Recenze | Novinky: Shame štvou zapšklé konzervativce i hyperkorektní levičáky. Se sebejistým debutem Songs of Praise boří punku nepřející dobu

Máme tu sice teprve první týden nových alb, už je tady hned ale jedno album, které se na 99,9% dostane do výčtu toho nejlepšího z roku 2018. Britská punková kapela Shame vydává totiž debut, se kterým na sebe strhla oprávněně pozornost tisku po celém světě. Shame je přímo výčet důvodů, proč milovat britské kapely. Je to parta na první pohled pěti obyčejných kluků, kteří se potom, co začnou hrát, promění v okamžité centrum pozornosti a charisma se jim zvětší z nízkých hodnot na maximum. Z londýnského Brixtonu — domovské půdy The Clash — přichází po Fat White Family další naděje anglické rockové hudby s albem Songs of Praise.

Členové Shame v hudební scéně dospívali. Jako teenageri byli pečení, vaření v brixtonské hospodě The Queen’s Head pub, která byla takovým domovem kapely Fat White Family. Díky tátovi bubeníka Charlieho Forbese, který je kamarád s majitelem tohoto podniku, se dostávali kluci z Shame k různým privilegiím tohoto hlavně místními oblíbeného londýnského klubu. Na Songs of Praise náležitě zhodnotili všechny ty volné vstupenky na koncerty a půjčování různého vybavení pro potřeby kapely. Dnes už je tahle “domácí” hospoda Shame a Fat White Family pod jiným majitelem a podle ohlasů z facebookového profilu, změnila tvář a už je prý z ní jen: “Londýnská hospoda jako každá jiná.” V Songs of Praise ale její duch stále přetrvává a nikdy neodejde.

Shame je pět mladých naštvaných londýňanů. Nejsou ale zase tak ostří, jako byli někteří jejich britští kolegové ze 70. a 80. let. Aby nebylo pochyb, že si ze sebe umí udělat legraci a že jsou v pohodě, vyfotili se na albu se zvířátkama v náručích. Jejich koncerty, to nebude nějaká stříkající krev a plivání na diváky, zase taková selanka to ale taky nebude, ostatně stejně jako na tom obrázku to nejsou žádná roztomilá štěňátka, co ale vepříci.

Jak kapelu (ne)vzrušovala konzervativní premiérka Mayová

Kapela je vlastně takovým peprnějším vzorkem dnešní mladé západní generace vyrůstající v nižší střední třídě (to, čemu se říkala Anglická dělnická třída, už dnes stejně skoro vymizelo). Na rozdíl od kapel jako Sex Pistols, kteří byli prostě a jednoduše proti všemu, Shame cítí potřebu vyjádřit své politické názory.

Shame jsou jako většina dnešních punkových kapel levičáci* (nejspíše fanoušci Labouristů), kteří se to nebojí říct nahlas (a to přestože je to třeba stálo podle různých tweetů několik fanoušků), a tak se na jejich satirickém pseudo-romantickém singlu “Visa Vulture” (píseň se nevyskytuje na albu) vysmívají Therese Mayové, když zpěvák Charlie Steen ironicky popisuje, jak moc by s ní chtěl zažít pořádně perverzní sex a na obalu je pak vykreslena Mayová jako upír. Každý máme nějaké politické názory a řekněme, že já je mám trochu jiné než kapela, myslím, ale že “Visa Vulture” bylo docela povedené vyjádření politické frustrace. Nebylo to možná ani tak vtipné jak to mohlo být, představě nálepky “punk roku 2017” to ale odpovídalo ideálně.

Pozn: *Paradoxně ale štvou i posedlejší stoupence podobných názorů hudebního tisku z USA, viz shrnutí.

S nasazením vlastního života

Na debutu Songs of Praise takové výrazné politické postoje nejsou. V nahrávacích společnostech (alespoň ve většině těch anglických) nesedí pitomci a vědí, že je k oslovení různorodých posluchačů výhodnější hrát spíše opatrnější hru na jistotu, než sázet na risk. Ano, moc punkově to nezní, ale holt doba je jiná a není třeba mít iluze… oni i ti Sex Pistols a Clash byli moc dobře kryti manažerským týmem a nahrávací společností v zádech, navíc dříve v hudbě lítaly ještě daleko větší částky, takže v lecčems mají Shame volnější prostor.

“I’m not much to look at!
And I ain’t much to hear!
But if you think I love you,
you’ve got the wrong idea,”

dává najevo hrdě drzým a posměšným tónem do mikrofonu Charlie Steen, který většinu času na albu spíše řve než zpívá. Jeho hlas má velké charisma a navrací zpět ty nejlepší časy punku.

…zní to, jakoby se nechal pro upřímnost slov i zabít, pokud by to bylo potřeba.

Povznášející třetí píseň “One Rizla” je vůbec perlou. Už jen ten refrén je geniální po textové i hudební stránce. Kdy jste naposledy slyšeli něco podobného? Steen zpívá svá slova tak, že bezmezně věří, tomu co napůl zpívá a napůl řve do mikrofonu a zní to, jakoby se nechal pro upřímnost slov i zabít, pokud by to bylo potřeba. Podobně je tomu i v celé délce alba. Songs Of Praise začíná v temné atmosféře blížící se bouře s písní “Dust on Trial”. Těžkou atmosféru první písně však poté protnou vysoké a rozlehlé kytarové tóny s reverbem (kytarový efekt, pozn.) v úvodu další písně “Concrete”.

Olíznutí zlaté díry bez chuti

Na Songs Of Praise je výborné, že ačkoliv je díky post-punkovým vlivům celkový zvuk hutný, deprimovaný a částečně přenáší na posluchače pocit osobní frustracie členů kapely, dokáže v průběhu alba vyvážit naštvaný zvuk světlejší a optimističtější sólovou kytarou, jak je to slyšet už na výše opěvované “One Rizla”. Další zajímavý prvek kapely je, jak Sheen začne střídat mezi mluveným slovem a punkovým řvaním do mikrofonu v refrénu. Nejlépe je to slyšet na “The Lick”, kde vypráví o zlaté vstupence a očividně zpívá o dobách, kdy se chodili do The Queen’s Head dívat na jiné kapely.

Mátonožné a pomalejší tempo zase zvedne testosteronem pořádně napumpovaná “Tasteless”, kterou kapela směřuje jako tvrdou ránu pěstí konzumnímu světu. Jako pogovací píseň na koncerty ideální. V dnešní éře, kdy dochází k překvapivému morálnímu povstání proti různým sexuálním praktikám, přichází Shame v pravý čas s kritickou písní “Gold Hole” o tom, jak využívají mocní muži ženy. Shame naštěstí nejsou hloupí a nesvalují vinu pouze na jednu stranu. Zatímco se naštvaně a cynicky vysmívají bohatým mužům (I’ll wear you down girl

/ I’ll buy a way), snad ještě více se vysmívají i ženám, které se nechají od bohatých mužů uplácet:

“She knows that it’s wrong
But she feels so good in Louis Vuitton,”

a aby toho nebylo málo, přidají dalším vtipným a rýpavým rýmem ještě posměšnou poznámku o pohlavní nemoci (“And it makes me feel like I am rich / It makes me scratch that tender itch”).

Na Shame je něco obvyklého. Nejde jen o to, že basa a kytaristi hrají skvěle. Shame mají — hlavně zpěvák Sheen — obrovské charisma a můžou to dotáhnout daleko. Jejich texty mají údernost. Jsou naštvané, cynické a přitom vtipné. S šestiminutovou atmosférickou baladou “Angie” přijde v podstatě na první moment, kdy zpěvák začne doopravdy zpívat a Shame ukazují, to co v průběhu alba naznačovali a sice, že jim nedělá problém i udělat písně jiným způsobem a kromě nástrojové agresivity a vyššího tempa, umí pracovat i na atmosféře písní a umí vytvořit ambiciózní a velkolepé písně.

Shame – Songs Of Praise

Vydáno: 12. 1. 2018
Délka: 38:25
Žánr: Punk, Post-Punk Revival, Post-Punk, Alternative/Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Concrete, 3. One Rizla, 5. Tasteless, 7. Gold Hole, 8. Friction, 10. Angie