Recenze | Novinky: Morrissey na novém albu Low in High School dokazuje, že je jedna z posledních skutečně nezávislých osobností popkultury

Není lehké být jedním z mála posledních nezávisle uvažujících lidí v levicově orientovaném hudebním světě, stejně jako není úplně lehké pro fanouška Morrisseye, zacpat si uši a dělat, že nevnímají jeho politické názory. Morissey se po teroristickém útoku v Mancehetseru dost ostře ohradil proti laxnímu postoji londýnského starosty Sadiqa Khana a dokonce hodil vinu i na královnu. V zábavním průmyslu obecně, stejně jako v médiích věnujících se mu, dostávají přednost hlavně levicové myšlenky, podporující otevřenost imigrace a tak se postoj Morrisseye k celé situaci nesetkal s přílišným pochopením. Nešlo nepředpokládat, že se Steven Morrissey těmto tématům na novém albu Low in High School úplně vyhne.

Populární konzervativní videoblogger a komentátor Paul Joseph Watson jednou napsal na Twitter: “Konzervatismus je nová kontrakultura.” Myslel tím to, že v americké populární kultuře jsou poměrně výrazně protlačováni zástupci americké Demokratické strany, podobné je to i v Británii, kde slavný hudební magazín NME letos předváděl až nechutnou propagandu Jeremyho Coryna z levicové Labouristické strany, ještě hůře se zachovali pořadatelé festivalu Glastonbury, kteří mu věnovali k šíření jeho politický názorů čas na hlavním pódiu. Paul Joseph Watson pod Morrisseyovým statusem nešetřil chválou. Je to prý jediná celebrita, která se nebojí říct pravdu o migrační situaci, která se vymkla kontrole.

Ačkoliv by konzervativně smýšlející lidé asi potřebovali po Johnnym Ramoneovi nějakou další postavu, která bude otevřeně podporovat jejich politiky, s Morrisseyem to ale tak jednoduché mít nebudou.

Říká a dělá zkrátka věci, které se nebudou líbit lidem, kteří stojí jednoznačně na jedné nebo druhé straně…

Bývalý zpěvák v Anglii kultovní kapely The Smith, je totiž co se týče jeho politických názorům prakticky nezařaditelný. Podporoval brexit a euroskeptické hnutí UKIP a je to nacionanalista, který je proti imigraci. Nejdříve podporoval Baracka Obamu i Hillary Clintonovou, poté ale změnil názor a ostře je zkritizoval za omlouvání násilí na policistech a za to, že to jsou tváře nashromažděných peněz. Na druhou stranu neskrýval své sympatie k socialistickému americkému politikovi Berniemu Sandersovi, je to vegan s nejasnou sexuální orientací a nesnáší Trumpa.

Říká a dělá zkrátka věci, které se nebudou líbit lidem, kteří stojí jednoznačně na jedné nebo druhé straně, díky tomu se dostal do pozice losera ze střední a proto je vcelku logické, že základní myšlenku postavil právě na tom, jaké je to být mladý a jaké je to cítit se společností vytlačován.

Všude (ne)přítomná politika

“Dokážou být mladí lidé zase bezstarostní? To je otázka,” řekl o hlavní myšlence alba. Sám jakoby ve tvrzeních o albu brzdil a tvrdí, že album není zase tak politické, jak si novináři myslí. Morrissey má tak či onak co sdělit a to se projevuje i v hudebních nápadech, které jsou velice zajímavé a pokud si album poslechnete několikrát, i nakonec výrazné a dokonce zjistíte, že nevíte, co máte poslouchat dříve – jestli hudbu nebo texty. Základním problémem alba je, že pokud se alespoň trochu nezajímáte o politiku a o tom, co se v politice děje v Anglii a USA, album pro vás bude nikoliv poloviční, ale rovnou čtvrteční, protože vám mnoho věcí unikne.

“Teach your kids to recognize and to despise all the propaganda
Filtered down by the dead echelons mainstream media,”

začne Morrissey odhodlaně řešit jeho obavy, že se z mladých lidí vytratí rozum díky propagandě, kterou šíří média.

Morissey zpívá: “Společnost je peklo, potřebuješ mě tak jako já tebe,” a skrze mohutné a hrozivé dechové nástroje a zkreslené kytary, které krouží kolem Morrisseye jako sršně, které mu chtějí ublížit, hledá útočiště v náručí své milované či milovaného (není jisté koho, protože Morrissey sám sebe popisuje jako “člověkosexuála”).

Druhé píseň “I Wish You Lonely” je Morrisseyův brainstorming záležitostí, které mu dělají starosti. Řeší své osobní problémy, jako když vzpomíná na doby, kdy užíval drogy, na nepodařené vztahy, na problémy se spánkem a do toho opět řeší i co ho trápí, co se týče politiky. Třetí píseň je skoro jako rocková opera. “Jacky’s Only Happy When She’s Up on the Stage” je drama o jisté mladé zpěvačce Jacky, kterou zruinovala sláva. Je škoda, že Morrissey toho o písni zatím moc neprozradil, pro německý deník Die Spiegel ale odmítl, že by byla píseň politická. “Jacky’s Only Happy When She’s Up on the Stage” je takovou záhadou alba. Nikdo neví, o čem doopravdy je.

Izrael jako inspirativní místo

Politický kontext sedí na píseň jako zadek na hrnec, zvláště když na konci písně Morrissey opakuje:

“Everybody’s heading for the exit, exit,”

nejediný posluchač jistě v hlavě zamění “exit” za “brexit”. Morrissey by na druhou stranu možná nepřišel s řádkem jako: “Blacker than ever before!” protože by to bylo v politickém kontextu (jakkoliv by to mohlo být pravdivé), spíše jako z textu neonacistické punkové kapely Skrewdriver. Morrissey tím ale klidně taky mohl narážet nikoliv na to, že je Británie zaplavena příslušníky afrických rasových etnik, ale na pochmurný stav současné Británie. Metonymie v průběhu písně obzvlášťě bijí do očí. Už jen samotné jméno Jacky se nabízí, jako by bylo vytvořeno ze slova “union jack” — jak se nazývá vlajka Spojeného království.

Ten moment, kdy nevíte, o čem píseň vlastně je a můžete si vlastně vytvořit vlastní interpretaci, má své kouzlo.

Jiní si v komentářích na YouTube myslí, že je píseň ve skutečnosti o Courtney Love, to ale jen vyzdvihuje, jak dobrou práci Morrissey v textu odvedl. Může se zdát, že v dnešní hudbě se zase tolik na podobné metafory, metonymie a nejasná sdělení nehraje, ten moment, kdy nevíte, o čem píseň vlastně je a můžete si vlastně vytvořit vlastní interpretaci, má své kouzlo.

V čem politický a společenský kontext existuje každopádně, je další píseň, smutné blues “Home Is a Question Mark”, ve kterém naříká nad ztrátou identity jeho národa kvůli multikuluralismu. Morrissey pokračuje v konfrontaci s tvrdou realitou (nebo alespoň s tím, jak jí vidí on) na písni “Spent the Day in Bed”, která je protestní písni proti zpravodajským médiím a Morrissey popisuje, jak si člověk v dnešní době snaží uchránit zdravý rozum. Sebejisté a odhodlané tempo bicích okoření barokní elektrické piáno a psychedelická kytara. “I Bury the Living” je dramatická píseň inspirována válečnými tématy se sborovými chorály, které příjdou po refrénu.

Židovskou hudbou inspirovaná píseň “The Girl from Tel-Aviv Who Wouldn’t Kneel” s houslemi a piánem, opět představí dívčí postavu a pomocí ní ostře kritizuje USA (kde mimo jiné Morrissey strávil dlouhá léta, má tam i dům) za to, že strká prsty do izraelských záležitostí kvůli zisku z ropy.

Izraelský Tel Aviv je vůbec zajímavé a inspirativní místo, které svým způsobem připomíná Berlín v 50. až 80. letech. Tel Aviv je jedno z mála míst na Blízkém východě, které je vyspělé a kde je ještě mír, zatímco o pár desítek kilometrů dál probíhají v současnosti nejzávažnější konflikty současného svět. Proto je této zemi věnována poslední část alba. V Izraeli zůstane Morrissey i na “When You Open Your Legs” a samozřejmě na posledním velkolepém melodramatu “Israel”. Na té řeší postavení židovského národa, jeho vztah s křesťanstvím a podle něj nespravedlivé současné utlačování Izraele různými bojkoty, které chtějí zavést hnutí, jakými je třeba BDS, které je velice hlasitě vyzdvihováno a podporováno třeba Rogerem Watersem.

Morrissey – Low in High School

Vydáno: 17. 11. 2017
Délka: 53:20
Žánr: Alternative/Indie Rock, Alternativní rock, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. My Love, I’d Do Anything for You, 3. Jacky’s Only Happy When She’s Up on the Stage, 4. Home Is a Question Mark, 5. Spent the Day in Bed, 6. I Bury the Living, 12. israel