Denní archiv:1.2.2021

Hudebn producenti Finneas George Martin Jack Antonoff
Hudebn producenti Finneas George Martin Jack Antonoff

Pardon za clickbait. Pokud jste si zde přišli z Googlu zanadávat na dnešní hudbu, tak se asi musíme omluvit. Úplně o tom to totiž nebude. Spíše se však pokusím poukázat na to, proč si to někteří lidé myslí a proč na to někteří asi i mají plné právo. Protože to není jednoduché téma, které proniká do hlubších sociologických, či psychologických jevů, je možné, že některé důvody budou opomenuty. Poznatky uvedeny v tomto článku však čerpají z části i nejen z mé hlavy, ale i z jiných zdrojů snažících se odpovědět na stejnou otázku. “Proč je dnešní hudba tak špatná?”

Ať už vaši osobní cenu o nejlepší kapelu všech dob vyhrají Beatles, Rolling Stones, Led Zeppelin, Pink Floyd, Radiohead nebo třeba… no ano, Nickelback, nejspíš to bude kapela, jejíž členové dnes už třeba ani vůbec nežijí a nebo která vznikla před tím než jste se vůbec narodili. Není se pak co divit, že člověk z toho dostane pocit, že dnešní hudba za moc nestojí.

Mainstream to asi s 90. léty vážně prohrává na plné čáře

Bohužel, i když srovnáte mainstream z 90. let a dneška, pokud jste citliví jedinci, možná se z toho i rozpláčete. Po Facebooku nedávno koloval super příspěvek, který srovnává MTV Awards v 90. letech a dnes:

Je pravda, že tady rok 1994 (mimochodem, to byl rok silný nejen na skvělou hudbu, ale i filmy) dost válcuje současnost. Kdo zprava může snést měřítko kvality roku 1994? Současná Taylor Swift, Billie Eilish, Anderson .Paak, Kanye West ve svém plodném tvůrčím období, možná i latinskoamerická reggaetonová sršeň Rosalía a moderní zpěvák z duší staré školy John Legend. Jinak je to přehlídka kýče a komerce bez kvality.

Porovnání těchto žebříčků by mohlo být způsobeno rozdílným zaměřením televize. Jenže ta se řídí, aby přežila tím, co je populární u mladé generace, takže jsme zase tam, kde jsme byli.

Když už tady vzpomínáme na MTV Awards 1994, největší moment předávání cen bylo převzetí ceny za nejlepší hudební videoklip zbylými členy Nirvany po smrti Kurta Cobaina:

Já měl podobný pohled na hudbu taky. Poslouchal jsem všechno od 40. let po zhruba rok 2005, ale co už bylo starší, připadalo mi z nějakého důvodu jako méněcenné. Pak jsem ale nevěděl, co už dál poslouchat. Pro informace o starších albech jsem využíval americkou hudební databázi Allmusic. Ta vždycky ukazovala hned na první straně ukázku týdenních přehledů nově vydaných alb, která zrovna vyšla. Říkal jsem si tedy proč to nezkusit, když stejně nevím, co si pustit, a tak jsem začal poslouchat každý týden náhodná alba současných (hlavně amerických a britských) kapel, o kterých jsem většinou v životě neslyšel.

A tehdy se mi rozevřel neprobádaný svět současné hudby. Najednou jsem poznal, že Lady Gaga a Justin Bieber nejsou jediná současná hudba a je zde i alternativní a nezávislá scéna, která neměla to štěstí a nepodařilo se jí do mainstreamu vtrhnou tak, jak se to povedlo kapelám z hnutí okolo Seattlu v 90. letech.

Máme tady nějaké současné Pink Floyd? Možná ano, ale velkolepé desky se nedají nahrát v malém studiu nebo doma

Jak jsem měl možnost za několik let poznat současnou scénu a porovnat to s tím, jak jsem si na střední pouštěl jen zásadně hudbu starší než moje první vydělaná koruna, musel jsem uznat, že současná scéna určitě není nijak výrazně horší, jen talenti z různorodého a obrovského salátu hudby nejsou tak precizně vypichování a nemohou se tak víc rozvinout.

A už slyším, jak někdo řve za svou obrazovkou: “Cože!? Tak mi teda ukaž dnešní kapelu, která se dá srovnat s Pink Floyd!” Dobře. Třeba kanadská art rocková kapela Godspeed You! Black Emperor dokáže tvořit takové kompozice, o kterých si – i se vším respektem ke Gilmourovi, Watersovi a Masonovi – mohli nechat tihle tři jenom zdát. Talentovaní budou minimálně stejně.

Pokud by se vám tahle kapela zdála už moc stará, tak jsou tu King Gizzard and the Lizard Wizard, kteří obyčejně chrlí tři slušná alba ročně a tak jednou za 3 roky se jim podaří skutečný skvost. V preciznosti jsou tu pak Alabama Shakes nebo Steven Wilson. Troufnu si říct, že je to spíše všeobecným informačním šumem, který plyne z přehršle nových desek, že nejsou tato jména tak velká a kvalitní jako Pink Floyd a v míře talentu jsou přitom stejná.

Tyhle cenné záběry ukazují, jak nahrávali Pink Floyd:

Nejdůležitější věcí, která se v poslední době stala v hudbě dle mého názoru není kupodivu internet, který umožnil takové masové vydávání nových alb i z řad obyčejných amatérů. Je to samotný způsob, jak hudba vzniká. Vzestup tzv. “producentů ložnic” (“bedroom producers“, jak se jim přezdívá v angličtině).

Pořád je tu sice určitý malý, ale rozhodující rozdíl mezi velkým studiem a domácími možnostmi, ale relativně levný nebo dokonce zdarma dostupný software smazává rozdíly v porovnání s dražším hardware takovým způsobem, že lze už málo odlišit, jestli hrajete na skutečný nebo virtuální nástroj a nebo dokonce, jestli používáte mikrofon za 200 000 nebo za 1 500 z eBaye. Softwarem se dá totiž i tento horší mikrofon “vytunit”. Klesá ovšem i cena a zároveň přibývají možnosti hardware. Dokonce i na obyčejný mobil dneska jdou nahrát vcelku obstojné vokály, pokud ví člověk jak.

Domácí výroba v měřítku, které nyní zažíváme, v 70. letech neexistovala, protože zařízení byla příliš drahá a příliš obtížná na používání. Vytvoření záznamu na analogovém zařízení peníze stojí, což obvykle vyžaduje podporu nahrávací společnosti. Je až pozoruhodné a paradoxní, kolik vysoce umělecky cenných kapel jako právě Beatles, Led Zeppelin, Pink Floyd v tomto prostředí vzniklo a byla jim poskytnuta potřebná tvůrčí svoboda. Přeci jen to ale není nic ve srovnání se svobodou, kterou získáte, když si na svůj notebook nainstalujete Ableton nebo chcete-li FL Studio nebo Pro Tools.

Proč tedy nemáme žádné kapely, které by byly tak velká a zároveň tak kreativní?

Odpovědí je tedy nejspíše ve studiu. To ale musí někdo řídit..

Producenti šéfíci vs. profesorští pedanti vs. snílci, co umí nakazit ostatní

Se vším respektem například k talentovanému producentovi Blakeovi Millsovi z Kalifornie, který nahrával třeba poslední album zmiňovaných blues rockerů Alabama Shakes Sound & Color, Beatles měli George Martina. Nejsou to jenom povídačky. Je moc dobře zdokumentováno, že bez Martina by Beatles nevyměnili bubeníka Petea Besta za Ringa. Byl to on, kdo je přiměl vůbec pořádně se opřít do psaní vlastních písní místo nahrávání coverů.

Jeho vliv na samotné nahrávání kapely byl pak tak obrovský, že by to bylo popisovat na celou knihu, která vyvrcholila v té době naprosto nevídaným, snad ani ne nahráváním, ale přímo velkolepým projektem Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. George Martin dokázal fungovat jako naprosto dokonalý prostředník mezi elektronickými přístroji a nevídanou kreativitou hudebníků.

Mám velkou úctu ke všem britským a americkým hudebním producentům a zvukovým inženýrům a jsou to skuteční znalci a velmi chytří lidé, avšak s vývojem technologie se stala z hudební produkce možná až přílišná věda a vymizela z ní ta potřebná kreativita a bohužel někdy i zábava.

Stačí se někdy podívat na některé YouTube rozhovory s producenty a lze vidět, jak někdy producenti připomínají na první pohled často spíš pedantské vysokoškolské profesory. Když se podíváte na dobové fotografie, vidíte, jak George Martin vypadá ve studiu jako šéfík. Takový moderně řečeno: “entrepreneur”. Náš svět je ostatně řízen z velké části právě těmito šéfíky, kteří někdy dokonce považovali za zbytečné obtěžovat se vůbec s doděláváním titulu (Bill Gates, Steve Jobs, Michael Dell, Mark Zuckerberg a další). Tito šéfíci jsou sice taky dost velcí pedanti (hysterické záchvaty Stevea Jobse jsou dobře známé a zachycené kamerou).

George Martin byl právem nazýván jako pátý člen Beatles:

Proto si vážím producentů jako Jack Antonoff, kteří na to jdou staro-novou cestou: snaží se ve svém velmi malém, ale útulném domácím studiu v Brooklynu, kterému se někdy přezdívá “popová laboratoř” především o bezprostřední zachycení muzikantů a zpěváků. Nepřemýšlí nad mixy dlouhé měsíce a snaží se vše přizpůsobit maximální otevřenosti a upřímnosti.

Podařilo se mu dokonce přetvořit jednu dobu královnu komerčního pop-country Taylor Swift v plnohodnotnou umělkyni, což můžete slyšet na aktuálních albech Folklore, Evermore, ale náznaky už byly slyšet též v předchozí retro-disco pouti Lover a z části už i na předchozích Reputation a 1989. Jack Antonoff má poněkud jiný přístup než výše adorovaný George Martin. Je to takový věčný snílek, co nakazí svými sny ostatní. Vlastně je to více přizpůsobeno dnešním podmínkám a mentalitě, ale výsledek je velmi podobný v tom, že tvoří dokonalého prostředníka mezi technologiemi a hudebníky.

Mít takovéto útulné, malé, ale zároveň slušně vybavné studio doma je snem každého hudebníka. Pro Jacka Antonoffa je prostředí, kde se cítí on i umělci dobře základem vzniku kreativní hudby:

Zní to sice hezky, ale ještě tu není doba, kdy by se MacBook rovnal hudebnímu studiu

Studia jsou pak samozřejmě další věc. Velkolepé desky hudební historie byly úměrně svému odkazu nahrány ve větších prostorech, které obsahovaly špičkové vybavení. Ač někteří tvrdí, že dnes už neexistuje rozdíl mezi Abbey Road a MacBookem s nainstalovanými programy a virtuálními nástroji, je to naprostý nesmysl. Staré velké nahrávací konzole značky Neve jsou pořád nesmírně drahé kvůli svým unikátním vlastnostem a precizním součástkám tak, že se jejich cena může vyšplhat na cenu luxusního auta nebo dokonce bytu.

A není to jen tak pro nic za nic. Říká se sice, že lidské ucho téměř není schopno rozlišit mezi analogovým a digitálním nahráváním, jenže tady jde o barvu zvuku, které se vyčíslit nedá. Virtuální nástroje snažící se simulovat legendární modely různých studiových zařízení jsou sice velmi propracované, ale zkušené ucho pořád pozná rozdíl, navíc často zní úplně stejně. Pokud se navíc sečte více takových precizně vyrobených hardwarů s unikátní barvou zvuku, musí se to projevit. U hardwaru zní trochu jinak nejen každý model, ale vlastně i jeden kus zní jinak v závislosti třeba na okolní teplotě.

Eilishovic děcka skutečně nahráli album doma. Jejich hudba však pak obyčejně ještě putuje k profesionálním zvukovým inženýrům do velkých studií (viz níže):

Navíc tu hudbu musíte do notebooku nějak dostat a minimálně teda vokály musíte nasnímat akusticky. Ty zatím (asi naštěstí) na laptopech vytvořit z nuly nejde. Kromě instrumentálních elektronických skladeb má tedy ještě pořád drtivá většina hudby akustický prvek snímán a převáděn do digitální podoby hardwarem.

Když se ostatně podíváme na dnes úspěšnou a kvalitní hudbu, tak zase tak moc jí vlastně ryze v domácích podmínkách nevzniklo. Spíše vznikají doma částečně. Ať už je to třeba Fiona Apple nebo je to z mladé generace Billie Eilish, alba obou zpěvaček sice z části doma opravdu vznikaly, ale nakonec stejně v určitém bodě bylo něco nahráváno ve “velkém” studiu a stejně tak bratr Eilish Finneas sice skutečně mnoho zprodukoval doma jen na notebooku (jak to dělá dnes mnoho producentů), ale album nakonec mixoval jiný člověk a opět samozřejmě ve “velkém” (žádném domácím) studiu.

Pokračování příště…

Protože se tohle téma ukázalo jako velmi rozsáhlé, rozhodl jsem se raději rozdělit články na dva (a možná i ještě více) a udělat z tohoto snad zajímavého tématu menší sérii. Brzy tu tedy bude další díl, která trochu více uspokojí hudební teoretiky než praktiky.

Autor: Patrik Müller

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

Nejlepší hudební alba - 2020

40. až 10. místo 40. Yves Tumor - Heaven to a Tortured Mind Země původu: 🇺🇸 Žánr: Rock Producent:  Justin Raisen, Mahssa Taghinia, Yves Tumor Neřízený živel Yves Tumor...

NOVINKY

Recenze | Novinky: OK Human Weezeru reaguje na uzavření doma, oslavuje lidské umění a staví se proti technologiím U nás v české republice je spojit...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

RECENZE | Novinky: Merritt z The Magnetic Fields vybral na Selection from 50 Song Memoir 16 písní o osudových letech svého života The Magnetic Fields...