Recenze | Novinky: OK Human Weezeru reaguje na uzavření doma, oslavuje lidské umění a staví se proti technologiím

U nás v české republice je spojit humor a hudbu tak strašně běžné, že se nad tím ani moc nemá cenu pozastavovat. Někdo to dělá lépe, někdo méně. Jak je humor součástí naší české kultury, tak zasahuje i do tvorby kapel, které mají jinak i vážné texty a důstojný hudební podklad (za všechny třeba Tata Bojs). V USA a v Británii to ale nabralo zvlášť v 70. letech poněkud jiné obrátky a zase tak běžné to vůbec není. Hudba je tam brána spíše jako lék v boji člověka proti všemu zlému, co se mu může v moderní světě přihodit. Weezer byli v tomto ohledu výjimkou a nyní baví už jen výběrem svého názvu alba OK Human, kterým samozřejmě odkazují na kultovní album Radiohead z roku 1997 OK Computer.

Nenašel jsem přitom žádné vyjádření Riverse Cuoma, které by tento název vysvětlovalo – tedy kromě toho, že je to slovní hříčka na album Radiohead OK Computer, což by tak 90% lidí, kdo mají o hudbu Weezer zájem, bylo jasné již bez toho. Dávalo by to ale smysl. Ač jsou Weezer hlavně kapela 90. let, jsou pořád miláčky internetu.

Mají silnou fanouškovskou základnu například mezi herními hráči nebo “memery” a zdá se, že Weezer umí s touto komunitou skvěle pracovat, když sami ještě svůj internetový kult přiživují – například tvorbou úplně vlastní počítačové hry The End of the Game nebo tím, že na žádost fanoušků, nahráli cover slavné písně “Africa” od Toto, ze které si dělá legraci často South Park a internetová fóra.

OK Human jako pozitivnější verze OK Computer, kde technologie dostává na frak stejně

Album, u kterého se usmíváte jen už kvůli názvu, je paradoxně jedno z těch nejvážnějších alb, co kdy Weezer vydali. Ač je ten název vtipný, je v něm ukryto také mnoho filozofických otázek. Jestliže nadčasové téma alba Radiohead bylo o podrobení člověku počítačem, myslí to Weezer naopak? Jedná se o jejich odpověď, která říká, že prorocká skepse Radiohead z doby, kdy ještě ani neexistoval Google a Windows neměly nainstalovaný Internet Explorer, se nenaplnila? Že člověk může technologie ochočit tak, aby jsme submisivně to “ok” neříkali my, ale počítače?

Odpověď je ne, protože ač samotní Weezer jsou na internetu jako ryby ve vodě, staví se k moderním technologiím na tomto albu až překvapivě hodně skepticky. Rivers Cuomo chtěl stvořit v éřě umělé inteligence jakousi oslavu lidství. Pokud je tedy OK Human jangem OK Computer, pak z toho hlediska, že nabízí i pozitivní momenty zaměřené na lidské pocity a neprorokují jen všeobecný úpadek technologiemi způsobený. Se skeptickým názorem na technologie si ale mohou Thom Yorke a Rivers Cuomo potřást rukami, protože názory Weezeru na tehchnologie se zdají zde být velmi podobné s názorem Radiohead. 

Kompozice jsou občas překvapivě podobně vážné a Weezer jsou skutečně na tomto albu až mimořádně dojetí a důstojní. Zatímco v OK Computer vítězily vize nehumánního světa, dystopických diktatur budoucnosti, ztráty soukromí a texty Thoma Yorka vyjadřovaly stavy skoro až takové, jaké zažívají lidé s paranoidními a schizofrenními stavy. V textech Weezeru je vidět slunce prosvítávající skrze mraky a naděje. Víru v to, že to lidé zvládnou.

Je samozřejmě těžké určit, jak bude tohle album vnímáno z historie Weezeru, zdá se ale že OK Human má parametry na to se stát důležitým albem kapely. Přesto z nějaké záhadného důvodu panuje směrem k tomuto albu Weezer určitá skepse. Je to smutné. Nechci znít jako nějaký “boomer” nebo rovnou dědek, ale připadá mi, že jsme se ocitli v hudební době, kdy kritika pohlíží na veškerou hudbu, která je celistvá, melodická a hezky poslouchatelná, jakoby to bylo něco podezřelého a součástí podřadného umění.

Ještě více smutné je, že mnoho zahraničních plátků vůbec neocenilo to, jak obrovský má význam toto album v dnešní době, kdy je mnoho z nás zavřeno doma buďto úplně sami a nebo s našimi nejbližšími a celé dny nám nezbývá kolikrát nic jiného než pouze zírat do monitorů a snažit se najít nějaké živé bytosti alespoň skrze ně. Stačí se ale podívat, co za plátky hodnotilo album chladně a co naopak nadšeně. Zatímco hudební weby, kterým se podrželo udržet naprosto stejný druh obsahu jako před 5 nebo 10 lety – Sputnikmusic, Allmusic, PopMatters, Exclaim album vítaly s nadšením, u v poslední době bulvarizovaných a zpolitizovaných plátků Rolling Stone, Pitchfork a NME, u alba zívali.

Na osmdesátkový stadiónový rock nyní nebyla vhodná chvíle, a tak bylo na čase zapojit Abbey Road

Pokud ale trochu znáte diskografii Weezer, musí na vás tohle album svítit jako maják na pobřeží. Když se podíváte, jaký problém měli Weezer vydat dobré, fanoušky uspokojující album v prvním desetiletí, v současných albech Weezeru je vidět velká chuť zkoušet nové věci, ale také vracet se do minulosti. Občas to vyjde líp, někdy hůře, ale celkově je nová éra Weezeru velice povedená.

White Album z roku 2016 bylo vyloženě jako oprášená nejlepší léta Weezeru. Black Album a Pacific Daydream byly z velké části už vyloženě pokusy o to hrát moderní hudbu, které vycházely v závislosti na jednotlivých písních někdy líp, někdy hůř. Když k tomu ale připočteme ještě povedený návrat ke kořenům kapely Everything Will Be Alright In The End z roku 2014 a nyní k tomu připočteme skvělé OK Human, je to víc než parádní vizitka pro kapelu, která vydala první album už v roce 1994!

Vůbec. Když se podíváme na kapely devadesátých let, o kom bychom mohli říct, že je i po těch letech v lepší formě než Weezer? Kdo je schopen vydávat pravidelně tolik alb s udržením takové kvality a je u mladých lidí stále populární? Tik, tak. Tik, tak. Tik, tak… No slyším u tohoto přemýšlení akorát tikat hodiny, protože mě toho moc nenapadá. Pokud řekneme, že frekvence vydávání alb není tak důležitá, jako kvalita, pak to jsou to třeba právě Radiohead. Ti sice nevydávají alba tak často jako Weezer, ale přičteme jim k dobru, že nevydávají občas tak jednoduchá a přímočará alba jako Weezer. Možná bychom pak mohli také zmínit Queens Of The Stone Age, možná Pearl Jam, Nine Inch Nails, Rammstein a tím bych asi pomalu mohl končit.

Weezer přitom chtěli vydat úplně jiné album. Dalším albem Weezeru mělo být Van Weezer. Spojeno se společným turné s Green Day a Fall Out Boy, kdy měla tato velká trojice vystoupit i na našem Rock For People, chtěli Weezer bavit masy stadionovým osmdesátkovým rockem s heroickým nádechem. Rivers Cuomo se chtěl vrátit k jeho oblíbeným kapelám mládí jako Van Halen, či KISS. Ale stejně jako tahle pandemie zhatila plány mnoha z nás, zhatila je i Cuomovi.

Po ponurém pandemickém podzimu by asi málo lidí mělo náladu na nějaké vyřvávačky z Van Weezer, naopak tohle s orchestrem nahraným v Abbey Road podbarvené, přemýšlivé a dojímavé album, je něco, co zní jako rozjímání za dlouhých lockdownových večerů, kdy jedním z mála věcí, co člověk mohl dělat pro udržení zdravé mysli, bylo soustředit se na nějakou intelektuální činnost. Technicky vzato přitom začalo album vznikat ještě v době, kdy jsme ani neznali slovo “koronavirus”. Rivers zmínil album v rozhovoru v létě roku 2019, takže rozhodně nevzniklo celé v době pandemie, avšak kapela chytře vycítila, že právě teď je pro tohle album ten správný čas a bylo by dobré jej nyní dotáhnout do konce a dát mu přednost.

Nenechte se zmýlit úvodem, album rychle stoupne do kreativních výšin Beatles

Album zní chytlavě tak jako kdysi staří přímočaří Weezer s písněmi na pár akordů, zní ale také velice elegantně, honosně, sofistikovaně, chytře a i když to tentokrát muselo jet na druhou kolej, i vtipně. A nesmíme zapomenout na to, že je velmi, velmi dobře produkováno – tak, aby spojilo jakousi domácí atmosféru s velkolepými smyčci. Je to úplně jako byste seděli doma, ale přitom velkolepě fantazírovali v hlavě. Takové snílkovské výlety do říše vlastní fantazie. Fyzicky to tak ostatně bylo podobně, když se menší kalifornské studio Jakea Sinclaira se čtyřčlennou kapelou propojovalo na dálku s velkolepými prostory legendárního londýnského Abbey Road, odkud byly nahrány smyčce celého orchestru čítajícího hned 38 členů.

Hned v úvodu alba se ozve zasněný melotron jako ze “Strawberry Fields Forever”. První dvě písně alba na první poslech ještě ani tak neodhalují, že by album v sobě mělo až tak drahý poklad. “All My Favourite Songs” není vážně kdovíjak silný otvírák alba a spíše budí negativní dojem. Zní to jako nějaká špatná emo písnička plná klišé. Slyšíme tady i jeden ze snad nejčastějších řádků kytarové hudby počátku století “I don’t know what’s wrong with me,”  který jsme měli možnost slyšet od všech možných kapel hlavně z počátku století. Jen takhle z hlavy si vzpomenu Linkin Park, Drowning Pool nebo Modern Day Zero.

To vše je nahráno do aranží ve stylu “Eleanor Rigby”, což tomu rázem samozřejmě dodává nový rozměr. Další píseň s trochu obskurním pojmenováním “Aloo Gobi” podle tradičního pákistánského receptu, má v sobě jasné prvky historické barokní hudby. Zní to přesně jako předělávka klasických Weezer zabalených do klasických aranží. Karanténní píseň pobaví tím, jak si v hlavě začnete přehrávat, jak se vám změnil v tom uplynulém roce život a jak možná děláte stejně jako Cuomo věci, které byste dříve nedělali. Vsadím se, že řada z vás to má stejně a jestli se alespoň něco za pandemie zlepšilo, tak právě třeba vaše kulinářské dovednosti.

Weezer ale mezitím pomalu zahřívají své lampy a jakmile přijde geniální plynulý přechod do další písně “Grapes of Wrath”, člověk si říká. Bacha! Něco se chystá. A skutečně. “Grapes of Wrath” je neskutečně skvělá píseň, která nabízí intelektuální téma, ale zábavným a vtipným způsobem.

Slyšíme:

“Count on me to show support for
Winston Smith in 1984“

A chvíli na to:

“Take me off to Neverland
Hanging with your Yossarian,“

což sice nejsou nějaké kdovíjak složité odkazy na jedny z největších moderních novel anglickojazyčné literatury, Cuomo coby nositel titulu bakalář z Harvardu v oboru Angličtiny zvolil spíše takovou populárně-naučnou formu odkazů na klasickou literaturu. Ale tak, jak to bylo podáno, tak to určitě výsledku neškodí a píseň alespoň pochopí třeba i ti, co dané knihy nečetli, ale znají je z filmů, seriálů nebo z Wikipedie. Smyčce na písni do vcelku typických melodií Weezeru jsou skvělé a zamlouvají se čím dál více.

Já nejsem jenom číslo!

To ale teprve přijde “Numbers”. Jedna z těch písní, ze které vám zůstane pusa otevřená dokořán. A ne jenom pomyslně, ale doslova. Tady už se Weezer dostávají někam do výšin lidského myšlení a kreativity, ve kterých se mohli často pohybovat taková jména jako Beatles, Pink Floyd nebo Led Zeppelin.

Celá píseň je takovým anti-matematickým a anti-informatickým protijedem. V podstatě o tom, že bychom to s matematikou neměli přehánět, protože se ještě pořád nedá aplikovat úplně na všechno v našem životě. Musím říct, že mě tahle píseň obzvlášť zasáhla. Jak málo si uvědomujeme, že už nyní žijeme v době, kdy aplikovaná matematika ovlivňuje velmi podstatné části našich životů… Nejen, že nás dennodenně ovlivňuje v našem rozhodování ohledně nákupů přes internet nebo jak naložit se svým volným časem – co si přečteme, na co se podíváme a podobně. Za doby pandemie jsou ale čím dál oblíbenější třeba i různé seznamovací aplikace jako Tinder, Bumble a podobně. A tady musím hodit odbočku do televizní cestičky.

Ještě těsně před tím než se z Black Mirror stal v páté sérii poměrně tuctový seriál, byl zde ve čtvrté sérii skvělý díl o seznamovacích aplikacích “Hang the DJ”. Dialogy a herectví zde sice už tehdy bylo nějak pokaženy netflixáckým/americkým vlivem a oproti původním britským dílům z Channel 4 to byl velký sešup dolů. Ale epizoda byla stále napsána geniálním Charliem Brookerem, a tak základní pointa zde byla opět skvělá. Asi tady nebudu prozrazovat děj, jen nastíním, že se nějaký mladík z budoucnosti snažil seznámit přes aplikace, které vám diktátorsky nařizují průběh rande, co máte říkat, dělat, i jak dlouho máte s danou osobou trávit čas. Nakonec to PR aplikací na online rande bude mít v díle přeci jen podstatnou záchranu, ale to už vážně nebudu vyzrazovat.

Je zde každopádně vidět zajímavá paralela mezi tím, co zpívá Rivers Cuomo především ve famózní mezihře:

“I’m a one, I’m a zero In the end, does it matter?
All that we even really know is every nail needs a hammer
But the numbers won’t computer
When we love and the two becomes one”

V tomhle je skryto velmi mnoho, pojďme to tedy rozklíčovat.

V první řádce vidíme, že se snaží Cuomo ukázat pomíjivost matematiky. Na té totiž záleží už jen pramálo, pokud umřete. Jasně, je to všechno vlastně takové aktivistické zvolání “Nejsem jenom číslo!” zabalené do honosného kabátu. Jenže ten, kdo by nespatřoval v této ztrátě lidství a v manipulaci lidské mysli počítačovými algoritmy, které nás ovlivňují každodenně nebezpečí, by byl leda blázen. A to říkám z pozice člověka, který se na těchto algoritmech také spolupodílí.

Maslowovo kladivo a Sam Harris

Dokud byly algoritmy tvořeny pouze lidmi, pak bychom byli stále ovlivňování lidmi. Jen skrze prostředníka. Bavíme se ale nyní o éře umělé inteligence, kdy počítače už skutečně samostatně uvažují a programátoři již z části ztrácejí kontrolu nad tím, co se děje uvnitř neuronových sítí, jejíž výsledky nám pak ukazují a naopak skrývají některý obsah aplikací nebo webů.

Vsadil bych se pak, že následující řádek o kladivu a hřebících, vychází ze slavného konceptu amerického psychologa Abrahama Maslowa, který měl původ v jeho výroku: „Předpokládám, že je lákavé, pokud jediným nástrojem, který máte, je kladivo, zacházet se vším, jako by to byl hřebík.“

Podle zákona o nástroji, když získáme novou dovednost, máme tendenci vidět příležitosti ji používat skoro všude. Toto zkreslení je také známé jako tzv. „zákon kladiva“, „zlaté kladivo“ nebo „Maslowovo kladivo“ ve vztahu k slavnému citátu psychologa Abrahama Maslowa. Maslowovo kladivo je někdy přirovnáváno k formě tzv. konfirmačního zkreslení. Ve francoužštině pak mají hezké slovní spojení o deformaci profesí “déformation professionalnelle”. Spojení popisuje, jak vidíte svět úzkou optikou své profese.

Cuomo, Cuomo, Cuomo. Tohle bylo sakra chytré! Snaží se tím ukázat, že je nesmysl pokoušet se všechny možné problémy lidského života řešit pomocí technologií (a s ní spojené matematiky).

Následující tvrzení, že čísla nespočítají, kdy se milujeme, by se dalo rozporovat právě s ohledem na ty seznamovací aplikace. Poté ale chytře dodává: “A kdy se ze dvou stane jeden.” Hehe… Není to ten Rivers chytrý kluk? Teď skutečně udeřil, ale tím správným kladívkem, na hlavičku hřebíku!

Přemýšleli jste o tomhle někdy opačným směrem jako Rivers? Vsadím se, že ne. Seznamovací aplikace vás mají za úkol dát rychle dohromady, ale od této doby od vás dají ruce pryč a už se nestarají, jestli se rozvedete dalšího dne ráno, za týden, za 5 let a jak moc to může ty dva (ne)šťastlivce, kterým se objevilo na obrazovce “Match” bolet. Jsou to dohazovači, ale štěstí vám nezaručí. Nenechte se mýlit tím, že některé jeho texty vypadají (a skutečně asi jsou) jednoduché. V jiných je totiž zase obrovská hloubka!

A ta melodická část písně… O té se vždy nedá napsat tolik jako o textech, ale je to skutečná lahoda. Je to jakoby byl Rivers Cuomo zavřený sám v pokoji. Jen s knížkami a počítačem a křičel z okna na prázdnou krajinu ze zoufalosti:

“I hear the sadness in your laughter,”

což je mimochodem také naprosto geniální řádka, ze které mi běhá mráz po zádech a která naprosto přesně vystihuje sociální sítě, kde to vypadá, že je zde plno šťastných lidí, ale odborné výzkumy hovoří o úplném opaku. Za smíchem jsou skryty deprese, úzkosti, sociální fobie uživatelů vzniklé z důvodu špatného vlivu sociálních sítí na uvolňování dopaminu v našem mozku.

“Playing My Piano” je Rivers Cuomo ztracen v čase. Zpívá o tom, jak místo toho, aby šel na schůzku na Zoomu, tak by raději jen hrál a hrál na své piáno. S tou velkolepou instrumentací mi to připomnělo úžasný film Pianista, že jsem měl Cuomovi skoro za zlé, že zde na tento film neumístil nějaký odkaz. Možná je ale celá píseň vlastně odkazem na tento film Romana Polanskiho? Ale to už si asi do alba projektuji až příliš, co bych si přál, aby zde bylo skryto.

Následují dvě velmi krátké písně “Mirror Image” a “Screens” a Cuomo nezpívá tentokrát v hádánkách, ale přímo:

“Now the real world is dying
As everybody moves into the cloud
Can you tell me where we’re going?
Where will we be twenty-one years from now?
Everyone stares at the screens”

a nakonec si ještě zoufá: “Chybí mi moje rodina”.

“Bird with a Broken Wing” a “Dead Roses” jsou další beatlesácké momenty. Druhá z nich začíná v temném, mlhavém hávu londýnských uliček nesoucích v sobě ducha Jacka Rozparovače. Pak ale přijde opět sladká melodie jako z pera samotného Paula McCartneyho v nejlepších letech.

Stejně tak “Here Comes the Rain” pokračuje ve velmi beatlesáckém duchu. Připomínající opět něco z alba Abbey Road, kdy v sobě měli Beatles dostatek inovativnosti, ale zčásti se vrátili zpět ke svým původním chytlavým popěvkům. S podstatnými orchestrálními smyčci také píseň hodně připomíná Electric Light Orchestra.

Zrovna tahle píseň nezní jako nějaký filosofický moment. Spíše jako prostý zážitek, kdy jste se jeli projet ve sluníčku na kole a nejednou začalo bouřit. Rivers Cuomo však prozradil, že jí věnoval Samu Harrisovi a pokud byste získali fyzickou kopii, tak je jeho jméno i dokonce i na zadní straně obalu,

Sam Harris je v poslední době velmi významnou postavou celého západního intelektuálního světa. Tento vědec z oblasti neurologie se stal slavným právě díky své kritice umělé inteligence, ale také díky otevřené kritice všeho možného napříč americkým politickým spektrem – Harris velmi kritizoval Islám, kritizoval také, jak dělání z menšin oběti, menšinám škodí nebo “cancel culture”. Ale poté, co si získal svou dnes nezvykle otevřenou mluvou na stranu mnoho pravicově smýšlejících lidí, velmi ostře kritizoval také například ex-prezidenta Donalda Trumpa. Jakožto velký zastánce ateismu, kritizoval vůbec náboženství obecně a samozřejmě tedy i křesťanství, což samozřejmě nebyl konzervativním lidem moc po chuti.

Je tedy Rivers Cuomo tak nějak potichu a nenápadně proti “cancel culture”, které musí Sam Harris čelit a kritizuje ony online bouře, které následují vždy, když někdo přijde s nějakým názorem, který nezní moc pěkně nehledě na to, jak dobrými argumenty jej má podložené?

Četl jsem si vlákno příspěvků na Redditu r/Weezer, kde asi hlavně mladší část fanoušků kapely dost kysele diskutovali nad tím, že Rivers Cuomo děkuje Samu Harrisovu. A znovu jsem se jednou podivil nad tím, proč mladí lidé v USA tak šílejí pokaždé, když existuje někdo, kdo je trochu blízko středu politického spektra? Stejně jako vy jsem byl vychován v zemi, kde mezi mladými lidmi bylo oblíbené identifikovat se na pravé straně politického spektra. Dokonce i nyní slyšíte od nejmladších příznivců Pirátů hrdě říkat, že jsou pravice nebo liberální pravice (což sice vždycky voliči ODS nebo Svobodných komentují pohrdavě, že to oni jsou ve skutečnosti pravice, ale to teď není podstatné). Nemám pocit, že by to z nás udělalo špatné lidi.

Možná to souvisí s tím, že, jak se říká: “nechceme opakovat chyby našich otců“, takže protože naše země měla špatné zkušenosti s levicovou politikou, ale starší lidé zůstali ve velké míře překvapivě stále komunisty a socialisty, protože některým minulý režim buďto vyhovoval a nebo si pamatují jen to dobré z něj, my mladí jsme byli hrdí na to, že jsme pravičáci abychom ukázali, že můžeme udělat tuto zemi lepší než stará generace. Prostě klasický souboj mladí versus staří. V USA to mají už dlouhá léta přesně naopak. Mladí vidí chyby starší konzervativní generace a volí tedy úskok prudce doleva. Jak tam lidé stárnou, mění se a stávají se více pravicovými.

Přitom ve skutečnosti mají obě strany politiky i opravdu špatné názory, která demontují osobní svobody obyvatel a v USA, kde jsou prakticky jen dvě silné strany, to jde vidět snad úplně nejlíp. Zatímco čistá americká pravice je tvrdě proti manželství homosexuálů, rekreačnímu kouření marihuany nebo jakékoliv formě potratů nebo dokonce i antikoncepce, čistá levice potlačuje ekonomické svobody, soukromé vlastnictví, svobodu projevu a podporuje „příliš pozdní“ potraty, kdy prakticky zabíjíte dítě.

Myslím, že pokud byste nebyli alespoň trochu centrističtí, ať už je to zleva nebo zprava, bláznili byste slepě podle ideologie vašeho kmene! A to je neuvěřitelně nebezpečné a v historii se to mnohokrát prokázalo, protože odtud už je jen krůček k radikálním názorům a odtud začíná diktatura a tyranie. Rivers se mi tak líbí ještě víc poté, co vím, že si váží jakéhosi radikálního centristy Sama Harrise.

Jejich bratrská láska je však příznačná hlavně z toho hlediska, jak je Sam Harris velkým kritikem umělé inteligence a dokonce tvrdí, že bude znamenat konec celé civilizace.

Kdo čekal, že ještě zažije nejlepší momenty alba, toho závěr alba zklame, “La Brea Tar Pits” ale nabízí více než pohodový dojezd tohoto povedeného alba, které je důležité pro Weezer a může být důležité i pro vás, protože nejenom, že má výbornou produkci, aranže, melodie, ale i chytré texty, které člověku mohou leccos dát, pokud se nad nimi zamyslí.

Weezer – OK Human

Vydáno: 29. 1. 2021
Délka: 30:33
Žánry: Pop/Rock, Chamber Pop, Indie Rock, Orchestrální Pop, Barokní pop, Emo
Rozhodně musíte slyšet: 3. Grapes of Wrath, 4. Numbers, 5. Playing My Piano, 8. Bird with a Broken Wing, 9. Dead Roses, 11. Here Comes the Rain