RECENZE | Novinky: Merritt z The Magnetic Fields vybral na Selection from 50 Song Memoir 16 písní o osudových letech svého života

The Magnetic Fields nahráli unikátní projekt, kdy ústřední postava kapely Stephin Merritt, nahrála píseň pro každý rok svého života. Výběr těch nejúspěšnějších vychází na Selection from 50 Song Memoir.

Padesátiny se dají oslavit různým způsobem. Když máte za sebou už polovinu života, není vyjímkou to oslavit nějakým šíleným způsobem, jakým je např. skok z padáku. Úspornější (ale také z části adrenalinové) je klasické překvapení se striptérkou. Tou největší klasikou je ale jednoduše sezvat rodinu a několik svých přátel a pořádně se zřídit. Stephin Merritt vystupující pod názvem kapely The Magnetic Fields však padesátiny oslavil originálnějším způsobem. Pro každý rok svého života složil jednu píseň a vzniklo z toho album 50 Song Memoir. Ty nejúspěšnější se pak dostaly do výběru Selection from 50 Song Memoir.

Je nutné poznamenat, že Stephin Merritt není v oblasti tvorby těchhle makroalb nováček. Na konci devadesátých let vydal s The Magnetic Fields album 69 Love Songs. V tradici koncepčních alb pokračoval na Distortion (2008) a Realism (2009). Na Love at the Bottom of the Sea (2012) si naopak konečně vyzkoušel jaké je to pracovat na nekoncepčním albu. Možná i proto, že album patří asi k tomu nejslabšímu, co The Magnetic Fields vydali, Merritt se vrací ke koncepčnímu albu a to hned po vzoru nejtvrdšího kalibru – již předem zmiňovaného obřího alba 69 Love Songs.

V plné verzi alba se objevují písně seřazeny chronologicky podle let, pro výběr Selection from 50 Song Memoir to platí taktéž. Je zajímavé pozorovat, že ačkoliv se nikde na albu nenajdou víc než 2 písně inspirované léty po sobě jdoucími, je z výběru slyšet, odkud múzu čerpal nejvíce. Logicky to byly pubertální léta. Z těch tady máme povedenou píseň “‘83: Fox and I” o Merritově pubertálním idolu, kterým byl anglický zpěvák a klávesista John Foxx.

“Jsem nejméně autobiografická osobnost, kterou potkáte. Nebudu potomhle pravděpodobně psát žádné další pravdivé písně tak jako předtím, ale bylo zajímavé na tomhle pracovat.”

– Merrit o albu

Stephin Merritt po svých bohatých zkušenostech z koncepčních alb ví velmi dobře, jak servírovat tempo. Tíživé skladby nahrazují lehké rýmovačky a legrácky jako “‘93: Me and Fred and Dave and Ted”, rychlejší syntezátorové kladby zase v pravý čas nahrazují skoro až vánočně znějící písně jako “‘01: Have You Seen It in the Snow”.

Hluboký hlas a výrazný styl zpěvu Stephina Merritta by se dal nejlépe přirovnat ke spojení Nicka Cava s Jarvisem Cockerem z Pulp zpívajícím Depeche Mode s texty Jense Lekmana (recenze posledního jmenovaného tady). Stephin Merritt svým hlasem písně pevně kontroluje. Zpívá do hudby vedené syntezátory a zvukovými ruchy. The Magnetic Fields zní z části dost nostalgicky. I když je v dnešní hudbě poměrně těžké rozeznat, kdy se jedná o retro a kdy o současnost, zdá se být jasné, že se Merrittova parta hlasí stále spíše k elektro hudbě 80. a 90. let. Očividné je to třeba v písni “‘81: How to Play Synthesizer”.

Poslech alba není úplně jednoduchý. Albu musíte dát pár přehrání, aby ve vás začalo růst. Je těžké napsat 50 písní, potom z nich vybrat 16 a čekat že to bude hned fungovat. Díry mezi letopočty na začátcích názvů písní se projeví. Poslouchat všech 50 písní a ještě minimálně desetkrát opakovaně, aby se těžko stravitelné písně uchytily v paměti, je výkon hudebního fanatika. Poslouchat těch 16, stejně špatně stravitelných písní, je pak nekompletní zážitek.

Album zažilo živou premiéru v Massachusetts, kde bylo všech 50 písní zahráno. Teprve až když člověk vidí (alespoň ze záznamu) všechny ty různé nástroje použité na vznik tohohle alba,všechny ty talentované hudebníky, kteří se na tomhle albu podíleli; pak teprve dokáže docenit kvalitu tohohle alba. Pro fanoušky Stephina Merritta je jistě album 50 Song Memoir něco jako hodně předčasný (nebo hodně pozdní?) dárek k Vánocům. Pro běžného posluchače, který o tohle album náhodou zavadí na internetu, je to spíše hledání skob v pořádně kluzké skále.

Album jakoby posluchače zkoušelo a ptalo se ho: “Dokážeš mě ocenit?”

Přitom velké momenty se najdou, jen jsou schovány hodně hluboko pod slupkou. Třeba “’01: Have You Seen It In The Snow?” je óda na New York. Matka Stephina se svého syna ptá: “Jak v tomhle příšerném, obřím šedivém městě můžeš bydlet?” Merritt ji na to odpovídá: “Viděla jsi ho, když napadne sníh?” Tahle konverzace se přitom vedla těsně před tím, než to Al-Káida vpálila do Světového obchodního centra.

Album svého posluchače rozhodně nepodceňuje, možná ho někdy ale přeceňuje. Pokud Stephina Merritta neznáte už delší dobu, jeho velmi osobní písně nemusí být pro vás to pravé ořechové. Ve srovnání s  texty švédského písničkáře Jense Lekmana, jsou Merrittovy příběhy samy o sobě emočně suché. Když se o některých písních dozví informace z rozhovorů, příběhy dostanou větší rozměr. Nechce toho ale Stephin Merritt po nás příliš? Při většině písní má člověk problém vzbudit v sobě nějaké výrazné emaptie či emoce i když se snaží.

V porovnání s roztomilými a dojemnými příběhy Jense Lekmana na albu Life Will See You Now je po textařské stránce Selection from 50 Song Memoir seskokem dolů.

The Magnetic Fields – Selection from 50 Song Memoir

Vydáno: 10. březen 2017
Délka: 47 min.
Žánr: Indie Pop, Indie Electronic, Alternative/Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet:  1. ’68: A Cat Called Dionysus, 5. ’83: Foxx and I, 9. ’92: Wird Diseases, 11. ’01: Have You Seen It in the Snow