Buď jste to slyšeli od někoho jiného a nebo sami od sebe. „Proč je dnešní hudba tak špatná?“ je věta, která zaznívá od lidí velice často. Ač asi není úplně pravda, že by dnešní hudba byla vyloženě horší než hudba starší, hudba se určitým způsobem proměnila. Něco nového získala a něco starého ztratila. V minulém díle jsme jako důvod toho, proč si toto někdo myslí, uváděli změnu v oblasti nahrávání hudby a v roli, kterou v hudbě hrají producent a studia. Dneska se zaměříme na důvod, který člověk, jenž buďto nikdy nehrál na hudební nástroj, a nebo nepronikl do hudby hlouběji, neidentifikuje, ale může jej i tak velmi dobře vycítit. Jsou to změny melodie, spíše ale úplné mizení melodie z populární hudby.
Pohřeb melodie
V roce 2019 na YouTube vyšlo video kanálu Inside the Score, který se většinou zabývá podrobnou analýzou filmové a klasické hudby z hlediska hudební teorie, kdy jsou mixovány vcelku pokročilé teoretické informace se zábavou. Tehdy však kanál odbočil, zaměřil se na hudební teorii moderních písní a video nazval prostě jako: “Smrt melodie” a připojil k tomu otazník, což sice z této věty i v Angličtině dělá trochu paskvil, ale tak nějak vyjádřilo to, že to je vždy vcelku těžké měřit hudbu a nikdo se moc nezaobírá výzkumy, které by používaly statistické metody pro zjištění toho, zda melodie vymřela. Hudební věda je bohužel pořád trochu oxymoron vzhledem k tomu, že největší znalci hudební teorie sedí na fakultách umění a jsou to tedy často lidé, kteří nijak zvlášť matematiku a statistiku nemilují.
V tomto videu je však dobře argumentováno příklady a je na nich ukazováno, jak populární moderní hity často obsahují naprosto minimum melodie: 2 nebo 3 noty a někdy dokonce vůbec žádné (obsažena je zde pouze rytmická linka). Výbornými příklady toho jsou populární “Bad Guy” Billie Eilish a “Look What You’ve Made Me Do” Taylor Swift. Mimochodem, poměrně hodně kritizované album Reputation, ze kterého píseň pochází mám já naopak rád právě z toho důvodu, jak moc se zde perou dva úplně rozdílné přístupy k popu.
Úplně nejvíc paradoxní je na tom asi právě to, že producentem a částečným skladatelem této písně je právě nikdo jiný než člověk, kterého naopak považuji za něco jako zachránce melodie v populární hudbě — už v minulém článku vychvalovaný Jack Antonoff. Skoro jakoby dle dávných mýtů pohřbil melodii, aby jí pak mohl znovu vykopat
V moderní hudbě je každopádně i přes jeho vliv na známé popové tváře vidět velká regrese melodie. Video odkazuje na článek izraelského filmového skladatele Yuval Shrema “Where Did the Melody Go?”, kde autor argumentuje tím, že je v moderní hudbě důležitější tzv “hook” než “melodie”, což je sice vcelku vágní pojem, ale většina zasvěcených chápe, co se tím myslí: něco jako malá podmnožina melodie – nějaká krátká, jednoduchá melodie, která se opakuje a nebo opakuje svou část. Příkladem jsou Aviciiho typické taneční instrumentální mezihry v písních, kterými jsou dodnes zaplaveny rádia nejen z jeho hitů. “Hook” se ale vyskytoval občas i dříve. Příkladem budiž refrén “Whola Lotta Love” Led Zeppelin.
Takové melodie často můžete slyšet v reklamách, např. ve formě jednoduchého hvízdání. Jsou tedy očividně dost chytlavé a zapamatovatelné a mají tedy velký komerční potenciál. A tady vidíme ten důvod, proč se poslední dobou tak často používají. Právě taneční hudba “hooků” využívá prakticky neustále. Jestliže tedy ovlivňuje dnešní hudbu tak moc, jak ovlivňuje, není se moc co divit, že z ní všeobecně melodie z hudby tak nějak mizí.
Melodii nechali zmizet nejen Taylor Swift a Billie Eillish, ale i elektronické remixy starší hudby a Limp Bizkit
Pak je tu samozřejmě rap, který též melodií jaksi příliš nepoužíval a jelikož hip-hopová kultura už nějaký ten pátek ovlivňuje výrazným způsobem také pop, máme tu další silný faktor proč z popu doslova mizí melodie. A samozřejmě nejen z popu, protože pop automaticky ovlivňuje také další žánry, které se k němu přibližují (rock, R&B, soul, taneční elektronickou hudbu).
Krásná ukázka jsou moderní remixy historických písní jako “We No Speak Americano”, kdy je původní melodie doslova znásilněna a nahrazena repetitivním “hookem”: Krátká pauza pro trochu napěti a najednou se ozve: “Pa-parl’americano” a následuje to neuvěřitelně nakažlivé “tuc tuc tu tuáááááá tu tu du du tu tu du dááááá … tuc tuc tu tuááááááá tu tu du du tu tu du dááá”… No prostě chápete. A to je ještě ten jeden z více melodických příkladů remixů, některé si počínají v tomto ohledu ještě hůř.
Aby ale tento článek nevypadal jenom jako nějaký “hejt” na elektronickou hudbu, i rockové kapely občas podobně převzaly starší písně a odstranily z ní kus melodie. Napadá mě z hlavy verze “Behind Blue Eyes” Limp Bizkit, která měla velký komerční úspěch a do dneška se ostatně dost hraje v našich rádiích. Limp Bizkit z původní písně The Who odstranili celou část mezihry, ve které je změněna tónina, což je v popu obecně bráno asi jako ekvivalent vyhození peněz investovaných do kanálu.
U The Who navíc začíná sloka E-moll (E minor) a mezihra E-dur (E major). Přechod z molové do durové stupnice se často bere jako změna nálady ze smutné na veselou. V rádiích se už někdy od 90. let, možná dříve tohle moc nenosí, protože většinovému konzumentu může části písničky se změnou tóniny připadat, i když ani neví proč, “divná”. Fred Durst z Limp Bizkit tedy mezihru The Who nahradil opakováním stejných akordů jako ve sloce a aby to nebylo tak prázdné, přidal do toho trochu hip hopově znějící opakování písmen kapely se vzkazem: “Objevuj” (dodnes nevím, co tím chtěl vlastně říct, je ale fakt, že nám tahle píseň dala videoklip, ve kterém se líbal Fred Durst s Hale Berry, což byl kdysi docela hit).
Kde se tedy ta melodie ztratila?
Odpověď na to proč tomu tak je není jednoduchá, ale určitě je v tom ukrytý právě nějaký neprobádaný psychologicko-sociologický důvod. Třeba v sobě cítíme nějakou prázdnotu. Třeba se člověka v digitální mění. Není schopen tolik vyzařovat emoce, protože má moderní technologická doby vysoké nároky na jeho analytické myslící schopnosti. To by dávalo smysl v tom ohledu, že analytické a kritické myšlení se obecně považuje za prostředek k utlumení emocí. Proto se psychicky labilním pacientům jako první nabídne stanovení řádu v základních věcích jeho života jako spánek a pokud je psycholog dobrý, sám jej vlastně učí analyticky přemýšlet nad jeho životem a tím ho zbavuje stresu. Vidí ve svém chování určité vzory a postupně tak dokáže vypozorovat, kdy se blíží něco, co by jej mohlo ohrozit a zase zhoršit jeho stav.
Dnes má už mnoho lidí i to spaní řízeno aplikacemi pro sledování jejich aktivity během spánku a chytré hodinky jim říkají, kolik mají denně uchodit kroků. Čert aby v tom byl, kdyby se tato, s trochou přeháněním řečeno, robotizace lidí, neprojevila i na jejich vnímání emoci a tím pádem vnímání jakési technické hudby, která se nejlépe dá vyjádřit právě hooky obsahující málo hravých not a naopak více matematicky přesné rytmiky beatu.
‘Blinding Lights’ je jedna z písní, která vrátila do špičky popových hitparád melodii:
Možná ale taky v sobě cítíme nějakou skrytou zvířecí maniakálnost, která se potřebuje dostat ven skrze agresivně opakující melodie taneční hudby. Techno, které je vlastně extrémním případem výše uvedeného, ostatně bylo velice populární už v době, kdy bychom nějaké technologické ovlivnění lidí mohli hodit leda tak na televize, popřípadě první tlačítkové mobily. Tak rychle to ale zase asi ta technologie nestačila zvládnout.
Třeba je v tom tedy i strach z emocí? Už dekády tu funguje
Někdo by mohl namítat, že je to jen různými lidmi. Proto někteří i dnešní teenageři poslouchají symfonický death metal a jiní trap. Jak ale potom vysvětlíme, že v minulosti byla skoro úplně všechna populární hudba melodická? A tím je myšleno jak hudba klasického popu 40. let, tak hudba klasická.
Třeba ale současný podivný stav pandemického světa přinese chuť k návratu ke starým časům, se kterými je melodie svázaná. Indicií může být právě velmi vřelé přijetí nových alb Taylor Swift, která jsou naopak rozhodně melodické. Stejně tak jeden z největších hitů minulého roku “Blinding Lights”, které sic taky používá opakující se ústřední hook po refrénu, ale o poznání více melodický, stejně jako je melodicky zaměřená celá píseň.
Už dříve ale (tipl bych někdy okolo roku 2013) začal být nesmírně populární jakýsi retro-futuristický návrat k 80. létům jak v hudbě, tak v módě, v seriálech a filmech a nyní i ve hrách – viz. herní hit Cyberpunk, který se sice odehrává v budoucnosti, ale obsahuje grafické prvky ve stylu 80. let.
Jednou z popových písní, která se odkazuje na klasickou hudbu a má v sobě spoustu melodie je “Mr. Brightside” od Killers, jehož nesmrtelnost a neustále okupování hlavně britských hitparád hovoří o tom, že mladá generace na melodii rozhodně nezanevřela:
Dnešní posedlost 80. léty je mimochodem taky nesmírně zajímavým tématem na samostatný článek. Fanoušky melodie každopádně může dostat z této melodické bídy. A to je také paradox, protože to byly vlastně právě 80. léta, kdy se začaly rozmáhat také ty nejvíce nemelodické větve taneční hudby jako techno.
Závěrem je jen třeba říct, že melodie není automaticky nějakým prvkem kvality. Každý máme jiné preference a někomu, včetně mě, připadá vymírání melodie velice smutné.
Video ‘The Death of Melody?’ které poukázalo na odchod melodie z popové hudby:
Autor: Patrik Müller
Foto: crommelincklars
