Recenze | Novinky: Blue Weekend je coby nejvíce autobiografické album Ellie Roswell nejlepším z dosavadní trojice alb Wolf Alice
Wolf Alice je mimořádně oblíbené jméno na alternativní scéně. Je to však jedna z alternativních kapel, která se vpíjí jako rozteklá barva také do scény popové. Má totiž mimořádně silnou a výraznou frontmanku Ellie Roswell. Ta v lecčems připomíná plakátové teen idoly devadesátých let a ač svým dojmem, ale též hudbou, kterou hraje, působí skutečně trochu staromódně, daří se jí být svá a zůstat svým specifickým stylem cool i pro mladou generaci. Na novém albu Blue Weekend to navíc vypadá, že se pro ní noční svět teprve stále otevírá své taje.
I takzvaní hudební ignoranti, co znají jen ten největší mainstream si tak třeba všimnou Wolf Alice vedle popových interpretů na nějakém festivalu a řeknou si možná něco jako: „Ta hudba je docela zvláštní, ale ta holka za mikrofonem s kytarou má styl.“
Ellie Roswell však rozhodně není obdivuhodná jen měřítky povrchními a svým charismatem. V jejím zpěvu má perfektně zvládnuté něco, co jsem si sám pro sebe kdysi pojmenoval jako “singing acting“. To je když zpěvák nebo zpěvačka nezpívají emocionálně monotónně a dokáží perfektně pracovat se svými hlasivkami tak, že si spolu s hudbou vytvářejí náladu skladeb a dávají skladbě vlastně nějaký příběh.
Špičková produkce a muzikanti zprostředkovácají velkolepou one woman show Ellie Roswell
Ellie Roswell má navíc s čím pracovat, protože její rozsah tónů je vážně obrovský. Stejně jako jsou široké její možnosti měnit barvu hlasu. To pak dává kapele mnoho možností. Wolf Alice tak již známe jako něžný dream-pop, který lze porovnávat se souputníky London Grammar, ale známe již i jejich grungeové, či dokonce punkové písně. O tomhle je hodně ostatně nově album Blue Weekend. Je to album, které si nedrží až zase tak jednotnou atmosféru — byť tedy lze z většiny číst nějakou atmosféru pozdních městských nocí, můžeme zde slyšet více různých rockových stylů a žánrů. Hlavně je to ale přehlídka toho nejlepšího z Wolf Alice a Elllie Roswell.
Na Blue Weekend to dokonce zní jako by Roswell dosáhla dosavadního vrcholu své hlasové formy. Její hlas získal místy chraplavost, ale pořád dokáže stále vystoupat do obdivuhodných výšek, do kterých když přidá vibrato, připomíná to skoro až výkony operních zpěvaček a také dokáže být v klidnějších momentech jemný a uklidňující. K tomu se samozřejmě musí přidat jak melodie, tak i produkce. Ty mohou jejímu hlasu výrazně pomoci dostat se na ještě další úroveň a na Blue Weekend se to sešlo parádně. I tak se však Blue Weekend tentokrát zdá jako především velkolepé představení Ellie Roswell – víc než jakékoliv jejich jiné album. Špičková produkce Markuse Dravse a výborní muzikanti Joff Oddie, Theo Ellis, Joel Amey zprostředkovávají velkolepou one woman show Ellie Roswell.
Díky její již zmíněné hlasové flexibilitě může kapela navštěvovat jak grunge na skladbě “Smile”, tak i zasněný, klidný dream-pop na “Delicious Things”, popřípadě country/folk na “Safe from Heartbreak”.
Zrovna “Safe from Heartbreak” je zajímavý nový směr, který Wolf Alice zvolili a hlas Ellie Roswell dostane mnoho prostoru ukázat se zase trochu z jiné stránky, než jsme zvyklí. Většinu fanoušků však potěší asi spíše předchozí devadesátková vypalovačka ve stylu Stone Temple Pilots “Smile”.
Primární roli na albu však hraje sladký, chytlavý pop “Delicious Things”. S mnoha slovními hříčkami, kde anglická kapela přináší svůj pohled na Los Angeles (naštěstí ještě stále žijící v americkém snu) tento song patří určitě mezi nejvíce zapamatovatelné momenty alba. V písni se mísí euforie z nočního života v Los Angeles, ale zpěvačka také vyjadřuje určité obavy, že z nekonečné párty přijde jednou ošklivé vystřízlivění.
Extravagance disguised as elegance is boring
I don’t belong here, though it really is quite fun here
“Hey, is mum there? It’s just me, I felt like calling”
(„Extravagance vydávaná za eleganci je nudná / Nepatřím sem, i když je tu opravdu docela zábava / ‘Halo, je tam máma? To jsem jen já, chtělo se mi zavolat.’“)
Zasněná alternativní balada “Lipsticks on a Glass” je další písní s hustou atmosférou, která vás přesune do až nestydatě erotických představ doteků, otevřených rukou a rtěnek na zrcadle. Na to později na albu naváže i skladba “Feeling Myself” s grandiózním vyvrcholením. Už podle názvu ostatně lze poznat o čem tento song bude a není to asi potřeba dlouze vysvětlovat. Hudebně pak skladba nezní ani tak jako samohana, jako spíše tělesný styk London Grammar s Nine Inch Nails. Píseň má skutečně až nadzemský, mezihvězdný a velice intenzivní zvuk.
Ellie Roswell jako poslední žijící rocková hvězda?
O tom, že Wolf Alice volí na tomto albu více popový přístup, než jindy přesvědčuje skladba “How Can I Make it OK?”, u které bylo jasné již ze singlu, že bude patřit k možná nejvíce zásadní skladbou alba. Monumentální, honosná skladba připomínající atmosférické zasněné rádiové balady osmdesátek jako “Drive” od The Cars, “Little Lies” nebo “Everywhere” od Fleetwood Mac nebo “I Want to Know What a Love Is! od Foreigner a přináší ty skutečné hudební extáze.
Na písni exceluje mohutná výrazná basa, kytary v ozvěně, hned několik skvělých bubenických prvků — kromě snare i občasné bouchnutí do kotlových bubnů, tleskání a na této skladbě je snad mimořádně zajímavý i ten rychle tikající činel v levém kanálu mixu. Když se do toho přidá opět úžasný hlas Ellie Roswell v té správně zvolené ozvěně, píseň má doopravdy magickou atmosféru.
Mé oblíbené momenty Wolf Alice jsou ale i ty punkovější. Minule třeba na albu Visions of Life byl třešničkou na jinak spíše experimentálním a klidnějším albu náhlý rozjezd “Yuk Foo”.
“Play the Greatest Hits” je ale píseň snad ještě šílenějšího rázu. Patří k nějaké prapodivné směsi Bloodhound Gang, System of Down a Bikini Kill.
“Swayin’ in the kitchen to all the greatest hits,”
ječí Ellie Roswell do bubnů takřka St. Anger-ových. Ale jo! Je skvělé vidět, jak se kapela umí pořád skvěle bavit a ač patří mezi kapely brána kritikou velice vážně, dokážou přijít i s takovouhle koninou.
Když Wolf Alice přepnou zpět do dramatičtější polohy, tak se nenudí ani oni samotní, ani posluchači. Na “The Last Man on Earth” si stvořili skladbu ve stylu rockového muzikálu a Ziggyho Stardusta, jen o něco více na popový způsob.
“No Hard Feelings”, coby na hlubokých tónech basy a přidaných samplovaných chórech postavená indie rocková skladba, je vokální melodií a tentokrát velice jemným zpěvem Ellie Roswell, podávána skoro jako dětská ukolébavka.
Obě části skladby “The Beach” připomínají zasněnější polohy Dream Cab for Cutie, možná dokonce Smashing Pumpkins.
Ač doba není jednoduchá, Wolf Alice přicházejí na Blue Weekend s albem obsahující trochu té potřebné trpkosti, ale především s lehkým úsměvem na rtu. Přinášejí poselství lásky, žádosti o odpuštění, a dokonce i trochu humoru. Album má dva tvrdší momenty se zbytkem zasněných alternativních balad a přináší tak nějak to nejlepší z Wolf Alice podpořené výbornými muzikanty, skvělým producentem Markusem Dravsem (Coldplay, Björk, Kings of Leon, Arcade Fire) a nakonec především musíme zmínit opět Ellie Roswell.
Je pravda, že ani její skvělý výkon za mikrofonem a one woman show, kterou na Blue Weekend rozjela by nebyla zdaleka tak velkolepá bez podpory kapely a producenta, avšak jestli zní některé album snad víc jako album Ellie Roswell než Wolf Alice, pak je to právě Blue Weekend.
V jistém úhlu pohledu je Ellie Roswell jednou z posledních rockových hvězd svého druhu. Propagující bohémský život plný slasti, tělesných prožitků a abstraktních zážitků. Zápletku tvoří fakt, že jsou zde určité temné mraky. Desetiletí tragických osudů rockových hvězd jí varují, že jsou zde limity, které není třeba překračovat, protože by se mohlo jednat o akt srovnatelný s překročením řeky Styx. Tato zábrana je tedy vlastně to, co tvorbu Wolf Alice odděluje od typického ideálu osmdesátých let sexu, drog a rock’n’rollu, který se tak nějak ukázal být neslučitelný s normálním, zdravým životem, Ostatně i takoví bouřliváci jako Ozzy Osbourne nebo Liam Gallagher se jednou usadili. Jelikož se zdá být tvorba Wolf Alice čím dál více autobiografická směrem k jejich frontmance, bude zajímavé, kam se bude ubírat její životní směr.
Wolf Alice – Blue Weekend
Vydáno: 4. 6. 2021
Délka: 40:08
Žánry: Alternativní rock, Dream Pop, Indie Pop, Post-Grunge, Punk rock, Shoegaze
Rozhodně musíte slyšet: 1. The Beach, 2. Delicious Things, 3. Lipstick on the Glass, 4. Smile, 6. How Can I Make It OK?, 7. Play the Greatest Hits, 8. Feeling Myself
Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!
