Recenze | Novinky: The Vaccines se povedlo na Combat Sports najít podstatu sebe samotných

S jarním vánkem svěžího kytarového rock’n’rollu nahraného klasickým způsobem za minimálního využívání počítačů a dodatečných úprav, přicházejí londýnští The Vaccines. Na jejich novém albu Combat Sports museli po odchodu bubeníka znovu najít sami sebe a vrátit se k samotné podstatě jejich kapely, která definovala jejich úspěšný debut What Did You Expect From The Vaccines.

Londýnské rockery The Vaccines vždycky zdobil obrovský zápal a nadšení pro hudbu. Když se chystali po třech letech nahrávat nové album Combat Sports, Justin Hayward-Young, Freddie Cowan, Árni Árnason, Timothy Lanham a Yoann Intonti šli do studia s tím, aby do alba napumpovali co nejvíce těchto vlastností, které občas v dnešní alternativní/nezávislé hudbě i přes muzikantské i skladatelské umění muzikantů chybí.

Odpočinek od dekadentních alb, politiky a elektroniky současného nezávislého rocku

Na s citem produkovaném Combat Sports se skvěle zachytil jejich živý zvuk. Pouhých 33 minut pop rocku The Vaccines nechce hlavně nudit a to se mu daří skvěle. Combat Sports zní velice přirozeně a po spoustě studiově těžce upravovaných a elektronikou přeplácaných albech, je skvělé zase slyšet rock’n’roll nahraný jako za starých časů. Kapela je na novém albu prostě sama sebou a zakázala si připouštět, že by si mohla hrát na něco jiného, než ve skutečnosti doopravdy je.

Nebylo to přitom pro ní jednoduché. Stalo se totiž poprvé, že kapelu někdo opustil. Mohli bychom se přít o to, jaké role v kapele jsou nejdůležitější, odchod bubeníka Peta Robertsona by se ale dal zařadit hned do druhé kategorie vážnosti odchodů hned po potenciálním odchodu frontmana. Právě ale i proto se snažili Vaccines vrátit ve své skutečné podobě. Takoví jací jsou ve svém jádru.

Combat Sports je tak taky z části návratem k velmi úspěšnému debutovému albu s vtipným názvem What Did You Expect From The Vaccines? (2011), po kterém začali mnozí žurnalisté doslova šílet nadšením a nazývat Vaccines zachránci rock and rollu. O tom ale nové album není. The Vaccines spíše než celému světu dokazují kdo jsou sami sobě. Jejich cílem ani nebylo vytvořit největší britské rock and rollové album od dob (What’s the Story) Morning Glory? od Oasis.

Je to ale skvělé, protože The Vaccines díky sebepoznání, které prodělali, zní velice svěže a geniálně se hodí k těmto počasím prvním jarním dnům, které Evropa zažívá. Combat Sports je pohodářské a lehké album, které se snadno poslouchá. Jakoby přišlo po těch stovkách politických a dekadentních alb z posledního roku právě v ten správný čas, když si všichni zase potřebujeme trochu povyrazit a být optimističtí s nadhledem v britském stylu.

Holky a hlavně všudypřítomný nadhled

Ke skvělému výsledku The Vaccines pomohl výrazným způsobem producent Ross Orton (Arctic Monkeys, M.I.A., The Fall…), který kapele — asi protože si uvědomuje, jak je v kytarovém albu snadné sklouznout k neoriginalitě — přísně zakázal znít podobně jako jiné kapely. “Pokud budete na někoho odkazovat, odkazujte sami na sebe,” řekl prý doslova klukům ve studiu, když jim zakázal pouštět ve studiu hudbu jiných kapel.

A skutečně se zdá, že se jim to docela povedlo. Ačkoliv se totiž The Vaccines budou těžko zbavovat hodně typického britského zvuku, se kterým připomínají další ostrovní novodobé rockové kapely jako The Libertines a o něco starší britpop typu Pulp a Blur, Combat Sports se zdá být dobrou odpovědí na to, pokud někdo tvrdí, že originální alba za využití rockových nástrojů už se nedají nahrát, protože vše již bylo vytvořeno.

The Vaccines to mají všechno v malíku. Dokážou nahrát i takové album, které může znít zároveň strašně přístupně a lehce a taky většinu času nestrávit kopírováním otřelých rockových postupů. Dokážou hrát primitivní rock’n’roll, ale přitom znít pořád inteligentně.

Začne se s obrovským nadhledem a vtipem popěvkem: “They should put it on a T-shirt” (“Měli by to natisknout na tričko”), zatímco si to radostně vyhrávají kytary i bicí. Jakmile sólová kytara vstoupí se svým hodně zakulaceným a zkresleným zvukem, dodá to písni tu správnou šťávu. Změnu nálady nemůžeme čekat ani na další písni. “I Can’t Quit” se bude jistě vyjímat na letních festivalech, protože je to opět velice nadnesená píseň s dávkou energie, která obsahuje drsňácké kytary, hrající pozitivní posloupnosti akordů.

Frontman a textař Hayward-Young chce málokdy posluchači předávat nějaká svět měnící moudra nebo umělecké projevy a zůstává raději hezky při zemi. Proč by taky dělal něco, co mu nejde tak dobře?

Na “Your Love Is My Favourite Band” dostane v úvodu na chvíli prostor syntezátor. Jakoby mu Vaccines řekli: Mockrát tě ke slovu nepustíme, ale teď nám tedy předveď co umíš. A svou příležitost si skutečně syntezátor zasloužil, protože zase trochu oživil album. Ve sloce se pak vyjímá jemně zkreslená baskytara, která zní parádně. Tohle by si měli poslechnout ti, kteří říkají, že je to nudný nástroj! Melodický refrén je pak důvod k tomu, proč mít rád anglické kapely. Jakoby se dětem v Anglie povinně pouštěli Beatles už od embryonálního stádia.

Justin Hayward-Young mi připadá jako bravurní textař. Umí texty hodně pobavit, ale i inspirovat k přístupu k mezilidským vztahům. Posluchači chce málokdy předávat nějaká svět měnící moudra nebo umělecké projevy a zůstává raději hezky při zemi. Proč by taky dělal něco, co mu nejde tak dobře?

Na albu má vlastně takové dvě hlavní polohy. Buď vyloženě vtipkuje: “How many lightbulbs does it take to change the mood? / If that’s how many did, I think I’m screwed” (pozn.: tohle nemá cenu překládat, protože je potřeba trochu znát angličtinu a víceznačnost slova “screwed”) a nebo píše texty o holkách, když v refrénu hodně připomínajícím Pulp na písni “Maybe (Luck of the Draw)” zpívají: “Maybe I want to spend my life with you / I wanna feel like other people do, with you,” (“Možná bych s tebou chtěl strávit celý život / Chtěl bych se cítit tak, jak se s tebou cítí ostatní”).

Často to ale i Young spojí dohromady jako na “Surfing in the Sky”: “No, I can’t walk on water / And if you’ve ever wondered why / Let me take you surfing in the sky” nebo samozřejmě ve třetí “Your Love Is My Favourite Band”, kdy Young přirovnává sex k pouštění rádia, kde hraje jeho oblíbená kapela.

“Maybe (Luck of the Draw)” a “Young American” tvoří trochu nevděčnou roli otloukánků, kteří musí trochu zklidnit tempo kapely z úvodu. Určitě to nejsou slabé písně, po úvodní rock’n’rollové smršti ale přece jen lze poznat, že Vaccines nedokážou tentokrát být tolik zajímaví i v pomalejším tempu.

Na “Nightclub” The Vaccines trochu přitvrdí. Píseň trochu poruší to pravidlo o odkazování, protože jednak Vaccines dost připomínají Kasabian a jednak je úvodní riff hodně podobný “One Way Or Another” od Blondie. Píseň se do dosavadního průběhu alba sice příliš nehodí, uspokojí ale spolehlivě ty, kteří chtějí slyšet něco agresivnějšího. Refrén: “It makes my head feel like a nightclub,” má rozhodně něco do sebe.

Poté hned následuje další skvělá píseň “Out On the Street”. Z kategorie “na první poslech” asi vůbec největší pecka alba. Píseň jakoby byla definicí The Vaccines. Radostná muzikantská práce, pohodářská a optimistická nátura, skvělé vokály Haywarda-Younga jako od pravé rockové hvězdy a samozřejmě ta neustále zmiňovaná energie.

V refrénu následující “Take it Easy” své vokály ukážou i ostatní členy kapely, když vycházejí z dávné historie populární hudby doo-woopu 50. a 60. let. Poslední dvě písně patří do té slabší kategorie písní z alba, zakončí ho ale stejně s grácií a elánem, který z alba vyzařuje po celou dobu 33 minut.

The Vaccines – Combat Sports

Vydáno: 30. 3. 2018
Délka: 32:55
Žánry: Indie Rock, Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Put It on a T-Shirt, 2. I Can’t Quit, 3. Your Love Is My Favourite Band, 4. Surfing in the Sky, 7. Nightclub, 8. Out on the Street

[REVIEWPRESS_RICH_SNIPPET]
[tcpaccordion id=”2193″]