NA VRANÍM HNÍZDĚ: 3Teeth, Jesca Hoop, Ed Sheeran, Elephant9 a další v recenzích nových alb

3Teeth na Metawar úspěšně bojují s nálepkou industriální kapely, která přišla po zavíračce zlatých let žánru. Mormoní dcera Jesca Hoop přemýšlí nad mateřstvím v albu, které je postaveno na mrazivém, ale dojemném přirovnání. Kolaborativní album Eda Sheerana je jedním z nejlépe obsazených alb hudební historie. Namísto hudebního Pulp Fiction je to ale hudební propadák. Norská kapela Elephant9 strávila 4 dlouhé zimní noci v Oslu nahráváním naprosto jedinečného alba.

Podíváme se také na třetí album americké zpěvačky K.Flay, která kombinuje devadesátkový pop/rock s dnešním popem, jednu z předních amerických alternativně rockových kapel 90. let 311 a českou pop/rockovou kapelu Botox.

Chci doplout ke:

3Teeth – Metawar

Vydavatelství: Century Media
Žánry: Industriální Metal, Alternativní metal, Industriální rock
Hodnocení: ★★★½☆

Jesca Hoop – Stonechild

Vydavatelství: Memphis Industries
Žánry: Indie Folk, Alternativní Folk, Písničkář(ka)
Hodnocení: ★★★½☆

DOPORUČUJEME: Elephant9 – Psychedelic Backfire I + II

Vydavatelství: Rune Grammofon
Žánry: Jazz-Rock, Avant-Prog Rock, Neo-Prog Rock, Experimentální rock, Progresivní rock, Alternative/Indie Rock, Avantgardní jazz
Hodnocení: ★★★★½

Ed Sheeran – No. 6 Collaborations Project

Vydavatelství: Asylum, Atlantic
Žánry:
Hodnocení: ★½☆☆☆

K.Flay – Solutions

Vydavatelství: Interscope
Žánr: Indie Pop, Pop/Rock, Electronic Rock, Electro-Pop
Hodnocení: ★★★★☆

311 – Voyager

Vydavatelství: BMG
Žánr: Alternativní Rock, Reggae Rock, Funk Rock, Alternativní metal
Hodnocení: ★★☆☆☆

Botox – Dvě tváře

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Pop/Rock, Funk-Pop, Soft Rock
Hodnocení: ★☆☆☆☆

„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

3Teeth na Metawar úspěšně bojují s nálepkou industriální kapely, která přišla po zavíračce zlatých let žánru

3Teeth – Metawar

Vydavatelství: Century Media
Žánry: Industriální Metal, Alternativní metal, Industriální rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Metawar se nedají popsat lépe než nálepkou američtí Rammstein. Stačí se jen podívat na jejich videoklipy a bude vám to jasné. A když k tomu ještě navíc připočítáte prakticky identickou hudební kategorii industriálního metalu a texty kritizující společenské a politické nešvary, jen těžko se můžete vyhnout srovnávání s německou celosvětově populární kapelou.

Je však pravda, že zvukově jsou 3Teeth možná o trochu více blíže třeba Marilynu Mansonovi než Rammstein, hudební podobností s hlučnými, kovově znějícími kytarami, jsou však německým industriální metalistům 3Teeth pořád hodně blízko. Po vydání eponymního debutu v roce 2014 se osttaně také hudba 3Teeth k Rammstein dostala a nebylo žádným velkým překvapením, když si zrovna je Němci vybrali jako předskokany pro své americké turné.

Kapela představuje styl 90. let a přelomu století, avšak s tou nejmodernější technikou. Ačkoliv tak album představuje starší hudební styl, zní zároveň i soudobě. Po intru, které je směsicí různých zpráv z dnešního světa se do toho kapela obuje s písní “AFFLUENZA” s drtivou silou. “EXXXIT” zní hodně jako píseň Marilyna Mansona, ale má více energie a testosteronu než kterákoliv jeho píseň v poslední době.

Oproti hutné první půlce, která končí písní “ALTÆR”, druhá přichází s více alternativním přístupem a snaží se hodně pracovat s dynamikou. Jak “TIME SLAVE”, tak později třeba “BLACKOUT” začínají samply hlasatelky nebo sirén, které vhodně podpoří skoro až filmovou výpravnost alba a pomůžou též budovat atmosféru. “BLACKOUT” má též více elektroniky a zdrcující zvuk nahradí zdrcující, pochmurná nálada. Ve třetí třetině však opět nastoupí intenzivnější síla kapely.

Přes vše pozitivní na albu (intenzita hudby, produkce) působí hudba na albu trochu těžkopádně a chybí potřebné melodické háčky, za které by se posluchač mohl lépe zachytit. Ač jsou taky některé písně textově zajímavé, 3Teeth nedokážou zaujmout ani zdaleka natolik jako jím podobní známější zástupci podobných hudebních vod Rammstein. Cover “PUMPED UP KICKS” indie popové kapely Foster the People pak sice zní zajímavě a v některých ohledech se mu dokonce i daří překonat originál, jenomže do alba příliš nezapadá.

I přesto, co se na albu příliš nepovedlo jsou ale 3Teeth zajímavou kapelou, které je si třeba vážit si i třeba proto, že začali dělat hudební žánr, který si doby své největší slávy již zažil.

Mormoní dcera Jesca Hoop přemýšlí nad mateřstvím v albu, které je postaveno na mrazivém, ale dojemném přirovnání

Jesca Hoop – Stonechild

Vydavatelství: Memphis Industries
Žánry: Indie Folk, Alternativní Folk, Písničkář(ka)
Hodnocení: 3,5/5,0

Oblíbená americká folková písničkářka Jesca Hoop se spojila s producentem Johne Parishem, který je známý zejména pro práci s americkou alternativní rockerkou PJ Harvey a s ohledem na to, jak byla alba PJ Harvey vždycky velice zajímavá po produkční stránce, spojení Jescy Hoop s Johnem Parishem se jevilo jako hodné mimořádně velkých očekávání.

Kromě něj pomáhali Jesce s albem též například indie popová kapela z newyorského Brooklynu Lucius a britská písničkářka Kate Stables vystupující pod jménem This Is the Kit.

Pro ty z vás, kdo Jescu Hoop neznáte, je nutné znovu připomenout, že Jesca se narodila do mormonské rodiny a byla to paradoxně věc pro mormonské rodiny nevídaná — rozvod rodičů – který jí od života v podivné odnoži tradičního křesťanství plné kontroverzních afér osvobodil.

Jako obvykle Jesca Hoop nezklamala a nabídla 44 minut klidné a dobrosrdečné hudby. Stonechild má ale i přes klidný zvuk dost temné textové pozadí. V temném světě alba Stonechild se světlem na konci tunelu je smrt občas úlevou a mateřství pro ženu občas spíše prokletím než darem. Nakonec ale nad temnotou vítězí světlo.

“I love my boys more than I love my girl” (“Mám radši mé kluky než holku.”) Jesca Hoop zpívá o bolístkách z jejího dětství na “Old Fear of Father”. Pak pokračuje řádkem: “So you can get the ring / While you’re still pretty” (“Tak můžeš dostat prsten / Dokud si ještě hezká”). Jesca Hoop tak chce nejspíše předejít chybám ve výchově jejich vlastních dětí a připomíná si nevhodné způsoby, jakými byla vychována ona.

Píseň “A Mother Never Rests” (“Matka nikdy neodpočívá”) je naopak její osobní zpovědí o věčných starostech a únavě, která provází mateřství.

Aby potvrdila svou mateřskou lásku, zmiňuje v písni “Passage End” extrémně vzácný jev, při kterém se plod dítěte de-facto obětuje pro matku, když během těhotenství umírá a aby nemohla matka absorbovat plod z infekce, trub plodu dítěte se promění v pevnou schránku připomínající kámen. Odtud vznikl název alba Stonechild. 

I z toho je vidět, jak Jesca Hoop ústřední téma tohoto alba promyslela a jak moc do hloubky mateřství šla. Škoda, že je tady zase obvykle monotónní melodie, které jsou až moc uspávající. I tak si ale za mimořádně povedené texty zaslouží Jesca Hoop silnějších 3,5.

DOPORUČUJEME: Norská kapela Elephant9 strávila 4 dlouhé zimní noci v Oslu nahráváním naprosto jedinečného dvojdílného alba Psychedelic Backfire

Elephant9 – Psychedelic Backfire I + Psychedelic Backfire II

Vydavatelství: Rune Grammofon
Žánry: Jazz-Rock, Avant-Prog Rock, Neo-Prog Rock, Experimentální rock, Progresivní rock, Alternative/Indie Rock, Avantgardní jazz
Hodnocení: 4,5/5,0

Norská jazz rocková skupina Elephant9 připravila pro všechny posluchače  skvělé dvojdílné album Psychedelic Backfire. Tato alba jsou v pořadí šestým a sedmým od Elephant9. Kapela nahrávala album poněkud netradičním způsobem.

Na čtyři dny si zabrala restauraci Kempen Bistro v Oslu (patrně po zavíračce), aby zachytila své perfektní studiové výkony. První dva dny nahrávali původní členové kapely (klávesák Ståle Storløkken, bubeník Torstein Lofthus a basák Nikolai Hængsle). Druhé noci dorazil i častý spolupracovník kapely, kytarista Reine Fiske.

Stopáž písní na první části alba se pohybuje v rozmezí 7 minut a 20 vteřin u psychedelické a progresivní písně až k osmnáctiminutové písni “Farmer’s Secret” až po přesně osmnáct minut dlouhé jazz-rockové jammování “Habanera Rocket”. Tento rekord z první části alba však ještě trhne živé experimentování “Freedom’s Children/John Tinnick”, která je úplně poslední písní druhé části a tudíž i celého dvojalba Psychedelic Backfire.

Na albu dokonce najdeme i cover – to když druhá část začíná instrumentální jazz-rockovou variací písně “You are the Sunshine of My Life” Stevieho Wonder.

Na abou albech můžeme slyšet mimořádné hudební výkony. V tom, když se sejde krátce po novém roce v nádherném zasněženém Oslu s dlouhými nocemi, kdy vzhledem k zeměpisné poloze se rozední až v 9 a slunce zapadá už ve 3 odpoledne, je něco magického a jejich perfektními muzikantskými výkony se to všechno ještě umocní.

Kdo chce slyšet nevšední hudební zážitek, musí si poslechnou tohle!

Trochu slabších, ale 4,5!

Kolaborativní album Eda Sheerana je jedním z nejlépe obsazených alb hudební historie. Namísto hudebního Pulp Fiction je to ale hudební propadák

Ed Sheeran – No. 6 Collaborations Project

Vydavatelství: Atlantic
Žánr: Pop, Pop-Rap, Dance Pop
Hodnocení: 1,5/5,0

Poslední album Eda Sheerana Divide bylo vlastně celkem povedeným albem, ve kterém se mu podařilo aktualizovat jeho styl. Ed si uvědomoval, že už si nevystačí sám se svou akustickou kytarou a ačkoliv to někdy dřelo, většinou úspěšně implementoval do své hudby prvky popu a elektronické hudby. Jenže to očividně nestačilo a Ed Sheeran v transformaci z typického písničkáře s elementy moderního hudby vlastně dokončil transformaci na popovou hvězdu.

A nedá se říct, že bych tenhle krok úplně pochopil. Síla Eda Sheerana totiž byla v jeho písničkářství. Dříve by se nejspíše sám zasmál nápadu, že by někdy mohl zpívat dance pop. Žel bohu, je to tady.

Už na minulém albu se Ed Sheeran vyjadřoval v rozhovorech ve stylu: „No… Říkal jsem si. Jsem původem Ir. Na světě je hodně lidí, kteří v sobě mají taky irské kořeny, tak by nějaká písnička v irském stylu měla být úspěšná.”

Ed Sheeran se na novém albu už na nějaké reálné příběhy na písních úplně vykašlal. Vytáhl si svou kreativní kalkulačku a začal si počítat, co by tak asi mohl složit, aby to mělo nějaký úspěch. Sheeran se tak nyní projevil jako chytrý hudební podnikatel, ale jako skladatel a textař, který stojí za prd.

Alespoň, že nebyl Ed skrblík a pozval k tomu plno dalších kámošů i lidí, které patrně viděl poprvé v životě – možná ale ani to ne, protože je dost možné, že některé písně vznikaly na dálku.

Ale nebuďme hned ke všemu negativní. Samotný nápad vytvořit album, v kterém se sejde tolik velkých hvězd, je velice lákavý. Když se podíváte na to obsazení, je dokonce dost možné, že je právě tohle jedno z nejlépe obsazených alb hudební historie.

Podívejte se na ta jména: Eminem, 50 Cent, Bruno Mars, Justin Bieber, Chance the Reaper, Camila Cabello, Cardi B, Travis Scott a můžeme pokračovat a pokračovat. Je pravda, že z těchto jmen se toho při současné formě Eminema, hudebně kvalitního také moc nedá vybrat. Jména jako Stormzy, Bruno Mars, Eminem, Khalid, Camila Cabello nebo Chris Stapleton by ale mohla slibovat alespoň nějakou slušnou zábavu.

Co mohlo být hudebním Pulp Fiction, kdyby byl lépe vybran seznam hostů a hlavně, kdyby byly lepší písně, ale bylo spíš Velkou svatbou (slušně obsazená komedie, která skončila katastrofou, avšak herci, kteří již byli za zenitem).

Jakoby si Ed Sheeran udělal seznam interpretů a postupně každého obvolával. Když se někdo začal tvářit, že by do toho šel, tak mu začal psát písničku — narychlo, aby si to náhodou nerozmyslel.

Album připomíná nějaké amatérské pokusy z Facebookových skupin, kdy lidé spolupracují s kýmkoliv koho najdou zadarmo a ani se nemohou zamýšlet nad tím, jestli se do jejich písní hodí a jestli pro ně připravili dostatečně dobré písně. Jakoby si Ed Sheeran udělal seznam interpretů a postupně každého obvolával. Když se někdo začal tvářit, že by do toho šel, tak mu začal psát písničku — narychlo, aby si to náhodou nerozmyslel.

Z celého alba jsem vybral jen jedinou píseň, kterou bych jsem si uložil – tichý, romantický duet se zpěvačkou YEBBA “Best Part of Me”. Kupodivu takovou katastrofou nedopadla ani kolaborace, která na papíru vypadala hůř než kolaborace Mussoliniho a Hitlera – “I Don’t Care”. Další poslouchatelnou písní je pak “Nothing On You”, kde jsou s Sheeranem pro změnu na západě méně známý argentický rapper Paulo Londra a britský rapper Dave.

Ta zní [song “BLOW”] jako kdyby se spojil Slash se třemi promilemi v krvi s Gavinem Rossdalem z Bush s dvěmi promile v krvi a Chadem Kroegerem z Nickelback s jedním promile v krvi.

Opačný protipól tvoří Sheeranův duet s headlinerem letošního Glastonbury Stormzym. Tahle píseň, na které Sheeran zní jako Eminem při epileptickém záchvatu zní tak hrozně, že se mi při jejím poslouchání – nedělám si legraci – sám od sebe raději vypnul počítač. Nevím, na co pak myslel Chris Stapleton (asi na zaplacení svých účtů), když kývl na to nahrát se Sheeranem rockovou píseň “BLOW”.

Ta zní jako kdyby se spojil Slash se třemi promilemi v krvi s Gavinem Rossdalem z Bush s dvěmi promile v krvi a Chadem Kroegerem z Nickelback s jedním promile v krvi a vytvořili společnou píseň. Je hezké, že Ed Sheeran při přípravě alba nemyslel jen na náctileté dcerky, ale i na jejich tatíky (omlouvám se všem, koho napadl dvojsmysl). Takovýhle pseudo rock však musí urazit každého opravdového rockera. Děti se smetákem místo kytar jsou více rock’n’roll než tahle píseň.

Sorry, ale pro tentokrát měl South Park pravdu.

Pro vyváženost dodáváme také reakci na tuto recenzi od jednoho našeho čtenáře z USA:

Další alba:

K.Flay – Solutions

Vydavatelství: Interscope
Žánr: Indie Pop, Pop/Rock, Electronic Rock, Electro-Pop
Hodnocení: 4,0/5,0

Zpěvačka a skladatelka K.Flay je zpět se třetím albem. Elektro-pop skřížený s devadesátkovým rockem zní skvěle. Je plný života, optimistické nálady a tak nějak se odtrhává od moderních trendů spíše ke koncům 90. let a počátkům století a K.Flay se na něm vlastně vrací zpět do puberty. A je to popravdě příjemná změna.

Pro píseň “This Baby Don’t Cry” se spojila s Danem Raynoldsem z Imagine Dragons a píseň silně připomíná hit The Ting Tings “That’s Not My Name”. Některé písně v době mají zase něco z Garbage nebo Paramore. K.Flay je náturou vcelku rebelka a dokáže to podat tak, že to nezní, že si na rebelku pouze hraje. Písně jako “Bad Vibes”, “Sister” nebo “Nervous” jsou parádními oddechovými písněmi. Album končí skvělý atmosférický elektro pop “DNA”. Jednou z nejpřehrávanějších písní je také píseň s nádechem kapely Weezer – “Not in California”.

Jediná pachuť, která po albu zůstává je to, že vlastně není jasné, pro koho hudba K.Flay vlastně je a pro koho bude v budoucnu. K.Flay je 34 a nikdy se nedostala do americké Billboard Hot 100 a těží spíše z popularity v Evropě. A to přitom spolupracuje s Imagine Dragons nebo Mikem Shinodou. Pro mladé je málo odvážná, pro starší zas moc moderní. Mám trochu obavu, aby se na K.Flay rychle nezapomnělo. Dobrá hudba si však najde posluchače vždycky a proto má i tak K.Flay miliony fanoušků po celém světě. Nezbývá doufat, že vydrží.

311 – Voyager

Vydavatelství: BMG
Žánr: Alternativní Rock, Reggae Rock, Funk Rock, Alternativní metal
Hodnocení: 2,0/5,0

Hrdinové kytarové hudby 90. let z Nebrasky, kteří dokázali husarským kouskem zkombinovat post-grungeové vlivy s vlivy funk rocku, reggae i metalu, vydávají po dvou letech nové album Voyager. To začnou velice slibně a překvapivě skvěle se jim daří skoro až v nu-metalovém žánru na úvodní “Crossfire”, která připomíná System of a Down nebo Rammstein a patří mezi nejtvrdší písně, které kapela kdy vydala a připomíná úvodní píseň “Down” z ikonického eponymního alba kapely z roku 1995.

Po této písni se zdálo, že kapela našla svůj nový směr a album Voyager bude mimořádně zajímavou jízdou. Bohužel nebylo tomu tak a jakmile 311 přepnou do hybridního hybridního reggae-rocku, nezní to hlavně díky produkci, které je nenápaditá, zastaralá a strohá, vůbec dobře. Kvákavé kytary a koprně znějící vokální linky zpěváka Nicka Hexuma způsobí spíše úsměv než hudební zájem a ačkoliv kapela předvede i poté pár příjemných písní jako pohodové písně “Don’t You Worry” nebo “What The?!”, překvapivě dlouhá pasáž 44 minut se jeví jako hudební čtyřicetileté putování pouští plné strastí. Silných, ale bohužel jen 2,0.

Botox – Dvě tváře

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Pop/Rock, Funk-Pop, Soft Rock
Hodnocení: 1,0/5,0

Producentem a klávesákem kapely No Name Zolim Sallaiou produkované album je přehlídkou nudného českého rádiového pop-rocku, na kterém nefungují vtipy, refrény, uhlazená produkce a ani romantické písně. Botox chtěli být českými Maroon 5, ale jsou jako slabý odvar z Mandrage a Slzy – a že už tyhle kapely je k nevydržení poslouchat. Typický případ české kapely žánru PR, která chce prorazit a namísto hudby se více soustředí na promo fotky.

Nejdůležitější věc na albu je tak to, že na křest dorazilo pár českých celebrit, pro které je chození po podobných akcích nejnutnější věc pro přežití v byznysu. Nechyběla Borhyová, Decastelo, Solaříková ani Krejčíková. Všichni si udělali fotku, poplácali se po zádech, schrábli prachy od amerických strýců, co dotují českou divizi Warneru z peněz talentovanějších světových umělců a všichni jsou vlastně spokojeni.

Snad si tedy nenechají kazit radost touhle ošklivou recenzí. S botoxem se ostatně ani nedá mračit, že jo…