Radiohead řekli na A Moon Shaped Pool světu, že mají proč být smutní

Na úvod si nemůžu odpustit menší netradiční vložku.
Při psaní recenzí se snažím osvobodit od subjektivních pocitů a předsudků, protože jenom pak lze napsat slušnou recenzi. Proto si neodpustím malý osobní manifest ohledně fanoušků Radiohead. Pokud vás bude tenhle úvod nudit nebo urážet, prosím přeskočte k dalšímu podnadpisu, kde pokračuje recenze již tradičním způsobem. Berte to prosím s nadhledem.

Kult jménem Radiohead

Ačkoliv jsou Radiohead skvělá kapela, někdy se jejich uctívání, především v internetových kruzích, zvrhne v nepěknou podívanou pro toho, kdo si rozhodně nemyslí, že OK Computer je nejlepším albem všech dob. Jejich fanoušci jsou vůbec docela podivínská skupina, která je takovou alternativní verzí proslulých Beliebers. Jen to nejsou holky v ranné pubertě ale spíše dvacetiletí ajťáci. Jsou schopní na Redditu hodiny diskutovat o důležitosti jejich alb, věří že Kid A předpovídalo 11. září a hrdě hlásí do světa věty jako: “Na Radiohead je jediná špatná věc. Ostatní hudba se zdá být oproti Radiohead jako žumpa” nebo moje oblíbená věta z komentářů YouTube:  „Často přemýšlím, kým bych byl, kdybych nepoznal Radiohead. Moje osobnost by byla úplně jiná. Byl bych daleko horším člověkem”. Tyhle věci jsem si nevymyslel a skutečně je můžete nalézt různě na internetu. Osobně jim však nemůžu odpustit právě to, že své modly dostali na 1. místo internetových žebříčků jako ten na: Besteveralbums  nebo Rateyourmusic. Tyto žebříčky jsou jinak naprosto skvělé a i já jsem z nich čerpal při nelehkém sestavování TOP 10 alb roku 2016, jehož součástí je tohle album (odkaz). Jsem si jistý, že jejich fanoušci by měli skvělé odůvodnění, jako třeba že OK Computer znamenalo obrovskou revoluci v hudbě a mělo vliv na celou kulturu atd., ale já řeknu jedno velké NE. Čistě subjektivně si myslím, že jen třeba takoví Pink Floyd natočili minimálně 3 alba lepší než OK Computer nebo Kid A. Beatles by je pak mohli trumfnout skoro v jakémkoliv albu. Objektivně jen pro velké fanoušky Radiohead napíšu: Ne, žádné album Radiohead neznamenalo takovou hudební revoluci, jak si myslíte. Jimi Hendrix, Beatles, Elvis Presley, dokonce i Madonna jsou ti, co změnili hudbu. Ne Radiohead. Nejvtipnější na tom je, že pokud nejste fanoušek Radiohead, je vám tohle všecnp samozřejmé. Teda ještě pokud nejste hudební novinář, protože jak řekl jednou Noel Gallagher z bývalých Oasis: „Pokud by Thom Yorke nasral do žárovky a začal do ní foukat jako do prázdné lahve od piva, jsem si jistý, že by to dostalo v recenzi 9 z 10”.

Menší vernisáž s názvem Kult jménem Radiohead:

Protože nemám rád stereotypy a škatulkování, je jasné že ne všichni fanoušci Radiohead jsou takoví. Není fanoušek jako fanoušek a člověk může mít tuhle kapelu rád i “normálnějším” způsobem. Možná se vám to zdá jen jako prkotina. Ostatně by jste mohli namítat, že všichni fanoušci jakékoliv skupiny si někdy myslí, že jejich kapela je nejlepší na světě. Temná hudba, skvělé aranžmá a depresivní texty plné úzkosti však vedou mnoho lidí k tomu, že téhle kapele propadnou trochu více než je zdrávo. Žijí tak trochu ve skleněné kouli, ve které uctívají Radiohead a žádná jiná hudba pro ně není dost dobrá. Je proto docela těžké mít rád kapelu, jejichž fanoušci jsou někdy tak otravná elitářská sebranka (viz. obrázky).

Omlouvám se za tenhle úvod plný plivání na fanoušky Radiohead, ale poslouží mi skvěle k navázání k následujícím větám…

Pojďme se všichni nejdříve kolektivně očistit od našich předsudků – ať už to jsou vůči Radiohead pozitivní předsudky nebo negativní.

Z mého pohledu Radiohead nejsou nejlepší kapelou, která tady po světě chodila. A Moon Shaped Pool není nejlepší album tohoto roku (jak se to opět uživatelé besteveralbums.com snaží tvrdit). Ale… A teď pozor! A Moon Shaped Pool je brilantní album. Jedno z nejlepších tohoto roku a Radiohead jsou sakra dobrá kapela. Jedna z nejtalentovanějších kapel posledních 30 let. Všimněte si, že píšu “jedna z…” ne “nejlepší”. To ale není vůbec žádná ostuda. A ostatně – kdo jsem já, abych něco tvrdil, že jo…

Věčně ufňukaní Radiohead

Témata písní Radiohead byly vždycky postavené na depresích, úzkostech, existencionalitě, asocialitě a různých jiných problémech lidí přelomu 20. a 21. století. Stačí se jen podívat na názvy jejich nejslavnějších písní: “Paranoid Android”, “Fake Plastic Trees”, “How to Disappear Completely”, “2+2=5” a samozřejmě jejich jediný mainstreamově úspěšný (a tudíž kapelou a tvrdým fanouškovským jádrem nesnášený) počin “Creep” s proslulým refrénem: “I’m a creep, I’m a weirdo”.

Velmi cynicky by se dalo říct, že Thom Yorke má konečně ve svých textech právo na to být smutný. Rok před vydáním alba se rozešel se svou dlouholetou partnerkou Rachel Owen – literární historičkou, fotografkou a malířkou (je i autorkou obalu singlu “Pop Is Dead”). Tahle smutná událost se reflektovala do A Moon Shaped Pool výrazným způsobem. Téma zlomených srdcí lze slyšet v písni “Idenkit”, kde Yorke ve velkolepém refrénu opakuje “broken hearts make it rain”, “Glass Eyes” končí konstantováním “I feel this love to the core”, které při druhém opakování zní spíše jako “I feel this love turn cold”. Poslední velmi křehká “True Love Waits” je postavená na refrénu “Just don’t leave, Don’t leave”. Tento refrén se pak posune do ještě stokrát smutnější dimenze, když se objevila v prosinci zpráva o tom, že Rachel Owen zemřela ve věku 48 let na rakovinu.

A Moon Shaped Pool se tak řadí mezi Bowieho Blackstar a Cohenovo You Want it Darker, které ať už chtěně nebo nechtěně předznamenávají smrt. V případě Radiohead to bylo ale odloučení a smrt blízké osoby, které zde zůstane vtisknuto tragickým, ale velmi intenzivním způsobem – stejně jako v případě alba Skeleton Tree Nicka Cavea.

Sloka, refrén, sloka – tohle samozřejmě nečekejte…

Nemůžeme čekat, že Radiohead, kteří se vždycky cítili jako hudební inovátoři brodící proti proudu tradičních klišé rockových kapel, by začali vydávat nějaké na první poslech líbivé popěvky. Asi jediná píseň, která se jakž takž přibližuje k tradiční struktuře populárních písní je hned úvodní “Burn The Witch”. První vydaný singl je nejvíce přímočarým počinem a pravděpodobně taky nejpodařenějším počinem. Pokud si něco z tohohle alba zapamatujete, pak to budou úvodní napjaté, agresivní smyčce “Burn The Witch”, nádherný pianový motiv druhé “Daydreaming” a onen již zmiňovaný, extrémně tíživý, nečekaně přímočarý a procítěný refrén poslední písně “True Love Waits”. “Burn The Witch” by se dala popsat 3 slovy jako monumentální, surrealistická balada. “Daydreaming” nese Thomem Yorkem již několikrát použité téma odloučení od světa. Ve spojení s klipem je skladba o schování se před světem. O útěku do své vlastní Platónovy jeskyně a o osamělosti. Tohoto téma se dotýká i známá “How to Disappear Completely” z Kid A a nespočet dalších písní Radiohead. Thom Yorke je textařsky v neobyčejné formě. I díky jeho osobním tragédiím jsou texty autentické a uvěřitelné jako málokdy předtím. Pokud texty i tak opěvovaných písní jako “Paranoid Android” zněly příliš vyšinutě a uměle: “The yuppies networking / The panic, the vomit / The panic, the vomit”; v písních A Moon Shaped Pool se toho nesděluje moc, zato je sdělení úderné jako nikdy předtím.

“Dreamers, they never learn…
It’s too late, the damage is done.”

Slyšet přeměnu Yorkova vysokého, ukňouraného hlasu na Greenwoodovo syntezátorové, napjaté švitoření je jako sledovat pád obřího meteoritu na zemský povrch v přímém přenosu. “Daydreaming” je vůbec triumf propojení minimalismu Philipa Glasse, ambientní hudby Briana Ena s písničkářstvím Neila Younga a sdělením poselství R.E.M. Podobně je na tom texturová “Glass Eyes”, která zní jakoby byla nahrána v nějakém studiu pod vodní hladinou.

“Desert Island Disk” je spolu s “Present Tense” nejbarevnějším hudebním počinem alba. Folková kytara se na konci skladby změní v nádech zakouřeného jazzového klubu. “Present Tense” je další emocionálně silnou skladbou, na jejichž studiovou verzi čekají fanoušci od roku 2009. Lze v ní cítit vlivy brazilské samby a bossanovy postavené do temného kontextu. “Present Tense” je pak další emocionálně silnou skladbou, na jejichž studiovou verzi čekají fanoušci už od roku 2009, kdy byla představena živě. Nejvíce si dělají Radiohead legraci z typických postupů písní ve “Ful Stop”, která je jako výbušnina, která se každou chvíli chystá vybuchnout, ale na poslední chvíli jen odezní stejně jako dobré časy (“All the good times”), přes které nechce protagonista písně vidět pravdu (“Truth will mess you up”).

Mimochodem. Pokud si budete pouštět tenhle videoklip, všimněte si, že Yorke prochází 23 dveřmi. Tohle je doopravdová skrytá zpráva!

Yorke a Greenwood = Jin a jang

To co tvoří Radiohead, je spojení textů Thoma Yorka a hudby Jonnyho Greenwooda. No nekecej! Samozřejmě takhle je to v každé kapele. V případě Radiohead je ovšem tohle spojení mimořádně křehké. Nejlépe by se to dalo vyjádřit jako čínský filozofický koncept Jin a jang. Jin je ta temná strana složená z Yorkových textů. Uzlíčků spletených z pochroumaných nervů. Jang je ta světlejší stránka. Greenwoodova hudba je sice smutná. Svým způsobem je ale zároveň taky krásná a relaxující. Dodává celému spojení vyváženost. Na A Moon Shaped Pool je obzvláště čistá a průzračná. Přesně jako led na obalu alba, kterému dodá temnotu York se svými texty.

Radiohead odsunuli své alternativní rockové kořeny zase o kus dál a ještě více se ponořili do svého minimalistického a experimentátorského já. Vše do sebe perfektně zapadá. Je to intenzivní, uvěřitelné, úderné. Texty a hudba spolupracují jako málokdy předtím. Jestliže minulé album The King of Limbs nepůsobilo pevně jako celek, A Moon Shaped Pool je bezchybnou kompletní zpovědí a může se s klidem zařadit k nejlepším albům kapely.

Vydáno: 8. květen 2016
Délka: 52:33
Žánr: Experimentální rock, Alternative Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Burn The Witch, 2. Daydreming, 3. Decks Dark, 6. Glass Eyes, 7. Idenkit, 9. Present Tense, 11. True Love Waits