Téma
Články (snad) zajímavých hudebních témat, ve kterých se (snad) dozvíte i něco z jiných oborů lidské činnosti.

od Patrik Müller -
Bývalí členové slavných kapely

Konečně jste poskládali tu správnou partu muzikantů, zkoušíte, máte rozjednané první koncerty a plánujete nahrávání prvního alba. První koncerty jdou skvěle a lidi se začínají ukazovat více a více. Kariéra profesionálního hudebníka konečně vypadá reálně. Pak ale přijde rána. „Končíš!“. O 2 roky později sedíte doma a v hlavních zprávách se mluví o koncertě na největším stadionu v zemi a milionech prodaných alb.

To, co zní jako noční můra se pro některé stalo skutečností. Ne pro všechny takové hudební smolaře to ale nakonec skončilo tragickým životním příběhem. Někteří smolaři v hudební kariéře nakonec žijí životy pravděpodobně šťastnější než jejich slavnější bývalí kolegové.

V tomto článku neleznete jejich příběh a co dělají nyní.

Jason Everman – Nirvana, Soundgarden

Jason Evermann může být označován za největšího kariérního hudebního smolaře v našem seznamu, neboť byl vyhozen hned ze dvou později velice úspěšných kapel. V únoru roku 1989 se přidal k Nirvaně jako druhý kytarista. Téhož roku byl však z kapely vyhozen.

Krátce na to se připojil k Soundgarden, tentokráte jako baskytarista, jako náhrada za končícího Hira Yamamota. Avšak v kapele vydržel sotva rok a byl vyhozen i z druhé kapely, jejíž jméno uctívají fanoušci rockové hudby dodnes. Důvodem vyhazovu, jak z Nirvany, tak ze Soundgarden byla zejména jeho náladovost. Krist Novoselic o něm řekl: „S Jasonem jsme odehráli několik skvělých koncertů, ale pak to šlo rychle do kopru. Utvořil se nad ním mrak neproniknutelné uzavřenosti, který se nad ním držel. S nikým se nechtěl bavit a úplně se vyčlenil z okruhu lidí.“

Jason Evermann i tak nadále pokračoval v hudební karéře až do roku 1994, kdy narukoval do Americké armády a později se stal členem speciálních jednotek. Zúčastnil se několika misí v Iráku a v Afghánistánu. V roce 2006 byl ze služby propuštěn s vyznamenáním.

Jeden z raritních klipů Nirvany, ve které se objevuje Everman.

Everman jakoby si chtěl svou zmařenou šanci v hudební kariéře vynahradit dosyta v osobním životě, a tak se z armády vyhrnul na vysokou školu. V roce 2013 získal bakalářský titul z filozofie na katedře všeobecných studií na University of Columbia.

Ačkoliv nenahrál ani jednu píseň na debutovém albu Nirvany Bleach, sehrál na debutu důležitou roli. Kapela dlužila producentovi Jacku Endonovi peníze za nahrávání a nahrávací společnost Sub Pop, se kterou Nirvana měla podepsanou smlouvu, neměla dostatek peněz na pokrytí nákladů. „Jason byl velmi štědrý a měl práci, takže měl prachy,“ řekl Novoselic v jednom rozhovoru a pokračoval: „Víte, jak se na zadní straně desky psalo, že byla nahrána za asi šest set a něco dolarů? Jason to zaplatil.” Evermannovo jméno se tak objevuje i na zadní straně alba, kde je uveden jako kytarista a rodák z ostrova Kodiak poblíž Aljašky se objevuje i na obalu alba.

Ač měl Jason Evermann neskutečnou smůlu, když byl vyhozen hned ze dvou kapel, které se brzy po jeho odchodu staly slavnými, zažil v celku zajímavý život. Kdo ví, zda by při setrvání v jedné z těchto dvou kapel, nebyl jeho život ovlivněn drogami, jak tomu bohužel bylo v grungeových kapelách tradicí a kdo ví, zda by jeho osud nebyl podobně tragický, jako u dvou frontmanů legendárních kapel.

Pete Best – The Beatles

John Lennon udal jako důvod vyhození bubeníka Beatles absenci pokroku v jeho hraní na bubny a nazval ho “velmi mizerným bubeníkem” Povídačky však ždycky hovořily o tom, že byl prý vyhozen kvůli svému vzhledu – trojice Lennon, McCartney, Harrison prý potřebovala za sebou někoho přesně jako Ringo Starr – spíše legračního kluka s širokým nosem.

Někde nad úrovní drbů v oblasti pravděpdoobné se zase často říká, že v dobách největší slávy si Beatles, převžně pak McCartney, užívali přízně mladých dívek a někdo by volbu bubeníka na základě vzhledu mohl svést na mladistvou nerozvážnost. Doopravdy jim ale v počátcích kariéry šlo pouze o tohle povrchní kriétérium? Pravda možná bude (jak to tak čato bývá) někde mezi. Napovídá o tom např. proslulé hamburgské období Beatles. Pravda je taková, že Beatles zde pro výdělek tvrdě dřeli. Každý den zde hráli těžko představitelné dlouhé koncerty, které se s nějakou tou pauzou pohybovaly v délce 4 až 8 hodin. O profesionalitě Beatles tedy mluví i toto rané období, kdy Beatles teprve dosáhli plnoletosti. Pravda je ale taková, že i v tomto období si Beatles našli čas pro svou slabost k ženám a protože v tomhle období jim ještě nemuseli utíkat jako ve filmu Help!, navštěvovali tamní nevěstince – o čemž později zpívali v písni “Ticket to Ride”.

Pete Best je bezesporu slušný bubeník a na bubnování ani Beatles nakonec nezanevřel.

Po odchodu z Beatles se jej snažil manažer Brian Epstain zapojit do nových projektů, ale s jeho kariérou to šlo od desíti k pěti. Best se snažil upoutat na to, že hrál v Beatles občas až příliš výrazně a marketingově to nebyl dobrý tah. Album jeho kapely Pete Best Four ho nenapadlo pojmenovat jinak než Best of the Beatles. Což byla sice pravda., docela legrační slovní hříčka, ale kupujícím tehdy moc do smíchu nebylo, když zjistili, že deska není kompilací nejlepších písní Beatles, nýbrž album nějakého Peta Besta o kterého nikdo z nich nestál.

Když spojení s Beatles nevyšlo, Best později naopak nechtěl o asociacích s kapelou ani slyšet a odmítl například hovořit a sutorem Hunterem Daviesem pro připravovanou biografii o Beatles v roce 1968. Davies se jej ale možná překvapivě v autobiografii opatrně zastával. Povšiml si totiž, že jakmile došla řeč na Petea, jindy výřečná parta najednou ztichla. Spekuloval tedy nad tím, zda se členové Beatles trochu nestydí za to, jak vyřídili jeho konec v kapele.

Pete Best pracoval na směny jako nakladač pečiva do dodávek.

Toto jeho období zahořklosti vyvrcholilo pokusem o sebevraždu, kdy jej zachránila jeho matka a bratr.

Pete Best ale nakonec na Beatles stejně nějaké peníze vydělal. V roce 1965 např. Beatles hovořili o Bestovi v časopisu Playboy, když se Beatles zmínilo o Bestovi v humorně-jízlivém směru: “Ringo občas zaskakoval, když byl náš [tehdejší] bubeník nemocný při jeho pravidelných onemocněních.” Starr dodal: “Bral takové malé pilulky, které mu ulehčovaly nemoc.” Best za to tehdy vysoudil od Beatles 18 milionu dolarů pro pomluvu jeho osoby.

Kapela Beatles mu ostatně dala i manželku, která byla prodavačkou na jedněch z raných koncertů Beatles.

Pete Best také těžil z toho, že se se učil z Beatles zdaleka nejlépe. Na rozdíl od Lennona, McCartneyho a Harrisona dokončil střední vzdělání. To mu později pomohlo k získání lepší práce ve veřejné správě na úřadu práce. Je to skoro neuvěřitelné, jak někdy život vymyslí perfektní zápletku, a tak se Pete Best postupně vypracoval na pozici rekvalifikačního lektora, kdy pomáhal lidem najít si novou práci poté, co se poýkají z těžkou situací ztráty svého současného zaměstnání.

V roce 1995 si Best vydělal peníze díky Beatles konečně muzikantskou cestou, když byla vydána kompilace Anthology 1, která obsahuje i několik raných nahrávek Beatles s Petem Bestem. Best tak obdržel standardní muzikantské tantiémy v podobě několika milionů liber. K výčtu jeho úspěchů se nakonec může přidat i například, že byl v roce 1982 pozván do slavné americké talk show Davda Letetrmana a v roce 2011 po něm v Liverpoolu dokonce pojmenovali ulici “Pete Best Drive”. A co je možná nejpodstatnější, Pete Best je pořád živ a zdráv (na rozdíl od dvou “pravých “ členů Beatles, kteří tento svět předčasně opustili). Když se to tedy vezme kolem, nemá úplně špatný život…

Tracii Guns – Guns N´ Roses

Že je “Roses” v názvu kapely podle zpěváka Axla (resp. Billa) Rose jste asi tušili, ale pokud jste přemýšleli po kom se zde objevilo slovo “Guns”, pak je to kvůli toho, že tento člen z kapely odešel velice brzy a nahradil jej dnes už legendární kytarista Slash. Není úplně zvykem, aby si kapely nechávaly cokoliv od bývalých členů – s těmi často nechtějí být vůbec spojování, ne tak ještě dokonce jméno. Avšak pojmenování “Slash N’ Roses” by asi bylo natolik stupidní, že asi skutečně nešlo jinak než ponechat původní název.

Tracii Guns je jedním z tohoto seznamu, kterému se podařila i přes odchod ze slavné kapely pořád velice dobrá hudební kariéra. Jeho kapela L.A. Guns patří mezi často vzpomínané kapely amerického rocku 80. let. Když se to však srovná s mezinárodní slávou Guns N’ Roses a jaký musí být velký rozdíl mezi bohatstvím a statusem členů těchto kapel, pořád to ponechává trpký dojem. Guns ale nebyl jediným, kdo “ostrouhal”. Guns N’ Roses totiž nebylo ve slkutečnosti spojení Axl Rose + Tracii Guns a nějací muzikanti, ale spojení celé skupiny LA Guns a Rosovy tehdejší kapely Hollywood Rose. Tracii Guns opustil kapelu po konfliktu s Axlem Rosem a chtěl znovu rozjet LA Guns.

Ani LA Guns se problémy s obsazením nevyhýbaly a při jejich truné následovaly různé změny na jednotlivých muzikantských postech a později dokonce rozdělení na dvě kapely – LA Guns Traciiho Gunse a LA Guns bubeníka Steva Rileyho. Úspěšná kariéra LA Guns však čítá 11 vydaných alb. Z toho první Cocked & Loaded dosáhlo v USA asi půl milionu prodejů. Tracii Guns také vydal v roce 1994 jedno sólové album Killing Machine a byl součástí superkupin Brides of Destruction a Contraband ve kterých hrál například s basistou Nikkim Sixxem z Mötley Crue, zpěvákem a kytaristou Johnem Corabim z The Scream nebo s basistkou Share Pedersen z kapely Vixxen (v případě superskupiny Contraband).

Doug Sandom – The Who

The Who jsou klenotem britského rocku a jejich vliv na vývoj rockové hudby byl větší než si někteří uvědomují. Průměrně hudebně vzdělaný člověk by si měl kromě Rogera Daltreyho a Petea Townshenda vzpomenout také na legendárního bubeníka Keitha Moona. Skoro mýtickou to postavu, která byla noční můrou všech hotelových provozních. Málokdo si však vzpomene, že Keith Moon nebyl prvním bubeníkem The Who a neychybělo moc a svět by Keitha Moona neznal.

Důvodem odchodu Douga Sandoma z The Who, bylo to, že byl zkrátka už moc „starý“. Jen pro představu v době odchodu měl 34 let. Oproti tomu však Daltrey s Townsendem měli teprve 20 respektive 19 let. A dalším důvodem byly také menší neshody s Petem Townshendem.

Sandom ke svému odchodu ze skupiny řekl: „Nebyl jsem tak ambiciózní jako ostatní. Dělal jsem to déle než oni. Samozřejmě jsem to miloval. Bylo velmi příjemné být součástí kapely, kterou lidé sledovali, bylo to skvělé. Ale s Petem Townshendem jsem si moc nerozuměl. Byl jsem o pár let starší než on a on si myslel, že bych to měl zabalit víceméně kvůli tomu. Já jsem si myslel, že se mi s kapelou daří dobře, nikdy nás odnikud nevyhodili, vždycky jsme prošli konkurzem,“ vzpomínal na začátky kapely Sandom.

Sandom odešel v roce 1964 a v roce 1965 The Who už s Keithem Moonem za bicími nahráli průlomové album My Generation.

Doug Sandom se po odchodu z The Who přestal věnovat hudbě a nepůsobil v žádné kapele a pokračoval ve své práci zedníka. V roce 2014 však napsal knihu The Who Before the Who, ke kterému napsal Pete Townshend předmluvu. Sandom zemřel v roce 2019 ve věku 89 let.

Ve smutečním prohlášení Townshend napsal o Sandomovi, jak byl Sandom k němu vždy laskavý a jak si né úplně dobře počínal při jeho odchodu a že ho Sandom vždy podporoval. „Dougovi chvíli trvalo, než mi odpustil, ale nakonec to udělal, a i když jsme se moc nevídali, zůstali jsme přáteli. Téměř jistě by se letos pokusil navštívit mě a Rogera na stadionu ve Wembley a oběma nám bude setkání s ním chybět.“ Zakončil prohlášení Townshend. Další smůla Sandoma. Alespoň tedy že nakonec byly vztahy s členy kapely urovnány.

Paul Di’Anno – Iron Maiden

Dnes už si asi lze jen těžko představit u Iron Maiden někoho jiného za mikrofonem, než Bruce Dickinsona. Ale mezi lety 1978 až 1981 byl frontmanem této britské kapely Paul Di’Anno, rodným jménem Paul Andrews. S Iron Maiden stihl nahrát hned 2 alba. Album Iron Maiden z roku 1980 a Killers z roku 1981. Iron Maiden vysvětlili veřejnosti jeho odchod jinými představami o stylu zpívání a problémy s drogami. Naproti tomu Di’Anno řekl: „Je to jako kdyby vaši kapelu řídili Mussolini a Adolf Hitler. Protože je to Rod Smallwood (manažer) a Steve Harris a to je vše.“ A také nařkl Iron Maiden z toho, že jsou pouhou mašinou na peníze a že bral drogy, protože by jinak s nimi nemohl vydržet, protože jsou prý „zku***ně nudná“ kapela.“

K Iron Maiden se po jeho odchodu, přidal Bruce Dickinson a v roce 1982 vydali album The Number of the Beast, které mimo jiné obsahuje pravděpodobně jejich nejznámější píseň “Run to the Hills”.

Paul Di’Anno prošel několika dalšími kapelami jako Battlezone, či Killers (samozřejmě neplést s vegasskými Killers) i sólovou kariérou. V roce 2011 byl poslán na několik měsíců do vězení za podvody se sociálními dávkami.

V roce 2021 se přestěhoval do Chorvatska, kde podstoupil operaci kolene. Na pódium se po dlouhých 7 letech vrátil až v květnu letošního roku, kdy vystoupil v Bikers Beer Factory v chorvatském Záhřebu. Jestli tedy vyrážíte jako každý správný Čech na dovolenou do Chorvatka, dávejte dobrý pozor, zda na Di’Anna nenarazíte.

Glen Matlock – Sex Pistols

Jména Sid Vicious a Johny Rotten zná každý průměrný fanoušek kytarové hudby, při jménu Glen Matlock ale už leckdo tápe v paměti (a často marně).

Rodák z londýnského Paddingtonu byl přitom důležitým členem kapely, když byl spolupodepsán na 10 z 12 skladeb debutového alba Never Mind The Bollocks Here’s The Sex Pistols. Zahrál si a zazpíval navíc na těch dvou nejslavnějších: “Anarychy in the UK” a “God Save the Queen”. Byla to tedy vůbec smůla? Je pravda, že na rozdíl od některých smolařů zde uvedených, se Matlockovi uznání i finance dostaly. Matlock se účastnil každého návratového koncertu kapely a je často atraktivním hostem nejrůznějších britských populárních pořadů. Zároveň jako jediný původní člen Sex Pistols zůstal aktivním muzikantem až do nynější doby.

Dosáhnout statusu legendy se nicméně Matlockovi na rozdíl od Rottena a Viciouse nikdy nepovedlo – přitom stačilo vydržet pár týdnů do období po vydání alba. Smolný se zdá být i důvod jeho vyhození s kapely. V lecčems se podobá vyhození Peta Besta z Beatles. Mezi Sex Pistols totiž Matlock příliš nazapadal vzhledem. Rotten (Lydon) ostatně několikrát zdůvodnil jeho vyhození tím, že Matlock poslouchal Beatles. Dalšími důvody prý byli, že si často myl nohy, což bylo pro punkery naprosto nepřípustné a nebo (a to byl asi nakonec ten hlavní) spory se Sidem Viciousem. Je však docela pravděpodobné, že působit v Sex Pistols, dnes by nežil tak poklidným a vyrovnaným životem spokojeného hudebníka.

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

od Patrik Müller -
Taylor Hawkins Foo Fighters

Užívání drog se mezi muzikanty, obzvláště těmi rockovými, stalo díky bohaté historii užívání drog v tomto žánru již od počátku šedesátých let, natolik běžné, že se takřka stalo neodmyslitelnou součástí kytarové hudby. Byl to fenomén, který se dostal i do slavného hesla “sex, drogy, rock’n’roll” mající charakterizovat životní styl rockových hvězd zažívající svůj vrchol někdy v polovině 80. let s nástupem a následným pádem hair metalu, kdy se tento styl života otevřeně propagoval. Dnes se na tuhle dobu díváme jako na skoro něco romanticky nostalgického. Nedávná smrt Taylora Hawkinse však připomněla, že fenomén drog v rockové hudbě není záležitostí minulosti a neustává ani strašidelný duch 90. let ve kterých drogy (omluvte ten drsný výraz) „kosily“  jeden hudební talent za druhým. Leckteré to znovu přinutilo ptát se na to: “Proč?”

Další skvělý muzikant – jeden z nejlepších bubeníků své generace odešel. Ale Taylor Hawkins byl i skvělý textař a skladatel. Některé z písní z jeho sólového alba projektu Taylor Hawkins and the Coattail Riders Red Light Fever dokonce překonávají i pozdější písně Foo Fighters. Nebudeme se pouštět do spíše bulvárních témat a hledat, co konkrétně zapříčinilo jeho vlastní pád. Co však přivádí muzikanty k drogám obecně je otázka krajně znepokojivá.

Přeháním?

Vemte si to takhle. Kávu lidé milují a konzumují a často v poměrně velkém množství a to z nejrůznějších důvodů — někdo čistě ze společenského hlediska, nekomu prostě chutná, mnoho lidí jí využívají pro zvýšení sportovní nebo intelektuální výkonnosti. Teď si vemte, že by najednou vyšla nová, naprosto legitimní dlouhodobá a recenzovaná vědecká studie, která by přišla na to, že konzumenti kávy předčasné umírají 10x více než ti, co kávu nepijí. Nepřipadalo by vám to trochu děsivé? Nebyli byste tím krajně znepokojeni?

Pokud jste se ocitli na tomto webu, nejspíše patříte minimálně mezi těch 95% lidí, kteří dokážou hudbu ocenit a nejspíše i mezi nižší procento lidí, kteří neposlouchají hudbu jenom při řízení a na společenských akcích, ale aktivně si jí vyhledáváte a je pro vás v životě důležitá. Dost možná jste dokonce i sami muzikanty a možná za to dokonce dostáváte (alespoň občas) zaplaceno.

Nevím, jak vás, ale mě velice trápí tato otázka: Jestliže nám hudba přináší tolik radosti, emocí, prožitků a některým z nás dokonce dodává smysl života, proč ti, kteří jí tvoří, končí v naprosté temnotě? V místech, kde i peklo vypadá jako veselé místo?

Zabil se, protože bral drogy… Nebo taky ne

Hawkins mohl rozdávat ještě spoustu radosti, udělat ještě mnoho památných nahrávek a udivovat ještě mnoho návštěvníků koncertů a napsat spoustu skvělých písniček. Není to přitom ani tak dávno, co nás opustily legendy Prince, George Michael, Tom Petty a myslím, že do stejné společnosti těchto legendy můžeme zařadit skvělé mladší muzikanty i Chestera Benningtona s Chrisem Cornellem. Ti sice měli mimořádné psychické problémy, ale drogy a alkohol jim rozhodně nepomohly (alespoń tedy ne z dlouhodobého hlediska).

A to člověk raději ani nechce myslet na to, jakou bolestí musí znovu procházet Dave Grohl, který byl velice dobrý přítel jak s Kurtem Cobainem, s již zmíněným Chrisem Cornellem, tak třeba se Scottem Weilandem nebo Laynem Staleym, kterého postihl podobný osud.

Vedle Kurta Cobaina byl Laney Staley jedním z největších hlasů hnutí grunge

U všech těchto skvělých zpěváků a muzikantů měly svůj podíl na smrti drogy. Nutno podotknout, že Angličtina je trefnější v označení “drugs”, které používá jak na medikamenty („léky“), tak pro ilegální látky. V podstatě všichni z výše uvedených totiž užívali ve velkém rovněž dlouho předepsané medikamenty pro psychické poruchy. Bylo by totiž velice snadné vše svézt na nelegální drogy, ale toxikologické zprávy jasně ukazují i na různá antipsychotika nebo benzodiazepiny. A musíme samozřejmě také myslet na alkohol, který ač je to sociálně akceptovaná droga, také sehrál ve smrti výše zmíněných větší či menší roli.

Fenomén drog se ale samozřejmě netýká jenom hudby rockové. Mac Miller, Juice WRLD, či Lil Peep jsou smutnými příklady mladých raperských mega hvězd, které vyhasly příliš brzy “kvůli” drogám..

Nejhorší na tom je, že jsem u všech jmenovaných výše pouze s výjimkou Kurta Cobaina a Layna Stanleyho nešel dál než do roku 2015 a i tak jsem si vzpomněl na tolik tragických úmrtí.

Psát “kvůli” drogám je přitom doopravdy nejpřesnější. Drogy totiž ve velké porci případů nebývají samotným spouštěčem problémů. Kdybychom se podívali případ od případu na výše zmíněné tragicky zesnulé muzikanty, našli bychom spoustu dalších problémů v jejich životech. A to určitě není pokus o zmírnění negativního vnímání drog. Ty nesou pořád svůj kus viny. Ale pokud chceme najít odpověď na otázku proč tolik muzikantů podléhá drogám, pak si nemůžeme vystačit s povrchním hodnocením na úrovni diskutérů ze serveru Novinky.cz jako: “Zabil se, protože bral drogy” nebo s názory některých ještě méně inteligentních jedinců, kteří někdy tvrdí věci jako “Cobain se zabil, protože to byl feťák”.

“Lithium” v době svého vydání byla jednou z nejexplicitnějších písní o drogách, která zároveň měla úspěch v hitparádách

Třeba u Kurta Cobaina bije do očí souvislost s faktem, že měl depresivní a sebevražedné sklony prostě v genech – někteří jeho mužští předci a příbuzní se za svého života také zabili. To je popsáno například v knize Nirvana: The Biography od Everetta True, resp. v úspěšné biografické knize o Cobainovi Heavier than Heaven a nebo můžete rovnou zabrouzdat v genealogii Cobainovy rodiny. Chester Bennington zase byl jako dítě pohlavně zneužíván starším výrostkem.

Analyzovat jednotlivé případy by bylo jistě zajímavé. Více ale pomůže si na tuhle otázku odpovědět zobecněním tohoto problému. To sice některé detaily smaže, avšak bude aplikovatelné pro všechny minulé (a bohužel) i budoucí případy.

Nejprve si ale pojďme něco přiznat, protože se bez toho dál neposuneme. Drogy v hudbě (a tím myslím i přílišné užívání alkoholu) se vyskytují nejen u bohatých rockových hvězd a rapperů, ale i polo-amatérských seskupení a u mnoha začínajících kapel nebo kapel okresního formátu. Mnohdy mohou být neškodnou zábavou a součástí kultury, avšak mnohdy mohou být velkým problémem. A právě již na této úrovni často začíná onen problém. Dvě plzně na zkoušce lokální kapely, co se schází každý čtvrtek samozřejmě žádný problém nejsou (to se dá s trochou nadsázky skoro považovat za doplnění vitamínů). Ale častokrát se dávky návykových látek mohou postupně zvyšovat a zvyšovat až vlastně nikdo nepozná, že se něco přehnalo. Do kapely přijde nový člen, který sklidí úrodu, k tomu se nepijou už 2 piva, ale 4, plus nějaké panáky… A už se to začíná rozjíždět nehezkým směrem… Však to někteří z vás možná i znáte.

A nyní ještě jedna věta (skoro nevěřím, že to musím napsat, avšak míra akceptace drog v hudbě je zde již od 50. let): Tvrdé drogy, zejména pak ty zaváděny nitrožilně, jsou velký problém, který je potřeba řešit nejlépe okamžitě.

Teď už ale dost občanské výchovy a pojďme na to, co říká o tomto problému věda.

Problém stydlivých hvězd a drogy coby  doping pro muzikanty

Vystupování není pro každého. Ne každý má na to si stoupnout před 30 tisíc lidí, excelovat na hudební nástroje nebo do toho dokonce ještě zpívat. Člověk vlastně musí být : 1.) Naprosto sebejistý a vyrovnaný se sebou samotným nebo 2.) Tak trochu cvok a egomaniak. Vzhledem k tomu, že lidé, kteří jsou přeborníky v meditaci, pití zeleného čaje a cvičení jógy, ani ti mentálně zocelení tvrdým tréninkem jako např. vojáci nebo extrémní sportovci, se ve velkém na pódia koncertů nehrnou, zbývá prostor většinou buď pro případy číslo 2 a nebo pak ještě případy číslo 3. Tedy vlastně úplně obyčejné lidi, kteří se stanou slavnými a pak vlastně neví, co mají dělat.

Ne každý má na to, aby začal zpívat nebo hrát  a to “pouze” například před 300 lidmi. Ne tak navíc před plnými stadiony, kam vás ještě k tomu provázejí po cestě paparazzi ukrytí i v křovích u hotelu. Jenže, když hrajete na hudební nástroj, tak musíte být alespoň trochu introvert. Kdybyste v sobě neměli alespoň malou porci introverta, tak se v životě nepřinutíte sednout si na zadek a dlouhé hodiny hrát na hudební nástroj nebo psát písně. V tomhle mají zpěváci výhodu, nicméně ani těm se tento problém nevyhýbá — příkladem buďte tragické osudy Amy Winehouse, ale i třeba Ivety Bartošové.

Pohled na poslední představení Amy Winehouse je dost bolestivý, ale i tyhle nehezké věci, které přináší slává člověk občas musí vidět, aby pochopil některé věci, o kterých se jinak zase tolik nemluví

Vzniká ve vás velký spor. Na jednu stranu hudbu milujete a víte, že živit se jí je dar. Na druhou stranu publicitu nesnesete. Není to asi úplně lehké si představit, co se děje, protože většina z nás na publicitu zvyklá není. Ale každý si té publicity užijeme v našem životě alespoň nějaké množství, kór v nynější době sociálních sítí, které se aktivně snaží svými algoritmy udělat celebritu z každého věřného uživatele.

Drogy samozřejmě v tomto pomáhají nesmírně. Není to v tomto případě vlastně nic jiného než to, co doping pro sportovce. A ony ty drogy navíc v krátkém časovém měřítku nabízí hned celý balíček výhod pro hudebníky. Marihuana vás uvolní, když jste nervózní. Kokain povzbudí, když už máte již čtvrtý den po sobě tříhodinový koncert. Alkohol zajistí, že si koncert vůbec užijete a nebude vám vadit hrát letos už po sté oblíbenou písničku diváků. Předepsané prášky na spaní vám zase pomůžou po koncertě, který končí až nad ránem, okamžitě vypnout. LSD pomůže napsat písničky. A tak dále…

Talentovaní hudebníci přirozeně chtějí dělat to, co je baví a co je pro ně přirozené. Jenže pak se některým vybraným jedincům stane, že překročí svůj vlastní stín a stanou se celebritami srovnatelnými s hollywoodskými herci. To je opět třeba příklad Kurta Cobaina, ale třeba i zpěvačky Jewel, která se v podcastu Joe Rogana dokonce přiznala k tomu, že později ve své kariéře naschvál nahrávala posluchačsky náročnější a “nepopulární” alba, protože se jí nelíbilo, když jí na konci devadesátých let začali lidé poznávat všude, kam šla a potřebovala tedy najít vhodnou rovnováhu slávy.

Když se k tomu přidá tlak ohledně vydávání alb jak od nahrávacích společností a manažerů, tak od fanoušků, může to být převážný důvod užívání drog a následného zhoršení psychického stavu, kdy drogy samozřejmě na krátkou chvíli pomáhají, ale poté spouštějí smrtící sestupující spirálu. Svůj boj se stresem ohledně hudební branže popisuje třeba i dokument o Whitney Houston Whitney: Can I Be Me. Kromě Whitney Houston bychom nejspíše do této kategorie stresu ze slávy jakožto primárního spouštěče závislosti na drogách zařadili i Amy Winehouse. I někteří přeživší přiznali tento problém. O tom, jak se musel naučit uklidnit svůj strach z živého vystupování, mluvil například Brian Wilson z Beach Boys v rozhovoru pro Harvard Business Review v roce 2016.

Tahle píseň… To je nostalgie, co? A ten hlas! Živé vystoupení Whitney Housten občas ne nadarmo připomínaly mše v amerických jižanských kostelech

Sliboval jsem ale vědu, tak tady jí máte. Studie z Gdaňské univerzity dokázala pomocí vícenásobné hierarchické regresní analýzy* ukázat, že závislost na studiu, coby až posedlost sebezlepšováním se v nějakém oboru, souvisí s nízkou extraverzí a vysokou sociální úzkostí. Závislost na studiu souvisela se specifickými aspekty studia (delší doba učení, nižší studijní výsledky) a s ukazateli zhoršené pohody (zhoršený celkový zdravotní stav, zhoršená kvalita života a kvalita spánku, vyšší vnímaný stres).

Za zmínku stojí také dotazníkový průzkum určen studentům a pedagogům Hudební fakulty Univerzity v Iowě. Mělo se zjistit, jaké jsou jejich zkušenosti a postoje k úzkosti z vystoupení. Čtyřicet devět, tj. 16,5 % z 302 respondentů uvedlo, že jejich hudební výkon je narušován úzkostí. Více než 21 % respondentů uvedlo, že při vystoupení zažívají výrazné úzkosti, a 16,1 % uvedlo, že úzkost z vystoupení dokonce negativně ovlivnila jejich kariéru.

*Pozn: Pokud nepatříte zrovna mezi statistiky nebo její pilné studenty, tak lineární regrese je zjednodušeně řečeno způsob, jak zjistit, zda spolu souvisí nějaké dva jevy světa (zda je zde korelace) a jak moc spolu tyto dva jevy souvisí. U vícenásobné regrese se zkoumá najednou více jevů, které mají mít nějaký vliv na nějaký další jeden jev. Slovo hierarchická pak už není pro účel pochopení tolik důležité, označuje ale druh hledání významných jevů mezi několika jevy, kdy dochází k postupnému vkládání proměnných (zastupující jevy reálného světa) pro zjištění, které mají vliv a které nikoliv.

Genialita souvisí s problémy

Cesta ke zkáze některých muzikantů mohla začít ještě dávno před tím než začali vůbec s hudbou. Právě protože máte problémy, stanete se géniem. A nebo tato souvislost funguje naopak? Nebo oboustranně? Spojení „stát se géniem” může znít trochu divně, ale znovu se nabízí sportovní analogie. Mnoho z těch nejlepších sportovců tvrdí, že se nestali nejlepšími díky talentu, ale díky obrovské dřině. Většina sportovních trenérů ve studiích amerických psychologů z Georgijské státní univerzity a floridské univerzity Ross University School of Medicine například zpovídala elitní sportovní trenéry, kteří ze své zkušenosti z let práce s vrcholovými sportovci odvodili, že dříči skutečně mohou předčit tzv. „talentované lemply“. Asi nejlépe tento fenomén shrnula disertační práce profesora ekonomie a marketingu Mohammada Sakife Amina a to už ve svém samotném názvu: “Dříči porazí talenty, dokud talenti tvrdě nedřou”.

Ale i samotný talent může být někdy darem ďáblovým. Cítíte, že vám něco jde a to baví vás to. Ale pokud je to introvertní činnost, která vyžaduje z velké části samostatnou činnost, může se stát talent skutečně prokletím, kdy se uzavíráte více a více do vlastního světa a s ostatními lidmi si čím dál více přestáváte rozumět. Stavíte okolo sebe zeď (hmm… to mi něco připomíná; není přesně o tomhle jedno z nejslavnějších hudebních alb všech dob?).

K tvrdé práci vybízí třeba problémy v dětství. Na ty může hudba působit zpočátku velice léčivě, ale následná sláva naopak může staré jizvy obnovit.

Pak je tady samotné spojení mentálních poruch a kreativity, které se dá považovat za vědecky dokázáno. Ač jsem sliboval, že se nebudu pouštět do filozofie, protože jí příliš nerozumím, vím, že o spojení mezi genialitou mluvil například Platón, který považoval šílenství jako dokonce něco, co pochází od Boha. Ve vědě se toto snažila dokázat neurovědkyně Nancy Andreasen v roce 1987.

Zjistila, že 24 z 30 spisovatelů, které sledovala byli někdy klinicky léčení z psychických poruch. Studie z odborného časopisu Neuroimage pak ukázala ještě exaktnější spojení mezi kreativitou a mentálními poruchami. Vědci sledovali mozek malířů při různých aktivitách a přišli na to, že na rozdíl od “běžných” lidí (s trochou nadsázky by se skoro nabízelo napsat “normálních”) mají kreativní lidé mimořádně velkou aktivitu v části mozku zvanou precuneus. „Aha, tak ok,” asi si říkáte. Proč je ale toto špatná zpráva pro kreativní lidi? Protože podobné hyperaktivní chování této části mozku je známé také u lidí, kterým byla diagnostikována schizotypie, což je zjednodušeně řečeno slabší verze schizofrenie, která se projevuje nejčastěji takovým tím typickým podivínstvím – nadměrně uzavřeným chováním, nedostatkem přátel, poruchami řeči, podezíravostí apod.

Drogy podporují kreativitu

Existuje mnoho hudebníků a zpěváků, kteří předvedli, jak je možné překonat silnou závislost. Typickými příklady jsou Elton John, či Eric Clapton. Někteří dokonce dokázali závislost využít ke svému prospěchu a pak v ten pravý moment, když všechny varovné alarmy svítily jasně červenou barvou, záchrannou brzdou zabrzdit vlak řítící se po slepé koleji. Noel Gallagher z Oasis léčil svou závislost na kokainu dlouhými procházkami v lesích a na svou epizodu s drogami byl dokonce náležitě hrdý – jak by také ne, když je z diskografie Oasis jasné, že Noel Gallagher na kilech kokainu se stal legendárním skladatelem jedné britské generace, zatímco Noel Gallagher bez kokainu spíše nostalgií prvních raketových 4 let kapely.

“Morning Glory” coby kokainová hymna. Pozitivní nálada písní Oasis naštěstí fungovala i v jejich osobním životě. Oba bratři Gallagherové (byť rozhádání) unikli tvrdým drogám za včasu a v jejich 50 jsou nyní v dobré kondici.

Drogy byly úzce spojeny i s dvěmi pravděpodobně největšími kapelami všech dob (záměrně neříkám nejlepšími – to by vydalo na dlouhou debatu). Mick Jagger kouřil v 70. letech heroin, ale dodnes si užívá v perfektní kondici role vitálního rockového důchodce, který před koncerty cvičí gymnastické tréninky. Potom jsou tu samozřejmě Beatles, kteří snad nejvíce proslavili užívání drog pro podporu kreativity..

To, že drogy podporují kreativitu se zdá být jasné jako facka a ač pověst o Faustovi tvrdí opak, ďáblovi se občas skutečně dá uniknout – výše zmínění pánové jsou toho příkladem.

Bohužel i vzhledem k tabuizované povaze problému a obtížné morální otázce samotných výzkumů, díky kterému nevzniklo dostatečné množství studií na toto téma, toto tvrzení nemůžeme považovat za vědecky dokázané. Existuje například studie z osmdesátých let, která srovnávala studenty, kteří drogy užívali, s těmi, kteří je neužívali, naznačila, že studenti, kteří drogy užívali, měli tendenci být kreativnější (Eisenman, Grossman a Goldstein, 1980), ale podobných studií je jako šafránu. Tentokrát tedy nezbývá než věřit intuici.

Sláva a pád (příběh z fotbalového prostředí)

To, že sláva je mimořádně náročná a ustát jí je velká dřina, je všeobecně známo. Málokdo si ale dokáže skutečně představit, co to vlastně znamená. Je to až příliš vzdálené našemu životu. Kdy se naposledy na vás například dívala celá tramvaj nebo si vás někdo tajně fotil? Možná leda, když jste si zapomněli převléct pyžamo a nebo jste byli terčem nějakého kanadského žertíku. Prostě nějaký trapas. Slavní lidé se do těchto situací dostávají běžně.

Příběh, který ilustruje perfektně tragický osud známé osobnosti se však kupodivu nenachází v hudební branži, ale ve sportovní, Vystihující je o to více, protože sportovce má podstatná část společnosti za idoly v rámci zdravého životního stylu. I tak je však může později sláva dohnat a to i bez drog. Paul Vaessen byl anglický fotbalista. Jakožto neznámý hráč však měl štěstí i píli, a tak se propracoval až do rezervního týmu samotného slavného Arsenalu Londýn a později se dostal i mezi náhradníky. V teprve 16 letech tak debutoval za Arsenal v Poháru UEFA (dnes Evropská liga) proti německému Lipsku. O rok později se dočkal svého ligového debutu v derby proti Chelsea a dočkal se profesionální smlouvy. Paul Vaessen nicméně byl pořád náhradníkem, který občas dostal šanci dostat se na hřiště a jak to tak v týmových sportech bývá, většinou hlavně v již rozhodnutých zápasech. Na ulici (nebo v té tramvaji, ale těch v Anglii příliš mnoho není) by jej asi příliš mnoho lidí nepoznalo.

Slavný gól Paula Vaessena, který měl fotbalistu poslat do výšin, ale předurčil ho ke skáze

V semifinále Poháru vítězů pohárů (to jest předchůdce dnešní Ligy mistrů) v následujícím roce 1980 (Vaessenovi bylo tehdy 19) se však stal okamžitě miláčkem fanoušků Arsenalu a všimli si ho prakticky po celém světě. Jakožto střídající hráč 2 minuty před koncem základní hrací doby tehdy svou trefou rozhodl zápas s Juventusem a díky jeho trefě Arsenal postoupil do finále nejlepší evropské klubové soutěže. Jak Angličané fotbal milují, v klubu se stal hrdinou a Vaessen si už maloval krásnou budoucnost ve verzi pozemského ráje.

Jenže pak si přetrhl kolenní vazy. I dnes je to i pro ty nejlépe placené lékaře vrcholových sportovců oříšek, ne tak ještě v 80. letech, kdy ve fotbale ještě zdaleka nebylo tolik peněz jako dnes a rehabilitační metody, či personál ještě nebyly na dnešní úrovni těch úplně největších kapacit v oboru, Vaessen se pokoušel znovu začít, ale prostě mu nebylo dopřáno. Ani třetí operace nepomohla a on byl nucen v pouhých 21 letech ukončit svou fotbalovou kariéru, jenž měl rozjetou nejlépe, jak mohl. Vaessen to neunesl a stala se z něj troska. Byl několikrát dokonce přistižen při krádežích v obchodech. Velice rychle si taky navykl drogám. Již 5 let po jeho slavném rozhodujícím gólu  v roce 1985 jej pobodali drogoví dealeři, Vaessen ztratil obrovské množství krve a na operačním sále jej museli dvakrát resuscituovat. Bohužel, Vaessen se do temnoty chtěl po zbytek života vrátit, až se mu to podařilo v roce 2001 – kdy teprve v 39 letech zemřel na předávkování heroinem.

Podobná horská dráha slávy hrála podstatnou roli i u mnoha hudebníků, kteří již nejsou mezi námi.

Mezi hudbou a drogami existuje přímé neurologické pojítko

Hudba byla již mnoha studijemi a ostatně i mnohaletými lidovými zkušenostmi označena za zdraví prospěšnou a je dokonce součástí hudební terapie, což je oficiální léčebná technika, která se někdy používá pro léčbu akutního i chronického stresu, či mírných depresí nebo při mírnějších problémech se sebedůvěrou.

Klinicka studie z oficiálního časopisu evropské behaviorální farmacetologické společnosti prokázala, že drogy zesilují pocity odvozené z poslechu hudby. Účastníci experimentu popisovali, že se po poslechu hudby po užití drog cítili mimořádně silní, někdy naopak zase cítili mimořádnou něžnost, či dokonce povznášející zážitky, které se podobaly například hlubokým náboženským prožitkům a při kterých účastnici popisovali odpoutání od pozemských pocitů.

Že musí být mezi drogami a podporou tvořivosti nějaké pojítko musí být jasné každému, kdo si poslechl alba umělců z dob, kdy brali drogy a poté. V některých případech to může být způsobeno náročnou léčbou a změnou osobnosti, kterou poškodily drogy. Je však více než pravděpodobné, že užívání drog je skutečným faustovským upsáním se ďáblu v tom smyslu, že vás zpočátku skutečně drogy obdaří takřka nadpozemskými tvořivými schopnostmi. Vědecké vysvětlení přinesla studie LSD modulates music-induced imagery via changes in parahippocampal connectivity otisknutá ve kvalitním recenzovaném žurnálu European Neuropsychopharmacology.

LSD v kombinaci s hudbou podporuje centra mozku zodpovědná za vizuální představivost a podle snímků mozku je vizuální představivost při uživání drog a poslouchání hudby velice bohatá.

Tvořit hudbu za pomocí drog je zkrátka leckdy snazší. Stejně jako tvořit prakticky cokoliv jiného. Drogy nabízejí koktejl jak kreativity, tak produktivity. Steven King se ostatně přiznal k tomu, že měl období, kdy byl pod takovým vlivem drog, že si ani nepamatuje, že některé knížky napsal. I starší slavní autoři, kteří se dostali do učebnic, jako Ernst Hemingway nebo Edgar Allan Poe ostatně měli velké problémy s alkoholem. Charles Dickens byl na opiu. Bulgakov experimentoval s celou řadou látek. Slavným alkoholikem mezi malíři je Van Gogh a nesmíme zapomenout v tomto seznamu pohnutých duší ani na klasické skladatelské legendy jako Čajkovského, Chopina, či Schumanna. O tom, jak to bylo s Mozartem a alkoholem se dodnes vedou spory (zda byl jen občasným pijanem nebo se již dal označit za alkoholika), alkoholismus Beethovena je zato všeobecně dobře znám.

Složité prostředí vytváří složité lidi

Jedna z prvních studií zabývajících se užíváním drog mezi muzikanty vznikla již v 50. letech. Soustředila se konkrétně na muzikanty jazzové a jmenovala se prostě “The Use of Drugs by Jazz Musicians”. Tehdy se zaměřili hlavně na černošské jazzové muzikanty u kterých se v tomto období užívání drog velmi rozšířilo (o tom, jak je to stará studije hovoří i to, že jsou v ní afroameričané občas označování dnes společensky, kór ve vědě, nepřijatelným slovem na “n”).

Vědci si v ní každopádně všimli, že mnozí hudebníci se uchýlili k drogám jakožto k pofoukání na bolístku v době, kdy nemohli najít práci a měli nedostatek financí. Drogy vám asi s finanční stránkou moc nepomůžou. Dokáží ale způsobit, že vám je vaše finanční situace ukradená.

Být muzikantem je fyzicky i psychicky někdy skutečná dřina

Asi víte, že Beatles začali s užíváním drog v dobách svých začátků v Hamburku. Tehdy hrávali dělníkům z přístavů dlouhé hodiny a aby vydrželi fyzicky a neměli hlad, číšnice jim doručovaly fenmetrazin. I výše zmíněná studie z 50. let popisovala, jak někteří jazzoví muzikanti užívali drogy právě jako stimulanty proti únavě. Konkrétně tehdy udávalo tento důvod 21% muzikantů. Ti vysvětlovali potíže s tím, jak je těžké dostat se do stavu vhodného pro hraní, když přijdete utahaní po celém dni cestování konečně na místo vystoupení a místo postele tam na vás čeká natěšené publikum připraveno se bavit celou noc.

Doporučený poslech pro tuto část: Kdo jiný, než legendární Miles Davis! Ani on to neměl, obzvláště v počátcích jednoduché

16 % muzikantů ale také udávalo, že používá drogy naopak pro jakousi “regeneraci” po koncertu, kdy se cítí někdy emocionálně vyždímané a to např i kvůli smutné povaze svých skladeb. Lze si také představit, že stejně jako když je těžké spát po náročné fyzické aktivitě prováděné jen několik hodin nebo minut do spánku, je těžké usnout i po hraní, které je náročné jak psychicky, tak fyzicky. Pokud nepatříte mezi aktivní muzikanty, zkuste si jít zaběhat dopoledne a večer a uvidíte, kdy se vám bude lépe spát.

Posluchači a hudebníci některých žánrů jsou k drogám více náchylní

Tohle je spíše informace než přemýšlení nad otázkou, ale… Výsledky užívání návykových látek byly pozitivně spojeny s intenzivními a emočně bouřlivými žánry jako rock a v o něco menší, ale pořád významné míře také s energickými a rytmickými žánry jako rap. Spojení s drogami se naopak nepotvrdilo u žánrů, které se dají popsat jak konvenční a optimistické jako pop a nebo hudebně komplexními žánry jako např. jazz. Ač mají tedy drogy v hudbě své bohaté kořeny právě v jazzovém žánrů, buďto se problém vztahoval pouze na muzikanty a nebo zde nastala generační proměna posluchačů. Fakt je, že jazz se stal postupem času výsadou intelektuálních spolků, luxusních restaurací a kaváren a vyšších, vzdělanějších vrstev.

Věda naopak hovoří o souladu kytarové hudby se stereotypy o “sexu, drogách a rock’n’rollu”. Výzkum poukazuje na to, že jedince s vysokou mírou vyhledávání senzací přitahovala zejména žánrová dimenze intenzivní/rebelské hudby, stejně jako užívání látek měnících mysl. Zda byly tyto přitažlivosti na sobě nezávislé, nebo spolu nějakým způsobem kauzálně souvisely, však zůstává nevyřešeno. Jsou však v souladu s interpretací, že určité typy jedinců mohou mít predispozice k samovýběru určitých hudebních žánrů, což je velice zajímavé.


Dávejte si na drogy pozor. Jak na ty nelegální, tak i na ty legální, tak dokonce i na některé z lékáren. V tradiční klišé frázi se říká, že “hudba je droga” a faktem je, že je velice návyková a dokáže občas vyvolat velice silné pocity. Její výhoda je nesporná. Nejenže nemá žádné vedlejší účinky, ale dokonce má i již několikrát (např. na pacientech s Alzheimerem) prokázané léčebné účinky. Tuhle drogu naopak konzumujte do syta a vlastně klidně i ještě více, protože předávkovat se jí nejde!

Autor: Patrik Müller

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Jemný pop o mužském světě v Life Will See You Now se švédským Mirkem Dušínem Jensem Lakmanem Zatímco muži většinou zpívají o ženách a naopak,...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com