Měsíční archiv:Březen 2022

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy’s Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu

Annie Clarke, resp. St. Vincent naposledy přišla s albem Masseduction, které vcelku dost rozdělovalo fanoušky. Zatímco těm, kterým pop nevadí, když je proveden zajímavě, její příklon k dance popu vyhovoval a album si nemohli vynachválit, druhá část fanoušků, kteří berou St. Vincent jako kytarovou bohyni experimentů a odvážnou objevitelku nových tónů, to měla výrazně těžší.

Kdyby to bylo čistě na mně, přichystal bych si dlouhou obhajobu Masseduction. Zkráceně ale: album bylo výbornou kombinací něčeho, co zní autenticky a originálně se zvukem, na který jsme všichni zvyklí.

Foto: Zackery Michael
Foto: Zackery Michael

Poslouchalo se to zkrátka mimořádně dobře, a přitom jste u jejího posledního alba nemuseli mít pocit, že vás unavuju a ani jste se nemuseli stydět za to, že posloucháte nějakou trendovou zhovadilost pro děti ze základky, ani že se na vás bude někdo s inteligentně lehce povýšenějších kamarádů dívat blbě, že tohle pustíte na zahradní párty okolo půlnoci do repráků.

Antonoffovy metody přestávají fungovat?

Na novém albu Daddy’s Home zůstala St. Vincent pohromadě s producentem Jackem Antonoffem. Ten v období Covidu hodně přehodnotil svůj přístup. Před tím si přizpůsoboval hudbu Lorde, Taylor Swift i pravě St. Vincent hodně k obrazu svému a některé jejich písně tak zněly spíše jako písně Bleachers. Ostatní pak nakazil svým nasládlým synth-popem s inspiracemi v 80. letech a také v dream popu.

Jakmile však začal Covid, nenakazil Antonoff vůbec nikoho. Ani svou hudbou (omlouvám se za špatný humor týkající se této tragické pandemie, ale snad už jsme v bodu, kdy si z těchto věcí můžeme trochu dělat legraci). Jack Antonoff tentorkát šel spíše cestou, jakou razil s další svou svěřenkyní Lannou Del Rey. Cestou komorní. Ale všechno bylo ještě více minimalistické. Šlo o to zachytit syrový umělecký projev v malém studiu. Bez nějakých větších kudrlinek.

Stihlo se tak navzdory pandemii, vydat i víc alb a přes různé útrapy vzniklé sociálním odloučením tak bylo pro Antonoffa období pandemie velice plodné. Do karet mu hrálo, že mu nahrávací společnosti v těžké světové situaci nejspíše tolik neříkal, že je potřeba čekat na další pomocné producenty a skladatele, kteří jsou u velkého elektronického tanečního alba často potřeba.

Upřímně jsem si myslel, že si z trojice St. Vincent, Lorde, Taylor Swift právě St. Vincent poradí s tímhle přechodem na skromnější formát alba nejlépe. Připadá mi ale nyní s odstupem času zvlášť, že si s tím nakonec asi poradila nejlépe největší popová hvězda z této trojice Taylor Swift.

Někde mezi Norman Fuckin’ Rockwell a Solar Power

Zatímco album Lorde Solar Power skončilo takřka katastrofou v porovnání s tím, jak fenomenální vydala první i druhé album Taylor Swift, St. Vincent se za Daddy’s Home určitě stydět nemusí. Zároveň ale dodám, že se jedná o mírné zklamání.

Že bych byl z jejího nového alba nějak zvlášť nadšen, to se vážně říct nedá. Říkal jsem si, že to už si raději poslechnu dobré popové album, než tohle béžové, jednotvárně znějící album s trochu bizarně laděným retro zvukem. Někdy u něj dokonce přemýšlíte, co ještě byl záměr a co už jen čirá umělecká povýšenost ve stylu „já jsem tady umělec, tak mě všichni poslouchejte“.

Mám ale dojem, že v samotném způsob nahrávání alba ani takovým problémem nebude. I když tedy tvoří část problému. Vždycky jsem byl velkým zastáncem autentického zachycení s tradičními nástroji bez programování v “post-produkci” a byl jsem velkým fanouškem Steva Albiniho, který je známý svou studiovou a analogovou metodou nahrávání alb. Pokud ale existuje nějaký argument proto, proč filozofie toho, že všechnu práci je potřeba odmakat již ve studiu, pak jí poskytují alba Melodrama, resp. Solar Power. Na tom se shodnou víceméně všichni, včetně těch největších fanoušků Lorde. Na rozdíl od mnohých však mám ten dojem, že dobrým argumentem pro post-produkci je i Masseduction, resp. Daddy’s Home.

První song má paradoxně jako snad jediný na albu elektronické prvky. Možná to je záměr a má sloužit jako jakýsi plynulý přechod z Masseduction do Daddy’s Home. Kromě syntezátoru na “Pay Your Wain In Pain” ostatně slyšíme i skoro celý sbor sténání a vzdechů, což společně s textem navazuje na sexuální tématiku alba minulého. Song laděný po stránce hudby i obscénního textu i hudby hodně připomínající styl Prince s řádky jako:

“You put your finger on it
and the stove is just getting hotter,”

(“Položil jsi na to svůj prst a kamna se čím dál více rozpalovala.”)

rozjede St. Vincent album v trochu zvláštním, zvukově na konci skoro až bizarním stylu.

Jakoby St. Vincent říkala “všichni jsme (někdy) prostitutky”.

Je to ale St. Vincent a tohle všechno se k ní tak nějak hodí. Vypráví píseň z pohledu lehké děvy, která mluví v sexuálních narážkách, ale přitom vlastně zároveň popisuje i úplně obyčejné věci z života. Všichni někdy děláme věci, které dělat nechceme, ale dělám je stejně, abychom uspokojili druhé a dostali za to zaplaceno. Jakoby St. Vincent říkala “všichni jsme (někdy) prostitutky”:

“You got to pay your way in pain
You got to pray your way in shame”

První song tak zdobí ne tak uchvacující hudba, ale tradičně skvělé textařství St. Vincent.

Následující druhá “Down and Out Downtown” je velice dobrá píseň, ale bohužel zde není něco v pořádku. Produkce obsahuje všechny ty správné nástroje a velice detailní hlasový záznam St. Vincent k tomu, aby byl požitek ze skladby dokonalý, ale mix je nějak příliš  “zdechlý” a zbytečně odtažitý. I když máte sebelepší sluchátka, pořád to zní jako byste to poslouchali z nějakého čínského rádia. Tohle podle mě Antonoff nezvládl dobře a bohužel to není jediný moment, kdy mám o jeho intervenci na albu pochyby. Chápu snahu o navození retro atmosféry, která patří ke konceptu alba, ale nemyslím si, že to byla směrem k posluchači úplně dobrá volba.

St. Vincent v plné transformaci do dámské verzi Prince

Psychedelický rock “Daddy’s Home” míchá bluesové i jazzové prvky a přesvědčuje o obrovském přehledu St. Vincent v hudební scéně různých žánrů.

Jestliže jsem si zde tentokrát stěžoval na Antonoffovu produkci, Bohužel musím říct, že někdy mám pochyby i o St. Vincent. “Live In the Dream” je totiž písní, jak se říká, při mém svatém názoru, song pod úrovní St. Vincent. Zní to totiž jako nějaká improvizace na Pink Floyd. Radši bych popravdě uvítal, kdyby si St. Vincent vybrala nějaký song z The Wall nebo ještě lépe z Dark Side of the Moon (songy z druhého jmenovaného by se k ní hodily asi ještě lépe) a nahrála už rovnou cover namísto tohohle, navíc ještě nudného chození okolo horkého “Us and Them”, na kterém je jako jediná zajímavá věc právě ta podobnost s Pink Floyd. Kdybyste si nebyli jistí, tak v následující “The Melting of the Sun” slyšíte i odkaz na Pink Floyd:

“Hello on a dark side of the Moon”

Nemám vůbec nic proti přepracování již existující písničky, ale byl bych pro nějaký nápaditější přístup. Myslím, že cílovka St. Vincent má Pink Floyd naposlouchané tolikrát, že je to takový dost levný pokus o to získat si srdce posluchače.

“The Melting of the Sun” ale obsahuje těchto odkazů hodně. Slyšíme zde zmíněné “Polly” od Nirvany nebo americkou bluesovou klasiku “Hello Mississippi Good Goddamn” — která z úst St. Vincent, kterou Anotonoff proměnil na pár vteřin ve vokální skupinu — to ať jej jenom nehaníme — zní doopravdy rozkošně. “The Melting Sun” je vůbec vcelku povedená písnička a místy až dojemné vyznávání lásky St. Vincent k hudbě jako takové. Obsahuje pro St. Vincent typický před refrén, který je ale spíše breakdownem, jenž přejde v refrén. St. Vincent využívá tuhle překvapivou změnu kompozice často a je v tom velice dobrá.

Bohužel to na tomto albu není naposled, co se rozhodla St. Vincent pro roli hudebního loupežníka. Alespoň, že tentokrát svou až příliš velkou inspiraci uznala i ve výčtu skladatelů.

Po této písni ale rovněž zůstává v uších “pasluch”. Původně jsem si myslel, že je to ve skutečnosti cover. Ale on ne. Je to další jakási variace na song. Bohužel opět song otřelý a všem posluchačům St. Vincent, kteří v hudbě mají rozhled, asi velice známý.

Obě části “Humming” i “The Laughing Man” jsou zde jako nenápadné. Z druhé jmenované je pak nakonec ale vcelku solidní song. Na konci se píseň rozvine v něco velice hezkého, musíte tomu dát ale několik šancí. Song obsahuje též jeden z nejlepších textů alba o …

“Down” můże časem patřit k nejlepším písním St. Vincent vůbec. Je to druhá píseň vedle otevírací “Pay Your Vain in Pain”, která zčásti elektronickými prvky navazuje na minulé Masseduction. Kombinuje je ale navíc i s retro zvukem alba tohoto. Máme snad všechno to, v čem St. Vincent viniká. Mimořádný talent na melodie, pěvecky náročný, ale perfektně zvládnutý táhlý refrén, kytarové party, trocha nevšedního a experimentů.

Píseň taky zní dost jako něco jiného — jako dámská verze Prince, ale v tomto případě se nejedná o přímou linku s konkrétním songem. Podobnost vás tedy spíše potěší.

Následující song “Somebody Told Me” patří taky mezi ozdoby alba. Soulem a klasickým popem přelomu 40. a 50. let inspirovaný song zanechává doopravdy kouzelnou atmosférou.

“…At the Holiday” mi trochu připomíná můj oblíbený moment minulého alba Masseduction “Slow Disco” a je to asi soudě čistě jen podle mého srdce, nejoblíbenější kousek Daddy’s Home. Je to stejná optimistická balada, což je sice, oxymorón, ale dává to smysl, jakmile si tyhle dvě skladby poslechnete.

Tyhle momenty ukazují, jak moc je St. Vincent textařsky, skladatelsky i hlasově talentovaná osoba a to při tom nemusí ani moc využívat svou hlavní doménu, kterou je kytara a jenom si brnká akordy, zatímco hlavní slovo mají trubky a Van Morrissonovský kousek basy dokonale spolupracující s velice detailními backbeatovými bicími.

Škoda jen, že si tohle nenechala St. Vincent na úplný konec. Lepší konec by album nemohlo mít. “Candy Darling” je totiž songy který je v pohodě, ale vedle písně předchozí vypadá jako prcek.

St. Vincent – Daddy’s Home

Vydáno: 14. 5. 2021
Délka: 43:09
Žánry: Soft-Rock, Psychedelický rock, Soul-rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Pay Your Way in Pain, 5. The Melting of the Sun, 8. Down, 10. Somebody Like Me, 12. …At the Holiday Party

Recenze | Novinky: Briston Maroney na debutu plné délky stvořil utrápené hymny loňského léta

Briston Maroney. Neznámé to jméno. Skoro až nehodné dlouhé recenze. Tohle album mě však provázelo celým loňským létem a přirostlo mi k srdci tak, že si samostatný článek zaslouží. Byla by totiž škoda každého potenciálního hudebního fanouška, kterému by se toto album mohlo také zalíbit a přitom toto album minul. Sunflower je debutové album tohoto mladého zpěváka pocházejícího z Knoxville a amerického státu country a whiskey Tennessee.

Maroney ale vydává EP již od roku 2017. EP Big Shot, Carnival a Indiana byla vydána přesně po jednom roce a Maroney na nich často kombinoval akustický zvuk s elektrickým. Maroney ostatně v minulých letech často vystupoval pouze akusticky a i po vydání debutu uprostřed pandemie se mu podařilo uspořádat několik koncertů, většinou se v malých klubech, kde vystupoval, prezentoval pouze sólově s akustickou kytarou. Jeho původ z Tenessee se nezapře a má silné folkové a country vlivy.

Nové album produkováno velkým jménem na poli indie rocku John Congleton (The Killers, St. Vincent, Spoon, Sigur Rós, Angel Olsen, Cloud Nothings a mnoho dalšího) zní však jak s ohledem na zpěvákovu minulost, tak na současný letopočet, až překvapivě hodně elektricky.

Obrázek o tom, jak Briston Maroney zní v plné živé verzi s kapelou si tak můžeme udělat alespoň díky nedávno přidaným klipům živého hraní kapely.

https://press.atlanticrecords.com/wp-content/uploads/2021/03/Briston-Press-Image-2-Angelina-Castillo2.jpg
Briston Maroney (Foto: Atlantic Records)

Pokud byste nevěděli Maroneyho původ a nerozpoznali americký přízvuk, zvukem by vám připomínal spíše britské kapely. Jeho zvuk se drží klasického kytarového hrdinství konce šedesátých až sedmdesátých let i dramatičnosti hudby druhé poloviny devadesátých let.

Kde se tady Briston Maroney vůbec vzal?

Zajímavé je, že ač mám vcelku zmáknutý proces získávání nových alb a využívám skoro vždycky stejné zdroje, na tohle album jsem přišel docela obskurně – skrze alternativní verzi druhé písně “Bottle Rocket”, kterou mi z nějakého — a dobrého důvodu — naservíroval doporučovací algoritmus Spotify.

Důvod toho, proč na Bristona Maroneyho neexistuje ani moc zahraničních recenzí zřejmě leží v tom, že se nachází v jakési žánrové příkopě mezi popem a nezávislou/alternativní hudbou. Zmíněný anglický zvuk má za následek i to, že některé melodie zní na současný vkus amerických posluchačů nezávislé hudby možná až moc melodicky.

Maroney se proslavil svou skladbou “Freakin’ Out in the Interstate”. Ač jsem se snažil pátrat, je mi stále docela záhadnou, jak tahle povedená, ale přeci jen poněkud staroškolská, na kytarách a klasické rockové kapele, postavená skladba, nasbírala na Spotify přes 100 milionů přehrání. Svůj podíl na tom ale nejspíše hraje video na mnou raději vyhýbané sociální síti krátkých videí TikTok.

Ostatně jedna z mála reakcí hudebních fanoušků, které jsem na tohle album četl, byla ta že se prý jedná o “TikToc music”.

O to víc tedy má hlava nepobírá, co tohle album je vlastně zač a možná i to je ten důvod, proč mě tak baví. Sunflower totiž rozhodně nezní jako něco pro typického uživatele TikToku. Briston Maroney sice možná může sem tam znít jako alternativnější verze rockových choutek Harryho Stylese. Jenže pubertální dívky asi těžko zaujme album, kde je umělec vyobrazen jako největší vesnický balík. Briston jakoby si vyjel někde v Krmelíně (to je taková vesnice u Ostravy) s kámošem na čtyřkolce a ten ho vyfotil – a ještě v očividně ne. moc dobré formě. Maroney totiž ke všemu na fotce vypadá jak po pořádné kalbě. Takovou fotografii si nedáte ani na Facebook. Možná snad jen pokud máte smysl pro humor.

Něco mi tedy říká, že je tohle album vlastně marketingový propadák a Briston Maroney na něm ani náhodou nevydělá to, co mohl. Je to možná umělecký tah, kterým se chce Maroney odlišit od své TikTokové cílovky, ale jak tohle mohli schválit v Atlantic Records je pro mě překvapivé. Pokles příjmů nahrávacích společností se projevuje na všech frontách.

Ale nic z tohoto marketingového okénka rozhodně není měřítko. Naštěstí zde totiž platí to staré známé přísloví “nesuď knihu podle obalu”. V tomto případě tedy “nesuď album podle obalu”. Tento divný obal je ale vlastně příznačný vzhledem k tomu, že říká leccos o povaze tohoto projektu.

Největší rozdíl mezi dětstvím a dospělostí? Některé věci nemáte nikdy pod kontrolou

Maroney to má zkrátka tak nějak celkově na párku a dělá, co mu přijde vhodné — bez toho, aniž by si do toho nechal mluvit. A to není dneska vůbec běžné. Tohle album je absolutní tvůrčí svoboda v celé své kráse a ač Maroney asi není nejlepší skladatel a textař uplynulého roku pod sluncem, album, umí zabrnkat na něco, co ve vás už je i umí donutit cítit něco nového i vyvolat zpět něco starého, skoro už zapomenutého. Jakobyste se vraceli na místa, kde jste byli a šli na místa, kolem kterých jste zatím pouze jezdívali.

Album má někdy až stadiónové refrény připomínající 80. a 90. léta. Instrumentální složka v sobě skrývá mnoho zajímavých alternativních až noise-rockových pasáží a jdou z ní cítit poctivé muzikantské výkony. Nemělo by se zapomínat samozřejmě ani na to, že je Maroney prostě a jednoduše výborný zpěvák se zajímavou barvou hlasu. Někdy jeho hlas zní až moc utrápeně, ale jinak jeho hlas dokáže okamžitě zaujmout.

A album má přehršle krásných písní. Třeba zrovna úvodní The Strokes načichlou, lehce nakrklou “Sinkin'” s nečekaným “breakdownem”. Přes jistou podrážděnost v průběhu, následuje v náladě písně flegmatické mávnutí rukou potřebné k zachování psychického zdraví a uzavření písně o zmařených příležitostech v lidském životě:

But some things are out of your hand.

(“Ale některé věci nemáš pod kontrolou”)

První polovina písně je o nějaké Bristonově bývalé holce, ale v poslední sloce se dostáváme taky k problémům lidí okolo této dívky. Tento krátký refrén písně ve mně rezonuje. Jakmile totiž člověk jednou dospěje, jeden z největších rozdílů oproti dětství je ten, že navždy je ta tam ta bezstarostnost vzhledem k lidem okolo vás. Když jste děti, potažmo puberťáci, cítíte zodpovědnost sotva sami za sebe. V dospělosti cítíte odpovědnost také za druhé. Ano, když jste z hodně rozbité rodiny, pak samozřejmě i jako malé dítě vidíte, že něco není v pořádku. Jenže i ten, kdo je na první pohled spořádané rodiny, kde vše běží jako po másle obvykle jednou přijde na to, že lidí, co jsou tak nějak více či méně rozbití je kolem vás, nějak nezdravě hodně a nepamatujete si, že by to takto byl vždycky. Naivní oči to často nevidí, ale dospívání toto smyje a vy se musíte těžce smiřovat s tím, že ať se snažíte být vy osobně co nejlepší, ne vždy se to aplikuje i na druhé a ne vždy můžete ostatním pomoci.

Bottle Rocket: Bezstarostný moment v jinak utrápeném albu

“Bottle Rocket” je oproti tomu naopak bezstarostná, skoro by se dalo číst silvestrovská, studentská párty hymna o budoucnosti, nových začátcích a zažehnutí lásky, která často vyletí rychle jako raketa sestrojená z lahve. Ale pravda. Tento příměr byl možná vybrán záměrně právě proto, že raketa sestrojená z lahve často taky velice rychle padá dolů. Raketu z plastové lahve kromě opilých studentíků často sestavují i malí chlapci s otci. Může tedy zde být paralela s úvodní písní. Je to každopádně jeden z lehčích momentů v jinak spíše utrápeném albu.

Je však velký rozdíl mezi trápením, smutkem a depresí. Z prosluněného zvuku mnoha Maroneyho písní lze cítit, že jeho pořád věří v lepší zítřky a neupadá rozhodně do stavů beznaděje.

Asi nejlepší song je však třetí “It’s Still Cool If You Don’t” s kombinací retro syntezátorů hrajících vysoké tóny a neježených, vrnivých kytar. Zasněný song má před refrén veden v hrdinském, springsteenovském stylu a se smyslem pro hudební drama od The Killers.

Briston Maroney má výborný talent pro skládání a cit pro průběh písně, kdy nejsou mezihry nudným odpočinkem před posledním refrénem, ale skutečně zajímavou částí písně, která zní nejzajímavěji z celého alba.

Jedna z dalších nejlepších pecek z alba je balada o všedních dnech, které vám protékají mezi prsty “Deepsea Diver” s “beatlesáckými” kytary ve stylu “While My Guitar Gently Wheeps” nebo ležérnějším “Don’t Let Me Down”.

Tahle píseň je jakýmsi průnikem mezi mnoha populárními kapelami konce devadesátých let a začátku století. Spoon, Ben Folds, Semisonic… Dalo by se toho najít ještě více. Tulácká duše a písničkářská povaha Bristona Maroneyho ale připomíná zase obzvlášť na tomto songu i popového písničkáře Mika Posnera.

Více dramatu do alba přidá song “Why” s vážně brilantními bicími a jeho spoluprací s basou. Tak jako v žádné písní na albu se nálada nepřikloní úplně na jednu stranu, konec alba je však dost zdrcující a skličující.

“Why do I pray to God
That I know I can’t afford,”

(“Proč se modlím k Bohu, kterého si nemohu dovolit?”)

ptá se v trochu zoufalé písničce o hledání sebe samotného Briston Maroney a zoufá si, proč se mu nedostává vysněného místa na Slunci a patřičného společenského statusu. Trable umělců i přes lidské utrpení naštěstí dokážou vyprodukovat krásné výtvory.

Škoda, že jsou tu i slabší kousky jako třeba trochu zvláštní volba springsteenovské až country písničky “The Kids”. Je to sice dobrá moderní blues-rocková píseň s odkazem na Pink Floyd (“Together we rise, together we fall”), i zde je třeba vyzvednou bravurní produkci Johna Congletona, který doopravdy na co sáhne, to zní výborně. Kompozičně je zrovna tahle píseň však vcelku zívací.

Podobně je na tom ještě o chvíli dříve v albu “Rollercoster”. Píseň se převaluje v opakovaných akordech a chybí zde nějaký moment překvapení nebo alespoň nadšení. Vše se valí dopředu až příliš unaveně. Z poslední části alba tak potěší asi už jen pouze song “Cinnamon”.

Na to, že okolo alba nebyl prakticky žádný humbuk, je to ale album více než dobré. Pohodové, ale emočně bohaté. Album se sice dobře poslouchá, ale posluchač by ani neměl mít pocit, že by se zasekl ve svém vkusu a neslyšel nic zajímavého.

Briston Maroney – Sunflower

Vydáno: 9. 4. 2021
Délka: 34:15
Žánry: Indie Rock, Folk-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Sinkin’, 2. Bottle Rocket, 3. It’s Still Cool If You Don’t, 5. Deep Sea Diver, 6. Why, 8 Cinnamon

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Here Come the Runts je zatím nejvíce rockové a nejvíce jednotné album AWOLNATION Jedna věc, kterou se nedá hudebníkovi a skladateli Aaronovi...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com