Tomáš Klus, Carrie Underwood, David Guetta, Olympic, Low a mnoho dalších ve velkém přehledu zářijových desek

V tomhle velkém přehledu alb, které vyšly v druhé třetině září najdete Tomáše Kluse, který ani tentokrát nepustil roli svého nenapravitelného dobrodruha a vydává se bezhlavě různorodými (nejen) hudebními cestami, konečně autentickou hvězdu amerického moderního country Carrie Underwood, dva dost rozdílné disky sedmého alba Davida Guetty, nečekaně odvážné Olympic, jako vždycky unikátní hlučně-něžný slowcore od Low, vcelku povedený pokus Good Charlotte o update zvuku, nevydané písně Paula Simona, Willieho Nelsona, jak zpívá písně svého zesnulého kamaráda Franka Sinatry, klidnou rockovou pohlednici Ivana Krále, komplexní a přesné Aphex Twin, něžný pozůstatek z minulého alba First Aid Kit, meditačně-folkového Paula Wellera, stále více a více vyspělé Thrice, elegantní a neodolatelnou jazzovou dvojici Tonyho Bennetta & Diany Krall,  nekompromisní a zábavnou jízdu Clutch, a naději českého moderního popu Nelly.

Klusovo ambiciozní Spolu je zlepšením oproti minulým albům, jeho osobní bílé album to ale být nemůže

Tomáš Klus – Spolu

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Písničkář, Pop, Pop Folk, Folk
Hodnocení: 3,0/5,0

Tomáš Klus, nenapravitelný životní optimista, dobrodruh, vrchní český sluníčkář (nemyšleno nijak špatně); člověk, který sebral na jeden rok Zlatého slavíka Karlu Gottovi hlavně díky písni, která se stala symbolem protestu proti tradičním demokratickým stranám, aby se stal o pár let později Tomáš Klus symbolem protestu proti „netradičním“ stranám; věčný snílek, šiřitel míru, lásky a dobré nálady, třinecký rodák, čerstvý otec… Co ještě o něm vlastně říct?

Podle jeho osobnosti lze snadno přijít na to, že Tomáš Klus nesnáší, když se život nežije naplno. Je mu jedno, že se občas pustí do slepých ulic, prostě chce jít za každou cenu dále. Něco udělat, vzbudit ohlas, možná se i malým písmem zapsat do dějin. Když přijde na to, že ta cesta nikam nevede, prostě se vrátí zpět a pokračuje po jiné a lepší cestě. Vlastně musím říct, že mám respekt ke každému, kdo se snaží žít život podobným způsobem.

Jeho huránský přístup k životu, kterým malinko připomíná strýce Pepina s Postřižin, se však promítá i do hudby, a ta díky tomu není — ať už v rámci diskografie, či dokonce přímo v jednotlivých albech — úplně konzistentní. Tomáš Klus má za sebou ve své tvorbě už mnoho přešlapů a mnoho si jich přivodil v nedávné době. Po trojici slibných alba, se kterými prorazil: Cesta do záhu(d)by (2008), Hlavní uzávěr splínu (2009) a Racek (2011) přišla tvůrčí krize Proměnamě (2014) a nepovedený experiment Anat život není (2015).

Otázkou tedy bylo, zda se Tomáš Klus po přemoudřelé minulé desce vrátil trochu nohama na zem a zda dokáže navázat na silnou trojici dřívějších alb.

Celá produkce alba je vůbec divná.

Z čistě skladatelského a textařského hlediska je skutečně Spolu zlepšením. Můžeme slyšet píseň, která má již nyní status hitu — “Tichá voda”, která začíná prosluněnou slokou s akustickou kytarou a v refrénu jakoby se písně zatáhla, lehce potemněla a slyšíme v husté ozvěně elektrickou kytaru. Pak nastane další zlom v mezihře, kdy píseň vrcholí svou dramatičnost. Kytary znějí parádně, stejně jako cello v mezihře, horší už je to s vokály, které jsou utopeny v nějaké divné ozvěně, díky čemuž zní, jakoby byly nahrávány ne ve studiu, ale u akvária v mořském světě.

Celá produkce alba je vůbec divná. Ne, že by snad Jiří Kučerovský, Jan Lstibůrek a Petr Škoda byli špatní muzikanti, mix alba je ale naprosto příšerný a neúměrný tomu, že je Spolu jedno z nejočekávanějších alb tohoto roku na naší scéně. Některé nástroje jsou nesmyslně hlasité, perou se s akustickou kytarou, a vokály jsou často oproti hlasité hudbě příliš slabé.

Divná produkce také zabíjí některé potencionálně dobré písně a například “Mořeplavci” není jako taková vůbec špatná, po produkční stránce je to ale taková neuvěřitelná prasárna, že se k tomu raději ani nemá cenu vyjadřovat. Pokud by šel nějak zhudebnit akutní průjem, experimentální disko na konci “Mořeplavci” by určitě znělo přesně takto. Rockový Klus “Víla” je velice zajímavý nápad, ty hlukové stěny, které se valí přes sebe jsou ale přehnané a nejsou na místě. Chudák dynamika. Jestli si tohle album poslechne nějaký takový ten tatík-hudební fanda, jehož smyslem života je boj proti loudness war, asi se chudák půjde oběsit.

A pak teprve přijde píseň “Karavan”. Na co proboha tohle album bylo vůbec nahráváno? A nebo prostě Klus s kapelou zapojili do sebe před mikrofon všechny krabičky, které zrovna našli ve studiu a čekali, co z toho vyleze? Proč to proboha udělali? Zní to lépe? Těžko. Zní to chytře a experimentálně? V žádném případě. Spíše naprosto fušersky.

Singl a další píseň, která má už teď status hitu “A pak” s Klusovou manželkou Tamarou, je povedená píseň s chytlavou melodií, kde Klus vtipně zakomponoval přímo v klíčové části refrénu spojení “koně klus”. Tady produkce naštěstí nezaúřadovala a všichni za mixážním pultem zůstali při zemi. “Dobrodružce” a hlavně “Masám” nejsou moc povedené písně, naštěstí ale slouží jen jako předvoj k asi vůbec nejsilnějšímu kousku alba — písni “Haruki”. Ta baví svým rázným a odhodlaným nástupem a melodií sloky. Taky tím, že konečně předvádí produkci na adekvátní úrovni, i perfektním vtipným textem pro všechny knihomoly s částmi jako:

Pratchett jsem Perly a Goldmunda s Narcisem,
venku zuřil liják, já zjistil, jaký jsem

Basa s bicími slouží jako správný opěrný bod, akustická kytara s elektrickou si jedou na vedlejší koleji to své a dotvářejí atmosféru. Hlasitost vokálů je tak akorát, a tak kdykoliv nás už přejde chuť z Klusovy intelektuální knižní orgie, můžeme se zaposlouchat do sice nikterak zvlášť originální, ale přesně zahrané hudební linky, která budí hořkosladké pocity.

Zábavné je taky slyšet Kluse v metalovém crossoveru “Hlasymse”, stejně tak je skvělá živá verze folk rockové písně “Flusnu” s Janem Jelenem.

V rámci diskografie Tomáše Kluse dává projekt Spolu smysl, pokud o něm uvažujeme jen v nákresech. Díky realizaci je ale album — a zvláště když se pak na něj díváme jako na samostatnou entitu –, dosti chabý, koncepci postrádající a amatérsky produkovaný pokus o vytvoření mega alba, které by mělo být pro Kluse to, co bylo pro Beatles bílé album, pro Rolling Stones Exile on Main St., pro Led Zeppelin Physical Graffiti a pro Kanyeho Westa Life od Pablo. Za to zlepšení oproti minulých dvou alb sice extrémně slabých, ale přece 3,0.

Carrie Underwood konečně začala projevovat skutečné emoce a na Cry Pretty jí občas poprvé skutečně věříte, co zpívá

Carrie Underwood – Cry Pretty

Vydavatelství: Capitol
Žánry: Moderní Country, Pop, Country
Hodnocení: 3,5/5,0

Máme tady vlastně opačný problém k Tomáši Klusovi. Carrie Underwood má za sebou skvělé producenty Davida Garciu (Bebe Rexha, Florida Georgia Line…) a Jima Jonsina (B.o.B, Finatik N Zac, Pitbull), kteří za sebou už mají produkci mnoha úspěšných na americkém i světovém trhu úspěšných písní. Opatrná produkce nešlápne ani jednou vedle, na druhou stranu tomu chybí i trocha nějaké bezprostřednosti a ještě větší autenticita projevu samotné zpěvačky, která by zajistila, to aby nebyla Carrie Underwood vnímána jen jako holka z plakátu, která je pouze strojem na peníze.

“Cry Pretty” tak vlastně není jen úvodem a názvem alba, ale i mottem celého alba, na kterém se snaží Carrie Underwood vypustit vše, co v sobě dlouhou dobu dusila a tajila před světem.

Carrie Underwood však udělala oproti minulým albům velký krok kupředu. Pořád to není dost, ale zlepšení je viditelné a to se cení. V úvodni písni “Cry Pretty” se dokonce Carrie Underwood za to přímo omlouvá a přiznává, že byla možná až trochu moc umělou královnou soudobého country:

„Not usually the kind to show my heart to the world,”

přiznává. Následující desítky minut se pak snaží otevřít svou skutečnou osobnost a předat posluchačům emocionální koupel. “Cry Pretty” tak vlastně není jen úvodem a názvem alba, ale i mottem celého alba, na kterém se snaží Carrie Underwood vypustit vše, co v sobě dlouhou dobu dusila a tajila před světem. Hlavní ale je, že je to uvěřitelné tak, jako žádné jiné album.

Cry Pretty je i díky tomu dramatické a neskromně velkolepé album, které připomíná popcornové filmové trháky. “The Champion” s povedeným zakomponováním rappera Ludacrise tvoří pomyslné titulky, není to však vrchol alba, který přijde dávno předtím na dvojici třetí a čtvrté písně “Low” a “Backsliding”. První píseň je vysoce procítěný pop s prvky jižanského rocku, druhá píseň je perfektní romantické moderní R&B s ještě větší emocionální stopou.

I přestože je v písních jako “The Bullet”, “Love Wins” nebo “Drinking Alone” strašně mnoho amerického kýče, od Carrie Underwood přece jen nečekáte nějaké kdovíjak originální věci a experimentování, ať už povedené, či nikoliv,  by v jejím případě znamenalo v každém případě snad i určitý handicap. Cry Pretty tak splňuje základní požadavek, který na album máte, když si ho pouštíte: abyste od něj dostali, co očekáváte. Carrie Underwood navíc překvapí svou upřímností a snahou otevřít se. Takže vlastně dostanete dokonce i něco navíc.

Sedmé album Davida Guetty obsahuje plno různě kvalitního instantního popu a zajímavou klubovou hudbu na bonusovém disku

David Guetta – 7

Vydavatelství: Atlantic / Parlophone
Žánr: Club/Dance, Dance Pop, Pop, Elektronická hudba, Rap
Hodnocení: 3,0/5,0

Francouzský DJ potvrdil své kvality a na sedmém albu přináší 15 písní pohodového, přímočarého, sebevědomého moderního popu. O vokály se na albu postaraly hvězdná, především dámská jména jako Sia, Bebe Rexha, Nicki Minaj, Jess Glynne, i méně známá, ale neméně hlasově talentovaná jména jako Faouzia, Anne-Marie nebo Ava Max. Z mužského pohlaví pak přišli Davidovi Guettovi do studia pomoci třeba Justin Bieber, Jason Derulo nebo kolumbijec J Balvin.

Na disku dva, na kterém David vydával písně pod falešným jménem Jacka Becka, můžeme pak slyšet tu pravou elektro-taneční kvalitku v podobě progresivního housu.

David Guetta však přizval na spolupráci také kolegy DJ/producenty a z písní tak můžeme slyšet například výtvory světové extratřídy EDM: Steva Aokiho, Black Coffeeho nebo Martina Garrixe. Některé pokusy o internacionalizaci alba dopadly katastrofálně — např. “Goodbye” zní jako strašně špatně uvařený guláš latinskoamerického reggeatonu a západní elektro scény, některé více experimentální a tvrdší momenty jako “I’m That Bitch” nebo “Motto”jsou naprosto katastrofální. Písně jako “Don’t Leave Me Alone” s Anne-Mariou, “Battle” s Faouziou, “Flames” se Siou nebo “Let it Be Me” s Avou Max a motivem převzatým ze slavné písně Suzanne Vega “Tom’s Diner”, však patří k tomu lepšímu, co vzniká v dnešním masovém popu.

Na disku dva, na kterém David vydával písně pod falešným jménem Jacka Becka, můžeme pak slyšet tu pravou elektro-taneční kvalitku v podobě progresivního housu. Jakmile Guetta opustí popové vody, vrhne se naplno do opakujících se hlubokých beatů a bas klubové hudby a ukáže, že dokáže nejen tvořit chytlavé melodie, ale také tvrdě makat na beatových a basových vzorech. Songy jako “Back and Forth”, “Freedom” nebo “Granade” jsou nebezpečně nakažlivé a podmanivé. Za disk 1 2,5 a za disk 2 3,5.

Olympic se do toho ani po 50 letech hraní nebojí říznout, parádně znějícího Trilobita ale kazí textařská krize

Olympic – Trilobit

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Uplynulo 50 let od vydání alba, které Petr Janda nazval v rozhovoru pro ČRo Radiožurnál prvním českým rockové albem — Želva. Jak už to u něj bývá obvyklé, Petr Janda si některé věci tak trochu upravuje a přehání, faktem ale je, že to bylo nejspíše první české rockové album, které dosáhlo velkého úspěchu a dostalo se do povědomí běžných lidí. V totalitním státu ostře bojujícím proti buržoazii západu, to bylo samo o sobě hrdinstvím nehledě na to, že některé písně z tohoto alba jsou pořád legendami.

Trilobit je koncepčně chytře vymyšlené album. Je tu něco s melodických šedesátek, tvrdších, progresivnějších a experimentálnějších sedmdesátek a vše je to nahráno nejlepší současnou studiovou technikou. Olympic si úplně poprvé pozval producenta a stal se jím čecho-američan Mirek Váňa, který působí na hudební katedře prestižní univerzity Berklee, k tomu se ve studiu objevili také další dva hudebníci z bostonské univerzity: kytarista Alek Darson a klávesák Eren Basbuk. Produkce alba je doopravdy na vysoké úrovni a Olympic mile překvapí odvážnými momenty, které můžeme slyšet na úvodní “I’m Fine”, “Hit nebo Život” nebo “Víla”. Je skvělé, že se kapela nebojí ani po takových letech zkusit něco nového a vyjít ze své komfortní zóny, i když by to nemuseli vůbec mít za potřebí.

Moderní metalové kytarové party se syntezátory na “Víle” a hlavně trash metal “Hit nebo Život” jsou důkazem toho, že se risk vyplatil. Album je bohužel podle očekávání také hodně nostalgické. Textová stránka alba, pro které si Petr Janda pozval další čtyři textaře, je povětšinou bez emocí a ničí většinou hezky znějící hudbu. Písně jako “Já jednoho znám” a vzpomínání na Rychlé šípy, ani na koncerty ze začátku kariéry “Jsi moje”, vůbec nic zajímavého posluchači nepředají. Kdy naopak nakonec vezmete Jendovo rockerské srdce na milost, zvláště pokud jste kytaristy, bude na “Ještě jednou chtěl bych býti klukem”, kde vzpomíná na to, jak to bylo dříve jiné se strunami.

Vůbec, když člověk poslouchá skvělou muzikantskou i producentskou práci na poslední “Máš to těžký”, je to strašná škoda, že texty na albu jsou tak slabé a jde z nich cítit velká textařská krize. Části jako: “Stála tam holka jako vobrázek,” by měly být hluboko pod úroveň někoho, kdo chce být označován za české rockové legendy).

S instrumentální stránkou alba ale Olympic příjemně překvapili a s velkým respektem se musí přistoupit k tomu, jak se nebojí zahrát i něco hodně tvrdého a odvážného. Stejně tak je album plné skvělých muzikantů a poslouchat poctivě oddřenou studiovou práci bez velkých studiových editací, je vždycky radost. Silných 3,0.

Dále také vyšlo:

Low – Double Negative

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Experimentální rock, Slowcore, Noise Rock, Alternative/Indie Rock, Dreampop
Hodnocení: 3,5/5,0

Minnesotské ikony slowcorového žánru Low přicházejí po relativně hřejivě a přístupné desce Ones And Sixes (2015) možná s vůbec nejvíce nekompromisním albem své kariéry. Alan Sparhawk a Mimi Parker tentokrát dostávají o něco méně prostoru a vše je zahaleno do velice zneklidňujícího hudebního obalu, který chvíli vyvolává pocity, jako by měla každou chvíli nastat strašlivá apokalypsa, po které se svět zahalí do popela a neuvidíme na mnoho světlo slunečního svitu, a někdy naopak slyšíme tóny, které uklidňují lépe než horká koupel.

Nutno však dodat, že Double Negative je o poznání (i přesto, barvy obalů alba by mohly tvrdit něco jiného) chladnějším albem než album minulé. Za vrchol alba lze považovat předposlední píseň “Rome (Alway in the Darl)”, která chce roztrhat reproduktory svými typickými zašuměnými, tentokrát ale obzvláště hutnými údery.

Good Charlotte – Generation Rx

Vydavatelství: BMG
Žánr: Punk-Pop, Alternativní Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Když se ozvaly v “Self Help” úvodní elektro zvuky, leckdo se mohl obávat nejhoršího. Vypadalo to na další kapelu tatíků, kteří chtějí držet krok se svými dětmi. Kapely jako Good Charlotte, které jsou očividně už nenávratně za vrcholem své nejvyšší popularity to ostatně nemají lehké a ať už zůstanou u původního stylu nebo se budou snažit zvuk updatovat, vypadá to jako volba mezi špatným a také špatným. Good Charlotte se ale s rolí vysloužilé emo/punk rockové kapely perou vcelku statečně.

Generation Rx je album, které zní na jednu stranu jinak, na druhou stranu tradičně. Good Charlotte se povedlo vzít jejich typické znaky a přidat k tomu prvky trendové elektronické hudby. Podobné těm prvkům, které používají některé metalcorové kapely. V kombinaci s tím, že Good Sharlotte tomu jemně přizpůsobili i kompozice písní, to nezní špatně. Problém jsou spíše samotné melodické nápady, ke kterým Good Charlotte nenakopl ani zbrusu nový svěží facelift zvuku. Silných 3,0.

Paul Simon – In the Blue Light

Vydavatelství: Legacy
Žánr: Pop Rock, Blues, Písničkář, Jazz
Hodnocení: 3,5/5,0

Je to zajisté důstojné album k rozlučkovému turné, na které Paul Simon vzal své méně známé kousky, o kterých se rozhodl, že by si zasloužily více pozornosti a tyto písně byly přetvořeny nejen po stránce nástrojových aranží, ale občas také i po stránce melodií, harmonií a textů. Paul Simon je ale přece jen velká hudební legenda a nebylo by snad nekřesťanské od něj, i dvorního producenta dvojice Simon & Grafunkel Roye Halea, vyžadovat něco víc. Slabých 3,5.

Willie Nelson – My Way

Vydavatelství: Legacy / Sony Music
Žánr: Country
Hodnocení: 3,0/5,0

Ještě neuplynul ani půlrok a Willie Nelson je zpět s novou deskou, tentokrát ovšem nikoliv svých písniček, ale předělávek písní, které proslavily Franka Sinatru. Zase se ukáže, jak Willieho hlas zní i v 85 letech svěže a stylově. Škoda, že svěže a stylově nezní i instrumentální část alba, která je zbytečně moc bezzubá a opatrná. Přitom to byly právě některé drzé hudební momenty, které zpestřily Willieho poslední 2 alba God’s Problem Child (2017) a Last Man Standing (2018). Slyšet však country legendu, jak zpívá písně “Fly Me to the Moon”, “Blue Moon”, “I’ll Be Around” nebo vrchol a poslední píseň “My Way” svého zesnulého přítele a také obrovské hudební legendy, je samo o sobě zážitkem. Silných 3,0.

Ivan Kral – Colors

Žánr: Rock
Vydavatelství: Warner Music
Hodnocení: 3,0/5,0

Jedna z největších legend české rockové hudby — Ivan Král se na minulý rok vrátil opět domů a přivezla příhody z jeho skvělého života hudebníka, který měl možnost být součástí kapely Patti Smith, Blondie i Iggyho Poppa. Ivanovi Královi můžeme také děkovat, že byl po revoluci jakýmsi ambasadorem americké hudby a pomohl stvořit Lucii, Mňáze a Žďorp nebo Anetě Langerové jedny z nejlepších alb, které tady po pádu totality vznikly.

Album nahrané v Detroitu a s Ivanem Králem hrajícím na většinu nástrojů, je klidné, plné romantických písní a přímých zpovědí, kdy jakoby Ivan Král říkal: Už jsem příliš starý na to, abych se staral o metafory a metonymie. Dokážu si představit, že ve starším věku už si člověk  uvědomuje, že některé věci se na světě příliš komplikují. Písně jako “Silence”, na které spolupracuje klavír, akustická kytara a jemné orchestrální aranže na pozadí, přímočará “It’s You” s duchem raných Rolling Stones nebo “Crazy About You” s dynamikou, ve které lze rozeznat léta strávená s Patti Smith, jsou přesně to, proč byste si tohle album chtěli pustit.

Bohužel, fakt, že se Ivan Král orientuje na český trh tak nějak samo o sobě svědčí o tom, že jeho sólová alba, přes všechen respekt k němu jakožto autorovi 331. nejlepší písně všech dob podle Rolling Stones, nemají v současné době na kvalitu světového trhu.

Aphex Twin – Collapse (EP)

Vydavatelství: Warp
Žánr: IDM
Hodnocení: 3,5/5,0

Irská ikona elektronické hudby Richard D. James a.k.a. Aphex Twin se přizpůsobuje nejnovějším technologiím a trendům, zároveň si ale uchovává kus ze svého původního já. Collapse je pravděpodobně nejlepší album od jeho návratu na scénu s albem Syro (2014). Collapse je velice futuristické, hojně texturované album s uhánějícím tempem a špinavými syntezátory, které tvoří většinou vedoucí složku písně.

Škoda jen, že tahle matematicky přesná hudba, která zní jako zhudebnění cesty elektrickými spoji clusterového superpočítače vyvolává jen raritně nějaké náznaky silnějších emocí. Je to problém tohoto žánru obecně, jsou tady ale elektro producenti a skupiny, kteří ukazují, že to jde i opačně. Pořád je ale tohle EP Aphexe Twina po technické stránce komplexnosti, např. vzorů beatů vysoká kvalitka a proto silných 3,5.

First Aid Kit – Tender Offerings (EP)

Vydavatelství: Columbia / Sony Music
Žánr: Indie Folk
Hodnocení: 3,5/5,0

Švédské folkové duo vydává jako EP Tender Offerings 4 písně, které se nevešly na minulé album Ruins. Podle toho písně taky zní — nedosahují kvality těch nejsilnějších kousků z Ruins, typicky jemná a křehká úvodní píseň “I’ve Wanted You”, stejně jako poslední “All that We Get” s velice přírodním a možná i lehce mysticky pohanským zvukem, však rozhodně zahřejí u srdce. First Aid Kit nevydaly nikdy nic špatného a dokud se bude země otáčet, určitě ani nevydají.

Paul Weller – True Meanings

Vydavatelství: Parlophone
Žánr: Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Ani Paul Weller si nedává načas a po roce je zpět s novým albem True Meanings, které jeho tradičně spolehlivé a poctivé muzikantství obohatí o klidnou, skoro až meditativní náladu a prvky folkové hudby. Bohatá instrumentace vytvoří sice trochu uzavřené, ale za to maximálně muzikantsky vyspělé album. Album postrádá nějaké výraznější momenty, zároveň ale díky jednotné atmosféře evokující líné deštivé dny, můžete se spuštěním jediné písně zažít vlastně zároveň i celé album.

Thrice – Palms

Vyadavatesltví: Epitaph
Žánr: Post-hardcore, Alternative/Indie Rock, Melodic Hardcore
Hodnocení: 3,5/5,0

Kaliforňané Thrice jsou kapelou, která se rozhodně nebojí vyvíjet, zároveň si ale pečlivě hlídají, aby nepřekročili práh a zůstali v jádru pořád stejnou kapelou, kterou budou zdobit tvrdé kytary a hrdinské melodie. Zní to, jakoby byla kapela s každým dalším albem vyspělejší a vyspělejší. Zvuk Palms je vypiplaný do detailů a kapela si velice pečlivě hraje s kompozicemi, dynamikou i tempem.

Například třetí song “Dark” začíná pouze s línou, ztlumenou kytarou, která je postavena do kontrastu s brutálními údery do blán bubnů. K tomu se pomalu přidá syntezátor a poté píseň přejde do refrénu se skvělou, ale náladově úzkostlivou melodií vysokých klapek syntezátoru a basovou linku tvoří syntezátor basový. Bicí odvádí po celou dobu písně parádní práci. Zvláště práce s kopákem na závěru je neskutečná. Skvělý způsob, jak nahrát moderní rockové album! Silných 3,5.

Tony Bennett & Diana Krall – Love Is Here To Stay

Žánr: Jazz, Retro Pop
Vydavatelství: Universal
Hodnocení: 3,5/5,0

Kanadská jazzová zpěvačka a pianistka Diana Krall je hlasová bohyně, když se k jejímu pevnému, místy hrubému, ale svůdnému hlasu, přidá legendární elegán Tony Bennett, těžko může album něčím zklamat. Stará hudební škola má rozhodně něco do sebe.  Love Is Here To Stay je skvělá pocta bratrům skladatelům Georgi a Irovi Gershwinovým, na které by hudební svět rozhodně neměl nikdy zapomenout. Chtěl bych mimochodem také upozornit na to, že Tonymu Bennettovi je už 92 let. 92! Klobouk dolů.

Clutch – Book Of Bad Decisions

Vydavatelství: Mystic Production
Žánr: Blue Rock, Rock, Hard Rock, Stoner Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Producent Vance Powell, který spolupracoval například s Jackem Whitem, The Racounters nebo The Dead Weather zachytil marylandskou kapelu pěkně syrově. Kapely hezky řežou do reproduktorů a chraplák Neila Fallona dostává i s tím vším hlukem okolo dostatečně prostoru tak, aby mohl sebevědomě vést celé album kupředu. Jižanský rock se pěkně kombinuje s tvrdostí, která i při nižších hlasitostech rozpumpuje hrudník.

Poněkud temné album prosvětlí barové piáno na písních “Vision Quest” a jízda neustává ani v polovině alba, stejně tak, když se o píseň předtím na “In Walks Barbarella” ke Clutch přidají trumpetisté a saxofonisté. Na písních jako “Spirit of ’76” se skutečně vrací duch těch nejlepších kapel tohoto období a můžete si připomenout unikátní kombinaci Black Sabbath, Deep Purple a Led Zeppelin v podání Fallona, Sulta, Mainese a Gastera. Takhle by to sakra (i když by se k tomuhle albu asi hodil i peprnější výraz) šlo.

Nelly – V okamžiku (EP)

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Pop, Elektro Pop, Dance Pop
Hodnocení: 3,0/5,0

Herečka a zpěvačka Nelly Řehořová vydává debutové EP, se kterém jí pomáhal producent/skladatel Marcell známý ze spolupráce s Debbi, slovenská parta Creative Music House, písničkář a zpěvák Matěj Burda nebo Johny Machette. Creative Music House jsou v současnosti jedni z mála, kteří umí vytvářet na československé scéně elektro pop světové kvality a očekávání splní i na této zakázce od začínající mladé zpěvačky. Její skvěle zprodukované i poměrně dobře melodicky zvládnuté album táhne však dolů Čeština (a trapné řádky jako: „Netflix a jen chill”) a omezený hlasový rozsah zpěvačky. Pokud se ale Nelly bude držet těchto lidí i v budoucnu a nebo se jí podaří najít i někoho dalšího, na moderní pop šikovného, bude zajímavé jí sledovat už jen kvůli tomu, že ženský moderní pop teď u nás skoro neexistuje.