Měsíční archiv:Listopad 2021

Řezník Český slavík

Návrat předávání cen Český slavík ve mně vyvolával dost velké otazníky. Tenhle večer se odehrával vždycky ve více méně stejném duchu a 10 let se nezměnilo pořadí na prvních pozicích. Slavík je anketa popularity a tak to vždy bylo ocenění o tom, kdo z českých zpěvaček, zpěváků a kapel má jednak nejpočetnější fanouškovskou základu a také čí fanouškovské základně tato akce není ukradená a odhodlají se investovat peníze či letos spíše jen čas, aby jejich oblíbence viděli v hlavním vysílacím čase na TV Nova. Fanoušci některých hudebníků jsou totiž natolik ohleduplní, že raději ušetří svým oblíbencům toto trápení.

Jak to tak bývá, když je někde moc velká nuda, objeví se dříve nebo později někdo, kdo začne dělat i to, co by normálně nedělal. Slavík mi tak připomínal hodiny na základce a na střední. Čím větší nuda v nich byla, tím větší byla šance, že někdo začne lít vodu do kapuce spícího žáka v lavici před nim nebo svítit vyučujícímu do očí světlem odraženým od pravítka, či začne vymýšlet jiný důmyslný trik, jak přivést jedinou autoritu ve třídě k pokraji šílenství. Když nad tím tak přemýšlím, Český slavík mi vlastně připomíná hodiny na základce doopravdy hodně.

Když je moc velká nuda, vždycky se najde narušitel. Ať už je to Žito, Ortel, Řezník nbeo Janeček

Někdo tam něco vykládá a ti před ním jenom zívají. Pak dostanou ti, co zívali prostor se předvést. A u tabule toho většinou moc nepředvedou. Nakonec se tedy najde někdo dostatečně sertivní na to, kdo tuhle všeobecnou pakárnu přestane akceptovat a začne jí nějak nabourávat. Ti klidnější si v hodině najdou vlastní zábavu, ti s více exhibicionistickými sklony začnou dělat cokoliv — co si tak vzpomínám, oblíbené bylo mimo již zmíněné třeba vydávání zvířecích zvuků nebo opakování různých filmových replik.

Slavík se tak někdy stal oblíbeným „open mic“ pro ty, kdo chtěli vyvolat kontroverzi. Hodně se řešil třeba incident Žito 44. Vzpomínám si, že následující pondělí a ještě snad celé následující dva týdny se tohle neustále řešilo úplně všude, kam člověk přišel. Pak samozřejmě následovala kauza Ortel a to už pořadatelům došla trpělivost a bylo jim jasné, že Slavík se bude využívat podobným způsobem využívat čím dál častěji. Místo toho, aby se raději pokusili přenos, či samotné hlasování reformovat, raději předávání cen zrušili.

To všechno ostatně pochopil i Karel Janeček. Ten ale asi nějakým hudebnickým talentem neoplýval — i když co si budeme povídat… Když tam může být právě i kapela úrovně skupiny Ortel, Janeček by si asi už dokázal zaplatit producenty a marketingové experty, které by z něj udělaly pěveckou hvězdu. Jenže proč by to dělal. Tohle řešení — přímo Slavíka koupit bylo jaksi účinnějším vzhledem k účelu, proč Slavíka koupil. Ale to už je zase jiné téma.

Docela mě letos zajímalo, co se  z vejce nového Slavíka vlastně vyklube. Minulý pátek jsem shodou okolností zrovna byl na chatě, kde byly podmínky ke sledování Slavíka skoro perfektní — nešel internet, ale šla televize. Byla šance, že sledovat Slavíka bude stravitelné alespoň kvůli hláškám, které budou padat před obrazovkou. Nakonec jsem to stejně moc dlouho nevydržel a při asi druhé reklamní pauze jsem raději odešel hrát do sklepní místnosti stolní tenis. A věřte, že to byl daleko lépe strávený čas.

Unikly mi ale tak 2 nejzásadnější momenty Slavíků, u kterých se doteď lidi nemohou shodnout, která z nich byla větší bizár. Jestliže Karel Janeček mluvil o spojení lidí, moc se mu to nevydařilo, protože díky Slavíkům existují nyní hned 4 skupiny lidí — lidi oslavující Janečka, lidi oslavující Řezníka, lidi oslavující oba a lidi neoslavující nikoho.

Je to sranda, ale z hudby vám může být doopravdy zle

Řezník je alter-ego Martina Pohla alias Mártyho, stojícího také za populárními kreslenými vtipy Mártyho frky. Je to postava naší hudební scény, která mi připadala docela zábavná svým sobě vlastním morbidním způsobem humoru. Řezníka však vnímám jako komediální postavu, až poté jako buřičskou postavu se společenskou a politickou kritikou. Kdyby se měla jeho tvorba hodnotit jako tvroba každého jiného rappera, pak by to byla naprostá hrůza, ze které vstávají vlasy na hlavě. Třeba jeho dřívější alba jako Vzestup zla z roku 2010 zní i na skromné poměry ve kterých vznikalo, dost amatérsky. Řezník je ale specifický druh rappera.

Zčásti spadá do podobné kategorie interpretů jako třeba Pussy Riot (politická kontrakultura), z části do kategorie jako Rammstein (společenská kontrakultura), z části do kategorie jako Horkýže Slíže nebo v zahraničí Bloodhound Gang (komediální punk-rockové kapely). Tu poslední kategorii bych znovu zdůraznil, protože mám pocit, že je Řezník někdy brán až moc vážně. Ač nechci snižovat sdělení jeho skladeb, divil bych se, kdyby samotný Martin Pohl bral tuhle postavu vážně. Ostatně rapuje a zpívá v masce, kterou koupil v časopisu Kačer Donald a to o lecčems vypovídá.

Že bych si tak Řezníka pouštěl pravidelně, to určitě ne. Když ale vydal nějaký nový song, o kterém se hodně mluví, tak si jej pro pobavení pustím. Z podobné motivace jsem si nyní pustil jeho tak probíraný proslov. A stejně jako u jeho tvorby, i u jeho proslovu mám pocit úplně stejný. Je to třeba brát hlavně s humorem, ale je v tom i kus pravdy.

Kritika českého popu je něco, co Slavík potřeboval jako sůl. U jeho slov, že někdy, když slyší český pop v rádiu, musí zastavit, aby se vyblil, protože jinak by nebyl schopný pokračovat v jízdě, jsem se musel hodně smát, protože mi připomínají mé vlastní pocity. Pravda. Mě se nedělá špatně jenom u českého popu. Z toho jsem již dávno vyrostl, ale musím se přiznat, že moje obsese hudbou byla dříve dokonce taková, že když jsem slyšel nějaký špatný, otravný, ale bohužel chytlavý song, byla to pro mě skoro jako nějaká nemoc, která se mě chytla a držela se mě hodně dlouho.

Píseň se mi toži neustále přehrávala v hlavě a nemohl jsem se jí zbavit i když bych moc rád. Když vydala Miley Cyrus singl “We Can’t Stop”, já z toho — a teď fakt nekecám — chytil při usínání zimnici a nemohl jsem z toho vůbec spát. Pořád dokola jsem slyšel tu pitomou otravnou melodii. To bylo skoro na diagnózu. Naštěstí jsem z toho vyrostl  a jak má člověk spoustu práce a povinností, tak má již úplně jiné problémy. Ale stejně! To, že se může někomu udělat fyzicky špatně z hudby je sice v prvé řadě humor, ale já jsem chodícím příkladem toho, že je to možné i doopravdy.

Příběh Aviciiho folkové kapely na tanečním festivalu aneb v čem je zahraniční pop jiný

Tady se dostáváme k další zajímavé Řezníkové pointě. Že český pop nekopíruje zahraniční trendy a nejde s dobou. Otázkou je, jestli by vůbec měl ty zahraniční trendy kopírovat. Jestli zahraniční pop není stejně velká hrůza jako ten český, jen je to zpíváno jiným jazykem.

Nevím, jak vám, ale mě se po těch letech poslouchání spousty alb zdá, že se světový pop hodně změnil a to k lepšímu. Stal se různorodějším, dokonce i více alternativnějším. Halsey dneska spolupracuje s Nine Inch Nails, polovině nejslavnějších zpěvaček dělá dneska producent Antonoff — pěvák a kytarista z indie popové kapely Bleachers. Dokonce i třeba Olivia Rodrigo coby bývalá dětská hvězda Disney a největší současný dámský interpret z oblasti “vyrobíme hvězdu na míru”, je více méně dílem bývalého emo rockera Dana Nigra z kapely As Tall as Lions.

Myslím, že za mnohé z nynější renesance vděčíme mimo jiné třeba i zesnulému Aviciimu, Ten nenápadně, ale revolučně měnil pop tím, jak do něj zabudovával vlivy folku a country a prolomil tak v té době pevné ledy taneční hudby, které (snad jen vedle piánových balad typu Adele) dominovaly napříč celým středním proudem. Je to zapomínaný moment, který rád připomínám.

Avicíí v roce 2013 měl tehdy v Miami na jednom z nejslavnajších festivalů elektronické taneční hudby Ultra Music Festival představit svůj zbrusu nový, v té době ještě neznámý song “Wake Me Up”. Avicii zastavil svůj do té doby největší hit “Levels” a na pódium přišla kompletní folková kapela i se zpěvákem a začla hrát pouzdější velký globální hit naživo.

Mnoho z návštěvníků si na něj tehdy zabučelo a ač se režie videozáznamu snažila najít ty návštěvníky, jejichž hladina extáze byla v té době patrně tak velká, že asi nic nezaregistrovali a pařili dál, bylo jednoznačně znát, že s atmosférou v hledišti tehdy nebylo něco v pořádku. Bylo to skoro jako legendární filmový moment Martyho McFlye (resp. M. J. Foxe): „Možná na to ještě nejste připraveni, ale vaše děti to budou zbožňovat.“

Myslím, že popová scéna by bez této písně a tohoto vystoupení vypadala jinak. Byl to jednoznačně dějiny určující moment, který například Taylor Swift otevřel cestu k tomu, aby se stala největší popovou hvězdou na světě, a ještě trochu později také hodně pomohl vzestupu alternativnějších a žánrově odlišných umělců jako Billie Eilish.

Takové momenty v českém popu ale nehledejme. Ztěží lze poznat vůbec nějaký vývoj. Ztěží lze poznat, zda vůbec některé české kapely či sóloví interpreti, již zaresgistrovali, že je rok 2021 a nebo si v kalendáři teprve odškrtávají datum o 30 let nižší. Mnoho kapel navíc vstupem do středního proudu degradovalo. To se sice stává i zahraničním kapelám. Coldplay v roce 2001 a nyní — to je dost rozdílná kapela. Pořád to ale nemá na to, co se stalo po vstupu za popové brány kapelám Kryštof nebo Chinaski. Kdysi dobré kapely, které měly být výkvětem nové generace hudebníků degradovaly na nějaké rozblemcané cosi připomínající blbě vytvarované želé z toho nejlevnějího prášku.

Nominace z kategorie Objev roku dávají naději, že všechno ještě není ztraceno

V tomto ohledu se paradoxně jeví jako docela konzistentní kdysi novináři hodně kritizovaná kapela Kabát. Jejich kultivace pro popová rádia totiž probíhala prakticky celou dekádu a přirozeně. Od songů obsahově ne úplně nepodobným těm, které by měl Řezník, kdyby začal chodit pravidelně do hospody někde v Krupce, kde si neustále „kabáti“ stěžovali na pokryteckou morálku politiků a bohatých, či celkovou přetvářku společnosti nebo na pomíjivost módních trendů, se stala kapela glosátorů společenského dění s nadhledem a pohledem, kterýzůstal věrný svému stárnoucímu publiku a navíc možná i novým fanouškům.

Některé výtvory textaře Špalka zlidověly a ne nadarmo jej později někteří s trochou nadsázky začali přirovnávat k rockové verzi Nohavici, či mu říkají přímo básník chomutovsko-teplické pánve (Nohavica i Kabát si ostatně hodněkrát vyměnili pochvalné zdravice a někdy okolo roku 2003 spolu i vystoupili). A obklopili se správnými lidmi. Jejich schopný manažer Radek Havlíček se chytře podíval jen pár kilometrů za hranice za hranice na to, co udělalalo z Rammstein monstrózní stadionovou kapelu a měli štěstí a jeden z nejlepších českých producentů v oblasti hard rockové hudby — Milan Cimfe se zase postaral o jakousi kultivaci jejich zvuku. Byl to každopádně přerod, když to srovnáme s dnešními pokusy Kryštof o to být českou verzí Coldplay, vcelku přirozený. Přerod, za který se kapela, ani její fanoušci nemusí stydět.

V hlavních kategoriích toho bohužel ale nebylo moc zajímavého (jako tradičně) ani v kategoriích jednotlivců. Ewě Farné se alespoň dá přičíst nějaká snaha o produkci nové hudby. To Lucie Bílá si už snad ani sama nepamatuje, kdy naposledy vydala novou písničku. Potěší tak snad jen umístění Pokáče na druhém místě.

Protože všechno musí mít dobrý konec, je třeba říct, že i Slavíci jej múžou mít. Nikoliv tedy v mesijášském proslovu Karla Janečka jak tomu bylo při přenosu (který si možná spletl slovo mecenáš s Mesijáš), nýbrž v kategorii Objev roku. Bert & Friends je skupina, která baví a to určitě ne jenom pár pražských intelektuálů, ale je to kapela, která představuje styl a charisma, které tady nebylo a chybí tu.

Přiznám se, že tvorbu Annabelle nemám dostatečně napoclouchanou, ale ze singlů, které jsem slyšel, bych jí určitě také viděl v hlavní kategorii daleko radši než Lucii Bílou nebo vyloženě bulvárem vytvořenou hvězdu Evu Burešovou. Musím velice ocenit, jak si věci dělá podle. Tak jak si to představuje a neuhýbá ze své vize.

Ostatně, když už jsme u těch bulvárem vytvořených hvězd. I Monika Bagárova, potažmo Patricie Pagáčová jsou další dvojice zpěvačko-hereček, jejíž hudební kariéru udržuje při životě infuze bulvárních plátků. Pouze svou tvorbou by totiž nedokázaly zůstat relevantní. Možná to ani není jejich chyba. Možná prostě chybí peníze. Nejspíše také chybí producenti moderního popu (nebo se krčí někde ve svých pokojích a domácích studiích a marně čekají na objevení).

Nedokázaly se však podívat pravdě do očí a moc se zlobily na škaredého Řezníka, jenž si slávu vytvořil zcela sám pouze za pomocí internetu. Za to, že jim sdělil jiný pohled — pohled zvenku bubliny českého popu. Ne. Fakt nejste všichni skvělí a fakt to všichni dobře nedělate. Doufám, že taky nejsem odporná osoba, jakou prý je podle Bagárové údajně Řezník. Já masku na veřejnosti nenosím (tedy jen respirátor). Dobře jí ale tak. Řezník mohl být pro mnohé za hulváta a laciného provokatéra, ale opověď Bagárové přímo z pódia i mnohým takovým ukázala, že některá staročeská přísloví jako „Potrfená husa nejvíc kejhá,“ v sobě mají kus pravdy.

Naopak hudebník a povoláním učitel Michal Horák rovněž využil internet a pobavil jej svými chytlavě optimistickými a navíc i vtipnými písničkami. A nakonec si cenu za objev roku odnesl po zásluze. Jeho textařský a melodický talent z něj dělá takového malého Svěráka a Uhlíře mladé generace v jedné osobě.

Pokud tedy hledáte něco, co stojí za to slyšet, nehledejte v bulváru, který u nás je snad úplně jedinečný tím, že to má u nás těžší — nestačí mu hvězdy jen sledovat, ale musí si je dokonce i vyrobit. Nehledejte je ani (až na vyjímky) v nových albech větších českých nahrávacích společností, které — když se podíváte na to, khoo vydávají, snad s tím bulvárem spolupracují. Hledejte je hlavně na internetu. To je jediný spolehlivý zdroj kvalitní současné české hudby. Ale to už asi sami víte…

Vítěz z kategorie Objev roku Michal Horák nám dává spolu s dalšími nominanty Annabelle a Bert & Friends naději, že ještě není vše v českém popu ztraceno:

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Little Simz své druhé album Sometimes I Might Be Introvert koncipovala jako velkolepou rapovou operu Little Simz vydala první album již v...

SÍŇ SLÁVY

Recenze | Novinky: Fiona Apple nahrávala 7 let album Fetch the Bolt Cutters v domácí karanténě, aby nám jej mohla vydat, až budeme v...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Jay-Z je až moc pohodlný milionář, 4:44 je ale stejně rap nejvyšší jakosti Jeden z největších rapperů na světě Jay-Z se vrací, zatímco...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com