Denní archiv:28.2.2018

Skvělým albem skončilo spojení tří amerických country folkových hudebnic I’m with Her, které si dokázaly udržet svůj vlastní hlas a zároveň spolupracovat. Do podobných hudebních vod posluchače zavede i další americká hubebníce a zpěvačka Brandi Carlile. Další album vydávají taky již skoro po 30 let v alternativní scéně, neustále houževnatě pracující Superchunk ze Severní Karoliny a kanaďanka Elise LeGrow přezpívala vybrané kousky společnosti Chess Records ze zlatých časů rock’n’rollu i soulu 50. let. Zajímavá alba vydali taky Ought, U.S. Girls a aby nebylo v uplynulém týdnu příliš mnoho Severní Ameriky, jsou tady se svým debutem, který uctívá britskou nezávislou hudbu 90. let, i ostrované The Orielles.

Spojení tří skvělých hudebnic je povinností pro všechny, kdo mají rádi americkou tradiční hudbu

I’m with Her – See You Around

Vydavatelství: Rounder
Žánr: Americana, Country, Písničkář(ka), Folk, Bluegrass
Hodnocení: 4.0/5.0

Nenechte se zmýlit dnes velmi politickou hudební scénou. I’m With Her používali tuhle frázi ještě před tím, než jí jako jeden z hlavních sloganů kampaně použila kandidátka na prezidenta Hillary Clinton. Superskupinu (nebo supertrio chcete-li) složenou ze tří amerických hudebnic dělí až desetiletý věkový rozdíl; nejmladší Sarah Jarosz má 26, její dvě kolegyně mají 35 a 36; všechny tři ale již mají na scéně něco za sebou a pokud by byly pochyby o té nejmladší, právě Texasanka s polským jménem, je co se týče úspěchů asi největší hvězdou trojice, protože byla již třikrát nominována na Grammy a minulý rok poprvé dokonce dvě nominace proměnila a domů si nesla sošku za nejlepší folkové album a za nejlepší výkon v kategorii American Roots Music (americká tradiční hudba).

Protože jsou všechny tři hudebnice samostatně skvělé, snad jediným těžkým úkolem, který před nimi stál, bylo u společného alba nějakým mentálním i spirituálním způsobem spojit se a dokázat myslet nejen jako silná individualita, ale i jako celek. Když člověk poslouchá ty něžné a svěží akustické melodie a pevné harmonie, je jasné, že se jim to povedlo. Každá ukazuje své hudební přednosti a přitom se ještě podporují navzájem.

Zkušenost tria se projeví ve stoickém klidu a jistotě, ve kterém servírují posluchači své nápady. V úvodní a titulní písni “See You Around”, je 40 vteřin sotva slyšet nějaký nástroj než uslyšíme zpěv a výraznější brnkání na kytaru. Hlasy zpěvaček zpívajících do akustické nebo čisté elektrické kytary, za občasného proložení smyčci, jsou jako příjemný hřejivý jarní vánek. Ačkoliv je album velice jemné, je to více sebejistota než křehkost, které z něj vyzařuje. Není to kondenzované mléko, ale vaječný koňak. Dobře to jde slyšet na odhodlané druhé písni “Game to Loose”.

Občas je to ale i silnější burboun. Skupina se neutopí jen v kráse vlastních melodií a v okouzlení optimismem jako na písni “Ain’t That Fine”, ale dokáže být i chladná a zdrcující, jako na písni “Pangaea”.

Skvělé momenty přicházejí taky, když se jedinečné hlasy zpěvaček spojí v jeden jako v písni “Wild One”. Akustické kytary, mandolína, housle tvoří jedno samostatné univerzum alba a spojují se s univerzem druhým, který tvoří hlasy.

Není to ale jediné, co se spojuje. Na See You Around se spojují i historie a současnost. “Ain’t That Fine” je to nejlepší z dnešního moderního bluegrassu, instrumentální tancovačka “Waitsfield” s rozvernými houslemi zase připomíná staré dobré časy svou hrdou rustikálností.

Debut I’m With Her je skvělou přehlídkou hudební vyspělosti, zkušenosti, zároveň ale i mladické svěžesti a inovace tradičních žánrů provedených se sebevědomím dnešního světa, ale zároveň s respektem k určitým pravidlům decentnosti a důstojnosti minulosti. Povinnost pro ty, kdo mají rádi americkou tradiční hudbu.

Brandi Carlile skvěle využila talentu svého i ostatních zúčastněných

Brandi Carlile – By the Way I Forgive You

Vydavatelství: Atlantic / Elektra
Žánr: Pop Rock, Adult Alternative Pop/Rock, Písničkář(ka), Americana
Hodnocení: 4.0/5.0

Pokud by se vám náhodou zdálo album trojice I’m With Her až moc tiché a opatrné, určitou odvážnější alternativu nabízí Brandi Carlile. A to přestože má album název jaký má. Odpouštění není překvapivě v podání Brandi Carlile jen samozřejmým aktem, ani aktem tichého smíření a duševního očistce, ale silným gestem, které má úplně stejnou váhu jako to, co se děje na počátku vztahu. K tomu ostatně pomohly dvě esa, která měla Brandi Carlile k dispozici ve studiu.

By the Way I Forgive You produkoval několika násobný vítěz Grammy a odborník na cokoliv, co se podobá country Dave Cobb (Chris Stapleton, Miranda Lambert, Sturgill Simpson, Zac Brown Band…) a orchestrální aranže připravil Paul Buckmaster, který pracoval s takovými legendami jako Eltonem Johnem, Leonardem Cohenem, Milesem Davisem nebo s Rolling Stones. Zkrátka kdyby bylo tohle album filmem, bylo by to osobní romantické drama s velkým rozpočtem a s produkcí, ve které se vyždímalo maximum z žánrového zařazení, které sice nevyžaduje propracované animace, výbuchy a speciální efekty, ale ty prostředky se využijí třeba pro zkušeného režiséra specializujícího se na tento žánr.

Brandi Carlile má zkrátka vše, co potřebuje. Její pevné vokály, hudební nápady a osobní drama jsou ve středu všeho, a o to vše okolo se postarají skvělý producent, aranžér a samozřejmě taky skvělí muzikanti. Úvodní píseň “Everytime I Hear That Song” má decentní akustické kytary, mužské i ženské dokreslující vokály a obsahuje refrén, ze kterého vzešel název alba. Ústřední téma písně a vlastně i celého alba není přitom nic jiného než snad nejstarší klišé, které v country existuje — vzpomínání na svého/svou “ex”. Brandi Carlile to ale má tak nějak vše pod kontrolou a píseň zpívá a hraje s takovou upřímností, jistotou a k tomu jí podporují tak vyspělé aranže, že je to úplně šum a fuk.

Z celého alba by se měla vyzdvihnout hlavně třetí píseň “Hold Out Your Hand”. Neuvěřitelná píseň. Nejprve začíná jako tichá akustická skladba, zpěvačka ale postupně zrychluje svoje vokály až s nimi uhání tak, že jí přeskakuje hlas a vše se najednou rozvine ve velkolepý vydupáváný refrén s protáhlými vokály. Ale jakými! Brandi Carlile je hlasová bohyně. Svými vokály ohromuje ostatně i na druhé písni “The Joke”. Smyčce přivedou tu správnou kombinaci melancholie a konejšení, když Carlile zpívá píseň pro všechny losery a šikanované:

“Let ‚em laugh while they can
Let ‚em spin, let ‚em scatter in the wind.”

Někomu, kdo již zná Brandi Carlile, by možná mohla scházet její rocková nátura z minulého alba The Firewatcher’s Daughter (2015). Takto vyspělé album po muzikantské i textařské stránce, jakým je By the Way I Forgive You, je ale myslím dostatečnou náhradou.

Superchunk to skoro po třiceti letech od vzniku hraje sice pěkně, ale nějak moc jednolitě a průměrně

Superchunk – What a Time to Be Alive

Vydavatelství: Merge
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Chcete vidět album, které vychválí kritik do nebes, dá mu druhé největší hodnocení (4.5/5.0) a které buď fanoušci kapely a nebo ostatní lidé, co rádi poslouchají novou hudbu, totálně zničí a naklikají mu neobvykle nízké hodnocení 2.5/5.0? Veteráni nezávislého rocku Superchunk se postarali po 30 letech od jejich vzniku se svým albem What a Time to Be Alive o nečekanou kontroverzi. Díky tomuto albu se rozdělil nejen svět kritiků a běžných posluchačů (to by ostatně zase nebyla taková rarita), ale i mikro svět fanoušků kapely.

Ať už to byly politické protesty, které nadzvedly ze židle tolik běžných posluchačů a nebo to bylo konečné dojití trpělivosti s kapelou, která je dlouholetým kultem zasvěcených, ale nikdy to nedokázala rozjet ve velkém, pravda asi bude jak už to taky bývá, někde mezi.

Úvodní song “What a Time to be Alive” rozlije úderná punkový punč a Superchunk — ať už je tím adresována společnost nebo politika — se sarkasticky vysmívají:

“Oh what a time to be alive
The scum, the shame, the ***ing lies.”

Punkové kořeny kapely se nezapřou a v průběhu alba kapela málokdy vyloženě poleví nebo zjemní svůj styl, po kterém máte chuť naštvaně praštit do stolu, převrhnout ho a pak jít naopak s optimismem napravovat celý svět. Skrze ten skvělý poslech ale přichází možná jeden z hlavních důvodů, proč tohle album tak zklamalo některé fanoušky. Jak to kapele hezky šlape a uhání dopředu s každou další písní, po těch rychle uběhnutých 32 minutách najednou zjistíte, že si s alba pamatujete kulové a i když si ho poslechnete desetkrát, nic se na tom nezmění.

Jsou tady povedenější písně jako „Erasure“, „I Got Cut“ nebo méně povedené jako „Black Thread“. Tok alba je ale tak vyrovnaný ve své průměrnosti, že i mezi těmito písněmi je nakonec jen velmi malý rozdíl.

Album je tedy pak jednolitou přehlídkou průměrnosti vzhledem k minulosti kapely i žánru jako takového. Na druhou stranu to lze vnímat i pozitivně, protože žádná z písní nesklouzne do vyloženě slabé kategorie. A ačkoliv je kapela ve své touze zachraňovat svět na to, co už mají členové za sebou, až mladicky naivní, je v jejich aktivním přístupu stejně něco sympatického.

Elise LeGrow se daří více, když se písně podobají originálům pocházejícím z legendárního vydavatelství Chess Records

Elise LeGrow – Playing Chess

Vydavaterlství: Warner Music
Žánr: Blues Rock, Jazz, Soul, Rock’n’roll
Vydavatesltví: 3.5/5.0

Albem oživující legendární nahrávací společnost Chess Records, ke které patřili Muddy Waters nebo Howlin‘ Wolf, pokračuje třicetiletá kanaďanka ve své hudební kariéře. Spojení přítomnosti i minulosti bylo pro zpěvačku klíčové, protože právě na adaptování si písní jiných autorů si založila kariéru. Tenhle postup byl přitom velice tradičním právě v době, ze které zpěvačka nyní těží, ale byl to paradoxně Chuck Berry společně třeba s Buddym Hollym a Beatles, který výrazně pomohl k tomu, aby se přepsaly postupy nahrávacích společností a aby posluchač začal vnímat zpěváky a kapely nejen jako interprety v tom pravém slova smyslu, ale spíše jako tvořivé umělce.

Jednou z nejzajímavějších písní alba je zrovna Berryho “You Never Can Tell”. Zpěvačka si prý zavzpomínala na to, když tuhle píseň Chucka Berryho slyšela poprvé ve filmové klasice Pulp Fiction. Na rozdíl od původní verze by ale Uma Thurman a John Travolta na tuhle verzi nemohli trsat tak rock’n’rollově jako ve filmu. Píseň skoro nejde poznat až do refrénu “C’est la vie”, protože Elise LeGrow jí dala pomalý kabát s atmosférou ospalého jazzového klubu. Z těch písní, které se vzdálily originálu je ale zrovna “You Never Can Tell” nejpovedenější.

Zpěvačka je na albu obklopena kapelou a všechny písně si adaptovaly zvuk bez větších editací a písně jsou zachyceny tak, aby zněly jako nahrány naživo. LeGrow se rozhodla každou z písní předělat radikálním způsobem a ne vždy se povedlo zachovat potenciál originální písně. Zrovna první píseň “Who Do You Love” Bo Diddleyho byla nahrána jako koktejlový pop pro plážové bary u hotelů zámožných turistů a schází jí odvážnost původní verze s tehdy skandálními řádkami jako: “Just 22 and I don’t mind dying”. S cover verzí od The Doors se ta od LeGrow nedá vůbec srovnávat.

Naopak hloubavý blues “Going Back Where I Belong” Sugarpie DeSantose je píseň, která se podaří Elise s kapelou adaptovat s šarmantním stylem. Asi nejlépe vůbec sedne Elise druhá píseň alba “Hold On”. Zpěvačce se skvělým hlasem i kapele se podaří výborně vystihnout rozjetou a povzbuzující náladu originálu. Možná i proto, že je zrovna tahle předělávka dost podobná instrumentaci neprávem opomíjeného a podceňovaného originálu. Velice podobné je to i na “Can’t Shake It”, ve které zpěvačka dokazuje, že se svým lehce nakřáplým, ale krémovým hlasem, může důstojně coverovat písně, které zpívaly i takové legendy jako Etta James.

Pro všech zúčastněných nahrávání to asi není úplně dobrá vizitka a je otázkou, jestli by neudělala LeGrow lépe, kdyby nahrála písně tak, aby byly více podobné originálu, poněvadž když se originálu vzdálily, nepodařilo se jim dát jim důvěryhodnou tvář.

Skvělé cover album se má buď zahrát a zazpívat lépe než ve většině verzí, jak již zazpívány byly a nebo je má posunout někam jinam, kam ještě posunuty nebyly, ovšem tak, aby buď posunuly originální poselství dále a stalo se třeba výraznějším (v případě “Who Do You Love” třeba ještě odvážnějším a nebo dokonce strach nahánějícím), a nebo aby dokázaly poselství písně úplně překroutit a předat jí poselství úplně jiné. Na Playing Chess se popravdě nepovedlo ani jediné, ale některé náznaky a velký pěvecký talent zpěvačky dělají z alba pořád velmi příjemný zážitek. Slabších 3.5.

Nezapomeňte taky na…

Ought – Room Inside the World

Vydavatelství: Merge
Žánr: Alternative/Indie Rock, Post-Punk, Post-Punk Revival
Hodnocení: 3.5/5.0

Zajímavé, zvukově klaustrofobické album Room Inside the World je třetím albem kapely Ought z Montrealu. Jejich post-punk byl vždy více experimentálním a barevným, nyní ale Ought hrají spíše v jakémsi módu post-punkového autopilotu a předvídatelného zvuku, což jim škodí. Výborná produkce, netradiční struktury písní i unikátní hlas zpěváka ale ještě pořád nechává album mezi elitou.

The Orielles – Silver Dollar Moment

Vydavatelství: Heavenly / PIAS
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Dream Pop
Hodnocení: 3.5/5.0

Instrumentálně velice barevný debut, kterým kapela z britského Halifaxu kromě mnoha kytarových efektů zapojí i nejrůznější africké bubny, hammondovy varhany, flétny a různé hlasové piruety, které udělají z alba zasněný halucinogenní dýchánek ctící bristkou alternativní scénu 90. let.

U.S. Girls – In a Poem Unlimited

Vydavatelství: 4AD
Vydavatelství: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Experimentální Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Hravá hudba řešící vážná osobní dramata i společenské otázky způsobí, že In a Poem Unlimited je jedním z nejzajímavějších ze zatím 7 alb projektu U.S. Girls, za kterým stojí pensylvanská hudbeníce Meg Remy.

The Wombats se na svém čtvrtém albu částěčně vrátili ke kytarám; stárnoucí oblíbenci dřívejších puberťáků Dashboard Confessional se připomněli, že vůbec existují a jihočeští Vees nakonec i přes smůlu a všechny tragikomické problémy, které kapelu provázely, vytvořili zatím nejzásadnější počin jejich kariéry. Hudebním světem otřásalo taky nové album Franz Ferdinand, které je pro ně návratem do formy, mimořádné poutavé album Ezry Furmana a soundtrack k aktuálnímu megafilmu Marvelu Black Panther.

Nové albem The Wombats zapadne do nákupních center a poslouží i jako univerzální bílý hluk pro jakoukoliv činnost. Mohlo z toho být daleko více

The Wombats – Beautiful People Will Ruin Your Life

Vydavatelství: The Wombats
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Indie Rock, New Wave/Post-Punk Revival
Hodnocení: 3.0/5.0

The Wombats z Liverpoolu jsou skvělí v mixování svých hudebních elementů tím způsobem, že dají běžnému mladému posluchači přesně to, co vyžaduje. Jejich nasládlý a chytlavý pop rock spojený s trochou tančení, ale zároveň i se špetkou komplikovanosti a uměním překvapit, zaujal tisíce hlavně ostrovních mladých lidí. Když se k tomu přidalo i to, že The Wombats jsou skvělí performeři, z The Wombats se stala hodně vyhledávaná festivalová i klubová kapela, která se díky pravidelným koncertům stala populární i u nás.

Ať chápete úspěch jejich naleštěné hudby či nikoliv, musí se uznat, že na rozdíl od jiných kapel z prvního desetiletí tohoto století, které vyletěly rychle nahoru a stejně rychle taky spadly, The Wombats se po více než deseti letech zatím daří udržet přízeň své fanouškovské základny, oslovovat další a dokonce se dá říct, že nikdy nebyli větší než nyní.

Dosáhli toho i díky tomu, že obě jejich předchozí alba si zachovaly určité poznávací znaky, ale taky obě přinesly něco nového. Jejich debut A Guide to Love, Loss & Desperation (207) byl něco jako pozitivní emo. Všechno jen nástroje klasického rocku a žádná elektronika. To Glitterburg (2015) je album syntetické s elektronickými bubny a syntezátory.

Z The Wombats se sice nikdy nestala tak velká kapela, jakou se stali třeba Arctic Monkeys, pořád ale tady jsou, pořád jim chodí na koncerty lidi a pořád je o ně mezi lidmi zájem a to i přestože na to, jaké má kapela jméno, z více “nerdské” hudební společnosti včetně novinářů, nadšení zrovna nestříká. Bohužel je třeba jim tentokrát dát za pravdu.

The Wombats přece jen nejsou ambientní kapela a účel jejich hudby by měl být jiný, než nerušit.

Na Beautiful People Will Ruin Your Life je určitě více kytar a The Wombats se drží trendy po produkční stránce — vzhledem k tomu, kolik kapel dnes využívá syntezátory — možná o pár let zpožděných od současného indie rocku.

“Lemon To A Knife Fight” byl první vydaný singl z alba a taky je to přesný prototyp, který vystihuje i celý zbytek alba. Je to fajn píseň, která zní dobře. Je tady vysoký, ozvěnový a cinkavý kytarový riff, slušný vokál zpěváka Murphyho, bicí a basa, na které se dobře tancuje; bohužel tu není nic navíc, co by vás přimělo být z téhle písně u vytržení. Při téhle písni se jistě dobře řídí, i staví posezení na zahradě, ale to, že je píseň dobrým bílým hlukem samozřejmě ještě neznamená, že je to píseň dobrá. The Wombats přece jen nejsou ambientní kapela a účel jejich hudby by měl být jiný, než nerušit.

Bohužel takhle to je i se zbytkem alba. Jistě vás potěší, když v obchoďáku uslyšíte třeba “Turn” snažící se vytvořit tajemnou noční atmosféru, ale když si ji pustíte doma, nemůžete se zbavit dojmu, že té písni ještě chybí kousek něčeho, díky čemuž by mohla být daleko lepší. Někdy to jsou fádní a ohraná textová sdělení, většinou však neschopnost kapely přijít s pořádným refrénem.

Přitom zrovna ty texty mohly občas podržet to melodické prázdno, protože celým albem se prohání zajímavé téma vztahových pochybností, které zní jako nikoliv rozchodové písně, ale jako písně o vztahu, který má problémy. Kdyby bylo vše lée provedeno, s podobnými tématy by se jistě ztotožnilo daleko více lidí.

Škoda. Promarněná šance The Wombats.

Nezávislý rock po Česku. Zloději ve zkušebně ani audio inženýr na odvykačce nejsou pro Vees vůbec žádný problém

Vees – No Way Back

Vydavatelství: Tranzistor
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: české měřítko: 4.0/5.0; světové měřítko: 3.5/5.0

Na českých kapelách je smutné, ale zároveň krásné s jakými problémy se musí potýkat oproti jejich kolegům z USA nebo Velké Británie a jak stejně přese všechno občas dokážou přijít s něčím, co by dokázalo na zahraniční scéně konkurovat. Jihočeské trio Vees (Jan Bernard Vaněček, František Vácha a Matěj Vodička) muselo oddálit vydání svého druhého studiového alba. Pánům do smíchu nebylo ani náhodou, ale přece jen jsou ty důvody odkladu alba tragikomické. Hlavní důvod byl prostý. Vees neměli na co hrát. Někdo jim totiž opakovaně šlohnul nástroje ze zkušebny. Když už se Vees vypořádali s vloupačkami do zkušebny, koupili nové vybavení a mohli konečně nahrávat, audio inženýr alba musel odejít na odvykačku. No zkrátka… nezávislý rock po Česku.

Kapela to ale přece jen zvládla. Fanoušci pomohli postavit se kapele na nohy, bývalý člen Sunhine a onoho času i pomocník legendárních Killing Joke Michal Šťastný (známý též jako “Amák“) se jim vrátil z odvykačky a album se mohlo konečně dokončit.

Vees používají v drtivé většině zvuku syrových zkreslených kytar, ale když se naskytne možnost, využijí i širších zvukových palet, jak ukazují v intru “I don’t how long I’ll be gone (Intro)”. Hned druhá “Meat Song” ale jasně vzkáže, že na žádné vesmírné pobíhání kytarových efektů a hammondových varhanů si moc nemáte zvykat. Kapela začne sázet hutné riffy v progresivním tempu. Špinavé kytary podporuje pořádně temná basa a společně s Vaněčkovými vyšinutými vokály udělají z písně znervózňující horrorový zážitek.

Pokud byste ještě pochybovali o tom, jak je “Meat Song” parádní nářez, přesvědčí vás o tom geniální mezihra. Za polovinou se začne používat souzvuk vokalistů, zazní píšťala a píseň se zničehonic najednou otevře a prosvětlí. Je to jako když jste oběť šíleného psychopata a po týdnu stráveném ve tmě, smradu a vlhku sklepa, někdo konečně otevře sklepní okno, ze kterého proniká čerstvý vzduch svobody. Jakoby pak ale tyran dorazil zpět a obzvláště agresivní kytary a surové bicí utnou malou špetku naděje na útěk.“I will rent motel room, where I’ll be watching you,” zpívá vyšinutě Vaněček a hned nato odkazuje na kultovní postavy Roberta Blocha a Thomase Harrise:

“I’ll be Norman Bates of modern days, doctor Lecter to you.”

Blbé je, že jakmile “Meat Song” posluchače namlsá, chce od Vees více a více. Zbytek alba jde ale přitom rozdílnou cestou. Zrovna následující vesmírné disko zahrané na kytary “Frames”, posluchače ještě uspokojí. “Why So” je ale vzhledem k dosavadnímu průběhu alba podivná píseň, která si sice ve sloce trochu drží progresivní náturu, melodicky naivní skejťácký pop rockový refrén ale albu v dosavadním průběhu moc nepomůže.


Dvojice písní “Rosie” a “Last of the Mohicans” slouží uprostřed alba jako kytarové jamování ze zlatých časů kytarové hudby 70. let. Vokální linky jsou zde jen vedlejší součástí, která vlastně posluchače moc nezajímá, protože to hlavní se děje u kytar.

V druhé polovině se kapela přepne do jakéhosi klidnějšího módu, ve kterém zvolní tempo a Vees nechají rozvinout větší melodičnost vokálních linek i linek hudebních nástrojů.

Ačkoliv druhá polovina alba asi nebude budit takové nadšení, z No Way Back vzniklo i přes ty všechny těžkosti při nahrávání album, které může kapelu posunout dál více než jakákoliv ať už krátká a nebo dlouhá nahrávka, kterou vydali.

Prázdní a falešní Dashboard Confessional a jejich zbytečné album Crooked Shadows

Dashboard Confessional – Crooked Shadows

Vydavatelství: Dine Alone
Žánr: Pop Rock, Emo-Pop
Hodnocení: 2.0/5.0

Crooked Shadows je sedmé album původně emo/alternativní/pop rockové kapely a taky jejich první album po dlouhatánských devíti letech. Dashboard Confessional možná u nás nejsou tak zvučné jméno, doma v Americe ale uměli ještě před pár lety vyprodávat díky věrné fanouškovské základně, skládající se hlavně ze zástupkyň něžnějšího pohlaví, velké arény. Dokonce se jim povedlo naplnit asi nejslavnější americkou halu — newyorskou Madison Square Garden. Platí, že komukoliv se tohle povede, zaslouží určité uznání a to ať už se jedná o kohokoliv.

Členové kapely taky už nejsou nejmladší vzhledem k hudbě, kterou se proslavili. Zpěvák Chris Carrabba se přehoupl přes čtyřicítku, stejně jako většina kapely. Když měli 40 Pink Floyd, asi to nikdo nepostřehl a když ano, vyšší věk jim ještě mohl pomoct v důvěryhodnosti stylu hudby a tématům, které hráli. Pokud se ale proslavíte hudbou spjatou pevně s teenagery a jejich hudebními zájmy, jako to udělali Dashboard Confessional, máte po čtyřicítce hodně těžký úkol. Buď budete těžit z nostalgie a smíříte se s tím, že nových fanoušků již moc neoslovíte a nebo můžete přijít na to, jak posunout vlastní styl někam dál.

Dashboard Confessional si zvolili spíše tu lehčí cestu a když už se rozhodli udělat něco nového, dopadlo to velkou blamáží. Doopravdy nevím, jestli mohli Dashboard Confessional vydat zbytečnější album. Crooked Shadows nic neznamená, nikam kapelu neposouvá. Není tady několik hitů, jaké by překonaly ty, které již vydali. Většinou tu není chuť ani někam se posunout a když ta chuť přijde, je to spíše odbytá povinnost a taky to tak zní. Prostě obrovská nuda a prázdnota. Jakoby kapela ani nechtěla tohle album vydávat, ale už nutně musela, aby se vůbec udržela v chodu.

Třeba druhá píseň “Catch You” je alespoň příjemný pop rock, stejně jako úvodní píseň “We Fight”. Sice by je člověk daleko raději slyšel někdy před 15 lety, kdy měl jiný hudební vkus, i hudební scéna byla jiná a nikdo, ale proč ne. Jednoduchá syntezátorová linie, pop punkové bicí a basa v první jmenované písni a odhodlané sborové vzvolávání v úvodní písni mají v sobě kus příjemné nostalgie z dřívějších dob zlatých časů skejťáckého punku. Je to sice jako dívat se na starou nahrávku z vašich patnáctých narozenin, kdy máte pocit, že se už nedokážete dost dobře vcítit do toho, jaké to tehdy bylo, ale oproti zbytku alba je to úplně jiná káva.

Třeba pokus Dashboard Confessionall o disko “Belong”, skončí naprostou blamáží a svůj podíl na zločinu má samozřejmě i trio elektro producentů Cash Cash, kteří na písni spolupracovali.

Písně Dashboard Confessional jsou strašně předpovídatelné a drží se podobné strategie. Nejen Amerika má tolik hudebních talentů, že lepší písně než jsou “About Us” nebo “Be Alright”, by dokázal vytvořit každý druhý zoufalec z Nashvillu, snažící se všemi možnými i nemožnými způsoby vydělat na to být umělcem.

Kapela včetně zpěváka zní, jakoby je jejich vlastní hudba ani nebavila.

To, co kapela na albu předvádí s refrény je doopravdy neuvěřitelné. Kapely jako Black Veil Brides, Falling In Reverse nebo All Time Low jsou taky milovníci kýčovitých refrénu, ale alespoň je zpívají s nějakým nasazením a chutí. Jediný ucházející refrén mají první a poslední píseň alba. Ačkoliv má Dashboard Confessional produkci splňující nepsané standardy dnešní komerční hudby, kapela včetně zpěváka zní, jakoby je jejich vlastní hudba ani nebavila.

Přitom texty kapely nejsou zase tak strašné, že by si kvůli nim člověk mlátil pěstí do čela a Carrabba je o dost lepší textař než skladatel. Škoda, že jediná skladba s více emocemi a zároveň asi jediná, kterou vůbec stojí za doporučení, je až to poslední moc hezké romantické duo “Just What to Say” se začínající zpěvačkou Chrissy Costanzou.

Jeden z našich bývalých prezidentů jednou řekl o jiném politikovi, že je prázdný a falešný. Ať už to bylo fér hodnocení nebo ne, přesně tohle hodnocení se nyní hodí na aktuální album Dashboard Confessional

Nezapomeňte taky na…

Franz Ferdinand – Always Ascending

Vydavatelství: Domino
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Indie Pop, New Wave, Post-Punk Revival
Hodnocení: 4.0/5.0

Dva hlavní úkoly Franz Ferdinand při nahrávání splinili. Zapracovali do svého stylu elektroniku a nahradili kytaristu. Recenzi autora můžete číst na hudební databázi ONEmusic.cz.

Ezra Furman – Transangelic Exodus

Vydavatelství: Bella Union
Žánr: Indie Pop, Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Lo-Fi, Noise Pop
Hodnocení: 4.0/5.0

Zatím nejvíce ambiciózní projekt skladatele a textaře z Chicaga je širokoúhlým výletem do jeho deštivého světa, ve kterém vás provází věcmi, které ho trápí a nad kterými přemýšlí. Ať už to jsou záležitosti okolo Boha, lásky, přežívání emocionálních sešupů a stoupání nebo popisování toho, jaké je to být homosexuálem, Ezra Furman podává vše tak, že posluchače vtáhne do děje lépe než film sledovaný v IMAX kině.

Kendrick Lamar – Black Panther: The Album [Music from and Inspired By]

Vydavatelství: Interscope
Žánr: Soundtrack, Rap, R&B
Hodnocení: 3.5/5.0

Film Black Panter se možná zapíše do historie a pokud se tak skutečně stane, svůj podíl bude nést i soundtrack, který vznikl pod vedením Kendricka Lamara a spolupracoval na něm i výběr mladých talentů rappové a R&B scény jako SZA, Khalid, 2 Chainz, Vince Staples, Zacari nebo Travis Scott. Black Panther: The Album je mix různých žánrů a zajímavých žánrových posunů v rámci rapu i směrem k modernímu R&B. Není to zrovna sourodé album, ale jakožto album k filmu, který posouvá hranice, jsou písně svou stejnou náturou velice trefné.

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: KIDS SEE GHOSTS je když Kanye West se svým producentským týmem provází Kida Cudiho temnotou a hledají společně světlo Týden po vydání...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Verdikt posluchačů k novému album Shanii Twain Now bude buď “That Don’t Impress Me Much” a nebo “You’re Still the One...