLUDem. Píseň hovoří o útlaku, kterým lidé trpí kvůli světovým politikům a vládcům. Píseň je však netradičně psána většinou z pohledu utlačovatele.

Oli Sykes prozradil časopisu Forbesu toto:

“Byla napsána v dubnu a květnu tohoto roku a byla velmi inspirována vším, co se děje. Je napsána velmi ze strany utlačovatele. Myslím, že každý byl zastaven ve svých stopách a myslím si, že mnoho lidí si uvědomuje, že možná odpovědní lidé nejednají v našem nejlepším zájmu. Způsob, jakým jsme denně krmení traumatizujícími a ničivými zprávami, kdy se znecitlivělí dostáváme k těmto informacím velmi snadno způsobil, že jsme jako náměsíční a otupělí vůči těmto zprávám,. A tak ve chvíli, kdy víme, že se všechny ty hrozné věci dějí, s tím nic neděláme.”

Hudební video režíroval samotný Sykese a představuje jeho a YUNGBLUDa uvnitř obřích robotů, z nichž se každý snaží velet městu a bojovat. Nakonec si však oba uvědomí, že chtějí spojit své síly.

Spolupráce už po několikáté předvádí schopnost Bring Me the Horizon vydávat se různými hudebními směry.

AURORA – The Secret Garden

Norská alternativní elektronická zpěvačka AURORA sdílela textové video ke svému novému singlu „The Secret Garden“.

Hlavní skladba pochází také ze soundtracku nového stejnojmennému filmu anglického režiséra Marca Mundena (Utopia, Ďáblova pouta…). Aurora jím navazuje na nedávný singl „Exist For Love“ a komerčně úspěšnou „Into The Unknown“ z animované pohádky Walta Disneyho Frozen 2.

Aurora prozradila pozadí vzniku písně britskému magazínu NME. “Napsala jsem to vlastně už dávno. Tehdy jsem byla docela malá fazolka,” řekla Aurora NME. “Vždycky jsem měla pocit, že tato píseň měla docela představivou duši. Byla jsem dítě s velkou představivostí a napsala jsem tuto píseň po prvním přečtení knihy ‘Tajná zahrada’. Když mě požádali, abych vytvořila píseň pro filmový remake, byla jsem tak šťastná a pokusila jsem se jim představit tuto starou píseň. Mělo to tak být.“

BTS – Dynamite

Ač naše redakce určitě nepatří mezi skalní fanoušky boybandů, čím dál tím populárnější korejský boyband BTS má za sebou už některé zajímavé písně. Nyní vydávájí pecku “Dynamite” a jen pár dní po jejím vydání je jasné, že je to obrovský hit

Jako svůj první singl v angličtině „Dynamite“ přineslo BTS největší dosavadní hit jejich kariéry v kariéře. “Dynamite” přineslo BTS vůbec poprvé 1. místo žebříčku americké hitparády Billboard Hot 100 a jen za první týden nasbíral song pouze na Spotify více než 124 milionů přehrání. Podle dat hudebního magazínu Billboard si přehrálo píseň jen první týden 17,5 milionů Američanů!.

„Dynamite“ slouží jako hlavní singl z nadcházejícího pokračování BTS po úspěšném albu Map of the Soul: 7 z roku 2020, které zahrnovalo hity jako „Black Swan“ nebo „On“. Letos v červenci kapela vydala japonskou verzi Map of the Soul: 7 – The Journey, které vévodila nová skladba „Stay Gold“.

Temples – Paraphernalia

Po loňském vydání třetího alba „Hot Motion“ Temples nyní sdílejí zcela novou skladbu „Paraphernalia“, kterou produkoval syn Johna Lennona Sean Ono Lennon.

“Vždycky jsem byl fanouškem kapely,” říká Lennon. “Viděl jsem je hrát za ta léta několikrát a vždycky to byla pěkná představení. Když jsem poprvé slyšel ukázku alba „Paraphernalia’, věděl jsem, že mají skvělé melodie.“

Zpěvák Temples James Bagshaw prozradil, že se snažil pomocí písně narušit dnešní digitální svět. „Ve věku neustálého rozptýlení se všichni snažíme najít soustředění a pocit klidu. ‘Paraphernalia’ zpochybňuje hloubku „skutečných“ spojení v digitálním světě.

Sara Bareilles – More Love

Skvělá a vždy perfektně elegantní americká zpěvačka Sara Bareilles letos makala na písních k seriálu Little Voice internetové televize Apple TV Plus. Deset z písní bylo shromážděno na novém albu More Love: Songs from Little Voice Season One. O produkci alba se postaral nejen producent, ale také hudebník Tyler Chestern, který hrál na posledním albu Mandy Moore Silver Landings, produkoval Devotion Margaret Glaspy. Kromě podobně důstojně zaměřenému ženskému popu ale v poslední době třeba produkoval také poslední album rockové kapely Switchfoot.

Album je zatím k dispozici pouze digitálně; fyzické vydání na CD a vinylu dorazí až za dva měsíce od 6. listopadu.

Amy Macdonald – Hudson

Nezapomněli jste ještě na Amy MacDonald? Skoro to vypadá, že po ní kromě střední a východní Evropy neštěkne už ani pes. Kdysi veleúspěšná skotská písničkářka, která zbořila hitparády se svým hitem “This is the Life”, jenž hrál úplně všuda, kam jste jen vlezli, naposledy vydala album Under Stars v roce 2017 (odkaz na recenzi). Nyní přichází s pop/rockovou hymnou inspirovanou příběhy, které jí Amyin táta vyprávěl o cestě do New Yorku s maminkou v 70. letech – asi proto zní píseň tak moc nostalgicky. Že by prostřednictvím tohoto příběhu vzpomínala alegoricky také na doby své největší slávy?

Rolling Stones – All the Rage

Nakonec legendy z Rolling Stones a jejich další nevydaná píseň “All the Rage”. „All the Rage,“ byla nahrána koncem roku 1972 během studiových sezení v jamajském Kingstonu, kdy se ve stejném období nahrály také mezi fanoušky volně šířené písně „You Should Have Seen Her Ass.“ Ale jak Mick Jagger řekl UDiscoverMusic, rozhodl se do ní napsat několik nových slov, aby píseň byla připravena na své první oficiální vydání.

„Je to jako velmi rocková skladba Rolling Stones,“ řekl. „Nebylo to hotové, nemělo to hotový vokál ani mnoho textů, [takže] ten jsem jí musel dokončit. Ale myslím, že kytarové party byly hotové. Možná přidali bicí, ale to je to, co byste stejně udělali – [přidali] trochu více maracasů a dalších věcí.“

Tradiční autor hudby Keith Richards se rozpovídal o podobnostech se známým songem “Brown Sugar”. „Zdá se, že některé písně jsou buď úzce spřízněné, nebo jsou bratranci jednoho druhého.“

Další dvě objevené skladby v reedici s celkem bizarním a legračním názvem Goats Head Soup jsou „Criss Cross“ a „Scarlet“, na které hraje další velká legenda – fenomenální kytarista Led Zeppelin Jimmy Page. Začátkem týdne Jagger odhalil, že když mu byla představena myšlenka vydat je, pomyslel si: „’Všechny jsou hrozné!’ To je vždy moje první reakce: ‚Jsou k ničemu!‘“ Pak ale dodal: Myslím, že se mi ty písně ale vždycky líbily, jenom nebyly dokončeny.“

Frontmani Foo Fighters a AC/DC v jednom dokumentárním filmu. Dave Grohl a Brian Johnson zavzpomínají na zajímavé historky z jejich kariéry

Aktuality

od Patrik Müller - 9.9.2020

Televizní kanál Sky Arts uvede v tomto měsíci premiéru zcela nového dokumentu s frontmany AC/DC a Foo Fighters Brian Johnson Meets Dave Grohl.

17. září se fanoušci budou moci podívat, jak se zpěvák AC/DC setká s frontmanem Foo Fighters ve studiu Foo Fighters 606 v Kalifornii, kde dvojice bude hovořit o svých zážitcích a příbězích.

Dvě legendy a jejich příběhy

„Je to setkání rockových legend, ve kterém se frontman AC/DC Brian Johnson setká se zpěvákem Foo Fighters a bývalým bubeníkem Nirvany Davem Grohlem ve studiu Foo Fighters v LA, aby mohli s diváky sdílet příběhy, které se jim v kariéře staly,“ zní oficiální informace televize Sky k pořadu.

Zprávy o dokumentu přišly poté, co byli Foo Fighters nuceni zrušit své plánované turné po USA kvůli koronaviru. Kapela měla v úmyslu připomenout si 25. výročí vydání debutového alba The Colour and the Shape hraním 11 koncertů v devíti státech.

Kromě zrušení turné Grohl v květnu také prozradil Q Magazine, že kapela také „odložila“ vydání svého připravovaného na dobu, kdy nebude pandemie. Mezitím se i Johnson který musel skončit s koncertováním kvůli problémům se sluchem, údajně znovu sešel s AC/DC, aby nahráli nové písně.

Tady se na BBC Radio 1 Dave Grohl s Foo Fighters zhostil coveru písně AC/DC “Let There Be Rock“ :

Autor: Dominik Müller

Rolling Blackouts Coastal Fever – Sideways to New Italy

od Patrik Müller - 8.9.2020

Recenze | Novinky: Rolling Blackouts Coastal Fever na čtvrtém albu Sideways to New Italy přinášejí unikátní kombinaci pozitivity a frustrace i popu a punku

Pokud jste je ještě nikdy neslyšeli, Rolling Blackout Coastal Fever jsou slunečný a optimistický indie pop/rock s jemnou příměsí post-punku z Austrálie. Když je posloucháte, máte přímo před sebou slunečné dny. V jejich hudbě je velká dávka optimismu, ale zároveň určitá naštvanost a frustrace. Někdy potlačená, někdy naplno projevující. S tou Rolling Blackouts Coastal Fever vyrazili prudce ku úspěchu jako Oasis s jejich prvním albem Definitely Maybe. Je to boj o dobré časy a víra v něco skvělého, i když to skvělé třeba nepřichází úplně hned a je potřeba si na to počkat.

Z alba je slyšet dobrodružný duch hodící se k cestám po neznámých místech. Z alba jde cítit svoboda, byť to třeba kazí všude přítomný čas, jenž se snaží tuto bezproblémovost překazit. Sideways to New Italy ostatně na cestě vzniklo, když Rolling Blackout Coastal Fever cestovali na turné k úspěšnému minulému albu Hope Downs. Album má tak tu správnou vůni volnosti, když jedete v autě do neznámých krajů a vše, co vám připomíná domov jsou jen malé útržky z krajiny, které se dají připodobnit tomu, co znáte. Je to ten pocit, když máte jednu nohu ještě v minulosti, ale druhou už v budoucnosti, ale většina vašeho těla žije pouze a jen přítomností.

Rolling Blackouts Coastal Fever (Foto: Nick Mckk, SubPop)

Podobně jednou nohou tam, druhou jinde se dá ostatně vyjádřit i zvuk Rolling Blackouts Coastal Fever. Jednou nohou jsou v popu, druhou v punku. Na pop jsou moc drsní, na punk moc měkcí. Kdo však není tvrdý punker, který se začne dívat hodně vysoko pokaždé, když uslyší jen nějaký náznak melodičnosti a nebo není nějaká popová sněhová vločka, co se začne roztékat při každém jenom trochu drsnějším tónu kytar, pro ty je tato dvojznačnost Rolling Blackouts Coastal Fever vlastně výhrou.

Kapela tří skladatelů a textařů, kteří myslí jako jeden

Australská pětice má velkou výhodu v tom, že zatímco ve velkém počtu jiných kapel existuje pouze jeden hlavní člen, který zpívá, píše i skládá a v ještě větším počtu kapel jeden člen skládá a zpěvák textuje, kytaristi Tom Russo, Joe White i zpěvák Fran Keaney jsou vlastně všichni plnohodnotní písničkáři, kteří skládají, jak hudbu, tak texty. Nějakým zázrakem – a dost možná na to má velký podíl zbytek kapely (basák Joe Russo a bubeník Marcel Tussiese) – pak drží hudba těchto tří hudebních tvůrců pohromadě a zní úplně jako byla složena nebo napsána pouze jedním, resp. dvěma (skladatel + textař) lidmi.

Asi proto už od debutu Talk Tight působí Rolling Blackouts Coastal Fever velmi sebejistě, konzistentně a všechny z jejich 4 alb jsou zárukou vysoké hudební kvality. V případě Rolling Blackouts Coastal Fever to nikdy nebylo o nějaké velké vlně nadšení, která by vznikla po jednom vydaném albu nebo singlu, ale vydávání čtyř kvalitních alb, kterými spolu s neúnavným koncertováním po nejrůznějších částech světa (alespoň tedy před „koronakrizí“) kousek po kousíčku získávají nové a nové fanoušky.

Je však pravda, že minulé Hope Downs v míře ohlasu přeci jen převyšovalo první dvě alba. Ono často stačí, aby si kapelu vybral nějaký prestižní internetový magazín, ostatní magazíny si toho všimnou, kapelu si poslechnou a zjistí, že je fakt dobrá. Ostatně to takhle zčásti funguje i u nás. Je to taková lavina a úkolem kapel je, aby jakmile se strhne, pokračovala dál a nezastavila se. Aby ty magazíny napsaly i příště. A myslím si, že všechny ty NME a “Pitchforky” napíšou o Rolling Blackouts Coastal Fever příště zase, protože se Sideways to New Italy rozhodně nezklamali. Minulé album Hope Downs sice v průměru sklidilo lepší hodnocení, avšak je v mnoha ohledech v porovnání s novým albem Sideways to New Italy přeci jen o něco těžkopádnější a náročnější na poslech.

Texty nejsou žádná velká poezie, pomůžou vás ale dostat pryč z místa, kde se zrovna nacházíte

V takových písních jako první “The Second of the First” nebo “Cars in Space” jedoucí v zasněné atmosféře, ale zároveň až moc rychle na dream pop (znovu ta dvojznačnost RBCF), člověk neví, jestli se má dříve zasnít nebo začít vlnit do rytmu. Nejlépe je možná udělat obojí. Pokud máte strach, co řeknou ostatní, alespoň pokyvováním hlavy a klepáním nohou do rytmu. Stejně tak lítá ve dvojznačnosti i zpěvák Fran Keaney hlasově docela podobný Kevinu Parkerovi ze slavnější australské indie rockové skupiny Tame Impala. Melodická přístupnost, ale určitá záhadnost zase připomíná ranné R.E.M.. Keaney jakoby se zčásti chtěl spojit s posluchači, zčásti ale zůstává uzavřen ve svém vlastním světě, viz řádky, kterým rozumí spíše jen on sám, viz:

“And I feel outside it
Lost on descent
Like two transplanted palms
You look like me.”

(“A já cítím, že to jde mimo mě / Cítím klesání / Jako dvě transplantované dlaně / Vypadáš jako já”).

Instrumentální stopy zvonivé elektrické hlavní kytary doplňovány o klidnou a ležérní rytmickou kytaru by mohly poskytovat velice dobrý základ pro texty, je to ale právě spíše hudba, co zde člověka zajímá více. Rolling Blackouts Coastal Fever je v tomto ten typ rockové kapely ze staré školy, kdy spíše naopak texty poskytují jakýsi základ pro hudbu a nikoliv naopak. Text má jen dotvářet atmosféru hudbě a pomoct vás dostat pryč z místa, odkud jejich hudbu posloucháte. Není to žádná velká poezie, ale svůj účel občas trochu podivínské texty splní.

Singl “Falling Thunder” jakožto druhá píseň alba se nese v mimořádně nostalgickém duchu. Slaďácký pop připomíná indie rockové revivaly 60. a 70. let jako Temples, ale právě i Tame Impala, přesněji řečeno v refrénu více Temples, ve sloce více Tame Impala.

Ačkoliv jak “The Second of the First” a “Falling Thunder” jsou dobré písně, úplně si z nich na zadek nesednete. První skutečný hit alba, který by vám na albu měl udělat vykřičník, který říká: „Bacha! Tahle kapela je dobrá,“ by měla být třetí “She’s There” s návykových refrénem:

“I open the letter
But the writing’s wrong
I should’ve done better
But the time rolls on”

(“Otevřel jsem dopis / Ale psaní má chyby / Měl jsem to napsat líp / Ale čas už valí dál ”)

Není to asi něco, co by zpívaly (až to bude možné) tisíce lidí na stadionech. Na to je takové moc introvertní hipsterské. Kdo sakra dneska ještě píše dopisy? To už spíše pak outro:

“All my accidents breathe in time,”

je vhodnější masám. I přes další textové nejistoty je ale píseň zvukově skvělá tak, že vám to ani moc nevadí.

Na tradičním schématu rockových alb bývá často čtvrtá píseň s tou pátou nejslabšími písněmi z celého alba. “Beautiful Steven” je skutečně uspávačka, “The Only One” ale zase navrací zpět formu Rolling Blackouts Coastal Fever, aby pak předvedli svůj nejlepší výkon alba na “Cars In Space”.

Velké nadšení střídá smutek z toho, že Rolling Blackouts Coastal Fever neumí prodat své texty tak dobře jako Tame Impala

A to je skutečně velká pecka! Sice se to nevyrovná nadšení, které jsem zažil, když jsem poprvé slyšel “One Rizla” od britských punkerů Shame, ale už dlouho jsem nebyl z kytarové písničky tak nadšený. Píseň má perfektně vybalancované aranžmá. Ty katary zní naprosto parádně a nečekaný, ale skvělý element přidává také dechový nástroj (křídlovka?), které jen tak jemně hraje nejdříve na pozadí a pak na popředí. Obojí ale tak perfektně sladěně s kytarami, že je skoro ani nepostřehnete a působí vlastně jako další kytara (což je zvláštní věc, co řeknete o dechových nástrojích).

Nejlepší je na tom, že pak čeká ještě píseň “Cameo”. Černý kůň alba, který u mě osobně dokonce ještě i překonal “Cars In Space”. Kopák správně navnadí posluchače a buduje všechno do výbuchu rozlehlého refrénu:

“You take a high wire jump
You feel time drippin’ away
Fallin’ in the burnin’ blue
You feel time drippin’ away,”

(“Dal sis skok na laně z výšky / Cítils, jak čas ukapává pryč / Padat ve spalující modrotě / Cítils, jak čas ukapává pryč””)

zpívá Fran Keaney. Takhle velký a euforické refrény uměli Blur, Oasis ještě ve zlatých érách britpopu, kdy šňupali kokain po kilech. Později Stereophonics a možná Killers. Nyní ale není moc rockových skupin, které by měly koule na to přijít s pořádným refrénem, aby je náhodou někdo neoznačil za prodejné děvy.

“Not Tonight” má pak dost nevděčnou roli. Tato naopak hodně smutná píseň má ale na albu své místo a nabídne zajímavější text než většina písní na albu.

“Sunglasses At The Wedding” pedstaví Rolling Blackouts Coastal Fever v už výrazně dream-popovém, resp. chamber-popovém stylu. Tohle je snad největší deviace od zvuku Rolling Blackouts Coastal Fever na albu. A RBCF si nechali na konec ještě další výraznější odchylku od stylu – slunečný, nostalgický, psychadelický pop “The Cool Change”.

Právě neustále omýlané texty někdy zabraňují mít písním větší potenciál. Témata jsou zde většinou velice podobná jako u Tame Impala – hodně se zde řeší staré časy a čas vůbec obecně, snění, snaha o vnímání současného okamžiku, ale unikání neustále jinam… Kevin Parker to ale umí prostě lépe prodat a napsat takový refrén, který si zamilují i třeba fanoušci moderního popu. Jinak je to ale vážně parádní album.

Rolling Blackouts Coastal Fever – Sideways to New Italy

Vydáno: 4. 6. 2020
Délka: 39:43
Žánry: Indie Rock, Indie Pop, Post-Punk
Rozhodně musíte slyšet: 1. The Second of the First, 2. Falling Thunder, 3. She’s There, 6. Cars in Space, 7. Cameo, 8. Not Tonight

4 z 5 (založeno na 1 recenzi)

5 (Dokonalé)0%

4 (Nadprůměr)100%

3 (Průměrné)0%

2 (Podprůměrné)0%

1 (Dno)0%

Australské příjemné prekvapeni

13.9.2020

Krásná deska. Pro kluka co vyrostl na muzice přelomu osmdesatek a devadesatek je to esence všeho nej co indie přineslo. Krásné melodie, zvonivá kytara. Je to jízda australskym sluníčkem, u které se vám chce skákat a tancovat. Opravdu nejlepší songy jsou She’s there, Cars in Space a nakonec Cameo. Díky za objev.

Petr Kubelka

NOVÁ ALBA: Moby, Christine and the Queens, Carly Rae Jepsen, Austra a The Magnetic Fields

od Patrik Müller - 3.9.2020

Moby Christine and the Queens Aura Magnetic Fields Carly Rae Jepsen

V dalším přehledu nových alb, které byly vydány na jaře tohoto roku přinášíme nová alba amerického elektronického skladatele Mobyho. Ten se vrací ke svému optimističtějšímu staršími stylu, je ale znát, jak je izolován do své bubliny. Mnohojazyčné album Christine and the Queens boduje za pomoci Caroline Polachek i Danteho Beatrice. Pevný hlas kanadské hudebnice Austry vede její nové album Hirudin. Podobnosti se známější Florence + The Machine jí pomáhají i škodí.

Bostonští Magnatic Fields jsou po dvě hodiny dlouhém albu zpět s albem krátkých písní a je to velká legrace. Album nevydaných písní z posledního alba Carly Rae Jepsen Dedicated Side B pak přináší překvpení. Je možná lepší než původní album.

Moby se vrací ke svému optimističtějšímu staršími stylu, je ale znát, jak je izolován do své bubliny

Moby – All Visible Objects

Vydavatelství: Mute
Žánry: Electronice, Downtempo, Alternativní elektronická hudba, Ambientní hudba, Instrumentální hudba
Hodnocení: 3,0+/5,0

Legendární producent elektronické hudby Moby vydává už své sedmnácté album. Na tom minulém viděl Moby svět velmi černě. Everything Was Beautiful, and Nothing Hurt bylo album se zlověstným zvukem, po jehož poslechu měl člověk velice intenzivní pocit, že zítra bude konec světa. Nyní se však Moby vrací zpět do výšin a k velkým, euforickým a pulzujícím tanečním peckám, které se nostalgicky vrací k nejslavnějšímu albu Mobyho Play z roku 1999. Je hezké se zasnít a vrátit se zpátky.

“My Only Love” s americkou zpěvačkou Mindy Jones je výbornou písní, která skutečně navrací časy epických Mobyho hitů “Porcelain”, “Natural Blues” nebo “Why Does My Heart Feels So Blue?”. Je ale škoda, že v takové formě připomínající tu formu z vrcholu kariéry, nevydrží Moby i nadále. Pak už je to totiž nutně jen vzpomínání na to, co bylo kdysi lepší, což bohužel není příliš zajímavé a Everything Was Beautiful, and Nothing Hurt bylo v tomto ohledu daleko lepším, protože přineslo na hudbu Mobyho nový pohled. S takovou hudbou, jakou tvořil předtím si ho totiž automaticky neasociujeme.

All Visible Object je jen dalším Mobyho albem, na kterém předvádí to, co umí, ale rozhodně ne tak, jak umí nejlépe. Moby je bohužel nyní až moc izolován od normálního světa. Stačí si přečíst některá jeho vyjádření pro noviny. Obyčejně ani nikde nedojde pro rozhovor a novináře si pozve do své vily v Hollywoodu, kterou takřka neopouští. V roli zmateného, věčně nesebejistého génia, který se uzavírá stále více a více do problémů, které trápí buďto jen jeho samotného nebo pár lidí z intelektuální smetánky velkého showbyznysu, nemá nám obyčejným lidem svou hudbou, co sdělit, bude muset z oblaků skočit ve skafandru zpátky na zem.

Mnohojazyčné album Christine and the Queens boduje za pomoci Caroline Polachek i Danteho Beatrice

Christine and the Queens – La Vita Nuova

Vydavatelství: Because Music
Žánr: Elektropop, Art Pop, Synth-Pop, Alternative Pop
Hodnocení: 4,0/5,0
Francouzskou elektropopovou zpěvačku Christine and the Queens (Héloïse Adelaïde Letissier) nejspíše znáte díky společné písně s Charli XCX “Gone” a nebo díky jejímu povedenému albu Chris. La Vita Nuova je velice těžké album na pochopení, protože je protkáno odkazy na klasickou literaturu.

Už třeba název alba je odkazem na stejnojmenný latinský text Dante Alighieriho, který je – snad milovníci klasické literatury a profesoři literatury prominou – takovým prequelem jedné z nejdůležitějších knih všech dob – Božské komedii a vysvětluje život a předčasné smrtí Beatrice Portinari, jenž se v Božské komedii objevuje jako jedna z průvodkyní Danteho v části, kdy je v ráji a očistci. Přebírá Danteho u bran ráje, protože básník Virgilius nemůže jakožto pohan do ráje vstoupit.

La vita nuova má také 13 minut a 47 vteřin dlouhý, vizuálně působivý krátký film, který přidává do alba další význam. Objevuje se na něm i američanka Caroline Polachek, která zpívá na titulní písni. Lepšího hosta si na toto krátké album ani nemohla pozvat, protože stejně jako Christine and the Queens, patří Caroline Polachek mezi zpěvačky, které tvoří zajímavou kreativnější a atmosféričtější alternativu ke komerčnímu mainstreamovému popu. Album je pestré jak hudbou, tak jazykem, kdy alb vévodí tentokrát francoužština, ale na poslední “I Disappear in Your Arms” přichází Angličtina. Aby toho nebylo málo, tak “Nada” je zase španělsko-anglická písnička a duet s Caorlinou Polachek v Danteho italském jazyce.

Málokdo tedy celému albu porozumí, ale člověk se na něm alespoň nenudí a toto krátké album je díky tomu správně záhadné.

Pevný hlas kanadské hudebnice Austry vede album, podobnosti s Florence + The Machine jí pomáhají i škodí

Austra – Hirudin

Vydavatelství: Domino
Žánr. Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Kanadská hudebnice Katie Stelmanis, známá ale také někdy pod jménem své skupiny Austra na svém čtvrtém album Hirudin potvrzuje, jak je těžké její hudbu nemít rád. Její hudba je decentní a sofistikovaná, ale coby jindy mohla ohrožovat planá chuť, koření Austra elektronikou a skoro až filmovými aranžemi syntezátorů simulující smyčcový orchestr. Obdivuhodné je, jak se dokáže držet pořád podobného stylu a to přesto, že Austra často mění žánry a od temných a náladových akustických, folkových balad se dostává k synth-pop a taneční hudbě až po uklidňující new age. HiRUDiN v tomto trendu pokračuje. Austra se snaží zase trochu vylepšit to, co dělala před tím namísto, aby vymýšlela úplně něco nového.

HiRUDiN je ale jednoznačně dosud největším albem Austra. Má nejvíce čistý zvuk a nejvíce popový zvuk. Oproti minulému albu Future Politics (2017) došlo k jakémusi zaostření zvuku. Vše zní více profesionálně a ve vyšším rozlišení. O produkci se ostatně postaral i producent, který je zvyklý produkovat také velké popové hvězdy. Skot Rodaidh McDonald produkoval kromě alternativních kapel jako The xx, King Krule nebo Savages i velké popové písně Adele, Vampire Weekend, či písně elektronické skupiny Hot Chip. Druhý producent alba Kanaďan Joseph Shabason produkoval zase spíš alba alternativních projektů jako DIANA, Destroyer a The War on Drugs.

Zatímco je však hudba pevná a sebejistá, stojí v kontrastu s texty plnými nejistoty, které hodně pramení i z toho, že se Katie Stelmanis identifikuje, stejně jako její spoluhráčka z kapely Maya Postepski jako “queer”. “There’s a feeling I can’t handle / When it’s too hard to be standing,” zpívá Austra na hudebně dobrodružně znějící písni “How Did You Know?”. Člověk si díky hlasovým i zvukovým podobnostem nemůže nevšimnout obrovské podobností s Florence + the Machine se započítáním elektroniky se pak můžeme dostat k podobnostem s irskou éterickou zpěvačkou Enyou.

S tou velkou hlasovou podobností je to skutečně trochu prokletí. Jinak má totiž Austra brilantní hlas schopný neskutečných hlasových vibrát a jiných kousků. Takový hlas určitě ani nepotřebuje, aby byl někomu podobný, aby se stal oblíbeným. To, za co Austra nemůže, jí však přeci jen trochu škodí a vlastně brání většímu rozvoji. Kdekdo jí totiž může brát skutečně jen jako alternativnější verzi “té pravé” Florence + The Machine.

Hlas Austry však stojí uprostřed celého alba jako pevný sloup. Album se vyvíjí, písně přicházejí a odcházejí v jiném kabátu, Austra prozkoumává různé hudební možnosti, ale její hlas vše drží pohromadě a způsobuje, že i více žánrů může znít jako jeden celek.

Ve spojení s optimistickými syntetizovanými arpeggiemi a trochou jakési přírodní záhadnosti, která čerpá z folkových vlivů dostáváme velice solidní album. Některé jsou více ambientní a alternativní, jiné jako například úvodní „Anywayz“ nebo devátá „I Am Not Waiting“ (nejspíše nejlepší píseň alba) jsou spíše chytlavé popové písně. Na písních jako “Risk It”, které známé z moderní popové hudby, jsou pak prvky jako strojově opakující se rytmy elektronických bicích doplňovány o prvky alternativní jako vysoce modulovaný hlas.

Na HiRUDiN však existuje také až příliš mnoho takových nulových míst. Pomalé písně jsou zahaleny do rozlehlého a ambiciózního gotického melodramatu. Jsou v pohodě, když je slyšíte hrát právě teď, ale nikdy si pak neřeknete: “Tak tohle musím slyšet znovu!”

HiRUDiN je ale zajímavým a kreativním albem, kde se míchají zvukově známá místa s neznámými. Album je ostatně zajímavé poslouchat taky jenom kvůli svůdnému a záhadnému hlasu Katie Stelmanis.

Magnatic Fields jsou po dvě hodiny dlouhém albu zpět s albem krátkých písní a je to velká legrace

Magnetic Fields – Quickies

Vydavatelství: Nonesuch / Warner Records
Žánry: Písničkář, Indie Pop, Indie Rock
Hodnocení: 3,5+/5,0

Po minulém skvělém albu 50 Song Memoir jsem si myslel o Stephinu Merittovi, hlavně tři věci: je to podivín, člověk se smyslem pro humor a taky megaloman. Koncepční album mělo jednoduchou myšlenku, ale velice složitou na provedení: Stephin Merritt měl 50 let a tak se rozhodl vytvořit ke každému roku svého života jednu píseň o tom, co zažil nebo co pro něj ten rok charakterizoval. Vznikla tak vtipná, ale i dojemná kolekce jednoho hudebníka z bostonské kapely Magnetic Fields, která je na alternativní scéně v USA poměrně známá, u nás ale prakticky vůbec.

Nejspíše právě protože byly na minulém albu reflektory pevně namířeny na Merritta, tentokrát přenechal více než obvykle mikrofon také Shirleymu Simmsovi a to přesto, že všechny písně napsal kompletně opět pouze Stephin Merritt.

Většina písní je nyní na albu opět velice prostá svou produkcí. Málokdy vůbec slyšíme bubny. Jednoduchost je ještě větší než na 50 Song Memoir. To ale umožňuje posluchači soustředit se na texty. Ty jsou někdy nepříliš zajímavé, jako například “Love Gone Wrong” s podivnými řádky: “With his sad arm / He found a trick / Let me cook / And eat your dick,” někdy zase takové až puberťácké, ale myslím, že docela vtipné.

Ostatně se už smějete už jenom, když si čtete názvy písní, které si některé dovolím přeložit: “Největší cecky v historii”, “Den, kdy zemřeli politici”, “Koupelnová rychlovka”, “Můj pitomý přítel”, “Kraftwerk v blackoutu”, “Měl jsem rande s Ježíšem”, “(Chci se přidat) k bajkerskému gangu”, “Pojďme se znovu ožrat (a rozvést)”, “Když má spratek nad vámi bicí”, “Přeji si, abych byl znovu prostitut”. To je jeden z nejvtipnějších tracklistů, které znám. U těch vtipných názvů to navíc většinou nezůstane a v textu toho vtipu dokážou využít.

“Billions laughed and no one cried
The day the politicians died,”

zpívají například Magnetic Fields a nebo další perla:

“You and me, baby
We are like Kraftwerk in a blackout”

Takový humor se musí ocenit. V zahraničí narozdíl od naší scény není zase tolik kapel, které by si v textech dělali legraci, spíše se berou smrtelně vážně. The Magnetic Fields tak nabízí i dobrou parodii některých alternativních kapel, které by podobné řádky jako “We are like Kraftwerk in a blackout” považovali za velké umění.

Oproti minulému albu ale má stejně člověk pocit, že je Quickies jakožto album rychlovek, které mají průměrnou délku tak okolo 1:30, přeci jen album trochu odbyté a že si to tímto konceptem “rychlovek” chtěli Maginetic Fields oproti minulém megalomanskému albu, které je dlouhé 2 a půl hodiny, trochu moc ulehčit. Silnějších 3,5.

Album nevydaných písní z posledního alba Carly Rae Jepsen Dedicated je možná lepší než původní album

Carly Rae Jepsen – Dedicated Side B

Vydavatelství: Interscope / Schoolboy
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,5+/5,0

Carly Rae Jepsen na albu Dedicated připravila s producenty tolik písní, že z těch, co se na albu nevlezly, sestavila další plnohodnotné album. Je to divné, ale tohle album je v lecčems dokonce lepší než “áčko” loni vydaného Dedicated. Albu vévodí první píseň, jasný hit “This Love Isn’t Crazy” produkován a napsán frontmanem Bleachers a producentem Taylor Swift, Lorde nebo Lany Del Ray Jackem Antonoffem, u kterého člověk routí hlavou a nechápe, jak je možné, že se nedostalo na Dedicated.

Dedicated Side B má oproti Dedicated výhodu v tom, že je velice nenucené. Zatímco Dedicated muselo být komerčně úspěšným albem, aby byli u Interscope spokojeni a neřekli: “Hudry, hudry, hudry, proč se kruci album nepřehrává!?” Dedicated Side B je album velmi uvolněné a nenucené a tím pádem i příjemnější na poslech. Album “náhradníků” s písněmi jako “This Love Isn’t Crazy”, “Stay Away”, “Heartbeat”, “Summer Love” nebo “Let’s Sort this Whole Thing out” tak hravě překoná i “řádná” studiová alba jiných popových hvězd.

Legenda hudební publicistiky Jiří Černý v dokumentárním snímku ČT. „Vy jste mě naučil poslouchat hudbu,“ říkají mu lidé

Aktuality

od Patrik Müller - 3.9.2020

ČT Art ve středu večer odvysílala nový 51 minutový dokument Zdeňka Gawlika o legendárním českém hudebním kritikovi, publicistovi a rádiovém moderátorovi Jiřím Černém Když se řekne Jiří Černý. Vzpomíná v něm na své světlé i temnější momenty života a profesní kariéry, stejně jako na hudbu, o které psal. Jeho kolegové se pak zamýšlejí nad tím, co dělalo Jiřího Černého tak oblíbeným mezi čtenáři a posluchači.

Dokumentární snímek přináší podrobný pohled do jeho života – od jeho lukostřeleckého koníčku v mládí až po dnešní aktivity Jiřího Černého, kdy stále i v pokročilém věku dělá oblíbené poslechové přednášky o hudbě. Představuje tak i méně známou stránku Jiřího Černého, coby vášnivého sportovce, který až do 70 let aktivně sportoval. Kromě toho také jako dobrého studenta, který však musel kvůli tehdejšímu režimu jít na stavební střední školu. Právě v již středoškolském věku si zamiloval operu a začal navštěvovat Národní divadlo.

Od fanouška opery k propagátorovi rockové hudby

Poté Jiří Černý studoval na vysoké škole žurnalistiku a při studiích začal psát recenze na opery. V této době se také seznámil s českým operním zpěvákem Karlem Bermanem. Stali se z nich přátelé a starší Berman mu často udílel životní rady. Jiří Černý se tehdy zajímal také o českou lidovou hudbu.

V roce 1961 začal Černý pracovat pro magazín Mladý svět. Jedna z jeho prvních recenzí byla na koncert německého baritonisty Dietera Fischera-Dieskaua z pražského Rudolfina. Na poradě mu však bylo řečeno, že by se měl orientovat spíše na články pro mladé lidi a Jiří Černý tak začal psát o divadlu Semafor. Od té doby Jiří Černý přešel k moderní populární hudbě.

“Bylo to opravdu dost nechutný. Tak jsem si říkal, že se musím těch kluků zastat. Tak jsem na ty koncerty začal chodit.”
– Jiří Černý o komunistické represi české rock’n’rollové scény

Jiří Černý v dokumentu poté vzpomíná na to, jak se mu nelíbilo pronásledování mladých rock’n’rollových kapel komunistickým režimem. “Bylo to opravdu dost nechutný. Tak jsem si říkal, že se musím těch kluků zastat. Tak jsem na ty koncerty začal chodit,” vysvětloval Černý svůj přechod od oper k rock’n’rollu.

Jiní publicisté, jako například Jan Rejžek oceňují to, že i díky začátkům u oper, dokázal vidět hudbu v širším kontextu a zasadit jí do kontextu historie, literatury nebo divadla. Moderátor a publicista Petr Korál pak oceňoval stylistiku a krásnou češtinu Černého.

Ukázka jedné z hudebních přednášek Jiřího Černého z roku 2017 v Rožnově pod Radhoštěm, kde mluvil o Bobu Dylanovi:

Černý pak vysvětloval, jaké změny do hudební kritiky přinesl rock’n’roll. “V podstatě je jedno, jak ten zpěvák zpívá, pokud tě ten zpěvák přesvědčí. To je ta obrovská svoboda, kterou ten rock’n’roll a z něj pak vyplývající žánry přinesly do té moderní populární hudby.” Hudební novinář Petr Korál zase ve snímku vzpomíná na Jiřího Černého jako na “arbitra vkusu”.

“On měl takový ten dar, že i mladému člověku, který se zatím v té hudbě nevyznal, tak dokázal být tématy článků velice blízký,” vzpomínal zase jiný hudební publicista, editor a překladatel Jaroslav Riedel v souvislosti se články Černého pro kultovní časopis Melodie, o který měli mladí lidé v té době obrovský zájem.

Jiří Černý v dokumentárním snímku pak vzpomíná také na horší chvilky, které v životě zažil – když do České republiky přijeli nacisté a později Rudá armáda nebo na soud s komunistickým představitelem Rudolfem Slánským kvůli jeho podpoře Izraele.

Černý se popisuje jako celoživotní antikomunista, Nohavicovi ale zčásti odpustit dokázal

V dokumentu se též vzpomíná na začátky Jiřího Černého v rozhlasu, kde kromě hudby skupina okolo černého také například parodovala významné státníky Gustava Husáka nebo Klementa Gottwalda. Jiří Černý sám sebe označuje za celoživotního “antikomunistu”. Byl celý život spíše apolitický. Nikdy nevstoupil do žádné strany ani před, ani po revoluci, byl ale významnou postavou sametové revoluce a Občanského fóra. Byl to ostatně on, kdo 24. listopadu přečetl oznámení o rezignaci předsednictva ÚV KSČ.

Další podstatnou část snímku tvoří vzpomínky na začátky hudební kariéry Karla Kryla, kterému Jiří Černý pomáhal vydat jeho první album.

Jiná významná osobnost české hudby Vladimír Mišík na Jiřího Černého v dokumentu vzpomíná jako na skvělého kritika, u kterého co napsal, to sedělo. Společně s Černým se však shodli na tom, že se zmýlil v recenzi na Mišíkovu progresivně rockovou kapelu Flamengo.

“Ano, byli to géniové, ale pro mě to byli především ohromní kluci.”
– Jiří Černý o The Beatles

Dokument se také dotkl citlivého tématu spolupráce ostravského písničkáře Jaromíra Nohavici s StB, kdy byl na rozdíl od jeho kolegů Jiří Černý přesvědčen, že má dojít k pověstnému oddělení osobnosti od jeho tvorby. “Ale mě to vadí, samozřejmě,” vysvětloval Černý. “Jistě je ohromné, když někdo píše takové věci, jako Karel Kryl a žije i mimo umění, jako žil Karel Kryl, ale kolik takových lidí je? Kdo v tomhle nemá jasno, neměl by se zabývat uměleckou kritikou, protože bude vždycky někomu přidávat nebo někomu ubírat,” vysvětloval Jiří Černý svůj postoj k Jaromíru Nohavicovi.

Jiří Černý pomáhal vzniknout prvnímu albu Karla Kryla »Bratříčku, zavírej vrátka«:

Černý dále vzpomíná na éru Beatles. “Ano, byli to géniové, ale pro mě to byli především ohromní kluci,” a zdůraznil, že byla důležitá pospolitost Beatles a jejich (alespoň tedy počáteční) velké přátelství.

“Myslím, že největší pochvalu, jakou jsem kdy slyšel, je: ‘Pane Černý, vy jste mě naučil poslouchat hudbu.’ Kdysi jsem o tom mluvil s Hanou Hegerovou a ta mi říkala: ‘Nic hezčího se nedozvíte’”.

V dokumentárním snímku se kromě hudby Karla Kryla, Leonarda Cohena nebo Beatles objevuje také například hudba americké severokarolínské country zpěvačky Rhiannon Giddens, kterou si Jiří Černý v poslední době oblíbil.

O Rhiannon Giddens jsme psali několikrát také na našem webu v recenzi nebo v přehledu nových písní.

Dokument o Jiřím Černém Když se řekne Jiří Černý můžete zhlédnout v iVysílání České televize.

Autor: Patrik Müller

“Wonderwall” od Oasis je podle BBC nejprodávanější britpopovou písní všech dob. V první desítce se objevili The Verve i rivalové Oasis Blur

Aktuality

od Patrik Müller - 3.9.2020

Oasis Blur The Verve nejprodávanější britpopová píseň

Britská rádio stanice BBC zkoumala, které písně spadající do žánru a hudebního hnutí britpop, který zažíval největší dobu slávy v 90. letech a označoval převážně britské pop/rockové kapely, snažící se navázat na Beatles, The Kinks nebo The Smiths, byly vůbec nejprodávanější. Asi není velkým překvapením, že se vůbec nejprodávanější britpopovou písní stalo „Wonderwall“ od Oasis. Oasis se přitom v žebříčku umístili hned šestkrát.

Singl „(What’s the Story) Morning Glory?“, který vyšel v roce 1995, se objevil na prvním místě v oficiálních top 50 britpopových písních BBC Radio 2 a BBC Sounds, který byl sestaven na základě údajů od Official Charts Company.

V hitparádě svedly těsný souboj písně z nechvalné britpopové války mezi Blur a Oasis

Píseň přitom po vydání neskončila nikdy na prvním místě britského žebříčku, kdy na konci října a na začátku listopadu prohrála souboj o prvenství v rodné Británii v tehdy našlapané hitparádě s legendárním hiphopovým hitem Coolia “Gangsta Paradise”. Oasis se ale do prvenství dostáli na krátkou dobu už dříve roku 1995 — na začátku května s písní “Some Might Say”. “Wonderwall” se však i tak prodalo více. Do dnešního dne se prodalo 1,4 milionu kopií singlu. Na druhém místě v novém seznamu následuje Oasis „Don’t Look Back In Anger“ vydaná v roce 1996 s prodejem okolo 1,02 milionu.

V první desítce jsou také The Verve s “Bittersweet Symphony” (1997), Cornershop s “Brimful Of Asha” (1998) a Oasis s “Whatever” (1994).

Černobílý klip Wonderwall obsahuje všechny tehdejší členy Oasis kromě basáka Paula McGuigana často přezdívaného jako “Guigsy”. Ten v té době opustil kapelu kvůli psychickým problémům a únavovému syndromu. V nejslavnějším videoklipu kapely si tak zahrál zaskakující basista skupin The Ya Ya Scott McLeod, který s kapelou odehrál pouze pár koncertů.

“Wonderwall” byla tehdy pro Oasis písní, která se odlišovala od jejich tehdejších písní. Je zde na jejich tehdejší hudbu nezvykle málo elektrických kytar a Liam Gallagher zpívá sloku spíše rapovým než rockovým stylem:

Zajímavé je osmé a deváté místo. Na tom se umístili “Country House” od Blur a “Roll With It” od Oasis. Tyto písně sehrály svou roli v nechvalně známé bitvě o to, kdo bude mít singl číslo 1. Obě kapely totiž vydaly oba singly ve stejnou dobu a prostřednictvím novin si navzájem vyměňovali nehezké vzkazy, jako například, když skladatel, textař, kytarista a občasný zpěvák Oasis Noel Gallagher prohlásil, že by si přál, aby frontman Blur Damon Albarn “Chytil AIDS a chcípnul” a odvolal to teprve, když mu podle jeho vlastních slov zavolala jeho matka a seřvala jej za tohle vyjádření.

“Hned jak to vyšlo v novinách, tak jsem měl hovor od matky. ‘Nevychovala jsem tě, aby jsi říkal takové věci!’ ” Rivalita mezi kapelami a jejich fanoušky silně připomínala rivalitu mezi fotbalovými kluby. Nyní již je však dávno za nimi a Noel Gallagher jsou s Damonem Albarnem přátelé. Před 3 lety spolu dokonce i společně vystoupili na pódiu poté, co Noel Gallagher spolupracoval ve studiu s Albarnem na písni Albarnovy druhé úspěšné kapely Gorillaz “We Got the Power”.

Stejně jako v tehdejší době, i zde komediální a sarkastická píseň Blur “Country House” porazila retro rock’n’rollovo písničku Oasis “Roll With It”. Stejně jako tehdy však měli v případě jiných písní Oasis nad Blur navrch.

Wonderwall? Žádné velké překvapení

Mimo top 10 písní jsou v padesátce nejúspěšnějších britpopových také například Stereophonics, Pulp, Catatonia, Travis, The Charlatans nebo Manic Street Preachers.

“Tato tabulka mě vrátila do doby slávy Evening Session (populární rádiový pořad z 90. let stanice BBC Radio 1, pozn. red.) a do doby, kdy britpop vládl v éteru. Je těžké uvěřit, že je to už 25 let! “ řekla Jo Whiley, která moderovala na BBC Radio 2 pořad, ve kterém představovali tento žebříček.

“‘Wonderwall’ byla pro mnoho lidí vždy speciální písničkou, takže mě nepřekvapuje, že je na prvním místě – je to obrovská hymna. Celá tabulka přinesla tolik vzpomínek na brilantní písně a kapely z velmi zvláštního období britské popové hudby.“

1. Wonderwall – Oasis (1995)
2. Don’t Look Back In Anger – Oasis (1996)
3. Bitter Sweet Symphony – The Verve (1997)
4. D’You know What I Mean? – Oasis (1997)
5. Brimful Of Ash – Cornershop (1998)
6. The Drugs Don’t Work – The Verve (1997)
7. Whatever – Oasis (1994)
8. Country House – Blur (1995)
9. Roll with It – Oasis (1995)
10. Some Might Say – Oasis (1995)

Autor: Patrik Müller

NOVÉ PÍSNĚ: Chris Stapleton, Angel Olsen, PVRIS, Billie Joe Armstrong, Portugal. The Man, Seether, Flaming Lips a další…

od Patrik Müller - 2.9.2020

Chris Stapleton PVRIS Angel Olsen Billie Joe Armstrong

Americký country zpěvák Chris Stapleton se vrací a v optimistické písni zpívá o nových začátcích. S další písní z nového alba Whole New Mess, které plynule navazuje na její album All Mirrors z minulého roku přichází americká zpěvačka Angel Olsen. Zpět jsou také PVRIS. Na písni inspirované seriálem HBO Euphoria s velmi moderním zvukem spolupracují se zpěvačkou a producentkou 070 Shake, která měla velký podíl na albu ye Kanyeho Westa. Nové album nyní vydala z Jihoafrické republiky pocházející hard rocková, resp. post-grungeová kapela Seether.

Novou píseň z chystaného alba přidala také aljašská kapela Portugal. The Man, alternativní rocková kapela The Flaming Lips a frontman Green Day Billie Joe Armstrong.

Kompletní přehled nových písní i s remixy, nově vydanými nebo živými verzemi písní najdete v tomto playlistu na Spotify:

Chris Stapleton – Starting Over

Kentucký zpěvák Chris Stapleton je zpátky. Ve čtvrtek oznámil, že titulní skladba z jeho nadcházejícího čtvrtého studiového alba „Starting Over“ je nyní k dispozici pro streamování a stahování. 42letý country zpěvák Stapleton učinil toto oznámení prostřednictvím Instagramu a také se podělil o to, co bude pravděpodobně obal alba i úplný seznam skladeb.

Album Starting Over vyjde k dispozici 13. listopadu. Bude obsahovat 14 písní, z nichž první bude „Starting Over“ a poslední bude „Nashville, TN“.

Na albu se kromě originálních písní objeví také několik coverů. “Joy of My Life” od Johna Fogertyho a dvě písně Guye Clarka “Worry B Gone” a “Old Friends”.

V písni “Starting Over” o nových začátcích zpívá Stapleton: “And it don’t matter to me / Wherever we are is where I wanna be,” („A nezáleží na mně / ať už jsme kdekoliv, kde chci být“) a pak dodává ještě řádky o životním štěstí: “And Honey, for once in our life / Let’s take our chances and roll the dice / I can be your lucky penny, you can be my four-leaf clover / Starting over.” (“A zlato, jednou v našem životě / Vezměme si své šance a hoďme kostkami / já můžu být tvá šťastná mince, ty můžeš být můj čtyřlístek / Začít znovu”).

TIP: Angel Olsen – (We Are All Mirrors)

Novou píseň Angel Olsen jsme už nabízeli v předminulém přehledu nových písní a teď je tu další píseň z právě vydaného nového alba Whole New Mess. Tehdy to byla titulní píseň. Nyní nabízíme píseň “(We Are All Mirrors)”. Název této písně navazuje na album z minulého roku, které se jmenovalo “All Mirrors”. Nové album Whole New Mess tak slouží jako druhá část loňského alba. Píseň s hustou, ale minimalistickou atmosférou temné noci s prudkým lijákem dost navnadí na to, že by Whole New Mess mohlo být ještě lepší než kritikou hodně chválené minulé album All Mirrors.

PVRIS – Use Me (feat 070 Shake)

„Use Me“ je titulní skladba z třetího studiového alba PVRIS. Textově jde v “Use Me” o to, že někdo chce utěšit druhou osobu a pomoci mu, aby se cítila méně osamělá a to ať už fyzicky nebo emocionálně. Zvukově je to zasněná píseň s kytarami, basou, syntezátorem, ale překvapivě i harfou protkaná tak, aby vytvořila klasický emocemi nabitý zvuk PVRIS, který působí napínavě. Lynn Gunn se při psaní písně údajně inspirovala teenagerským dramatem HBO – seriálem Euphoria. Pro vytvoření moderního zvuku na písni PVRIS spolupracovali s newyorskou hip hopovou producentkou Danielle Balbuenou, která je známá hlavně pro spolupráci s Pushou Tu nebo Kanyem Westem na albu ye (2018).

Seether – Wasteland

Původem jihoafrická kapela Seether vydává své osmé studiové album Si Vis Pacem, Para Bellum. Celé album produkoval samotný zpěvák Seetheru Shaun Morgan. První singl alba byla dynamická, střídavě klidnější a pak výbušná „Dangerous“. Ta byla vydána v červnu 2020. Následovala vážná píseň „Bruised and Bloodied“, která si pečlivě budovala atmosféru až do velkolepého sóla v mezihře a pak k drtivém emocemi nabitému refrénu. Dříve v srpnu pak bylo vydáno temnými, hlubokými kytarami oplývající „Beg“ s agresivními vokály a nyní s vydáním celého alba se odkryly další povedené písně jako tato píseň “Wasteland”.

The Flaming Lips – Mother Please Don’t Be Sad

Flaming Lips už také sdíleli několik písní a videí při představování svého nadcházejícího alba American Head a dnes přidali do této řady klipů i píseň „Mother, Please, Don’t Be Sad“ a doplňují tak například píseň o zániku dinosaurů “Dinosaurs On the Mountain”.

Texty založené na dospívání zpěváka Wayna Coyna vycházejí ze zážitků blízkých smrti: “I didn’t mean to die tonight / but those robbers were so fast / their guns and their anger and I lost the fight. “ („Nechtěl jsem dnes večer zemřít / ale ti lupiči byli tak rychlí / jejich zbraně a jejich hněv a já jsme boj prohráli”).

Sociálně vzdálené video k písni bylo natočeno během karantény v rodném Oklahomě a režíroval jej Coyne a jeho dlouholetý spolupracovník George Salisbury.

Billie Joe Armstrong – That Thing You Do!

Na závěr přehledu nových písní jsou tu dva covery. První přidal zpěvák Billie Joe Armstrong z Green Day a je to “That Thing You Do!” od fiktivní kapely The Wonders, která vznikla pro stejnojmenný film z roku 1996, ve kterém hráli Tom Everett Scott, Liv Tyler nebo Tom Hanks. Autorem písně je Adam Schlesinger – basista skupin Fountains of Wayne, Ivy a Tinted Windows, který zemřel 1. dubna kvůli komplikacím na COVID-19 a byl vlastně jednou z první obětí tohoto viru z řad známých osobností. Píseň nově nahraná Billiem Joe Armstrongem tak byla nově nahraná na jeho počest.

Portugal. The Man – Tomorrow

Portugal. The Man sdíleli cover písně „Tomorrow“ pocházející z muzikálu Annie. Je to píseň pocházející z nadcházejícího charitativního alba.

Album s názvem At Home With the Kids bylo oznámeno počátkem tohoto měsíce a vyjde 28. srpna v Atlantiku. Výtěžek z alba bude přínosem pro organizaci Save The Children.

“Tomorrow“ je už pátou ukázkou, která byla z alba uvolněna před jeho příchodem. Minulý týden vyšla k nahrávce originální skladba „Riding On My Bike“ Sii. Album pak obsahuje skladby od Tove Lo, Christiny Perri, Chromea nebo Midland.

Posledním původním vydáním Portugal. The Man bylo jejich album z roku 2017 Woodstock, které obsahovalo neuvěřitelně populární singl „Feel It Still“, jenž byl první singl původně nezávislé/alternativní kapely, který dosáhl pomyslného statusu velkého celosvětového hitu. Od té doby pokračovali spíše ve skromnějších spoluprácích se singly skupin St. Francis Hotel nebo Ofenbach.