Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy’s Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu

Annie Clarke, resp. St. Vincent naposledy přišla s albem Masseduction, které vcelku dost rozdělovalo fanoušky. Zatímco těm, kterým pop nevadí, když je proveden zajímavě, její příklon k dance popu vyhovoval a album si nemohli vynachválit, druhá část fanoušků, kteří berou St. Vincent jako kytarovou bohyni experimentů a odvážnou objevitelku nových tónů, to měla výrazně těžší.

Kdyby to bylo čistě na mně, přichystal bych si dlouhou obhajobu Masseduction. Zkráceně ale: album bylo výbornou kombinací něčeho, co zní autenticky a originálně se zvukem, na který jsme všichni zvyklí.

Poslouchalo se to zkrátka mimořádně dobře, a přitom jste u jejího posledního alba nemuseli mít pocit, že vás unavuju a ani jste se nemuseli stydět za to, že posloucháte nějakou trendovou zhovadilost pro děti ze základky, ani že se na vás bude někdo s inteligentně lehce povýšenějších kamarádů dívat blbě, že tohle pustíte na zahradní párty okolo půlnoci do repráků.

Antonoffovy metody přestávají fungovat?

Na novém albu Daddy’s Home zůstala St. Vincent pohromadě s producentem Jackem Antonoffem. Ten v období Covidu hodně přehodnotil svůj přístup. Před tím si přizpůsoboval hudbu Lorde, Taylor Swift i pravě St. Vincent hodně k obrazu svému a některé jejich písně tak zněly spíše jako písně Bleachers. Ostatní pak nakazil svým nasládlým synth-popem s inspiracemi v 80. letech a také v dream popu.

Jakmile však začal Covid, nenakazil Antonoff vůbec nikoho. Ani svou hudbou (omlouvám se za špatný humor týkající se této tragické pandemie, ale snad už jsme v bodu, kdy si z těchto věcí můžeme trochu dělat legraci). Jack Antonoff tentorkát šel spíše cestou, jakou razil s další svou svěřenkyní Lannou Del Rey. Cestou komorní. Ale všechno bylo ještě více minimalistické. Šlo o to zachytit syrový umělecký projev v malém studiu. Bez nějakých větších kudrlinek.

Stihlo se tak navzdory pandemii, vydat i víc alb a přes různé útrapy vzniklé sociálním odloučením tak bylo pro Antonoffa období pandemie velice plodné. Do karet mu hrálo, že mu nahrávací společnosti v těžké světové situaci nejspíše tolik neříkal, že je potřeba čekat na další pomocné producenty a skladatele, kteří jsou u velkého elektronického tanečního alba často potřeba.

Upřímně jsem si myslel, že si z trojice St. Vincent, Lorde, Taylor Swift právě St. Vincent poradí s tímhle přechodem na skromnější formát alba nejlépe. Připadá mi ale nyní s odstupem času zvlášť, že si s tím nakonec asi poradila nejlépe největší popová hvězda z této trojice Taylor Swift.

Někde mezi Norman Fuckin’ Rockwell a Solar Power

Zatímco album Lorde Solar Power skončilo takřka katastrofou v porovnání s tím, jak fenomenální vydala první i druhé album Taylor Swift, St. Vincent se za Daddy’s Home určitě stydět nemusí. Zároveň ale dodám, že se jedná o mírné zklamání.

Že bych byl z jejího nového alba nějak zvlášť nadšen, to se vážně říct nedá. Říkal jsem si, že to už si raději poslechnu dobré popové album, než tohle béžové, jednotvárně znějící album s trochu bizarně laděným retro zvukem. Někdy u něj dokonce přemýšlíte, co ještě byl záměr a co už jen čirá umělecká povýšenost ve stylu „já jsem tady umělec, tak mě všichni poslouchejte“.

Mám ale dojem, že v samotném způsob nahrávání alba ani takovým problémem nebude. I když tedy tvoří část problému. Vždycky jsem byl velkým zastáncem autentického zachycení s tradičními nástroji bez programování v “post-produkci” a byl jsem velkým fanouškem Steva Albiniho, který je známý svou studiovou a analogovou metodou nahrávání alb. Pokud ale existuje nějaký argument proto, proč filozofie toho, že všechnu práci je potřeba odmakat již ve studiu, pak jí poskytují alba Melodrama, resp. Solar Power. Na tom se shodnou víceméně všichni, včetně těch největších fanoušků Lorde. Na rozdíl od mnohých však mám ten dojem, že dobrým argumentem pro post-produkci je i Masseduction, resp. Daddy’s Home.

První song má paradoxně jako snad jediný na albu elektronické prvky. Možná to je záměr a má sloužit jako jakýsi plynulý přechod z Masseduction do Daddy’s Home. Kromě syntezátoru na “Pay Your Wain In Pain” ostatně slyšíme i skoro celý sbor sténání a vzdechů, což společně s textem navazuje na sexuální tématiku alba minulého. Song laděný po stránce hudby i obscénního textu i hudby hodně připomínající styl Prince s řádky jako:

“You put your finger on it
and the stove is just getting hotter,”

(“Položil jsi na to svůj prst a kamna se čím dál více rozpalovala.”)

rozjede St. Vincent album v trochu zvláštním, zvukově na konci skoro až bizarním stylu.

Jakoby St. Vincent říkala “všichni jsme (někdy) prostitutky”.

Je to ale St. Vincent a tohle všechno se k ní tak nějak hodí. Vypráví píseň z pohledu lehké děvy, která mluví v sexuálních narážkách, ale přitom vlastně zároveň popisuje i úplně obyčejné věci z života. Všichni někdy děláme věci, které dělat nechceme, ale dělám je stejně, abychom uspokojili druhé a dostali za to zaplaceno. Jakoby St. Vincent říkala “všichni jsme (někdy) prostitutky”:

“You got to pay your way in pain
You got to pray your way in shame”

První song tak zdobí ne tak uchvacující hudba, ale tradičně skvělé textařství St. Vincent.

Následující druhá “Down and Out Downtown” je velice dobrá píseň, ale bohužel zde není něco v pořádku. Produkce obsahuje všechny ty správné nástroje a velice detailní hlasový záznam St. Vincent k tomu, aby byl požitek ze skladby dokonalý, ale mix je nějak příliš  “zdechlý” a zbytečně odtažitý. I když máte sebelepší sluchátka, pořád to zní jako byste to poslouchali z nějakého čínského rádia. Tohle podle mě Antonoff nezvládl dobře a bohužel to není jediný moment, kdy mám o jeho intervenci na albu pochyby. Chápu snahu o navození retro atmosféry, která patří ke konceptu alba, ale nemyslím si, že to byla směrem k posluchači úplně dobrá volba.

St. Vincent v plné transformaci do dámské verzi Prince

Psychedelický rock “Daddy’s Home” míchá bluesové i jazzové prvky a přesvědčuje o obrovském přehledu St. Vincent v hudební scéně různých žánrů.

Jestliže jsem si zde tentokrát stěžoval na Antonoffovu produkci, Bohužel musím říct, že někdy mám pochyby i o St. Vincent. “Live In the Dream” je totiž písní, jak se říká, při mém svatém názoru, song pod úrovní St. Vincent. Zní to totiž jako nějaká improvizace na Pink Floyd. Radši bych popravdě uvítal, kdyby si St. Vincent vybrala nějaký song z The Wall nebo ještě lépe z Dark Side of the Moon (songy z druhého jmenovaného by se k ní hodily asi ještě lépe) a nahrála už rovnou cover namísto tohohle, navíc ještě nudného chození okolo horkého “Us and Them”, na kterém je jako jediná zajímavá věc právě ta podobnost s Pink Floyd. Kdybyste si nebyli jistí, tak v následující “The Melting of the Sun” slyšíte i odkaz na Pink Floyd:

“Hello on a dark side of the Moon”

Nemám vůbec nic proti přepracování již existující písničky, ale byl bych pro nějaký nápaditější přístup. Myslím, že cílovka St. Vincent má Pink Floyd naposlouchané tolikrát, že je to takový dost levný pokus o to získat si srdce posluchače.

“The Melting of the Sun” ale obsahuje těchto odkazů hodně. Slyšíme zde zmíněné “Polly” od Nirvany nebo americkou bluesovou klasiku “Hello Mississippi Good Goddamn” — která z úst St. Vincent, kterou Anotonoff proměnil na pár vteřin ve vokální skupinu — to ať jej jenom nehaníme — zní doopravdy rozkošně. “The Melting Sun” je vůbec vcelku povedená písnička a místy až dojemné vyznávání lásky St. Vincent k hudbě jako takové. Obsahuje pro St. Vincent typický před refrén, který je ale spíše breakdownem, jenž přejde v refrén. St. Vincent využívá tuhle překvapivou změnu kompozice často a je v tom velice dobrá.

Bohužel to na tomto albu není naposled, co se rozhodla St. Vincent pro roli hudebního loupežníka. Alespoň, že tentokrát svou až příliš velkou inspiraci uznala i ve výčtu skladatelů.

Po této písni ale rovněž zůstává v uších “pasluch”. Původně jsem si myslel, že je to ve skutečnosti cover. Ale on ne. Je to další jakási variace na song. Bohužel opět song otřelý a všem posluchačům St. Vincent, kteří v hudbě mají rozhled, asi velice známý.

Obě části “Humming” i “The Laughing Man” jsou zde jako nenápadné. Z druhé jmenované je pak nakonec ale vcelku solidní song. Na konci se píseň rozvine v něco velice hezkého, musíte tomu dát ale několik šancí. Song obsahuje též jeden z nejlepších textů alba o …

“Down” můże časem patřit k nejlepším písním St. Vincent vůbec. Je to druhá píseň vedle otevírací “Pay Your Vain in Pain”, která zčásti elektronickými prvky navazuje na minulé Masseduction. Kombinuje je ale navíc i s retro zvukem alba tohoto. Máme snad všechno to, v čem St. Vincent viniká. Mimořádný talent na melodie, pěvecky náročný, ale perfektně zvládnutý táhlý refrén, kytarové party, trocha nevšedního a experimentů.

Píseň taky zní dost jako něco jiného — jako dámská verze Prince, ale v tomto případě se nejedná o přímou linku s konkrétním songem. Podobnost vás tedy spíše potěší.

Následující song “Somebody Told Me” patří taky mezi ozdoby alba. Soulem a klasickým popem přelomu 40. a 50. let inspirovaný song zanechává doopravdy kouzelnou atmosférou.

“…At the Holiday” mi trochu připomíná můj oblíbený moment minulého alba Masseduction “Slow Disco” a je to asi soudě čistě jen podle mého srdce, nejoblíbenější kousek Daddy’s Home. Je to stejná optimistická balada, což je sice, oxymorón, ale dává to smysl, jakmile si tyhle dvě skladby poslechnete.

Tyhle momenty ukazují, jak moc je St. Vincent textařsky, skladatelsky i hlasově talentovaná osoba a to při tom nemusí ani moc využívat svou hlavní doménu, kterou je kytara a jenom si brnká akordy, zatímco hlavní slovo mají trubky a Van Morrissonovský kousek basy dokonale spolupracující s velice detailními backbeatovými bicími.

Škoda jen, že si tohle nenechala St. Vincent na úplný konec. Lepší konec by album nemohlo mít. “Candy Darling” je totiž songy který je v pohodě, ale vedle písně předchozí vypadá jako prcek.

St. Vincent – Daddy’s Home

Vydáno: 14. 5. 2021
Délka: 43:09
Žánry: Soft-Rock, Psychedelický rock, Soul-rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Pay Your Way in Pain, 5. The Melting of the Sun, 8. Down, 10. Somebody Like Me, 12. …At the Holiday Party