Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat

25 nejprodávanějších alb všech dob:
18. místo
Adele – 21 (2011)

V době, kdy už to vypadalo, že se přestala hudba definitivně kupovat ve velkém, přišel šok v podobě alba 21 od rodačky z Tottanhamu Adele Adkins. V té době se na posluchače rádií valila vlna sexuálně provokativního popu zpěvaček jako Kesha, Rihanna, Lady Gaga nebo Katy Perry. Je přirozené, že mainstream potřeboval někoho, kdo tohle vyváží. Lidé hledali více klidu, méně elektroniky, skutečný hlasový talent bez studiových úprav. Jako by na ní všichni čekali…

Nenápadná, trochu obtloustlá anglická zpěvačka Adele Adkins se zjevem i chováním nezvyklým velkým popovým hvězdám, se zkrátka objevila ve správný čas na správném místě. Bylo by ale hloupé si myslet, že by Adele nezaujala posluchače před deseti lety a nebo nyní. Možná by to jen nemělo takový efekt, kterému pomohl stav hudby v roce 2011, kdy se konal jakýsi přerod mezi dnešní post-mainstreamovou dobou.

Stačí se jen podívat, jak se tehdejší velké dámy mainstreamového popu jako Kesha, Rihanna, Lady Gaga nebo Katy Perry, změnily. Koho by napadlo, že Lady Gaga i Rihanna budou zkoušet ve své hudbě takhle experimentovat jako nyní, že Kesha bude nahrávat písničky s Eagles of Death Metal a druhý nejúspěšnější singl z nového alba Katy Perry bude drzý house s bizarním zvukem?

Ačkoliv se v posledních pěti letech nahrávací společnosti snaží seč jim síly stačí, moc se jim podobné ženské hvězdy vytvořit nedaří a říká to dost o rozdrobeném stavu dnešní hudební scény. V roce 2011 ještě hudba natolik rozdrobená nebyla a hodně baví pohled na to, jaká nahrávací společnost stála tehdy za Adele, když pak vytřela zrak těmto velkým americkým ženám popu.

Londýnské XL Records sice není žádné malé nezávislé hudební vydavatelství, stejně je to ale vtipné, že do té doby byly největšími taháky této společnosti sice obrovské ikony, ale ikony alternativní hudby. Radiohead, Sigur Rós, White Stripes (a sólově Jack White) a mnoho dalších. Přesto se téhle společnosti podařilo vypálit rybník velkým popovým hvězdám mainstreamu, protože konečně našli tu svou hvězdu, která se navíc i hodila k ostatním zástupcům firmy.

Všichni zpěvaččini muži: legendární americký producent, frontman One Republic i zapomenutý zpěvák rockového hitu devadesátek

Základ úspěchu pro úspěšné popové album je mít za sebou dobrý tým skladatelů a producentů. Ostatní zpěvačky se v té době obracely hlavně k odborníkům na elektronickou taneční hudbu a dance popovými hitmakery typu Max Martin. Adele potřebovala producenty a skladatele, kteří dokážou skládat hudbu německou terminologií řečeno více “natürlich” a přitom populární a soudobou. Po tom, co ukázala své obrovské hlasové kvality na debutovém albu 19 (obdržela i Grammy za nejlepší ženský vokální hlasový výkon), si mohla vybírat mezi těmi nejlepšími.

Nabídku na spolupráci přijal Paul Epworth, který měl za sebou práci s alternativními kapelami jako Primal Scream nebo Bloc Party, ale i s více populárními interprety jako Kate Nash a Cee Loo Green. Další klíčovou postavou byl Jim Abbiss, jenž objevil Adele už před vydáním debutu a předtím taky pomohl na výslunní Kasabian, Björk nebo Massive Attack.

Složení hlavních mužů stojících za klíčovou deskou Adele připomíná vyváženě namíchaný koktejl a lepší lidi snad ani mít k dispozici nemohla. Pokud by se totiž Abbiss a Epworth zdáli sice jako zkušení borci, ale jako málo schopní k vytvoření obrovského popového alba, přidali ještě další tři. Frontman One Republic Ryan Tedder napsal už několik obrovských světových hitů buď pro vlastní kapelu (“Apologize”) nebo třeba pro Leonu Lewis (“Bleeding Love”) nebo třeba pro Beyoncé (“Hallo”).

Pokud by to bylo ještě málo, přidal se legendární producent Rick Rubin.

Mezi hlavními muži Adele tady pak je ještě jedno jméno, které bylo možná nejvíce překvapivé ze všech, ale též z něho vznikl jeden skvělý příběh.

Dan Wilson je bývalý zpěvák kapely Semisonic, která se v 90. letech proslavila hlavně v USA hitem “Closing Time”, někdy okolo začátku druhého desetiletí nového století ale o hudbu jeho kapely ani o jeho sólovou tvorbu, už kromě nostalgických vzpomínek na jeho nejslavnější píseň, nikdo moc nestál. Dan Wilson byl takovým typickým nešťastníkem, který se jednou na chvíli dotkl slávy, ale moc dlouho se neudržel a nyní se živil jako songwriter druhé kategorie.

Jakoby ale Dan Wilson, který již spolupracoval s několika americkými písničkáři, kapelami i country zpěváky, tvořil tu poslední nutnou součást k tomu, aby Adele dokázala zaujmout naplno nejen britské, ale i Americké publikum. Nandal to taky všem, kdo tvrdili, že za svůj život dokázal napsat jenom jednu jedinou odrhovačku na čtyři akordy, která se svezla na tehdejší vlně popularity kytarové hudby a že tento jeho jediný hit, ze kterého dodnes žije a může díky němu pracovat jako žoldák — skladatel ne moc úspěšných vyplňovacích písní pro alba jiných zpěváků a zpěvaček –, nebyl žádnou náhodou a štěstím na dobu, ale produktem jeho skutečného talentu.

Nakonec to byla totiž píseň, kterou on napsal s Adele Wilson, která byla vůbec nejúspěšnější z alb 21.

Album snad nešlo zahájit lépe, “Don’t You Remeber” se ale pak sama zabíjí produkcí na úrovni levných “latino” hitů z telenovel

Album ale začíná písní, kterou s Adele napsal Paul Epworth a Adele přinesla ze svého života hlavní téma celého alba: rozchod. Vztahové drama začne velkolepou písní “Rolling in the Deep”.

Dnes po 7 letech od vydání již můžeme říct, že je to legendární a ikonická píseň. Je to řvaní “Nas*r si!” se slzami na krajíčku, ale s obrovskou odhodlaností a s ohromnou vnitřní silou. Z písně je slyšet naštvanost a zklamání. Skvělé gospelové vokály dodávají písni pradávnou temnotu, ale v písni je taky odvaha a úleva z vyřčeného. Má to v sobě atmosféru její rodné deštivé Anglie.

Na první písni tvořily základní kostru písně bicí, které hnaly píseň dopředu a gospelové vokály. Stejné je to na druhé “Rumour Has It”. Bubeník začne doslova mlátit do blán bubnů a s vokalistkami se svým “whooo”, je ve vzduchu cítit bojová atmosféra, jako kdyby každou chvíli měla vypuknout bitva.

“Bless your soul, you’ve got your head in the clouds,
She made a fool out of you and boy she’s bringing you down,”

(“Požehnej tvé duši, máš hlavu v oblacích, / dělá z tebe blázna a hochu, táhne tě dolů,”)

začne naštvaně zvyšovat hlas Adele. Chytlavou píseň se stylovým beatem bubnů, která je nejspíše o nereálných vztahových očekávání, přeruší z ostrého tempa nečekaně pomalá mezihra, která píseň ještě zvětší a udělá jí ještě více velkolepou. Druhá píseň napsaná frontmanem One Republic je krásná balada “Turning Tables”.

Pokud byly první dvě písně odhodlané, “Turning Tables” je melodramatická, vznešená svou instrumentací tvořenou pouze piánem se symfonickým orchestrem a je černobílá stejně jako obal alba.

Album snad nešlo začít lepšími třemi písněmi.

Následuje první píseň napsána Adele s Danem Wilsonem a produkována Rickem Rubinem. Produkce je bohužel nečekaně přízemní, nudná a oproti prvním písním, které táhl dopředu gospel, soul a klasická hudba, se na kombinaci akustických a elektrických kytar postavená “Don’t You Remeber”, příliš liší a dosavadní průběh alba nepříliš ohleduplně naruší.

Ačkoliv je “Don’t You Remeber” nápadem dobrá píseň, díky překvapivě slabé Rubinově produkci, díky které zní jako nějaký levný latinskoamerický popový hit použitý jako úvodní znělka pro telenovely, je nakonec po nekompromisní úvodní části, slabším kouskem alba.

Zvláštní nákaza latinskoamerickými vlivy. Prostý producentský omyl nebo geniální komerční tah?

Kdyby se měla “Set Fire to the Rain” popsat nejlépe jedním slovním spojením, mělo by to být: vodopád emocí.

Ricku Rubinovi se alespoň podařilo kýčovitým zvukem dosáhnout vypuštění páry před klíčovým dramatickým momentem alba a další z velké trojice písní tohoto alba. “Set Fire to the Rain” napsal s Adele Fraser T Smith, který už měl za sebou taky pár hitů, ale ten největší byl velký letní hit Taio Cruze “Break Your Heart”. Fraser T Smith tak ukázal, že je všestranným skladatelem a dokáže napsat jak bombastický letní sexy disko hit, tak důstojnou a dospělou píseň, která pak měla úplně stejný úspěch u posluchačů. “Set Fire to the Rain” stejně zná každý, takže netřeba jí dlouze popisovat, kdyby se ale měla “Set Fire to the Rain” popsat nejlépe jedním slovním spojením, mělo by to být: vodopád emocí.

Některé písně — byť třeba nejsou špatné a mají své kouzlo –, budou znít vedle těch hlavních hitů jako trpaslíci vedle obrů.

Trojice “He Won’t Go”, “Take it All” a “I’ll Be Waiting” nestačí úplně držet krok s těmi nejlepšími kousky z alba a tahle část je jednoznačně nejslabší. Zvláště ta první ze jmenovaných je píseň docela nudná a nezajímavá. Ono, když tu máte písně jako “Rolling in the Deep”, je jasné, že se s nimi krok drží špatně a některé písně — byť třeba nejsou špatné a mají své kouzlo –, budou znít vedle těch hlavních hitů jako trpaslíci vedle obrů.

Pak ale následuje “One and Only” a velkolepá jízda pokračuje. Rubinova produkce je opět trochu přízemní, jakoby si až moc uvědomoval, že musí nahrát album dostupné širokým masám. Hlasový výkon Adele je naštěstí opět tak skvělý, že si stejně píseň jako tradičně zase ukradne jen pro sebe a tentokrát planá produkce ani moc nevadí.

Nemůžu si pomoci, ale ani na další písni Rick Rubin úplně album nevylepšil svým přispěním. Tady se totiž naplno odhalilo, že chtěl skutečně toto album posunout někam k latinskoamerické hudbě.

Původně píseň The Cure “Lovesong” je stylizována do jakéhosi zvláštního spojení bossa novy. Zůstane navíc někde v půli cesty, takže je z toho cover The Cure, který je něco jako bossa nova ve stylu soudobého dospělého popu anglofonních zemí. Už jen podle slovního popisu to zní blbě, nemluvě o tom, že je to totálně mimo to, kam míří zbytek alba neprodukovaný Rubinem.

Že by tak zkušený bard Rick Rubin neodhadl správně, kam budou album posouvat ostatní producenti a nebo to byl naopak lišácký tah vzhledem k silnému potenciálu hudebního trhu v Jižní Americe?

To nejlepší nakonec

Tak jako tak, není všem dnům — nebo spíše písní na albu konec. Adele si na 21 totiž naštěstí nevystřílela své náboje hned v úvodu a díky vysokému počtu hitů mohla na samotný závěr nasadit singl, který se stal vůbec nejoblíbenějším ze všech.

V našich složitých životech, ve kterých se musíme i my potýkat s celou řadou problémů, je příjemné poslouchat někoho, kdo se s problémy dokáže vypořádat tak jako Adele.

Jedna z nejúspěšnějších piánových balad všech dob “Someone Like You” je protipólem k odhodlanému úvodu alba a je hořkým připuštěním: “Ano, chybíš mi a moje srdce bolí, přiznávám to.” Pořád to ale není o odevzdání a zoufalosti. Zpěvačka jakoby dodá nyní už nikoliv sebevědomě, ale zachmuřeně: “…ale nějak už se s tím dokážu poprat.”

Jakoby se děj alba posunul o několik měsíců nebo dokonce roků dopředu od začátku a zpěvačka zpívá:

“I heard that you’re settled down
That you found a girl and you’re married now
I heard that your dreams came true.”

Slovům písně každý dokonale rozumí a to je její největší krása. Adele do těchto slov dala celé své srdce a Dan Wilson jí je pomohl uspořádat, vytvořit k nim hudební obal.

Nejsou to žádné metafory a metonymie, ale zdrcující sdělení reality, kterou je nutné přijmout.

Přesně o tom je album 21 a přesně tohle je důvodem, proč si ho koupilo tolik lidí. Adele zpívá o problémech mezilidských vztahů, je to ale i album o řešení problémů obecně.

V našich složitých životech, ve kterých se musíme i my potýkat s celou řadou problémů, je příjemné poslouchat někoho, kdo se s problémy dokáže vypořádat tak jako Adele. Bez hromady smutku a naštvanosti to totiž občas v životě nejde a je to ostatně něco, co nás dělá lidmi. Důležité je ale umět se přes to dostat.

Dire Straits – Brothers In Arms

Vydáno: 24. leden 2011
Délka: 48:12
Žánry: Pop, Adult Pop, R&B, Soul
Rozhodně musíte slyšet: 1. Rolling in the Deep, 2. Rumour Has It, 3. Turning Tables, 5. Set Fire to the Rain, 9. One and Only, 11. Someone like You

[REVIEWPRESS_RICH_SNIPPET]
[tcpaccordion id=”2034″]