Recenze | Novinky: Medicine at Midnight je malá naděje na to, že Foo Fighters mají i v současnosti co nabídnout

Kdo by neměl rád strejdu „Dejva“. Usměvavý chlapík a pohodář. Skvělý bubeník, skvělý kytarista, skvělý zpěvák. Jeden z mála hudebních postav, kteří měli možnost stát se členy hned dvou legendárních kapel. Takovému člověku by se blbě zkazila nálada. Ještěže si Music Now nikdy nepřečte a my můžeme mít sice furt špatný, ale o píď lepší pocit, když řekneme, že nová alba Foo Fighters od fenomenálního Wasting Lights z roku 2011 za moc nestála. Aby to však nebylo tak černé, v Medicine at Midnight je ale alespoň konečně vidět nějaká nepatrná naděje na světlejší zítřky.

Poptávka po dalším albu bude vždy a ještě to tak bude pěkných pár let. I kdyby padaly trakaře, na zemi se řítil asteroid a nebo jsme se v blízké budoucnosti přestěhovali na Mars. Kapela dokázala svými takřka svou řečí mluvícími charakteristickými kytarami i poctivými muzikantskými výkony, promlouvat k milionům fanouškům po celém světě.

K širokému oslovení jim také pomohlo, že Dave Grohl nikdy nebyl nějaký velký génius pro psaní textů. Což je v tomto případě výhoda, protože zároveň dokázal sdělit důležitou zprávu i bez nějakých velkých slovních kudrlinek. Textům tak rozumí v klidu dokonce i ti, kteří moc daný jazyk neovládají.

Foo Fighters opět s Gregem Kurstinem. A opět tohle spojení nedává velký smysl

Problém posledních alb Foo Fighters je ale právě v tom, že Dave Grohl a spol. nějak ztratili schopnost vytvářet velké písně. Na minulém albu sice výrazně svítily dvě písně – “Run” a “Sky Is a Neighbourhood”. V porovnání s historií kapely ale schází nějaké písně, které by se mohly přidat ke klasikám kapely, ke kterým nepatří jenom “Everlong” a “My Hero”, ale i třeba “Arlandria” nebo “Walk” ze vzpomínaného posledního silného alba kapely Wasting Lights.

Noví Foo Fighters postrádají nějaký směr nebo účel. Sonic Highways byl samozřejmě zasloužení hodný projekt, který měl spolu s dalšími projekty Davea Grohla nostalgicky poukázat na to, jak je důležité nahrávat hudbu ve studiu. Vzhledem k tomu, že se Dave Grohl zapojoval do něčeho, co by se dalo pojmenovat “hnutí za záchranu legendárního studia Sound City”, člověk to bral spíše jako takový kousek skládačky a ani ne snad úplně plnohodnotné album.

Z dnešního úhlu pohledu si ale člověk říká, jestli to vlastně není tím, že Dave Grohl se dostal do skladatelského bodu, která postihne dříve nebo později každého dobrého nejen skladatele, ale obecně tvůrce – dojdou mu nápady. A tak se snažil albu dát nějakou koncepci, která by to zachránila. Pak se začal obracet na producenta Grega Kurstina, který je zajímavým obojživelníkem v tom, že spolupracuje jak s menšími alternativními umělci, tak s velkými popovými hvězdami jako Lady Gaga, P!nk nebo Harry Styles.

Vzhledem k tomu, že na alternativní scéně jsou kytary ještě pořád vcelku velké, začal být Greg Kurstin vnímán jako logické pojítko, které může kytarovým kapelám dodat trochu té popularity. Zkrátka někdo, kdo dokáže natočit úspěšnou rockovou desku v dnešní době. A tak se na něj začali obracet i Liam Gallagher, Greta Van Fleet nebo dokonce i samotný Sir Paul McCartney.

Základním problémem však je, že spojení Foo Fighters a Grega Kurstina nedává moc smysl. Za prvé je to producent, který jakoby šel proti filozofii Foo Fighters dle které nejen domácí nahrávání, ale vůbec domácí tvorba hudby není tak hodnotná jako ve studiu, kdy se dají společně hlavy dohromady s kapelou, zvukaři a právě producenty. Greg Kurstin totiž sice má hezké velké studio v L.A., ale taky spolupracuje s mnoha umělci, kteří sami nebo jejich další producenti tvoří právě spíše odděleně a doma a album se dává dohromady jako puzzle, kdy jeden týpek v New Yorku dělá bubny, druhý v Atlantě má za úkol vypiplat zvuk basy a vše se to jede na Macboocích v Logic Pro nebo Pro Tools.

Ještě horší však je, že Greg Kurstin je producent čistého zvuku v HD rozlišení. Vše zní perfektně a to jde taky dost výrazně proti filozofii Foo Fighters. Působí to tedy dost zvláštně, že Dave Grohl v roce 2014 hlásal, kde to jen šlo, že v nedokonalosti hudby je síla, pak údajně potkal o dva roky později Grega Kurstina náhodou na dovolené a od té doby spoluprací s ním vlastně popírá to, co hlásal.

Medicine at Midnight má alespoň celistvost a nové zajímavé vlivy

Druhé album Foo Fighters, které je většinou považováno za to vůbec nejlepší – The Colour and the Shape bylo ostatně nahráno v takřka amatérských podmínkách. Foo Fighters tehdy nahrával zvukový inženýr Bradley Cook a protože jsem zhlédl celý rozhovor s producentem Warrenem Huartem v rámci jejich YouTube akademie pro producenty Produce Like A Pro, ve kterém Cook popisuje všechny nejmenší detaily, na které si vzpomněl včetně značky a typu mikrofonů, vypadalo to, že všechno bylo vcelku punková improvizace.

Některá netradiční rozhodnutí se dělala jen proto, že to někoho napadlo na místě zkusit, aniž by to mělo nějaký valný smysl nebo by to bylo obvyklé a ani se nepoužívala nějaká dvakrát špičková zvukový technika. Volila se hlavně přímočarost. A přitom z toho vznikla třeba překrásná píseň “Everlong”, která má v sobě ten speciální dar přenést vás okamžitě po zaznění prvních tónů kytary úplně někam jinam. Na místa, kde fyzicky vůbec nejste, protože má v sobě určitý samostatný živý prvek, který dokáže skrze zvukové vlny zobrazovat scenérie a přenášet pocity.

O písních z posledního alba Foo Fighters se tohle dá říct pramálo. Viděl jsem na Pitchfork přirovnání k menu nějakého fast foodu a musím uznat, že na tom bohužel něco bude. Nové písně Foo Fighters totiž fakt vzbudí emocí asi tolik jako třeba výloha obchodu nebo… fastfoodové snad zase ne, ale restaurační menu. Jakoby v tom nebyla žádná přidaná hodnota. Jenom čistá zábava, která je fajn, ale splachovací. Žádné nepopsatelné pocity, žádné vizuální vjemy, které byste z písní vyždímali.

Hudba je subjektivní záležitost a pokud to máte jinak, tak gratuluji. Se mnou bohužel většina písní na albu toho nedělá víc než, že jsou některé kousky dobrou zábavou. Hlubší pocity v těchhle písních ale chybí. Foo Fighters sice nejsou Pink Floyd, co by zkoumali zákoutí lidské duše, ale sem tam proložili svá alba nějakou hezkou jemnější písní, které byly velice důležité a tvořily ten důležitý element, který teď trochu chybí. I rychlejší písně jako “The Pretender”, “Monkey Wrench” nebo “Learn to Fly”, ale v sobě měly vždycky barvitý zvuk a určitou atmosféru. Tady se to podaří jen některým písním.

“Waiting On a War” je skvělý moment, “Cloudspotter” spíš rockový trapas

Abychom ale pořád jenom „neflusali“ na Foo Fighters a Grega Kurstina, to, že alespoň některé písně mají určitou zvukovou barvu, trojrozměrnost a atmosféru, je vlastně pořád pozitivní progresí oproti minulému Concrete and Gold s hromadou písní, které větší hloubku postrádaly. Album je taky daleko více celistvé a jednotlivé písně jsou lépe provázané. Na minulém albu to bylo jednou dopředu k modernímu zvuku, jindy zase pokus o návrat k základům a skončilo to většinou na půli cesty. Tady jsou patrné určité směry, kterým se kapela chtěla vydat. Jsou tady patrné určité bluesové, grooveové až funkové vlivy, které zní jako velmi zajímavý nápad a k Foo Fighters se vlastně vcelku hodí. Tohle lze hezky slyšet na druhé písni “Shame Shame”.

Co se rovněž povedlo, je také větší dynamika alba, které možná přinesl díky svým zkušenostem na práci popových hvězd právě Greg Kurstin, kdy slyšíme střídání akustických a elektrických kytar, což je častým prvkem moderního popu, kde jen ty kytary elektrické střídají syntezátory. To je nejlépe slyšet na písni “Waiting On a War”.

Na písni “Chasing Bird” a stejně tak na té “Waiting On a War” můžeme zase slyšet dokonce vlivy jižanského rocku. “Waiting On a War” vcelku připomíná Lynyrd Skynyrd a jejich legendární “Free Bird”.

Rozhodně se taky nedá souhlasit s některými názory jiných kritiků, že je tohle album jako parodie na svůj žánr. Tak špatné to rozhodně není.

Je ale fakt, že album začne dost blbě. “Making a Fire” obsahuje velmi otravný popěvek nějaké dámské vokalistky, jejíž jméno radši nebudu hledat, protože by bylo nefér ji tímhle špinit. Zrovna tenhle nápad mám takový pocit byl taky z hlavy Kurstina. Ten měl ve svých producentských poučkách, které má vyryté v šedé kůře mozkové, napsáno: “Hutný zvuk musíš něčím odlehčit a větší kontrast vytvořiti”. Jenže tyhle poučky možná fungují v popu nebo pro amatéry, kteří si chtějí vydělat svou hudbou tvorbou alespoň nějakou tisícovku, ale ne pro kapelu, která bude možná brzy uvedena do rock’n’rollové síně slávy.

“Shame Shame” baví tím, jak je takovou zpomalenou, popovou verzí Queens of the Stone Age. V některých momentech připomínají FF QOTSA skutečně výrazně a kapela jakoby se některé momenty snažila i zahrát a zazpívat jako taky velká kapela, které byl Dave Grohl na malou chvíli vlastně také součástí.

“Cloudspotter” je snad největší ostudou alba. Tady se musí uznat, že je to fakt trochu jako parodie žánru. Tady ty dámské vokály, zřejmě patřící polovičce Grega Kurstina z indie popvé kapely The Bird and the Bee Inaře George, vlastně sloky zachraňují z nudnosti.

Ten refrén:

“Bang! Bang! Bang!
You know what I mean!”

to je fakt příšernost. Devadesátá léta sice měla spoustu takových písní, které sice zněly skvěle, ale jinak byly generátor náhodných slov – třeba většina prvních dvou alb kapely Bush, ale i většina písní Oasis. Jenže když to není zabaleno do dobrých melodií a hudebního obalu, tak to moc nevychází.

Jó, kdyby takto zněla každá nová písnička Foo Fighters, to by se to s nimi zpívalo…

“Waiting On a War” je ale výborná píseň. Sejde se zde skvělá hudba i text a i Greg Kurstin to hezky podbarvil decentními, ale důležitými smyčci. Jó, kdyby takto zněla každá nová písnička Foo Fighters, to by se to s nimi zpívalo…

Sem tam dokáže i ne žádný velký básník Dave Grohl napsat parádní text a tohle je jeden z nich. Po prvním poslechu jsme si myslel, že se snad dal Dave Grohl na politikaření, na které se ostatně Dave trochu dal, když podporoval Joa Bidena a Foo Fighters hráli i na oslavách ve dne inaugurace Bidena. Píseň má ale nakonec být vzpomínkou na jeho těžké, bouřlivé dospívání a burcuje jakousi válku optimismu v zajímavých paralelách, jakoby byl snad skoro až nějakým klučím z KLDR, kterému jako jedinou hračku dopřejí plastovou pistoli a jeho největším momentem života má být vstup do armády. A následuje vlastně asi hned druhá nejlepší píseň alba.

Nebyl nakonec lepší ten nedokonalý, správně špinavý zvuk se „zahulenými“ basami?

Titulní “Medicine at Midnight” je zajímavým grooveovým crossoverem s mnoha hezkými a chytlavými momenty ve vokálních melodiích. Zní to překvapivě hodně jako INXS, Gorillaz, moderní rock typu Cage the Elephant a nebo The Police. Je to zajímavý směr, kterým by mohli Foo Fighters jít. S kapelou byl vždycky spojen humor a tahle píseň vtipně zní a zní taky sexy, což k rocku samozřejmě taky patří. Až to půjde, naživo může být tahle píseň velká zábava a jestli chtějí Foo Fighters někam posouvat svůj zvuk, tyhle “groovy” rytmy se k nim výborně hodí.

“No Son Of Mine” je takový, jak říkají v USA američtí fanoušci nezávislé alternativní hudby “butt rock”. Rock, který opakuje letitá rocková klišé, ukazuje za každou cenu chlapáctví a který si plně užijete až s nějakým tím promilem v krvi – což sice není nijak špatné, ale taky to leccos vypovídá o povaze téhle hudby. Nemůžu si pomoci, ale pokud bych měl tuhle píseň přirovnat k jiné kapele, pak by to byla naše největší stadiónová kapela Kabát. Možná protože byly vždycky jedněmi z největších vlivů kapely Kabát Mötorhead a Dave Grohl měl k Lemmy Kilmisterovi vždycky také blízko a měl narozdíl od Kabátů i to štěstí, že s ním několikrát i vystoupil na pódiu.

“No Son Of Mine” je tak podobný odvar z Mötorhead pro mamky a taťky, jaký často předvádí Kabát. Jsou ale i horší věci a několikrát jsem se přistihl, že jsem si do těch výrazných rytmů poklepával nohou. Foo Fighters mají navíc daleko lepšího bubeníka než Kabát, takže to tím pádem samozřejmě zní zajímavěji.

“Holding Poison” zní jako taková klasika Foo Fighters těžící z těch lepších rychlejších písní kapely. Výborný předrefrén kumuluje v trochu hloupě znějící refrén jak melodicky, tak lyricky:

„Holding the poison down
Holding the poison down
Something to drown you out
I’m holding the poison down“

Lennonovská balada “Chasing Birds” je ale hezká píseň a dobré posílení tiché stránky Foo Fighters. Je to výborná táboráková píseň, která má v sobě kousek “Free as a Bird” Beatles nebo zasněné zamyšlenosti The Flaming Lips. Zvláště hezký je konec písně. Jen mě mrzí, že se Foo Fighters rozhodli album zakončit touto písní. To by byl epický konec alba. “Love Dies Young” je totiž sice taky hezkou písní, ale určitě vás nenazvedne ze židle tolik jako napjatý konec “Chasing Birds”. Píseň trochu připomíná “Keep Yourself Alive” Queen nebo starší píseň Foo Fighters “In Your Honor” – otvírák stejnojmenného alba z roku 2005.

Není lehké zaujmout Medicine at Midnight nějaké jasné stanovisko. Na jednu stranu je tu jednoznačně určité zlepšení v hledání nových cest tvorby a narozdíl od minulého alba Concrete Gold to nedopadlo tak polovičatě. Melodicky je album v průměru o něco povedenější, produkčně má jasnější záměr než minulý hutnější hybrid těžkopádného heavy metalu s moderními melodiemi.

Nakonec ale člověku připadá, že tolik nového Foo Fighters stejně zase nepředvedli a když se snažili přivézt něco starého, člověk si to poslechne, ale nějak z toho nadšený zase dvakrát není. Proč by totiž měl poslouchat “Holding Poison”, když může poslouchat “White Limo” nebo “Breakout”, které jsou melodicky podobné a navíc mají zvuk s koulemi. Vyčištění zvuku na Medicine at Midnight směrem ke zvuku podle současných producentských pouček sice neslo nějaké náznaky, že by to mohlo fungovat, ale stejně člověku připadá, že se k Foo Fighters tak nějak hodí líp ten zvuk minulých alb od Wasting Lights dolů, které mají na moderní poměry až moc zahulené basy a všude bzučí kytary.

Foo Fighters – Medicine at Midnight

Vydáno: 5. 2. 2021
Délka: 36:32
Žánry: Rock, Hard Rock, Power Pop, Alternativní Rock, Dance-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 4. Waiting on a War, 5. Medicine at Midnight, 8. Chasing Birds