Recenze | Novinky: Muse díky Simulation Theory působí sice jako kacíři vlastního jména, alespoň ale baví a svou velikost si také uhájili

„Kytara už není hlavním hudebním nástrojem,“ prohlásil frontman Muse Matthew Bellamy v měsících, kdy se připravovalo očekávané nové album Muse Simulation Theory. Tahle věta vyvolala rozruch zejména u fanoušků klasického rocku. Že jí řekl zrovna Bellamy, je ostatně dost symbolické.

Fanoušci Muse se totiž dělí vlastně na dvě základní skupiny. Jejich koncerty navštěvují jak trendoví posluchči, kteří drží krok se současnou hudbu a také ti, kterým stačí poslouchat hudbu minimálně 30 let starou a mají jen pár vyvolených kapel, které je donutí si výjimečně poslechnout i soudobá alba.

Matthew Bellamy také pronesl, že má radost z toho, že se dnes v hudbě dá míchat dohromady tolik různých stylů — klasické, hip hopové i rockové dohromady. O tom, že jeho tlachání nebylo jenom tak plané, se ostatně každý při poslechu Simulation Theory snadno přesvědčí. Z Bellamyho vyjádření v rozhovorech před vydáním alba, ve kterých mluvil o zapojení dubstepu, bychom spíše usoudili, že se bude jednat o maximálně soudobé album. Není to ale tak úplně pravda. Muse se totiž rozhodli vydat po dnes velice oblíbené cestě retrofuturismu ve stylu éry počátků elektronické hudby v 80. letech.

Při poslechu mnoha dnešních alb si připadám, jakobych se vydával do přímořského diskotékového letoviska San Jupinero ze seriálu Black Mirror. Kdo viděl, ví, proč je tahle epizoda synonymem retrofuturismu.

Směr dobrý, provedení horší

Jelikož tuto cestu volí i mnoho dnešních kapel a dokonce i popových zpěváků a zpěvaček, dalo by se říci, že se Muse přece jen snaží být maximálně soudobí, s kombinacemi jejich stylu, který má hodně co do činění s rockovou operou, jak ji vynalezli Queen, to však často — a především v úvodu alba — zní o asi něco více jako „retro“ než jako „futurismus“. V případě Muse to ale nelze brát jako nevýhodu a nový, retro futuristický osmdesátkový nádech jim vcelku sluší.

V těchto případech je to ostatně vždycky těžké. Mnoho fanoušků prvních alb Muse bude nyní velice zklamaných, jsou však takoví, které už nebaví pouze poslouchat po tisíc sté “Space Dementia”, “Megalomania”, “Feeling Good” nebo “Hysteria”. Pro ty bude jistě změna na Simulation Theory velice osvěžující. Aby to nebylo komplikované málo, je to ještě zamotanější. Ono totiž, když si poslechnete Simulation Theory a Origin of Symmetry, je to dost velký rozdíl. Dokonce takový, že si ho nepřipouštíte až do doby, než skutečně zmáčknete tlačítko přehrávání.

Noví Muse najednou působí jako ignorantští, hluční, neposední neřádi. Muse, byť se do toho uměli dříve také pořádně opřít — viz. třeba jeden song za všechny: “Stockholm Syndrome”, zněli oproti novým Muse jako citliví chlapci, kteří si s pečlivostí švýcarského výrobce hodinek pohráli ve studiu s každičkým tónem. Když se srovnávají staří a noví Muse, je to jako srovnávat partu „frendíků“ z Mechanického pomeranče s talentovaným spisovatelem panem Alexandrem, kterému znásilní ženu a jeho samotného zmrzačili a zničili mu jeho rozdělanou knihu, kterou zrovna psal a strávil na ní spoustu práce.

Pak je tu ještě další skupina posluchačů — neutrální posluchači, kteří mají Muse rádi a klidně by zašli na jejich koncert, kdyby k tomu měli příležitost, ale neoznačují se přímo za nějaké velké fanoušky kapely. Zkrátka taková skupina, která si poslechne vždycky nové album a zapamatuje si z každého pár nejoblíbenějších písní — ne ti správní hudební fanatici, kteří si dokážou album kapely poslechnout stokrát a znají nazpaměť tón i b stran singlů. Troufnu si říct, že pokud je to příležitostný fanoušek, který poslouchá pravidelně i nová alba jiných kapel, nebude ze Simulation Theory zklamaný. Usoudí totiž, že je to oproti mnoha ne příliš nadšení budících indie rockových kapel alespoň album výrazné, které nenechá člověka chladným.

Možná, že se v některé ze skupina najdete. Třeba však budete mít opačný názor. V pořádku, jsou to jen mé vlastní dohady a odhady. Jde ale o to, že na těchto skupinách fanoušků se odkrývají výhody i nevýhody alba.

Kdo by to byl řekl, že Timbaland bude jednou produkovat album Muse…

Svůj podíl dobrého či viny, záleží jak se rozhodnete, nese i pestrý výběr producentů. Je tady znovu už tradiční producent Muse Rich Costey (Absolution, Black Holes and Revelations; také Biffy Clyro, Frank Turner, Foo Fighters, Foster the People, Interpol…), který zastává funkce realizátora duše kapely, a který má zajistit, že Muse zůstanou, ať se stane ve studiu cokoliv kreativního, pořád Muse.

Pak je tu opět vcelku očekávatelné jméno někoho, kdo nahrává moderní pop i rock Mika Elizonda (Twenty One Pilots, Rihanna, LP, P!nk, Switchfoot). Teď ale přijde ta pecka. Shellback! Ten Shellback, který tvoří a produkuje pro P!nk, Taylor Swift, Arianu Grande, Adele nebo Maroon 5 a — podržte se — Timbaland. Ano, ten Timbaland, který byl v první polovině 21. století největším producentem pop music a je jeden z nejvíce zodpovědných za masivní dominaci dance popu s prvky hip hopové hudby a moderního R&B v mainstreamu.

Tenhle chlápek přece jen působil už trochu za zenitem vzhledem k tomu, že už nefiguruje moc často na albech hlavních popových hvězd jako dříve.

Možná vůbec nejdůležitější charakteristika Muse je jejich velkolepost. A ani v novém stylu od toho neupouští. Album začne velkolepě znějící, z počátku déle než minutu a půl instrumentální písní “Alghorithm”. Píseň má velkou dynamiku a velké rozměry. Není těžké si představit nějaké velkoměsto s mrakodrapy, jak mezi nimi projíždí skoro jako z reklamy na nějaký nový model auta lepší cenové kategorie Matthew Bellamy, coby Interpolem hledaný hacker, který ukradl důležitý algoritmus, kterým může změnit chod celé planety.

Simulation Theory jako velkofilm se spousty efekty, na který se díváte bez obrazu

Muse totiž, s tím jak rostli, vždy texty využívali jako rozšíření své velkoleposti. Proto si vybírali vždycky i velkolepé texty o vládních spiknutích a konspiračních teoriích a občas to spojovali s běžným životem.

Zní to možná hloupě, ale Simulation Theory je skutečně, tím jak velkolepě se snaží znít, tak trochu filmem v albu. To, jak se Muse ta velkolepost daří je věc druhá, avšak alespoň pro první dvě písně je to skutečně tak.

“The Dark Side” je dramatická píseň, která mistrovsky zvládá kombinovat elektronickou hudbu s kytarami. Ačkoliv obal alba působí strašně kýčovitě, vlastně není tak špatný, jak se možná na první pohled zdá. Obal by totiž především měl vyjadřovat to, jak album zní a tenhle to, vzhledem ke zvuku písní jako “The Dark Side” vyjadřuje dost přesně.

Nevím, jestli to tak mám pouze já, ale na Muse mě v poslední době nikdy příliš nezajímaly texty. Nejsou špatné, ale nikdy jsem nenašel důvod je nějak zvláště rozebírat, či si je dohledávat. Muse totiž, s tím jak rostli, vždy texty využívali jako rozšíření své velkoleposti. Proto si vybírali vždycky i velkolepé texty o vládních spiknutích a konspiračních teoriích a občas to spojovali s běžným životem. Dopady toho můžeme slyšet na “Propaganda”, která je milostnou písní, ale z nějakého důvodů do toho zatáhne tenhle politický fenomén. Způsob, jakým se tentokrát přesouvají od svůdných milostných textů k politice, je příliš razantní a neohrabaný. Je to až úsměvné a skoro to zní, jakoby Muse chtěli parodovat sami sebe.

Možná, když chtěli Muse změnit svůj hudební styl, mohli se zamyslet i nad změnami postupů při psaní textů. Píseň není nějaký skvost ani po hudební stránce. Na druhou stranu tady je zase i dobrá stránka, když se znovu ukáže, že je zábavné poslouchat, jak bruslí v jejich novém stylu, který se opět pohybuje na hraně elektronické hudby, velkolepého operního rocku, jižanského rocku a tentokrát ve sloce i v R&B, které svými svůdnými tóny stylově připomíná dokonce třeba Prince.

“Pressure” připomíná nějakou rockovou variaci na hudbu, která se používá při společenském tanci. Skoro to zní, jakoby se na “Pressure” dalo tancovat tango. Prudké změny písně jsou každopádně zábavné a od úvodního spojení svůdné elektrické kytary s basovými dechovými nástroji, se dostaneme ke kytarové vyhrávce jako od Jacka Whita a následně k tradičně honosnému, renesančně znějícímu refrénu, kdy Bellamymu přizvukují vokály v elektronické modulaci. Nejlepší moment je však jakmile píseň zeslabí a než se opět píseň převrátí do závěrečného refrénu trochu otravným před refrénem: “Pressure building,” zůstane na chvíli znít jen jižansky znějící kytara.

“Something Human” plní roli odlehčující písně a plní ji skvěle. Po té vlně nových stylů většinu času zabalených do tlusté vrstvy elektroniky je hezké slyšet zatím nejvíce přirozeně znějící píseň postavenou na akustické kytaře, kde se později kromě hammondových varhanů přidají opět i elektronické efekty, ale v o mnohem decentnější míře než minule.

Bonusy lepší než písně na albu?

Po tomhle odfrku dostane možnost více než, kdyby byla umístěna mezi hlučnější songy, vyniknout “Thought Contagion”. Není to ale jenom tímto efektem, že píseň tak dobře zní, protože je to skutečně jedna z nejlepších písní na albu, kdy Muse jakoby koncentrovali svou energii v tom nejvhodnějším směru. “Thought Contagion”, ačkoliv jsou tady opět ty omílané konspiracemi inspirované texty, ostatně bude asi, díky tomu, jak zní, i jakýsi můstek pro starší fanoušky. “Get Up and Fight” je taková roztomile naivní píseň bojovníků s kytarami, skoro jako by to byla píseň 30 Seconds of Mars. Naštěstí, pokud by to byla píseň 30 Seconds to Mars, byla by to jedna z jejich lepších. Píseň je to sice trochu kýčovitá, ale stejně se chce věřit, že byla složena s upřímným základem.

“Blockades” je perfektní píseň, dokonce možná i vůbec nejlepší na Simulation Theory. Jestliže na “Thought Contagion” byla formule úspěchu koncentrovat sílu podstaty Muse, tedy vzít si spíše něco z těch starých Muse. “Blockades” je zároveň i triumf nového stylu Muse, coby nejen představitelů rockové velikosti, ale i filmově znějícího retrofuturismu ve stylu 80. let. Je dobře, že po takhle dramaticky vyhrocené písni se stejně vyhroceným a pro dnešní dobu trefným textem:

„I never sleep or rest
But I’m still running out of time,”

následovala optimisticky znějící, kostelovými gospely inspirovaná předposlední “Dig Down” a mottem: „Dig down and find faith”, která zní jako píseň, která obyčejně se dává do závěrečných titulků filmů, aby zmírnila napětí z poslední scény. Ve třech čtvrtinách přijde zajímavá změna, jinak však píseň bohužel melodicky výrazně ztrácí na obvyklý standard Muse.

Definitivní epilog však přichází až na “The Void”, kdy Muse naposledy rozjedou své elektronické mašiny. Píseň vlastně není z počátku nic až tak skvělého, pak ale přijde poslední minuta a půl a pak hltáte tuhle elektronickou baladu i s navijákem. Jakmile se to přelomí pouze do piána, říkáte si definitivně, že tohle album mělo nějaký smysl. Muse to mají skutečně jako tradičně vymakané a tak přesně na sekundu s úderem 4. minuty poslední písně přijde parádně znějící a pořádně hluboký závěrečný pilovitý elektronický efekt, známý jinak z dubstepu a dalších podžánrů elektronické taneční hudby.

Pokud máte k dispozici deluxe verzi, rozhodně se vyplatí nevypínat, protože album vlastně začíná jako smyčka (nebo kruh, ještě lépe kolo… hmm… symbolika, že…) znovu, ale tentokrát s “Alghorithm” v úpravě “Alternate Reality Version”. Teprve tady dostane píseň tu skutečnou filmovou podobu a tahle bonusová píseň je hned vedle “Blockades” to vůbec nejlepší z alba. Je to legrační, ale jak alternativní verze Alghorithm, tak “The Dark SIde” podle mě zní lépe než původní písně. A dobře zní rozhodně taky verze Pressure v podání pochodové kapely kalifornské univerzity z UCLA, stejně jako akustická verze songu “Propaganda” a “Something Human”. Takže škoda, že Muse podobným způsobem nepředělali celé album a není z toho takový, přechod mezi realitou a alternativní realitou. To by bylo ostatně pro tohle album symbolické ještě více, než buddhistické kolo.

Muse – Simulation Theory

Vydáno: 9.11.2018
Délka: 42:02; Deluxe verze: 1h 19min
Žánry: Elektronický Rock, Alternativní Rock, Synth-Pop, Pop Rock, Crossover
Rozhodně musíte slyšet: 2. The Dark Side, 3. Pressure, 7. Thought Contagion, 9. Blockades; (Deluxe Verze): 12. Algorithm (Alternate Reality Version), 13. The Dark Side” (Alternate Reality version)