Měsíční archiv:Srpen 2021

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Death From Above 1979 na Is 4 Lovers zvládli roli otců i vlastní produkci. Album působí více přirozeně než minulé

I s dvěma kašpárky se dá hrát velké divadlo. Death from Above 1979 patří k nejdůležitějším postavám noise rocku, potažmo i celé indie/alternativní scény a patří také k nové generaci kapel vzniklých na počátku století, kteří se stali velkými pouze se dvěma členy. Čtvrté album a třetí album od pauzy kapely Is 4 Lovers textově z velké části orientované na roli otce v moderním světě, přináší produkční vytříbenost, místy více syrové energie než album minulé, ale také řadu nových zvukových prvků.

Vedle ikonických White Stripes a Black Keys a jejich moderních pokračovatelům z Británie Royal Blood působí Death from Above 1979 trochu jako The Replacements mezi Brucem Springsteenem, R.E.M. a Cheap Trick. Ale to se v hudebním světě občas stává a občas na někoho to nevděčné, zapomenuté místo v historii zbýt musí.

Death From Above 1979 (Foto: deathfromabove1979.com)
Death From Above 1979 (Foto: deathfromabove1979.com)

Death from Above 1979 si ale za svou nedoceněnnost z velké části mohou také sami. Po strhujícím syrovém a naštvaném debutu You’re a Woman, I’m a Machine z roku 2004 hráli dva roky koncerty, ale pak se dvojice nepohodla na směru dalšího poračování hudby kapely a rozhodla se raději nepokračovat dál. Občas se však stane zázrak a i horké hlavy hudebníků občas zchladnou.

Death from Above 1979 opět v módu přeboostěné verze Royal Blood?

A tak se kanadské duo vrátilo v roce 2011 na pódia a začalo pracovat na nové tvorbě. Jejich návratové album The Physical World považuji za jedno z nejzajímavějších alb alternativního rocku v uplynulé dekádě.

Death from Above 1979 se vrátili s velkou svěžestí a do své hudby zapojili popovou melodičnost, která ve spojení s původní syrovostí (i surovostí) jejich hudbu povýšila do nových sfér.

Pak ale následovalo !Outrage is Now, které bylo spíše zklamání. Což o to, !Outrage is Now se docela dobře poslouchalo a bylo zde několik dobrých pecek. Jenže bylo to album rozporuplné. Na druhou stranu na něm zklamala příliš blýštivá, digitální produkce, která nebyla schopna dostatečně reprodukovat naštvanost debutu a také překvapivě podbízivé tvůrčí kroky v podobě chytlavých, ale neoriginálních riffů i příliš podbízivých popěvků (ještě teď špatně vzpomínám na závěr alba “Holy Books”).

Někdo neznalý by si tak místy kapelu i mohl splést s nějakým béčkem Royal Blood, protože kapela tak trochu skutečně zněla — jako přeboostěná verze Royal Blood s kolečkem “distortion” na pedálu víc doprava.

Is 4 Lovers přináší opět kus syrovosti, ale trochu jinak. Nezní to tolik digitálně jako na albu minulém, naopak více přirozeně. Co je ale méně příjemné je ta předvídatelnost riffů a melodií, která z nějaké části zůstala z !Outrage is Now. Zatímco na prvních dvou albech člověk moc netušil, co se stane jak v následujících vteřinách, tak v následujících skladbách kapela neustále člověka příjemně překvapovala a songy se mohly pouštět pořád dokola a alba tak neomrzely jak doteď. Předvídatelnost, která byla patrná již z alba minulého, i na Is 4 Lovers vyústí v rychlejší opotřebování alba.

You’re a Woman, I’m a Machine byla energie, Physical World bylo mistrovské skladatelství a textařství. Alba poslední dvě jsou jako spíše alba značky Death from Above 1979 a chybí v nich více skutečného kreativního umění namísto jakési hudební franšízy. Když už ale jsme dostali franšízu, pak alespoň dobrou a může nás těšit, že dopadla přeci o chlup lépe než minule – i když ne o tolik, o kolik bychom si přáli.

Noise rock na rodičovské dovolené

Stejně jako na minulých albech, i zde jsou pouze vokály, basa se zkreslenými efekty, bubny a klávesy, avšak do všeho je dáno maximum tak, aby i dvoučlenná kapela vytvořila zvuk větší než kapela šestičlenná.

Stejně jako obvykle výborně funguje chemie obou protagonistů. Zatímco Keeler je precizní člen, který si potrpí na perfektně nastavených tónech své basy, potažmo kláves a Sebastian Grainger tvoří i na Is 4 Lovers tu divočejší, více nespoutanou část, kdy spratkovským hlasem zpívá do bušení jeho bubnů.

Is 4 Lovers je textově vcelku strohé albu, ale na druhou stranu výstižné a místy i vcelku vtipné. Ne, že by v minulosti DFA 1979 předváděli nějaké jó velké poezie, ale na některých textech jako například na nezvykle pomalé “White is Red”, dokázali vytvořit velice hezkou atmosféru s příběhem. Tady se jedná často o útržky textů hodící se na nálepky aut nebo sloganů reklam na žvýkačky jako: “I’m free animal,” “Love is action,”One + One is so romantic,” “One + One makes three – that’s magic” apod.

To nemusí být vždycky nutně špatné. Nikdo netvrdí, že hudba nemůže být hlavně zábava, ale zase… Bavíme se o Death from Above 1979 a ti v minulosti ukázali, že umí i texty občas daleko lépe než takovéhle jako z deníčku osmáka na základce. Možná je to problém rockerů, kteří se stanou otci. Prostě někde uvnitř změknou a nebo je to začínající krize středního věku a vracení se do mládí. To ví ale jen Grainger sám.

Možná by nebylo špatné Death from Above 1979 stylizovat jako již zmiňovaná “White is Red” z “Physical World”. Místo toho tady do napumpované hudby zní: “I walk in and the kid starts dancin’ / My heart goes boom-boom-boom,” což by sice bylo roztomilé, ale kdyby to hrálo do úplně jiného hudebního podkladu. Vazbení basy a otcovské dojímání se prostě k sobě nehodí, to ať se na mě nikdo nezlobí a ač jsem si myslel, že by mohlo být zajímavé slyšet, jak se nespoutaná syrovost promění v rodičovský rock, raději bych byl, aby to dopadlo úplně jinak.

Vetší témata do alba prosvítají, ale pouze skrze osobní zkušenosti s nimi o všedních dních.

Nadruhou stranu je nutné vnímat, že se Death from Above 1979 nachází v pasti vzhledem k době, která je velmi podezíravá ke každému, byť jen mírnému náznaku mužské agrese, kapela původně založená na agresi a nadávání. Tohle rodinně založené album obsahující členy rodiny Graingera dokonce i na obalu, je tak vlastně po pokusech z minulého alba vcelku zajímavé. Komentování velkých témat jako vliv sociálních sítí na společnost vystřídaly události, co se dějí člověku v menšímu okolí. Vetší témata do alba prosvítají, ale pouze skrze osobní zkušenosti s nimi o všedních dních. Nakonec. Kdo jsme, abychom Graingera soudili za to, co je aktuálně pro něj důležité?

Autenticita je jedním z nejcennějších vlastností, které současná hudba může mít. Jen zkrátka ten podklad, kdyby to měl více příznačný, ať to nepůsobí tak bizarně… Noise rock prostě není ten pravý soundtrack k rodičovské dovolené a Dominika Landsmana nemusí ani tak moc mrzet, že film podle Deníčku moderního fotra byl již natočen a sestříhán.

Newyorská smetánka vs kanadští umělci: Jak kontaktovat tu nejhorší osobu pro své nekalé úmysly

“Modern Guy” a celé album začíná v hendrixovských zpětných vazbách a kapela se valí kupředu v poměrně těžkopádném, ale drtivém stylu. Grainger se vyrovnává se svou rolí ve společnosti a prakticky obyčejného člověka. Prožívá si takový svůj malý moment konce Trainspottingu a adaptace do konzumní společnosti, přičemž se rozhodne raději než měnit společnost ze svého obláčku, sestoupit dolů mezi obyčejné smrtelníky a měnit malé věci okolo sebe:

“The propaganda is getting to grandmas,”

(“Propaganda se dostává k babičkám”)

upozorňuje Grainger, že politika začíná u každého z nás i členů u naší rodiny (např. tím, že babičky čtou hoaxové řetězové e-maily). Není dneska moc hudebníků, kteří by přiznali, že je třeba změnit se u sebe?

“You can change the world if you change you,”

(“Můžete změnit svět, když změníte sebe.”)

říká Grainger jakoby se snad stavil na kafe k jeho kanadským spoluobčanům Petersonům. Nemusíme ale zrovna vytahovat Petersona. George Orwell v průběhu svého života zažil podobné sestoupení z obláčku, když akcentoval, že všechny ty maličké věci, které se dějí člověku v životě, jsou kolikrát ty věci zdaleka nejdůležitější a jsou to ty věci nejopravdovější, které si člověk musí užít dosyta.

“One + One” svým sexuálním podtónem s agresivní hudbou s typickou mohutnou,, hodně zkreslenou basou Death From Above 1979 zní dneska už skoro jako zastaralá píseň. Takových písní dneska skutečně kvůli celospolečnskému západnímu klima už moc není, protože i když se klidně těmto tématům snažíte vyhnout a jenom prostě zpíváte a hrajete naštvaně, tak vám někdo vyčte, že je z vaší hudby cítit mužská nenávist a té je dneska až moc (jak se to stalo např. v případě zahraničních recenzí na debut londýnské punkové kapely Shame). Je to taková příjemná vzpomínka na staré dobré devadesátky a legendární The Downward Spiral Nine Inch Nails.

“Free Animal” bude jistě peckou naživo na festivalech. Je to jedna z těch písní, která se zdá být nejlepší po prvních poslechu. Pak začne už trochu nudit, ale ikoničnost jí upřít nelze a v diskografii kapely jistě bude tahle hymna svobody vystupovat z řady. Rychlejší a mimořádně dunivá “N.Y.C. Power Elite Part I” naopak nepřestane bavit ani po mnoha posleších. Ta se zdá sice být přeci jen politickou písní, ale věřte tomu nebo ne, skutečně i zde zůstavá Grainger u své rodiny, protože píseň vznikla (podle jeho samotného) jakožto reakce na to, když jeho ženu – filmařku Evu Michon — oslovila bohatá newyorská módní návrhářka, jenž po ní chtěla natočit reality-show o její transformaci z klasického módního návrhářštsví do módního návrháštsví v době internetové.

Na tom by asi nebylo nic špatného, ale dle Graingera chtěla platformu využít především pro to, aby mohla všechny “normální” lidi poučovat o tom, jak mají žít. Tak jí místo dokumentu Grainger složil tuhle karikaturu newyorské elitářky, kterou vybarvuje cynicky vtipnými řádky jako:

“I haven’t carried cash since 9/11,”

(“Nenosím u sebe hotovost už od 11. září”)

a nebo:

“I haven’t eaten cake since last election,”

(“Od posledních voleb jsem neměla koláče”)

přičemž zrovna druhý je se zapojením češtiny a našich ideomů ještě vtipnější než v originále.

Další pecka, která nepřestane bavit je nejagresivnější song alba “Totally Wiped Out”.

Svou chytlavou melodií, ale těžkým zvukem hodně připomíná album The Physical World. Práskavá basa začíná v jednom kanále, přičemž činely bicích hrají původně pouze zleva a vytvářejí tak pocit starých nahrávek Beatles, i když tohle bude vzhledem k textu spíše produkční narážka na The Beach Boys, kteří také často využívali dneska již málo častý styl míchání zvuku, kdy bicí hrály pouze s jednoho izolovaného kanálu.

Death from Above 1979 si toto album produkovali sami a chybu rozhodně neudělali, protože produkce alba zní výborně.

Pak už se ale vše vrátí do normálu a jakmile bicí začnou hrát naplno, již jsou umístěny ve středu. Další zajímavou produkční složku písně tvoří tentokrát mimořádný důraz na vokály. Když řvou refrén jsou modulovány tak zvláštně, že to působí jakoby snad z alba hulákali nějací duchové. Death from Above 1979 si toto album produkovali sami a chybu rozhodně neudělali, protože produkce alba zní trochu jinak než oni i stejně jako oni a stejně tak trochu jinak než ostatní i trochu stejně jako ostatní. Dobře tak mixují mezi známým i neznámým. Předvídatelnou stylizací a méně předvídatelnou stylizací.

V dnešním rocku je velký problém na to najít vhodný kompromis mezi tím, aby zněl zvuk exkluzivně, ale ve vysokém rozlišení. Aby se dosáhlo toho správného zkreslení zvuku a celkového dojmu špinavosti zvuku. Death from Above 1979 se to daří slušně vychytat. Ač album zní, fotografickou hatmatilkou řečeno, velice “ostře”, zachovává si i přes určitou chladnost a sterilnost digitálního zvuku, také kus té správné špinavosti. Když se tu objeví digitální prvky, nepůsobí tu nemístně a zapadají do alba dobře. To se na !Outrage is Now také nedařilo vždycky.

A zrovna následující, pomalejší píseň “Glass Homes” je do té doby nejvíce digitální písní nejen zpracováním, ale i zvukem.

S ospalými vokály na popředí a přízračnými v ozvěně na pozadí, skoro máte pocit, jako byste se přesunuli někam do posledního alba Arctic Monkeys Tranquility Base: Hotel & Casino.

Do takřka plné elektroniky poháněné basovými i hlavním syntezátorem s nějakou tou kytarou na pozadí, ve stylu Tame Impala, pak zavítáte v “Love Letter”. Je ale nutné říct, že tento přesun proběhne až nečekaně hladce a člověk to skoro ani nepostřehne. To je ostatně také dílo slušné produkce alba.

Špinavé ulice jako Robert De Niro

S trojice pomalejších písní na albu mě ale pořádně zaujala až třetí “Mean Streets” – tedy její první polovina se dá počítat jako pomalejší, po té se moc hezká snová piánová balada promění zpět na typické staré Death from Above 1979, jak je známé od debutu You’re Woman, I’m Machine.

Jen zkrátka ten zvuk je nyní daleko mohutnější, grandióznější a exkluzivnější než na tom pořádně syrovém, ale energickém debutu. Jak tak Grainger vzpomíná na Scorseseho stejnojmenný film a nadává na to, že televize dneska nestojí za nic a internet vše zahltil jen: “Just slogans, memes and dick fuck all,” člověk přemýšlí, jestli na něm fakt nejsou už známky stárnutí. Jsou toto totiž skoro takové ty řeči starších ve stylu: „Za nás se chodilo na zastávku 5 kilometrů v -20 °C, protože mrzlo úplně jinak než teď a pak jsme přišli do školy a zaběhli jsme všichni ve třídě stovku pod 11 vteřin.“

Ačkoliv ale hipsterství již pomalu vyšlo z módy, nemá snad Grainger pravdu, že je škoda, že takové filmy nevznikají? Ostatně, kdo to kdy viděl, aby se dnešní mladí tak moc obraceli do minulosti jako dnes. Ten, kdo by na konci 60. let poslouchal hudbu 40. let, byl by asi brán za cvoka. A dneska se přitom vracíme i k hudbě, která je stará klidně i více než 60. let, protože je v ní něco, co v té dnešní schází a stejné je to i s filmy. Třeba takový další kultovní Scorseseho film Taxi Driver je dnes vyhlášeným kultem pro fajnšmekry mezi internetovou komunitou a především mladými muži.

Taxi Driver (1976) - remy_46 фото (41548952) - Fanpop

Jak již bylo řečeno, Sebastian Grainger nepatří mezi ty nejvíce geniální textaře pod sluncem, ale zvlášť na tomhle albu dokáže výborně najít věty, které perfektně vystihují obsah sdělení a mají v sobě kus vtipu nebo pravdy.

Zvlášť filmové znalce, kteří film Mean Streets znají asi pobaví úvodní řádky:

“Mean streets like Robert De Niro
He’s mad for a reason
His reason’s unclear though”

(“Špinavé ulice jako Robert De Niro / Je naštvaný z nějakého důvodu / Ten důvod je ovšem neznámý”)

Píseň přejde skokově z pohodové, relaxační melodie do totálního saigonu a zase zpátky a v pomalém tempu už skončí. Kdo by na úvod čekal nějaký podobný masakr jako byla právě ta divoká pasáž “Mean Streets”, musí se připravit na něco úplně jiného. Na něco, co Death from Above 1979 nikdy nerozjeli v takové míře. V první sloce syntezátory a operou inspirované táhlé vokály mimořádně připomínají Muse, což je vzhledem k DFA 1979 vcelku exotická a nečekaná asociace.

Celá píseň je postavená hodně grandiózně a její produkce postavená opět na mimořádně dunivých, ale velice detailních basech, resp. více technicky řečeno low-endu, je hodně působivá. Trochu zamrzí pouze to, že DFA 1979 měli s touto písní v plánu už jen album důstojně zakončit, ale nic víc, protože potenciál mohl být větší.

Z Is 4 Lovers mám nakonec lepší pocit než z minulého !Outrage is Now! a tak není důvod brečet, i když první dvě alba Death from Above 1979 zůstávají nepřekonaná. Produkce tohoto alba je však velice zajímavá, energie je místy více syrovější, takže je tu tentokrát daleko menší šance, že na neznalce to bude působit jako naštvanější béčko Royal Blood.

Řečeno slovy byznysu, Is 4 Lovers je svým způsobem taková franšíza toho, co Death from Above 1979 již umí s tím, že se zavedly nějaké menší inovace, aby se současný produkt doladi a zase o trochu vylepšili. Alespoň je to tedy franšíza kvalitní, která nepůsobí tak nuceně a působí přirozeně. Asi něco jako IKEA (pardon za tento tupý příměr, ale asi tušíte, co tím chci říct). Větší umělecké hodnoty však hledejme skutečně na albech prvních dvou.

V ideálním světě by zkrátka Death From Above 1979 počkali a spojili obě poslední alba do jednoho s výběrem těch nejlepších písní z obou a byla by z toho další klasika. Ve skutečném světě si ale prostě můžeme užít další album Death from Above 1979 a to se taky počítá.

Death From Above 1979 – Is 4 Lovers

Vydáno: 26.3.2021
Délka: 31:06
Žánry: Noise Rock, Alternative Rock, Dance Punk
Rozhodně musíte slyšet: 1. Modern Guy, 3. Free Animal, 4. N.Y.C. Power Elite, Part 1, 6. Totally Wiped Out, 9. Mean Streets

od Patrik Müller -

Londýnská kapela Shame oznámila podrobnosti o dvou překvapivých koncertech, které odehraje již dnes večer (26. srpna) v Londýně.

“Našemu milovanému městu Londýn s radostí oznamujeme, že dnes večer nehrajeme v hlavním městě jeden, ale hned dva překvapivé koncerty,” napsali Shame ve svém prvním tweetu a poté prozradili podrobnosti o obou koncertech.

Shame nejdříve zahrají v klubu The Old Blue Last v rámci festivalu So Young Magazine, a poté se kapela představí dnes večer v klubu Fabric v rámci akce VICE IRL London Party.

Jedná se doslova o koncert Last Minute, neboť kapela informace o vystoupení zveřejnila na Twitteru dnes v dopoledních hodinách.

Kapela Shame vznikla v roce 2014. Své debutové studiové album Songs Of Praise, kapela vydala v roce 2018. Letos v lednu kapela vydala své druhé studiové album Drunk Tank Pink a letos v listopadu je čeká turné po Velké Británií.

Singl “Water in the Well” z druhého alba Shame ‘Drunk Tank Pink‘:

Autor: Dominik Müller
Foto: Paul Hudson

od Patrik Müller -
Bob-Marley-Ajax
Bob-Marley-Ajax

Nizozemský fotbalový klub spolu s firmou Adidas a rodinou Boba Marleyho představil sadu třetích dresů v barvách asociovaných s reggae hudbou a rastafariánským hnutím. Dresy byly pro tým navrženy poté, co si fanoušci Ajaxu oblíbili kultovní píseň Boba Marleyho “Three Little Birds”.

Hlavní barvou dresu je černá s červenými, žlutými a zelenými detaily. Na zadní straně dresu, těsně pod límcem, se nachází odkaz na ikonickou píseň “Three Little Birds” Boba Marleyho.

Tři malí ptáčci (“Three Litlle Birds”) sedí na symbolu města Amsterdamu — třech křížích svatého Ondřeje.

Samotný Bob Marley byl fanouškem fotbalu, což ve vyjádření připomněla i jeho dcera Cedella Marley. “Jsem nesmírně dojatá, že Ajax převzal píseň ‘Three Little Birds’ a udělal z ní svou hymnu. Příběhy, jako je tento, mě hřejí u srdce a ukazují, jak působivé mohou být písně jako ‘Three Little Birds’. Fotbal byl pro mého otce vším. Použiji jeho slova: fotbal je svoboda,” říkala dcera Cedella Marley.

Od náhodně puštěné písně až po klubovou tradici

Neobvyklé spojení mezi fotbalovým týmem z hlavního města Nizozemska a ikonickou písní Boba Marleyho “Three Little Birds” začalo v srpnu 2008, kdy Ajax sehrál přátelský zápas a paradoxně se to odehrálo na venkovním stadionu v Cardiffu, když hrál Ajax proti Cardiff City FC. Fanoušci Ajaxu byli požádáni, aby po zápase zůstali na tribunách. Aby fanoušky Ajaxu na stadionu zabavili, DJ jim pustil několik skladeb, mezi nimiž byla i “Three Little Birds” a od té doby fanoušci píseň okamžitě přijali za svou a zpívají jí na každém zápase. Píseň je symbol naděje a fanoušci píseň zpívají bez ohledu na skóre.

Dresy lze zakoupit v oficiálním e-shopu Ajaxu Amsterdam. Po spuštění prodeje byl o ně takový zájem, že došlo k výpadku webových stránek.

Ajax však není jediným týmem, který se v letošním roce rozhodl propojit fotbalový dres s hudební legendou. Již v březnu letošního roku na začátku sezóny v americké MLS (americká nejprestižnější fotbalová soutěž) se fotbalový celek Seattle Sounders rozhodl fialovými venkovními dresy uctít památku Jimiho Hendrixe, který právě ze Seattlu pochází.

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

od Patrik Müller -

Watts hrál ve skupině Rolling Stones od roku 1963. Vedle Micka Jaggera a Keitha Richardse byl jediným členem této legendární britské rockové skupiny, který se podílel na všech jejich dosavadních studiových albech, z nichž poslední je coververze Blue & Lonesome z roku 2016.

Již začátkem tohoto měsíce si Watts dal pauzu od nadcházejícího turné po Spojených Státech, aby si odpočinul a zotavil se z lékařského zákroku.

S Rolling Stones nejprve ani nechtěl hrát kvůli jeho původní práci

Ve smutečním oznámení jeho tiskového mluvčího je uvedeno: „S nesmírným zármutkem oznamujeme, že zemřel náš milovaný Charlie Watts. Zemřel dnes v klidu v londýnské nemocnici obklopen svou rodinou.“ Dále dodává, že byl „milovaným manželem, otcem a dědečkem“ a „jedním z nejlepších bubeníků své generace“. V prohlášení je dále prosba o respektování soukromí rodině, členům kapely a kamarádům.

Příčinná smrti není zatím jasná. Charlie Watts se již v minulosti potýkal se zdravotními potížemi. Již v roce 2004 mu byla diagnostikována rakovina krku.

Při prvním koncertě v létě 1962 v londýnském klubu Marquee Rolling Stones neměli stálého bubeníka. Watts původně odmítl pozvání se přidat ke kapele, a dal přednost udržení si pracovní pozici grafika v reklamní agentuře.

Kompilace Charlieho Wattse sestavená z dokumentů o Rolling Stones:

Po půlročním snažení se nakonec podařilo Micku Jaggerovi, Keithovi Richardsovi a Brianu Jonesovi dosadit Wattse do skupiny jako stálého člena.

Watts poprvé vystoupil s Rolling Stones v lednu 1963 v klubu Flamingo v londýnské čtvrti Soho. „I tehdy se odmítl vzdát své práce a teprve v létě téhož roku, poté, co Rolling Stones podepsali smlouvu s Decca Records, se stal plně profesionálem.“

Mezi slavnými hudebníky, kteří téměř okamžitě vyjádřili lítost nad Wattsovou smrti jsou takové jména jako Paul McCartney, Ringo Starr a Elton John, The Who nebo generačně mladší Liam Gallagher, Roy Orbison Jr nebo Nathan Followill (Kings Of Leon).

Autor: Dominik Müller

od Patrik Müller -

Liam Gallagher započal svůj živý comeback písní Oasis “Hello“ s příznačným refrénem: „It’s good to be back, it’s good to be back“ a poté navázal na svou sólovou tvorbu, aby dalšími klasikami Oasis zase skončil.

Možným příjemným překvapením mohla být pro některé píseň Oasis “Go Let It Out“, která byla zahrána v rámci prvního přídavku. Píseň, která byla vydaná v roce 2000 jako první singl ze čtvrtého alba Oasis Standing On the Shoulder of Giants, byla Liamem zpívána vůbec poprvé v jeho sólové kariéře a na živo dokonce poprvé od roku 2002.

Benefiční koncert pro podporu zdravotníků britské NHS byl rozdělen na dva koncert 17. a 18. srpna. Koncert byl odložen již dvakrát. Původně se měl odehrát 29. října 2020, poté v květnu tohoto roku, ale epidemiologická situace ještě stále nebyla příznivá, a tak do třetice vše vyšlo a spolu s Liamem pro zdravotníky, kteří měli na koncert volný vstup zahráli též další britské legendy Primal Scream a mladší generaci britských kapel zastupovali brightonští indie-rockeři Black Honey.

Seznam zahraných písní na první koncertě Liama Gallaghera od začátku pandemie:

  1. Hello (Oasis)
  2. Morning Glory (Oasis)
  3. Columbia (Oasis)
  4. Wall of Glass
  5. Halo
  6. Shockwave
  7. Paper Crown
  8. Why Me? Why Not
  9. Stand By Me (Oasis)
  10. Fade Away (Oasis)
  11. Greedy Soul
  12. The River
  13. Once

PŘÍDAVKY:

  1. Go Let It Out (Oasis)
  2. Acquiesce (Oasis)
  3. Supersonic (Oasis)
  4. Cigarettes & Alcohol (Oasis)
  5. Roll With It (Oasis)
  6. Live Forever (Oasis)

PŘÍDAVEK 2:

  1. Wonderwall (Oasis)

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

od Patrik Müller -
Foo Fighters vs Baptistická církev

Členové Foo Fighters, resp. jejich druhá kapela Dee Gees, kterou založili jak poctu Bee Gees a vydali pod ní album ve stylu disco, projížděla na náklaďáku v bílých oblecích za doprovodu disco hudby kolem skupinky protestujících věřících z kansaské organizace Westboro Baptist Church, která se vymezuje proti homosexualitě, židům, muslimům, ateistům i rockové hudbě.

Členové si tím “zpestřili“ dobu před vystoupení v Kansas City. Za doprovodu disco hudby se kdo jiný než Dave Grohl chytil slova a spustil:

„Dámy a pánové, chci vám něco říct. Protože víte co? Miluju vás! Opravdu,“ řekl Grohl protestujícím při hudbě. „Jak se na to dívám já, miluju všechny. To je to, co máte dělat… Dávám vám všechnu svou lásku a vy byste měli přestat nenávidět. Měli byste tancovat!“ vzkázal protestujícím zpěvák.

Po krátké zastávce se na výzvu policie “disco náklaďák“ zase rozjel a Dave Grohl zpozoroval, že někteří z protestujících začali alespoň lehce tančit do rytmu, což mu udělalo radost. „Viděl jsem že (ona) tančí“ řekl Dave Grohl a poté hned začal zpívat ve stylu Barryho Gibba, resp. Bee Gees.

Již třetí spor s protestujícími

Nebyla to však první zkušenost kapely z touto organizací. Už v roce 2011 se kapela rovněž v Kansasu a rovněž na nákladním voze rozhodla vyjet na protest, ale tenkrát na místo disca zvolili zahrát skladbu vytvořenou speciálně pro tu příležitost — “Keepin it Clean in KC“. Tehdy byli členové kapely oblečeni a přestrojeni parukami jako typická country kapela.

V roce 2015 zase Foo Fighters použili na protestující píseň Ricka Astleyho “Never Gonna Give You Up” a z jejich vystoupení pro členy této náboženské organizace se v Kansas City tedy stává již téměř tradice.

Video z návštěvy Foo Fighters na protestu:

Autor: Dominik Müller

od Patrik Müller -

Alex Turner a zbytek ikonické kapely novodobého rocku Arctic Monkeys údajně pobývali v Butley Priory, bývalé bráně augustiniánského kláštera v anglickém hrabství Suffolk a pracovali tam na dlouho očekávaném dalším albu po Tranquility Base Hotel & Casino z roku 2018.

Podle webových stránek převorství Butley (Butley Priory), místa vzdáleného jen dvě hodiny cesty od Londýna na pobřeží Suffolku, zde skupina v červnu a červenci nahrávala své další, v pořadí sedmé album.

Prokecli to samotní vlastníci bývalého převorství

„Poslední měsíc u nás byla ubytována kapela, která nahrávala album,” začínal příspěvek na webových stránkách tohoto místa.

„Hudebníci milují akustiku Velkého sálu a Kreslírny s obrovskými klenutými stropy. Být při zalévání a pletí zahrady doprovázen kontrabasem, bicí a klavír linoucí se z otevřených dvojitých dveří bylo docela příjemné. Díky, Arctic Monkeys.“

Autor příspěvku si však zřejmě neuvědmil, že nahrávání tohoto alba nebylo ještě oznámeno a mělo být přísně tajné, a tak příspěvek rychle zmizel. Jenže tohle je internet a co je na internetu jednou, již na něm zůstane a tak se celá věc rychle rozkřikla.

Lidé na sociálních sítích příspěvek šířili už v době, kdy byl příspěvek na webu již smazán:

Impozantní stavba byla postavena v roce 1171. Ranulf de Glanville (asi 1112-1190), vrchním justiciárem krále Jindřicha II. a byl sesterskou nadací Ranulfova domu bílých kanovníků (premonstrátů) v opatství Leiston, několik mil severněji, založeném asi v roce 1183. Převorství Butley bylo zrušeno v roce 1538.

Začátkem tohoto roku bubeník Matt Helders prozradil, že kapela se pokoušela o napsání nové desky, ale jako mnoho dalších kapel a hudebníků se museli Arctic Monkeys potýkat s mnoha překážkami během pandemie koronaviru.

Album mělo být již hotové, ale v cestě stála pandemie

Matt Helders řekl: „Jednou z nich (překážek pozn.) je, že nás od sebe dělí moře. Všichni se na to těšíme. V normální době bychom na tom už dělali. Z naší strany rozhodně existuje touha udělat novou desku co nejdříve.“ Helders dále uvedl, že se ve svém domě v Los Angeles „neustále vrtá v mašinkách a syntezátorech,“ mám tady bicí,” řekl a dodal: “Stále se snažím určité věci vylepšovat a studovat.”

Hudebník byl v říjnu 2020 vyfotografován v nahrávacím studiu, což vedlo fanoušky ke spekulacím, že by mohla být na obzoru nová hudba. V lednu pak manažer Arctic Monkeys prozradil, že skupina „pracuje na hudbě” a původně plánovala nahrávat už loni v létě.

„V této poněkud chaotické době kluci pilně pracují a já doufám, že příští rok začnou pracovat na nových písních, nových nápadech, s výhledem na budoucí vydání,“ vysvětlil Ian McAndrew.

Poslední album bylo hodně retro-futuristické a mysteriózní:

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller
Foto: RTP

Chemtrails Over the Country Club je sedmým studivým albem Lany Del Rey, které jakožto další spolupráce s producentem Jackem Antonoffem navazuje na minulé Norman Fucking Rockwell. Lana Del Rey pokračuje na vrcholu svých textařských dovedností a stejně tak hlasově album zvládá perfektně. Chemtrails Over the Country Club je tak další album, na které Lana Del Rey působí velice autenticky a jako skutečná osobnost sebejistá ve svých tvůrčích krocích.

“Dokud se zpívá, ještě se neumřelo,” zpívá se ve slavné písničce Jarka Nohavicy z alba Osmá barva duhy, které bylo nahráno těsně před rozpadem východního komunistického bloku v roce 1989. Jaromír Nohavica v ní barvitě popisuje ze svého úhlu pohledu obyčejně neobyčejnou cestu vlakem přes Český Těšín v časech, které byly místy tvrdé i podivné, ale chýlily se v té době už ke konci.

O více než 30 let později zpívá Lana Del Rey: „Watching the chemtrails over the country club“ a podobnost s Nohavicovým “Dokud se zpívá, ještě se neumřelo,” jsou větší než by se mohlo zdát.

Lana Del Rey (na fotce vpravo)
Lana Del Rey (na fotce vpravo)

Dokonce to zpívá i v podobném stylu psaní písní, spíše písničkářskému a s podobně barvitým popisováním ze svého úhlu pohledu, které vás stejně jako píseň Nohavicy, dokáže přenést přímo na místo a dostáváte tak naprosto unikátní možnost uvidět svět na chvíli očima těchto mimořádně nadaných umělců. Samozřejmě jen za předpokladu, že jste dostatečně vnímaví.

Album z dob podivných, ale pro Lanu Del Rey relativně šťastných

Vzhledem k jejich masové popularitě však lze předpokládat, že s vnímáním kultury lidí to zase tak špatné není a že to lidé (myšleno normální lidé, kteří netráví večery třeba čtením Music Now), jsou schopni také tak cítit – alespoň tedy do jisté míry v porovnání s námi, kteří máme praxi v tom dostat do písní hlouběji a pořádně pod jejich kůži.

O tom, jestli to Lana Del Rey zpívá také u konce nějaké éry a nebo teprve na začátku, to nikdo nevíme. Protože na to ale už zapomínáme, dovolte mi připomenout některé skutečnosti. Okolo půl roku jsme mohli těžko opustit vlastní zemi, okres, město a dokonce i byt a většina z nás se neviděla některé členy rodiny a známé dlouhé, krušné měsíce. 

Míra omezení naší svobody nabrala ještě daleko větší obrátky než po začátku pandemie. Nehodlám zde diskutovat o tom, jak to vlastně všechno mělo být, o tom, že se ale nacházíme stejně jako Nohavica v roce 1988 a 1987, v historicky mimořádné době, však nemůže být pochyby. 

Že šlo (spíše ale stále jde) do tuhého poznáte taky mimo jiné i podle toho, že se někdejší depresivní ikona mladých dívek směje na celé kolo a snaží se všechny okolo rozveselit ve fotce, co vypadá jako setkání kamarádek ze střední po letech.

Kdo by to byl řekl před 9 lety po debutu s názvem Born to Die, že Lana Del Rey bude takové skoro sluníčko našich duší a dokonce něco jako motivátorka, která do písní dá několik docela chytrých, ale i snadno pochopitelných motivačních frází. Nejvýraznější z nich je:

“It’s never too late, baby, so don’t give up”

(„Nikdy není pozdě, tak se zlato nevzdávej“)

Ale zase kdo by řekl, že bude pandemie, medvědům v Kanadě vedro a hodonínsko zdecimuje tornádo… To je prostě život a svým způsobem je nutné jej milovat i s těmito vadami na kráse. 

Jak znělo v jedné reklamě na nejmenovaném dokumentárním kanálu: ”Byly to dobré časy, byly to špatné časy, ale jsou to všechno vzpomínky“ a útěky do minulosti v případě Lany Del Rey jsou starší než Lana Del Rey sama. Již když byla ještě známá pod jménem Lizzy Grant, tak byla posedlá retro módou a retro designem. Že se na minulosti snaží najít neustále nějaké pozitivní věci, je ale věcí naprosto rozdílnou.

Chemtrails Over the Country Club je touto divnou dobou ovlivněné, ale také je to pokračování šťastné epizody kariéry Lany Del Rey, která započala albem Lust for Life a tak nějak vystihuje to, že doba sice byla (a možná zase bude) docela zlá, ale také, že náš život přese všechno pokračoval, protože jinak to ani nejde. Lana Del Rey tak zpívá písničky o svém milostném vztahu, zatímco se tu a tam objevují řádky jako:

„In a second flat, hurry up
‘Cause down in Arkansas the stores are all closed“

(„V druhém patře, pospěš si / Protože v Arkansasu jsou zavřeny všechny obchody“)

Obměna Lany Del Rey v posledních letech se na druhou stranu nesetkala pouze s nadšenými reakcemi, tedy ne v případě prvního alba této éry Lust for Life. Někteří dokonce zvěstovali vyhasnutí její hvězdy. Ale pak přišlo Norman Fucking Rockwell a bylo jasné, že Lana Del Rey zůstává na vrcholu, jen potřebovala aby jí někdo věřil jako skladatel a textařce a stejně jako v případě Taylor Swift se ukázal Jack Antonoff jako správný parťák, který dokázal do kdysi trochu moc umělé hudební postavy, vrátit kus jejich skutečných osobností tím, že vytvořil pro tyto zpěvačky vhodné tvůrčí prostředí.

Vypadalo to jako pohádka se šťastným koncem. Mysteriózně vypadající postava Lany Del Rey, která někdy – když už jsme tedy dneska u těch konspiračních teorií – vypadala a chovala se i na pódiích skoro jako nějaké tajné pokračování projektu MK-ULTRA, se stala skutečnou lidskou bytostí z masa a kostí, u které člověk začal chápat její lidské pohnutky a konečně pochopil, kdo to Lana Del Rey, potažmo Elizabeth Grant, vlastně je. Nepůsobilo to rázem jako módní styl a značka nebo dokonce nějaká loutka hudebního byznysu, ale působilo to dosti opravdově a autorsky.

Šťastné odtržení od reality

Otázkou tedy bylo, jak s tím zamává pandemie. Jak s její kariérou, jak s jejím životem a nutno říci, že Lana Del Rey sice utekla do té minulosti zase o kus více, ale taky z ní vytáhla mnoho pozitivního a snaží se povzbuzovat ty, kteří by mohli být z dnešní situace už značně rozmrzelí. Lana Del Rey je vlastně nyní taková “šťastně odtržená”, nebo chcete-li “pokojně smířená se svou introverzí”.

Album je hudebně a produkčně velice podobné Norman Fucking Rockwell. Jestli je v těchto albech nějaký rozdíl, pak v tom, že Chemtrails Over the Country Club působí po stránce hudební trochu temněji a ještě více zasněněji než je i na Lanu Del Rey běžné. Je to opět album velice tiché a klidné a v kariéře Lany Del Rey bude bráno po letech nejspíše jako znak stabilního rozvoje její kariéry a upevnění jejího uměleckého dědictví.

V úvodní písni “White Dress” Lana Del Rey vzpomíná na svůj život okolo roku 2004, když bydlela u svého prvního přítele v Orlandu na Floridě a navštěvovala konference hudebního průmyslu, aby si přičichla k velkému hudebnímu světu a žila tehdy poslechem tehdejších žhavých rockových novinek jako White Stripes a Kings of Leon. V krásném piánovém podkladu a se zaměřením na detaily v textu, se vyloženě přesunete na Floridu okolo roku 2004 a Lana Del Rey do reproduktorů promítá něco jako svůj bio snímek ve zhudebněné podobě. Co už nevnímáte tolik na několikátý poslech, ale na první poslech vás zaujme okamžitě, jsou ty zvláštní lehce nakřáplé, šeptavé vokály, se kterými Lana Del Rey zpívá. 

Dost připomínají styl zpívání Taylor Swift z posledních alb a zřejmě se tedy jedná o invenci Antonoffa. Je to jeden z těch momentů, kdy Lana Del Rey opouští nadobro svůj starý styl, při kterém zpívala v monotónním hlase plným deprese a dává do svého hlasového výkonu značnou porci skoro až dětského nadšení. Na první poslech to působí trochu neohrabaně, ale roztomile a je to snad hlavní věc, kterou si z písně zapamatujete. Pak už si na to zvyknete a ani vám to zase tak nepřijde.

Samotné použití slova “chemtrails” vystihuje podstatu písní Lany Del Rey, které jsou o žití napůl v realitě a na půl v její hlavě.

Titulní píseň má druh strukturu písně, kdy se začíná refrénem. Samotné použití slova “chemtrails” vystihuje podstatu písní Lany Del Rey, které jsou o žití napůl v realitě a na půl v její hlavě. Že chemtrails neexistují? To je jedno. V její hlavě existují a to je podstatné. Prostě se chodila dívat do Brentwoodu v Los Angeles, kde mají golfové hřiště Brentwood Country Club a představovala si, že letadlové stopy byly tvořeny tajným spiknutím americké vlády práškující obyvatelstvo.

Znovu se vracíme k tomu šťastnému odtržení od reality. Je to z části vtip, dneska vlastně i odvážná věc, protože někteří (twitterová flotila) by nemuseli její přiznání, že věřila v konspirační teorie a hlásí se k nim, zkousnout. Je v tom i kus toho slona v porcelánu, kterým Lana Del Rey někdy je, když se snaží být součástí dnešní popové “woke culture”, ale moc jí to nejde, protože někteří lidé jsou zkrátka takoví, že to sociální cítění nemají tak silné a nedokážou jít s davem, i když by sami třeba chtěli.

“Chemtrails Over the Country Club” je každopádně skutečně monumentální písní především po stránce textové i vokální.

Na “Tulsa Jesus Freak” se vrací elektronické prvky. Alternativně znějící píseň s hlasovým vocoderem vypráví o vztahu Lany Del Rey s poručíkem policie oklahomské Tulsy Seanem Lakrinem známým z některých televizních policejních reality show a také ze sociálních sítí. Protože se s ním Lana Del Rey v průběhu nahrávání alba rozešla, původně píseň měla být optimističtější a měla se jmenovat “White Hot Forever”, ale pak získala temnější nádech, když jí pojmenovala “Tulsa Jesus Freak”. Poučení zní: Nikdy se nerozcházejte se zpěvačkou, když zrovna nahrává album.

Zatímco “Tulsa Jesus Freak” obsahuje takový lehce temný, mysteriózní konec, písnička “Let Me Love You Like Woman” je příjemným relaxem od začátku do konce. Lana Del Rey se zde stejně jako v případě “Chemtrails Over the Country Club” opět tak hodně opatrně dotýká politického tématu, když přemýšlí o tom, jestli se má odstěhovat z LA nebo ne, ale zase se dostaneme k tomu, že se nyní nachází v nějaké šťastné epizodě jejího života, kdy je dostatečně sebevědomá a vyrovnaná na to, aby se cítila dobře prakticky všude.

Textařský je Lana Del Rey na vrcholu

“Wild at Heart” může odemykat potenciální problém tohoto alba, které může být pro někoho prostě moc klidné a nudné. Album je dokonce i v porovnání s už tak vcelku dost klidným Norman Fucking Rockwell hodně tiché. Ostatně i jeho mastering je proveden tak, že pokud nemáte zapnutou normalizaci hlasitosti, musí se vám zdát abnormálně tiché nejen díky instrumentalizaci, ale už jen kvůli úrovním decibelů, resp. LUFS. Jednotlivé písně mají dokonce dost nevyrovnanou hlasitost a jedna píseň je dost tišší než jiné. Na Norman Fucking Rockwell  byly přeci jen výraznější a řekněme více hitové momenty jako lehce rocková “Venice Bitch” nebo tropické disco “Doin’ Time”.

Country zpěvačka Nikki Lane na “Breaking Up Slowly” zapadne do alba výborně a je jeho příjemným zpestřením a její ústřední řádek:

“It’s hard to be lonely, but it’s the right thing to do…”

(„Je těžké být sám, ale je to správná věc“)

se do alba nesmazatelně vryje a tyhle dvě se spolu v duetu doplňují naprosto perfektně.

Kromě samotné narážky na chemtrails ostatně na albu není ani tolik vulgarit a sexuálních narážek jako na minulých albech a Chemtrails Over the Country Club je celkově takové odměřené album. Vůbec to ale nevadí, protože album má styl a takovou správnou noblesu. Jen prostě není pro poslech při každé příležitosti.

Textařsky je Lana Del Rey na vrcholu. 

“It’s dark, but just a game
So play it like a symphony”

“I’m on the run with you, my sweet love
There’s nothing wrong contemplating God”

“The cameras have flashes,
they cause the car crashes
But I’m not a star”

(„Je to temné, ale je to hra / Tak jí hrej jako symfonii“)

(„Jsem s tebou na útěku, moje sladká láska / Není nic špatného na tom rozjímat o Bohu“)

(„Kamer problikávají / Protože auta bourávají / Ale já nejsem hvězdou“)

To jsou všechno ukázky perfektních textů, které by obstály i jako samostatné básničky. Největší silou Lany Del Rey a Jacka Antonoffa je ale, jak pracují naprosto výborně s jazykem a jak slova zapadají do hudby naprosto precizně svou délkou i kombinací souhlásek a samohlásek.

Z druhé poloviny alba se musí vyzvednout hlavně píseň “Dance Till Wie Die”, která mezi těmi hezkými cajdáky vystupuje jako zdaleka nejskromnější, ale také nejpůvabnější, když pro tuhle album typickou pianovou baladu naruší springsteenovský saxofon, který jakoby zde pronikal z tehdy chystaného, dnes již vydaného alba Antonoffových Bleachers Take the Sadness Out of Saturday Night.

Dvojice písní jdoucí po sobě “Not All Those Who Wander Are Lost” je další z povzbuzujících písniček na tomto albu a inspirace populárním Tolkienovým citátem ze Společenstva prstenu samozřejmě potěší. “Not All Who Wander Are Lost” and “Yosemite” se omezí prakticky pouze na kytaru a hlas a ještě trochu velice jemných ručních bubnů.

Další perfektní spojení, které lépe vymyslet nešlo, je spojení s talentovanou indie rockovou písničkářkou Wayes Blood a indie popovou/desert rockovou Zellou Day. Poslední tóny piana doznívají a člověk z toho má zase jednou dobrý pocit, že kariéra Lany Del Rey nabrala ty správné obrátky.

Připomíná to trochu Quentina Tarantina a jeho Tenkrát v Hollywoodu. Dílo někoho, kdo prostě umí a nepotřebuje šokovat všechny okolo. Jen prostě ukazuje co umí. Jako truhlář, který po několika letech perfektně ovládá své rukodělné práce. Je třeba stejně jako u minulého alba vyzdvihnout vokály. Na můj vkus byla jejich produkce na tomto albu sice někdy až přehnaně syrová a Antonoff se naschvál snažil jít proti proudu znetvořením nahrávky perfektní studiovou technikou, což pak vyústilo v trochu divné použití vokodéru na “Tulsa Jesus Freak”, ale hlasový výkon Lany Del Rey zůstal skvělý jako na minulém studiovém albu.

V minulosti ohledně hlasu Lany Del Rey panovaly velké pochybnosti kvůli velmi nepovedeným živým vystoupením, ale v jejím případě to bude nejspíše hodně věcí trémy, protože ač je studiová technika velice mocná, zázraky s ní pořád neuděláte a kdyby byl na každé písni použit auto-tune, zvlášť v téhle folkové a poklidné atmosféře alba, by to muselo jít poznat.

Lana Del Rey – Chemtrails Over the Country Club

Vydáno: 19.3.2021
Délka: 45:28
Žánry: Dream Pop, Folk Pop, Americana, Country
Rozhodně musíte slyšet: 1. White Dress, 2. Chemtrails Over the Country Club, 6. Dark but Just a Game, 10. Dance Till We Die

od Patrik Müller -

Baskytarista Irské skupiny U2 Adam Clayton v novém rozhovoru prozradil, že on a zbytek kapely, kterou tvoří také kytarista The Edge a bubeník Larry Mullen Jr. by 61 letého zpěváka podpořili, kdyby se rozhodl pro sólovou desku. Hovořil také o tom, jak kapela trávila čas pandemie.

V posledním díle podcastu Rockenteours Clayton řekl: „Kdyby Bono chtěl odejít a natočit sólovou desku, podpořil bych ho v tom a určitě i všichni ostatní.“

U2 na home office

Adam Clayton také naznačil, že skupina z hlavního města Irska vydá několik akustických nahrávek, a upozornil na jejich chystaný filmový soundtrack.

Řekl: „Ve výzvě jsme nahráli akustické verze některých skladeb z našeho repertoáru v různých tóninách a tempech. Máme skladbu v chystaném filmu Zpívej 2 (Sing , nový animovaný film od Universal Pictures, pozn. red.).” V září Edge prozradil, že před pandemií koronaviru pracoval na nové hudbě.

Spolu s Bonem byli v rodném Dublinu a psali nový materiál, než se během lockdownu vydali každý svou cestou.

U2 vydali v březnu záznam písně Raised by Wolves z vystoupení v rámci iNNOCENCE + eXPERIENCE Tour v Paříži:

Řekl: “Ve skutečnosti jsem pracoval na nových písních s Bonem a… Rozhodoval jsem se, jestli pojedu do Dublinu, nebo pojedu do Kalifornie, kde byla moje žena, tak jsem se rozhodl pro manželku, což si myslím, že bylo správné rozhodnutí, protože doslova během dvou dnů zrušili všechny lety do Ameriky, takže jsem se tam vplížil a strávil první část lockdownu s manželkou Morleigh v Kalifornii a pak jsem přijel do Dublinu na začátku května a chvíli jsem byl v Dublinu … Měl jsem velké štěstí … celkově jsem se cítil jako jeden z těch opravdu šťastných.”

Členové kapely používají stejně jako mnoho lidí na home office k udržování kontaktu aplikaci Zoom, ale ukázalo se, že i pro ně může být výzva naučit se s tímto videokonferenčním softwarem pracovat.

Edge vtipkoval: „Jsem známý jako technologický génius, ale v podstatě je to proto, že vím, jak opravit tiskárnu. To je asi tak rozsah mých technologických dovedností, ale když řeknu, že mě to staví na úplně jinou úroveň než všechny ostatní v kapele, mělo by to vysvětlit, s čím máte tu čest. Takže ano, někdy to bylo náročné.“

Autor: Dominik Müller

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Chemtrails Over the Country Club je sedmým studivým albem Lany Del Rey, které jakožto další spolupráce s producentem Jackem Antonoffem navazuje na minulé Norman Fucking...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Návrat do budoucnosti Charli XCX. Na albu Charli se vzpomíná na minulost i představuje budoucnost popové hudby Charli XCX vydává své třetí...