Skvělým albem skončilo spojení tří amerických country folkových hudebnic I’m with Her, které si dokázaly udržet svůj vlastní hlas a zároveň spolupracovat. Do podobných hudebních vod posluchače zavede i další americká hubebníce a zpěvačka Brandi Carlile. Další album vydávají taky již skoro po 30 let v alternativní scéně, neustále houževnatě pracující Superchunk ze Severní Karoliny a kanaďanka Elise LeGrow přezpívala vybrané kousky společnosti Chess Records ze zlatých časů rock’n’rollu i soulu 50. let. Zajímavá alba vydali taky Ought, U.S. Girls a aby nebylo v uplynulém týdnu příliš mnoho Severní Ameriky, jsou tady se svým debutem, který uctívá britskou nezávislou hudbu 90. let, i ostrované The Orielles.

Spojení tří skvělých hudebnic je povinností pro všechny, kdo mají rádi americkou tradiční hudbu

I’m with Her – See You Around

Vydavatelství: Rounder
Žánr: Americana, Country, Písničkář(ka), Folk, Bluegrass
Hodnocení: 4.0/5.0

Nenechte se zmýlit dnes velmi politickou hudební scénou. I’m With Her používali tuhle frázi ještě před tím, než jí jako jeden z hlavních sloganů kampaně použila kandidátka na prezidenta Hillary Clinton. Superskupinu (nebo supertrio chcete-li) složenou ze tří amerických hudebnic dělí až desetiletý věkový rozdíl; nejmladší Sarah Jarosz má 26, její dvě kolegyně mají 35 a 36; všechny tři ale již mají na scéně něco za sebou a pokud by byly pochyby o té nejmladší, právě Texasanka s polským jménem, je co se týče úspěchů asi největší hvězdou trojice, protože byla již třikrát nominována na Grammy a minulý rok poprvé dokonce dvě nominace proměnila a domů si nesla sošku za nejlepší folkové album a za nejlepší výkon v kategorii American Roots Music (americká tradiční hudba).

Protože jsou všechny tři hudebnice samostatně skvělé, snad jediným těžkým úkolem, který před nimi stál, bylo u společného alba nějakým mentálním i spirituálním způsobem spojit se a dokázat myslet nejen jako silná individualita, ale i jako celek. Když člověk poslouchá ty něžné a svěží akustické melodie a pevné harmonie, je jasné, že se jim to povedlo. Každá ukazuje své hudební přednosti a přitom se ještě podporují navzájem.

Zkušenost tria se projeví ve stoickém klidu a jistotě, ve kterém servírují posluchači své nápady. V úvodní a titulní písni “See You Around”, je 40 vteřin sotva slyšet nějaký nástroj než uslyšíme zpěv a výraznější brnkání na kytaru. Hlasy zpěvaček zpívajících do akustické nebo čisté elektrické kytary, za občasného proložení smyčci, jsou jako příjemný hřejivý jarní vánek. Ačkoliv je album velice jemné, je to více sebejistota než křehkost, které z něj vyzařuje. Není to kondenzované mléko, ale vaječný koňak. Dobře to jde slyšet na odhodlané druhé písni “Game to Loose”.

Občas je to ale i silnější burboun. Skupina se neutopí jen v kráse vlastních melodií a v okouzlení optimismem jako na písni “Ain’t That Fine”, ale dokáže být i chladná a zdrcující, jako na písni “Pangaea”.

Skvělé momenty přicházejí taky, když se jedinečné hlasy zpěvaček spojí v jeden jako v písni “Wild One”. Akustické kytary, mandolína, housle tvoří jedno samostatné univerzum alba a spojují se s univerzem druhým, který tvoří hlasy.

Není to ale jediné, co se spojuje. Na See You Around se spojují i historie a současnost. “Ain’t That Fine” je to nejlepší z dnešního moderního bluegrassu, instrumentální tancovačka “Waitsfield” s rozvernými houslemi zase připomíná staré dobré časy svou hrdou rustikálností.

Debut I’m With Her je skvělou přehlídkou hudební vyspělosti, zkušenosti, zároveň ale i mladické svěžesti a inovace tradičních žánrů provedených se sebevědomím dnešního světa, ale zároveň s respektem k určitým pravidlům decentnosti a důstojnosti minulosti. Povinnost pro ty, kdo mají rádi americkou tradiční hudbu.

Brandi Carlile skvěle využila talentu svého i ostatních zúčastněných

Brandi Carlile – By the Way I Forgive You

Vydavatelství: Atlantic / Elektra
Žánr: Pop Rock, Adult Alternative Pop/Rock, Písničkář(ka), Americana
Hodnocení: 4.0/5.0

Pokud by se vám náhodou zdálo album trojice I’m With Her až moc tiché a opatrné, určitou odvážnější alternativu nabízí Brandi Carlile. A to přestože má album název jaký má. Odpouštění není překvapivě v podání Brandi Carlile jen samozřejmým aktem, ani aktem tichého smíření a duševního očistce, ale silným gestem, které má úplně stejnou váhu jako to, co se děje na počátku vztahu. K tomu ostatně pomohly dvě esa, která měla Brandi Carlile k dispozici ve studiu.

By the Way I Forgive You produkoval několika násobný vítěz Grammy a odborník na cokoliv, co se podobá country Dave Cobb (Chris Stapleton, Miranda Lambert, Sturgill Simpson, Zac Brown Band…) a orchestrální aranže připravil Paul Buckmaster, který pracoval s takovými legendami jako Eltonem Johnem, Leonardem Cohenem, Milesem Davisem nebo s Rolling Stones. Zkrátka kdyby bylo tohle album filmem, bylo by to osobní romantické drama s velkým rozpočtem a s produkcí, ve které se vyždímalo maximum z žánrového zařazení, které sice nevyžaduje propracované animace, výbuchy a speciální efekty, ale ty prostředky se využijí třeba pro zkušeného režiséra specializujícího se na tento žánr.

Brandi Carlile má zkrátka vše, co potřebuje. Její pevné vokály, hudební nápady a osobní drama jsou ve středu všeho, a o to vše okolo se postarají skvělý producent, aranžér a samozřejmě taky skvělí muzikanti. Úvodní píseň “Everytime I Hear That Song” má decentní akustické kytary, mužské i ženské dokreslující vokály a obsahuje refrén, ze kterého vzešel název alba. Ústřední téma písně a vlastně i celého alba není přitom nic jiného než snad nejstarší klišé, které v country existuje — vzpomínání na svého/svou “ex”. Brandi Carlile to ale má tak nějak vše pod kontrolou a píseň zpívá a hraje s takovou upřímností, jistotou a k tomu jí podporují tak vyspělé aranže, že je to úplně šum a fuk.

Z celého alba by se měla vyzdvihnout hlavně třetí píseň “Hold Out Your Hand”. Neuvěřitelná píseň. Nejprve začíná jako tichá akustická skladba, zpěvačka ale postupně zrychluje svoje vokály až s nimi uhání tak, že jí přeskakuje hlas a vše se najednou rozvine ve velkolepý vydupáváný refrén s protáhlými vokály. Ale jakými! Brandi Carlile je hlasová bohyně. Svými vokály ohromuje ostatně i na druhé písni “The Joke”. Smyčce přivedou tu správnou kombinaci melancholie a konejšení, když Carlile zpívá píseň pro všechny losery a šikanované:

“Let ’em laugh while they can
Let ’em spin, let ’em scatter in the wind.”

Někomu, kdo již zná Brandi Carlile, by možná mohla scházet její rocková nátura z minulého alba The Firewatcher’s Daughter (2015). Takto vyspělé album po muzikantské i textařské stránce, jakým je By the Way I Forgive You, je ale myslím dostatečnou náhradou.

Superchunk to skoro po třiceti letech od vzniku hraje sice pěkně, ale nějak moc jednolitě a průměrně

Superchunk – What a Time to Be Alive

Vydavatelství: Merge
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Chcete vidět album, které vychválí kritik do nebes, dá mu druhé největší hodnocení (4.5/5.0) a které buď fanoušci kapely a nebo ostatní lidé, co rádi poslouchají novou hudbu, totálně zničí a naklikají mu neobvykle nízké hodnocení 2.5/5.0? Veteráni nezávislého rocku Superchunk se postarali po 30 letech od jejich vzniku se svým albem What a Time to Be Alive o nečekanou kontroverzi. Díky tomuto albu se rozdělil nejen svět kritiků a běžných posluchačů (to by ostatně zase nebyla taková rarita), ale i mikro svět fanoušků kapely.

Ať už to byly politické protesty, které nadzvedly ze židle tolik běžných posluchačů a nebo to bylo konečné dojití trpělivosti s kapelou, která je dlouholetým kultem zasvěcených, ale nikdy to nedokázala rozjet ve velkém, pravda asi bude jak už to taky bývá, někde mezi.

Úvodní song “What a Time to be Alive” rozlije úderná punkový punč a Superchunk — ať už je tím adresována společnost nebo politika — se sarkasticky vysmívají:

“Oh what a time to be alive
The scum, the shame, the ***ing lies.”

Punkové kořeny kapely se nezapřou a v průběhu alba kapela málokdy vyloženě poleví nebo zjemní svůj styl, po kterém máte chuť naštvaně praštit do stolu, převrhnout ho a pak jít naopak s optimismem napravovat celý svět. Skrze ten skvělý poslech ale přichází možná jeden z hlavních důvodů, proč tohle album tak zklamalo některé fanoušky. Jak to kapele hezky šlape a uhání dopředu s každou další písní, po těch rychle uběhnutých 32 minutách najednou zjistíte, že si s alba pamatujete kulové a i když si ho poslechnete desetkrát, nic se na tom nezmění.

Jsou tady povedenější písně jako “Erasure”, “I Got Cut” nebo méně povedené jako “Black Thread”. Tok alba je ale tak vyrovnaný ve své průměrnosti, že i mezi těmito písněmi je nakonec jen velmi malý rozdíl.

Album je tedy pak jednolitou přehlídkou průměrnosti vzhledem k minulosti kapely i žánru jako takového. Na druhou stranu to lze vnímat i pozitivně, protože žádná z písní nesklouzne do vyloženě slabé kategorie. A ačkoliv je kapela ve své touze zachraňovat svět na to, co už mají členové za sebou, až mladicky naivní, je v jejich aktivním přístupu stejně něco sympatického.

Elise LeGrow se daří více, když se písně podobají originálům pocházejícím z legendárního vydavatelství Chess Records

Elise LeGrow – Playing Chess

Vydavaterlství: Warner Music
Žánr: Blues Rock, Jazz, Soul, Rock’n’roll
Vydavatesltví: 3.5/5.0

Albem oživující legendární nahrávací společnost Chess Records, ke které patřili Muddy Waters nebo Howlin’ Wolf, pokračuje třicetiletá kanaďanka ve své hudební kariéře. Spojení přítomnosti i minulosti bylo pro zpěvačku klíčové, protože právě na adaptování si písní jiných autorů si založila kariéru. Tenhle postup byl přitom velice tradičním právě v době, ze které zpěvačka nyní těží, ale byl to paradoxně Chuck Berry společně třeba s Buddym Hollym a Beatles, který výrazně pomohl k tomu, aby se přepsaly postupy nahrávacích společností a aby posluchač začal vnímat zpěváky a kapely nejen jako interprety v tom pravém slova smyslu, ale spíše jako tvořivé umělce.

Jednou z nejzajímavějších písní alba je zrovna Berryho “You Never Can Tell”. Zpěvačka si prý zavzpomínala na to, když tuhle píseň Chucka Berryho slyšela poprvé ve filmové klasice Pulp Fiction. Na rozdíl od původní verze by ale Uma Thurman a John Travolta na tuhle verzi nemohli trsat tak rock’n’rollově jako ve filmu. Píseň skoro nejde poznat až do refrénu “C’est la vie”, protože Elise LeGrow jí dala pomalý kabát s atmosférou ospalého jazzového klubu. Z těch písní, které se vzdálily originálu je ale zrovna “You Never Can Tell” nejpovedenější.

Zpěvačka je na albu obklopena kapelou a všechny písně si adaptovaly zvuk bez větších editací a písně jsou zachyceny tak, aby zněly jako nahrány naživo. LeGrow se rozhodla každou z písní předělat radikálním způsobem a ne vždy se povedlo zachovat potenciál originální písně. Zrovna první píseň “Who Do You Love” Bo Diddleyho byla nahrána jako koktejlový pop pro plážové bary u hotelů zámožných turistů a schází jí odvážnost původní verze s tehdy skandálními řádkami jako: “Just 22 and I don’t mind dying”. S cover verzí od The Doors se ta od LeGrow nedá vůbec srovnávat.

Naopak hloubavý blues “Going Back Where I Belong” Sugarpie DeSantose je píseň, která se podaří Elise s kapelou adaptovat s šarmantním stylem. Asi nejlépe vůbec sedne Elise druhá píseň alba “Hold On”. Zpěvačce se skvělým hlasem i kapele se podaří výborně vystihnout rozjetou a povzbuzující náladu originálu. Možná i proto, že je zrovna tahle předělávka dost podobná instrumentaci neprávem opomíjeného a podceňovaného originálu. Velice podobné je to i na “Can’t Shake It”, ve které zpěvačka dokazuje, že se svým lehce nakřáplým, ale krémovým hlasem, může důstojně coverovat písně, které zpívaly i takové legendy jako Etta James.

Pro všech zúčastněných nahrávání to asi není úplně dobrá vizitka a je otázkou, jestli by neudělala LeGrow lépe, kdyby nahrála písně tak, aby byly více podobné originálu, poněvadž když se originálu vzdálily, nepodařilo se jim dát jim důvěryhodnou tvář.

Skvělé cover album se má buď zahrát a zazpívat lépe než ve většině verzí, jak již zazpívány byly a nebo je má posunout někam jinam, kam ještě posunuty nebyly, ovšem tak, aby buď posunuly originální poselství dále a stalo se třeba výraznějším (v případě “Who Do You Love” třeba ještě odvážnějším a nebo dokonce strach nahánějícím), a nebo aby dokázaly poselství písně úplně překroutit a předat jí poselství úplně jiné. Na Playing Chess se popravdě nepovedlo ani jediné, ale některé náznaky a velký pěvecký talent zpěvačky dělají z alba pořád velmi příjemný zážitek. Slabších 3.5.

Nezapomeňte taky na…

Ought – Room Inside the World

Vydavatelství: Merge
Žánr: Alternative/Indie Rock, Post-Punk, Post-Punk Revival
Hodnocení: 3.5/5.0

Zajímavé, zvukově klaustrofobické album Room Inside the World je třetím albem kapely Ought z Montrealu. Jejich post-punk byl vždy více experimentálním a barevným, nyní ale Ought hrají spíše v jakémsi módu post-punkového autopilotu a předvídatelného zvuku, což jim škodí. Výborná produkce, netradiční struktury písní i unikátní hlas zpěváka ale ještě pořád nechává album mezi elitou.

The Orielles – Silver Dollar Moment

Vydavatelství: Heavenly / PIAS
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Dream Pop
Hodnocení: 3.5/5.0

Instrumentálně velice barevný debut, kterým kapela z britského Halifaxu kromě mnoha kytarových efektů zapojí i nejrůznější africké bubny, hammondovy varhany, flétny a různé hlasové piruety, které udělají z alba zasněný halucinogenní dýchánek ctící bristkou alternativní scénu 90. let.

U.S. Girls – In a Poem Unlimited

Vydavatelství: 4AD
Vydavatelství: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Experimentální Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Hravá hudba řešící vážná osobní dramata i společenské otázky způsobí, že In a Poem Unlimited je jedním z nejzajímavějších ze zatím 7 alb projektu U.S. Girls, za kterým stojí pensylvanská hudbeníce Meg Remy.