Nickelback – Feed the Machine
Když si pustíte Nickelback pozpátku, uslyšíte tajné satanistické vzkazy, když si je pustíte normálně, bude to ještě horší — uslyšíte Nickelback. O Nickelback putuje nejen internetem spousta vtipů. Jedna kanadská policejní stanice dokonce na sociálních sítích vyhlásila, že bude hříšníky trestat místo pokutou poslechem Nickelback. S jejich novým albem Feed the Machine by to však možná nešlo, protože je vlastně fajn.
Nickelback si ve své kariéře vydělali už miliony dolarů, taky se jim ale miliony lidí posmívají. Jejich styl mísící rock, metal i grunge se stal synonymem pro něco, čemu v Americe říkají “butt rock” — tvrdší kytarová hudba pro bělochy nižší střední třídy, nejevící žádné náznaky inovace v průběhu let (teď se bavíme o písních, ne těch mužích, rýpavá pozn.). Kapely spadající do “zadkového rocku” obyčejně skládají písně podle stále stejného a úspěšného vzorce. Nickelback jsou plně přizpůsobeni mezinárodnímu rockovému trhu a tak se už několik let pohybuje v zaběhnutém schématu písní, kdy střídají polohy zlobivého a hodného chlapa. Typičtí fanoušci Nickelback jsou muži 30 – 50, nosící třičko značky Tapout a sluneční brýle značky Oakley, popíjející plechovkový Budweiser, jezdící v postarším pickupu do podprůměrně placených, většinou manuálních povolání. Ženy jsou většinou obarvené blondýny s přelivem mezi třícítkou a čtyřícítkou, které prostě zaujme kapela chlapů, kteří dobře vypadají a ještě umí zazpívat písně od srdce (nebo to alespoň umí věrohodným hereckým výkonem nahrát). Takhle nálepkovat fanoušky je sice povrchní a drzé, není to ale rozhodně nějaké pohrdání lidmi, jen se běžte někdy podívat na nějaký koncert Nickelback v USA a co, že tam nejčastěji uvidíte tyhle typy…
Nickelback jako Pearl Harbor a americký Kabát
Čím ale vlastně Nickelback lákají nejen tyto příznivce, ale i středoškoláky, postarší padesátníky a další? Tak především umí svou hudbu perfektně prodat a pak jsou tady další tři podstatné důvody. Prvním je přehlídka patriarchálního chlapáctví, u kterého je jediným primárním cílem ukázat, kdo je tady ten správný chlap. Je docela lehké si představit, že by Nickelback, pokud by vznikli u nás, nahráli něco jako: “Když se u nás chlapi poperou / tak jenom nožem a nebo sekerou” nebo “Pochodem chod / páry těžkejch bot”. V jejich domovině jsou písně však takovou oslavou novodobých amerických kovbojů, takže jsou jejich písně o vojácích, dělnících ale i barových pijanech. Je to samozřejmě proloženo dávkou hrdého amerického patosu, bez kterého by to nebylo ono. Moc dobře vědí, co chtějí nabídnout a tak jejich písně jsou často jako hudební verze různých amerických filmových blockbusterů. Nickelback jsou jako film Pearl Harbor. Trocha zábavy pro chlapy — stíhačky, pořádná akce, výbuchy, střílení; patriotismus a spasení světa pro vlastence a nesmí chybět samozřejmě ani romantika pro ženy. Stejně jako “náš” Kabát jsou Nickelback ideální kombinací pro spoustu místních (myšleno severoamerických obyvatel). Díky rozšíření americké kultury do světa pak mají Nickelback velký úspěch též v zahraničí. Nickelback taky málokdy vystupují ze svých zaběhnutých hudebních hranic a přitom kdykoliv něco podobného uskuteční, patří to buď k tomu nejhoršímu nebo naopak nejlepšímu, co kdy vytvořili. A tak když se Nickelback kdykoliv dostanou až za hranice své vlastní tvorby, obvykle dostaneme něco, co budí respekt i u zapřísáhlých “hejtrů” a získají si tím spoustu fanoušků, kteří zase tak často hudbu neposlouchají. A tak, když připomínají Metallicu — “The Betrayal – Act III” nebo se pustí do nádherné závěrečné instrumentální skladby “The Betrayal – Act I”, jsou to nejen špičkové momenty nového alba Feed the Machine, ale i přímé pozvánky do jejich klubu fanoušků.
Jedno z nejlepších alb Nickelback, ale mohlo to být ještě lepší…
Nickelback se tenotkrát vykašlali na lezení do zadku současným trendům, album si produkovali sami a svým způsobem můžeme mluvit o částečném návratu ke staršímu stylu, hlavně ale rovněž ke svým nejsilnějším zbraním, které kapela může nabídnout. Kapele se přitom podařilo tyto silné zbraně koncentrovat do jednoho alba jako ne mnohokrát v minulosti. O Feed the Machine se tak dá říct, že patří k jejich nejlepším albům od prvního alba Curb z roku 1996. Nickelback (alespoň se to zdá) konečně zmoudřeli a textově dospěli. Už schválně nevkládají do textů vulgarity, aby naoko vypadali jako drsňáci a jakmile se zmírní tempo (“Song On Fire), není to takový nevkusný kýč, jak se tomu často stávalo v minulých albech, ale jsou to rovnocenné popové písničky pro dospělé, které se alespoň v určitých aspektech můžou srovnávat s tvorbou Sheryl Crow, Goo Goo Dolls, Stinga nebo Crowded House.
Nickelback však podle očekávání nechtěli zklamat fanoušky tíhnoucí k různým hudebním proudům a tak je tady něco pro středoškoláky, kterým se líbí metal, avšak ještě si nenašli pravou metalovou kapelu: “The Betrayal – Act III”; něco pro holky: “Every Time We’re Together”; něco pro patrioty, co chtějí změnit svět k lepšímu: “After the Rain” a něco pro ty, co si chtějí zapařit: “Must Be Nice”, “For The River”. Nickelback zvládli tentokrát mimořádně slušně písně pro první dvě zmíněné skupiny fanoušků, písně pro tu třetí skupinu jsou ale snad ještě tragičtější než jindy. “Must Be Nice” je prostě jen levný rockový klystýr mozku, “For The River” je zajímavá svým textem o prchajícím zločinci, hudebně to ale pochází bohužel z té nejtemnější strany Nickelback. Šíleně nudná, pro Nickelback však bohužel typická rytmická sekce píseň totálně zabetonuje a nedokáže ji vytáhnout už ani slušné kytarové sólo.
Kdyby Nickelback střídali jen metal s popovými baladami, mohl z toho být ještě lepší výsledek, takhle je to bohužel pořád Nickelback, avšak alespoň lepší než málokdy předtím. Ať už titulní píseň, následující píseň s pořádně těžkými riffy — “Coin For The Ferryman” a “The Betrayal – Act III”, jsou nadprůměrné v tvorbě Nickelback hudebně i textově. “Song On Fire”, “Silent Majority” a i vlastně “After The Rain” jsou dobré písničky pro rádia; relaxační, epická, středověce znějící instrumentální “The Betrayal – Act I”, je pak výtečnou závěrečnou třešničkou na dortu. Jenže jsou tu pak ty ostatní písně, které jsou právě tím důvodem, proč se tolik lidí Nickelback (a asi právem) posmívá.
Nickelback – Feed the Machine
Vydáno: 16.6. 2017
Délka: 43:04
Žánr: Alternative Metal, Pop-Rock, Heavy Metal, Post-Grunge
Rozhodně musíte slyšet: 1. Feed The Machine, 2. Coin For The Ferryman, 3. Song On Fire, 11. The Betrayal – Act I
