Měsíční archiv:Leden 2021

David-Stypka-

David Stypka patřil k největším českým hudebním objevům poslední dekády a jeho pěveckými, skladatelskými a textařskými dovednostmi se mohl jako jeden z mála srovnávat i s velkými zahraničními hudebníky. Vydal 2 alba Čaruj a .neboj. Obzvláště to druhé produkované častým spolupracovníkem Anety Langerové Martinem Ledvinou sklízelo mediální chválu, nominace na ceny a hlavně i zasloužený ohlas veřejnosti. David Stypka, jak už jste možná slyšeli, bohužel předčasně opustil tento svět kvůli zákeřné rakovině slinivky. K připomenutí jeho odkazu nabízíme náš výběr 10 jeho nejlepších písní.

10. Dobré ráno, milá (s Ewa Farna)

Duet “Dobré ráno, milá” je jednoznačně komerčně nejúspěšnější písní Davida Stypka, která pronikla dost možná i díky angažování Ewě Farne do českých rádií. Nepatří to mezi ty vůbec nejlepší písně Davida Stypky, proslavila jej ale i mezi masovými posluchači, za což jí můžeme být vděční. Jedná se přeci jen o píseň, která je sic rádiově přívětivá produkcí a příjemnou, jemnou melodií, ale textově je na rádia nezvykle vážná a utrápená.

9. Díry

První album Davida Stypky z roku 2014 mělo v sobě mnoho folkového a písničkářského nádechu. Píseň “Díry” k tomu nabízí navíc také rytmy s vlivy latinskoamerické hudby a široké spektrum použitých nástrojů od ručních bubnů po melotron akcentují výborné muzikantské výkony jeho kapely Bandjeez.

8. Nebolelo

“Nebolelo” nabízí velice zajímavý zvuk, který zní se svou deštivou atmosférou a velkolepými pompézními dechovými party velmi anglicky. David Stypka ukázal na této písni svou alternativně rockovou část. “nebolelo” obsahuje výborné kytary a je to jedna z nejlepších ukázek síly Stypkových vokálů.

7. Dělám

První album Čaruj mělo sic o poznání skromnější produkci, avšak bylo velmi autentické tím, jak dokázaly vyjádřit skrytou poetičnost Stypkova frýdecko-místecka, kde se střetává těžká industrializace s nádhernou přírodou Podbeskydí. Píseň “Dělám” jakožto existenciální balada zkrachovalého hudebníka bez peněz patří mezi nejsmutnější písně Davida Stypky, ale zároveň mezi jedny z těch, kde můžeme nejlépe poznat jak jeho, tak místa odkud pochází.

6. Osudová

Debut Davida Stypky však obsahuje také optimističtější momenty. “Osudová” však není klasickou radostnou písní, ale spíše jakýmsi klidným a nostalgicky laděným pohledem na vzpomínky a časem zašlé fotografie.

5. Lodivod

Dobrodružně laděná píseň “Lodivod” je jako balada o námořníkovi, co pluje v severských mořích z vyhnanství zpět do míst, kde jej má někdo rád. Stypka však pochybuje a přemýšlí, jestli tomu doopravdy tak je a jestli bude doma svou láskou přivítán, ale nezbývá mu nic jiného než se zkusit vrátit. Zvukem se jedná o jednu z nejvíce alternativních Stypkových písní. Zvukem trochu připomíná anglické Radiohead nebo starý zvuk Coldplay.

4. Loučit

“Loučit” je soulově orientovaná píseň s retrospektivními pohledy v textech s ústřední tématikou druhého alba Stypky, která se točila okolo rozpadlého vztahu. Stypka v obrazném textu pracuje zajímavě s časem a známou fyzikální kvantovou teorií, která tvrdí, že naše vnímání času je ve skutečnosti možná špatné, protože ve fyzikálním světě budoucnost předurčuje minulost, nikoliv naopak. Stypka vytvořil jeden z nejlepších momentů jeho textařské práce.

3. Neboj

Ač v diskografii Stypky nejdeme mnoho písní, ve které odhaluje svou křehkost, “Neboj” je jedna z posilujících písní, která se proti temnotě snaží bojovat. Stypka odvedl perfektní práci v přesném popisu jeho psychických problémů. Kdo zažil deprese, úzkost nebo nespavost, okamžitě rozumí tomu, o čem Stypka zpívá. Žánrově rozmanitá píseň by se dala zařadit někde mezi rock, folk, soul a americký heartland rock.

2. Kříž

Euforická píseň s křesťanskou tématikou patří mezi nejsilnější písně, jaké David Stypka se svou kapelou Bandjeez napsal. Výborně jí popsal blogger Josef Martínek, autor blogu Na volné noze na svém webu Hudební srdcovky, pro kterého je “Kříž” vůbec nejvíce zásadní píseň Davida Stypky: Píseň je o podle něj tom, že každý si neseme nějaký svůj kříž, ale neseme si jej dobrovolně a namísto toho, abychom udělali to, co někde v hloubi naší neuronové sítě víme, že máme udělat, raději ten kříž neseme dál a dobrovolně trpíme víc než je nutné. Bojíme se totiž ze všeho nejvíce přiznat si, že máme problém, musíme vystoupit z komfortní zóny a musíme s ním něco udělat.

1. Jericho

Nejvíce srdcervoucí píseň Davida Stypky, která je středobodem jeho druhého alba .neboj. Píseň obsahuje opět silnou křesťanskou, ale i historickou tématiku, když odkazuje na jedno z nejdůležitějších míst lidské historie, které je známé jako první město, na které narazili Izraelité po přechodu řeky Jordán a je to také dle archeologických důkazů jedno z vůbec prvních osídlení (měst, chcete-li) na světě. David Stypka v písni vzpomíná prostřednictvím této silné symboliky na svůj vztah, lituje jej, ale snaží se utěšit svou bývalou lásku v tom, že její bolest ustane. Stypka zpívá, že někde v dálce života člověk dojdou oba konečně do své země zaslíbené — do svého Jericha a najdou jinou lásku, či spokojený život.

Poslechněte si náš playlist vybraných 10. nejlepších písní na počest Davida Stypky:

Foto: Bandzone.cz, Katarína Orešanská

od Patrik Müller -
Daniel Landa Blanický manifest

Je to zajímavé, ale české hudební osobnosti se zdají mít na současnou pandemickou situaci dost odlišný pohled než ty zahraniční. Zatímco v zahraničí se do jakési “lockdownové opozice” staví prakticky jen osamělí vlci – Van Morrison, Eric Clapton a kapely Five Finger Death Punch, tady to snad vypadá na to, že platí nějaká univerzální shoda na tom, že je třeba okamžitě znovu povolit hraní koncertů. V nové písni “Blanický manifest” se tak spojili rozdílné, ale velké hudební osobnosti jako Daniel Landa, Josef Vojtek z kapely Kabát, Václav Bláha z Divokej Bill, Roman Izaiáš z kapely Doga nebo František Černý z Čechomor.

Z části je to logické. Zahraniční hudební osobnosti nejsou až tolik závislé na koncertech jako ty české. Ale stejně. I zahraniční celebrity musí mít astronomické výpadky příjmů. U nás se však už v létě drželi za ramena Tomáš Klus s Danielem Landou – osobnosti dost rozdílné jak svou hudbou, tak názory.

Když se spojí Landa, a frontmani skupin Kabát, Divokej Bill i Čechomor

Hudebníci musí mít vůbec z této situace těžkou hlavu. Na jedné straně chtějí hrát, na druhé straně mají někteří z nich obavy z toho, že by se něco mohlo semlít a zrovna ten jejich koncert by byl znám jako počátek další z už několikátých vln pandemie. Navíc jsou tu fanoušci. Koronavirus rozděluje společnost jak snad každá výrazná událost poslední doby.

Díky internetovým alternativním zdrojům zpravodajství a sociálních sítím si svou pravdu najde každý a to velice rychle, pak si zaleze do své komnaty ozvěny a ta mu ani nedovolí vyslyšet názory z jiné strany a když dovolí, jsou to názory ty nejextrémnější a nejabsurdnější, které jej ještě více utvrdí v tom, že má pravdu.

Na koncert by tak třeba přišli i lidi, co jinak daného hudebníka neuznávali. Začali by jej brát jako hrdinného bojovníka proti nesvobodě. Někteří by však byli kvůli tomu schopni s danou kapelou/hudebník i nadobro skoncovat. Řekli by si: Proč mám poslouchat někoho, kdo ohrožuje životy lidí? Do toho se ale otočíte a za vámi stojí rodina, která potřebuje nakrmit. Kapely jako Kabát nebo Divokej Bill mají svých rezerv ještě asi dost, ale co takoví jako Zrní, Květy, ale i třeba Dymytry, jejíž zpěvák Jan Macků také v klipu účinkuje?

Five Finger Death Punch schytali za svou píseň s tématy pandemie také velkou kritiku, jejich “Living the Dream” je však popravdě v porovnání s “Blanickým manifestem”, včetně profesionálního videoklipu, i přesto že také míchá páté přes deváté, kvalitním a legitimním hudebním počinem kritizující poměry v současném USA:

Obyčejní lidé, kteří jindy na hudebníky nadávali, že jsou to povaleči si tak konečně mohou říct, že to hudebníci nemají v této době jednoduché. Že jsou na jedné lodi.

Výsledkem takového tlaku ze všech stran nemůže být nic jiného než křeč. Ty bývají v lidském organismu způsobeny přetížením svalů, tedy přílišnou zátěží a nedostatkem minerálů, v třetím případě pak jako u muzikantů, obojím.

Právě takovou křeč slyšíme z patrně nejposlouchanější písně tohoto týdne – “Blanický Manifest”.

Amatérská verze Rammstein míchající jablka s hruškami

Pokud tenhle článek čtou pravidelní čtenáři MusicNOW, možná se chytají za hlavu.

Náš web totiž nikdy nebyl o tom, abychom tu informovali o každé populární písničce, která se dnes vydá. “Blanický Manifest” je ale takový fenomén (v současnosti nejsledovanější české video na YouTube) a zároveň takový bizár, že si prostě reakci zaslouží. Daniel Landa a Josef Vojtek, resp. Kabát pro mnohé měřítkem hudební kvality být nemusí, ale na písni se zúčastnili i další. Frontmani kapel Divokej Bill a hlavně Čechomor. Toho Čechomoru, který spolupracoval s Ivanem Králem a britskou legendou, samotným frontmanem Killing Joke Jazem Colemanem. Říkali jsme si tedy, že si tenhle prazvláštní počin zaslouží nějaký rozbor.

Hudbou je to vlastně snad nejvíce klasická Landovská písnička,jaká by mohla být. Kompozice si chce vynutit dramatičnost, k tomu je slyšet výraznou basu, co tam ve středu pomyslného studia netrpělivě a naštvaně poskakuje jako boxer před zápasem. Hutné kytary mají znít tvrdě, ale popravdě zní pod vlivem jejich digitální produkce poněkud povadle. I z Landových nejvíce přímých písní minulosti jako “Holky a mašiny” zněly kytary daleko lépe a byly správně špinavé. Nejzajímavějším prvkem produkce úvodu jsou tak housle, o které se patrně postaral multiinstrumentalista Jiří Vopava a dodávají jinak poměrně amatérské produkci jistou důvěryhodnost.

Takhle se dělá tvrdá hudba, která je politicky zabarvená, která má koule a ze které jde mráz po zádech. Rammstein byli vždycky perfektním případem radikálního centrismu, který uměl provokovat extrémisty zleva i zprava. Landa by chtěl být soudě dle jeho projevu v PSP nejspíše někým podobným:

Nejhorším prvkem je naopak jakýsi buďto syntezátor nebo dozvuk kytarového efektu který je slyšitelný okolo času 0:27 skladby a nesmíme zapomenout ani na bizarní sólo na theremin, které z celé produkce písně dělá už úplnou frašku. Všehochuť kombinující klasickou hudbu, rockovou hudbu, něčeho málo z elektroniky zní jako nějaká verze Rammstein nahraná pár kamarády ve zkušebně na vesnici, co byla kdysi chlívkem.

Zní to zkrátka bohužel produkčně i kompozičně celé dost blbě. Kde je kvalita produkce písně “Protestsong”, která je opravdu působivá a nebál bych říct, na světové úrovni?

Takhle to ale dopadá, když je hudba až na druhém místě.

Pojďme se však podívat na tu druhou část.

Landa na to navazuje jeho typickým burcujícím polo zpěvem inspirovaným středověkými válečnými chorály. Musí se uznat, že je v tom pořád kus charisma, a i po těch letech to funguje.

Poté, co ve videoklipu vidíme patrně majitele a jeho zavřenou restauraci, Landa píseň začíná zvoláním: “Slyšíte nás, my nejsme děti,” kterým očividně naráží na slavné spontánně skandované heslo, které se stalo symbolem sametové revoluce a které bylo skandováno jako reakce na proslov Miroslava Štěpána, tehdejšího poslance federálního shromáždění, který prohlásil ve svém projevu ze střechy směrem ke stávkujícím zaměstnancům ČKD: “V žádné zemi, ani v rozvojové, ani v socialistické, ani v kapitalistické neexistuje to, aby 15leté děti rozhodovaly o tom, kdy odejde prezident nebo kdo se jím stane.”

Heslo „Nejsme děti“ patří mezi významné symboly sametové revoluce:

Landa zkrátka srovnává současná vládou vydaná opatření a omezení kvůli pandemické situaci s represí komunistického režimu. Nehodlám tady rozebírat to, jak je to vlastně s touhle pandemií a jestli by bylo nejlepší všechno otevřít nebo ještě víc zavřít, ale srovnávání má vždycky nevýhodu tu, že není přesné.

Pokud se jedná o humorná přirovnání (tak jak jsem produkci této písně přirovnal k vesnické verzi Rammstein), tak není důvod se nad tím pozastavovat, ale tady jde přeci jen o nejdůležitější události moderních dějin Česka a Slovenska, a tak by to asi přesné být mělo. Neříkám, že vše, co vláda dělá, je v pořádku a neříkám, že všechna opatření jsou v pořádku z hlediska omezování osobní svobody, ale faktem zůstává, že se jedná o epidemii, kterou by pouhá chřipka nezvládla způsobit a pokud to nevidíte ve svém okolí, tak buďte rádi, že máte větší štěstí než jiní.

Motivace omezování svobody je tak dost jiná. Zatímco jindy to bylo kvůli politické ideologii a kvůli osobním ambicím vlády, nyní je to sice nejspíš zčásti taky kvůli osobním ambicím druhých, ale pak je zde výrazný rozdíl – kvůli skutečnému zmírnění epidemie, která by stála život, zdraví a trápení mnoha lidí. Teoreticky se může stát, že “nejsme děti” tehdy řval na Štěpána někdo, kdo na COVID dnes umřel, a to ukazuje na absurditu celého přirovnání.

V síti a rychle plynoucí čas: Odbočující témata, které Landa v textu vyjádřil povedeně

Další řádky o tom, jak doba letí, lidé stárnou a lidé volají do tmy, kdo je s nimi, je vcelku povedená. Landovi se povedlo dobře shrnout pocity mnoha lidí. Čas bohužel kvůli tomu, jak jej vnímáme, utíká velice rychle, pokud jenom celý den sedíte doma a nikam jinam moc nemůžete. To je smutná pravda.

Zajímavé je, jak pak píseň překvapivě rychle odbočí tématem jinam. Je tu možný odkaz na Klusákův dokument o chlípnících na internetu, velmi populární v kinech těsně před tím než se nám obrátily životy vzhůru nohama, V síti (později je ve videoklipu zobrazen frontman kapely Dymytry Protheus, který se dívá na hlouček dětí a buďto nechtěně nebo chtěně – přes ten amatérismus narychlo zpachtěného videoklipu to není poznat – vypadá jako pedofil). Hlavně je zde ale nějaká starost nad ztrátou soukromí a zneužití dat nejen úchyly, ale i velkými technologickými giganty.

“Pavoučí sítě” je vcelku dobré přirovnání, pasáž “v úkrytu číhá na tvé dítě” pak působí sic trochu jako strašení dětí na táboře, pokud to má sloužit jako osvěta bezpečnosti na internetu, vlastně proč ne. Ohledně deviantů na internetu a ztráty soukromí, či osobních informací by měl být opatrný každý. Zvlášť v době home office a on-line škol.

Škoda, že Landa podobným tématům nevěnoval celou píseň, určitě by se jednalo o lepší píseň než “Blanický manifest”.

Refrén je pak směs nějakých klišé a prázdných frází. Občas není netečnému českému člověku sem tam špatné připomenout, že: “Moc, to jsi ty”. V refrénu pak přichází ještě zmínka o tom, že nemůžeme mlčet, protože mlčení je souhlas.

Plně bych Landu podporoval v případě, že by těmito frázemi burcoval naše obyvatelstvo třeba před volbami, kdy se i v našich nejdůležitějších volbách do Poslanecké sněmovny pohybují v posledních volbách volební účasti jen okolo 60 %. Nějaké volby do krajů nebo senátu raději ani nezmiňovat. V roce 1990 to pro srovnání bylo 96,79 % a v sousedním Rakousku to bylo při posledních volbách okolo 80 %. Ono nadávat je jedna věc, ale jde o to taky s tím něco udělat, když má člověk v našem demokratickém parlamentním systému tu nejlepší možnost.

Landa vs. Buddhismus

Zmínka o smrtce v reklamě je popravdě i vcelku trefná. Je sice ironické, že proti reklamnímu kýči bojuje zrovna tahle píseň plná kýče, ale v tom s Landou a spol. nelze nesouhlasit. Ta nová temná reklama “Děkujeme českým zdravotníkům“ běžící na komerčních televizích i České televizi, mající, jakože vystrašit lidi, aby dodržovali opatření, nejsou vůbec košer a jsou daleko za hranou toho, co by si měla jakákoliv televize, obzvlášť ta veřejnoprávní, dovolit odvysílat. Lidi mají svých problémů dost a nepotřebují sledovat v reklamním bloku katastrofické reklamy o tom, jak se ženě udusil muž po zápalu plic způsobeným Covidem. Když tuhle reklamu pustili o vánočních svátcích mezi pohádkami, dost mě to rozčílilo.

Z hlediska filozofického je zajímavá věta: “Povstat nebo zavraždit své touhy”.

Buddhismus třeba hlásá, že utrpení je touhou způsobeno. Buddhisté odkazují na touhu po radosti, hmotných statcích a nesmrtelnosti, což jsou všechno touhy, které však nelze nikdy uspokojit a výsledkem je, že jejich touha může přinést jen utrpení.

Landova filozofie je však úplně opačná. Vzpomínáte? “Touha je zázrak, kámo zázrak.” Pro Landu je naopak touha hnacím motorem a důvodem, proč žít. Pokud vám někdo vezme touhu, je to dle Landy život velice omezený. V západním světě jsou však myšlenky buddhismu velmi oblíbené, a ne každý zřejmě sdílí Landův pohled na svět, kdy je touha jednou z hlavních hodnost.

“Touha” byl možná největší Landův rádiový hit. Landa na ní pěje ódy na touhu jakožto na jednu z nejdůležitějších životních hodnot:

Další hodnotou, ke které se Landa hlásí a která je pro něj důležitá je osobní svoboda. Tady jde právě vidět problém toho, když se něco sděluje písní. Hlupák si to poslechne a řekne si: “Jasné, svoboda. Nas**t na všechna opatření.” Ani samotný Landa přitom dle jeho projevu v Poslanecké sněmovně odmítání všech nařízení nepropaguje. Pro Novinky.cz dokonce tvrdil, že mu ani moc nejde o to, aby se konaly koncerty (nebo alespoň ty velké). Jenže sdělení písně přímo nabádá ke špatné interpretaci.

Ač to není jednoduché, tak bohužel jsme se ocitli v době, kdy není východiska. Pokud někomu pomůže narychlo zprodukovaná variace na český agrometal doplněná o pár dojemných smyčců a k tomu pár rádoby bojovných frází, pak je to asi lepší, než kdyby propadl člověk úplně frustraci, depresi nebo úzkosti. Domnívám se, ale že to všechno právě ještě více zhorší.

Landův projev v Poslanecké sněmovně byl vcelku rozumný, píseň ale může vykonat víc zmatku než užitku

Falešný narativ bojovníka občas může skončit špatně – názornou ukázku jsme mohli vidět před pár dny v americkém Kapitolu, kde se za tuhle hru na bojovníka a za smyšlenou nespravedlnost, položila život jedna americká vojenská veteránka. Doufejme, že tady to takto daleko nedojde.

Mě se přitom popravdě vždycky Landova bojovnost, zápal a odhodlání vcelku líbila. Jeho (ne)slavné vystoupení s kohoutem na Slavících podle mě byla ohromná legrace, ale i dobrá pilulka pravdy trochu připomínající situaci, kdy je moderátorem předávání cen britský komik a scénárista Ricky Gervais. Některé jeho písně z minulosti považuji (asi narozdíl od většiny českých hudebních kritiků) za povedené. Třeba již zmiňovaný “Protestsong” je podle mě alespoň po hudební stránce skoro geniální píseň.

Po textové se mi na ní líbí, jak je symbolem Landova přerodu a “deradikalizace”. “Protestsong” je jakási smutná balada bývalého příslušníka neonacistkého hnutí, které tady mělo v 90. letech silnou základnu. Landa pochopil, co je to skutečně milovat národ a co je to skutečné vlastenectví a snaží se znuděný a netečný národ, který tolik let trpěl nadvládou jiných národů, k něčemu vyburcovat. Jako by na ně řval jako mentální kouč, kterého Landa také dělal v jeho “Žito 44” období sportovcům: “Jste už konečně svobodní, tak se proberte, vzchopte se trochu a nenechte si kálet na hlavu!”

Okolo “Protestongu” byla ve své době velká kontroverze. Jsou zde lidé nesoucí mrtvolu zabalenou v české vlajce. Vlevo je nějaký snědý klučík, vzadu jsou lidé s plešatou hlavou a uprostřed jde jakýsi muž s židovským kloboukem. Snad nejsem naivní, ale domnívám se, že se nemělo jednat o sdělení „mohou za to Židé,“ ale naopak spojující symbol toho, že Židé jsou součástí našeho národa. Stran videoklipu je každopádně píseň povedená jak po skladatelské, tak po hudební stránce:

Bylo to v době po opoziční smlouvě, kdy docházelo ke zklamání lidí v demokracii a jely na plné obrátky politické aféry typu Gripen, D47, Olovo, Gross, Krejčíř, Dalík a vypadalo to, že společnost jen nechápavě přihlíží co to ti politici na občany zkoušejí. Kradlo se navíc mimořádně hojně v období, kdy jinak klidné Česko postihly nevídaná přírodní katastrofy v podobě staletých, či dokonce tisíciletých záplav 1997 a 2002.

Tahle Landova snaha byla sympatická. Stejně jako některá neúčinná vládní opatření ale Landa bojuje proti vzduchu, či zapálenému lesu a nebo právě těm záplavám, které nejdou zastavit. Vir je součást přírody a proti tomu se moc bohužel bojovat nedá. Musíme nějak doufat, že se to přežene a zanechá to co nejmenší ztráty na našem fyzickém i psychickém zdraví.

Stejně jako některá neúčinná vládní opatření ale Landa bojuje proti vzduchu, či zapálenému lesu a nebo právě těm záplavám, které nejdou zastavit

Nyní Daniel Landa bohužel způsobuje křeč svým kolegům i lidem, co jej následují. Není to totiž bohužel tak vysvětlující a vyvážené jako jeho projev na půdě Poslanecké sněmovny, který spíš působil jako projev jakéhosi radikálního centrismu než anti-covidové opozice. Jednou budou mít vztek na opatření, podruhé budou mít strach, že ohrozí někoho ze známých. Lidi budou nad celou situací ještě více přemýšlet, budou mít ještě víc dilemat, budou zažívat ještě víc zmatení, a ještě více trápení. Škoda, že Landa nevyužil svůj dar na mentální koučing a svou píseň nevěnoval skutečnému posílení národa, ale spíše k ještě většímu chaosu.

Interpretovat písně totiž není lehké a v písních si často každý může najít to, co potřebuje. Ostatně i mé vysvětlení výše může být zavádějící nebo vyloženě špatně domyšlené. Lépe by tak Landa udělal, kdyby pouze přednesl svůj projev, který měl v sobě leccos rozumného a protest songům se pro tentokrát úplně vyhnul.

A když už si nemohl pomoci, mohl to alespoň udělat s větším stylem.

Landův “Blanický manifest”:

Autor: Patrik Müller

od Patrik Müller -
Gerry and the Pacemakers Gerry Marsden Liverpool

Dne 3. ledna 2021 zemřel ve věku 78 let zpěvák liverpoolské kapely Gerry and the Pacemakers Gerry Marsden. Největší slávy se skupina dočkala v roce 1963, když nahrála cover na píseň “You’ll Never Walk Alone“.  Tato verze písně se stala bez přehánění jednou z vůbec nejdůležitějších populárních písní moderní historie Velké Británie. Jako svou hymnu si jí převzali fanoušci fotbalového klubu Liverpool FC a letos při pandemii se píseň používala v británií pro povzbuzení pracovníků záchranných složek.

Marsden založil kapelu v roce 1959 a v následujících desetiletích vévodili hitparádám. Kapela byla součástí tzv. „Merseybeat éry“ do které patřili i Beatles. Sám Paul McCartney řekl, že se jednalo o jejich největší rivaly na této scéně.

Cover Gerry and the Pacemakers spojil dva největší fenomény společenského života moderní Anglie: populární hudbu a fotbal

“You’ll Never Walk Alone“ se poprvé objevila v broadwayském muzikálu Carousel od autorů Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina II. už v roce 1945. Poté, co Gerry and the Pacemakers píseň nahráli, v tentýž roce se na čtyři týdny usadila na první místo v Britské hitparádě.

Kapela v roce 1964 vydala další známou píseň “Ferry Cross The Mersey“, ve které Marsden vzdal holt svému rodnému městu. Další úspěšnou originální písní kapely, jejímž autorem byl Gerry Marsdale byla píseň “Don’t Let the Sun Catch You Crying“.

“You’ll Never Walk Alone“ (v překladu „Nikdy nepůjdeš sám“) se v polovině 60. let stala hymnou domovského klubu FC Liverpool a název písně se stal oficiálním mottem klubu, který je možné nalézt i na spodní části jejich znaku. FC Liverpool podal o Gerryho smrti vyjádření. „S velkým smutkem slyšíme, že Gerry Marsden odešel. Gerryho slova budou žít navždy s námi, ‘You’ll Never Walk Alone’.“You’ll Never Walk Alone“ si postupně nezamilovali pouze liverpoolští fandové, ale také fanoušci skotského Celticu Glasgow nebo německé Borussie Dortmund.

Fotbal a populární hudba jsou asi dva vůbec největší fenomény společenského života v moderní historii Anglie. Když se spojí, je to vskutku neuvěřitelný pohled:

V roce 2005 Liverpool nastoupil do finále Ligy mistrů proti AC Milán. Za Liverpool tehdy nastoupili i čeští reprezentanti Milan Baroš a Vladimír Šmicer. Pro Liverpool skončil první poločas katastrofou. Když prohrával o poločase 0:3, fanoušci Liverpoolu namísto frustrace na stadionu v Istanbulu spustili o přestávce mohutný chorál “You’ll Never Walk Alone“.

Legendární nizozemský trenér to tehdy komentoval těmito slovy:

V Evropě není ani jeden klub s hymnou typu „You’ll Never Walk Alone.“ Na světě není jeden klub, který by byl tak jednotný s fanoušky. Seděl jsem tam a díval se na fanoušky Liverpoolu a chvěla se mnou z toho zima. Masa 40 000 lidí se stala jednou silou, která stála za jejich týmem.
— Johan Cruyff

Píseň se stala také symbolem Hillsboroughské katastrofy, kdy bylo před zápasem Liverpoolu a Nottingham Forestu kvůli špatné organizaci akce, ušlapáno nebo udušeno pod tlakem davu, 96 fotbalových fanoušků.

Jeden z nejdůležitějších coverů všech dob, bez kterého by nevzniklo ani „We Are the Champions“

Píseň však ovlivnila společnost i jinak.

Poté, co po konci jednoho z koncertů Queen, publikum spontánně začalo zpívat tuto píseň, podle kytaristy Briana Maye pomohla inspirovat vznik jejich rovněž legendární hudbení i sportovní stadiónové hymny „We Are the Champions“ a „We Will Rock“.

V roce 1990 na koncertě Nelsona Mandely na stadionu ve Wembley v Londýně, se publikum spontánně dostalo do hromadného zpívání této písně. Mandela se tehdy prý obrátil k aktivistce a důležité postavě apartheidu Adelaide Tamboové, která ho doprovodila na pódium, a zeptal se jí, co to je za píseň. Odpověděla prý tehdy: „Fotbalová píseň“.

Ač se proslavili nejvíce předělávkou, písně napsané samotným Gerrym Marsdenem patří k zlatému fondu britské hudby:

Neuvěřitelně posilující duch této písně také pomáhal v některých oblastech Velké Británie a Evropy, kde jim v překladu „Nikdy nepůjdeš sám“ zpívali lidé jako symbolickou hymnu pro podporu zdravotnickému personálu, záchranářů a osob v karanténě během pandemie COVID-19.

Gerry and the Pacemakers ukázali, jak důležité jsou covery. Byli to právě oni, kdo tuto píseň oprášili a bez nich by se na tuto původně muzikálovou píseň nejspíš úplně zapomnělo.

Marsden v roce 2003 obdržel řád Britského Impéria za charitativní služby pro podporu obětí katastrofy v Hillsborough.

Na Twitteru se s ním nezapomněli rozloučit ani žijící členové Beatles Sir Paul McCartney a Sir Ringo Starr.

Paulů McCartney sdílel na svém oficiálním twitterovém účtu fotografii, na které jsou všichni členové Beatles, další hudební legenda Roy Orbinson a právě Gerry and the Pacemakers s Gerrym Marsdenem:

Autor: Patrik Müller, Dominik Müller

10 v zahraničí slavných kapel a muzikantů kteří u nás nikd ymoc slavní nebyli Weezer Neil Young Oasis

Grateful Dead, Weezer, T-Rex nebo Oasis. Tyto různorodé americké a britské kapely spojuje jedna společná věc. Ač dosáhli ve své domovině nebo v okolních státech velké popularity, u nás se staly jen menšinovou záležitostí, zatímco podobné kapely ze stejného období dosahovaly daleko větší oblíbenosti.

Každý máme jiné sociální bubliny, a tak je nutné brát tento seznam s rezervou. V článku se však, pokud to jde, snažím nabídnout i nějaká objektivní měřítka, kterým je hlavně počet koncertů v ČR, popřípadě jejich návštěvnost. Pořadí má pak vyjadřovat nějaký odhadovaný poměr mezi popularitou ve světě a u nás oproti jiným kapelám ze stejné doby. Pokud pamatujete třeba i časy těch nejstarších kapel z tohoto seznamu, do komentářů můžete napsat, jak si na to, jak byly tyto kapely populární, díváte vy.

Grateful Dead

Grateful Dead jsou v USA kultovní kapelou a pokud by se měla vybrat jedna kapela, která je spojená s hnutím Hippie, pak by to měli být Grateful Dead. Nutno říct, že ani v Británii, ani ve zbytku Západní Evropy nebyli Grateful Dead nikdy tak populární jako v USA a to přestože tam neexistovala žádná cenzura. Jako důkaz lze předložit například fórům fanoušků kapely Grateful Dead. Jelikož zde mají diskutující napsáno odkud jsou, lze vysledovat, že je zde minimum členů z ostatních zemí, kde je angličtina také úředním jazykem.

Dave Matthews Band

Popularita Dava Matthewse u nás nakonec není zase na tak špatné úrovni a ukázal to koncert, který se odehrál v pražském Fóru Karlín minulý rok v březnu. V kontrastu s těmi vyprodanými NHL a NBA arénami v USA, které vyprodává Dave Matthews i v menších amerických městech než Praha, je to však přeci jen pořád rozdíl. Podobně jak u Grateful Dead však u Dava Matthewse platí, že ten rovněž nebyl tak populární ani ve zbytku Evropy.

The Stone Roses

Je bez pochyby, že fenomén, který pro Británii znamenali The Stone Roses se nikdy nepřenesl nejenže do USA, ale ani do České republiky. Diskutabilní je zbytek Evropy, avšak The Stone Roses do České republiky nikdy nedorazili a neodehráli tu jediný koncert, což rozhoduje pro umístění v tomto seznam. Znalci britské hudby i znalci alternativního rocku nebo britpopu The Stone Roses samozřejmě poznají a vyjmenují vám hned mnoho písní, v Británii však kapela zůstává dodnes mainstreamem. U nás byl úspěch, když se jejich písnička objevila v nějakém menším rockovém nebo alternativním rádiu.

T-Rex

T-Rex byla zásadní kapela 70. let. Velmi oblíbená nejen v Británii, ale i v USA. Zdá se, že naše země oceňují i vytrvalost kapel a vzhledem k tomu, že T-Rex byli aktivní pouze v letech 1967–1977, dost jsme na ně u nás zapomněli a nebo je skrze železnou oponu ani nestačili objevit.

The Jam

U The Jam bych mohl jen zkopírovat to, co jsem vypsal k předchozím T-Rex. Je to další kapela s krátkodobou působností (1972–1982), která však stihla za svou krátkou působnost udělat díru do světa. Zdá se bohužel, že kromě ČR. Z kapely vzešel především uznávaný zpěvák a kytarista Paul Weller, který v kapele začínal už velmi brzo ve 14 let a ani ten u nás nemá tak velké jméno, jaké by si zasloužil.

The Who

Tady už se blížíme ke kapelám, kde ta sláva v USA a Velké Británi kontrastuje se slávou v České republice výrazně. The Who jsou kapelou, která je aktivní dodnes a na celém světě odjezdila přes 2000 koncertů. Ani jediný však neodehráli v České republice! V sousedním Rakousku byli The Who přitom po roce 1989 hned třikrát. Písně The Who naštěstí v Česku masově zpopularizovala série Kriminálek Las Vegas, New York, Miami (v originále série CSI), kde byly songy The Who využity pro úvodní znělky. Konkrétně to byly písně “Who are You”, “Won’t Get Fooled Again” a “Baba O’Riley”. To tak nějak zabraňuje tomu, aby se umístili The Who ještě výše.

Brand New

Zpočátku jsem si myslel, že Brand New nebyli velkou kapelou nikde jinde než v USA a dokonce, že i v USA se jejich sláva omezovala hlavně na severovýchodní státy Nové Anglie. Jenže pak jsem se dostal do rozhovoru s jednou mladou dívkou z Nového Zélandu a ta při zmínce o Brand New okamžitě vysypala k mému překvapení celou historii kapely a tvrdila, že Brand New znají na Novém Zélandu všichni její kamarádi. Emo k nám bohužel proniklo tak nějak povrchně, a tak k nám proniklo hlavně to špatné (například ta hrůzostrašná německá kapela Tokio Hotel — omlouvám se, že jsem vám oživil noční můry).

Možná i pro to se na emo nahlíželo jako na hudební plebs, kde dobrou hudbu najít nelze. Když tak Brand New začali tvořit skvosty současného kytarového rocku na albech The Devil and God Are Raging Inside Me, Daisy a po pauze pak konečné album Science Fiction, tato alba zde pronikala velmi málo a stala se záležitostí jen pár „flaneláků“, kteří když si chtěli splnit sen a dojet konečně na koncert posledního turné Brand New do Dublinu na podzim 2017, zrušili jim to kvůli nepříjemným provalením na zpěváka Laceyho po rozmachu hnutí #MeToo. Blíž to nikdy nešlo, protože Brand New se přiblížili nejvíce Česku v historii sice už v létě 2017, ale v rámci festivalu Lollapalooza a to přeci jenom se zkráceným setem, bez nových písní a bandou znuděných lidí, co neznají ani „Millstone“, není asi to pravé.

Weezer

Čeští fanoušci kapely Weezer se mohli konečně dočkat a kapela měla přijet společně s Green Day a Fall Out Boy na Rock For People. Jenže přišel COVID-19 a my se tak zatím nedozvíme, jak to s popularitou Weezer u nás vlastně je. Nešlo si však nevšimnout, že zatímco na sociálních sítích lidé jásali z Green Day a z Fall Out Boy, na Weezer si nevzpomněl například v komentáři, který oznamoval koncert těchto velkých kapel v USA, takřka nikdo.

V USA sice co do masové popularity ani Weezer nemohou konkurovat těmto dvěma kapelám, ovšem jejich fanouškovské jádro je tak silné a jednotné, že zaplněnost koncertů těchto kapel nakonec vypadá prakticky stejně. Kapela absolventa Harvardu Cuoma je navíc v poslední době stále masivně populární v americké internetové komunitě. Například na Redditu sledující tématu r/weezer hravě překonávají fanoušky jinak populárnějších a přehrávanějších Fall Out Boy. Je obdivuhodné, jak dokážou oslovovat mladší fanoušky, i když je to kapela 90. let s některými naprosto kultovními hity.

Oasis

Z mého pozorování se zdá, že popularita Oasis u nás paradoxně stoupá v posledních letech. Možná kvůli internetu a kvůli tomu, že si každý může projít třeba bohatými raritními katalogy kapely. Fanoušky kapely jsou tak soudě dle české facebookové skupiny z překvapivě velké části lidé, kteří se označují nejčastěji jako “milleniálové” a “zoomeři”. Není tu tak moc těch, kteří by Oasis objevili už v době, kdy o sobě tvrdili, že jsou největší kapelou na světě a jsou větší jak Ježíš s Beatles dohromady. Vysvětlení se nabízí například v tom, že u nás přišla vlna grunge jako vše v 90. letech a na začátku 20. století, později než v USA. A tak zatímco Oasis vyprodali Knebworth pro 250 000 lidí, u nás jel i po smrti Kurta Cobaina ještě naplno grunge. Britpop jako optimistický, více popový, prakticky protiklad této hudby, se tu skrze husté mlhy seattelských lesů, nedostal.

Možná také jsme sice národ, který má skvělý smysl pro humor, ale nelíbil se nám arogantní humor Oasis. A tak Oasis zůstali vnímání u nás pouze jako takové nové béčko Beatles. Popularitě u nás ani nepřispělo to, že Oasis u nás vystoupili “až” při turné Be Here Now, což už bylo vlastně při rychlém zažehnutí jejich “šampaňské supernovy” za vrcholem tvorby Oasis.

Je sic málo svědectví o tom, jak vlastně probíhal jediný český koncert Oasis v roce 1997. Traduje se však, že hala tehdy byla poloprázdná a atmosféra nebyla alespoň na začátku koncertu nijak zvlášť dobrá a proto tady Oasis už víckrát nevkročili. Až nová generace fandů Oasis spravila naší zemi v očích Noela Gallagher reputaci. V roce 2018 se svým typickým humorem na koncertě v Lucerně při výborné atmosféře prohlásil, že až se bude znovu ženit, chce to udělat právě v pražské Lucerně.

The Smiths

U The Smiths platí rovněž to, co u dalších krátkodobých, ale úspěšných anglických předchůdců T-Rexe a The Jam. Morrissey odehrál v Česku bohužel jen jediný koncert, Johnny Marr žádný. Přitom byli The Smiths zásadní kapelou pro rozvoj další kytarové hudby. Jen na tomhle seznamu jsou dvě kapely, které by bez The Smiths ani nevznikly — Oasis a Brand New. The Smiths mají v sobě každopádně mnoho poetičnosti a pokud o ně někdo nezavadil a nebo je zná spíše jen podle jména, měl by o ně rozhodně zavadit.

Neil Young

Neil Young odehrál v České republice pouze jediný koncert. V roce 1995 zahrál s Pearl Jam ve sportovní hale v Holešovicích. Jak Neil Young vystoupí na pódiu jako hlavní host Colours of Ostrava — stejně jako vystoupil jako hlavní host několikrát na Glastonbury (naposledy v roce 2009) — si tak můžeme představovat jen maximálně tak v našich vlhkých hudebních snech.

Česká republika však hudbě Neila Younga nikdy moc nerozuměla. Možná protože je jeho hudba zkrátka taková „moc americká“. Jeho texty jsou pevně spjaty s Amerikou. Je moc vláčivá, moc dlouhá a taková strohá, sušší, méně populárně založená. Možná si více potrpíme na velkolepém hudební drama než nízko rozpočtové věci. Na druhou stranu…

Bruce Springsteena si oblíbilo mnoho českých tatíků, dnes už vlastně spíše dědečků. Neustále narážím na skoro 60leté, co jim hraje z mobilu vyzváněni “Born in the USA“. Neil Young navíc vždycky stál mezi. Nemuselo být jasné, jestli je to vlastně rocker nebo country zpěvák. Nemohla si jej tak ani podrobit česká country scéna. Johnnyho Cashe se jim přivést v české podobě povedlo, Neila Younga již nikoliv.

Autor: Patrik Müller

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

Nejlepší hudební alba - 2020

40. až 10. místo 40. Yves Tumor - Heaven to a Tortured Mind Země původu: 🇺🇸 Žánr: Rock Producent:  Justin Raisen, Mahssa Taghinia, Yves Tumor Neřízený živel Yves Tumor...

NOVINKY

Recenze | Novinky: OK Human Weezeru reaguje na uzavření doma, oslavuje lidské umění a staví se proti technologiím U nás v české republice je spojit...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Nové elektronické album PVRIS Use Me je spíše sólovým projektem Lynn Gunn. Je to ale asi to nejlepší, co mohli za...