Měsíční archiv:Říjen 2022

od Patrik Müller -
Bob Marley Bobby McFerrin Call On Me Eric Prydz Daft Punk

A fakt to zpívají oni? Otázka, kterou položí za svůj život nejméně jednou snad každý. Už se vám někdy stalo, že jste byli skálopevně přesvědčeni o původním interpretovi písně, že jste se kvůli tomu dokonce i s někým pohádali a nebo odmítali věřit realitě, když jste se dostali k důvěryhodnému zdroji a viděli pravdu? Tenhle seznam slouží k tomu, abyste si připemněli často zaměňované intereprety písní.

Teenage Dirtbag – Weezer (Wheatus)

Newyorská skupina Wheatus vydala svou nejznámější píseň Teenage Dirtbag v roce 2000. V této době měli kalifornští Weezer nezvykle dlouhou pauzu. Od posledního alba Pinkerton uběhly 4 roky a už se chystali na nahrávání alba Weezer (Green Album), které vyšlo o rok později, tedy v roce 2001 a nejspíš i to vyvolalo vlnu zmatení u hudebních fanoušků. Píseň se okamžitě stala populární a dosáhla 2. příčky v žebříčku britské hitparády.

Píseň  má velice podobný až stejný styl melodie a kytar jako právě Weezer. Kdo v tom stále neměl jasno, tak musel být ještě více zmaten, když v roce 2010 začali Weezer běžně hrát “Teenage Dirtbag” na jejich vystoupeních právě jako vtípek reagující na častou záměnu originálních autorů. Frontman Weezer Rivers Cuomo řekl davu na festivalu Reading a Leeds 2010: „Lidé se nás vždycky ptali na píseň Teenage Dirtbag. Někdy nemám srdce na to je ztrapnit a říct jim, že to není naše píseň. Takže jí začneme hrát a teď je to naše píseň.“ Naproti tomu Wheatus zase „vrátili úder“ a na turné 2011 začali hrát klasickou píseň Weezer “My Name Is Jonas”.

Mimochodem, pokud jste si vždycky mysleli, že “Teenage Dirtbag” je jen písnička o nešťastné lásce ze střední, kdy se lůzr zamiloval do krásky podobně jako ve filmu Loser (Křupan) pro který bylo “Teenage dirtbag” ústřední písní, kytarista Wheatus Brendan B. Brown jí napsal o velmi temném zážitku z dětství. V jednom rozhovoru Brown prozradil: „Zážitek pochází z léta 1984 na Long Islandu, kdy mi bylo deset let. Toho léta se v lese za mým domem odehrála satanistická rituální vražda teenagerů pod vlivem drog a ten kluk, který to udělal, se jmenoval Ricky Kasso a byl zatčen v tričku AC/DC. To se dostalo do všech novin a samozřejmě i do televize; a já, desetiletý, jsem chodil s kufříkem plným AC/DC, Iron Maiden a Metallicy. Všichni rodiče, učitelé a policajti si pak mysleli, že jsem také nějaký uctívač Satana.“

Creep – Nirvana (Stone Temple Pilots)

Píseň Creep byla jedním ze singlů z alba The Core od Stone Temple Pilots z roku 1992, tedy v době kdy hudebnímu světu vládl směr Grunge. Přestože kapela pocházela ze San Diega, nikoliv ze Seattlu, tak byla považována také za “grunge”. Ačkoliv další singl z alba The Core Sex Type Thing se spíše blíží ke grunge/metalovému stylu Soundgarden či Alice In Chains, tak právě o písni “Creep” lze říci, že se jedná o grungeovou akustickou baladu. Píseň napsal baskytarista Robert DeLeo a zpěvák Scott Weiland, který o písni řekl: „Hlavní myšlenkou písně, je když jste mladým člověkem, ale už jste zároveň někde mezi dětstvím a dospíváním. Je to taková ta apatie mládí, pochybování o sobě samém, pocit, že nezapadáš.“

Protože se v refrénu se zpívá „I‘m half the man I used to be,“ a mnoho lidí si tak myslelo a možná stále myslí nejenže je píseň od Norvany, ale také že se jmenuje „Half The Man I Used To Be“, nikoliv “Creep”. K záměně dochází hlavně kvůli chraplavým vokálům Scotta Weilanda, které stylem dost připomínají právě Kurta Cobaina. Dalo by se říci, že Creep se celkově odlišuje zbytku písním na albu The Core i díky kytarám, které nahrál Dean DeLeo. Rytmická část je totiž nahrána za pomocí akustické kytary a až v refrénu nastupuje typický ostřejší zvuk kytar Stone Temple Pilots. Creep se umístila v rockové hitparádě magazínu Billboard na druhém místě. I přestože píseň byla mezi posluchači velice oblíbená, i možná díky právě záměně s Nirvanou, tak z alba větší pozornost poutala píseň Plush.

Vtipné je také to, že Radiohead vydali ve stejném roce jeden z jejich, ne-li nejslavnější stejnojmenný hit, což do zmatení ohledně autorů písně tak nějak přidává další zápletku.

Bitch – Alanis Morissette (Meredith Brooks)

Píseň “Bitch” je i přes svůj peprný název písní u nás dodnes vytahovanou jak v rámci rádiových rotací, tak například reklam. Zpěvačka Meredith Brooks je typickým případem zpěvačky jednoho hitu. Zpěvačka má na kontě 5 alb, ovšem na žádném z nich se nevykytuje ani náhodou tak velký hit jako je na tom prvním albu Blurring the Edges píseň “Bitch”. Ale i v rámci tohoto alba působí “Bitch” tak trochu jako, jak se lidově říká: perla mezi sviněmi. Při vší úctě k této zpěvačce totiž zbytek jejího debutu Blurring the Edges zní až překvapivě amatérsky. Ale to byly devadesátky… Doba, kdy ještě v hudebním průmyslu bylo tolik peněz, že nahrávací společnosti klidně investovaly miliony do kapel, zpěvaček a zpěváků, které jejich lovci talentů objevili v nějakém zapadlém americkém klubu nebo baru. Ale jak byla tato doba šílená, už si ani pořádně nepohlídali, zda výsledné album dosahuje požadované kvality. Kredit za tento pozitivní hit se musí připsat mimo jiné také písničkářce Shelly Peiken, která je za tuhle píseň spoluzodpovědná a v 90. letech měla na svém kontě mnoho úspěšných hitů interpretů jako Céline Dion nebo NSYNC a významnou měrou rovněž pomáhala tvoři typický zvuk rádiových popových písniček devadesátých let tak jak na ně vzpomínáme dnes.

Music Sounds Better With You a Call On Me – Daft Punk (Stardust a Eric Prydz)

Opakující se melodický motiv, vokály volající po dobrodružství, zvuk francouzského house a disco a celkově pohodovou atmosféru si obyčejně asocijujeme právě s legendami elektronické hudby Daft Punk., kteří zbořili scénu se svým druhým albem Discovery vydaným v roce 2001. Album bylo tak vlivné, že jim velice brzy nato začali v patách kráčeli další interpreti a inspirace a dokonce i společné kořeny různých skladeb lze najít například ve velkém hitu švédkého DJ Erica Prydza “Call On Me” (ano, to je to slavné hudební video z jednoho až příliš žhavého cvičení aerobiku), která sampluje skladbu birminghamského bluesového zpěváka Steva Winwooda “Valerie”. Pokud vám “Call On Me” také někdy připomínalo Daft Punk a nebo jste si je dokonce i někdy spletli, věřte, že to není náhoda. Původní skladbu “Call One Me” se samplem “Valerie’” totiž připravila půlka Daft Punk Thomas Bangalter coby pravý král samplování ve spolupráci s DJ Falconem (který později mimo jiné hostoval na albu Daft Punk Random Access Memories z roku 2013).

Podobnost písní Daft Punk, “Music Sounds Better With You” od Stardust i obrovského rádiového hitu Erica Prydze. Rozuzlení není zas až tak složité. Stardust je totiž projekt právě již zmiňovaného Thomase Bangaltera. Ve Francii se totiž Thomase Bangalter a DJ Falcon všimli, že opakování samplovaných melodií neustále dokola není pitomým nápadem, jak by se mohlo zdát, ale naopak skvělým nápadem, kdy mozek dostává potřebný čas na to, aby si zvykl na určité tóny a z neustálého opakování si takřka okamžitě vytvoří familiárnost a nostalgii, která by se jinak budovala týdny poslechu, ne-li léta. Pokud se totiž stejný motiv několikrát opakuje, automaticky se stává povědomým a to i když jej slyšíte vůbec poprvé. Jakoby v našem mozku byl nějaký docela jednoduchý čítač přehrání a jakmile překročí nějaký práh, zapne tu pravou nostalgii.

Píseň “Music Sounds Better With You” má své prvopočátky již v projektu Together z roku 2000. Tento projekt vydal skrze různá neoficiální cédéčka kromě eponymní písně “Together” obsahující prvky pozdější “Music Sounds Better With You” i živou nahrávku pozdějšího velkého hitu, de-facto coveru Erica Prydze “Call On Me”. Jedná se tak o takřka těžko uvěřitelnou skutečnost, že před těmito dvěma velkými hity exustoval vcelku málo známý projekt bez oficiálních nahávek, který nejdůležitější jádro těhcto dvou pozdějších trháků hitparád již vydal a zároveň tak nějak odstartovala vlastní větvi hudby, která se někdy nazývá jako “francozouzský disko house”.

“DJ Falcon & Thomas Bangalter tedy skutečně vytvořili původní skladbu Call On Me s originálními samply a celý rok ní hráli na svých vystoupeních. Ale protože měli pocit, že zní příliš podobně jako “Together” a “So Much Love To Give”, rozhodli se ji nevydat a to i přesto, že je o to v roce 2002 žádalo hudební vydavatelství Ministry of Sounds. V tom ale přichází na scénu Švédský DJ Eric Prydz, který ukázal obchodního ducha, pohotovost a vychytralost (někdo by mohl říct až vyčůranost). Když slyšel potenciál této skladby, která byla málem vyhozená do koše, rozhodl se chytře přelstít autorské zákony. Než aby se Prydz zasekl do kol byrokracie, raději zašel za samotným autorem původního hitu Steva Winwooda. a podařilo se ho přemluvit, aby pro skladbu  nahrál vokály znovu. Prydz tak mohl pracovat se zcela čerstvě nahraným samplem. To proto zní vokály ve verzi Prydze o poznání čistěji než verze než v původní verzi. Ač by to mohlo vypadat, že Prydz je zde skutečně v roli padoucha, který ukradl Daft Punk skladbu, švédský DJ řádně uznal tantiémy jak Windwoodovi, tak autorovi původního textu “Valerie” Willu Jenningsovi. Ti by si jinak na “Call on Me” nevydělali zhola nic. To, že však neuznal zásluhy za skladbu také duu Together, resp. půlce Daft Punk Bangalterovi, nejspíše aby zamlčel neoriginalitu této skladby se zdá být nespravedlivé.

Cats In the Cradle – Cat Stevens (Harry Chapin)

Britský písničkář a multiintrumentalist s arabskými kořeny Yusuf Islam známý jako Cat Stevens patří mezi největší legendy mezi muži vystupujícími především se svou akustickou kytarou a hlasem. Někteří lidé si tak automaticky asocijují kdejaké akusticky hrané, na kytaru vybrnkáváné písně právě se zpěvákem v roce 2014 přidaným do Rock’n’Rollové síně slávy. Cat Stevens si také často libuje ve vyprávění příběhů prostřednictvím hudby a jeho písně často znějí skoro jako dětské, pohádkové písničky, což podobnosti s v Americe, Kanadě a Austrálii již zlidovělou písní “Cats In the Cradle” ještě přispělo. Zajímavé je, že ač píseň slavila obrovskyý úspěch v těchto 3 zmíněných anglicky mluvících zemích, v samotné Velké Británii tuhle píseň posluchači v podstatě odzývali a píseň se nedostala ani do hitparád.

Ke správné identifikaci tohoto hitu nepohl navíc ani grungeový cover této písně od Ugly Kid Joe, který byl velkým hitem 90. let.

Don’t Worry, Be Happy – Bob Marley (Bobby McFerrin)

Hádám, že spoustě čtenářů se toto také někdy přihodilo. Píseň “Don’t Worry Be Happy” založená na citátu a filozofii indického duchovního učitele Mehera Baby (ano, toho Baby, po kterém je pojmenován i legendární hit The Who “Baba O’Riley”) by se skutečně k Marleymu hodila tak moc, že si snad i někdy přejeme, aby jí nahrál skutečně on. Aby nestačillo, že píseň je děsně podobná Marleymu stylu hlasem, melodií, či nástroji, je v tom zapleten i název velkého hitu Marleyho “Don’t You Worry About a Thing”.

Zmatení interrpetů došlo v tomto případě do takových rozměrů, že například video na YouTube k této písní, které má dnes již skoro 168 milionů přehrání nese název: “Bob Marley – Don’t worry be Happy”.

Boby McFerrin si ale nepochybně zaslouží svou vlastní pozornost. Mnoho lidí dodnes vzpomíná na jeho vystoupení na Colour of Ostrava 2012 jako na jedno z nejlepších vystoupení tohoto festivalu vůbec a není se co divit! McFerrin patří bezesporu k nejlepším zpěvákům v oblasti acapella všech dob.

Uncover – Rihanna (Zara Larsson)

Švédská zpěvačka Zara Larsson se proslavila v roce 2012 singlem “Uncover”, který nazpívala teprve ve svých 15 letech. Do hitparád jí přitom pomohla právě i podobnost se slavnou zpěvačkou na vrcholu své slávy: Rihannou. “Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale i moje máma mi říkala: ‘Zníš jako Rihanna,” řekla zpěvačka Zara Larsson v roce 2017 v jednom rozhovoru pro BBC. Zároveň dodala, že podobonost s Rihannou je čistě náhodná: “Byla jsem hodně zmatená, protože jsem ji donedávna nikdy neposlouchala. Není to špatné přirovnání, ale já nikdy nebudu Rihanna a ani se o to nesnažím.”

Zara Larsson má hlasově skutečně s Rihannou mnoho společného. Podobnému frázování šlo naproti i to, jak byl napsán její průlomový hit “Uncover”, ve kterém procudent Robert Habolin chytře obtiskl to, co bylo v té době populární v hitparádách tak, aby píseň do té doby ve světě neznámé zpěvačky, do nich perfektně zapadla.

Bylo by jistě zajímavé srovnat pěvecký rozsah obou zpěvačke, avšak když srovnáme například záznamy z živých vystoupené, zdá se švédská zpěvačka (i přes své skromné vyjádření vůči Rihanně) svým hlasovýcm rozsahem o poznání flexibilnější zpěvačkou. Sláva a úspěh však mají ve své rovnici i jiné proměnné, a tak ač má Zara Larsson za sebou i před sebou ještě velkou kariéru, její sláva se ale zatím přeci jen nedotkla obrovské mezinárodní slávy Rihanny na vrcholu kariéry. Tak uvidíme, jestli to ještě Zara Larsson dožene….

A Horse With No Name – Neil Young (America)

Autor textu se přiznává, že u této písně se několikrát nechal napálil i on sám. Píseň je mimořádně podobná stylu Neila Younga jak zpěvem, tak i instrumentalizací, ale dokonce i textem a celkovou atmosférou písně. Zatímco v některých případech můžeme podezřívat, zda interpreti nevděčí za úspěch písně z velké části právě často mylně přiřazeným slavnějším hlasům, tady to není tak jednoznačné. Ač by Neil Young asi počtem prodaných desek a povědomím veřejnosti kapelu America o něco málo překonal, toto původně britské trio z Londýna je považováno za velké legendy britské i americké hudby, jejichž status se může Youngovu téměř vyrovnat. Skupina America získala například v roce 1973 cenu Grammy za nejlepšího nového umělce- V roce 2006 byla skupina uvedena do Síně slávy vokálních skupin a v roce 2012 získala hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

A Girl Like You – David Bowie (Edwyn Collins)

Když bývají písně připsány omlyem jiným interrpetům, může za to v drtivé většině případů podobný hlas zpěváka. Hlas Edwyna Collinse skutečně silně připomíná Davida Bowieho. Znalci by mohli podotknout, že by byla na píseň Bowieho poměry poněkud konvenční a možná až příliš bluesově laděné, na druhou stranu z písně zní také několik zajímavých experimentálních prvků: zvukové ruchy, kytara v až bizarním efektu, která skoro jakoby promlouvala k posluchači svým hlasem, či šepotání mezi zpívanými slovy. To by naopak bylo Bowiemu podobné velice. Píseň obsahuje kromě toho také zajímavá kytarová sóla hraná ve vytříbeném fuzz efektu, která udělala z této písně populární píseň pro mnohé hobby kytaristy.

Ač “Girl Like You” zůstává dodnes zdaleka nejúspěšněější písní Edwyna Collinse, ke které se žádná jeho píseň nepřiblížila, skotský hudebník má za sebou celkově bohatou hudební kariéru, ve které si zažil nejen vydání 9 sólových alb, ale i roli vlastníka nahrávací společnosti.nebo producenta (spokupracoval např. i s úspěšnou kapelou The Cribs). Za “Girl Like You” byl Collins několikrát oceněn, včetně prestižní Ivor Novello Awards.

Autor: Patrik Müller, Dominik Müller

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Car Seat Headrest znovu nahráli album Twin Fantasy. Album o vkročení do dospělosti původně nahráno na levný notebook, zní konečně tak,...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com