Měsíční archiv:Březen 2021

od Patrik Müller -
Billie Eillish
Billie Eillish

Buď jste to slyšeli od někoho jiného a nebo sami od sebe. „Proč je dnešní hudba tak špatná?“ je věta, která zaznívá od lidí velice často. Ač asi není úplně pravda, že by dnešní hudba byla vyloženě horší než hudba starší, hudba se určitým způsobem proměnila. Něco nového získala a něco starého ztratila. V minulém díle jsme jako důvod toho, proč si toto někdo myslí, uváděli změnu v oblasti nahrávání hudby a v roli, kterou v hudbě hrají producent a studia. Dneska se zaměříme na důvod, který člověk, jenž buďto nikdy nehrál na hudební nástroj, a nebo nepronikl do hudby hlouběji, neidentifikuje, ale může jej i tak velmi dobře vycítit. Jsou to změny melodie, spíše ale úplné mizení melodie z populární hudby.

Pohřeb melodie

V roce 2019 na YouTube vyšlo video kanálu Inside the Score, který se většinou zabývá podrobnou analýzou filmové a klasické hudby z hlediska hudební teorie, kdy jsou mixovány vcelku pokročilé teoretické informace se zábavou. Tehdy však kanál odbočil, zaměřil se na hudební teorii moderních písní a video nazval prostě jako: “Smrt melodie” a připojil k tomu otazník, což sice z této věty i v Angličtině dělá trochu paskvil, ale tak nějak vyjádřilo to, že to je vždy vcelku těžké měřit hudbu a nikdo se moc nezaobírá výzkumy, které by používaly statistické metody pro zjištění toho, zda melodie vymřela. Hudební věda je bohužel pořád trochu oxymoron vzhledem k tomu, že největší znalci hudební teorie sedí na fakultách umění a jsou to tedy často lidé, kteří nijak zvlášť matematiku a statistiku nemilují.

V tomto videu je však dobře argumentováno příklady a je na nich ukazováno, jak populární moderní hity často obsahují naprosto minimum melodie: 2 nebo 3 noty a někdy dokonce vůbec žádné (obsažena je zde pouze rytmická linka). Výbornými příklady toho jsou populární “Bad Guy” Billie Eilish a “Look What You’ve Made Me Do” Taylor Swift. Mimochodem, poměrně hodně kritizované album Reputation, ze kterého píseň pochází mám já naopak rád právě z toho důvodu, jak moc se zde perou dva úplně rozdílné přístupy k popu.

Úplně nejvíc paradoxní je na tom asi právě to, že producentem a částečným skladatelem této písně je právě nikdo jiný než člověk, kterého naopak považuji za něco jako zachránce melodie v populární hudbě — už v minulém článku vychvalovaný Jack Antonoff. Skoro jakoby dle dávných mýtů pohřbil melodii, aby jí pak mohl znovu vykopat

V moderní hudbě je každopádně i přes jeho vliv na známé popové tváře vidět velká regrese melodie. Video odkazuje na článek izraelského filmového skladatele Yuval Shrema “Where Did the Melody Go?”, kde autor argumentuje tím, že je v moderní hudbě důležitější tzv “hook” než “melodie”, což je sice vcelku vágní pojem, ale většina zasvěcených chápe, co se tím myslí: něco jako malá podmnožina melodie – nějaká krátká, jednoduchá melodie, která se opakuje a nebo opakuje svou část. Příkladem jsou Aviciiho typické taneční instrumentální mezihry v písních, kterými jsou dodnes zaplaveny rádia nejen z jeho hitů. “Hook” se ale vyskytoval občas i dříve. Příkladem budiž refrén “Whola Lotta Love” Led Zeppelin.

Takové melodie často můžete slyšet v reklamách, např. ve formě jednoduchého hvízdání. Jsou tedy očividně dost chytlavé a zapamatovatelné a mají tedy velký komerční potenciál. A tady vidíme ten důvod, proč se poslední dobou tak často používají. Právě taneční hudba “hooků” využívá prakticky neustále. Jestliže tedy ovlivňuje dnešní hudbu tak moc, jak ovlivňuje, není se moc co divit, že z ní všeobecně melodie z hudby tak nějak mizí.

Melodii nechali zmizet nejen Taylor Swift a Billie Eillish, ale i elektronické remixy starší hudby a Limp Bizkit

Pak je tu samozřejmě rap, který též melodií jaksi příliš nepoužíval a jelikož hip-hopová kultura už nějaký ten pátek ovlivňuje výrazným způsobem také pop, máme tu další silný faktor proč z popu doslova mizí melodie. A samozřejmě nejen z popu, protože pop automaticky ovlivňuje také další žánry, které se k němu přibližují (rock, R&B, soul, taneční elektronickou hudbu).

Krásná ukázka jsou moderní remixy historických písní jako “We No Speak Americano”, kdy je původní melodie doslova znásilněna a nahrazena repetitivním “hookem”: Krátká pauza pro trochu napěti a najednou se ozve: “Pa-parl’americano” a následuje to neuvěřitelně nakažlivé “tuc tuc tu tuáááááá tu tu du du tu tu du dááááá … tuc tuc tu tuááááááá tu tu du du tu tu du dááá”… No prostě chápete. A to je ještě ten jeden z více melodických příkladů remixů, některé si počínají v tomto ohledu ještě hůř.

Aby ale tento článek nevypadal jenom jako nějaký “hejt” na elektronickou hudbu, i rockové kapely občas podobně převzaly starší písně a odstranily z ní kus melodie. Napadá mě z hlavy verze “Behind Blue Eyes” Limp Bizkit, která měla velký komerční úspěch a do dneška se ostatně dost hraje v našich rádiích. Limp Bizkit z původní písně The Who odstranili celou část mezihry, ve které je změněna tónina, což je v popu obecně bráno asi jako ekvivalent vyhození peněz investovaných do kanálu.

U The Who navíc začíná sloka E-moll (E minor) a mezihra E-dur (E major). Přechod z molové do durové stupnice se často bere jako změna nálady ze smutné na veselou. V rádiích se už někdy od 90. let, možná dříve tohle moc nenosí, protože většinovému konzumentu může části písničky se změnou tóniny připadat, i když ani neví proč, “divná”. Fred Durst z Limp Bizkit tedy mezihru The Who nahradil opakováním stejných akordů jako ve sloce a aby to nebylo tak prázdné, přidal do toho trochu hip hopově znějící opakování písmen kapely se vzkazem: “Objevuj” (dodnes nevím, co tím chtěl vlastně říct, je ale fakt, že nám tahle píseň dala videoklip, ve kterém se líbal Fred Durst s Hale Berry, což byl kdysi docela hit).

Kde se tedy ta melodie ztratila?

Odpověď na to proč tomu tak je není jednoduchá, ale určitě je v tom ukrytý právě nějaký neprobádaný psychologicko-sociologický důvod. Třeba v sobě cítíme nějakou prázdnotu. Třeba se člověka v digitální mění. Není schopen tolik vyzařovat emoce, protože má moderní technologická doby vysoké nároky na jeho analytické myslící schopnosti. To by dávalo smysl v tom ohledu, že analytické a kritické myšlení se obecně považuje za prostředek k utlumení emocí. Proto se psychicky labilním pacientům jako první nabídne stanovení řádu v základních věcích jeho života jako spánek a pokud je psycholog dobrý, sám jej vlastně učí analyticky přemýšlet nad jeho životem a tím ho zbavuje stresu. Vidí ve svém chování určité vzory a postupně tak dokáže vypozorovat, kdy se blíží něco, co by jej mohlo ohrozit a zase zhoršit jeho stav.

Dnes má už mnoho lidí i to spaní řízeno aplikacemi pro sledování jejich aktivity během spánku a chytré hodinky jim říkají, kolik mají denně uchodit kroků. Čert aby v tom byl, kdyby se tato, s trochou přeháněním řečeno, robotizace lidí, neprojevila i na jejich vnímání emoci a tím pádem vnímání jakési technické hudby, která se nejlépe dá vyjádřit právě hooky obsahující málo hravých not a naopak více matematicky přesné rytmiky beatu.

‘Blinding Lights’ je jedna z písní, která vrátila do špičky popových hitparád melodii:

Možná ale taky v sobě cítíme nějakou skrytou zvířecí maniakálnost, která se potřebuje dostat ven skrze agresivně opakující melodie taneční hudby. Techno, které je vlastně extrémním případem výše uvedeného, ostatně bylo velice populární už v době, kdy bychom nějaké technologické ovlivnění lidí mohli hodit leda tak na televize, popřípadě první tlačítkové mobily. Tak rychle to ale zase asi ta technologie nestačila zvládnout.

Třeba je v tom tedy i strach z emocí? Už dekády tu funguje

Někdo by mohl namítat, že je to jen různými lidmi. Proto někteří i dnešní teenageři poslouchají symfonický death metal a jiní trap. Jak ale potom vysvětlíme, že v minulosti byla skoro úplně všechna populární hudba melodická? A tím je myšleno jak hudba klasického popu 40. let, tak hudba klasická.

Třeba ale současný podivný stav pandemického světa přinese chuť k návratu ke starým časům, se kterými je melodie svázaná. Indicií může být právě velmi vřelé přijetí nových alb Taylor Swift, která jsou naopak rozhodně melodické. Stejně tak jeden z největších hitů minulého roku “Blinding Lights”, které sic taky používá opakující se ústřední hook po refrénu, ale o poznání více melodický, stejně jako je melodicky zaměřená celá píseň.

Už dříve ale (tipl bych někdy okolo roku 2013) začal být nesmírně populární jakýsi retro-futuristický návrat k 80. létům jak v hudbě, tak v módě, v seriálech a filmech a nyní i ve hrách – viz. herní hit Cyberpunk, který se sice odehrává v budoucnosti, ale obsahuje grafické prvky ve stylu 80. let.

Jednou z popových písní, která se odkazuje na klasickou hudbu a má v sobě spoustu melodie je “Mr. Brightside” od Killers, jehož nesmrtelnost a neustále okupování hlavně britských hitparád hovoří o tom, že mladá generace na melodii rozhodně nezanevřela:

Dnešní posedlost 80. léty je mimochodem taky nesmírně zajímavým tématem na samostatný článek. Fanoušky melodie každopádně může dostat z této melodické bídy. A to je také paradox, protože to byly vlastně právě 80. léta, kdy se začaly rozmáhat také ty nejvíce nemelodické větve taneční hudby jako techno.

Závěrem je jen třeba říct, že melodie není automaticky nějakým prvkem kvality. Každý máme jiné preference a někomu, včetně mě, připadá vymírání melodie velice smutné.

Video ‘The Death of Melody?’ které poukázalo na odchod melodie z popové hudby:

Autor: Patrik Müller
Foto: crommelincklars

Recenze | Novinky: Medicine at Midnight je malá naděje na to, že Foo Fighters mají i v současnosti co nabídnout

Kdo by neměl rád strejdu „Dejva“. Usměvavý chlapík a pohodář. Skvělý bubeník, skvělý kytarista, skvělý zpěvák. Jeden z mála hudebních postav, kteří měli možnost stát se členy hned dvou legendárních kapel. Takovému člověku by se blbě zkazila nálada. Ještěže si Music Now nikdy nepřečte a my můžeme mít sice furt špatný, ale o píď lepší pocit, když řekneme, že nová alba Foo Fighters od fenomenálního Wasting Lights z roku 2011 za moc nestála. Aby to však nebylo tak černé, v Medicine at Midnight je ale alespoň konečně vidět nějaká nepatrná naděje na světlejší zítřky.

Poptávka po dalším albu bude vždy a ještě to tak bude pěkných pár let. I kdyby padaly trakaře, na zemi se řítil asteroid a nebo jsme se v blízké budoucnosti přestěhovali na Mars. Kapela dokázala svými takřka svou řečí mluvícími charakteristickými kytarami i poctivými muzikantskými výkony, promlouvat k milionům fanouškům po celém světě.

Foo Fighters (RCA Records)
Foo Fighters (RCA Records)

K širokému oslovení jim také pomohlo, že Dave Grohl nikdy nebyl nějaký velký génius pro psaní textů. Což je v tomto případě výhoda, protože zároveň dokázal sdělit důležitou zprávu i bez nějakých velkých slovních kudrlinek. Textům tak rozumí v klidu dokonce i ti, kteří moc daný jazyk neovládají.

Foo Fighters opět s Gregem Kurstinem. A opět tohle spojení nedává velký smysl

Problém posledních alb Foo Fighters je ale právě v tom, že Dave Grohl a spol. nějak ztratili schopnost vytvářet velké písně. Na minulém albu sice výrazně svítily dvě písně – “Run” a “Sky Is a Neighbourhood”. V porovnání s historií kapely ale schází nějaké písně, které by se mohly přidat ke klasikám kapely, ke kterým nepatří jenom “Everlong” a “My Hero”, ale i třeba “Arlandria” nebo “Walk” ze vzpomínaného posledního silného alba kapely Wasting Lights.

Noví Foo Fighters postrádají nějaký směr nebo účel. Sonic Highways byl samozřejmě zasloužení hodný projekt, který měl spolu s dalšími projekty Davea Grohla nostalgicky poukázat na to, jak je důležité nahrávat hudbu ve studiu. Vzhledem k tomu, že se Dave Grohl zapojoval do něčeho, co by se dalo pojmenovat “hnutí za záchranu legendárního studia Sound City”, člověk to bral spíše jako takový kousek skládačky a ani ne snad úplně plnohodnotné album.

Z dnešního úhlu pohledu si ale člověk říká, jestli to vlastně není tím, že Dave Grohl se dostal do skladatelského bodu, která postihne dříve nebo později každého dobrého nejen skladatele, ale obecně tvůrce – dojdou mu nápady. A tak se snažil albu dát nějakou koncepci, která by to zachránila. Pak se začal obracet na producenta Grega Kurstina, který je zajímavým obojživelníkem v tom, že spolupracuje jak s menšími alternativními umělci, tak s velkými popovými hvězdami jako Lady Gaga, P!nk nebo Harry Styles.

Vzhledem k tomu, že na alternativní scéně jsou kytary ještě pořád vcelku velké, začal být Greg Kurstin vnímán jako logické pojítko, které může kytarovým kapelám dodat trochu té popularity. Zkrátka někdo, kdo dokáže natočit úspěšnou rockovou desku v dnešní době. A tak se na něj začali obracet i Liam Gallagher, Greta Van Fleet nebo dokonce i samotný Sir Paul McCartney.

Základním problémem však je, že spojení Foo Fighters a Grega Kurstina nedává moc smysl. Za prvé je to producent, který jakoby šel proti filozofii Foo Fighters dle které nejen domácí nahrávání, ale vůbec domácí tvorba hudby není tak hodnotná jako ve studiu, kdy se dají společně hlavy dohromady s kapelou, zvukaři a právě producenty. Greg Kurstin totiž sice má hezké velké studio v L.A., ale taky spolupracuje s mnoha umělci, kteří sami nebo jejich další producenti tvoří právě spíše odděleně a doma a album se dává dohromady jako puzzle, kdy jeden týpek v New Yorku dělá bubny, druhý v Atlantě má za úkol vypiplat zvuk basy a vše se to jede na Macboocích v Logic Pro nebo Pro Tools.

Ještě horší však je, že Greg Kurstin je producent čistého zvuku v HD rozlišení. Vše zní perfektně a to jde taky dost výrazně proti filozofii Foo Fighters. Působí to tedy dost zvláštně, že Dave Grohl v roce 2014 hlásal, kde to jen šlo, že v nedokonalosti hudby je síla, pak údajně potkal o dva roky později Grega Kurstina náhodou na dovolené a od té doby spoluprací s ním vlastně popírá to, co hlásal.

Medicine at Midnight má alespoň celistvost a nové zajímavé vlivy

Druhé album Foo Fighters, které je většinou považováno za to vůbec nejlepší – The Colour and the Shape bylo ostatně nahráno v takřka amatérských podmínkách. Foo Fighters tehdy nahrával zvukový inženýr Bradley Cook a protože jsem zhlédl celý rozhovor s producentem Warrenem Huartem v rámci jejich YouTube akademie pro producenty Produce Like A Pro, ve kterém Cook popisuje všechny nejmenší detaily, na které si vzpomněl včetně značky a typu mikrofonů, vypadalo to, že všechno bylo vcelku punková improvizace.

Některá netradiční rozhodnutí se dělala jen proto, že to někoho napadlo na místě zkusit, aniž by to mělo nějaký valný smysl nebo by to bylo obvyklé a ani se nepoužívala nějaká dvakrát špičková zvukový technika. Volila se hlavně přímočarost. A přitom z toho vznikla třeba překrásná píseň “Everlong”, která má v sobě ten speciální dar přenést vás okamžitě po zaznění prvních tónů kytary úplně někam jinam. Na místa, kde fyzicky vůbec nejste, protože má v sobě určitý samostatný živý prvek, který dokáže skrze zvukové vlny zobrazovat scenérie a přenášet pocity.

O písních z posledního alba Foo Fighters se tohle dá říct pramálo. Viděl jsem na Pitchfork přirovnání k menu nějakého fast foodu a musím uznat, že na tom bohužel něco bude. Nové písně Foo Fighters totiž fakt vzbudí emocí asi tolik jako třeba výloha obchodu nebo… fastfoodové snad zase ne, ale restaurační menu. Jakoby v tom nebyla žádná přidaná hodnota. Jenom čistá zábava, která je fajn, ale splachovací. Žádné nepopsatelné pocity, žádné vizuální vjemy, které byste z písní vyždímali.

Hudba je subjektivní záležitost a pokud to máte jinak, tak gratuluji. Se mnou bohužel většina písní na albu toho nedělá víc než, že jsou některé kousky dobrou zábavou. Hlubší pocity v těchhle písních ale chybí. Foo Fighters sice nejsou Pink Floyd, co by zkoumali zákoutí lidské duše, ale sem tam proložili svá alba nějakou hezkou jemnější písní, které byly velice důležité a tvořily ten důležitý element, který teď trochu chybí. I rychlejší písně jako “The Pretender”, “Monkey Wrench” nebo “Learn to Fly”, ale v sobě měly vždycky barvitý zvuk a určitou atmosféru. Tady se to podaří jen některým písním.

“Waiting On a War” je skvělý moment, “Cloudspotter” spíš rockový trapas

Abychom ale pořád jenom „neflusali“ na Foo Fighters a Grega Kurstina, to, že alespoň některé písně mají určitou zvukovou barvu, trojrozměrnost a atmosféru, je vlastně pořád pozitivní progresí oproti minulému Concrete and Gold s hromadou písní, které větší hloubku postrádaly. Album je taky daleko více celistvé a jednotlivé písně jsou lépe provázané. Na minulém albu to bylo jednou dopředu k modernímu zvuku, jindy zase pokus o návrat k základům a skončilo to většinou na půli cesty. Tady jsou patrné určité směry, kterým se kapela chtěla vydat. Jsou tady patrné určité bluesové, grooveové až funkové vlivy, které zní jako velmi zajímavý nápad a k Foo Fighters se vlastně vcelku hodí. Tohle lze hezky slyšet na druhé písni “Shame Shame”.

Co se rovněž povedlo, je také větší dynamika alba, které možná přinesl díky svým zkušenostem na práci popových hvězd právě Greg Kurstin, kdy slyšíme střídání akustických a elektrických kytar, což je častým prvkem moderního popu, kde jen ty kytary elektrické střídají syntezátory. To je nejlépe slyšet na písni “Waiting On a War”.

Na písni “Chasing Bird” a stejně tak na té “Waiting On a War” můžeme zase slyšet dokonce vlivy jižanského rocku. “Waiting On a War” vcelku připomíná Lynyrd Skynyrd a jejich legendární “Free Bird”.

Rozhodně se taky nedá souhlasit s některými názory jiných kritiků, že je tohle album jako parodie na svůj žánr. Tak špatné to rozhodně není.

Je ale fakt, že album začne dost blbě. “Making a Fire” obsahuje velmi otravný popěvek nějaké dámské vokalistky, jejíž jméno radši nebudu hledat, protože by bylo nefér ji tímhle špinit. Zrovna tenhle nápad mám takový pocit byl taky z hlavy Kurstina. Ten měl ve svých producentských poučkách, které má vyryté v šedé kůře mozkové, napsáno: “Hutný zvuk musíš něčím odlehčit a větší kontrast vytvořiti”. Jenže tyhle poučky možná fungují v popu nebo pro amatéry, kteří si chtějí vydělat svou hudbou tvorbou alespoň nějakou tisícovku, ale ne pro kapelu, která bude možná brzy uvedena do rock’n’rollové síně slávy.

“Shame Shame” baví tím, jak je takovou zpomalenou, popovou verzí Queens of the Stone Age. V některých momentech připomínají FF QOTSA skutečně výrazně a kapela jakoby se některé momenty snažila i zahrát a zazpívat jako taky velká kapela, které byl Dave Grohl na malou chvíli vlastně také součástí.

“Cloudspotter” je snad největší ostudou alba. Tady se musí uznat, že je to fakt trochu jako parodie žánru. Tady ty dámské vokály, zřejmě patřící polovičce Grega Kurstina z indie popvé kapely The Bird and the Bee Inaře George, vlastně sloky zachraňují z nudnosti.

Ten refrén:

“Bang! Bang! Bang!
You know what I mean!”

to je fakt příšernost. Devadesátá léta sice měla spoustu takových písní, které sice zněly skvěle, ale jinak byly generátor náhodných slov – třeba většina prvních dvou alb kapely Bush, ale i většina písní Oasis. Jenže když to není zabaleno do dobrých melodií a hudebního obalu, tak to moc nevychází.

Jó, kdyby takto zněla každá nová písnička Foo Fighters, to by se to s nimi zpívalo…

“Waiting On a War” je ale výborná píseň. Sejde se zde skvělá hudba i text a i Greg Kurstin to hezky podbarvil decentními, ale důležitými smyčci. Jó, kdyby takto zněla každá nová písnička Foo Fighters, to by se to s nimi zpívalo…

Sem tam dokáže i ne žádný velký básník Dave Grohl napsat parádní text a tohle je jeden z nich. Po prvním poslechu jsme si myslel, že se snad dal Dave Grohl na politikaření, na které se ostatně Dave trochu dal, když podporoval Joa Bidena a Foo Fighters hráli i na oslavách ve dne inaugurace Bidena. Píseň má ale nakonec být vzpomínkou na jeho těžké, bouřlivé dospívání a burcuje jakousi válku optimismu v zajímavých paralelách, jakoby byl snad skoro až nějakým klučím z KLDR, kterému jako jedinou hračku dopřejí plastovou pistoli a jeho největším momentem života má být vstup do armády. A následuje vlastně asi hned druhá nejlepší píseň alba.

Nebyl nakonec lepší ten nedokonalý, správně špinavý zvuk se „zahulenými“ basami?

Titulní “Medicine at Midnight” je zajímavým grooveovým crossoverem s mnoha hezkými a chytlavými momenty ve vokálních melodiích. Zní to překvapivě hodně jako INXS, Gorillaz, moderní rock typu Cage the Elephant a nebo The Police. Je to zajímavý směr, kterým by mohli Foo Fighters jít. S kapelou byl vždycky spojen humor a tahle píseň vtipně zní a zní taky sexy, což k rocku samozřejmě taky patří. Až to půjde, naživo může být tahle píseň velká zábava a jestli chtějí Foo Fighters někam posouvat svůj zvuk, tyhle “groovy” rytmy se k nim výborně hodí.

“No Son Of Mine” je takový, jak říkají v USA američtí fanoušci nezávislé alternativní hudby “butt rock”. Rock, který opakuje letitá rocková klišé, ukazuje za každou cenu chlapáctví a který si plně užijete až s nějakým tím promilem v krvi – což sice není nijak špatné, ale taky to leccos vypovídá o povaze téhle hudby. Nemůžu si pomoci, ale pokud bych měl tuhle píseň přirovnat k jiné kapele, pak by to byla naše největší stadiónová kapela Kabát. Možná protože byly vždycky jedněmi z největších vlivů kapely Kabát Mötorhead a Dave Grohl měl k Lemmy Kilmisterovi vždycky také blízko a měl narozdíl od Kabátů i to štěstí, že s ním několikrát i vystoupil na pódiu.

“No Son Of Mine” je tak podobný odvar z Mötorhead pro mamky a taťky, jaký často předvádí Kabát. Jsou ale i horší věci a několikrát jsem se přistihl, že jsem si do těch výrazných rytmů poklepával nohou. Foo Fighters mají navíc daleko lepšího bubeníka než Kabát, takže to tím pádem samozřejmě zní zajímavěji.

“Holding Poison” zní jako taková klasika Foo Fighters těžící z těch lepších rychlejších písní kapely. Výborný předrefrén kumuluje v trochu hloupě znějící refrén jak melodicky, tak lyricky:

„Holding the poison down
Holding the poison down
Something to drown you out
I’m holding the poison down“

Lennonovská balada “Chasing Birds” je ale hezká píseň a dobré posílení tiché stránky Foo Fighters. Je to výborná táboráková píseň, která má v sobě kousek “Free as a Bird” Beatles nebo zasněné zamyšlenosti The Flaming Lips. Zvláště hezký je konec písně. Jen mě mrzí, že se Foo Fighters rozhodli album zakončit touto písní. To by byl epický konec alba. “Love Dies Young” je totiž sice taky hezkou písní, ale určitě vás nenazvedne ze židle tolik jako napjatý konec “Chasing Birds”. Píseň trochu připomíná “Keep Yourself Alive” Queen nebo starší píseň Foo Fighters “In Your Honor” – otvírák stejnojmenného alba z roku 2005.

Není lehké zaujmout Medicine at Midnight nějaké jasné stanovisko. Na jednu stranu je tu jednoznačně určité zlepšení v hledání nových cest tvorby a narozdíl od minulého alba Concrete Gold to nedopadlo tak polovičatě. Melodicky je album v průměru o něco povedenější, produkčně má jasnější záměr než minulý hutnější hybrid těžkopádného heavy metalu s moderními melodiemi.

Nakonec ale člověku připadá, že tolik nového Foo Fighters stejně zase nepředvedli a když se snažili přivézt něco starého, člověk si to poslechne, ale nějak z toho nadšený zase dvakrát není. Proč by totiž měl poslouchat “Holding Poison”, když může poslouchat “White Limo” nebo “Breakout”, které jsou melodicky podobné a navíc mají zvuk s koulemi. Vyčištění zvuku na Medicine at Midnight směrem ke zvuku podle současných producentských pouček sice neslo nějaké náznaky, že by to mohlo fungovat, ale stejně člověku připadá, že se k Foo Fighters tak nějak hodí líp ten zvuk minulých alb od Wasting Lights dolů, které mají na moderní poměry až moc zahulené basy a všude bzučí kytary.

Foo Fighters – Medicine at Midnight

Vydáno: 5. 2. 2021
Délka: 36:32
Žánry: Rock, Hard Rock, Power Pop, Alternativní Rock, Dance-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 4. Waiting on a War, 5. Medicine at Midnight, 8. Chasing Birds

Recenze | Novinky: OK Human Weezeru reaguje na uzavření doma, oslavuje lidské umění a staví se proti technologiím

U nás v české republice je spojit humor a hudbu tak strašně běžné, že se nad tím ani moc nemá cenu pozastavovat. Někdo to dělá lépe, někdo méně. Jak je humor součástí naší české kultury, tak zasahuje i do tvorby kapel, které mají jinak i vážné texty a důstojný hudební podklad (za všechny třeba Tata Bojs). V USA a v Británii to ale nabralo zvlášť v 70. letech poněkud jiné obrátky a zase tak běžné to vůbec není. Hudba je tam brána spíše jako lék v boji člověka proti všemu zlému, co se mu může v moderní světě přihodit. Weezer byli v tomto ohledu výjimkou a nyní baví už jen výběrem svého názvu alba OK Human, kterým samozřejmě odkazují na kultovní album Radiohead z roku 1997 OK Computer.

Nenašel jsem přitom žádné vyjádření Riverse Cuoma, které by tento název vysvětlovalo – tedy kromě toho, že je to slovní hříčka na album Radiohead OK Computer, což by tak 90% lidí, kdo mají o hudbu Weezer zájem, bylo jasné již bez toho. Dávalo by to ale smysl. Ač jsou Weezer hlavně kapela 90. let, jsou pořád miláčky internetu.

Weezer (Foto: Atlantic Records)
Weezer (Foto: Atlantic Records)

Mají silnou fanouškovskou základnu například mezi herními hráči nebo “memery” a zdá se, že Weezer umí s touto komunitou skvěle pracovat, když sami ještě svůj internetový kult přiživují – například tvorbou úplně vlastní počítačové hry The End of the Game nebo tím, že na žádost fanoušků, nahráli cover slavné písně “Africa” od Toto, ze které si dělá legraci často South Park a internetová fóra.

OK Human jako pozitivnější verze OK Computer, kde technologie dostává na frak stejně

Album, u kterého se usmíváte jen už kvůli názvu, je paradoxně jedno z těch nejvážnějších alb, co kdy Weezer vydali. Ač je ten název vtipný, je v něm ukryto také mnoho filozofických otázek. Jestliže nadčasové téma alba Radiohead bylo o podrobení člověku počítačem, myslí to Weezer naopak? Jedná se o jejich odpověď, která říká, že prorocká skepse Radiohead z doby, kdy ještě ani neexistoval Google a Windows neměly nainstalovaný Internet Explorer, se nenaplnila? Že člověk může technologie ochočit tak, aby jsme submisivně to “ok” neříkali my, ale počítače?

Odpověď je ne, protože ač samotní Weezer jsou na internetu jako ryby ve vodě, staví se k moderním technologiím na tomto albu až překvapivě hodně skepticky. Rivers Cuomo chtěl stvořit v éřě umělé inteligence jakousi oslavu lidství. Pokud je tedy OK Human jangem OK Computer, pak z toho hlediska, že nabízí i pozitivní momenty zaměřené na lidské pocity a neprorokují jen všeobecný úpadek technologiemi způsobený. Se skeptickým názorem na technologie si ale mohou Thom Yorke a Rivers Cuomo potřást rukami, protože názory Weezeru na tehchnologie se zdají zde být velmi podobné s názorem Radiohead. 

Kompozice jsou občas překvapivě podobně vážné a Weezer jsou skutečně na tomto albu až mimořádně dojetí a důstojní. Zatímco v OK Computer vítězily vize nehumánního světa, dystopických diktatur budoucnosti, ztráty soukromí a texty Thoma Yorka vyjadřovaly stavy skoro až takové, jaké zažívají lidé s paranoidními a schizofrenními stavy. V textech Weezeru je vidět slunce prosvítávající skrze mraky a naděje. Víru v to, že to lidé zvládnou.

Je samozřejmě těžké určit, jak bude tohle album vnímáno z historie Weezeru, zdá se ale že OK Human má parametry na to se stát důležitým albem kapely. Přesto z nějaké záhadného důvodu panuje směrem k tomuto albu Weezer určitá skepse. Je to smutné. Nechci znít jako nějaký “boomer” nebo rovnou dědek, ale připadá mi, že jsme se ocitli v hudební době, kdy kritika pohlíží na veškerou hudbu, která je celistvá, melodická a hezky poslouchatelná, jakoby to bylo něco podezřelého a součástí podřadného umění.

Ještě více smutné je, že mnoho zahraničních plátků vůbec neocenilo to, jak obrovský má význam toto album v dnešní době, kdy je mnoho z nás zavřeno doma buďto úplně sami a nebo s našimi nejbližšími a celé dny nám nezbývá kolikrát nic jiného než pouze zírat do monitorů a snažit se najít nějaké živé bytosti alespoň skrze ně. Stačí se ale podívat, co za plátky hodnotilo album chladně a co naopak nadšeně. Zatímco hudební weby, kterým se podrželo udržet naprosto stejný druh obsahu jako před 5 nebo 10 lety – Sputnikmusic, Allmusic, PopMatters, Exclaim album vítaly s nadšením, u v poslední době bulvarizovaných a zpolitizovaných plátků Rolling Stone, Pitchfork a NME, u alba zívali.

Na osmdesátkový stadiónový rock nyní nebyla vhodná chvíle, a tak bylo na čase zapojit Abbey Road

Pokud ale trochu znáte diskografii Weezer, musí na vás tohle album svítit jako maják na pobřeží. Když se podíváte, jaký problém měli Weezer vydat dobré, fanoušky uspokojující album v prvním desetiletí, v současných albech Weezeru je vidět velká chuť zkoušet nové věci, ale také vracet se do minulosti. Občas to vyjde líp, někdy hůře, ale celkově je nová éra Weezeru velice povedená.

White Album z roku 2016 bylo vyloženě jako oprášená nejlepší léta Weezeru. Black Album a Pacific Daydream byly z velké části už vyloženě pokusy o to hrát moderní hudbu, které vycházely v závislosti na jednotlivých písních někdy líp, někdy hůř. Když k tomu ale připočteme ještě povedený návrat ke kořenům kapely Everything Will Be Alright In The End z roku 2014 a nyní k tomu připočteme skvělé OK Human, je to víc než parádní vizitka pro kapelu, která vydala první album už v roce 1994!

Vůbec. Když se podíváme na kapely devadesátých let, o kom bychom mohli říct, že je i po těch letech v lepší formě než Weezer? Kdo je schopen vydávat pravidelně tolik alb s udržením takové kvality a je u mladých lidí stále populární? Tik, tak. Tik, tak. Tik, tak… No slyším u tohoto přemýšlení akorát tikat hodiny, protože mě toho moc nenapadá. Pokud řekneme, že frekvence vydávání alb není tak důležitá, jako kvalita, pak to jsou to třeba právě Radiohead. Ti sice nevydávají alba tak často jako Weezer, ale přičteme jim k dobru, že nevydávají občas tak jednoduchá a přímočará alba jako Weezer. Možná bychom pak mohli také zmínit Queens Of The Stone Age, možná Pearl Jam, Nine Inch Nails, Rammstein a tím bych asi pomalu mohl končit.

Weezer přitom chtěli vydat úplně jiné album. Dalším albem Weezeru mělo být Van Weezer. Spojeno se společným turné s Green Day a Fall Out Boy, kdy měla tato velká trojice vystoupit i na našem Rock For People, chtěli Weezer bavit masy stadionovým osmdesátkovým rockem s heroickým nádechem. Rivers Cuomo se chtěl vrátit k jeho oblíbeným kapelám mládí jako Van Halen, či KISS. Ale stejně jako tahle pandemie zhatila plány mnoha z nás, zhatila je i Cuomovi.

Po ponurém pandemickém podzimu by asi málo lidí mělo náladu na nějaké vyřvávačky z Van Weezer, naopak tohle s orchestrem nahraným v Abbey Road podbarvené, přemýšlivé a dojímavé album, je něco, co zní jako rozjímání za dlouhých lockdownových večerů, kdy jedním z mála věcí, co člověk mohl dělat pro udržení zdravé mysli, bylo soustředit se na nějakou intelektuální činnost. Technicky vzato přitom začalo album vznikat ještě v době, kdy jsme ani neznali slovo “koronavirus”. Rivers zmínil album v rozhovoru v létě roku 2019, takže rozhodně nevzniklo celé v době pandemie, avšak kapela chytře vycítila, že právě teď je pro tohle album ten správný čas a bylo by dobré jej nyní dotáhnout do konce a dát mu přednost.

Nenechte se zmýlit úvodem, album rychle stoupne do kreativních výšin Beatles

Album zní chytlavě tak jako kdysi staří přímočaří Weezer s písněmi na pár akordů, zní ale také velice elegantně, honosně, sofistikovaně, chytře a i když to tentokrát muselo jet na druhou kolej, i vtipně. A nesmíme zapomenout na to, že je velmi, velmi dobře produkováno – tak, aby spojilo jakousi domácí atmosféru s velkolepými smyčci. Je to úplně jako byste seděli doma, ale přitom velkolepě fantazírovali v hlavě. Takové snílkovské výlety do říše vlastní fantazie. Fyzicky to tak ostatně bylo podobně, když se menší kalifornské studio Jakea Sinclaira se čtyřčlennou kapelou propojovalo na dálku s velkolepými prostory legendárního londýnského Abbey Road, odkud byly nahrány smyčce celého orchestru čítajícího hned 38 členů.

Hned v úvodu alba se ozve zasněný melotron jako ze “Strawberry Fields Forever”. První dvě písně alba na první poslech ještě ani tak neodhalují, že by album v sobě mělo až tak drahý poklad. “All My Favourite Songs” není vážně kdovíjak silný otvírák alba a spíše budí negativní dojem. Zní to jako nějaká špatná emo písnička plná klišé. Slyšíme tady i jeden ze snad nejčastějších řádků kytarové hudby počátku století “I don’t know what’s wrong with me,”  který jsme měli možnost slyšet od všech možných kapel hlavně z počátku století. Jen takhle z hlavy si vzpomenu Linkin Park, Drowning Pool nebo Modern Day Zero.

To vše je nahráno do aranží ve stylu “Eleanor Rigby”, což tomu rázem samozřejmě dodává nový rozměr. Další píseň s trochu obskurním pojmenováním “Aloo Gobi” podle tradičního pákistánského receptu, má v sobě jasné prvky historické barokní hudby. Zní to přesně jako předělávka klasických Weezer zabalených do klasických aranží. Karanténní píseň pobaví tím, jak si v hlavě začnete přehrávat, jak se vám změnil v tom uplynulém roce život a jak možná děláte stejně jako Cuomo věci, které byste dříve nedělali. Vsadím se, že řada z vás to má stejně a jestli se alespoň něco za pandemie zlepšilo, tak právě třeba vaše kulinářské dovednosti.

Weezer ale mezitím pomalu zahřívají své lampy a jakmile přijde geniální plynulý přechod do další písně “Grapes of Wrath”, člověk si říká. Bacha! Něco se chystá. A skutečně. “Grapes of Wrath” je neskutečně skvělá píseň, která nabízí intelektuální téma, ale zábavným a vtipným způsobem.

Slyšíme:

“Count on me to show support for
Winston Smith in 1984“

A chvíli na to:

“Take me off to Neverland
Hanging with your Yossarian,“

což sice nejsou nějaké kdovíjak složité odkazy na jedny z největších moderních novel anglickojazyčné literatury, Cuomo coby nositel titulu bakalář z Harvardu v oboru Angličtiny zvolil spíše takovou populárně-naučnou formu odkazů na klasickou literaturu. Ale tak, jak to bylo podáno, tak to určitě výsledku neškodí a píseň alespoň pochopí třeba i ti, co dané knihy nečetli, ale znají je z filmů, seriálů nebo z Wikipedie. Smyčce na písni do vcelku typických melodií Weezeru jsou skvělé a zamlouvají se čím dál více.

Já nejsem jenom číslo!

To ale teprve přijde “Numbers”. Jedna z těch písní, ze které vám zůstane pusa otevřená dokořán. A ne jenom pomyslně, ale doslova. Tady už se Weezer dostávají někam do výšin lidského myšlení a kreativity, ve kterých se mohli často pohybovat taková jména jako Beatles, Pink Floyd nebo Led Zeppelin.

Celá píseň je takovým anti-matematickým a anti-informatickým protijedem. V podstatě o tom, že bychom to s matematikou neměli přehánět, protože se ještě pořád nedá aplikovat úplně na všechno v našem životě. Musím říct, že mě tahle píseň obzvlášť zasáhla. Jak málo si uvědomujeme, že už nyní žijeme v době, kdy aplikovaná matematika ovlivňuje velmi podstatné části našich životů… Nejen, že nás dennodenně ovlivňuje v našem rozhodování ohledně nákupů přes internet nebo jak naložit se svým volným časem – co si přečteme, na co se podíváme a podobně. Za doby pandemie jsou ale čím dál oblíbenější třeba i různé seznamovací aplikace jako Tinder, Bumble a podobně. A tady musím hodit odbočku do televizní cestičky.

Ještě těsně před tím než se z Black Mirror stal v páté sérii poměrně tuctový seriál, byl zde ve čtvrté sérii skvělý díl o seznamovacích aplikacích “Hang the DJ”. Dialogy a herectví zde sice už tehdy bylo nějak pokaženy netflixáckým/americkým vlivem a oproti původním britským dílům z Channel 4 to byl velký sešup dolů. Ale epizoda byla stále napsána geniálním Charliem Brookerem, a tak základní pointa zde byla opět skvělá. Asi tady nebudu prozrazovat děj, jen nastíním, že se nějaký mladík z budoucnosti snažil seznámit přes aplikace, které vám diktátorsky nařizují průběh rande, co máte říkat, dělat, i jak dlouho máte s danou osobou trávit čas. Nakonec to PR aplikací na online rande bude mít v díle přeci jen podstatnou záchranu, ale to už vážně nebudu vyzrazovat.

Je zde každopádně vidět zajímavá paralela mezi tím, co zpívá Rivers Cuomo především ve famózní mezihře:

“I’m a one, I’m a zero In the end, does it matter?
All that we even really know is every nail needs a hammer
But the numbers won’t computer
When we love and the two becomes one”

V tomhle je skryto velmi mnoho, pojďme to tedy rozklíčovat.

V první řádce vidíme, že se snaží Cuomo ukázat pomíjivost matematiky. Na té totiž záleží už jen pramálo, pokud umřete. Jasně, je to všechno vlastně takové aktivistické zvolání “Nejsem jenom číslo!” zabalené do honosného kabátu. Jenže ten, kdo by nespatřoval v této ztrátě lidství a v manipulaci lidské mysli počítačovými algoritmy, které nás ovlivňují každodenně nebezpečí, by byl leda blázen. A to říkám z pozice člověka, který se na těchto algoritmech také spolupodílí.

Maslowovo kladivo a Sam Harris

Dokud byly algoritmy tvořeny pouze lidmi, pak bychom byli stále ovlivňování lidmi. Jen skrze prostředníka. Bavíme se ale nyní o éře umělé inteligence, kdy počítače už skutečně samostatně uvažují a programátoři již z části ztrácejí kontrolu nad tím, co se děje uvnitř neuronových sítí, jejíž výsledky nám pak ukazují a naopak skrývají některý obsah aplikací nebo webů.

Vsadil bych se pak, že následující řádek o kladivu a hřebících, vychází ze slavného konceptu amerického psychologa Abrahama Maslowa, který měl původ v jeho výroku: „Předpokládám, že je lákavé, pokud jediným nástrojem, který máte, je kladivo, zacházet se vším, jako by to byl hřebík.“

Podle zákona o nástroji, když získáme novou dovednost, máme tendenci vidět příležitosti ji používat skoro všude. Toto zkreslení je také známé jako tzv. „zákon kladiva“, „zlaté kladivo“ nebo „Maslowovo kladivo“ ve vztahu k slavnému citátu psychologa Abrahama Maslowa. Maslowovo kladivo je někdy přirovnáváno k formě tzv. konfirmačního zkreslení. Ve francoužštině pak mají hezké slovní spojení o deformaci profesí “déformation professionalnelle”. Spojení popisuje, jak vidíte svět úzkou optikou své profese.

Abraham Maslow's Life and Legacy

Cuomo, Cuomo, Cuomo. Tohle bylo sakra chytré! Snaží se tím ukázat, že je nesmysl pokoušet se všechny možné problémy lidského života řešit pomocí technologií (a s ní spojené matematiky).

Následující tvrzení, že čísla nespočítají, kdy se milujeme, by se dalo rozporovat právě s ohledem na ty seznamovací aplikace. Poté ale chytře dodává: “A kdy se ze dvou stane jeden.” Hehe… Není to ten Rivers chytrý kluk? Teď skutečně udeřil, ale tím správným kladívkem, na hlavičku hřebíku!

Přemýšleli jste o tomhle někdy opačným směrem jako Rivers? Vsadím se, že ne. Seznamovací aplikace vás mají za úkol dát rychle dohromady, ale od této doby od vás dají ruce pryč a už se nestarají, jestli se rozvedete dalšího dne ráno, za týden, za 5 let a jak moc to může ty dva (ne)šťastlivce, kterým se objevilo na obrazovce “Match” bolet. Jsou to dohazovači, ale štěstí vám nezaručí. Nenechte se mýlit tím, že některé jeho texty vypadají (a skutečně asi jsou) jednoduché. V jiných je totiž zase obrovská hloubka!

A ta melodická část písně… O té se vždy nedá napsat tolik jako o textech, ale je to skutečná lahoda. Je to jakoby byl Rivers Cuomo zavřený sám v pokoji. Jen s knížkami a počítačem a křičel z okna na prázdnou krajinu ze zoufalosti:

“I hear the sadness in your laughter,”

což je mimochodem také naprosto geniální řádka, ze které mi běhá mráz po zádech a která naprosto přesně vystihuje sociální sítě, kde to vypadá, že je zde plno šťastných lidí, ale odborné výzkumy hovoří o úplném opaku. Za smíchem jsou skryty deprese, úzkosti, sociální fobie uživatelů vzniklé z důvodu špatného vlivu sociálních sítí na uvolňování dopaminu v našem mozku.

“Playing My Piano” je Rivers Cuomo ztracen v čase. Zpívá o tom, jak místo toho, aby šel na schůzku na Zoomu, tak by raději jen hrál a hrál na své piáno. S tou velkolepou instrumentací mi to připomnělo úžasný film Pianista, že jsem měl Cuomovi skoro za zlé, že zde na tento film neumístil nějaký odkaz. Možná je ale celá píseň vlastně odkazem na tento film Romana Polanskiho? Ale to už si asi do alba projektuji až příliš, co bych si přál, aby zde bylo skryto.

Následují dvě velmi krátké písně “Mirror Image” a “Screens” a Cuomo nezpívá tentokrát v hádánkách, ale přímo:

“Now the real world is dying
As everybody moves into the cloud
Can you tell me where we’re going?
Where will we be twenty-one years from now?
Everyone stares at the screens”

a nakonec si ještě zoufá: “Chybí mi moje rodina”.

“Bird with a Broken Wing” a “Dead Roses” jsou další beatlesácké momenty. Druhá z nich začíná v temném, mlhavém hávu londýnských uliček nesoucích v sobě ducha Jacka Rozparovače. Pak ale přijde opět sladká melodie jako z pera samotného Paula McCartneyho v nejlepších letech.

Stejně tak “Here Comes the Rain” pokračuje ve velmi beatlesáckém duchu. Připomínající opět něco z alba Abbey Road, kdy v sobě měli Beatles dostatek inovativnosti, ale zčásti se vrátili zpět ke svým původním chytlavým popěvkům. S podstatnými orchestrálními smyčci také píseň hodně připomíná Electric Light Orchestra.

Zrovna tahle píseň nezní jako nějaký filosofický moment. Spíše jako prostý zážitek, kdy jste se jeli projet ve sluníčku na kole a nejednou začalo bouřit. Rivers Cuomo však prozradil, že jí věnoval Samu Harrisovi a pokud byste získali fyzickou kopii, tak je jeho jméno i dokonce i na zadní straně obalu,

Sam Harris je v poslední době velmi významnou postavou celého západního intelektuálního světa. Tento vědec z oblasti neurologie se stal slavným právě díky své kritice umělé inteligence, ale také díky otevřené kritice všeho možného napříč americkým politickým spektrem – Harris velmi kritizoval Islám, kritizoval také, jak dělání z menšin oběti, menšinám škodí nebo “cancel culture”. Ale poté, co si získal svou dnes nezvykle otevřenou mluvou na stranu mnoho pravicově smýšlejících lidí, velmi ostře kritizoval také například ex-prezidenta Donalda Trumpa. Jakožto velký zastánce ateismu, kritizoval vůbec náboženství obecně a samozřejmě tedy i křesťanství, což samozřejmě nebyl konzervativním lidem moc po chuti.


Je tedy Rivers Cuomo tak nějak potichu a nenápadně proti “cancel culture”, které musí Sam Harris čelit a kritizuje ony online bouře, které následují vždy, když někdo přijde s nějakým názorem, který nezní moc pěkně nehledě na to, jak dobrými argumenty jej má podložené?

Četl jsem si vlákno příspěvků na Redditu r/Weezer, kde asi hlavně mladší část fanoušků kapely dost kysele diskutovali nad tím, že Rivers Cuomo děkuje Samu Harrisovu. A znovu jsem se jednou podivil nad tím, proč mladí lidé v USA tak šílejí pokaždé, když existuje někdo, kdo je trochu blízko středu politického spektra? Stejně jako vy jsem byl vychován v zemi, kde mezi mladými lidmi bylo oblíbené identifikovat se na pravé straně politického spektra. Dokonce i nyní slyšíte od nejmladších příznivců Pirátů hrdě říkat, že jsou pravice nebo liberální pravice (což sice vždycky voliči ODS nebo Svobodných komentují pohrdavě, že to oni jsou ve skutečnosti pravice, ale to teď není podstatné). Nemám pocit, že by to z nás udělalo špatné lidi.

Možná to souvisí s tím, že, jak se říká: “nechceme opakovat chyby našich otců“, takže protože naše země měla špatné zkušenosti s levicovou politikou, ale starší lidé zůstali ve velké míře překvapivě stále komunisty a socialisty, protože některým minulý režim buďto vyhovoval a nebo si pamatují jen to dobré z něj, my mladí jsme byli hrdí na to, že jsme pravičáci abychom ukázali, že můžeme udělat tuto zemi lepší než stará generace. Prostě klasický souboj mladí versus staří. V USA to mají už dlouhá léta přesně naopak. Mladí vidí chyby starší konzervativní generace a volí tedy úskok prudce doleva. Jak tam lidé stárnou, mění se a stávají se více pravicovými.

Přitom ve skutečnosti mají obě strany politiky i opravdu špatné názory, která demontují osobní svobody obyvatel a v USA, kde jsou prakticky jen dvě silné strany, to jde vidět snad úplně nejlíp. Zatímco čistá americká pravice je tvrdě proti manželství homosexuálů, rekreačnímu kouření marihuany nebo jakékoliv formě potratů nebo dokonce i antikoncepce, čistá levice potlačuje ekonomické svobody, soukromé vlastnictví, svobodu projevu a podporuje „příliš pozdní“ potraty, kdy prakticky zabíjíte dítě.

Myslím, že pokud byste nebyli alespoň trochu centrističtí, ať už je to zleva nebo zprava, bláznili byste slepě podle ideologie vašeho kmene! A to je neuvěřitelně nebezpečné a v historii se to mnohokrát prokázalo, protože odtud už je jen krůček k radikálním názorům a odtud začíná diktatura a tyranie. Rivers se mi tak líbí ještě víc poté, co vím, že si váží jakéhosi radikálního centristy Sama Harrise.

Jejich bratrská láska je však příznačná hlavně z toho hlediska, jak je Sam Harris velkým kritikem umělé inteligence a dokonce tvrdí, že bude znamenat konec celé civilizace.

Kdo čekal, že ještě zažije nejlepší momenty alba, toho závěr alba zklame, “La Brea Tar Pits” ale nabízí více než pohodový dojezd tohoto povedeného alba, které je důležité pro Weezer a může být důležité i pro vás, protože nejenom, že má výbornou produkci, aranže, melodie, ale i chytré texty, které člověku mohou leccos dát, pokud se nad nimi zamyslí.

Weezer – OK Human

Vydáno: 29. 1. 2021
Délka: 30:33
Žánry: Pop/Rock, Chamber Pop, Indie Rock, Orchestrální Pop, Barokní pop, Emo
Rozhodně musíte slyšet: 3. Grapes of Wrath, 4. Numbers, 5. Playing My Piano, 8. Bird with a Broken Wing, 9. Dead Roses, 11. Here Comes the Rain

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

NOVINKY

Recenze | Novinky: Ignorance folkové skupiny Tamary Lindeman The Weather Station umí posluchače uklidnit jejím sametovým hlasem, ale také jej nenápadně upozornit na problémy...

SÍŇ SLÁVY

Recenze | Novinky: Fiona Apple nahrávala 7 let album Fetch the Bolt Cutters v domácí karanténě, aby nám jej mohla vydat, až budeme v...

NÁHODNÉ ALBUM

Když si pustíte Nickelback pozpátku, uslyšíte tajné satanistické vzkazy, když si je pustíte normálně, bude to ještě horší -- uslyšíte Nickelback. O Nickelback putuje...