Měsíční archiv:Duben 2021

Black Keys, St. Vincent, London Grammaar, Royal Blood

Vracejí se blues-rockoví mistři Black Keys a to s povedeným coverem, který oživuje polozapomenuté bluesové legendy. St. Vincent se vrací s retro zvukem i retro imagí a stejně jako Hannah Reid z London Grammar přemítá o tom, jak se nakládá v hudbením průmyslu se ženami. A když začneme Black Keys, připojíme i další oblíbené rockové dvojice: Royal Blood a jejich alternativní příbuzné z Kanady Death From Above 1979.

Black Keys – Crawling Kingsnake

Tento týden jako by byl zasvěcen rockovým dvojicím. Skvělý cover si přichystala ta v současnosti pořád největší z nich – ohijská kapela The Black Keys. Cover je zároveň prvním singlem z připravovaného alba Delta Kream.

K video pro píseň stojí zmínit, že bylo natáčeno v Blue Front Café v Mississippi. To je v Americe nejstarší, tzv. „juke joint“, tedy tradiční jižanská americká hospoda, kde se pije, hrají hazardní hry, ale i hraje nahlas hudba a tancuje.

Delta Kream je jejich desáté studiové album a bylo nahráno za pouho pouhých 10 hodin ve vlastním studiu Nashville Easy Eye Sound Dana Auerbacha!

Mezi další písně na cover albu budou patřit R. L. Burnsidova píseň “Poor Boy” a “Long Way from Home” nebo “Do the Romp” Junior Kimbrougha, kterou původně zahrnovali pro své debutové album The Big Come Up z roku 2002, ale nakonec si to rozmysleli. „Bylo nám ctí hrát po boku Kennyho Browna a Erica Deatona, kteří jsou přímým spojením s R.L. Burnsideem a Juniorem Kimbroughem,“ řekl Dan o vzniku písně. „Toto je Mississippský kopcovitý zvuk, který jsme si nejprve s Patem (Patrick Carne, bubeník Black Keys, pozn. red.) spojili.“

Jejich debutové album a jejich aktuální album zdaleka nejsou pro The Black Keys ‘jediným počinem, kdy se odvolávají na staré legendy blues. Předtím nahráli EP Junior Kimbrough s názvem Chulahoma: The Songs of Junior Kimbrough, které obsahovalo rovněž Burnsideovo „Busted“.

St. Vincent – The Melting of the Sun

„The Melting of the Sun“ je druhý singl z připravovaného alba St. Vincent Daddy’s Home. Mlhavá, psychedelická píseň představuje hlas Annie Clarke v efekty zastřeném stylu. Píseň se do značné míry zaměřuje na kytaru a zpěv a analogovými syntezátory a dost klade důraz na experimentální přístup. Jedná se o velkou změnou oproti minulému elektronickému albu Masseduction.

Píseň představuje také vokalistky Lynne Fiddmont-Lindsey a Kenya Hathaway, což společně se zvláštní produkcí písně připomíná písně v období před digitálním i stereo zvukem.

Stejně tak i video je dost retro a obdobně jako první singl „Pay Your Way in Pain“ – první singl z „Daddy’s Home“ – je uváděno ve formátu 4:3, tedy hlavním obrazovým formátem až do raných let nového století, kdy se širokoúhlé televize pomalu stávaly běžnými.  Na rozdíl od videa „Pay Your Way in Pain“ je „The Melting of the Sun“ však do značné míry kresleným animovaným videem se živými akčními záběry, které jsou překryty různými scénami videa.

Živé akční záběry jsou vykresleny na poloviční snímkovou frekvenci zbytku videa, což se projevuje velmi ranou nelineární úpravou videa. Scény ve videu se do značné míry shodují s texty, které obsahují několik odkazů na severoamerické ikony popkultury 20. století a závislosti a tragédie, které zažily. St. Vincent pro Rolling Stone prozradila, že je píseň věnována ženám v hudbením prostředí, které „přežily v prostředí, které jim bylo… nepřátelské“.

London Grammar – How Does It Feel

I Hannah Reid z London Grammar si vybrala pro novou píseň London Grammar podobné téma. Hannah Reid objevila brzy v kariéře London Grammar, že být na očích veřejností není úplně snadné. Přibližně v době debutu tria v roce 2013 If You Wait se ocitla uprostřed bouřky na sociálních sítích, když oficiální účet BBC Radio 1 na Twitteru zveřejnil příspěvek, ve kterém bylo napsáno: „Všichni si myslíme, že dívka z @londongrammar je sexy. Pokud s tím souhlasíte, dejte nám vědět.“

Právě současné třetí album California Soil se má k těmto záležitost vracet a být jakousi pomstou Hannah Reid vůči těmto mikro agresím, kterým byla vystavena. Zejména titulní skladba líčí její zkušenosti ženy zapletené do ne vždy úplně čisté hry slávy a Lord It a Feeling dokumentuje její toxický vztah s bývalým přítelem a pokračuje tak ve změně tématů textů London Grammar, které se staly velice osobní.

Royal Blood – Boilermaker

Po vydání druhého alba Royal Blood How Did We Get So Dark? v roce 2017 se anglické rockové duo složené ze zpěváka a basisty Mika Kerra a bubeníka Bena Thatchera obávalo, že jejich třetí album zkazí.  „Byli jsme vyděšení, když jsme udělali druhou nahrávku,“ uvedl Mike Kerr z Royal Blood v nedávném rozhovoru s moderátorem Zane Lowem pro Apple Music 1. Kerr připouští, že během produkce tohoto alba se jeho duševní stav “zhoršoval” a nebyl v dobrém rozpoložení.

„Myslím, že jsme byli vyděšení z druhého alba,“ přiznal. „U toho prvního nám to šlo tak dobře, že jsme měli opravdový strach, že lidi zklameme. Dělat umění ze strachu ale není nikdy dobré. “ Když se duo trochu jinak mentálně nastavilo a začalo pracovat na třetím albu Typhoons, měli z toho všeho však daleko lepší pocit. „Vyrábět tohle album bylo úplně jiné,” řekl Kerr.

„Cítím se tak svěží a jsem mnohem šťastnější.“ Myslím, že jedna věc, kterou jsem našel, je spíše opravdová důvěra než jakákoli důvěra, která je jakkoli vytvořena. Teď opravdu důvěřuji svému vlastnímu názoru.“  Součástí posílení důvěry bylo angažování zpěváka zkušeného rockera, zpěváka a kytaristy Queens of the Stone Age Joshe Hommeho, jako producenta.  „Vedl naši loď správným směrem,“ řekl Kerr, který byl původně jen svědkem Hommeho produkčních dovedností, když společně pracovali na albu Vols. 11 & 12 Hommeho superkapely Desert Sessions.

Death From Above 1979 – Mean Streets

Na Mean Streets si Death From Above 1979 vytahují známého italsko-amerického herce. „Viděl jsem, jak je Robert De Niro v televizi kvůli něčemu rozrušený,“ vysvětluje bubeník a zpěvák Sebastien Grainger, jak k tomu došlo. Někdy, když lidé deklarují tato obrovská prohlášení, zajímá vás, co zakrývají. Jsem si jistý, že Robert De Niro je skvělý člověk; je to skvělý herec a natočil několik neuvěřitelných filmů, ale není svatý a ve svém životě udělá nějaké ošklivé věci. Takže zaujmout spravedlivý postoj, to je v pořádku, ale vypadá to, že se proti něčemu bráníte. Odkud ten hněv přichází?“ vysvětlili Death From Above 1979 trochu tajemně svou další píseň z nového alba Is 4 Lovers.

Teenage Fanclub – In Our Dreams

Již v listopadu skotští Teenage Fanclub ohlásil nové album s názvem Endless Arcade. Postupně jsme z něj slyšeli již několik skladeb, například „Home“, „I’m More Inclined“ a „The Sun Won’t Shine On Me“. A k tomu ještě singl již z roku 2019 “Everything Is Falling Apart“ bude na novém albu Endless Arcade také. Album konečně dorazí na konci tohoto měsíce a do té doby je skupina zpět s ještě jednou ukázkou.

Nejnovější píseň Teenage Fanclub se jmenuje “In Our Dreams“. „Pro přeformulování aforismu, který nejznámějším způsobem používal John Lennon, je existence, co se děje, zatímco lidská rasa je zaneprázdněna vytvářením dalších plánů,“ uvedl Raymond McGinley ve svém prohlášení. „Tato píseň je trochu o tom, ale stejně jako všechny naše písně, je píšeme intuitivně a přemýšlíme jen o tom, co o nich řekneme později,“ přiznal McGinley. Hudebně „In Our Dreams“ zapadá přímo k jejím předchůdcům – klidná, soft-rocková, ale svěží skladba, se kterou Teenage Fanclub nabízí možná o něco moudřejší a zkušenější pohled na život než dříve.

Sharon Van Etten, Fiona Apple – Love More

A na konec dva parádní společné covery původních autorů a nových interpretů a více než potěšující spojení mladších hudebníků s těmi zkušenějšími. Nejprve Fiona Apple a Sharon Van Etten na písni té druhé z nich “Love More”.

Paul McCartney – Seize The Day feat. Phoebe Bridgers

Phoebe Bridgers a Sir Paul McCartney v předělávce jeho nové písně “Seize the Day” vydané před Vánoci 2020.

Sledujte náš Spotify profil:

  • Před pár dny vyšla nová píseň Micka Jaggera a Davea Grohla s názvem “Eazy Sleazy”. Dostalo se to dokonce do našeho veřejnoprávního rozhlasu, kde to moderátoři představovali jako nějaký veledůležitý počin a s vážným hlasem sdělovali, jak se píseň staví proti odpůrcům vakcín se stejně vážným tónem, jakoby snad oznamovali jmenování dalšího českého nového ministra a nebo oznamovali nějaký zásadní zvrat v pandemii díky novému převratnému vědeckému objevu.

Ale nejsou v tom sami. Politika vyvolává vášně. Mainstreamová média jsou tak vždy strašně rády, když do něčeho můžou politiku narvat, protože to pak máte okamžitě kliky, reakce, příznivce jednoho a druhého tábora, co se servou v diskuzi a zatímco se diskutující hádají nebo alespoň klikají, vám na webu narůstá velice cenný čas návštěvníků strávený na webu. To se pak hezky ukazuje v grafům potenciálním zájemcům o inzerci. A už jenom samotné kliknutí je politikou vždy snadno vynutitelné.

V písni se vyskytuje jedna sloka o konspiračních teorií bláznů, netřeba z toho dělat velkou politiku

Co, že v té písni je za tak důležitého, že to tak slavnostně oznamovali dokonce i na Českém rozhlasu? Kromě zpívání o nových digitálních trendech, kterým v době pandemie stoupla obliba (hovory na Zoomu, TikTok, sledování video lekcí o vaření…) se v poslední sloce si Jagger s Grohlem (beru to tak, že je text dílem obou, i když nevím, kdo se konkrétně postaral o tuto sloku) dělají legraci s některých konspiračních teorií, které se dneska hodně probírají.

Jagger zpívá, že Bill Gates je v jeho krevním oběhu, čímž naráží na šílenou teorii o mikročipech ve vakcínách. Pak se zmiňuje ještě o píď šílenější teorie lidí, co věří v placatou Zemi, pak klasiku v podobě lidí, co nevěří v globální oteplování, věří v druhý příchod Ježíše Krista a nakonec v mimozemšťany a tzv. „deep state“. Čili v podstatě takový text, který by si mohli dát jako znělku pan Grygar a jeho klub skeptiků Sisyfos. Jagger si vlastně dělá legraci jen z pár bláznů. Humor má být někdy drsný, tak proč ne. Není to ale žádné bůhvíjaké hrdinství. Kdo by ale s Jaggerem nesouhlasil.

Snad tedy až na to úplně poslední. „Deep state“ je vysmívaný pojem, protože byl spojován s Trumpem a jeho příznivci a vše, co bylo spojováno s tímto oranžovým ex-prezidentem USA je oblíbeným terčem vtipů. A očividně i po jeho odchodu. „Deep state“ se dá chápat různými způsoby, ale má to být nějaké neviditelné zakořenění určitých principů v americké politice za účelem udržení moci a zisku (někdo říká např. že bude díky tomu vždy ochráněna Wall Street, že se vždy a za každou cenu pojede údajně vydělávající válečná mašinérie, že velká média nechtějí, aby lidi znali některé špinavé pravdy o politicích, někteří přičítají „deep state“ na vrub dokonce třeba i kauzu Jeffreyho Epsteina a Lollita Island).

V tomto ohledu je trochu škoda, že zrovna Mick Jagger, symbol vzdoru papouškuje narativy CNN ve stylu „vše, co je nějakým způsobem spojováno s Trumpem musí být špatné a není to pravda.“

Třeba fakt, že se různí technologičtí giganti, další velké firmy a některé americké velké mediální společnosti de-facto domluvili na tom, že nebudou dělat něco, co povede k Trumpovu zvolení a že měl Trump vlastně pravdu, když tvrdil, že se proti němu domluvilo mnoho lidí – a ještě se k tomu mají tu drzost otevřeně přihlásit v magazínu Times ve článku “The Secret History of the Shadow Campaign That Saved the 2020 Election” – to mi zase tak moc k smíchu nepřipadá. Ale je fakt, že ve spojení s UFO jak se do tohohle vágního pojmu nacpe všechno možné, trochu legrační je.

O to ale nejde.

Jsou to lidi, co dokázali mnoho, ale ne bohové, co vyřeší všechny problémy světa

Škoda, že tyhle všechny řeči okolo politických témat, o kterých se skvěle hádá v diskuzích zastínily fakt, že ta písnička je vcelku průser. Tedy alespoň na to, že je to spolupráce takových dvou hudebních borců. Trochu se tím vysvětluje i to, čemu se před pár lety všichni strašně divili. Proč s Daveem Grohlem a Foo Fighters odmítl spolupráci na písničce David Bowie. Dave Grohl je zkrátka pravý hudební „entertainer“. Je to strejda, který občas u piva na grilovačce vypustí geniální myšlenku a o pár hodin později skáče placáky do bazénu a pak se málem udusí smíchy, když vzpomíná na hlášky z Účastníků zájezdu. Na své si Grohla přijdou tak nějak všichni, akorát ne vždycky.

Pod videem se však objevilo k mému překvapení poměrně dost negativních hlasů, patrně od amerických hudebních fanoušků nikoliv kvůli tomuhle, ale nedostatečné aktivistické stránce v písni. Tyhle vtípky pro ně nebyly to pravé ořechové, zvlášť když se Jagger s Grohlem jenom malinko opovážili naznačit, že je současné omezení již taky trochu serou.

Exemplární názor vysvětlující pohled dnešního běžného západního mladého člověka identifikujícího se v lepším případě jako buď progresivista, v horším jako marxista, představuje komentář jistého uživatele YouTube Luka Tylera, který zní v překladu: „Co SKUTEČNĚ nechápu, je důvod, proč tito hudebníci nepoužívají svou moc k řešení konkrétních skutečných problémů ve světě, jako je policejní brutalita, systémový rasismus, změna klimatu, Donald Trump… atd. Místo toho si stěžují na virus, který se vzal po celém světě, který byl mimo naši kontrolu, a stěžují si na očkování lidí a „nutnost nosit masku“ a „svou svobodu“ ..?“ 

Proč je tomu tak, jak píše tento člověk? No možná právě protože jsou to skvělí hudebníci! Se vším respektem k nim, většina z nich nedokončila ani střední školu (jako třeba zrovna Dave Grohl). A někteří by od nich přitom chtěli, aby přednášeli veřejnosti o největších společenských problémech, které naše společnost už řeší léta, ale nenašli jsme na ně snadná řešení?

Většina lidí není hloupá a samozřejmě jim nebude věřit. Vědí, že mnoho ze slavných hudebníků strávila polovinu svého života nosem v kokainu. Nic proti tomu, proč ale sakra velká část západního světa věří, že celebrity mají nějakou magickou moc zachránit tenhle svět? Je to skoro jako ujíždění si na nějakém podivném fetiši celebrit. Přes svůj talent to nejsou žádní bohové a nejsou nutně víc než mnoho lidí kolem nás.

Mohou bavit lidi podobně jako stadionové rockové kapely, mohou je inspirovat jako někteří alternativní hudebníci, nejvyšší, čeho se mohou dostat, je dostat posluchače do nějakého bodu osvícení, do kterého ho dostanou svým uměním jako někteří špičkoví hudebníci. Některá hudba měla i skvělý politický, teologický a nebo filozofický podtext. Málokdy to ale bylo vynucené nějakým aktivismem.

Leonard Cohen si neřekl před tím než šel napsat “Hallelujah”, že by rád konal dobro a rozšířil povědomí o křesťanské mytologii. Bohužel od dob Johna Lennona, je z nějakého důvodu mnohými vyžadováno, aby zastávali hudebníci roli aktivistů a nebo rovnou aby se stavěli do role jakýchsi stínových politiků. To možná ukazuje na to, že to politici dělají blbě. Nám to jako společnosti ale dvakrát nepomůže. Spíše nás to ještě rozhádá, protože velká část společnosti se postaví na hlavu a nebudou poslouchat celebrity. A mají na to plné právo.

Co totiž můžou reálně dobří hudebníci, co umí psát písně nebo hrát na hudební nástroj vědět o tom, jak vyřešit policejní brutalitu a změnu klimatu? A tak nejlepší, co můžete získat, je Roger Waters sledujícího po nocích Al-Džazírou a poté přednášejícího svým návštěvníkům koncertů a dokonce i dalším hudebníkům o tom, jak by neměli podporovat Izrael a naopak měli podporovat Palestinu. Tu, která denně potlačuje lidská práva a jejich vůdci sní o vyhlazení Izraele. Je vždycky hezké slyšet jejich názor, ale dával bych osobně větší váhu raději názor některých neslavných chytrých nebo zkušených lidí z mého města než Jaggera, Grohla, Waterse. A to si zrovna těchto hudebníků vážím hodně. A dokonce nejen po hudební stránce, ale i lidsky.

Někdy bychom je ale poslouchat měli!

Smáli jsme se Rickymu Gerveimu, který řekl něco podobného, ale samozřejmě v trefnějším podání: „Většina z vás jste ve škole strávili míň let než Greta Thunbergová, tak si vemte svou malou sošku, neopovažujte se veřejnost poučovat o čemkoliv, poděkujte Bohu a táhněte do p***le,“ ale přitom to byla tak trefná poznámka. A ani náhodou nebyla jen pro Američany. U nás jsou sice populární spíše opačné názory, ale to nemění nic na faktu, že čekat od hudebníků nějaké názorové vedení je dost podivné.

No dobře. Ale teď je třeba hodit brzdu. Chyba by totiž byla je neposlouchat vůbec. Pokud někdo píše oblíbené texty o životě, pak má nejspíše nějaký dar vyjadřovat to, co si mnoho lidí bere za své t, že to pak vříská na celé kolo doma nebo před pandemií na koncertech. Může to být třeba i docela nesmyslný text jako “Don’t Look Back In Anger” od Oasis, ale je v něm něco, co lidem připomíná vzpomínky nebo jejich problémy. Takoví textaři pak skutečně můžou svůj dar komunikovat využít v jakousi reklamu daného problému. Písně se šíří rychleji než kdejaký čínský virus, a tak šířit povědomí o problému může být skutečně dobré skrze písně.

Možná taky schopnost skládat hudbu má v sobě dar uspořádat chaos v něco, co dává nějaký smysl a jestliže to hudebníci dokážou s tóny, třeba to mohou dokázat i s problémy.

Další dobrý důvod je fakt, že poznali svět z jiného světa než drtivá většina lidi z vašeho okolí. Je sice pravda, že cestování po hotelích a hraní před euforickými fanoušky není asi obrazem toho, jaká je většina světa nebo života, slavní hudebníci žijí v bublině. Ustát to všechno však je těžká disciplína sama pro sebe a musíte být mimořádná osobnost. Navíc právě oni, kteří to zažili ve vlastní kůži, vědí jak může fungovat sláva a mohou tak vidět skrze některé lživé marketingové nebo populistické tahy politiků.

Hudebníci také udělali mnoho dobrého skrze své charitativní koncerty. I kdyby se vám nelíbily koncerty pro Afriku, protože se tam situace za dekády nezlepšila a vypadá to, že se tamní peníze stejně ztrácí v kanálu kvůli místním diktátorům, kteří systematicky ničí tamní země, protože logicky nechtějí mít silné, zdravé a nezávislé obyvatelstvo. Podařilo se ale vybrat miliony peněz na lidi zasažené zemětřeseními, hurikány, cunami nebo dalšími přírodními katastrofami pro obnovení jejich domů nebo základní infrastruktury.

Poslouchejme tedy hudebníky pozorně. Ale nepřežeňme to zase tolik. Jsou to jenom lidé, co to většinou myslí dobře, ale nemají moc indícií navíc, aby věděli lépe než my nebo lidí v našem okolí pod Olympem, kde je ta pravda.

Ač, jak jsem předesílal, píseň “Eazy Sleazy” textem a hudbou za moc nestojí, alespoň to Micku Jaggerovi zpívá pořád parádně. Poslední dobou snad líp než kdy dřív. Proto je ještě větší škoda, že nemá lepší materiál ke zpívání…

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: Cloud Nothings za pomocí Stevea Albiniho dokázali zachytit (nejen) jejich současné rozpoložení naděje i zmaru

Cloud Nothings byla i přes svůj poměrně přímočarý styl stylově vždy poměrně těžko uchopitelná kapela. Jejich druhé album Attack on Memory produkované legendou analogového nahrávání Stevem Albini, mělo v sobě kus post-hardcore, ema, noise rocku a členové kapely, aby nebyli posluchači a hudební novináři zmateni málo, jmenovali jako svou největší inspiraci nikoho jiného než zakladatele heavy-metalu Black Sabbath. Nyní pomalu už uplynula jedna dekáda a Cloud Nothings se vrací opět se Stevem Albinim, avšak je z nich kapela dost jiná.

Cloud Nothings jsou moderní rocková kapela, která si přebírá od jiných kapel leccos. Mnohé z takové té typické definice punku – rychlé bicí, strohé a vysoce zkreslené kytary prakticky bez dalších efektů. I styl frázování slov ve zpěvu se podobá punkovým legendám. Cloud Nothings tak na novém albu The Shadow I Remember velice připomínají třeba legendární The Ramones. Kapela z Ohia však určitě nepatří mezi klasické “ortodoxní” punkery a když na to přijde, nemají problém zariskovat možné opovržení různými nekompromisními hudebními posluchači a proniknout také do mnohem popovějších oblastí. 

Cloud Nothings (Foto: One Beat PR)
Cloud Nothings (Foto: One Beat PR)

Minulé album Last Building Burning tak zdobila jak zběsilost a agresivita, tak i popová melodičnost, chytlavost a velikost refrénů. Nemůžu si pomoci, ale slyším v nich díky tomu také něco například z legend hair metalu 80. let Cheap Trick.

Obdivuhodná proměna vokalisty v pravého frontmana

Punk můžeme ale chápat rovněž jako žánr, který je o svobodě vyjádření, vzdoru, naštvání na svět. Někdo také říká, že je to prostě žánr o lidech a společnosti, ve které žijí. Něco z předem použitých spojení jako “definice punku” nebo “ortodoxní punk” tak mohou při jiných vysvětlení tohoto žánru působit vlastně jako nesmyslná. Jestliže by měla být součástí punku svoboda vyjádření, měla by to být i svoboda uhnout z žánrů bez toho, aniž by někdo jen kvůli tomu začal povykovat, zvedat oči do stropu a tvrdit: “Vy už nejste punk.”

V tomto ohledu si tedy Cloud Nothings udržují i status punk-rockové kapely, pravda ale je, že Cloud Nothings víc než kdy jindy na novém albu The Shadow I Remember připomínají spíše než současné americké kapely, současné indie rockové kapely z Austrálie a Nového Zélandu jako Rolling Blackouts Coastal Fever, The Beths nebo The Goon Sax.

Cloud Nothings očividně velice vyhovuje kombinace drsnosti a jemnosti. Proto výrazně jemnější, pomalejší a popovější album Life Without Sound (2017), dopadlo takřka fiaskem. Jak se však už o rok později dokázali Cloud Nothings v životní formě vrátit zpátky s Last Building Burning, bylo skoro až ohromující. The Shadow I Remember se též vydává ve stínu jakéhosi bonusového alba, či jak jej nazvat, The Black Hole Understands, které bylo vydáno pouze na Bandcampu a hudebně bylo ještě méně punkové a ještě velice melodické.

The Shadow I Remember je v tomto ohledu pokračováním plodného období Cloud Nothings, které výborně navazuje na jejich zmiňované druhé album Attack on Memory s tím rozdílem, že Cloud Nothings působí jako stále silnější kapela. Mnohé z toho je způsobeno proměnou Dylana Baldiho. Ten totiž i na skvělém Attack on Memory působil, při vší úctě, jakoby se k mikrofonu postavil jenom za trest, protože někdo musel.

Nyní se mu ale buďto dost proměnil hlas a nebo na sobě strašně makal, protože je z něj po necelých devíti letech plnohodnotný frontman. Oni taky Cloud Nothings nahrávali album Attack On Memory v době, kdy bylo Baldimu teprve 18 a obzvlášť kluci v tomto období nemají hlas ještě úplně vyvinutý a stále se potýkají se strašákem všech teenagerů, a obzvláště těch, kterým jsou zpěváci, a sice mutací hlasu.

A je to obrovská výhoda, protože zatímco se minule Cloud Nothings museli naučit perfektně hrát, nastavit a perfektně nahrát své nástroje s aparaturou, dnes mají už i hlasovou stránku kapely naprosto plnohodnotnou.

Soundtrack k deštivým pandemickým odpoledním

Na minulém albu se mi moc líbilo, že Cloud Nothings dokázali na posluchače výborně přenést atmosféru patrně přímo jejich zážitků. Asi to nebyla náhoda, protože Cloud Nothings pojmenovali první píseň alba po norském hlavním městě a chuť kapely přenést na vás atmosféru jiného místa (a nebo naopak vás přivést virtuálně za nimi), nemůže být očividnější. 

V otevírací “Oslo” se řeší existenciální otázky. Není to nikterak hluboká filozofická debata, drží se to ale velké otázky, které jsme si všichni někdy položili: Kdo vlastně jsme? Má nějaký důvod, že jsme v té neuvěřitelně shodě náhod zvítězili my? Přes zázrak, že tato planeta je umístěna v ideální vzdálenosti od hvězdy a má kolem sebe ideální štíty v podobě jiných planet až po to, že jsme s těch milionu spermií vyhráli ten závod právě my, se to zdá jako stěží uvěřitelné..

Ale jsou tu taky pokládány více přízemní otázky.

Proč je i přesto, jaké neuvěřitelné štěstí máme, život tady tak těžký? Jsme šťastni ve městě, ve kterém žijeme? V práci, kterou děláme? Ve vztahu, ve kterém jsme? Změníme se ještě v průběhu života, jak budeme dál stárnout?

Cloud Nothings přitom donutí takto hluboce přemýšlet prostými řádky jako:

“Am I at the end or will there be another change?“

(“Skončil jsem už a nebo přijde další změna?”)

To však nic nemění na jejich síle.

Úvodní kytara alba spojená s bublajícím zvukem a pianem je famózní. Běhá z toho mráz po zádech, okamžitě vás to přesune někam do deštivých krajin, Cloud Nothings si nemohli vybrat lepší intro svého alba. Ocenit se musí i upršená fotografie obalu alba, která úplně přesně koresponduje s tím, jak na člověka působí song “Oslo”. Takový punk pro deštivá úterní odpoledne, kdy vám není ani úplně dobře, ani špatně, ale doléhá na vás tíha života ze všech stran.

Nejen kytary, ale i bicí zní na albu opět výborně a jsou tím pravým srdcem další svižné písně s popovými popěvky “Nothing Without You”. Dalším prvkem Cloud Nothings je angažování dámské vokalistky, za kterými by, pokud jsem tedy pátral správně, měla stát Macie Stewart z rockové dvojice OHMME. A pokud se vám její zpěv na této písni líbil, pak se můžete radovat, protože to není naposled, co na albu Cloud Nothings své nové eso z rukávu vytáhli.

“The Spirit Of” je výrazně agresivnější a na rozdíl od “Nothing Without You”, má nečekanou strukturu, kdy sice píseň začne tradiční strukturou sloka-refrén, ale v polovině přijde, jak se říká správně v hudební teorii coda – jakýsi rozšířený závěr skladby, kdy dochází jen k opakování refrénu až do konce. Baldi si na konci skladby i „zascreamuje“ jako v drsném post-hardcore. Chvíli předtím přitom Cloud Nothings zní s dalšími nasládlými popěvky s punkovými kytarami spíše jako nějaká kombinace The Ramones a Cyndi Lauper. Ale přesně tohle Cloud Nothings jsou. Nikdy nevíte, co od nich uslyšíte dále, ale přesto to do sebe všechno nějak perfektně zapadá a na konci tvoří perfektní celistvý obraz.

“Only Light” není ve sloce nijak výrazná píseň. Tím, jak moc hlas Baldiho začal poslední dobou připomínat nebožtíka Joeyho Ramona, je ta nepříjemnost ve slabších chvílích snad i na škodu. Pak ale přijde nápaditější před refrén a hlavně hezký, až překvapivě jemný refrén, který potěší uši.

Cloud Nothings jemně také pokračují. “Nana” je prakticky romantický song. Cloud Nothings se tentokrát přidávají ve více lidech a zpívá vedle Baldiho i basák TJ Duke.

Jak “Nana”, tak “Open Rain” jsou velice chytlavé, můžete ale mít takový nepříjemný pocit, že už jste to někde před tím slyšeli. Připomíná to některé písně z posledního alba Jimmy Eat World a zrovna poloha emo-popu popravdě není úplně nejsilnější stránkou Cloud Nothings. Zní to sice velice hezky a chytlavě, ale nějak si to prostě nemůžete užít. Nevěříte jim to tolik jako jiné písně.

Až “Sound of Alarm” přinese tak chytlavý a povedený refrén, že už prostě neodoláte a poddáte se i téhle více popové části jejich hudby, která zase připomíná s roztomilým hookem po refrénu dívčí punk-popovou kapelu The Regrettes.

„Svět, který jsem znal, odešel pryč,“ zpívají do současného podivného stavu světa trefně Cloud Nothings

“Am I Something” po těch romantičtějších a nebo veselejších částí zase přinese kus existenciálního dramatu a Cloud Nothings se stejně jako na Attack On Memory začínajícím songem “No Future/No Past” stále daří toto téma nevyčerpat. Závěr písně s napůl prosebnými výkřiky:

“Am I something good?
Or just unremarkable?”

“It’s Love” následuje výborně. Je to nejrychlejší píseň a taky nejbláznivější. Má velice veselý podtón, ale Baldi do sloky zpívá death metalovým growlingem, což vytváří směs která je nejen k popukání, ale baví i svou tvůrčí drzostí. Po středně tempových písních, kterých bylo na albu možná až moc “It’s Love” album i přes svou potrhlost výborně oživí.

Na “A Longer Moon” zazní svištivé efekty i temné, hluboké piáno. Píseň výborně navazuje na naprosto skvělý uzávěr alba “The Room It Was”, které zakončuje album podobným způsobem, jakým zakončovali Foo Fighters album The Colour and the Shape s písní “New Way Home”. Jsou to ale Cloud Nothings, kteří volí přeci jen o něco decentnější a melancholičtější závěr alba, který však napíše albu tu pravou tečku.

The Shadow I Remember je v lecčems lepší než minulé Last Building’ Burning. Cloud Nothings mají širší zvukovou paletu, zapracovali výborně do některých písní piáno i dámskou vokalistku. Současné album zase ale v některých momentech, zvláště v části těsně za půlkou ztrácí svou ostrost. Na Last Building’ Burning řezali kytarami Cloud Nothings poctivě od začátku do konce a album bylo správně tvrdé a temné. I přes tu tvrdost ale Last Building’ Burning postupně ztrácelo nápaditost. To The Shadow I Remember se naopak ze slabší části vzpamatuje a přijde ještě dobrý závěr. Last Building’ Burning je však asi více umělecky hodnotnější a originálnější než The Shadow I Remember.

Co je ale na dvojici alb The Shadow I Remember a Last Building’ Burning krásného je, že jakmile si poslechnete album minulé, slyšíte jak z těch černých mraků postupně prosvítá album současné. Třeba “Leave Him Now” jakoby spíše patřila ze současného pohledu do The Shadow I Remember”. Pokud bychom museli nutně zvolit jedno z alb čistě dle zvuku, myslím, že by bohužel pro album současném, stejně nakonec vyhrálo Last Building’ Burning díky těm famózním kytarovým a bubenickým výkonům, které kapela předvedla minule a nyní po této stránce až tolik jako minule neoslnila. Bylo by to ale těsné.

Pak je tu ale aspekt textů, které bodají do srdce, jsou velmi účinné a z doposud již vydaných pandemických alb, jsou Cloud Nothings jedni z těch nejlepších, co zvládli vyjádřit současnou atmosféru. I s méně údernou hudbu tak má vlastně The Shadow I Remember větší dosah než Last Building’ Burning, u kterého nebyl obsah textů vedle hudby vlastně až tak důležitý.

Možná je v tom ale i dnešní doba a The Shadow I Remember je nějakou podobnou očistou duše, jako bylo pro Taylor Swift Folklore. Zní to hloupě, chápu. Ale srovnání těchto dvou alb úplně rozdílných interpretů je na místě kvůli tomu, jak dobře vystihuje náladu obou tvůrců i mnoha z nás. Poslední rok byl jako takové jedno velké deštivé úterní odpoledne, kdy je všude klid, ale zároveň tak úplně není. Steve Albini je známý tím, jak dokáže z kapel dostat čirou přirozenost a je to rovněž jeho velká zásluha, že album má ten dar přesunout vás a pochopit rozpoložení kapely, když jej nahrávala.

Kdy mnoho lidí tvrdí (tedy na rozdíl ode mne), že má více času přemýšlet a poté – a to se nám snad stalo skoro všem – poohlédnout na svůj život z jiné perspektivy, možná trochu širší, kdy nám najednou přestaly připadat tak důležité ty problémy před pandemické éry jako kde si dáme po cestě do práce kafe a jak seženeme lístky do kina, když je tam už skoro vyprodáno a nejsou dobrá místa k sezení.

“The world I know has gone away
An outline of my own decay

This is the end of the life I love”

(“Svět, který jsem znal, odešel pryč / Náčrtek mého vlastního úpadku … Tohle je konec mého života, který miluji.”)

Cloud Nothings – The Shadow I Remember

Vydáno: 26.2.2021
Délka: 32:08
Žánry: Punk Rock, Power Pop, Indie Rock, Noise Rock, Hardcore, Emo
Rozhodně musíte slyšet: 1. Oslo, 2. Nothing Without You, 3. The Spirit Of, 4. Only Light, 7. Sound of Alarm, 8. Am I Something, 11. The Room It Was

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Lana Del Rey, Death From Above 1979, Royal Blood, The Joy Formidable
Lana Del Rey, Death From Above 1979, Royal Blood, The Joy Formidable

V aktuálním přehledu toho, co by vám nemělo uniknout za nové singly najdete Lanu Del Rey, noise rockovou kapelu Death From Above 1979, jejich trochu popovější bratrance z Británie Royal Blood, velšskou kapelu The Joy Formidable, jedinečnou spolupráci Becka a Paul McCartneyho a první singl z nového alba jednoho z největších objevů poslední doby americké alternativní scény — black midi.

Lana Del Rey – White Dress

Lana Del Rey sdílela se světem novou píseň a videoklip „White Dress“ — úvodní skladbu z právě vydaného alba Chemtrails Over the Country Club. „White Dress“ je třetí vydanou novinkou z nového alba a následuje skladby „Let Me Love You Like a Woman“ a titulní skladbu. Podle tiskové zprávy je nový vizuál videoklipu inspirován Davidem Lynchem. Od vydání Norman Fucking Rockwell! v roce 2019 vydala Del Rey svou první básnickou sbírku s audioknihou. Kromě singlů vydala v listopadu loňského roku také cover klasiky George Gershwina „Summertime“.

Death From Above 1979 – One + One

Death From Above 1979 vydali své čtvrté album, které navazuje na album Outrage z roku 2017. Album pojmenované Is 4 Lovers bylo vydáno 26. března. Prvním singlem z alba bylo „One + One“, což má být pro kapelu poněkud netradiční výlet do světa milostných písní. „Moje žena, Eva, otěhotněla nedlouho poté, co jsme na písni začali pracovat, a po vyslechnutí rané verze řekla: ‘Přála bych si, aby tato píseň byla tanečnicí.’ Tak jsem se vrátil do studia a přepracovali bicí. Jak se nahrávka formovala, pokaždé, když jsem se vrátil domů ze studia, dítě začalo tančit v Evině břiše,“ prozrazují soukromé pozadí vzniku písně Death From Above 1979.

Royal Blood – Limbo

Royal Blood sdíleli nový singl, o kterém říkají, že je „nejambicióznější a nejdivočejší“ věcí, kterou doposud napsali – poslechněte si „Limbo“ níže. Nová skladba, která je třetím z nadcházejícího nového alba dua Typhoons měla svůj živý debut na předávání cen hry Roblox Bloxy Awards. Royal Blood vydají své třetí album Typhoons 30. dubna. K aktuálnímu songu „Limbo“ kapela uvedla: „Je to bezpochyby nejambicióznější a nejdivočejší věc, jakou jsme si sami dovolili.“

The Joy Formidable – Into the Blue

Velšská alternativní rocková skupina The Joy Formidable se koncem minulého týdne vrátila s novou skladbou a hudebním videem „Into the Blue“, které slouží jako první vlaštovka jejich nové tvorby od alba AAARTH z roku 2018. V průběhu let si The Joy Formidable zachovali svůj neotřelý jedinečný hudební styl, vedený kytaristou/zpěvákem Ritzym Bryanem, a tato nová píseň není výjimkou.

K tomu jsou zde dobře promyšlené texty, na kterých se obyčejně podílí jak Bryan, tak basistka/zpěvačka Rhydian Dafydd. Bryan uvedl píseň/video ve svém prohlášení: „Into The Blue je o odevzdání se lásce a magii. Mít odvahu užít si novou cestu a tajemství a vzrušení z něčeho neočekávaného. Jde o to, abyste znovu otevřeli oči kráse a lásce,“ vysvětlil, co jej k písni inspirovalo. „I když to nebylo koncipováno jako metafora pro dobu, ve které teď všichni žijeme, určitě to tak dopadlo.“

Paul McCartney, Beck – Find My Way

16. dubna Paul McCartney vydá McCartney III Imagined — kolekci coverů, remixů a reinterpretací skladeb z alba 2020 McCartney III. Poté, co multiinstrumentalista a zpěvák Dominic Fike dnes sdílel verzi McCartneyho „The Kiss of Venus“, vydali McCartney a Beck novou verzi „Find My Way“.

Black Midi – John L

Nyní, pro něco úplně jiného. Zapněte si bezpečnostní pásy a poslechněte si skladbu “John L“ od londýnské experimentální skupiny black midi. “John L“ je song z jejich chystaného alba Cavalcade. Předvádí jí jako ohnivou píseň báseň zpěváka a kytaristy Geordie Greep. Texty zobrazují společnost, která propadá kouzlu pekelného božstva, zatímco vůdce kultu zlověstně tahá za nitky. „Na celém světě není úniku z tohoto pekelného dunění,” říká Greep.

Cavalcade následuje vydání úspěšného debutového alba Schlagenheim (2019). Produkovali jej Marta Salogni a John ‚Spud ‘Murphy v Hellfire Studios v Dublinu.

Recenze | Novinky: Ignorance folkové skupiny Tamary Lindeman The Weather Station umí posluchače uklidnit jejím sametovým hlasem, ale také jej nenápadně upozornit na problémy světa

Kanadská kapela Weather Station vydala své páté a dost možná nejlepší album. Skupina, i když možná přesněji projekt Tamary Lindeman orientován na indie-folk podkreslený často nejen elektrickými kytarami, ale i dechovými, v letech 2015 a 2017 s Loyalty a Weather Station nabízelo alba plná soucitu, citlivosti k lidem i hudbě. Kombinace těchto prvků vydržela i na letošní album Igorance.

„Pročpak jsi tedy sedlákovi radila?“
„Protože nespravedlnost snésti nemohu. Ubohý sedlák byl ošizen.“

— Božena Němcová, Chytrá horákyně

Změna je v tom, jak se Weather Station více ponořili do jakéhosi space rocku, resp. space-folku, kdy jejich indie-folkový styl jakoby byl zasažen vlivem britských indie a art-rockových kapel 80. let jako Talk Talk, ale také obecně jazzové hudby.

Tamara Lindeman z Weather Station (Foto: pitch Perfect PR)
Tamara Lindeman z Weather Station

Srdcem hudby kapely jsou kromě sametově hladkého zpěvu Tamary Lindeman rovněž živelně znějící bubny s velmi propracovaným zvukem. Na to jsou pak stavěny rovněž velmi dokonale znějící další nástroje. Těžko hledat na tomto albu nějaké slabé místo. Úvodní trojice je fantazie. Tvoří jí polyrytmická, jazzem načichlá “Robber”, zasněná folková pouť “Atlantic” a více přímočará, v podání klidného hlasu zpěvačky Lindeman, melodicky snad dokonce dětské ukolébavky připomínající “Tried to Tell You”. Těch skvělých momentů je tu ale více.

Jako starší sestra London Grammar

Rytmické cvičení s úžasnou kreativní atmosféru “Wear”, stejně tak i na poměry tohoto alba vážná a dramatická piánová balada “Trust” nebo nejprve minimalistická a poté někde v oblacích poletující “Subdivisions”.

Více popové odbočky “Parking Lot” a “Heart” asi nejsou úplně tou nejvyšší jakostí, které se na albu skrývá jinde, je ale fakt, že jsou to písně, které zaujmou na první poslech asi nejvíce a mohou být dobrou bránou pro nové posluchače. Album je také místy vcelku předvídatelné. Pak se stane, že třeba “Toss” se svými poletujícími syntezátory a zvonivým piánem, člověku zní strašně hezky, ale nějak si je neužije tolik, protože je to sice všechno dokonalé, ale jakoby tomu chyběl kus originality. Je to zkrátka takový až moc typický a standardní zvuk anglofonních indie-folkových a dream popových kapel. Člověku pak neustále vstává na mysl podobnost třeba i s London Grammar a že je dnešní Weather Station vlastně něco jako starší sestra London Grammar.

To je na jednu stranu velká pochvala vzhledem k technické stránce a produkci, na které se podílela zčásti i sama Tamara Lindeman a pomáhal jí Marcus Paquin, který má za sebou asistenci ve studiu pro Arcade Fire nebo The National. Na druhou stranu tohle album zní tak nějak moc „typicky“. Skoro jako takový hudební vzorník dnešního folk-popu a kromě těch London Grammar přijde na mysl i Angel Olsen, Big Thief, Julien Baker a pochopitelně i Florence & The Machine. Když to však je zvládnuto takto mistrně, ani to tolik nevadí a pomyslné váhy se zase začínají převažovat jednoznačně na tu stranu pozitivního dojmu, které album Ignorance vyvolává.

K Ignorance hodně Tamaru Lindeman inspiroval její zájem o ekologii a dopad klimatických změn. A asi to provedla důkladně, protože na novém albu je skutečně slyšet nějaké mimořádné spojení s přírodou a to je pro folkové hudebníky nesmírně cenné. Vsadím se, že v časech pandemie si nejeden z nás uvědomil, jak moc ztrácíme kontakt s přírodou a jak moc vzácný je každý takový výlet do přírody.

Nechtěl bych se tady sice rozplývat nad tím, jak nám ta pandemie vlastně ukázala, že si některých věcí nevážíme a je to vlastně pozitivní – na to mi tahle zpropadená čínská chřipka „zmrvila“ až příliš součástí mého života, ale je fakt, že zrovna třeba obyčejné procházky přírodou jsou teď očistou, za kterou by člověk platil i zlatem, zatímco před pandemií to bylo někdy takové, že člověk tam sice chodil, ale nějak zvlášť ho to nevzrušovalo. Chodil tam spíše se setrvačnosti nebo kvůli tomu, že to chtěl někdo jiný.

Za ekologii, proti korporacím i rozvodům

Tohle album jakoby mělo mimořádný cit pro společenské otázky – kromě ekologie také téma zajetí lidí v sítích mocných korporátních společností, které dnes mají nad námi čím dál větší moc, ale i třeba více přízemní téma rozvodů a rozchodů párů.

V tomto ohledu je velmi zajímavé, jak ač témata na albu nejsou vůbec lehká, album zvukově vyloženě léta v oblacích a uklidňuje. Díky těmto těžším tématům, které posluchači přivážou na nohu těžkou kouli a táhnou jej z těch výšin směrem dolů, se ale tak lehce nestane to, co hrozilo na starších albech Weather Station – že člověk rychle ztratí pozornost a z hudby  Weather Station se stane jen pozadí pro jinou hlavní činnost, kterou si zvolíte vykonávat. To sice není nutně špatné – i tady má hudba své místo – ale jsem si jistý, že pokud je hudba až tak skvělá, tohle by nikdy úplně nemělo nastat.

Nejlepším příkladem je samozřejmě legendární skladatel ambientní hudby Brian Eno a jeho neméně legendární album Ambient 1: Music for Airports. Tahle hudba byla přímo stvořená pro to, aby byla hrána pouze na pozadí, ale stejně vnímavý posluchač je stejně u tohoto alba v naprostém vytržení.

Weather Station bohužel i na Ignorance tento neduh jejich hudby trochu opakují a v určitých momentech se člověk ztrácí a přistihne se, že vlastně tu hudbu už ani moc neposlouchá a dělá nebo přemýšlí nad něčím jiným. Naštěstí je zde však více prostoru pro zamyšlení se nad texty a i když poslouchá jen bokem, pořád ta hudba člověku uklidňuje a vlévá mu jakousi klidnou energii do žil.

The Weather Station – Ignorance

Vydáno: 5. 2. 2021
Délka: 40:42
Žánry: Indie Folk, Barokní Pop, Folk-Pop, Dream Pop, Folk-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Robber, 2. Atlantic, 3. Tried to Tell You, 4. Parking Lot, 7. Wear, 8. Trust, 10. Subdivisions

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Londýnská post-punková kapela Shame vydává po fenomenálním debutu Songs of Praise druhé album Drunk Tank Pink na kterém se Shame ponořují do temnějšího, absurdnějšího zvuku a hlouběji zkoumají, kam až můžou zajít.

Shame pro mě byli jedním z největších objevů, které jsem za doby Music NOW učinil. Dodnes si pamatuji na moment, když jsem poprvé uslyšel píseň “One Rizla”. Svěžest téhle kytarové hudby mi připomínala doby, kdy jsem objevil rané časy Oasis a jejich prvního alba Definitely Maybe spolu s bohatou kolekcí skvělých demo nahrávek a nevydaných písní. Možná znáte ten moment. Je to takové hudební jaro, kdy slyšíte zvuk něčeho, co začíná. U Oasis jsem to slyšel zpětně, u Shame navíc měl člověk v přítomnosti možnost sledovat zrod nové kapely.

Shame (Foto: Pitchperfect PR)
Shame (Foto: Pitchperfect PR)

V roce 2017 mezi všudypřítomnou elektronickou hudbou působili tihle kluci vyfoceni někde na vesnici v oblečení jak po tatíkovi se selaty v náručí, jako zjevení a ještě lépe hráli. Vzdor proti umělosti a chuť na nic si nehrát je v hudbě vždycky ohromně sympatická vlastnost. Už tehdy jsem si ale říkal, že jsem strašně zvědavý, co provedou Shame po tak skvělém debutu dál.

Nadšení z nového objevu opadá, Shame ale dokázali být pořád zajímaví

Nové album Drunk Tank Pink u mě nejprve vyvolávalo rozporuplné pocity, ale nakonec zvítězil dojem pozitivní. Moment úžasu s trochou nadsázky přirovnatelný ke slavné scéně Jurského parku, kdy tým vědců poprvé spatří živé dinosaury, sice tentokrát nepřijde, ale člověk má zároveň tak nějak pocit, že se Shame vydali správnou cestou a přesně takto to mělo být.

Shame se stejně jako mnoho jiných dnešních kytarových kapel dají označit nálepkou “nezávislé”, což pochopitelně tak nějak znamená vždy to, že kapela má dostatek peněz na to, aby nahrála album ve slušných podmínkách, ale málo peněz na to, aby musela být pod nějakým tlakem očekávání. Znamená to vlastně něco jako takovou ideální pozici pro hudební tvůrce, kdy víte, že nevyhladovíte, ale zároveň si můžete dělat vlastně co chcete. Shame tak logicky neměli proč zkoušet vytvořit podruhé stejné album. Navíc posluchači nezávislé scény jsou náročnější a tenhle posun u každého dalšího alba nějak sami očekávají.

Shame se tak vydali do temných zákoutí a snaží se zkoumat to, co dokáží oni sami a vlastně také punk obecně. Shame totiž nezměnili nějak výrazně zvuk tím způsobem, že by si nakoupili nové kytary, zesilovače, efekty a nebo dokonce vyměnili nástroje. Spíše jen na ty nástroje, co hráli minule hrají jiným způsobem, experimentovali s laděním, s technikou hraní na kytary a některé knoflíky možná zkusili otočit na maximum, ať slyší, co to udělá. A jinak samozřejmě zkouší své písně jinak komponovat a volit extrémnější tempa.

“Alphabet” není zase tolik výrazná změna oproti minulému albu, už tady lze ale vypozorovat nějakou větší temnotu, větší hloubku a masivnost kytar. Stojí proti vám velká zeď zvuku a zpěvák Charlie Steen začíná album perfektní řádkou:

“Now what you see is what you get
I still don’t know the alphabet,”

a Shame stejně jako u prvního alba Songs of Praise (2017) velmi rychle zametají námitky na to, že by snad punková hudba v roce 2020 nemohla existovat. “Alphabet” je i na post-punk trochu těžkopádná, ale album zahájí solidně a nekompromisně. “Alphabet” taky svým zvukem chytře staví můstek mezi debutem a současným albem.

Směs skvělých současných, o polozapomenutých kapel

Když se na to podíváme z trochu jiné stránky, dalším rozdílem druhého alba Shame je, jak na tom albu lze více slyšet vliv jiných kapel. Zatímco na prvním albu byli totiž se svým mixem post-punku se špetkou power popu Shame vcelku sví, tady pro rozšíření svého zvuku očividně potřebovali pomoci nějakou větší inspirací od konkrétních kapel. “Nigel Hitter” tak zní dost jako moderní, více popová verze fenomenální post-punkové kapely z Leeds Gang of Four.

Steen si přímo bere ten bizarní, skoro až komediální styl zpěvu Joeho Kinga z Gang of Four, který rovněž slova velice rád prokládal různými citoslovci, které z toho všeho dělaly jak větší šaškárnu, tak vlastně daleko více napínavější věc, protože váš mozek na to okamžitě reaguje, protože ví, že citoslovce jako zde “Pop, pop, pop” do písní obyčejně nepatří.

Shame mají skvělý smysl pro humor a tak člověk přemýšlí, že asi ten název písně vybrali v narážce na předsedu strany UKIP Nigela Farage. Stačí zaměnit “t” za “l” a ostrý vtípek je na světě. Zvukově ale píseň zase tak nezaujme. Jediné, co na ni zaujme jsou krásně znějící detailní kytary s až nečekaně jemným dozvukem jako nějaké rozněžněné dívky.

Na “Born In Lutton” je ale vystřídají kytary znějící naopak jako dítě ulice a to se vzhledem k tématu písně o drsnějších částech Anglie hodí.

“I’ve been waiting outside for all of my life
And now I’ve got to the door, there’s no one inside,”

zpívá zdrceně Steen v překvapivě hodně ponuré písni, kde se členové kapely tvrdě smiřují se samotou, která nastalo po konci turné.

Z “March Day” zní hodně inspirace absurdní, bizarní hudby Talking Heads nebo z novějších kapel Parquet Courts. Ve zvuku ze kterého se málem točí hlava popisují utrápené dny s nespavostí a ten, kdo někdy naspal málo (což asi někdy všichni), asi uzná, že ty melodie znějící jako soundtrack nějaké frašky znějí dost věrohodně vzhledem k tomu, co se člověku v takových ne zrovna milých dnech děje v hlavě.  Vše ještě posiluje start-stop temp, kdy kapela na chvíli úplně přeruší a pak se zase roztočí ten jejich kolotoč ze šíleného oprýskaného lunaparku někde uprostřed Anglie.

“This is the last time Acid Dad”

řve Steen ve zhudebněné marném vyjednávání s drogami “Water in the Well”, která tvoří jakýsi hlavní singl alba a asi se není co divit, protože ze všech písní zaujme nejvíce na první poslech. Steen opět zpívá v mimořádně fraškoidním stylu. Pak přijdou zvláštní řádky:

“Lux upon lux,”

zpívané u Shame již tradičním hlubším hlasem, který střídá řev. Není popravdě jednoduché určit, co “lux” znamená ve slovníku členů kapely Shame. Jednotku světla tím buď nemysleli a nebo nemysleli přímo. “Lux” se ale někde taky používá pro označení luxusních věcí. Tak jako tak to bude asi opět nějaká narážka na neřest mnoha kapel po celém světě. Neřest, která otevírá úplně nové možnosti lidské mysli, ale také zabíjí.

Shame a Bulgakov jako milovníci drog a bizarní frašky života

Nemůžu si pomoci, ale na tomto albu albu Shame je něco bulgakovského. Třeba Shame od Bulgakova nečetli ani řádku, ale tenhle fenomenální a vedle velikánů Dostojevského, Gogola nebo Puškina, trochu nedoceněný ruský spisovatel, tak nějak prostupuje rock’n’rollem skrz na skrz už od doby, kdy Mick Jagger po přečtení jeho nejslavnějšího díla Mistr a Markétka napsal “Sympathy for a Devil”. Vždycky jsem říkal, že Bulgakov vymyslel rock’n’roll už před tím než existoval.

Bulgakov ostatně žil dost jako rocková hvězda, bohužel tedy dost utlačovaná. Byl ale znám minimálně pro několik věcí, které dost připomínají pozdější oblíbená témata rockových písní: závislost na morfiu, obhajování existence Ďábla (Satana), témata čarodějnic, mysteriozního cirkusu, oslava absurdity a bizarnosti života, oslova frašky nebo totální výsměch autorit.

Při řádce “Lux Upon Lux” jsem si vzpomněl na tuhle část z Mistra a Markétky (nemohl jsem jí najít v Češtině, tak odpusťte můj neohrabaný překlad z Angličtiny):

„Ale laskavě zapřemýšlejte nad touto otázkou: Co by si vaše dobro počalo, kdyby zlo neexistovalo? A jak by vypadala Země, kdyby všechny stíny zmizely? Koneckonců, stíny vrhají věci i lidé. Zde je stín mého meče, ale stíny také pocházejí ze stromů a živých bytostí. Chcete zbavit Zemi všech stromů a živých věcí jen kvůli vaší fantazii, která si chce užívat nahého světla? Jste hloupý.“

Ač je tedy přemýšlení nad “co tím chtěl básník říci” občas dost obtížné a třeba je vysvětlení chybné, je to vlastně také dobré, protože se člověk i chybným vysvětlováním aluzí velmi vzdělává.

Román ruského spisovatele Michaila Bulgakova byl napsán v Sovětském svazu v letech 1928 až 1940 za Stalinova režimu. Cenzurovaná verze vyšla v moskevském časopise až 26 let po Bulgakově smrti v letech 1966–1967. Rukopis byl knižně vydán až v roce 1967 v Paříži. Do oběhu se šířila samizdatová verze, která obsahovala části vystřižené oficiálními cenzury,

The Master and Margarita | Eva the Weaver | Flickr

Příběh se týká návštěvy ďábla v oficiálně ateistickém Sovětském svazu, což samo o sobě vytváří mnoho bizarních situací. Mistr a Margarita kombinuje nadpřirozené prvky se satirou, černou komedií a filozofickou teologií. V jedné časové ose ukazuje ďábla v komunistické Stalinově Moskvě, v druhé Ježíše a Piláta Pontského ve starověkém Římě. Bulgakov vpodstatě ukazuje, jak je na nadpřirozeno krátká jakákoliv státní byrokracie a přestože se ďábel chová surově, nemůže si člověk pomoci a jak je na něj státní aparát krátký, cítí k němu i určité sympatie.

“Snow Day” má nejtemnější zvuk alba. Sloce vévodí špinavá basa, zprava, zleva škvrčí kytary a Shame se dotýkají skoro industriálního zvuku. Člověk má pocit, jakoby se ve sněhu procházel kolem starých, opuštěných továrních hal. Najednou se píseň změní v drtivou sílu, která se na vás valí a nejde zastavit:

“And everything comes together at once
It looks just like the ocean
And you wanna just dive in
It’s the most beautiful thing you’ll ever see”

Konec písně, kdy je představeno vlastně už třetí tempo písně je pak mimořádně působivý. Atmosféra písně vás v tento moment musí okamžitě pohltit. Shame ví, že to s čím se potýkají, je silnější než oni a své pocity bezmoci velmi dobře přenesli do své hudby. Drogy dokážou otevřít člověku dveře do tajného světa, které vám dávají netušené možnosti, ale můžou jimi velice snadno přijít také i zlí démoni.

“Human, for a Minute” je asi nejblíže milostné baladě, jak se Shame mohou dostat. Tahle píseň je jedna z těch, která se vám nejspíše bude líbit při prvních pár posleších, ale pak naopak omrzí a zdá se být příliš dlouhá. A zvláště po “Snow Day” s divokými změnami.

Shame ztratili kus vlastní identity, ale inspirace jinými kapelami jim dovolila jít dále

V této tématice punkové “romantice” se pak pokračuje i v “Harsh Degrees”, ale aby nebyl posluhač málo zmaten, ještě předtím je tu parádní “6/1”. Dle Steena zrovna tenhle song se málem do alba nevlezl. Ale zaplaťpánbůh. Je to drsná, šílená, ale zato pořádné výživná jízda, přechod do možná i vrcholu alba “Harsh Degrees” je navíc dost hladký a můžeme se radovat, že nejlepší kousky si nechali Shame až na druhou polovinu alba.

“6/1” je takové “One Rizla”, ale v drsnějším podání. Zatímco ve “One Rizla” zpíval Steen: “I’m not much to look at, I’m not too much to hear, But if you think i love you, they you had a bad idea”, tady zpívá (teda spíše zase prostě řve) rovnou asexuální hymnu:

“I do not seek man
Nor women neither
No, nor woman neither”

Je to opravdu velkolepá smršť, která nenechá člověka chvíli vydechnout, kde se Shame vydávají se svým exotickým tempem písně, někde blízko těch vůbec nejkrajnějších stylů kytarové hudby jako mathcore.

“Station Wagon” je oproti tomu vlastně až moc normální. Je to takové decentní uzavření toho cirkusu s ďábelským úsměvem, kdy obecenstvo ještě neví, že je vystupující okradli.

Jakožto posluchači se ale můžeme cítit naopak obohaceni, protože Shame dali do alba snad ještě větší intenzitu než minule. Problémem tohoto alba tak zůstává hlavně jeho neoriginalita pro opravdové znalce post-punkové scény. Podstatná čas alba je totiž vážně jen o tom, že Shame vlastně jenom rozjíždějí velký mixér, ve kterém spojují kousky již existujících kapel, často navíc velmi kultovních pro fanoušky tohoto stylu. Pro ty, kdo však nejsou v post-punku až tak doma je tohle album jedno z perfektních začátečnických substancí, po které může nastat těžká hudební závislost, která naštěstí nezabijí, podle toho, co tvrdí věda, spíše naopak.

Není tu pak ta jednoduchost, přímočarost a přirozenost debutu, která se pojila taky s větší chytlavostí některých písniček. Je v tom ale poznat velikost a také nějaký umělecký podpis. Shame už nejsou “jen” punkeři, ale za pomocí producenta “velkých ryb” Last Shadow Puppets nebo Florence and The Machine Jamese Forda jejich možnosti tohle album rozhodně rozšiřuje do dalekosáhlejších a různorodějších hudebních končin, do kterých se mohou vydat tihle londýnští nesvazatelní kluci příště.

Shame – Drunk Tank Pink

Vydáno: 15. 1. 2021
Délka: 41:35
Žánry: Post Punk
Rozhodně musíte slyšet: 1. Alphabet. 3. Born in Luton, 5. Born In Luton, 6. Snow Day, 9. 6/1, 10. Harsh Degrees

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Madonně se na Madame X pořád daří posouvat hranice popu i přes šedesátku na krku a špatnou kondici hlasu Skoro jakoby to měla...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com