Denní archiv:21.4.2021

  • Před pár dny vyšla nová píseň Micka Jaggera a Davea Grohla s názvem “Eazy Sleazy”. Dostalo se to dokonce do našeho veřejnoprávního rozhlasu, kde to moderátoři představovali jako nějaký veledůležitý počin a s vážným hlasem sdělovali, jak se píseň staví proti odpůrcům vakcín se stejně vážným tónem, jakoby snad oznamovali jmenování dalšího českého nového ministra a nebo oznamovali nějaký zásadní zvrat v pandemii díky novému převratnému vědeckému objevu.

Ale nejsou v tom sami. Politika vyvolává vášně. Mainstreamová média jsou tak vždy strašně rády, když do něčeho můžou politiku narvat, protože to pak máte okamžitě kliky, reakce, příznivce jednoho a druhého tábora, co se servou v diskuzi a zatímco se diskutující hádají nebo alespoň klikají, vám na webu narůstá velice cenný čas návštěvníků strávený na webu. To se pak hezky ukazuje v grafům potenciálním zájemcům o inzerci. A už jenom samotné kliknutí je politikou vždy snadno vynutitelné.

V písni se vyskytuje jedna sloka o konspiračních teorií bláznů, netřeba z toho dělat velkou politiku

Co, že v té písni je za tak důležitého, že to tak slavnostně oznamovali dokonce i na Českém rozhlasu? Kromě zpívání o nových digitálních trendech, kterým v době pandemie stoupla obliba (hovory na Zoomu, TikTok, sledování video lekcí o vaření…) se v poslední sloce si Jagger s Grohlem (beru to tak, že je text dílem obou, i když nevím, kdo se konkrétně postaral o tuto sloku) dělají legraci s některých konspiračních teorií, které se dneska hodně probírají.

Jagger zpívá, že Bill Gates je v jeho krevním oběhu, čímž naráží na šílenou teorii o mikročipech ve vakcínách. Pak se zmiňuje ještě o píď šílenější teorie lidí, co věří v placatou Zemi, pak klasiku v podobě lidí, co nevěří v globální oteplování, věří v druhý příchod Ježíše Krista a nakonec v mimozemšťany a tzv. „deep state“. Čili v podstatě takový text, který by si mohli dát jako znělku pan Grygar a jeho klub skeptiků Sisyfos. Jagger si vlastně dělá legraci jen z pár bláznů. Humor má být někdy drsný, tak proč ne. Není to ale žádné bůhvíjaké hrdinství. Kdo by ale s Jaggerem nesouhlasil.

Snad tedy až na to úplně poslední. „Deep state“ je vysmívaný pojem, protože byl spojován s Trumpem a jeho příznivci a vše, co bylo spojováno s tímto oranžovým ex-prezidentem USA je oblíbeným terčem vtipů. A očividně i po jeho odchodu. „Deep state“ se dá chápat různými způsoby, ale má to být nějaké neviditelné zakořenění určitých principů v americké politice za účelem udržení moci a zisku (někdo říká např. že bude díky tomu vždy ochráněna Wall Street, že se vždy a za každou cenu pojede údajně vydělávající válečná mašinérie, že velká média nechtějí, aby lidi znali některé špinavé pravdy o politicích, někteří přičítají „deep state“ na vrub dokonce třeba i kauzu Jeffreyho Epsteina a Lollita Island).

V tomto ohledu je trochu škoda, že zrovna Mick Jagger, symbol vzdoru papouškuje narativy CNN ve stylu „vše, co je nějakým způsobem spojováno s Trumpem musí být špatné a není to pravda.“

Třeba fakt, že se různí technologičtí giganti, další velké firmy a některé americké velké mediální společnosti de-facto domluvili na tom, že nebudou dělat něco, co povede k Trumpovu zvolení a že měl Trump vlastně pravdu, když tvrdil, že se proti němu domluvilo mnoho lidí – a ještě se k tomu mají tu drzost otevřeně přihlásit v magazínu Times ve článku “The Secret History of the Shadow Campaign That Saved the 2020 Election” – to mi zase tak moc k smíchu nepřipadá. Ale je fakt, že ve spojení s UFO jak se do tohohle vágního pojmu nacpe všechno možné, trochu legrační je.

O to ale nejde.

Jsou to lidi, co dokázali mnoho, ale ne bohové, co vyřeší všechny problémy světa

Škoda, že tyhle všechny řeči okolo politických témat, o kterých se skvěle hádá v diskuzích zastínily fakt, že ta písnička je vcelku průser. Tedy alespoň na to, že je to spolupráce takových dvou hudebních borců. Trochu se tím vysvětluje i to, čemu se před pár lety všichni strašně divili. Proč s Daveem Grohlem a Foo Fighters odmítl spolupráci na písničce David Bowie. Dave Grohl je zkrátka pravý hudební „entertainer“. Je to strejda, který občas u piva na grilovačce vypustí geniální myšlenku a o pár hodin později skáče placáky do bazénu a pak se málem udusí smíchy, když vzpomíná na hlášky z Účastníků zájezdu. Na své si Grohla přijdou tak nějak všichni, akorát ne vždycky.

Pod videem se však objevilo k mému překvapení poměrně dost negativních hlasů, patrně od amerických hudebních fanoušků nikoliv kvůli tomuhle, ale nedostatečné aktivistické stránce v písni. Tyhle vtípky pro ně nebyly to pravé ořechové, zvlášť když se Jagger s Grohlem jenom malinko opovážili naznačit, že je současné omezení již taky trochu serou.

Exemplární názor vysvětlující pohled dnešního běžného západního mladého člověka identifikujícího se v lepším případě jako buď progresivista, v horším jako marxista, představuje komentář jistého uživatele YouTube Luka Tylera, který zní v překladu: „Co SKUTEČNĚ nechápu, je důvod, proč tito hudebníci nepoužívají svou moc k řešení konkrétních skutečných problémů ve světě, jako je policejní brutalita, systémový rasismus, změna klimatu, Donald Trump… atd. Místo toho si stěžují na virus, který se vzal po celém světě, který byl mimo naši kontrolu, a stěžují si na očkování lidí a „nutnost nosit masku“ a „svou svobodu“ ..?“ 

Proč je tomu tak, jak píše tento člověk? No možná právě protože jsou to skvělí hudebníci! Se vším respektem k nim, většina z nich nedokončila ani střední školu (jako třeba zrovna Dave Grohl). A někteří by od nich přitom chtěli, aby přednášeli veřejnosti o největších společenských problémech, které naše společnost už řeší léta, ale nenašli jsme na ně snadná řešení?

Většina lidí není hloupá a samozřejmě jim nebude věřit. Vědí, že mnoho ze slavných hudebníků strávila polovinu svého života nosem v kokainu. Nic proti tomu, proč ale sakra velká část západního světa věří, že celebrity mají nějakou magickou moc zachránit tenhle svět? Je to skoro jako ujíždění si na nějakém podivném fetiši celebrit. Přes svůj talent to nejsou žádní bohové a nejsou nutně víc než mnoho lidí kolem nás.

Mohou bavit lidi podobně jako stadionové rockové kapely, mohou je inspirovat jako někteří alternativní hudebníci, nejvyšší, čeho se mohou dostat, je dostat posluchače do nějakého bodu osvícení, do kterého ho dostanou svým uměním jako někteří špičkoví hudebníci. Některá hudba měla i skvělý politický, teologický a nebo filozofický podtext. Málokdy to ale bylo vynucené nějakým aktivismem.

Leonard Cohen si neřekl před tím než šel napsat “Hallelujah”, že by rád konal dobro a rozšířil povědomí o křesťanské mytologii. Bohužel od dob Johna Lennona, je z nějakého důvodu mnohými vyžadováno, aby zastávali hudebníci roli aktivistů a nebo rovnou aby se stavěli do role jakýchsi stínových politiků. To možná ukazuje na to, že to politici dělají blbě. Nám to jako společnosti ale dvakrát nepomůže. Spíše nás to ještě rozhádá, protože velká část společnosti se postaví na hlavu a nebudou poslouchat celebrity. A mají na to plné právo.

Co totiž můžou reálně dobří hudebníci, co umí psát písně nebo hrát na hudební nástroj vědět o tom, jak vyřešit policejní brutalitu a změnu klimatu? A tak nejlepší, co můžete získat, je Roger Waters sledujícího po nocích Al-Džazírou a poté přednášejícího svým návštěvníkům koncertů a dokonce i dalším hudebníkům o tom, jak by neměli podporovat Izrael a naopak měli podporovat Palestinu. Tu, která denně potlačuje lidská práva a jejich vůdci sní o vyhlazení Izraele. Je vždycky hezké slyšet jejich názor, ale dával bych osobně větší váhu raději názor některých neslavných chytrých nebo zkušených lidí z mého města než Jaggera, Grohla, Waterse. A to si zrovna těchto hudebníků vážím hodně. A dokonce nejen po hudební stránce, ale i lidsky.

Někdy bychom je ale poslouchat měli!

Smáli jsme se Rickymu Gerveimu, který řekl něco podobného, ale samozřejmě v trefnějším podání: „Většina z vás jste ve škole strávili míň let než Greta Thunbergová, tak si vemte svou malou sošku, neopovažujte se veřejnost poučovat o čemkoliv, poděkujte Bohu a táhněte do p***le,“ ale přitom to byla tak trefná poznámka. A ani náhodou nebyla jen pro Američany. U nás jsou sice populární spíše opačné názory, ale to nemění nic na faktu, že čekat od hudebníků nějaké názorové vedení je dost podivné.

No dobře. Ale teď je třeba hodit brzdu. Chyba by totiž byla je neposlouchat vůbec. Pokud někdo píše oblíbené texty o životě, pak má nejspíše nějaký dar vyjadřovat to, co si mnoho lidí bere za své t, že to pak vříská na celé kolo doma nebo před pandemií na koncertech. Může to být třeba i docela nesmyslný text jako “Don’t Look Back In Anger” od Oasis, ale je v něm něco, co lidem připomíná vzpomínky nebo jejich problémy. Takoví textaři pak skutečně můžou svůj dar komunikovat využít v jakousi reklamu daného problému. Písně se šíří rychleji než kdejaký čínský virus, a tak šířit povědomí o problému může být skutečně dobré skrze písně.

Možná taky schopnost skládat hudbu má v sobě dar uspořádat chaos v něco, co dává nějaký smysl a jestliže to hudebníci dokážou s tóny, třeba to mohou dokázat i s problémy.

Další dobrý důvod je fakt, že poznali svět z jiného světa než drtivá většina lidi z vašeho okolí. Je sice pravda, že cestování po hotelích a hraní před euforickými fanoušky není asi obrazem toho, jaká je většina světa nebo života, slavní hudebníci žijí v bublině. Ustát to všechno však je těžká disciplína sama pro sebe a musíte být mimořádná osobnost. Navíc právě oni, kteří to zažili ve vlastní kůži, vědí jak může fungovat sláva a mohou tak vidět skrze některé lživé marketingové nebo populistické tahy politiků.

Hudebníci také udělali mnoho dobrého skrze své charitativní koncerty. I kdyby se vám nelíbily koncerty pro Afriku, protože se tam situace za dekády nezlepšila a vypadá to, že se tamní peníze stejně ztrácí v kanálu kvůli místním diktátorům, kteří systematicky ničí tamní země, protože logicky nechtějí mít silné, zdravé a nezávislé obyvatelstvo. Podařilo se ale vybrat miliony peněz na lidi zasažené zemětřeseními, hurikány, cunami nebo dalšími přírodními katastrofami pro obnovení jejich domů nebo základní infrastruktury.

Poslouchejme tedy hudebníky pozorně. Ale nepřežeňme to zase tolik. Jsou to jenom lidé, co to většinou myslí dobře, ale nemají moc indícií navíc, aby věděli lépe než my nebo lidí v našem okolí pod Olympem, kde je ta pravda.

Ač, jak jsem předesílal, píseň “Eazy Sleazy” textem a hudbou za moc nestojí, alespoň to Micku Jaggerovi zpívá pořád parádně. Poslední dobou snad líp než kdy dřív. Proto je ještě větší škoda, že nemá lepší materiál ke zpívání…

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: Cloud Nothings za pomocí Stevea Albiniho dokázali zachytit (nejen) jejich současné rozpoložení naděje i zmaru

Cloud Nothings byla i přes svůj poměrně přímočarý styl stylově vždy poměrně těžko uchopitelná kapela. Jejich druhé album Attack on Memory produkované legendou analogového nahrávání Stevem Albini, mělo v sobě kus post-hardcore, ema, noise rocku a členové kapely, aby nebyli posluchači a hudební novináři zmateni málo, jmenovali jako svou největší inspiraci nikoho jiného než zakladatele heavy-metalu Black Sabbath. Nyní pomalu už uplynula jedna dekáda a Cloud Nothings se vrací opět se Stevem Albinim, avšak je z nich kapela dost jiná.

Cloud Nothings jsou moderní rocková kapela, která si přebírá od jiných kapel leccos. Mnohé z takové té typické definice punku – rychlé bicí, strohé a vysoce zkreslené kytary prakticky bez dalších efektů. I styl frázování slov ve zpěvu se podobá punkovým legendám. Cloud Nothings tak na novém albu The Shadow I Remember velice připomínají třeba legendární The Ramones. Kapela z Ohia však určitě nepatří mezi klasické “ortodoxní” punkery a když na to přijde, nemají problém zariskovat možné opovržení různými nekompromisními hudebními posluchači a proniknout také do mnohem popovějších oblastí. 

Cloud Nothings (Foto: One Beat PR)
Cloud Nothings (Foto: One Beat PR)

Minulé album Last Building Burning tak zdobila jak zběsilost a agresivita, tak i popová melodičnost, chytlavost a velikost refrénů. Nemůžu si pomoci, ale slyším v nich díky tomu také něco například z legend hair metalu 80. let Cheap Trick.

Obdivuhodná proměna vokalisty v pravého frontmana

Punk můžeme ale chápat rovněž jako žánr, který je o svobodě vyjádření, vzdoru, naštvání na svět. Někdo také říká, že je to prostě žánr o lidech a společnosti, ve které žijí. Něco z předem použitých spojení jako “definice punku” nebo “ortodoxní punk” tak mohou při jiných vysvětlení tohoto žánru působit vlastně jako nesmyslná. Jestliže by měla být součástí punku svoboda vyjádření, měla by to být i svoboda uhnout z žánrů bez toho, aniž by někdo jen kvůli tomu začal povykovat, zvedat oči do stropu a tvrdit: “Vy už nejste punk.”

V tomto ohledu si tedy Cloud Nothings udržují i status punk-rockové kapely, pravda ale je, že Cloud Nothings víc než kdy jindy na novém albu The Shadow I Remember připomínají spíše než současné americké kapely, současné indie rockové kapely z Austrálie a Nového Zélandu jako Rolling Blackouts Coastal Fever, The Beths nebo The Goon Sax.

Cloud Nothings očividně velice vyhovuje kombinace drsnosti a jemnosti. Proto výrazně jemnější, pomalejší a popovější album Life Without Sound (2017), dopadlo takřka fiaskem. Jak se však už o rok později dokázali Cloud Nothings v životní formě vrátit zpátky s Last Building Burning, bylo skoro až ohromující. The Shadow I Remember se též vydává ve stínu jakéhosi bonusového alba, či jak jej nazvat, The Black Hole Understands, které bylo vydáno pouze na Bandcampu a hudebně bylo ještě méně punkové a ještě velice melodické.

The Shadow I Remember je v tomto ohledu pokračováním plodného období Cloud Nothings, které výborně navazuje na jejich zmiňované druhé album Attack on Memory s tím rozdílem, že Cloud Nothings působí jako stále silnější kapela. Mnohé z toho je způsobeno proměnou Dylana Baldiho. Ten totiž i na skvělém Attack on Memory působil, při vší úctě, jakoby se k mikrofonu postavil jenom za trest, protože někdo musel.

Nyní se mu ale buďto dost proměnil hlas a nebo na sobě strašně makal, protože je z něj po necelých devíti letech plnohodnotný frontman. Oni taky Cloud Nothings nahrávali album Attack On Memory v době, kdy bylo Baldimu teprve 18 a obzvlášť kluci v tomto období nemají hlas ještě úplně vyvinutý a stále se potýkají se strašákem všech teenagerů, a obzvláště těch, kterým jsou zpěváci, a sice mutací hlasu.

A je to obrovská výhoda, protože zatímco se minule Cloud Nothings museli naučit perfektně hrát, nastavit a perfektně nahrát své nástroje s aparaturou, dnes mají už i hlasovou stránku kapely naprosto plnohodnotnou.

Soundtrack k deštivým pandemickým odpoledním

Na minulém albu se mi moc líbilo, že Cloud Nothings dokázali na posluchače výborně přenést atmosféru patrně přímo jejich zážitků. Asi to nebyla náhoda, protože Cloud Nothings pojmenovali první píseň alba po norském hlavním městě a chuť kapely přenést na vás atmosféru jiného místa (a nebo naopak vás přivést virtuálně za nimi), nemůže být očividnější. 

V otevírací “Oslo” se řeší existenciální otázky. Není to nikterak hluboká filozofická debata, drží se to ale velké otázky, které jsme si všichni někdy položili: Kdo vlastně jsme? Má nějaký důvod, že jsme v té neuvěřitelně shodě náhod zvítězili my? Přes zázrak, že tato planeta je umístěna v ideální vzdálenosti od hvězdy a má kolem sebe ideální štíty v podobě jiných planet až po to, že jsme s těch milionu spermií vyhráli ten závod právě my, se to zdá jako stěží uvěřitelné..

Ale jsou tu taky pokládány více přízemní otázky.

Proč je i přesto, jaké neuvěřitelné štěstí máme, život tady tak těžký? Jsme šťastni ve městě, ve kterém žijeme? V práci, kterou děláme? Ve vztahu, ve kterém jsme? Změníme se ještě v průběhu života, jak budeme dál stárnout?

Cloud Nothings přitom donutí takto hluboce přemýšlet prostými řádky jako:

“Am I at the end or will there be another change?“

(“Skončil jsem už a nebo přijde další změna?”)

To však nic nemění na jejich síle.

Úvodní kytara alba spojená s bublajícím zvukem a pianem je famózní. Běhá z toho mráz po zádech, okamžitě vás to přesune někam do deštivých krajin, Cloud Nothings si nemohli vybrat lepší intro svého alba. Ocenit se musí i upršená fotografie obalu alba, která úplně přesně koresponduje s tím, jak na člověka působí song “Oslo”. Takový punk pro deštivá úterní odpoledne, kdy vám není ani úplně dobře, ani špatně, ale doléhá na vás tíha života ze všech stran.

Nejen kytary, ale i bicí zní na albu opět výborně a jsou tím pravým srdcem další svižné písně s popovými popěvky “Nothing Without You”. Dalším prvkem Cloud Nothings je angažování dámské vokalistky, za kterými by, pokud jsem tedy pátral správně, měla stát Macie Stewart z rockové dvojice OHMME. A pokud se vám její zpěv na této písni líbil, pak se můžete radovat, protože to není naposled, co na albu Cloud Nothings své nové eso z rukávu vytáhli.

“The Spirit Of” je výrazně agresivnější a na rozdíl od “Nothing Without You”, má nečekanou strukturu, kdy sice píseň začne tradiční strukturou sloka-refrén, ale v polovině přijde, jak se říká správně v hudební teorii coda – jakýsi rozšířený závěr skladby, kdy dochází jen k opakování refrénu až do konce. Baldi si na konci skladby i „zascreamuje“ jako v drsném post-hardcore. Chvíli předtím přitom Cloud Nothings zní s dalšími nasládlými popěvky s punkovými kytarami spíše jako nějaká kombinace The Ramones a Cyndi Lauper. Ale přesně tohle Cloud Nothings jsou. Nikdy nevíte, co od nich uslyšíte dále, ale přesto to do sebe všechno nějak perfektně zapadá a na konci tvoří perfektní celistvý obraz.

“Only Light” není ve sloce nijak výrazná píseň. Tím, jak moc hlas Baldiho začal poslední dobou připomínat nebožtíka Joeyho Ramona, je ta nepříjemnost ve slabších chvílích snad i na škodu. Pak ale přijde nápaditější před refrén a hlavně hezký, až překvapivě jemný refrén, který potěší uši.

Cloud Nothings jemně také pokračují. “Nana” je prakticky romantický song. Cloud Nothings se tentokrát přidávají ve více lidech a zpívá vedle Baldiho i basák TJ Duke.

Jak “Nana”, tak “Open Rain” jsou velice chytlavé, můžete ale mít takový nepříjemný pocit, že už jste to někde před tím slyšeli. Připomíná to některé písně z posledního alba Jimmy Eat World a zrovna poloha emo-popu popravdě není úplně nejsilnější stránkou Cloud Nothings. Zní to sice velice hezky a chytlavě, ale nějak si to prostě nemůžete užít. Nevěříte jim to tolik jako jiné písně.

Až “Sound of Alarm” přinese tak chytlavý a povedený refrén, že už prostě neodoláte a poddáte se i téhle více popové části jejich hudby, která zase připomíná s roztomilým hookem po refrénu dívčí punk-popovou kapelu The Regrettes.

„Svět, který jsem znal, odešel pryč,“ zpívají do současného podivného stavu světa trefně Cloud Nothings

“Am I Something” po těch romantičtějších a nebo veselejších částí zase přinese kus existenciálního dramatu a Cloud Nothings se stejně jako na Attack On Memory začínajícím songem “No Future/No Past” stále daří toto téma nevyčerpat. Závěr písně s napůl prosebnými výkřiky:

“Am I something good?
Or just unremarkable?”

“It’s Love” následuje výborně. Je to nejrychlejší píseň a taky nejbláznivější. Má velice veselý podtón, ale Baldi do sloky zpívá death metalovým growlingem, což vytváří směs která je nejen k popukání, ale baví i svou tvůrčí drzostí. Po středně tempových písních, kterých bylo na albu možná až moc “It’s Love” album i přes svou potrhlost výborně oživí.

Na “A Longer Moon” zazní svištivé efekty i temné, hluboké piáno. Píseň výborně navazuje na naprosto skvělý uzávěr alba “The Room It Was”, které zakončuje album podobným způsobem, jakým zakončovali Foo Fighters album The Colour and the Shape s písní “New Way Home”. Jsou to ale Cloud Nothings, kteří volí přeci jen o něco decentnější a melancholičtější závěr alba, který však napíše albu tu pravou tečku.

The Shadow I Remember je v lecčems lepší než minulé Last Building’ Burning. Cloud Nothings mají širší zvukovou paletu, zapracovali výborně do některých písní piáno i dámskou vokalistku. Současné album zase ale v některých momentech, zvláště v části těsně za půlkou ztrácí svou ostrost. Na Last Building’ Burning řezali kytarami Cloud Nothings poctivě od začátku do konce a album bylo správně tvrdé a temné. I přes tu tvrdost ale Last Building’ Burning postupně ztrácelo nápaditost. To The Shadow I Remember se naopak ze slabší části vzpamatuje a přijde ještě dobrý závěr. Last Building’ Burning je však asi více umělecky hodnotnější a originálnější než The Shadow I Remember.

Co je ale na dvojici alb The Shadow I Remember a Last Building’ Burning krásného je, že jakmile si poslechnete album minulé, slyšíte jak z těch černých mraků postupně prosvítá album současné. Třeba “Leave Him Now” jakoby spíše patřila ze současného pohledu do The Shadow I Remember”. Pokud bychom museli nutně zvolit jedno z alb čistě dle zvuku, myslím, že by bohužel pro album současném, stejně nakonec vyhrálo Last Building’ Burning díky těm famózním kytarovým a bubenickým výkonům, které kapela předvedla minule a nyní po této stránce až tolik jako minule neoslnila. Bylo by to ale těsné.

Pak je tu ale aspekt textů, které bodají do srdce, jsou velmi účinné a z doposud již vydaných pandemických alb, jsou Cloud Nothings jedni z těch nejlepších, co zvládli vyjádřit současnou atmosféru. I s méně údernou hudbu tak má vlastně The Shadow I Remember větší dosah než Last Building’ Burning, u kterého nebyl obsah textů vedle hudby vlastně až tak důležitý.

Možná je v tom ale i dnešní doba a The Shadow I Remember je nějakou podobnou očistou duše, jako bylo pro Taylor Swift Folklore. Zní to hloupě, chápu. Ale srovnání těchto dvou alb úplně rozdílných interpretů je na místě kvůli tomu, jak dobře vystihuje náladu obou tvůrců i mnoha z nás. Poslední rok byl jako takové jedno velké deštivé úterní odpoledne, kdy je všude klid, ale zároveň tak úplně není. Steve Albini je známý tím, jak dokáže z kapel dostat čirou přirozenost a je to rovněž jeho velká zásluha, že album má ten dar přesunout vás a pochopit rozpoložení kapely, když jej nahrávala.

Kdy mnoho lidí tvrdí (tedy na rozdíl ode mne), že má více času přemýšlet a poté – a to se nám snad stalo skoro všem – poohlédnout na svůj život z jiné perspektivy, možná trochu širší, kdy nám najednou přestaly připadat tak důležité ty problémy před pandemické éry jako kde si dáme po cestě do práce kafe a jak seženeme lístky do kina, když je tam už skoro vyprodáno a nejsou dobrá místa k sezení.

“The world I know has gone away
An outline of my own decay

This is the end of the life I love”

(“Svět, který jsem znal, odešel pryč / Náčrtek mého vlastního úpadku … Tohle je konec mého života, který miluji.”)

Cloud Nothings – The Shadow I Remember

Vydáno: 26.2.2021
Délka: 32:08
Žánry: Punk Rock, Power Pop, Indie Rock, Noise Rock, Hardcore, Emo
Rozhodně musíte slyšet: 1. Oslo, 2. Nothing Without You, 3. The Spirit Of, 4. Only Light, 7. Sound of Alarm, 8. Am I Something, 11. The Room It Was

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Cloud Nothings za pomocí Stevea Albiniho dokázali zachytit (nejen) jejich současné rozpoložení naděje i zmaru Cloud Nothings byla i přes svůj poměrně...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Na All at Once Screaming Females hodně kritizují dnešní dobu, ale přitom jejich poselství vyznívá pozitivně Indie punk rocková kapela Screaming Females...