Měsíční archiv:Prosinec 2021

od Patrik Müller -

Písničkáři s akustickou kytarou mají u nás velkou tradici, která dnes nevymizela a v české hudbě se neustále objevují nové a nové osobnosti, které nejraději zpívají písně založené na brnkání strun. Jon Wate je zástupce této nové generace navazující na tuto tradici. Je to ale rovněž zdatný hudební kutil, nadšenec a organizátor, kterému se daří s minimem finančních prostředků a s přispěním přátel odvádět práci, za kterou si u nás i v zahraničí často kasírujou nemalé peníze umělecké agentury.

„Nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí,“ zpívá se v legendární české pohádce Tři veteráni. Jon Wate jakoby podle tohoto hesla přímo žil. Ač za ním nestojí manažeři, velké agentury a nahrávací společnosti, s pomocí dnes už skoro nevidaně pevného a opravdového kamarádství, dokázal zorganizovat jak zvuková nahrávání, tak natáčení videoklipů, které mu mohou závidět i profesionálové. Kamarádství, láska, jednota a naděje ostatně vyplňují i většinu jeho písní. Jon Wate jakoby dokázal navracet zpět kus světa ještě nezkažený sociálními sítěmi, kde na mezilidských vztazích stále záleží ze všeho nejvíce.


PRŮPLAV #5

Nedostávají miliony, nedostanou se do těch nejlepších studií a k těm nejlepším lidem za oponou. Přesto dokážou díky svému talentu, odhodlání nebo pracovitosti držet krok i s těmi nejznámějšími kolegy z branže. Série Průplav je o nezávislých hudebnících, kteří denně dokazují, že umění není o penězích, ale o naplnění účelu sdělení. Série pro hudební fanoušky i aktivní hudebníky, kteří by rádi od kolegů pochytili pár rad a zkušeností.

Seriál-rozhovorů-Průplav


Jon Wate
Jon Wate

Chtěl bys být vnímán publikem spíše jako písničkář anebo spíše jako popový zpěvák? Mezi tímhle je samozřejmě rozdíl hlavně v tom, že popoví zpěváci jsou často spíše v roli interpretů písní jiných skladatelů a producentů. Dokážeš si tedy představit, že bys třeba v nějakém bodě tvé kariéry zpíval taky třeba několik let hlavně písně, kteří ti napsali nebo pomohli napsat jiní?

To, jak mě vnímá publikum nechám na něm. Já si každopádně všechny písničky a texty píšu sám. Možná se to v budoucnu změní, kdo ví. Určitě nemám nic proti tomu, když interpret zpívá písničku, kterou mu napsal někdo jiný. Každý nemá skladatelskou múzu, stejně jako spoustu hudebních skladatelů nebude mít bůh ví jak zajímavý hlas. Já osobně preferuji variantu, když umělec zpívá své vlastní písně. Pro mě je velmi důležitý ten příběh a mám rád, když každý člověk vypráví ten vlastní.

Pokud mám tu možnost, vždycky chci daný nástroj nahrát naživo. I na úkor toho, že je třeba v určitém směru zvukově nedokonalý

Jaký máš jakožto mladý hudebník názor na konzervatoře? Někteří říkají, že z konzervatoří zase tolik těch převratných muzikantů vlastně nevzešlo. Na druhou stranu jsou tam čistě technicky vzato výborní muzikanti i zpěváci a možná je to i dobrý způsob, jak se s některými seznámit. Nelákalo tě tak na nějakou jít?

Konzervatoře jsou určitě super. Hudební vzdělání je pro mě důležitou součástí toho, co dělám. Skládání písniček ale hlavně studiová práce se podle mého názoru bez základního povědomí hudební teorie neobejde. Sám jsem nad konzervatoří kdysi taky přemýšlel, ale nakonec mě život zavál úplně jinou cestou, takže na to nedošlo.

Máš vlastní studio, sám i produkuješ. Využíváš spíše té ohromné variability dnešních možností softwaru anebo raději používáš, např. pro efekty, či kompresi zvuku hůře finančně dostupný, ale maximální kvalitou oplývající hardware?

V současné době mám studio tak půl na půl. Používám analogové zesilovače a další analogový hardware na zpracování zvuku. Má to pro mě svoje kouzlo. Do budoucna určitě plánuji investovat do dalšího analogového vybavení. Většina procesů a úprav ale probíhá v počítači. Technologie ohromně pokročila. Dnes můžete bez nadsázky řečeno nahrát album klidně doma v obýváku.

Prý si taky zveš na nahrávání i na živé vystoupení hudebníky např. orchestrálních nástrojů jako housle nebo violoncello. To už je dneska, kdy mnoho lidí už ani nenahrává bubny a radši je “programuje” asi docela vzácnost, ne?

Mám hodně rád, když je nahrávka autentická. Tím neříkám, že nepoužívám programované zvuky. Někdy to situace přímo vyžaduje, ale pokud mám tu možnost, vždycky chci daný nástroj nahrát naživo. I na úkor toho, že je třeba v určitém směru zvukově nedokonalý. Právě tyhle drobné nedokonalosti tomu dodávají ten pocit živosti.

Naštěstí mám kolem sebe spoustu kamarádů hudebníků, kteří mi to pomáhají realizovat. Čas od času se mnou i vystoupí na koncertech. Je to skvělý pocit, když velká parta muzikantů hraje dohromady. Ale platí že čím více lidí, tím je komplikovanější to dát všechno do kupy, a tak je pro mě živé vystupování s akordeonistou či cellistou spíše ojedinělá záležitost.

Hrál jsi prý v několika kapelách. Proč ses nakonec rozhodl vystupovat pod pseudonymem, a ne pod jménem kapely?

Hrál jsem dohromady ve třech kapelách a za tu dobu jsem dospěl do fáze, kdy jsem si řekl, že bych rád vystupoval a psal písničky sám za sebe. Žádnou hlubokou myšlenku to nemá. Na jednu stranu je to svobodnější role, ale zároveň to je mnohem více zodpovědnosti a práce, pokud v tom chce být člověk „sám“. Uvozovky u slova sám, jsou v tomhle případě nutností. Mám kolem sebe spoustu dobrých lidí, kteří mi na mé cestě pomáhají a čas od času mě zvedají, když zakopnu.

V začátcích pandemie měl Jon Wate na pilno. Několik měsíců pomáhal v nemocnicích a skladech

Dáváš si kromě hudby samotné i hodně záležet na videoklipech, které tvoříš s kamarády a vypadají skutečně velice povedeně, dalo by se říct profesionálně. Je to aktuálně naprosto stěžejní pro někoho, kdo chce v hudbě uspět a zaujmout druhé?

Díky za slova chvály. Všechny videoklipy, co jsem natočil, jsou více méně z amatérské produkce. Udělat opravdu dobře vypadající a moderní videoklip v dnešní době stojí velkou spoustu peněz a moje rozpočty prozatím nejsou takové, abych si to mohl dovolit. I tak se do toho vždy všichni snažíme dát maximum a nenechat se mírou finančních prostředků brzdit.

Myslím si, že mít videoklip není nutností. Jsme muzikanti a ne herci. To, co chceme předat je primárně ta hudba. Nicméně určitě je to v dnešní době dobrá forma prezentace na internetu. Pro lidi je jednoznačně atraktivnější píseň s klipem než bez něj. Když už jsme u klipů, zrovna 7. 11. jsem vydal nový. Je k písničce „Vlaštovky z papíru“ a jeho natáčení jsme si hodně užili. Celý se odehrává v přírodě s partou kamarádů. Určitě se na něj koukněte.

Co pandemie a ty? A co pandemie a ostatní hudebníci z tvého okolí, které znáš? Byl to velký problém pro tebe a muzikanty z tvého okolí? Slyšeli jsme hodně ohlasů od těch největších kapel a zpěváků/zpěvaček, ale co ti zatím menší? Neměli to ještě daleko horší?

Pandemie nepochybně poznamenala nás všechny. Vzhledem k tomu, že alespoň zatím nejsem na příjmech z hudby nijak závislý, do žádných problémů jsem se nedostal. Několik měsíců v začátcích pandemie jsem pomáhal rozvážet roušky do nemocnic a třídit ochranné pomůcky na centrálních skladech, takže i když se nekoncertovalo, měl jsem na pilno. Snažil jsem se taky přispívat kolegům muzikantům, kteří na tom byli díky výpadku příjmů hůře. Velkým zážitkem byl pro mě taky můj životně první autokoncert. Byl jsem na mé oblíbené Vypsané FiXe v Holešovicích. Atmosféra byla nepopsatelná. Držím nám všem palce, abychom se z toho co nejdříve dostali a vše se vrátilo do starých kolejích. Začínáme plánovat koncerty na rok 2022 a já pevně doufám, že se budou moct uskutečnit.

V poslední době se taky hodně řeší streamovací služby a jejich finanční i umělecký stránka. Přijde ti např. Spotify, Deezer a spol. jako férová a výhodná možnost, jak šířit hudbu k lidem a vlastně výhoda pro ne velké hudebníky nebo bys byl radši, aby se vše vrátilo do časů cédéček, kazet nebo vinylů, na které si mohl člověk fyzicky sáhnout a mít je např. vystavené na poličce jako knížky

Streamovací služby jsou podle mě zároveň to nejlepší, a to nejhorší co mohlo hudební průmysl potkat. Poslouchat hudbu nebylo nikdy jednodušší. Což je sice skvělá věc, ale může to vést k tomu, že se z ní časem stane jen konzumní produkt a lidi přestanou vnímat její sílu. Zmíněná CD jsou už dle mého názoru v dnešní době pasé. Já například nemám žádné zařízení, na kterém bych si ho mohl pustit. Pár CDček mám vystavených na polici pro dekoraci.

Co jsi v poslední době slyšel a zaujalo tě?

Snažím se poslouchat hudbu, jak jen to jde, ale vzhledem k tomu, že mám studio, kde stále někoho nahrávám, ne vždy mám potom náladu, a hlavně čas poslouchat nějaké další skladby. Mojí srdcovou kapelou je Metallica, to už je pro mě ale taková klasika. Kdybych měl vypíchnout konkrétní album nebo písničku, určitě by to bylo cokoliv od Davida Stypky. Musím přiznat, že mě velmi mrzí, že jsem nikdy nebyl na jeho koncertě. Jeho písničky jsou geniální, jak po skladatelské, tak po produkční stránce. Hodně mě oslovují i jeho texty.

Autor: Patrik Müller
Foto: Facebook

od Patrik Müller -

Obyčejně, když sanitky hromadně převážejí stovky lidí do nemocnic, počítají se mrtví a do služby je povolána armáda, může za to nějaké přírodní katastrofa, dopravní nehody, válka, demonstrace, či průmyslová havárie. Ne jednou se však stalo, že srovnatelné škody na lidském zdraví dokázaly napáchat i hromadné akce, kam se lidi původně přišli bavit. Odstrašujícím příkladem takové katastrofy mezi hudebními festivaly se stal festival Woodstock ’99. O tom byl vydán letos nový dokumentární film, který se snaží přijít na to, co se to tehdy sakra na bývalé vojenské základně v newyorském Rome stalo a proč.

Dokument HBO se stal aktuální pár měsíců po jeho vydání i protože se nyní otázka bezpečnosti hudebních festivalů stala znovu tématem po tragédii na festivalu Astroworld konaného na začátku listopadu v americkém Houstonu. Na něm zemřel teprve devíti letý chlapec.

Rage Against the Machine na festivalu Woodstock '99 (Foto: Wikipedia)
Rage Against the Machine na festivalu Woodstock ’99 (Foto: Wikipedia)

Určitě by se přitom daly najít horší festivalové tragédie, než byl Woodstock ’99. Pokud pomineme ty datem starší, tak stojí za to připomenout například požár v malém hudebním klubu The Station Nightclub v americkém Rhode Island, kde zemřelo 100 lidí. V roce 2017 zase ve Vegas střelec zabil na festivalu Harvest Route 91 24 lidí a 32 vážně zranil. A nemusí to být zrovna hromadného akce hudební. Můžeme připomenout třeba tragický fotbalový zápas v anglickém Hillsborough v roce 1989, při které zemřelo 96 lidí úplně zbytečně.

Největší festival své generace

S podobnými masovými tragédii v oblasti zábavního průmyslu, kultury a sportu nemáme naštěstí takřka žádné zkušenosti u nás. Na Slovensku se stala nešťastná událost v roce 2009 na festivalu Pohoda, kdy spadl stan a zabil jednoho z účastníků a další poradil. A znáte to. Ani tornádo síly F4 tady taky nikdo nečekal a přesto.

Woodstock ‘99 je ale oproti různým nešťastným náhodám lecčíms specifický. Jednak je to fakt, že Woodstock ’99 byl monstrózní festival s doopravdy zvučným line-upem. Zvlášť dnešní optikou to mohl to být jeden z nejhvězdnější obsazených festivalů všech dob. Vedle například Metallicy, Red Hot Chilli Peppers, Korn, Limp Bizkit, Rage Against the Machine, či Mobyho zde vystoupili na vedlejší menší scéně třeba i Muse – v té době ještě prakticky neznámá kapela.

Emoce vyvolává samozřejmě i nálepka Woodstock. Festival, který byl a je mnohými vykládán jako festival klidu a míru a vrchol hnutí hippies, kterému se podařilo láskou a mírem převálcovat válečnou mašinérii.

Woodstock ’99 se oproti tomu stal příkladem davové psychózy, kdy řádní občané, mladí lidé, kteří byli často studentu univerzit, se v řádu doslova několika hodin proměnili na kruté násilníky s barbarskými až zvířecími sklony.

Co konkrétně způsobilo takřka davovou psychózu agresivity? Byl na vině těžce komerční model festivalu, kde se i lahve vody v obrovském vedru prodávaly za 4 dolary? Bylo to všechno způsobeno špatnou organizací? Vychovali hipísáci z Woodstocku ‘69 svoje děti špatně, že pak šly na Woodstock ‘99 a všechno tam zdemolovali? Nebo za to snad může tehdejší televize? byl to dětský idol začátků 90. let Bart Simpson, který zkazil celou generaci?

Otázek je mnoho. Chytrých i hloupějších. A s časovým odstupem se na leccos dívá lépe. Je tedy skvělé, že se někdo k Woodstocku ’99 vrátil v dokumentu, protože rozhodně je co rozebírat. Škoda už je, že tvůrci dostali patrně od HBO ze strachu o to, aby byl dokument relevantní v dnešní době, za úkol na tuto událost namontovat některá dnešní témata, která jsou tak vděčná pro věčné hádky na Facebooku a na Twitteru. Snímku se však i tak podařilo shrnout některé podstatné důvody této antropogenní katastrofy a musí se ocenit snaha o uvedení diváka do širokého kontextu tehdejší kultury a historické doby celkově.

Ač se to občas neříká, původní Woodstock byl také dost drsný. Byl zde ale jeden zásadní rozdíl

V úvodu dokumentuárního snímku Woodstock 99: Peace, Love, and Rage režiséra Garreta Price je připomínán Woodstock 1994, na který se občas vedle těch účastí i ohlasem větších z let 69 a 99, zapomíná. Tento trochu zapomenutý Woodstock se tehdy odehrával ve velice přátelské atmosféře několika tisíc lidí a se skvělými vystoupeními velikánů jako Bob Dylan, či tehdy teprve nových nadějných, dneska už takřka legendárních kapel jako Nine Inch Nails, Green Day a The Cranberries. Právě tento festival dal pořadatelům původního Woodstocku okolo Michaela Langa naději, že by duch původního Woodstocku z roku 1969 mohl žít i v době tehdejší.

Chtěli tak pořádat tenhle festival každých pár let. Tak, aby Woodstock zažila nejen každá generace, ale de facto i každá nová várka středoškoláků a vysokoškoláků. Myšlenka to byla asi dobrá. S takovou by nikdy Woodstock neumřel. A Woodstock ’99 měl skutečně všechny předpoklady pro to stát se největším festivalem jedné generace dětí narozených v 70. letech a na začátcích 80. let. Kolem akce byl obrovský humbuk. Však se tam taky chystalo i díky masivní reklamě MTV, jenž chystala živé pokrytí festivalu, skoro čtvrt milionu lidí! Měla to být zkrátka akce, na kterou účastníci nezapomenou do konce svého života. Podobně jako účastníci původního Woodstocku. To se nakonec vyplnilo, ale bohužel jinak než by všichni chtěli.

V úvodu dokumentu se také vzpomíná na původní Woodstock. Je tou velice těžká otázka. Zbaštíme líčení pořadatele Langa o původním Woodstock v onom typicky idealistickém duchu. Woodstock z roku 1969 je popisován nejen jeho samotným organizátorem, ale i mnoha jinými dokumentárními filmy, novinovými články, pořady, ba co více… „Woodstock I.“ bývá zmiňován i v hodinách dějepisu. Tohle berte s rezervou, protože se mi nepodařilo dohledat učebnici Dějepisu 9. ročníku, ale dal bych ruku do ohně za to, že je tam dokonce i nějaká ilustrace z Woodstocku. Spolu s hnutím hippies, které i dnešním puberťákům musí připadat jako dost „cool“. Když sedíte každý den zavření ve škole 6 a více hodin, tak parta vlasatých lidí, co se sejde poslechnout si muziku a u toho kouří trávu a berou LSD musí připadat správná snad i třídním šprtům.

Jenže nakonec i dokument, resp. někteří jeho protagonisté později správně upozorní, že originální Woodstock v lecčems nebyl o moc lepší než ten v roce 1999. Ostatně počet úmrtí se rovná 3 u obou festivalů shodně.

Organizačně to byl i na tu doby obrovský průšvih ještě s daleko horší organizací než Woodstock ‘99. Pokud mi odpustíte větu znějící trochu jako od pavlačové drbny, znám jednoho nejmenovaného pána z USA, který oba festivaly zažil. na vlastní kůži. Když jsem se náhodou dozvěděl, že navštívil oba tyto festivaly, samozřejmě mě tehdy hodně zajímalo srovnání. Řekl mi na to, že na Woodstocku v roce 1999 měli předraženou vodu, ale alespoň jí měli. Na Woodstocku 1969 neměli ani tu vodu a za zraněnými musely jezdit místo sanitek vojenské motorky, protože žádný jiný přístup na místo nebyl možný. Prý se cítil bezpečněji na Woodstocku 1999 než 1969, kde to bylo, cituji jeho slova: „V podstatě jako na bitevním poli.“

Přesto všechno ale Woodstock v roce 1969 nezpůsobil takové násilí jako ten v roce 1999. To je hodně zásadní rozdíl mezi těmito festivaly a vyvolává to zase jiné otázky.

Oficiální trailer na dokument HBO Woodstock 99: peace, Love and Rage:

Proč to tak bylo, se dá vysvětlit například těmito 4 hypotézami, které bohužel nemám ničím podložené a dokázat je již asi nepůjde (leda, že bychom se tam vypravili upraveným DeLoreanem s plutoniem).

Mohla to být všechno prostě shoda mnoha nešťastných okolností bez většího významu. Řetězová reakce špatných rozhodnutí jednotlivců, kde se viník hledá jenom hodně těžko. Druhá možnost je rozdíl mezi generacemi. Mohlo to být tím, že generace původního Woodstocku byli lidé narozeni rodičům, kteří zažili hrůzné časy – ekonomickou recesi v 30. letech a 2. světovou válku. Zkrátka jiná výchova. A tak své děti daleko lépe naučili spolupracovat spolu a pomáhat si navzájem, zatímco samotná generace Woodstocku I. jako rodiče selhali a jejich příliš liberální výchovou vychovali bandu nevychovaných sobeckých, věčně nadržených spratků, kteří uměli jenom ničit věci a pořvávat na holky, ať “ukážou kozy”.

Možná nová generace ani nebyla zvyklá na bojové podmínky festivalu na rozdíl od té starší. Klidné stanování u jezera přeci jen není to stejné jako být na obrovském letišti bez jediného stromu v 40 stupních tři dny bez základní hygieny a neustálým hlukem okolo. Ale argumentace špatnou mladou generací není zrovna  neprůstřelná a učí se na prvních hodinách sociologie jako příklad chybného úsudku o společnosti.

A nebo je tu ještě vysvětlení další a to je velice přímočaré. Možná překvapující, ale docela logické. A zatím jsem jej snad nikde neslyšel. Prostě se na obou festivalech užíval jiný druh drog.

Zatímco po LSD a marihuaně s tlumícími účinky na mysl a organismus festival proběhl v poklidu, amfetamin a metamfetamin, jenž převažovaly u festivalu druhého, přiměly lidi v kombinaci s dalšími faktory k nelidským činům. To je ale rovněž spíše na vědeckou studii, která by porovnala různé faktory obou festivalů a jaké měly vliv na to, že ač pořadatelství bylo tragické na obou festivalech, byl to právě druhý festival, který skončil násilnostmi, zatímco fatality a újmy na zdraví při tom prvním, byly spíše jen nešťastné náhody.

Pak se ale můžeme ptát, proč se Woodstock ’99 takto nepovedl vzhledem k ostatním festivalům, z doby konce 20. století i se současnými festivaly.

Woodstock je krásný případ kolektivního selhání pořadatelů, mnohých vystupujících i samotných návštěvníků.

Jeden z pozitivních momentů festivalu bylo například vystoupení zpěvačky Jewel. Byla to přitom vedle Alanis Morissette a Sheryl Crow pouze jedna ze tří dámských hostů festivalu:

S festivalem toho bylo mnoho špatně, a to už od samotného začátku. Redaktorka hudebního magazínu Spin se sice jevila jako jedna z nejhorších účinkujících dokumentu, která většinou opakovalo samá politická klišé, která mohou být populární snad jen na levicových internetových fórech, v jednom případě však měla velice dobrou pointu. Pořádání Woodstocku na armádním letišti byla ironie sama o sobě.

Dokumentu se tak podaří vcelku slušně rozebrat festival z mnoha stránek. Dostává se tak třeba i k tenzi mezi navoněným teenagerským popem a agresivním nu-metal a rap metalem, kteří se tehdy prali o hlavní prostor v MTV. Podle některých byl i line-up zvolen velice špatně. Bylo zde málo ženských vystupujících, bylo zde málo prostoru pro umělce řekněme klidnějšího rázu, kteří by mohli odebrat trochu toho davového napětí. Woodstock ‘99 chtěl být největším, a proto přivedl na pódia velice různorodé interprety. Bral prostě všechna velká jména, která jim kývla na tučný šek. Měli jsme tak zde country interprety a folkaře vedle nu-metalistů, raperů a do toho hrála non-stop vedlejší rave scéna v hangáru. Z toho samotného by mr…o i úplně psychicy vyrovnanému člověku.

DMX a rasismus na Woodstocku ’99? Ten poslední problém

Hodně zvláštní však byla odbočka dokumentu směrem do jakési slepé ulice. Dokument totiž odbočil k tomu, jak rapová legenda DMX působila na Woodstoku ‘99 vzhledem k jeho publiku trochu napatřičně. DMX tehdy nechal publikum vyvolávat větu: “My niggas”. Redaktor Wesley Morris z New York Times si tak povšiml, že pod pódiem bylo moc bílo, a tak ač dal DMX očividné svolení k použití tohoto slova, když přiměl jednoznačným gestem publikum toto slovo vyvolávat, bylo to prý špatné a naprosto nepatřičné. Ano, dnešní normou ano. Ale co z toho máme vyvodit?

Publikum nemělo na výzvu DMXe odpovídat? Tohle by byla poslední věc, co bych účastníkům festivalu vytýkal. Nebyla by taková ignorace taky trochu rasistická? Že by DMX namířil na publikum, ať mu odpoví, a to by mlčelo… No to by byl tedy obrázek. Nepochopil jsem vůbec, jak by si to redaktor New York Times představoval a z této části dokumentu mi bylo upřímně špatně, protože v dramatické hudbě začal novinář hrát na city ve stylu: “Co by na to asi řekl černý kamarád, kdyby stál vedle někoho bílého, kdo použil toto slovo vůbec poprvé.” Přitom ze záběru lze vidět na festivalu byli i lidé tmavé pleti (když už tedy musíme kvůli pánovi z New York Times rozlišovat dle barvy kůže) a zpívali tato slova vedle bělochů a k ničemu zásadnímu v tomto ohledu nedošlo.

Vedle ostatních problémů festivalu je tohle opravdu to poslední, co by nás mělo trápit. Ale je také pravda, že na rasismus v našich končinách nahlížíme úplně jinak než v USA. Možná tedy jen nechápu jejich prazvláštní úchylku toto téma neustále probírat.

Dříve ale, než se dostaneme až někam k nejzásadnější otázce končícího roku a to, zda slávistický fotbalista Kúdela řekl Kamarovi, to co tvrdí, že řekl, pojďme radši rychle pryč od těchto tématů. Jenom si musím postěžovat, že je těchto “progresivistických” poznámek, především z úst noviářů (novinářky) New York Times a Spin je dokument plný a dost ho to sráží. Aby se totiž někdo díval na publikum a přemýšlel o tom, jakou mělo barvu pleti, a ještě se o tom chlubili a vnímali to jako znak své intelektuální nadřazenosti, to je vážně velké dno a je politováníhodné sledovat, jací hlupáci mohou dnes pracovat pro jedny z nejprestižnějších novin na světě.

Svou perličku přidal i Moby, který prohlásil, že rap-metal a nu-metal byl o homofobii, což jsem upřímně řečeno vůbec nepochopil a nevím, na čem bylo toto prohlášení založeno – byla to nějaká narážka na Kid Rocka a jeho prohlášení z roku 2015, že: “Rap rock was pretty gay”?

Trailer HBO bohužel mnoho z těchto výplodů vypíchl. Při sledování jsem tak nakonec byl i celkem příjemně překvapen, že netvořily tak velkou část dokumentu oproti traileru.

Ač byl festival laděn spíše kytarově, DMX dokázal publikum takké pořádně rozpálit:

Dokument se totiž dotkl i mnoha dalších kulturních momentů, kdy se to či ono vymklo kontrole, a tak zde byla nadhozena otázka hypersexuality, která se v 90. letech coby době jakési další vlny sexuální revoluce mohla i vymknout kontrole do té míry, že mladé dívky, jak to doslova zaznělo v dokumentu z úst druhého hlavního organizátora Schera: “Pobíhaly po polích festivalu nahaté”.

Zde nastupuje další, dnes taky dost aktuální otázka. Zda žena nese určitou zodpovědnost na tom, pokud na ní nějaký muž zaútočí. Teď doopravdy není myšleno, že nese celou vinu. Ale část zodpovědnosti. Třeba velmi malou. Ale jestli tu zodpovědnost má. Ač organizátor John Scher nepůsobí působí dojmem slizkého strýčka, který by pro korunu pořádal festival snad i pro nacisty, kdyby k tomu byla příležitost, možná má v tomto přeci jen pravdu. Není asi úplně moudré jít s krvavým biftekem hovězího v ruce do lesa plných vlků. Pokud nějaká dívka chodí po festivalu plném nadržených dvacátníků úplně nahá, pak to nesvědčí o ne moc dobrém pudu sebezáchovy — a to byť je daleko větší část viny samozřejmě i tak na straně mladých mužů.

Woodstock 99 byla zkrátka katastrofa po mnoha stránkách a tomu odpovídají i počty lidí, co potřebovali lékařské ošetření. Jeden ze záchranářů ve snímku řekl, že zasahoval při hurikánu Katrina a Sandy, ale kdykoliv se jej někdo zeptá na to, co bylo nejhorší v jeho kariéře, řekne mu, že Woodstock ’99. Dehydratace, úžehy, celkové vyčerpání organismu, předávkování, ale i znásilnění a pokusy o znásilnění. Lidé tehdy donášeli záchranářům dívky v roztrhaných šatech – jak říkám: byl to les plný vlků (a stromy byli v tomto případě nečinní, jen přihlížející lidé).

Dokument obviní Limp Bizkit čistě populisticky. Pak své obvinění ale přeci jen stáhne

V další sekci dokument popisuje, co se stalo v 90. letech po konci Nirvany, ale trochu zapomíná na to, že Kurt Cobain a Nirvana byli vlastně počátkem tohoto hněvu. Je pravda, že hněv Kid Rocka, potažmo Limp Bizkit byl z velké části uměle vyvolaný, vlastně i z velké části komerční a tím pádem zbytečný, zatímco hněv Nirvany byl skutečný. Ale vykreslovat Nirvanu jako mírumilovnou skupinu, která v tomto ohledu za nic nemůže je, když už si tady hrajeme na to, že hudba způsobuje agresivitu, taky nepřesné.

Škoda taky, že dokument zapomněl na to, co USA vyznačuje od nepaměti – individuální odpovědnost.

Mnoho z toho, co se na festivalu stalo tedy kromě bílých mužů, svádí i na MTV, Limp Bizkit a Kid Rocka. Škoda jen, že se dokument vyhýbá kritice Rage Against the Machine, kteří mohli vyprovokovat zapálenou americkou vlajkou požáry. Dokumentu, nebo spíše jeho protagonostům, se to bohužel do jejich vidění světa, který prezentovali, nehodilo.

Stejně tak se dokument alibisticky vyhýbá grungeové scéně a mávne nad ní rukou, protože grungeové kapely údajně podporovaly menšiny a snažily se o pozitivní změnu společnosti. Bez agresivity grunge těžko vznikly pozdější kapely konce devadesátých let. Dokument se snaží o klasický narativ, že nu-metal a rap-metal, potažmo post-grunge byly kapely, které špatně uchopily odkaz Kurta Cobaina. Faktem ale zůstává, že to byl v prvé řadě Kurt Cobain, potažmo seattleská scéna, kteří do mainstreamu a do MTV přivedli naštvanost a agresi.

Když už tedy chceme někoho vinit, udělejme to pořádně, ne populisticky.

Něco tak šíleného jako vřavu publika Limp Bizkit při písni “Break Stuff” na Woodstocku ’99 jen tak neuvidíte:

Rap metalové a nu-metalové kapely jsou totiž snadným terčem, protože mezi dnešní mladou generací v USA nejsou dvakrát oblíbené a intelektuální smetánka, či různé internetové komunity zajímající se o alternativní hudbu, si často z Limp Bizkit, Kid Rocka, ale i Korn dělají legraci. Jenom protože však někdo dělá hudbu, která se někomu nelíbí, neznamená, že může na někoho svalovat takto obrovskou humanitární katastrofu. Jedna věc je dělat si legraci z legendární věty Freda Dursta “I give it all for a nookie / So you can take a cookie” a druhá věc je vinit ho z podílu na viny násilnostem, které se tehdy ve státu New York na letecké základně staly

Co se dokumentu naopak povedlo bylo popsat střet 2 rozdílných generací. Jak bere dokument kontext festivalu ze široka, dotýká se i záležitosti Napster.

Ze záběrů lze rovněž odvodit, že na Woodstocku ‘99 bylo mnoho hloupých lidí. Doopravdy mnoho. Když jsem nad tím tak přemýšlel, najednou u mě stoupli v ceně současní teenageři s jejich ekologickými Friday for Future, LGBT průvody, či jinými jejich oblíbenými akcemi. Možná si budu pravidelně připomínat, co za generaci přišlo před více než 20 lety na Woodstock ‘99. Jak tehdy řekl i jeden z návštěvníků festivalu do kamery: “Je tady mnoho doopravdy stupidních lidí”. Sice se bavíme o USA, ale obdobná “frackovská” generace byla v podobném období i u. Jen možná přišla vlivem rozdílné životní úrovně a jiných socioekonomických faktorů až o pár let později.

Alespoň, že se v dokumentu nakonec přeci jen ozvou i určité hlasy zastávající se těchto kapel. Je zde ostatně zmíněno, že devadesátá léta byla extrémní v tom, že vlivní lidé tehdy měli obrovské možnosti, jak ovlivnit lidi. To, co mladí konzumovali bylo oproti dřívějšku široce dostupné díky kabelové televizi, potažmo již začínajícího internetu, avšak ještě ne natolik rozprostřeno a rozděleno do různých skupin zájmu, žánrů, skupin lidí, jak je tomu díky internetu a sociálním sítím dnes.

I činy s dobrými úmysly mají někdy tragické konce

Bylo to jako by tehdy společnost procházela úzkým tunelem a v tom tunelu byly značky a vlivné osobnosti, které mohli rozhodnout, co společnosti ukážou. Kdo měl dostatečné množství peněz a tím pádem i reklamy, mohl zacílit velmi efektivně na obrovské množství lidí. To je ostatně i důvod, proč se tak velké množství lidí na Woodstock tehdy vydalo.

Dokument mi ještě vylepšil pohled na Michaela Langa, kterého jsem kdysi bral jako děsně cool hipsáckého týpka, který se ničeho nebál a skoro heroickou postavu, která uspořádala festival v roce 1969 nepřízni osudu a jen proto, aby tím dal poselství své i následující generaci. Za cenu toho, že musel ještě dlouhé roky splácet dluh za tento festival.

To, že však byl Woodstock č. 1 zdarma bylo vlastně dílem náhody. Původně byly vstupenky s připočtením dnešní inflace hodně drahé (odhadem něco okolo 3 000 Kč s přepočtem na dnešní peníze a české koruny). Lang asi není ve skutečnosti žádný hipík, ale spíše vyčůraný podnikatel, který se nebál riskovat životy lidí, pro své vlastní ego a zisk, a to hned dvakrát(!) v historii. Přitom k tomu v dokumentu řekl doslova “Výhodou takového komplexu (armádní letecké základny) je, že je všude ostnatý drát a dovnitř se nemůže dostat nikdo bez lístku”. Chce to mít žaludek na to takovou větu říct, a ještě se při tom usmívat do kamery.

Pro někoho to tak může být velké probuzení z představy o Michaelovi Langovi jakožto hrdinovi kulturního světa. Paradoxně se odhalil sám jednou větou a tvůrcům stačilo ho jen postavit před kameru. Druhý, již zmiňovaný hlavní organizátor festivalu pořadatel John Scher pak před kamerou působil tak, že jste čekali, kdy ho v průběhu natáčení sebere přímo před kamerami zásahovka. Tito pochybní organizátoři dostali prostor před kamerami obhájit to, co to tehdy na letecké základně v Rome prováděli. Moc se jim to tedy ale nepovedlo.

Ani oni ale samozřejmě nejsou jediní, kdo je na vině. Ani oni nejsou těmi hlavními viníky, na které by měly přilétávat rajčata. Byla to doslova ona řetězová reakce mnoha špatných rozhodnutí a osobních selhání od Michaela Langa až třeba po organizaci PAX (později přejmenovanou v překladu na Centrum pro prevenci násilností na mládeži). Problém naivních lidí je ten, že svými akcemi mohou být nebezpeční sobě i lidem okolo.

Gavin Rossdale z Bush coby velký nadšenec do všeho, co se týká popkultury, chtěl s jeho kapelou navrátit duch 60. let a z části se jim to i podařilo. Ač to byla kapely mezi kritiky značně neoblíbená, za jejich vystoupení na Woodstocku si zasloužili pochvalné recenze:

A rozdat svíčky 200 tisícům většinou zdrogovaných nebo alkoholem posílených, mladých, ne příliš inteligentních lidí, se kterými lomcuje vztek ať už z života nebo kvůli úmornému vedru a katastrofální organizaci festivalu, je fakt dost pitomý nápad a je jedno, jestli ty svíčky rozdávala neziskovka a jestli to bylo za účelem uctění památky po školní střelbě. Zrovna tato organizace by byla poslední, které by někdo dával něco za vinu, přes to ale byla ona, kdo měl taky velký podíl na závěrečné kompletní destrukci festivalu, během které musela být již povolána na místo armáda.

Ať se děje cokoliv, jde o to nezapomenout na to, že jste lidi

Mnohé ze selhání vstupujících festivalu byly načichlé spíše svalováním viny pořadatelů na vystupující, a dokonce i extrémní případy Korn, Limp Bizkit nebo Rage Against the Machine, kdy by to již mohlo zavánět tím, že to skutečně přehnali, se mohou upřímně obhajovat tím, že jen skutečně dělali svou show. Jaký “geniální” myšlenkový pochod však vedl Red Hot Chilli Peppers k tomu, aby na místo upozornění diváků a uklidnění celé situace, zahráli “Fire” od Jimiho Hendrixe, se asi nikdy nedozvíme.

Po této poslední kapce do již vařícího hrnce plného zloby a hněvu již následovala naprostá davová psychóza. Lidi se prakticky v evoluci vrátili za 3 dny o tisíce let zpátky. Ze záběrů je patrné, že chodili okolo nazí a pálili všechno, co jim přišlo pod ruku.

Dědictví Woodstocku ‘99 zůstane v záznamech na YouTube. Díky pokrytí MTV, která natáčela všechny vystoupení na hlavních pódiích se dneska můžeme dívat na desítky parádních koncertů. Kdybychom ze zpráv nevěděli, co se tam tehdy dole dělo, vypadalo by to dokonce jako parádní akce, kdy se za horkých letních dnů sešla hromada mladých lidí, aby si poslechli ty největší kapely, zpěvačky a zpěváky tehdejší doby.

Návštěvnost budí dodnes obdiv a záběry na statisíce lidí pod pódiem vypadá jako splněný klukovský sen každého hudebníka. Takový byl Woodstock ‘99 pro mě po dlouhá léta. Parádní akce plná skvělé hudby. Teprve až později jsem se totiž dozvěděl, co se tam dělo a zkazilo mi to představy o této akci. Woodstock ‘99 však nejenže zkazil svou vlastní reputaci. On i otevřel oči všem, kteří by si mohli myslet, že pokud se sejdou tisíce lidí pod líbivými hesly jako “mír a láska”, může to být jen nádherný zážitek pro všechny. I všem, co měli “pravý” Woodstock 1969 za idylickou akci.

Na závěr takhle dlouhého článku by se ale hodilo ještě i nějaké ponaučení. To zní asi takto. Ať už jste kdekoliv, ať jsou organizátoři jakkoliv špatní, ať už jste jakkoliv naštvaní. Zachovejte si alespoň trochu svého já z normálního světa. Festivaly jsou totiž trochu jako jiná planeta, kde nefungují běžná pravidla, ale může se také někdy ukázat, že je to planeta dost nehostinná a bude jen na vás, zda to všichni společně přežijete v klidu a míru a nebo si z toho uděláte navzájem peklo pro sebe i pro všechny ostatní. A když je okolo mnoho blbců, musíte se snažit zachovat si svou integritu a nepřidávat se do davu jdoucím špatným směrem, byť to někdy může být až překvapivě lákavé.

Nefunguje to ostatně přesně takto vždycky a všude, kde jsou nějací lidi?

Red Hot Chilli Peppers na Woodstock ’99:

Autor: Patrik Müller
Foto: HBO

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Black Midi pojali své druhé album Cavalcade jako první album na světě, ve kterém si přijdou nas své fanoušci brutální hudby i babičky

Black Midi patřili k největším objevům (nejen) britské alternativní scény. Pokud někdo hledal skutečně originální hudbu, Black Midi jej mu přinesli. Samozřejmě. I Black Midi z něčeho vycházejí, a tak v jejich hudbě lze slyšet vlivy krautrocku nebo americké kapely Slint. Při minulé velice experimentálně a zvukově hutně pojaté desce Schlagenheim (2019) však leckdo přehlédl, že Geordie Greep se v rozhovorech hlásil také k odkazu Franka Zappy. I ten má totiž patrně velký vliv na tom, proč je jejich očekávané druhé album Cavalcade hlavně po stránce konceptu dost jiné než to minulé.

A přesto, pokud album slyšíte poprvé, v těchto prvních momentech ještě vůbec netušíte jak moc. Zatímco minule to byl intelektuálně náročný, pochmurný matematický rock, tentokrát jsou Black Midi v roli tvořitelů chaosu a frontman Geordie Greep zní namísto zamyšleného intelektuála spíše jako spratek. Nebo spíše šílený ředitel cirkusu, co naschvál navede zvířata, aby se po úchvatných kouscích vrhli přímo na diváky.

Black Midi (Foto: Pitchperfect PR)
Black Midi (Foto: Pitchperfect PR)

Úvodní “John L” je ostatně jako soundtrack k bláznivý cirkus s výraznými smyčci i zní. Song “John L” je ještě docela podobný tomu, co jsme slyšeli od Black Midi na posledním albu. Nový, inovativní prvek však zde tvoří ony smyčce. Stylově však tento řízený chaos připomíná moc dobře skladby ze Schlagenheim jako “Reggae”. Přesto se zde zdá být možná o něco méně agresivity. Zato je nyní hudba oproti minulému albu, které šlo přímo na dřeň a důležitá byla hlavně intenzita hudby, nikoliv tak její aranžmá a atmosféra. Jako by byla díky těm smyčcům a trochu méně hluku okolo tenokrát vícebarevná.

Schlagenheim II? Raději se připravte na něco nečekaného

Ty smyčce zde působí jako určitý prvek barvy. Není náhodou, že zatímco v prvním případě grafik David Rudnick zvolil černobílý obal alba, nyní je až zběsile barevný. Teplotou vyjádřeno, smyčce patří mezi hřejivější hudební nástroje a s nimi hudba Black Midi najednou dostane třetí rozměr. Z části je sice pryč ta temnost debutu, ale dostaneme zase něco nového.

Z písně si také můžeme všimnout, že zde chybí agresivní vokály, a to je také jedna z větších změn alba oproti Schlagenheim.

To překvapivé cirkusové číslo však nastává terve, když přijde druhá píseň “Marlene Dietrich” a Black Midi přepnou do módu klasického popu ve stylu začátků 50. let a kabaretní hudby. A to skutečně na 100 %. Nejen tak, že by byly slyšet nějaké vlivy téhle hudby. Nebýt charakteristického hlasu hlasu Geordieho Greepa, musel bych si zkontrolovat, zda mi neblbne přehrávač a nepřeskočil na úplně jiné album.

A proč si vybrali Black Midi zrovna slavnou herečku, avšak dob minulých Marlene Dietrich? To smysl dává. Je to samozřejmě pořád velice známá postava evropské kinematografie a filmová legenda. Může být relevantní vůči dnešním poměrům například díky tomu jak byla nadčasová, když například ve filmu “Maroko” z roku 1930 oblékla mužské oblečení a tehdy jí dokonce za to ve Francii hrozil kriminál.

“The girl she once was
In that suit of ’33
Soundtracked by disapproving commentary,”

(“Ta holka jednou byla / V tom obleku roku 33 / A k tomu jí hrála znělka nesouhlasných komentářů”)

odkazují na tuhle událost Black Midi.

Větší otázkou však je, proč Black Midi zvolili tuhle hudbu pro hotelové vstupní haly. To je skutečnou záhadou. Vzdáleně to může připomínat podobný styl, do kterého zabrousili Arctic Monkeys. Pokud bychom však k hudbě přistupovali matematicky a nakreslili bychom jak blízko jsou tomuto retro stylu blízko Black Midi A Arctic Monkey, ani pro ty druhé jmenované by to nebyl tak velký skok, a navíc byl podložen koncepčním albem, kdy prakticky všechny písně zněly takhle podobně. To Black Midi prostě střídá jako na přepínači s dvěma polohami styl zběsilost+smyčce a pak toto retro z kuloárů dobových hezkých hotelů a kaváren.

Někdy se tyto dva základní styly alba objeví úplně izolované, někdy se i trochu prolínají. Dá se to prostě vysvětlit tak, že chtěli fanoušky něčím překvapit a tohle byla jedna z cest a nutno říct, že pokud to skutečně byl hlavní cíl, účel to splnilo, protože to by po vydání Schlagenheim nepředpověděl ani Nostradamus.

Možná to byl historický moment a začátek nového směru.
(O minulém album Schlagenheim).

Je jasné, že Black Midi mají fanouškovskou základnou nakloněnou překvapivým a originálním momentům. Dokonce jejich cílovka bude podobné nečkané stylové zvraty i vyžadovat. Ale stejně. Schlagenheim bylo album, kterému se za pár let možná bude dávat status klasiky alternativní scény. Možná to byl historický moment a začátek nového směru. Vzhledem k tomu, že se nyní začínají objevovat podobné kapely jako Squid nebo Black Country, New Road (viz minulá recenze), leccos tomu nasvědčuje.Schlagenheim bylo dokonce tak důležitým albem, že jsem se už i naučil jeho název správně psát a to podotýkám bez CTRL+C a CTRL+V(!) Takže o nějakém risku a zničení reputace, by se tedy díky podobnému žánrovému výkrutu, jistě bavit dalo.

Aby mohl nastat chaos, musí být chvíli klid a mír

Uprostřed střídání těchto dvou poloh zběsilého rocku a tradičního popu se musí uznat, že zatímco minulé album byla čistě technická muzika, tohle má i určitou atmosféru. Když z toho na “Chondromalacia Patella” vznikne avantgardní progresivní rock, ukazuje se, že Black Midi opět dokáží posunovat hranice žánru a navazují tak na bohatou tradici odvážných kapel britského rocku.

Díky agresivitě, která jde až na okraj možností a snesitelnosti lidského ucha, album může album zaujmout i fanoušky punku. Díky velice trpělivým a nečekaně tichým pasážím alba jako první polovině “Diamond Stuff” budou plesat fandové progresivního rocku. Zejména v jazz-rockových variacích jako “Slow” se pak najdou fandové experimentálního rocku.

Dalo by se říci, že i ti, co hledají tu obrovksou intenzitu a drtivou sílu ze Schlagenheim, si najdou svoje. Mnoho momentů na nynějším Cavalcade zní jako že je kapela na hraně zhroucení do šílenosti. Výlety do hudební historie v podobě klidných a pohodových balad tak působí i jako jakási dekomprese, která zde slouží pro odpočinek, aby se stroj choasu mohl rozjet naplno.

Ucho a hlava se díky tomu neunaví a Black Midi tak mohou být v některých chvílích agresivnější než kdykoliv jindy. Cavalcade se skrze písničky “Marlene Dietrich” nebo “Ascending Forth”, které byste pustili klidně i vaší babičce (tedy asi kromě samotného závěru druhé jmenované skladby), se přitom poslouchá snadněji a určitě můžeme říct, že díky tomu je Cavalcade albem přístupnějším než minulé Schlangenheim a zároveň přitom zůstává dobrou pozvánkou k poslechu debutu pro ty, kdo ještě neměli to štěstí.

Třetí píseň “Chondromalacia Patella” je postupný návrat do středu chaosu. Píseň začne jako progresivní rock, pak se ale převrátí v experimentální jazz rock, vrátí se a nakonec skončí v obrovské smršti končící v extrémním tempu. Kapela hraje tak rychle, až máte pocit, že jí to snad musí vypálit do stratosféry a skladba pak končí v jízlivém dozvuku syntezátoru připomínající animovanou parodii na zvuk padajícího letadla.

Ať už hrají Black Midi cokoliv, dělají to s maximálním nasazení a umí to

“Slow” je po zajímavé první trojici písní přeci jen trochu pokles. Neustálý velice hutný start stop styl za chvíli  začne trochu nudit a jazz rockové jamování zde není tolik záživné jako minulá skladba.

Pro další moment dekomprese zvolili Black Midi tentokrát jiný typ skladby. “Diamond Stuff” s trpělivým opakujícím se motivem a s kombinací elektronických efektů a přírodních nástrojů. Když se pak přidá jazzový rytmus bubnů, tak to trochu připomíná hypotetickou násvtěvu Grizzly Bear a Spiritualized v chatě Davida Bowieho. Pokud kapela chtěla být za každou cenu nepředvídatelná, tady se jí to zase až tak úplně nepovedlo, protože píseň zní vlastně jako taková ta typická indie rocková pomalá písnička. To se Black Midi moc nestává. Ale vadí to vlastně? Ne nutně.

Kdo by ale čekal po tomto klidu výbuch, ten se plete. “Dethroned” totiž překvapivě není bůhvíjak agresivní skladba. Je to pět minut dlouhé alternativně rockové jamování. Pokud se bavíme o momentech, které posunují hudební žánry, tak tohle je rozhodně další z momentů, kdy Black Midi zůstali spíše konformní. Očividně jim na Cavalcade nevadí hrát i hudbu klidnější a řekněme více meditační.

Bláznivější momenty však ještě na albu čekají. To se zase nebojte. A to v předposlední písni “Hogwash and Balderdash”. Bohaté instrumentace a naprosto nečekaný průběh skladby je na téhle skladbě opět zajištěn od prvních tónu. Do skladby občas zasáhne piano, občas se skladba přeruší kvůli nějaké vyhrávce znějící jak z nějaké taškařice, jenž zas následují hrozivé smyčce, zatímco ani nestačíte pořádně vnímat text, který je u Black Midi v této fázi tradičně vlastně i trochu druhořadý

Tohle je vážně naprosto šílené album!

Zato si všimnete že na pozadí tikají zběsile nějaké činely, či co to vůbec je. Zní to skoro spíš jak poklička od hrnce. Různorodé raritní nástroje, které Black Midi s oblibou používají čítají třeba marxofon, optigan nebo cembalo však na téhle písni dostanou možnost vyřádit se. A pak najednou zas bum. A zmatek úplně ustane.

A je tu další klidný retro moment. Tentokrát jako bychom se přesunuli z hal hotelů do italských benátek a zpěvák Geordie Greep zní jako závozník gondoly, co brnká romanticky na dvanáctistrunku. Tohle je vážně naprosto šílené album!

Ale jedno se musí uznat. Musí se uznat s velkým respektem, jak Black Midi dokážou napsat plnohodnotně i takovýhle typ jakési staré folkové písničky s opravdu hezkými změnami akordů. Tak moc vzdálený jejich původnímu stylu. Na konci se z části vrátí i celá kapela vrátí a zní to jako velkolepý závěr nějakého slavného muzikálu s burácejícími nástroji.

Tentokrát skutečně dodávající atmosféru a kapela zní skoro jako kdyby zakončovala živý koncert někde na venkovním amfiteátru. Ač je to humbuk, je to rozhodně na míle daleko tomu, co kapela předvádí za kravál jindy. Takový standardní rockový finiš, jak má být. Na bLack Midi skoro až moc standardní.

Ale to jsou celí Black Midi. Alespoň tedy jejich současné já. Je to kapela, která se do něčeho pustí a když v něčem je, tak to udělá na 100%. Proto ten závěr tak připomíná konec venkovního muzikálového vystoupení v historickém amfiteátru. Proto jindy zní, jakože snad svou hudbou naruší časoprostor, protože něco tak zběsilého a chaotického přece nemůže tenhle stabilní vesmír vydržet. Ať už však zní Black Midi jako hudba pro vás a pak dalšího dvou tisíc stého člověka, kterému by se tahle hudba taky zalíbila, ať už zní jako hudba pro vaší babičku, Black Midi to všechno umí dost dobře.

Black Midi – Cavalcade

Vydáno: 26. 5. 2021
Délka: 42:19
Žánry: Experimentální rock, Avantgardní progresivní rock (Avant-Prog), Progresivní rock, Jazz Rock, Noise Rock, Alternativní/Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. John L, 3. Chondromalacia Patella, 6. Dethroned, 7. Hoghwash and Balderdash, 8. Ascending Forth

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Nový, netradiční a originální objev britské scény Black Country, New Road je terapie pro členy i poslcuhače zároveň

Na hudbě je krásné to, že se nikdy nevyčerpá. Odněkud z mlhy se najednou může vynořit zcela nová loď, která veze novou muziku, která zní jako nic před tím. Často takové lodě připlouvají od Temže. Ta nejnovější má název Black Country, New Road. Kapela, která jako by se přidávala k Black Midi a Squid a ohlašovala, že experimentální jazz rock je novým směrem a novým hnutím, kterým půjde dnešní mladá generace kapel.

Bowieho děti. I tak by se možná toto nové hnutí dalo nazvat. Není to ale náhoda, že se opět objevuje radikální pojetí klasické rockové sestavy, která hraje věci podobající se právě spíše jazzu než něčemu, co má své kořeny v rythm’n’blues a country jako rock. Black Country, New Road mají výhodu i ve své početné sestavě, kdy klasickou rockovou kapelu doplňují nejen o syntezátor, ale i o saxofon, dřevěné dechové nástroje i housle. Experimentální, potažmo i industriální a noise rock zas kapelu naučil do mrtě vypiplat svůj zvuk a stvořit tak originální zvukové krajiny.

Black Country, New Road
Black Country, New Road

Album nazvané příznačně jako For the First Time, ačkoliv není úplně koncepčním albem, prakticky tvoří jeden ucelený příběh o vztahu, který se rozpadl a o hledání smyslu života v samotě a izolaci. Hlavní postavě alba, do které se staví frontman kapely Isaac Wood prožívá zklamání a neútěšně rezignuje na optimistické vyhlídky, protože tuší, že život je plný zklamání a když něco dobré v životě přijde, stejně to jednou skončí.

Post-folk-punk

Album začíná instrumentální skladbou v duchu židovské tradiční hudby. Již zde je znát inspirace Black Midi, kteří taky podobné výlety napříč světem také rádi podnikají. Skladba “Instrumental”, která je nejen první skladbou alba, ale také první skladbou, kterou kapela dala dohromady, udrží posluchače ve správném napětí. Směs punkových bicích a podrážděných dechových nástrojů je ideálním startem, co se týče nastavení správné náladové i kreativní laťky pro zbytek alba.

Pokračuje se v na poměry alba vcelku umírněné. Existenciální baladou “Athens, France”. Tu střídá ve stop-start tempu grungeová pasáž připomínající Pixies. Dva opačné protipóly této písně posluchače zaujmou a zároveň vyvažují naštvanost a vztek spolu s odevzdaností a prázdnotou, kterou jako by zpěvák Wood vyzařoval svými hlasivkami.

“Science Fair” je beatnickým hnutím nasáklá skladba, která zaujme několika řádky vystihující současnou krizi generace mladých mužů ve stylu Kvílení Allena Ginsberga jen posazené do dnešní doby:

I’m still living with my mother
As I move from one micro-influencer to another,”

 

slyšíme Wooda ve spíše básnickém přednesu než zpěvu, jak vypráví do burácejících saxofonů.

It’s black country out there!”

řve v konečné části písně, když se stupňuje napětí a prázdnota toulání se po nočních ulicích nabírá na obrátkách čím dál víc. Chvíli to na člověka působí, jako by se snad kapela snažila vniknout do kůže mladých neofašistických extremistů. Nenechte se ale zmýlit. Ve skutečnosti se však jedná o pojmenování dělnických částí anglických měst jako například oblast West Midlands, západní Birmingham, či Wolverhampton.

Celé album je podle toho, co vyjadřuje hudba vlastně o uvolnění, následném naštvání se a tak pořád dokola. Vztek střídá zmar a smutek. Po výbuchu vzteku na konci “Science Fair” tak následuje uvolnění na počátku skladby “Sunglasses”. Ztracení v seriálech, konkrétně pověstných severských kriminálkách.

Úvod nejdelší písně alba přináší jedny z nejpřístupnějších momentů na albu a přináší do alba šedi a mlhy i trochu hřejivosti domácnosti a to zvláště pomocí saxofonů, které tentokrát nehrají spontánní improvizované výbuchy vzteku, ale i hezké melodické party. To je však pouze jedna část více než devítiminutového impozantního hudebního eposu.

Z dojatého popisu domácí pohody se však vyjde ven a v ulicích se přechází do zloby podporované tentokrát úplně jinými, naštvanými trumpetam, ke kterým se pak přidávají i housle a vzniká z toho jakýsi folk-punk, či s trochou nadsázky řečeno, protože to už i mi, který má docela rád tyhle stručně a výstižné popisy podžánrů, přijde ujeté: post-folk-punk.

“I am so ignorant now, with all that I have learnt,”

přiznává se Wood.

Ne, že by to byla snad první kapela, která postavila kytary a dechové nástroje a smyčce do nikoliv dojaté, jak je to obvyklejší, ale do naštvané role. Pořád to ale funguje jako originální a překvapivá věc.

Kanyeho z toho vynechte

V úvodu se představí nádherná zádumčivá kytara s industriálním vazebním znějícím takřka totožně jako zvuk řinoucí se z průmyslového frézovacího stroje v továrnách. Jelikož je Česko také velice průmyslovou zemí, myslím, že ta atmosféra továren jedoucích noční směnu, sychravého deště a pach kovového prachu, je velice známá. Abychom nezapomněli na bubeníka Charlieho Wayna, právě na tomto songu se asi nejvíce projeví jeho precizní bubenická práce, když je potřeba hrát v tichém okolí zbytku nástrojů více dynamicky a s větším detailem.

Jelikož však prakticky žádná píseň nezačíná a neprobíhá i nekonončí ve stejném stylu a náladě, ani tady neuniknete čiré naštvanosti. V té překvapivě tentokrát figuruje vedle otce zpěváka Wooda také Kanye West:

“Leave Kanye out of this
Leave your Setraline in the cabinet”

Wood našel pro Kanyeho Westa pochopení i přes jeho některé problematické momenty v minulých letech a narážka na antidepresivum Setralin má zřejmě souviset s vleklými prblémy Kanyeho Westa s bipolární poruchou.

Píseň přináší trochu znepokojující zprávu. Osobní tragédie dnes splývají s pop kulturou. Něcvo jako osobní život člověka jako individuality prakticky neexistuje a zbývá jen kultura a společnosti. Vedle rozchodové písně s velice intimními řádky jako: “Fuck you like you’ve meant it this time, Isaac,” (tento mezi fanoušky oblíbený řádek však byl z alba oproti živé verzi a singlu, vyřazen) si vzpomíná v záchvatu úzkosti zpěvák i na dánský krimi seriál a Kanyeho Westa. Vítejte v překrásném novém světě.

“Sunglasses” byl vůbec první singl Black Country, New Road a nutno říct, že to je teda pořádný první singl, se kterým nová kapela přišla. Obohacený videem s na první pohled nic neříkající slideshow fotografií zřejmě převzatých odněkud z internetu říká píseň hodně a je tro vcelku deprimující. Jako by totiž na pozadí těch houslí, saxofonu, kytar, bicích a Woodova takřka hypnotického promlouvání píseň sdělovala, jak je vše v našem životě na téhle planetě strašně pomíjivé a relativní.

U “Track X” zaujme reference na stylově příbuznou kapelu Black Midi:

“Dancing to Jerskin, I got down on my knees
I told you I loved you in front of Black Midi”

Zde vidíte, že se jedná o dílo fiktivní, nikoliv autobiografické. Poněvadž žádná holka by na koncert Black Midi nikdy nešla. A už vůbec by si po tomto zážitku nenechala říct “miluji tě,” protože by už dávno uprchla před hudební klub.

Ale vtípky stranou. I když ne tak úplně. Nemohl jsem si totiž během této skladby pomoci a napadlo mě přirovnání, že Black Country, New Road umí někdy přepnout do takového módu, že zní vlastně něco jako The National z pohledu mileniálů.

V posledním Opus se hlásí o slova znovu židovská tradiční hudba. Na skladbě je ale také slyšet výrazná baskytara, která byla přeci jen dosud trochu upozaděna před vazbením kytar a burácením saxofonů. Poněkud fádní, ale pořád důstojný konec tohoto alba o zlomeném srdci.

Srovnání s Black Midi? Black Country, New Road je v lecčems i překonávají

Black Country, New Road můžou jen těžko uniknout ze srovnání právě s kapelou Black Midi. V jazzovém improvizačním přístupu ještě daleko zběsilejší kapelu. Black Country, New Road mají přístup vážnější a znějí více zádumčivě, zatímco Black Midi naopak razí jakýsi asertivnější a drzejší přístup. V posledním albu jejich hudba skoro jako by obsahovala prvky frašky, když z ničeho nic naplno přepínali do klasického popu jako z 50. let a znělo to vzhledem k zbytku jejich tvorby celkově naprosto absurdně. Black Country, New Road jsou oproti tomu svým hudebním projevem daleko více introvertní kapela.

Díky těmto změnám a jakémusi aktivnějšímu přístupu ve vidění světa, kdy z Black Midi vyzařuje na místo prázdnoty Black Country, New Road jistá drzost a tah na branku, mohou mít u některých přednost právě Black Midi. Black Country, New Road jsou ale oproti té poslední napůl taškařici Black Mdi, smrtelně vážní a to jim samo o sobě dodává důležitost a jeich hudba dává v současnosti tak nějak velkolepější význam.

Je to více než slušné debutové album a bezesporu jeden z velkých objevů letošního roku, kdy Black Country, New Road se svým temným zvukem, skepsí a dojetím nad prázdnotou, Black Midi v lecčems po umělecké stránce dokonce i překonávají.

For the First Time je album, ze kterého stříká frustrace, vztek a zmar. I taková alba, ač jistě nejsou odpočinková, si ale člověk musí zažít, aby se kulturně obohatil. Hudba tady není jenom proto, aby nám dělala dobrou náladu. Hudba je tu proto, aby nám ukázala, kolik různých barev tento svět má a že i barva šedi má na barevné paletě své podstatné zastoupení.

Když se podíváte na fotografie Black Country, New Road, nevypadají úplně tak, jak čekáte. Ve skutečnosti působí z fotografií jako vlastně usměvavá a na první pohled spokojená parta. Koncerty, to už je pak úplně něco jiného. Jako by se převtělili do role traumatizovaných dětí, kteří byli vychováváni celé dětství v období nukleárních zim, hladu, ekonomických krizí a nemocí.

To, že přišli s takto velice sychravým materiálem, je od party, která v civilu vypadá spíše jako skupina new-wave/indie-popových snílků, je tak ještě pozoruhodnější. Kde se bere v těchto mladých lidech taková frustrace a zloba? Občas se stane, že se v lidech objeví něco nečekaného a pozoruhodného a tady jsme toho svědky. A možná, že tato temná hudba je pro samotnou kapelu perfektní terapií, a proto vypadají spokojeně.

Black Country, New Road – For the First Time

Vydáno: 5. 2. 2021
Délka: 40:44
Žánry: Experimentální rock, Post-Punk, Post-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Instrumental; 2. Athens, France; 3. Science Fair; 4. Sunglasses; 6. Opus

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Little Simz své druhé album Sometimes I Might Be Introvert koncipovala jako velkolepou rapovou operu Little Simz vydala první album již v...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Další neuhlazené album basového inovátora Thundercata Is It What It Is bylo přepůlené „vejpůl“ smrtí kamaráda Maca Millera Fantastický basista Stephen Lee...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com