Recenze | Novinky: Třetí album Janelle Monáe Dirty Computer je především sex a politika. I přes zmatené poselství je to zlomové album

Herečka, zpěvačka a tanečnice pocházející z Kansas City Janelle Monáe vyvolala svým třetím albem Dirty Computer hotové tsunami nadšených reakcí z řad fanoušků, kritiků a hudebních nadšenců. Ačkoliv ani nyní nedosahuje Janelle komerčních čísel prodejů některých jejích kolegyň a kolegů, album Dirty Computer se zdá být něčím výjimečným a zlomovým v její kariéře. Vždyť je to podle zahraničních novinářů album roku!

Debut Janelle The ArchAndroid z roku 2010 je velice nezvyklá a originální směs psychedelického soulu, funku a R&B, které je po většinu času alba hráno v tak obrovském, skoro až šíleném tempu, že se něco podobného jen tak neslyší a když Janelle s muzikanty náhodou zpomalí do balad, stojí to taky za to. Následovník The Electric Lady (2013) má trochu více rapu a hip hopových vlivů.

Obě alba spojuje retro futuristický zvuk a stejně jako The ArchAndroid je i The Electric Lady koncepčním albem se sci-fi tématy, pro které má Janelle slabost od dob, co sledovala jako malá Hitchcockovy filmy nebo v Americe kultovní sci-fi mysteriozní seriál Twilight Zone.

Černošská holka, která jako malá začala psát své sci-fi knížky, není pro bohatou korporaci Atlantic Records takovým komerčním trhákem, který by jim vydělal tolik, co Ed Sheeran, Bruno Mars, Twenty One Pilots nebo v poslední době Camila Cabello s Cardi B, Janelle Monáe je ale tak velkou osobností, že mít ji na své soupisce vynásobí všechna čísla dvojnásob.

Na přípravy svého třetího alba si nechala 5 let, jak to bývá obvyklé, něco z tohoto času ukrojilo turné k minulé desce, takže nakonec toho času bylo podstatně méně, i tak to ale byla nadstandardně dlouhá pauza, která se ale soudě podle výsledku, využila ku prospěchu věci.

Album je skvělé, ale někdy nás Janelle pěkně “oj**ává”

Sex a politika jsou na Dirty Computer dvojicí témat číslo jedna.

V čem je Dirty Computer rozdílné? Je zde (i přes název, který přirovnává lidi k zavirovaným počítačům) méně sc-fi témat, fiktivních představ a příběhů. Janelle se zabývá skutečnými záležitostmi dnešního světa a problémy společnosti přítomnosti, nikoliv budoucnosti. Album je taky daleko více osobní a Janelle odkryje kousek ze své přece jen docela neznámé osobnosti. Sex a politika jsou na Dirty Computer dvojicí témat číslo jedna.

Album není tolik funkové, pořád ale v něm zůstalo docela dost funkové hravosti a to i přesto, že je hudba více syntetická a elektronická hudba nahradila funkové kytary. Ty tady pro některé momenty zůstanou, ale překvapivě spíše v rockovém až grungeovém podání.

Pokud je napsáno výše, že Janelle Monáe v minulosti nebyla moc stvořená pro komerční úspěch, Dirty Computer by jí k tomu mohl přece jen posunout. Dirty Computer má stoprocentně současný zvuk, časté rapování a hodně dance popu. Oplývá navíc tématy lákavými pro puberťáky, ale zároveň se zde najdou i momenty s hloubkou pro starší posluchače.

Hédonismus, otevřená sexualita, ale i komentování současné politické situace. Ničeho z toho se Janelle nebojí. Právě tento koktejl témat, který zapříčiní nečitelné a skoro až schizofrenické poselství alba, se nakonec jeví jako jeho hlavní problém. Kdy Janelle na albu kritizuje a kdy naopak zpívá to, co myslí vážně?

Ne, že by bylo špatné dělat hudbu s ne úplně jasným poselstvím, na Dirty Computer ale není prakticky žádná rozeznatelná hranice mezi tím, kdy Janelle otevřeně vyjadřuje svou sexualitu a kdy naopak moralizuje nad přílišnou sexualitou tohoto světa. Každý si pak může vybrat, co chce a to není úplně dobré v případě, kdy jsou ta sdělení úplně opačná.

“Screwed” je už podle názvu pořádně přisprostlá píseň. “Wanna get screwed on a holiday / Wanna get screwed in a matinee / Wanna get screwed at a festival / Wanna get screwed like an animal,” zpívá host na albu, herečka, zpěvačka a modelka Zoë Kravitz. Pak ale přijde opakovaný ženský robotí hlas Janelle Monáe:

“See, if everything is sex
Except sex, which is power.”

(“Vidíš, pokud všechno je sex / Kromě sexu, ten je moc.”)

Takže pozdní část kampaně #MeToo ne? Kritika toho, jak bohatí a vlivní muži využívají svou moc k tomu, aby si došli pro sexuální uspokojení. Spíše než to je ale “Screwed” prostě výlev všeobecné frustrace nad tím, že vás celý svět „oje**á”. Píseň přitom zní jako bezstarostný letní puberťácký hit. Aby to nebylo málo, jsou tady pak mírové hippiesácké řádky o bombách v ulicích a naplnění pistolí vodou.

Je to docela vtipné, když to pochopíte, všechno tohle staví Janelle ale do komfortní (a komerčně výhodné) pozice. Jednak může vypadat před určitou částí publika jako zakázané ovoce, když zpívá otevřeně o své sexualitě, pro další část publika ale vypadá jako šiřitelka morálního dobra a míru. Zkrátka nás taky trochu “oje**vá”.

Bohužel, text písně zní celkově tak zmatečně, že “Screwed” zní nakonec skoro jako glorifikace využívání sexuality k dosažení moci, což je tak nějak přesný opak toho, čeho chce Janelle dosáhnout (soudě podle rozhovorů)

Ono, Bruci Springteenovi a jeho nejslavnější špatně interpretované písni všech dob “Born in the USA”, na jejíž ironický obsah naletěl samotný prezident Raegan, nelze vyčítat, že jí lidé nepochopili a přebrali si jí úplně opačným způsobem. Springsteen ji ale jako otevřeně kritickou píseň reagující na nesouhlas s vládou a jejími kroky, to špatné pochopení si tady ale Janelle zapříčiní sama, když píseň postaví do kontextu upřímně myšlených řádků a de facto nabádání k uvolněné sexualizaci.

Není určitě nic špatného na jednu stranu nechat projevovat svou ženskost a zároveň si rýpnout do těch, kteří svou ženskost používají (nebo v případě mužů zneužívají) špatným způsobem, mohla by ale ty hranice mezi tímto trochu jasněji vyznačit, aby pak nedocházelo k překrucování jejího sdělení. Už totiž slyším ty puberťačky, jak se budou u téhle písně hihňat (však je to v písni dokonce i slyšet), aniž by tušily její pravý význam.

Jinak je přitom “Screwed” velký a hodně chytlavý hit a jednoznačně jeden z nejvyšších bodů alba.

Refrén:

“And I, I, I hear the sirens calling
And the bombs are falling in the streets,”

je naprosto skvělý s sexy. Ten přechod mezi zpěvem a latino rapem na konci se taky mimořádně povedl a to ani nemluvě o plynulém přechodu do drsného rapu na “Django Jane”.

Ty přechody mezi zpěvem a rapem jsou vůbec vždycky momenty, které jsou při poslechu jako studená voda na tvář. Když Janelle rapuje, zní vůbec jako někdo úplně jiný. Ve zpěvu zní jemně, v rapu ale velice drsně. Skvěle to jde slyšet taky na druhé “Crazy, Classic, Life”, kdy v poslední rapové části trhá rezonanční blány mikrofonu a její hlas je místy chraplavý, jakoby denně vykouřila dvě krabičky cigaret. Jak to vůbec dělá? Je to jakoby přišel rapovat úplně někdo jiný.

Stejně se je těžké zbavit dojmu, že je Janelle trochu schizofrenní a bylo by lepší, kdyby prostě udělala podobně hrdě sexuálně expresivní píseň, jakou je třeba “Masseduction” od St. Vincent a nesnažila se při tom zároveň zachránit Ameriku rapováním o “fake news” a o tom, jak se ďábel (samozřejmě Trump) potkal s Rusy a nebo udělala prostě kritickou ironickou píseň, ale pak bez toho, aniž by se zároveň stavěla do pozice “cool” holky, která se toho nebojí.

Na albu jsou slyšet Stevie Wonder i Prince

Album pomáhalo — jak to u velkých alb zpěvaček a zpěváků bývá obvyklé — vytvořit mnoho talentovaných lidí okolo. Nejvíce lze slyšet na albu přítomnost Pharrella Williamse, amerického dua Deep Cotton (Nate “Rocket” Wonder spolupracující s Chuckem Lightningem), švédského dua Mattman & Robin, ale i dvou velkých legend – Prince a Stevieho Wondera.

Prince, který v písni hraje na syntezátor, jakoby před svou smrtí požehnal Janelle a předal jí žezlo.

Prince, který v písni hraje na syntezátor, jakoby před svou smrtí požehnal Janelle a předal jí žezlo.  “Make Me Feel” je totiž na rozdíl od “Screwed” písní, ve které se Janelle vůbec neschovává za pseudo intelektuální politická témata a naplno nechává projevit (tak jak to dělával Prince) svou sexualitu.

Pharrell na “I Got the Juice” se zrovna moc nepředvede se svými řádky, kdy svou přítomnost přirovnává ke žluté moči. Nakonec ale jeho přítomnost ve studiu ukázala jako dobrý nápad, protože pomohl vytvořit povedenou píseň, kde se znovu opakují hodně sexuálně motivované řádky o „down dog”. No „downward dog” (člověk je hlavou u země a zadek namíří ke stropu), je klasická pozice z jógy, ale tady to je asi myšleno jinak, že ano…

Tentokrát se Janelle navíc podaří i vtipně provokaci skloubit s narážkou na politiku — tedy něco, co se nepovedlo na “Screwed”:

“If you try to grab my pussy cat, this pussy grab you back (hey!)”

Pharrell je sice slyšet přímo a podílel se autorsky oficiálně jen na deváté “I Got the Juice”, jeho přítomnost ale jakoby zůstala i na dalších písních. Holt je to člověk, který výrazně ovlivňuje i jiné autory a tak hned předchozí “Make Me Feel”, je jako přepracování Princova legendárního “Kiss” ve stylu “Blurred Lines”. Tak, aby Princova klasika zněla jako přepracována Pharrellem a určená pro milleniální posluchače.

“Pynk” má dobrý refrén i před refrén, nevím, ale jestli je další píseň o růžové barvě zrovna to, co potřebujeme. I přesto, že tentokrát je to mimořádně ženské, písní podobného tématu vzniklo už tolik, že tahle se zdá jako nadbytečná.

Po  “I Got the Juice” přijde slabší série dvou písní (“I Like That”, “Don’t Judge Me”) naštěstí ale album neskončí ve slabých chvílích a nastoupí “So Afraid” s kytarovým intrem skoro jako od Nirvany. Pak se ale projeví vůbec poprvé křehká stránka Janelle Monáe v celé své kráse. Svištící kytara vyhrává svá sóla a Monáe úzkostlivě zpívá o svých bolestivých stránkách osobnosti, zatímco na pozadí pracují soulové vokály ostatních.

Jako přechod do této písně slouží mluvené slovo “Stevie’s Dream”, Stevieho Wondera.

Závěrečná “Americans” je pak velkolepá aktivistická píseň, která rýpe do konzervativních hodnot:

“She can wash my clothes
But she’ll never ever wear my pants,”

(“Může mi prát oblečení / Ale nikdy nebude nosit mé kalhoty”).

zároveň ale hlásá: “Don’t try to take my country, I will defend my land / I’m not crazy, baby, naw, I’m American” („Nesnaž se sebrat mi mou zemi, budu ji bránit / Nejsem blázen, baby, jsem Američanka”). A nezní to jako další “Born in the USA”. Janelle Monáe chce být hrdou američankou, ale svým způsobem a je připravená bojovat za to, aby se určité věci změnily.

Album zní svěže, hravě, melodie jsou chytlavé, ale nezapomíná se ani na originální nápady, které posouvají hranice a neskončí u stereotypů.

Hlas Janelle Monáe pevně album vede kupředu a zábavné je poslouchat jeho změny, kdy zní Janelle jako úplně jiná osoba. Nejdříve je něžný, občas je ale i svůdný, drsný, robotí, sebejistý i smutný.

Jako největší slabina alba se jeví ono vágní poselství. Je tady kupa feminismu, rasismu, bisexuality, apel na zvýšení sebevědomí černošských žen, nechybí ani policejní brutalita. Chápu, že tato témata jsou důležitá, ale dneska to jsou témata, kterých se dotýká snad úplně každá černošská zpěvačka. Futuristická témata, jenž byla pro Janelle unikátní, navíc tentokrát vyšumí do prázdna, protože jsou přehlušena tématy politickými, společenskými a sexuálními. To pak připomíná nějaká divná feministická hnutí jako “Vagíny proti Trumpovi”.

Janelle Monáe – Dirty Computer

Vydáno: 30. 4. 2018
Délka: 48:42
Žánry: Pop, R&B, Alternativní R&B, Alternativní Pop, Rap, Neo Soul, Funk
Rozhodně musíte slyšet: 2. Crazy, Classic, Life, 5. Screwed (feat. Zoë Kravitz), 6. Django Jane, 8. Make Me Feel, 9. I Got the Juice, 13. So Afraid, 14. Americans

[tcpaccordion id=”2268″]