Roční archiv:2022

od Patrik Müller -
Bob Marley Bobby McFerrin Call On Me Eric Prydz Daft Punk

A fakt to zpívají oni? Otázka, kterou položí za svůj život nejméně jednou snad každý. Už se vám někdy stalo, že jste byli skálopevně přesvědčeni o původním interpretovi písně, že jste se kvůli tomu dokonce i s někým pohádali a nebo odmítali věřit realitě, když jste se dostali k důvěryhodnému zdroji a viděli pravdu? Tenhle seznam slouží k tomu, abyste si připemněli často zaměňované intereprety písní.

Teenage Dirtbag – Weezer (Wheatus)

Newyorská skupina Wheatus vydala svou nejznámější píseň Teenage Dirtbag v roce 2000. V této době měli kalifornští Weezer nezvykle dlouhou pauzu. Od posledního alba Pinkerton uběhly 4 roky a už se chystali na nahrávání alba Weezer (Green Album), které vyšlo o rok později, tedy v roce 2001 a nejspíš i to vyvolalo vlnu zmatení u hudebních fanoušků. Píseň se okamžitě stala populární a dosáhla 2. příčky v žebříčku britské hitparády.

Píseň  má velice podobný až stejný styl melodie a kytar jako právě Weezer. Kdo v tom stále neměl jasno, tak musel být ještě více zmaten, když v roce 2010 začali Weezer běžně hrát “Teenage Dirtbag” na jejich vystoupeních právě jako vtípek reagující na častou záměnu originálních autorů. Frontman Weezer Rivers Cuomo řekl davu na festivalu Reading a Leeds 2010: „Lidé se nás vždycky ptali na píseň Teenage Dirtbag. Někdy nemám srdce na to je ztrapnit a říct jim, že to není naše píseň. Takže jí začneme hrát a teď je to naše píseň.“ Naproti tomu Wheatus zase „vrátili úder“ a na turné 2011 začali hrát klasickou píseň Weezer “My Name Is Jonas”.

Mimochodem, pokud jste si vždycky mysleli, že “Teenage Dirtbag” je jen písnička o nešťastné lásce ze střední, kdy se lůzr zamiloval do krásky podobně jako ve filmu Loser (Křupan) pro který bylo “Teenage dirtbag” ústřední písní, kytarista Wheatus Brendan B. Brown jí napsal o velmi temném zážitku z dětství. V jednom rozhovoru Brown prozradil: „Zážitek pochází z léta 1984 na Long Islandu, kdy mi bylo deset let. Toho léta se v lese za mým domem odehrála satanistická rituální vražda teenagerů pod vlivem drog a ten kluk, který to udělal, se jmenoval Ricky Kasso a byl zatčen v tričku AC/DC. To se dostalo do všech novin a samozřejmě i do televize; a já, desetiletý, jsem chodil s kufříkem plným AC/DC, Iron Maiden a Metallicy. Všichni rodiče, učitelé a policajti si pak mysleli, že jsem také nějaký uctívač Satana.“

Creep – Nirvana (Stone Temple Pilots)

Píseň Creep byla jedním ze singlů z alba The Core od Stone Temple Pilots z roku 1992, tedy v době kdy hudebnímu světu vládl směr Grunge. Přestože kapela pocházela ze San Diega, nikoliv ze Seattlu, tak byla považována také za “grunge”. Ačkoliv další singl z alba The Core Sex Type Thing se spíše blíží ke grunge/metalovému stylu Soundgarden či Alice In Chains, tak právě o písni “Creep” lze říci, že se jedná o grungeovou akustickou baladu. Píseň napsal baskytarista Robert DeLeo a zpěvák Scott Weiland, který o písni řekl: „Hlavní myšlenkou písně, je když jste mladým člověkem, ale už jste zároveň někde mezi dětstvím a dospíváním. Je to taková ta apatie mládí, pochybování o sobě samém, pocit, že nezapadáš.“

Protože se v refrénu se zpívá „I‘m half the man I used to be,“ a mnoho lidí si tak myslelo a možná stále myslí nejenže je píseň od Norvany, ale také že se jmenuje „Half The Man I Used To Be“, nikoliv “Creep”. K záměně dochází hlavně kvůli chraplavým vokálům Scotta Weilanda, které stylem dost připomínají právě Kurta Cobaina. Dalo by se říci, že Creep se celkově odlišuje zbytku písním na albu The Core i díky kytarám, které nahrál Dean DeLeo. Rytmická část je totiž nahrána za pomocí akustické kytary a až v refrénu nastupuje typický ostřejší zvuk kytar Stone Temple Pilots. Creep se umístila v rockové hitparádě magazínu Billboard na druhém místě. I přestože píseň byla mezi posluchači velice oblíbená, i možná díky právě záměně s Nirvanou, tak z alba větší pozornost poutala píseň Plush.

Vtipné je také to, že Radiohead vydali ve stejném roce jeden z jejich, ne-li nejslavnější stejnojmenný hit, což do zmatení ohledně autorů písně tak nějak přidává další zápletku.

Bitch – Alanis Morissette (Meredith Brooks)

Píseň “Bitch” je i přes svůj peprný název písní u nás dodnes vytahovanou jak v rámci rádiových rotací, tak například reklam. Zpěvačka Meredith Brooks je typickým případem zpěvačky jednoho hitu. Zpěvačka má na kontě 5 alb, ovšem na žádném z nich se nevykytuje ani náhodou tak velký hit jako je na tom prvním albu Blurring the Edges píseň “Bitch”. Ale i v rámci tohoto alba působí “Bitch” tak trochu jako, jak se lidově říká: perla mezi sviněmi. Při vší úctě k této zpěvačce totiž zbytek jejího debutu Blurring the Edges zní až překvapivě amatérsky. Ale to byly devadesátky… Doba, kdy ještě v hudebním průmyslu bylo tolik peněz, že nahrávací společnosti klidně investovaly miliony do kapel, zpěvaček a zpěváků, které jejich lovci talentů objevili v nějakém zapadlém americkém klubu nebo baru. Ale jak byla tato doba šílená, už si ani pořádně nepohlídali, zda výsledné album dosahuje požadované kvality. Kredit za tento pozitivní hit se musí připsat mimo jiné také písničkářce Shelly Peiken, která je za tuhle píseň spoluzodpovědná a v 90. letech měla na svém kontě mnoho úspěšných hitů interpretů jako Céline Dion nebo NSYNC a významnou měrou rovněž pomáhala tvoři typický zvuk rádiových popových písniček devadesátých let tak jak na ně vzpomínáme dnes.

Music Sounds Better With You a Call On Me – Daft Punk (Stardust a Eric Prydz)

Opakující se melodický motiv, vokály volající po dobrodružství, zvuk francouzského house a disco a celkově pohodovou atmosféru si obyčejně asocijujeme právě s legendami elektronické hudby Daft Punk., kteří zbořili scénu se svým druhým albem Discovery vydaným v roce 2001. Album bylo tak vlivné, že jim velice brzy nato začali v patách kráčeli další interpreti a inspirace a dokonce i společné kořeny různých skladeb lze najít například ve velkém hitu švédkého DJ Erica Prydza “Call On Me” (ano, to je to slavné hudební video z jednoho až příliš žhavého cvičení aerobiku), která sampluje skladbu birminghamského bluesového zpěváka Steva Winwooda “Valerie”. Pokud vám “Call On Me” také někdy připomínalo Daft Punk a nebo jste si je dokonce i někdy spletli, věřte, že to není náhoda. Původní skladbu “Call One Me” se samplem “Valerie’” totiž připravila půlka Daft Punk Thomas Bangalter coby pravý král samplování ve spolupráci s DJ Falconem (který později mimo jiné hostoval na albu Daft Punk Random Access Memories z roku 2013).

Podobnost písní Daft Punk, “Music Sounds Better With You” od Stardust i obrovského rádiového hitu Erica Prydze. Rozuzlení není zas až tak složité. Stardust je totiž projekt právě již zmiňovaného Thomase Bangaltera. Ve Francii se totiž Thomase Bangalter a DJ Falcon všimli, že opakování samplovaných melodií neustále dokola není pitomým nápadem, jak by se mohlo zdát, ale naopak skvělým nápadem, kdy mozek dostává potřebný čas na to, aby si zvykl na určité tóny a z neustálého opakování si takřka okamžitě vytvoří familiárnost a nostalgii, která by se jinak budovala týdny poslechu, ne-li léta. Pokud se totiž stejný motiv několikrát opakuje, automaticky se stává povědomým a to i když jej slyšíte vůbec poprvé. Jakoby v našem mozku byl nějaký docela jednoduchý čítač přehrání a jakmile překročí nějaký práh, zapne tu pravou nostalgii.

Píseň “Music Sounds Better With You” má své prvopočátky již v projektu Together z roku 2000. Tento projekt vydal skrze různá neoficiální cédéčka kromě eponymní písně “Together” obsahující prvky pozdější “Music Sounds Better With You” i živou nahrávku pozdějšího velkého hitu, de-facto coveru Erica Prydze “Call On Me”. Jedná se tak o takřka těžko uvěřitelnou skutečnost, že před těmito dvěma velkými hity exustoval vcelku málo známý projekt bez oficiálních nahávek, který nejdůležitější jádro těhcto dvou pozdějších trháků hitparád již vydal a zároveň tak nějak odstartovala vlastní větvi hudby, která se někdy nazývá jako “francozouzský disko house”.

“DJ Falcon & Thomas Bangalter tedy skutečně vytvořili původní skladbu Call On Me s originálními samply a celý rok ní hráli na svých vystoupeních. Ale protože měli pocit, že zní příliš podobně jako “Together” a “So Much Love To Give”, rozhodli se ji nevydat a to i přesto, že je o to v roce 2002 žádalo hudební vydavatelství Ministry of Sounds. V tom ale přichází na scénu Švédský DJ Eric Prydz, který ukázal obchodního ducha, pohotovost a vychytralost (někdo by mohl říct až vyčůranost). Když slyšel potenciál této skladby, která byla málem vyhozená do koše, rozhodl se chytře přelstít autorské zákony. Než aby se Prydz zasekl do kol byrokracie, raději zašel za samotným autorem původního hitu Steva Winwooda. a podařilo se ho přemluvit, aby pro skladbu  nahrál vokály znovu. Prydz tak mohl pracovat se zcela čerstvě nahraným samplem. To proto zní vokály ve verzi Prydze o poznání čistěji než verze než v původní verzi. Ač by to mohlo vypadat, že Prydz je zde skutečně v roli padoucha, který ukradl Daft Punk skladbu, švédský DJ řádně uznal tantiémy jak Windwoodovi, tak autorovi původního textu “Valerie” Willu Jenningsovi. Ti by si jinak na “Call on Me” nevydělali zhola nic. To, že však neuznal zásluhy za skladbu také duu Together, resp. půlce Daft Punk Bangalterovi, nejspíše aby zamlčel neoriginalitu této skladby se zdá být nespravedlivé.

Cats In the Cradle – Cat Stevens (Harry Chapin)

Britský písničkář a multiintrumentalist s arabskými kořeny Yusuf Islam známý jako Cat Stevens patří mezi největší legendy mezi muži vystupujícími především se svou akustickou kytarou a hlasem. Někteří lidé si tak automaticky asocijují kdejaké akusticky hrané, na kytaru vybrnkáváné písně právě se zpěvákem v roce 2014 přidaným do Rock’n’Rollové síně slávy. Cat Stevens si také často libuje ve vyprávění příběhů prostřednictvím hudby a jeho písně často znějí skoro jako dětské, pohádkové písničky, což podobnosti s v Americe, Kanadě a Austrálii již zlidovělou písní “Cats In the Cradle” ještě přispělo. Zajímavé je, že ač píseň slavila obrovskyý úspěch v těchto 3 zmíněných anglicky mluvících zemích, v samotné Velké Británii tuhle píseň posluchači v podstatě odzývali a píseň se nedostala ani do hitparád.

Ke správné identifikaci tohoto hitu nepohl navíc ani grungeový cover této písně od Ugly Kid Joe, který byl velkým hitem 90. let.

Don’t Worry, Be Happy – Bob Marley (Bobby McFerrin)

Hádám, že spoustě čtenářů se toto také někdy přihodilo. Píseň “Don’t Worry Be Happy” založená na citátu a filozofii indického duchovního učitele Mehera Baby (ano, toho Baby, po kterém je pojmenován i legendární hit The Who “Baba O’Riley”) by se skutečně k Marleymu hodila tak moc, že si snad i někdy přejeme, aby jí nahrál skutečně on. Aby nestačillo, že píseň je děsně podobná Marleymu stylu hlasem, melodií, či nástroji, je v tom zapleten i název velkého hitu Marleyho “Don’t You Worry About a Thing”.

Zmatení interrpetů došlo v tomto případě do takových rozměrů, že například video na YouTube k této písní, které má dnes již skoro 168 milionů přehrání nese název: “Bob Marley – Don’t worry be Happy”.

Boby McFerrin si ale nepochybně zaslouží svou vlastní pozornost. Mnoho lidí dodnes vzpomíná na jeho vystoupení na Colour of Ostrava 2012 jako na jedno z nejlepších vystoupení tohoto festivalu vůbec a není se co divit! McFerrin patří bezesporu k nejlepším zpěvákům v oblasti acapella všech dob.

Uncover – Rihanna (Zara Larsson)

Švédská zpěvačka Zara Larsson se proslavila v roce 2012 singlem “Uncover”, který nazpívala teprve ve svých 15 letech. Do hitparád jí přitom pomohla právě i podobnost se slavnou zpěvačkou na vrcholu své slávy: Rihannou. “Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale i moje máma mi říkala: ‘Zníš jako Rihanna,” řekla zpěvačka Zara Larsson v roce 2017 v jednom rozhovoru pro BBC. Zároveň dodala, že podobonost s Rihannou je čistě náhodná: “Byla jsem hodně zmatená, protože jsem ji donedávna nikdy neposlouchala. Není to špatné přirovnání, ale já nikdy nebudu Rihanna a ani se o to nesnažím.”

Zara Larsson má hlasově skutečně s Rihannou mnoho společného. Podobnému frázování šlo naproti i to, jak byl napsán její průlomový hit “Uncover”, ve kterém procudent Robert Habolin chytře obtiskl to, co bylo v té době populární v hitparádách tak, aby píseň do té doby ve světě neznámé zpěvačky, do nich perfektně zapadla.

Bylo by jistě zajímavé srovnat pěvecký rozsah obou zpěvačke, avšak když srovnáme například záznamy z živých vystoupené, zdá se švédská zpěvačka (i přes své skromné vyjádření vůči Rihanně) svým hlasovýcm rozsahem o poznání flexibilnější zpěvačkou. Sláva a úspěh však mají ve své rovnici i jiné proměnné, a tak ač má Zara Larsson za sebou i před sebou ještě velkou kariéru, její sláva se ale zatím přeci jen nedotkla obrovské mezinárodní slávy Rihanny na vrcholu kariéry. Tak uvidíme, jestli to ještě Zara Larsson dožene….

A Horse With No Name – Neil Young (America)

Autor textu se přiznává, že u této písně se několikrát nechal napálil i on sám. Píseň je mimořádně podobná stylu Neila Younga jak zpěvem, tak i instrumentalizací, ale dokonce i textem a celkovou atmosférou písně. Zatímco v některých případech můžeme podezřívat, zda interpreti nevděčí za úspěch písně z velké části právě často mylně přiřazeným slavnějším hlasům, tady to není tak jednoznačné. Ač by Neil Young asi počtem prodaných desek a povědomím veřejnosti kapelu America o něco málo překonal, toto původně britské trio z Londýna je považováno za velké legendy britské i americké hudby, jejichž status se může Youngovu téměř vyrovnat. Skupina America získala například v roce 1973 cenu Grammy za nejlepšího nového umělce- V roce 2006 byla skupina uvedena do Síně slávy vokálních skupin a v roce 2012 získala hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

A Girl Like You – David Bowie (Edwyn Collins)

Když bývají písně připsány omlyem jiným interrpetům, může za to v drtivé většině případů podobný hlas zpěváka. Hlas Edwyna Collinse skutečně silně připomíná Davida Bowieho. Znalci by mohli podotknout, že by byla na píseň Bowieho poměry poněkud konvenční a možná až příliš bluesově laděné, na druhou stranu z písně zní také několik zajímavých experimentálních prvků: zvukové ruchy, kytara v až bizarním efektu, která skoro jakoby promlouvala k posluchači svým hlasem, či šepotání mezi zpívanými slovy. To by naopak bylo Bowiemu podobné velice. Píseň obsahuje kromě toho také zajímavá kytarová sóla hraná ve vytříbeném fuzz efektu, která udělala z této písně populární píseň pro mnohé hobby kytaristy.

Ač “Girl Like You” zůstává dodnes zdaleka nejúspěšněější písní Edwyna Collinse, ke které se žádná jeho píseň nepřiblížila, skotský hudebník má za sebou celkově bohatou hudební kariéru, ve které si zažil nejen vydání 9 sólových alb, ale i roli vlastníka nahrávací společnosti.nebo producenta (spokupracoval např. i s úspěšnou kapelou The Cribs). Za “Girl Like You” byl Collins několikrát oceněn, včetně prestižní Ivor Novello Awards.

Autor: Patrik Müller, Dominik Müller

od Patrik Müller -
Bývalí členové slavných kapely

Konečně jste poskládali tu správnou partu muzikantů, zkoušíte, máte rozjednané první koncerty a plánujete nahrávání prvního alba. První koncerty jdou skvěle a lidi se začínají ukazovat více a více. Kariéra profesionálního hudebníka konečně vypadá reálně. Pak ale přijde rána. „Končíš!“. O 2 roky později sedíte doma a v hlavních zprávách se mluví o koncertě na největším stadionu v zemi a milionech prodaných alb.

To, co zní jako noční můra se pro některé stalo skutečností. Ne pro všechny takové hudební smolaře to ale nakonec skončilo tragickým životním příběhem. Někteří smolaři v hudební kariéře nakonec žijí životy pravděpodobně šťastnější než jejich slavnější bývalí kolegové.

V tomto článku neleznete jejich příběh a co dělají nyní.

Jason Everman – Nirvana, Soundgarden

Jason Evermann může být označován za největšího kariérního hudebního smolaře v našem seznamu, neboť byl vyhozen hned ze dvou později velice úspěšných kapel. V únoru roku 1989 se přidal k Nirvaně jako druhý kytarista. Téhož roku byl však z kapely vyhozen.

Krátce na to se připojil k Soundgarden, tentokráte jako baskytarista, jako náhrada za končícího Hira Yamamota. Avšak v kapele vydržel sotva rok a byl vyhozen i z druhé kapely, jejíž jméno uctívají fanoušci rockové hudby dodnes. Důvodem vyhazovu, jak z Nirvany, tak ze Soundgarden byla zejména jeho náladovost. Krist Novoselic o něm řekl: „S Jasonem jsme odehráli několik skvělých koncertů, ale pak to šlo rychle do kopru. Utvořil se nad ním mrak neproniknutelné uzavřenosti, který se nad ním držel. S nikým se nechtěl bavit a úplně se vyčlenil z okruhu lidí.“

Jason Evermann i tak nadále pokračoval v hudební karéře až do roku 1994, kdy narukoval do Americké armády a později se stal členem speciálních jednotek. Zúčastnil se několika misí v Iráku a v Afghánistánu. V roce 2006 byl ze služby propuštěn s vyznamenáním.

Jeden z raritních klipů Nirvany, ve které se objevuje Everman.

Everman jakoby si chtěl svou zmařenou šanci v hudební kariéře vynahradit dosyta v osobním životě, a tak se z armády vyhrnul na vysokou školu. V roce 2013 získal bakalářský titul z filozofie na katedře všeobecných studií na University of Columbia.

Ačkoliv nenahrál ani jednu píseň na debutovém albu Nirvany Bleach, sehrál na debutu důležitou roli. Kapela dlužila producentovi Jacku Endonovi peníze za nahrávání a nahrávací společnost Sub Pop, se kterou Nirvana měla podepsanou smlouvu, neměla dostatek peněz na pokrytí nákladů. „Jason byl velmi štědrý a měl práci, takže měl prachy,“ řekl Novoselic v jednom rozhovoru a pokračoval: „Víte, jak se na zadní straně desky psalo, že byla nahrána za asi šest set a něco dolarů? Jason to zaplatil.” Evermannovo jméno se tak objevuje i na zadní straně alba, kde je uveden jako kytarista a rodák z ostrova Kodiak poblíž Aljašky se objevuje i na obalu alba.

Ač měl Jason Evermann neskutečnou smůlu, když byl vyhozen hned ze dvou kapel, které se brzy po jeho odchodu staly slavnými, zažil v celku zajímavý život. Kdo ví, zda by při setrvání v jedné z těchto dvou kapel, nebyl jeho život ovlivněn drogami, jak tomu bohužel bylo v grungeových kapelách tradicí a kdo ví, zda by jeho osud nebyl podobně tragický, jako u dvou frontmanů legendárních kapel.

Pete Best – The Beatles

John Lennon udal jako důvod vyhození bubeníka Beatles absenci pokroku v jeho hraní na bubny a nazval ho “velmi mizerným bubeníkem” Povídačky však ždycky hovořily o tom, že byl prý vyhozen kvůli svému vzhledu – trojice Lennon, McCartney, Harrison prý potřebovala za sebou někoho přesně jako Ringo Starr – spíše legračního kluka s širokým nosem.

Někde nad úrovní drbů v oblasti pravděpdoobné se zase často říká, že v dobách největší slávy si Beatles, převžně pak McCartney, užívali přízně mladých dívek a někdo by volbu bubeníka na základě vzhledu mohl svést na mladistvou nerozvážnost. Doopravdy jim ale v počátcích kariéry šlo pouze o tohle povrchní kriétérium? Pravda možná bude (jak to tak čato bývá) někde mezi. Napovídá o tom např. proslulé hamburgské období Beatles. Pravda je taková, že Beatles zde pro výdělek tvrdě dřeli. Každý den zde hráli těžko představitelné dlouhé koncerty, které se s nějakou tou pauzou pohybovaly v délce 4 až 8 hodin. O profesionalitě Beatles tedy mluví i toto rané období, kdy Beatles teprve dosáhli plnoletosti. Pravda je ale taková, že i v tomto období si Beatles našli čas pro svou slabost k ženám a protože v tomhle období jim ještě nemuseli utíkat jako ve filmu Help!, navštěvovali tamní nevěstince – o čemž později zpívali v písni “Ticket to Ride”.

Pete Best je bezesporu slušný bubeník a na bubnování ani Beatles nakonec nezanevřel.

Po odchodu z Beatles se jej snažil manažer Brian Epstain zapojit do nových projektů, ale s jeho kariérou to šlo od desíti k pěti. Best se snažil upoutat na to, že hrál v Beatles občas až příliš výrazně a marketingově to nebyl dobrý tah. Album jeho kapely Pete Best Four ho nenapadlo pojmenovat jinak než Best of the Beatles. Což byla sice pravda., docela legrační slovní hříčka, ale kupujícím tehdy moc do smíchu nebylo, když zjistili, že deska není kompilací nejlepších písní Beatles, nýbrž album nějakého Peta Besta o kterého nikdo z nich nestál.

Když spojení s Beatles nevyšlo, Best později naopak nechtěl o asociacích s kapelou ani slyšet a odmítl například hovořit a sutorem Hunterem Daviesem pro připravovanou biografii o Beatles v roce 1968. Davies se jej ale možná překvapivě v autobiografii opatrně zastával. Povšiml si totiž, že jakmile došla řeč na Petea, jindy výřečná parta najednou ztichla. Spekuloval tedy nad tím, zda se členové Beatles trochu nestydí za to, jak vyřídili jeho konec v kapele.

Pete Best pracoval na směny jako nakladač pečiva do dodávek.

Toto jeho období zahořklosti vyvrcholilo pokusem o sebevraždu, kdy jej zachránila jeho matka a bratr.

Pete Best ale nakonec na Beatles stejně nějaké peníze vydělal. V roce 1965 např. Beatles hovořili o Bestovi v časopisu Playboy, když se Beatles zmínilo o Bestovi v humorně-jízlivém směru: “Ringo občas zaskakoval, když byl náš [tehdejší] bubeník nemocný při jeho pravidelných onemocněních.” Starr dodal: “Bral takové malé pilulky, které mu ulehčovaly nemoc.” Best za to tehdy vysoudil od Beatles 18 milionu dolarů pro pomluvu jeho osoby.

Kapela Beatles mu ostatně dala i manželku, která byla prodavačkou na jedněch z raných koncertů Beatles.

Pete Best také těžil z toho, že se se učil z Beatles zdaleka nejlépe. Na rozdíl od Lennona, McCartneyho a Harrisona dokončil střední vzdělání. To mu později pomohlo k získání lepší práce ve veřejné správě na úřadu práce. Je to skoro neuvěřitelné, jak někdy život vymyslí perfektní zápletku, a tak se Pete Best postupně vypracoval na pozici rekvalifikačního lektora, kdy pomáhal lidem najít si novou práci poté, co se poýkají z těžkou situací ztráty svého současného zaměstnání.

V roce 1995 si Best vydělal peníze díky Beatles konečně muzikantskou cestou, když byla vydána kompilace Anthology 1, která obsahuje i několik raných nahrávek Beatles s Petem Bestem. Best tak obdržel standardní muzikantské tantiémy v podobě několika milionů liber. K výčtu jeho úspěchů se nakonec může přidat i například, že byl v roce 1982 pozván do slavné americké talk show Davda Letetrmana a v roce 2011 po něm v Liverpoolu dokonce pojmenovali ulici “Pete Best Drive”. A co je možná nejpodstatnější, Pete Best je pořád živ a zdráv (na rozdíl od dvou “pravých “ členů Beatles, kteří tento svět předčasně opustili). Když se to tedy vezme kolem, nemá úplně špatný život…

Tracii Guns – Guns N´ Roses

Že je “Roses” v názvu kapely podle zpěváka Axla (resp. Billa) Rose jste asi tušili, ale pokud jste přemýšleli po kom se zde objevilo slovo “Guns”, pak je to kvůli toho, že tento člen z kapely odešel velice brzy a nahradil jej dnes už legendární kytarista Slash. Není úplně zvykem, aby si kapely nechávaly cokoliv od bývalých členů – s těmi často nechtějí být vůbec spojování, ne tak ještě dokonce jméno. Avšak pojmenování “Slash N’ Roses” by asi bylo natolik stupidní, že asi skutečně nešlo jinak než ponechat původní název.

Tracii Guns je jedním z tohoto seznamu, kterému se podařila i přes odchod ze slavné kapely pořád velice dobrá hudební kariéra. Jeho kapela L.A. Guns patří mezi často vzpomínané kapely amerického rocku 80. let. Když se to však srovná s mezinárodní slávou Guns N’ Roses a jaký musí být velký rozdíl mezi bohatstvím a statusem členů těchto kapel, pořád to ponechává trpký dojem. Guns ale nebyl jediným, kdo “ostrouhal”. Guns N’ Roses totiž nebylo ve slkutečnosti spojení Axl Rose + Tracii Guns a nějací muzikanti, ale spojení celé skupiny LA Guns a Rosovy tehdejší kapely Hollywood Rose. Tracii Guns opustil kapelu po konfliktu s Axlem Rosem a chtěl znovu rozjet LA Guns.

Ani LA Guns se problémy s obsazením nevyhýbaly a při jejich truné následovaly různé změny na jednotlivých muzikantských postech a později dokonce rozdělení na dvě kapely – LA Guns Traciiho Gunse a LA Guns bubeníka Steva Rileyho. Úspěšná kariéra LA Guns však čítá 11 vydaných alb. Z toho první Cocked & Loaded dosáhlo v USA asi půl milionu prodejů. Tracii Guns také vydal v roce 1994 jedno sólové album Killing Machine a byl součástí superkupin Brides of Destruction a Contraband ve kterých hrál například s basistou Nikkim Sixxem z Mötley Crue, zpěvákem a kytaristou Johnem Corabim z The Scream nebo s basistkou Share Pedersen z kapely Vixxen (v případě superskupiny Contraband).

Doug Sandom – The Who

The Who jsou klenotem britského rocku a jejich vliv na vývoj rockové hudby byl větší než si někteří uvědomují. Průměrně hudebně vzdělaný člověk by si měl kromě Rogera Daltreyho a Petea Townshenda vzpomenout také na legendárního bubeníka Keitha Moona. Skoro mýtickou to postavu, která byla noční můrou všech hotelových provozních. Málokdo si však vzpomene, že Keith Moon nebyl prvním bubeníkem The Who a neychybělo moc a svět by Keitha Moona neznal.

Důvodem odchodu Douga Sandoma z The Who, bylo to, že byl zkrátka už moc „starý“. Jen pro představu v době odchodu měl 34 let. Oproti tomu však Daltrey s Townsendem měli teprve 20 respektive 19 let. A dalším důvodem byly také menší neshody s Petem Townshendem.

Sandom ke svému odchodu ze skupiny řekl: „Nebyl jsem tak ambiciózní jako ostatní. Dělal jsem to déle než oni. Samozřejmě jsem to miloval. Bylo velmi příjemné být součástí kapely, kterou lidé sledovali, bylo to skvělé. Ale s Petem Townshendem jsem si moc nerozuměl. Byl jsem o pár let starší než on a on si myslel, že bych to měl zabalit víceméně kvůli tomu. Já jsem si myslel, že se mi s kapelou daří dobře, nikdy nás odnikud nevyhodili, vždycky jsme prošli konkurzem,“ vzpomínal na začátky kapely Sandom.

Sandom odešel v roce 1964 a v roce 1965 The Who už s Keithem Moonem za bicími nahráli průlomové album My Generation.

Doug Sandom se po odchodu z The Who přestal věnovat hudbě a nepůsobil v žádné kapele a pokračoval ve své práci zedníka. V roce 2014 však napsal knihu The Who Before the Who, ke kterému napsal Pete Townshend předmluvu. Sandom zemřel v roce 2019 ve věku 89 let.

Ve smutečním prohlášení Townshend napsal o Sandomovi, jak byl Sandom k němu vždy laskavý a jak si né úplně dobře počínal při jeho odchodu a že ho Sandom vždy podporoval. „Dougovi chvíli trvalo, než mi odpustil, ale nakonec to udělal, a i když jsme se moc nevídali, zůstali jsme přáteli. Téměř jistě by se letos pokusil navštívit mě a Rogera na stadionu ve Wembley a oběma nám bude setkání s ním chybět.“ Zakončil prohlášení Townshend. Další smůla Sandoma. Alespoň tedy že nakonec byly vztahy s členy kapely urovnány.

Paul Di’Anno – Iron Maiden

Dnes už si asi lze jen těžko představit u Iron Maiden někoho jiného za mikrofonem, než Bruce Dickinsona. Ale mezi lety 1978 až 1981 byl frontmanem této britské kapely Paul Di’Anno, rodným jménem Paul Andrews. S Iron Maiden stihl nahrát hned 2 alba. Album Iron Maiden z roku 1980 a Killers z roku 1981. Iron Maiden vysvětlili veřejnosti jeho odchod jinými představami o stylu zpívání a problémy s drogami. Naproti tomu Di’Anno řekl: „Je to jako kdyby vaši kapelu řídili Mussolini a Adolf Hitler. Protože je to Rod Smallwood (manažer) a Steve Harris a to je vše.“ A také nařkl Iron Maiden z toho, že jsou pouhou mašinou na peníze a že bral drogy, protože by jinak s nimi nemohl vydržet, protože jsou prý „zku***ně nudná“ kapela.“

K Iron Maiden se po jeho odchodu, přidal Bruce Dickinson a v roce 1982 vydali album The Number of the Beast, které mimo jiné obsahuje pravděpodobně jejich nejznámější píseň “Run to the Hills”.

Paul Di’Anno prošel několika dalšími kapelami jako Battlezone, či Killers (samozřejmě neplést s vegasskými Killers) i sólovou kariérou. V roce 2011 byl poslán na několik měsíců do vězení za podvody se sociálními dávkami.

V roce 2021 se přestěhoval do Chorvatska, kde podstoupil operaci kolene. Na pódium se po dlouhých 7 letech vrátil až v květnu letošního roku, kdy vystoupil v Bikers Beer Factory v chorvatském Záhřebu. Jestli tedy vyrážíte jako každý správný Čech na dovolenou do Chorvatka, dávejte dobrý pozor, zda na Di’Anna nenarazíte.

Glen Matlock – Sex Pistols

Jména Sid Vicious a Johny Rotten zná každý průměrný fanoušek kytarové hudby, při jménu Glen Matlock ale už leckdo tápe v paměti (a často marně).

Rodák z londýnského Paddingtonu byl přitom důležitým členem kapely, když byl spolupodepsán na 10 z 12 skladeb debutového alba Never Mind The Bollocks Here’s The Sex Pistols. Zahrál si a zazpíval navíc na těch dvou nejslavnějších: “Anarychy in the UK” a “God Save the Queen”. Byla to tedy vůbec smůla? Je pravda, že na rozdíl od některých smolařů zde uvedených, se Matlockovi uznání i finance dostaly. Matlock se účastnil každého návratového koncertu kapely a je často atraktivním hostem nejrůznějších britských populárních pořadů. Zároveň jako jediný původní člen Sex Pistols zůstal aktivním muzikantem až do nynější doby.

Dosáhnout statusu legendy se nicméně Matlockovi na rozdíl od Rottena a Viciouse nikdy nepovedlo – přitom stačilo vydržet pár týdnů do období po vydání alba. Smolný se zdá být i důvod jeho vyhození s kapely. V lecčems se podobá vyhození Peta Besta z Beatles. Mezi Sex Pistols totiž Matlock příliš nazapadal vzhledem. Rotten (Lydon) ostatně několikrát zdůvodnil jeho vyhození tím, že Matlock poslouchal Beatles. Dalšími důvody prý byli, že si často myl nohy, což bylo pro punkery naprosto nepřípustné a nebo (a to byl asi nakonec ten hlavní) spory se Sidem Viciousem. Je však docela pravděpodobné, že působit v Sex Pistols, dnes by nežil tak poklidným a vyrovnaným životem spokojeného hudebníka.

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

od Patrik Müller -
Taylor Hawkins Foo Fighters

Užívání drog se mezi muzikanty, obzvláště těmi rockovými, stalo díky bohaté historii užívání drog v tomto žánru již od počátku šedesátých let, natolik běžné, že se takřka stalo neodmyslitelnou součástí kytarové hudby. Byl to fenomén, který se dostal i do slavného hesla “sex, drogy, rock’n’roll” mající charakterizovat životní styl rockových hvězd zažívající svůj vrchol někdy v polovině 80. let s nástupem a následným pádem hair metalu, kdy se tento styl života otevřeně propagoval. Dnes se na tuhle dobu díváme jako na skoro něco romanticky nostalgického. Nedávná smrt Taylora Hawkinse však připomněla, že fenomén drog v rockové hudbě není záležitostí minulosti a neustává ani strašidelný duch 90. let ve kterých drogy (omluvte ten drsný výraz) „kosily“  jeden hudební talent za druhým. Leckteré to znovu přinutilo ptát se na to: “Proč?”

Další skvělý muzikant – jeden z nejlepších bubeníků své generace odešel. Ale Taylor Hawkins byl i skvělý textař a skladatel. Některé z písní z jeho sólového alba projektu Taylor Hawkins and the Coattail Riders Red Light Fever dokonce překonávají i pozdější písně Foo Fighters. Nebudeme se pouštět do spíše bulvárních témat a hledat, co konkrétně zapříčinilo jeho vlastní pád. Co však přivádí muzikanty k drogám obecně je otázka krajně znepokojivá.

Přeháním?

Vemte si to takhle. Kávu lidé milují a konzumují a často v poměrně velkém množství a to z nejrůznějších důvodů — někdo čistě ze společenského hlediska, nekomu prostě chutná, mnoho lidí jí využívají pro zvýšení sportovní nebo intelektuální výkonnosti. Teď si vemte, že by najednou vyšla nová, naprosto legitimní dlouhodobá a recenzovaná vědecká studie, která by přišla na to, že konzumenti kávy předčasné umírají 10x více než ti, co kávu nepijí. Nepřipadalo by vám to trochu děsivé? Nebyli byste tím krajně znepokojeni?

Pokud jste se ocitli na tomto webu, nejspíše patříte minimálně mezi těch 95% lidí, kteří dokážou hudbu ocenit a nejspíše i mezi nižší procento lidí, kteří neposlouchají hudbu jenom při řízení a na společenských akcích, ale aktivně si jí vyhledáváte a je pro vás v životě důležitá. Dost možná jste dokonce i sami muzikanty a možná za to dokonce dostáváte (alespoň občas) zaplaceno.

Nevím, jak vás, ale mě velice trápí tato otázka: Jestliže nám hudba přináší tolik radosti, emocí, prožitků a některým z nás dokonce dodává smysl života, proč ti, kteří jí tvoří, končí v naprosté temnotě? V místech, kde i peklo vypadá jako veselé místo?

Zabil se, protože bral drogy… Nebo taky ne

Hawkins mohl rozdávat ještě spoustu radosti, udělat ještě mnoho památných nahrávek a udivovat ještě mnoho návštěvníků koncertů a napsat spoustu skvělých písniček. Není to přitom ani tak dávno, co nás opustily legendy Prince, George Michael, Tom Petty a myslím, že do stejné společnosti těchto legendy můžeme zařadit skvělé mladší muzikanty i Chestera Benningtona s Chrisem Cornellem. Ti sice měli mimořádné psychické problémy, ale drogy a alkohol jim rozhodně nepomohly (alespoń tedy ne z dlouhodobého hlediska).

A to člověk raději ani nechce myslet na to, jakou bolestí musí znovu procházet Dave Grohl, který byl velice dobrý přítel jak s Kurtem Cobainem, s již zmíněným Chrisem Cornellem, tak třeba se Scottem Weilandem nebo Laynem Staleym, kterého postihl podobný osud.

Vedle Kurta Cobaina byl Laney Staley jedním z největších hlasů hnutí grunge

U všech těchto skvělých zpěváků a muzikantů měly svůj podíl na smrti drogy. Nutno podotknout, že Angličtina je trefnější v označení “drugs”, které používá jak na medikamenty („léky“), tak pro ilegální látky. V podstatě všichni z výše uvedených totiž užívali ve velkém rovněž dlouho předepsané medikamenty pro psychické poruchy. Bylo by totiž velice snadné vše svézt na nelegální drogy, ale toxikologické zprávy jasně ukazují i na různá antipsychotika nebo benzodiazepiny. A musíme samozřejmě také myslet na alkohol, který ač je to sociálně akceptovaná droga, také sehrál ve smrti výše zmíněných větší či menší roli.

Fenomén drog se ale samozřejmě netýká jenom hudby rockové. Mac Miller, Juice WRLD, či Lil Peep jsou smutnými příklady mladých raperských mega hvězd, které vyhasly příliš brzy “kvůli” drogám..

Nejhorší na tom je, že jsem u všech jmenovaných výše pouze s výjimkou Kurta Cobaina a Layna Stanleyho nešel dál než do roku 2015 a i tak jsem si vzpomněl na tolik tragických úmrtí.

Psát “kvůli” drogám je přitom doopravdy nejpřesnější. Drogy totiž ve velké porci případů nebývají samotným spouštěčem problémů. Kdybychom se podívali případ od případu na výše zmíněné tragicky zesnulé muzikanty, našli bychom spoustu dalších problémů v jejich životech. A to určitě není pokus o zmírnění negativního vnímání drog. Ty nesou pořád svůj kus viny. Ale pokud chceme najít odpověď na otázku proč tolik muzikantů podléhá drogám, pak si nemůžeme vystačit s povrchním hodnocením na úrovni diskutérů ze serveru Novinky.cz jako: “Zabil se, protože bral drogy” nebo s názory některých ještě méně inteligentních jedinců, kteří někdy tvrdí věci jako “Cobain se zabil, protože to byl feťák”.

“Lithium” v době svého vydání byla jednou z nejexplicitnějších písní o drogách, která zároveň měla úspěch v hitparádách

Třeba u Kurta Cobaina bije do očí souvislost s faktem, že měl depresivní a sebevražedné sklony prostě v genech – někteří jeho mužští předci a příbuzní se za svého života také zabili. To je popsáno například v knize Nirvana: The Biography od Everetta True, resp. v úspěšné biografické knize o Cobainovi Heavier than Heaven a nebo můžete rovnou zabrouzdat v genealogii Cobainovy rodiny. Chester Bennington zase byl jako dítě pohlavně zneužíván starším výrostkem.

Analyzovat jednotlivé případy by bylo jistě zajímavé. Více ale pomůže si na tuhle otázku odpovědět zobecněním tohoto problému. To sice některé detaily smaže, avšak bude aplikovatelné pro všechny minulé (a bohužel) i budoucí případy.

Nejprve si ale pojďme něco přiznat, protože se bez toho dál neposuneme. Drogy v hudbě (a tím myslím i přílišné užívání alkoholu) se vyskytují nejen u bohatých rockových hvězd a rapperů, ale i polo-amatérských seskupení a u mnoha začínajících kapel nebo kapel okresního formátu. Mnohdy mohou být neškodnou zábavou a součástí kultury, avšak mnohdy mohou být velkým problémem. A právě již na této úrovni často začíná onen problém. Dvě plzně na zkoušce lokální kapely, co se schází každý čtvrtek samozřejmě žádný problém nejsou (to se dá s trochou nadsázky skoro považovat za doplnění vitamínů). Ale častokrát se dávky návykových látek mohou postupně zvyšovat a zvyšovat až vlastně nikdo nepozná, že se něco přehnalo. Do kapely přijde nový člen, který sklidí úrodu, k tomu se nepijou už 2 piva, ale 4, plus nějaké panáky… A už se to začíná rozjíždět nehezkým směrem… Však to někteří z vás možná i znáte.

A nyní ještě jedna věta (skoro nevěřím, že to musím napsat, avšak míra akceptace drog v hudbě je zde již od 50. let): Tvrdé drogy, zejména pak ty zaváděny nitrožilně, jsou velký problém, který je potřeba řešit nejlépe okamžitě.

Teď už ale dost občanské výchovy a pojďme na to, co říká o tomto problému věda.

Problém stydlivých hvězd a drogy coby  doping pro muzikanty

Vystupování není pro každého. Ne každý má na to si stoupnout před 30 tisíc lidí, excelovat na hudební nástroje nebo do toho dokonce ještě zpívat. Člověk vlastně musí být : 1.) Naprosto sebejistý a vyrovnaný se sebou samotným nebo 2.) Tak trochu cvok a egomaniak. Vzhledem k tomu, že lidé, kteří jsou přeborníky v meditaci, pití zeleného čaje a cvičení jógy, ani ti mentálně zocelení tvrdým tréninkem jako např. vojáci nebo extrémní sportovci, se ve velkém na pódia koncertů nehrnou, zbývá prostor většinou buď pro případy číslo 2 a nebo pak ještě případy číslo 3. Tedy vlastně úplně obyčejné lidi, kteří se stanou slavnými a pak vlastně neví, co mají dělat.

Ne každý má na to, aby začal zpívat nebo hrát  a to “pouze” například před 300 lidmi. Ne tak navíc před plnými stadiony, kam vás ještě k tomu provázejí po cestě paparazzi ukrytí i v křovích u hotelu. Jenže, když hrajete na hudební nástroj, tak musíte být alespoň trochu introvert. Kdybyste v sobě neměli alespoň malou porci introverta, tak se v životě nepřinutíte sednout si na zadek a dlouhé hodiny hrát na hudební nástroj nebo psát písně. V tomhle mají zpěváci výhodu, nicméně ani těm se tento problém nevyhýbá — příkladem buďte tragické osudy Amy Winehouse, ale i třeba Ivety Bartošové.

Pohled na poslední představení Amy Winehouse je dost bolestivý, ale i tyhle nehezké věci, které přináší slává člověk občas musí vidět, aby pochopil některé věci, o kterých se jinak zase tolik nemluví

Vzniká ve vás velký spor. Na jednu stranu hudbu milujete a víte, že živit se jí je dar. Na druhou stranu publicitu nesnesete. Není to asi úplně lehké si představit, co se děje, protože většina z nás na publicitu zvyklá není. Ale každý si té publicity užijeme v našem životě alespoň nějaké množství, kór v nynější době sociálních sítí, které se aktivně snaží svými algoritmy udělat celebritu z každého věřného uživatele.

Drogy samozřejmě v tomto pomáhají nesmírně. Není to v tomto případě vlastně nic jiného než to, co doping pro sportovce. A ony ty drogy navíc v krátkém časovém měřítku nabízí hned celý balíček výhod pro hudebníky. Marihuana vás uvolní, když jste nervózní. Kokain povzbudí, když už máte již čtvrtý den po sobě tříhodinový koncert. Alkohol zajistí, že si koncert vůbec užijete a nebude vám vadit hrát letos už po sté oblíbenou písničku diváků. Předepsané prášky na spaní vám zase pomůžou po koncertě, který končí až nad ránem, okamžitě vypnout. LSD pomůže napsat písničky. A tak dále…

Talentovaní hudebníci přirozeně chtějí dělat to, co je baví a co je pro ně přirozené. Jenže pak se některým vybraným jedincům stane, že překročí svůj vlastní stín a stanou se celebritami srovnatelnými s hollywoodskými herci. To je opět třeba příklad Kurta Cobaina, ale třeba i zpěvačky Jewel, která se v podcastu Joe Rogana dokonce přiznala k tomu, že později ve své kariéře naschvál nahrávala posluchačsky náročnější a “nepopulární” alba, protože se jí nelíbilo, když jí na konci devadesátých let začali lidé poznávat všude, kam šla a potřebovala tedy najít vhodnou rovnováhu slávy.

Když se k tomu přidá tlak ohledně vydávání alb jak od nahrávacích společností a manažerů, tak od fanoušků, může to být převážný důvod užívání drog a následného zhoršení psychického stavu, kdy drogy samozřejmě na krátkou chvíli pomáhají, ale poté spouštějí smrtící sestupující spirálu. Svůj boj se stresem ohledně hudební branže popisuje třeba i dokument o Whitney Houston Whitney: Can I Be Me. Kromě Whitney Houston bychom nejspíše do této kategorie stresu ze slávy jakožto primárního spouštěče závislosti na drogách zařadili i Amy Winehouse. I někteří přeživší přiznali tento problém. O tom, jak se musel naučit uklidnit svůj strach z živého vystupování, mluvil například Brian Wilson z Beach Boys v rozhovoru pro Harvard Business Review v roce 2016.

Tahle píseň… To je nostalgie, co? A ten hlas! Živé vystoupení Whitney Housten občas ne nadarmo připomínaly mše v amerických jižanských kostelech

Sliboval jsem ale vědu, tak tady jí máte. Studie z Gdaňské univerzity dokázala pomocí vícenásobné hierarchické regresní analýzy* ukázat, že závislost na studiu, coby až posedlost sebezlepšováním se v nějakém oboru, souvisí s nízkou extraverzí a vysokou sociální úzkostí. Závislost na studiu souvisela se specifickými aspekty studia (delší doba učení, nižší studijní výsledky) a s ukazateli zhoršené pohody (zhoršený celkový zdravotní stav, zhoršená kvalita života a kvalita spánku, vyšší vnímaný stres).

Za zmínku stojí také dotazníkový průzkum určen studentům a pedagogům Hudební fakulty Univerzity v Iowě. Mělo se zjistit, jaké jsou jejich zkušenosti a postoje k úzkosti z vystoupení. Čtyřicet devět, tj. 16,5 % z 302 respondentů uvedlo, že jejich hudební výkon je narušován úzkostí. Více než 21 % respondentů uvedlo, že při vystoupení zažívají výrazné úzkosti, a 16,1 % uvedlo, že úzkost z vystoupení dokonce negativně ovlivnila jejich kariéru.

*Pozn: Pokud nepatříte zrovna mezi statistiky nebo její pilné studenty, tak lineární regrese je zjednodušeně řečeno způsob, jak zjistit, zda spolu souvisí nějaké dva jevy světa (zda je zde korelace) a jak moc spolu tyto dva jevy souvisí. U vícenásobné regrese se zkoumá najednou více jevů, které mají mít nějaký vliv na nějaký další jeden jev. Slovo hierarchická pak už není pro účel pochopení tolik důležité, označuje ale druh hledání významných jevů mezi několika jevy, kdy dochází k postupnému vkládání proměnných (zastupující jevy reálného světa) pro zjištění, které mají vliv a které nikoliv.

Genialita souvisí s problémy

Cesta ke zkáze některých muzikantů mohla začít ještě dávno před tím než začali vůbec s hudbou. Právě protože máte problémy, stanete se géniem. A nebo tato souvislost funguje naopak? Nebo oboustranně? Spojení „stát se géniem” může znít trochu divně, ale znovu se nabízí sportovní analogie. Mnoho z těch nejlepších sportovců tvrdí, že se nestali nejlepšími díky talentu, ale díky obrovské dřině. Většina sportovních trenérů ve studiích amerických psychologů z Georgijské státní univerzity a floridské univerzity Ross University School of Medicine například zpovídala elitní sportovní trenéry, kteří ze své zkušenosti z let práce s vrcholovými sportovci odvodili, že dříči skutečně mohou předčit tzv. „talentované lemply“. Asi nejlépe tento fenomén shrnula disertační práce profesora ekonomie a marketingu Mohammada Sakife Amina a to už ve svém samotném názvu: “Dříči porazí talenty, dokud talenti tvrdě nedřou”.

Ale i samotný talent může být někdy darem ďáblovým. Cítíte, že vám něco jde a to baví vás to. Ale pokud je to introvertní činnost, která vyžaduje z velké části samostatnou činnost, může se stát talent skutečně prokletím, kdy se uzavíráte více a více do vlastního světa a s ostatními lidmi si čím dál více přestáváte rozumět. Stavíte okolo sebe zeď (hmm… to mi něco připomíná; není přesně o tomhle jedno z nejslavnějších hudebních alb všech dob?).

K tvrdé práci vybízí třeba problémy v dětství. Na ty může hudba působit zpočátku velice léčivě, ale následná sláva naopak může staré jizvy obnovit.

Pak je tady samotné spojení mentálních poruch a kreativity, které se dá považovat za vědecky dokázáno. Ač jsem sliboval, že se nebudu pouštět do filozofie, protože jí příliš nerozumím, vím, že o spojení mezi genialitou mluvil například Platón, který považoval šílenství jako dokonce něco, co pochází od Boha. Ve vědě se toto snažila dokázat neurovědkyně Nancy Andreasen v roce 1987.

Zjistila, že 24 z 30 spisovatelů, které sledovala byli někdy klinicky léčení z psychických poruch. Studie z odborného časopisu Neuroimage pak ukázala ještě exaktnější spojení mezi kreativitou a mentálními poruchami. Vědci sledovali mozek malířů při různých aktivitách a přišli na to, že na rozdíl od “běžných” lidí (s trochou nadsázky by se skoro nabízelo napsat “normálních”) mají kreativní lidé mimořádně velkou aktivitu v části mozku zvanou precuneus. „Aha, tak ok,” asi si říkáte. Proč je ale toto špatná zpráva pro kreativní lidi? Protože podobné hyperaktivní chování této části mozku je známé také u lidí, kterým byla diagnostikována schizotypie, což je zjednodušeně řečeno slabší verze schizofrenie, která se projevuje nejčastěji takovým tím typickým podivínstvím – nadměrně uzavřeným chováním, nedostatkem přátel, poruchami řeči, podezíravostí apod.

Drogy podporují kreativitu

Existuje mnoho hudebníků a zpěváků, kteří předvedli, jak je možné překonat silnou závislost. Typickými příklady jsou Elton John, či Eric Clapton. Někteří dokonce dokázali závislost využít ke svému prospěchu a pak v ten pravý moment, když všechny varovné alarmy svítily jasně červenou barvou, záchrannou brzdou zabrzdit vlak řítící se po slepé koleji. Noel Gallagher z Oasis léčil svou závislost na kokainu dlouhými procházkami v lesích a na svou epizodu s drogami byl dokonce náležitě hrdý – jak by také ne, když je z diskografie Oasis jasné, že Noel Gallagher na kilech kokainu se stal legendárním skladatelem jedné britské generace, zatímco Noel Gallagher bez kokainu spíše nostalgií prvních raketových 4 let kapely.

“Morning Glory” coby kokainová hymna. Pozitivní nálada písní Oasis naštěstí fungovala i v jejich osobním životě. Oba bratři Gallagherové (byť rozhádání) unikli tvrdým drogám za včasu a v jejich 50 jsou nyní v dobré kondici.

Drogy byly úzce spojeny i s dvěmi pravděpodobně největšími kapelami všech dob (záměrně neříkám nejlepšími – to by vydalo na dlouhou debatu). Mick Jagger kouřil v 70. letech heroin, ale dodnes si užívá v perfektní kondici role vitálního rockového důchodce, který před koncerty cvičí gymnastické tréninky. Potom jsou tu samozřejmě Beatles, kteří snad nejvíce proslavili užívání drog pro podporu kreativity..

To, že drogy podporují kreativitu se zdá být jasné jako facka a ač pověst o Faustovi tvrdí opak, ďáblovi se občas skutečně dá uniknout – výše zmínění pánové jsou toho příkladem.

Bohužel i vzhledem k tabuizované povaze problému a obtížné morální otázce samotných výzkumů, díky kterému nevzniklo dostatečné množství studií na toto téma, toto tvrzení nemůžeme považovat za vědecky dokázané. Existuje například studie z osmdesátých let, která srovnávala studenty, kteří drogy užívali, s těmi, kteří je neužívali, naznačila, že studenti, kteří drogy užívali, měli tendenci být kreativnější (Eisenman, Grossman a Goldstein, 1980), ale podobných studií je jako šafránu. Tentokrát tedy nezbývá než věřit intuici.

Sláva a pád (příběh z fotbalového prostředí)

To, že sláva je mimořádně náročná a ustát jí je velká dřina, je všeobecně známo. Málokdo si ale dokáže skutečně představit, co to vlastně znamená. Je to až příliš vzdálené našemu životu. Kdy se naposledy na vás například dívala celá tramvaj nebo si vás někdo tajně fotil? Možná leda, když jste si zapomněli převléct pyžamo a nebo jste byli terčem nějakého kanadského žertíku. Prostě nějaký trapas. Slavní lidé se do těchto situací dostávají běžně.

Příběh, který ilustruje perfektně tragický osud známé osobnosti se však kupodivu nenachází v hudební branži, ale ve sportovní, Vystihující je o to více, protože sportovce má podstatná část společnosti za idoly v rámci zdravého životního stylu. I tak je však může později sláva dohnat a to i bez drog. Paul Vaessen byl anglický fotbalista. Jakožto neznámý hráč však měl štěstí i píli, a tak se propracoval až do rezervního týmu samotného slavného Arsenalu Londýn a později se dostal i mezi náhradníky. V teprve 16 letech tak debutoval za Arsenal v Poháru UEFA (dnes Evropská liga) proti německému Lipsku. O rok později se dočkal svého ligového debutu v derby proti Chelsea a dočkal se profesionální smlouvy. Paul Vaessen nicméně byl pořád náhradníkem, který občas dostal šanci dostat se na hřiště a jak to tak v týmových sportech bývá, většinou hlavně v již rozhodnutých zápasech. Na ulici (nebo v té tramvaji, ale těch v Anglii příliš mnoho není) by jej asi příliš mnoho lidí nepoznalo.

Slavný gól Paula Vaessena, který měl fotbalistu poslat do výšin, ale předurčil ho ke skáze

V semifinále Poháru vítězů pohárů (to jest předchůdce dnešní Ligy mistrů) v následujícím roce 1980 (Vaessenovi bylo tehdy 19) se však stal okamžitě miláčkem fanoušků Arsenalu a všimli si ho prakticky po celém světě. Jakožto střídající hráč 2 minuty před koncem základní hrací doby tehdy svou trefou rozhodl zápas s Juventusem a díky jeho trefě Arsenal postoupil do finále nejlepší evropské klubové soutěže. Jak Angličané fotbal milují, v klubu se stal hrdinou a Vaessen si už maloval krásnou budoucnost ve verzi pozemského ráje.

Jenže pak si přetrhl kolenní vazy. I dnes je to i pro ty nejlépe placené lékaře vrcholových sportovců oříšek, ne tak ještě v 80. letech, kdy ve fotbale ještě zdaleka nebylo tolik peněz jako dnes a rehabilitační metody, či personál ještě nebyly na dnešní úrovni těch úplně největších kapacit v oboru, Vaessen se pokoušel znovu začít, ale prostě mu nebylo dopřáno. Ani třetí operace nepomohla a on byl nucen v pouhých 21 letech ukončit svou fotbalovou kariéru, jenž měl rozjetou nejlépe, jak mohl. Vaessen to neunesl a stala se z něj troska. Byl několikrát dokonce přistižen při krádežích v obchodech. Velice rychle si taky navykl drogám. Již 5 let po jeho slavném rozhodujícím gólu  v roce 1985 jej pobodali drogoví dealeři, Vaessen ztratil obrovské množství krve a na operačním sále jej museli dvakrát resuscituovat. Bohužel, Vaessen se do temnoty chtěl po zbytek života vrátit, až se mu to podařilo v roce 2001 – kdy teprve v 39 letech zemřel na předávkování heroinem.

Podobná horská dráha slávy hrála podstatnou roli i u mnoha hudebníků, kteří již nejsou mezi námi.

Mezi hudbou a drogami existuje přímé neurologické pojítko

Hudba byla již mnoha studijemi a ostatně i mnohaletými lidovými zkušenostmi označena za zdraví prospěšnou a je dokonce součástí hudební terapie, což je oficiální léčebná technika, která se někdy používá pro léčbu akutního i chronického stresu, či mírných depresí nebo při mírnějších problémech se sebedůvěrou.

Klinicka studie z oficiálního časopisu evropské behaviorální farmacetologické společnosti prokázala, že drogy zesilují pocity odvozené z poslechu hudby. Účastníci experimentu popisovali, že se po poslechu hudby po užití drog cítili mimořádně silní, někdy naopak zase cítili mimořádnou něžnost, či dokonce povznášející zážitky, které se podobaly například hlubokým náboženským prožitkům a při kterých účastnici popisovali odpoutání od pozemských pocitů.

Že musí být mezi drogami a podporou tvořivosti nějaké pojítko musí být jasné každému, kdo si poslechl alba umělců z dob, kdy brali drogy a poté. V některých případech to může být způsobeno náročnou léčbou a změnou osobnosti, kterou poškodily drogy. Je však více než pravděpodobné, že užívání drog je skutečným faustovským upsáním se ďáblu v tom smyslu, že vás zpočátku skutečně drogy obdaří takřka nadpozemskými tvořivými schopnostmi. Vědecké vysvětlení přinesla studie LSD modulates music-induced imagery via changes in parahippocampal connectivity otisknutá ve kvalitním recenzovaném žurnálu European Neuropsychopharmacology.

LSD v kombinaci s hudbou podporuje centra mozku zodpovědná za vizuální představivost a podle snímků mozku je vizuální představivost při uživání drog a poslouchání hudby velice bohatá.

Tvořit hudbu za pomocí drog je zkrátka leckdy snazší. Stejně jako tvořit prakticky cokoliv jiného. Drogy nabízejí koktejl jak kreativity, tak produktivity. Steven King se ostatně přiznal k tomu, že měl období, kdy byl pod takovým vlivem drog, že si ani nepamatuje, že některé knížky napsal. I starší slavní autoři, kteří se dostali do učebnic, jako Ernst Hemingway nebo Edgar Allan Poe ostatně měli velké problémy s alkoholem. Charles Dickens byl na opiu. Bulgakov experimentoval s celou řadou látek. Slavným alkoholikem mezi malíři je Van Gogh a nesmíme zapomenout v tomto seznamu pohnutých duší ani na klasické skladatelské legendy jako Čajkovského, Chopina, či Schumanna. O tom, jak to bylo s Mozartem a alkoholem se dodnes vedou spory (zda byl jen občasným pijanem nebo se již dal označit za alkoholika), alkoholismus Beethovena je zato všeobecně dobře znám.

Složité prostředí vytváří složité lidi

Jedna z prvních studií zabývajících se užíváním drog mezi muzikanty vznikla již v 50. letech. Soustředila se konkrétně na muzikanty jazzové a jmenovala se prostě “The Use of Drugs by Jazz Musicians”. Tehdy se zaměřili hlavně na černošské jazzové muzikanty u kterých se v tomto období užívání drog velmi rozšířilo (o tom, jak je to stará studije hovoří i to, že jsou v ní afroameričané občas označování dnes společensky, kór ve vědě, nepřijatelným slovem na “n”).

Vědci si v ní každopádně všimli, že mnozí hudebníci se uchýlili k drogám jakožto k pofoukání na bolístku v době, kdy nemohli najít práci a měli nedostatek financí. Drogy vám asi s finanční stránkou moc nepomůžou. Dokáží ale způsobit, že vám je vaše finanční situace ukradená.

Být muzikantem je fyzicky i psychicky někdy skutečná dřina

Asi víte, že Beatles začali s užíváním drog v dobách svých začátků v Hamburku. Tehdy hrávali dělníkům z přístavů dlouhé hodiny a aby vydrželi fyzicky a neměli hlad, číšnice jim doručovaly fenmetrazin. I výše zmíněná studie z 50. let popisovala, jak někteří jazzoví muzikanti užívali drogy právě jako stimulanty proti únavě. Konkrétně tehdy udávalo tento důvod 21% muzikantů. Ti vysvětlovali potíže s tím, jak je těžké dostat se do stavu vhodného pro hraní, když přijdete utahaní po celém dni cestování konečně na místo vystoupení a místo postele tam na vás čeká natěšené publikum připraveno se bavit celou noc.

Doporučený poslech pro tuto část: Kdo jiný, než legendární Miles Davis! Ani on to neměl, obzvláště v počátcích jednoduché

16 % muzikantů ale také udávalo, že používá drogy naopak pro jakousi “regeneraci” po koncertu, kdy se cítí někdy emocionálně vyždímané a to např i kvůli smutné povaze svých skladeb. Lze si také představit, že stejně jako když je těžké spát po náročné fyzické aktivitě prováděné jen několik hodin nebo minut do spánku, je těžké usnout i po hraní, které je náročné jak psychicky, tak fyzicky. Pokud nepatříte mezi aktivní muzikanty, zkuste si jít zaběhat dopoledne a večer a uvidíte, kdy se vám bude lépe spát.

Posluchači a hudebníci některých žánrů jsou k drogám více náchylní

Tohle je spíše informace než přemýšlení nad otázkou, ale… Výsledky užívání návykových látek byly pozitivně spojeny s intenzivními a emočně bouřlivými žánry jako rock a v o něco menší, ale pořád významné míře také s energickými a rytmickými žánry jako rap. Spojení s drogami se naopak nepotvrdilo u žánrů, které se dají popsat jak konvenční a optimistické jako pop a nebo hudebně komplexními žánry jako např. jazz. Ač mají tedy drogy v hudbě své bohaté kořeny právě v jazzovém žánrů, buďto se problém vztahoval pouze na muzikanty a nebo zde nastala generační proměna posluchačů. Fakt je, že jazz se stal postupem času výsadou intelektuálních spolků, luxusních restaurací a kaváren a vyšších, vzdělanějších vrstev.

Věda naopak hovoří o souladu kytarové hudby se stereotypy o “sexu, drogách a rock’n’rollu”. Výzkum poukazuje na to, že jedince s vysokou mírou vyhledávání senzací přitahovala zejména žánrová dimenze intenzivní/rebelské hudby, stejně jako užívání látek měnících mysl. Zda byly tyto přitažlivosti na sobě nezávislé, nebo spolu nějakým způsobem kauzálně souvisely, však zůstává nevyřešeno. Jsou však v souladu s interpretací, že určité typy jedinců mohou mít predispozice k samovýběru určitých hudebních žánrů, což je velice zajímavé.


Dávejte si na drogy pozor. Jak na ty nelegální, tak i na ty legální, tak dokonce i na některé z lékáren. V tradiční klišé frázi se říká, že “hudba je droga” a faktem je, že je velice návyková a dokáže občas vyvolat velice silné pocity. Její výhoda je nesporná. Nejenže nemá žádné vedlejší účinky, ale dokonce má i již několikrát (např. na pacientech s Alzheimerem) prokázané léčebné účinky. Tuhle drogu naopak konzumujte do syta a vlastně klidně i ještě více, protože předávkovat se jí nejde!

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy’s Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu

Annie Clarke, resp. St. Vincent naposledy přišla s albem Masseduction, které vcelku dost rozdělovalo fanoušky. Zatímco těm, kterým pop nevadí, když je proveden zajímavě, její příklon k dance popu vyhovoval a album si nemohli vynachválit, druhá část fanoušků, kteří berou St. Vincent jako kytarovou bohyni experimentů a odvážnou objevitelku nových tónů, to měla výrazně těžší.

Kdyby to bylo čistě na mně, přichystal bych si dlouhou obhajobu Masseduction. Zkráceně ale: album bylo výbornou kombinací něčeho, co zní autenticky a originálně se zvukem, na který jsme všichni zvyklí.

Foto: Zackery Michael
Foto: Zackery Michael

Poslouchalo se to zkrátka mimořádně dobře, a přitom jste u jejího posledního alba nemuseli mít pocit, že vás unavuju a ani jste se nemuseli stydět za to, že posloucháte nějakou trendovou zhovadilost pro děti ze základky, ani že se na vás bude někdo s inteligentně lehce povýšenějších kamarádů dívat blbě, že tohle pustíte na zahradní párty okolo půlnoci do repráků.

Antonoffovy metody přestávají fungovat?

Na novém albu Daddy’s Home zůstala St. Vincent pohromadě s producentem Jackem Antonoffem. Ten v období Covidu hodně přehodnotil svůj přístup. Před tím si přizpůsoboval hudbu Lorde, Taylor Swift i pravě St. Vincent hodně k obrazu svému a některé jejich písně tak zněly spíše jako písně Bleachers. Ostatní pak nakazil svým nasládlým synth-popem s inspiracemi v 80. letech a také v dream popu.

Jakmile však začal Covid, nenakazil Antonoff vůbec nikoho. Ani svou hudbou (omlouvám se za špatný humor týkající se této tragické pandemie, ale snad už jsme v bodu, kdy si z těchto věcí můžeme trochu dělat legraci). Jack Antonoff tentorkát šel spíše cestou, jakou razil s další svou svěřenkyní Lannou Del Rey. Cestou komorní. Ale všechno bylo ještě více minimalistické. Šlo o to zachytit syrový umělecký projev v malém studiu. Bez nějakých větších kudrlinek.

Stihlo se tak navzdory pandemii, vydat i víc alb a přes různé útrapy vzniklé sociálním odloučením tak bylo pro Antonoffa období pandemie velice plodné. Do karet mu hrálo, že mu nahrávací společnosti v těžké světové situaci nejspíše tolik neříkal, že je potřeba čekat na další pomocné producenty a skladatele, kteří jsou u velkého elektronického tanečního alba často potřeba.

Upřímně jsem si myslel, že si z trojice St. Vincent, Lorde, Taylor Swift právě St. Vincent poradí s tímhle přechodem na skromnější formát alba nejlépe. Připadá mi ale nyní s odstupem času zvlášť, že si s tím nakonec asi poradila nejlépe největší popová hvězda z této trojice Taylor Swift.

Někde mezi Norman Fuckin’ Rockwell a Solar Power

Zatímco album Lorde Solar Power skončilo takřka katastrofou v porovnání s tím, jak fenomenální vydala první i druhé album Taylor Swift, St. Vincent se za Daddy’s Home určitě stydět nemusí. Zároveň ale dodám, že se jedná o mírné zklamání.

Že bych byl z jejího nového alba nějak zvlášť nadšen, to se vážně říct nedá. Říkal jsem si, že to už si raději poslechnu dobré popové album, než tohle béžové, jednotvárně znějící album s trochu bizarně laděným retro zvukem. Někdy u něj dokonce přemýšlíte, co ještě byl záměr a co už jen čirá umělecká povýšenost ve stylu „já jsem tady umělec, tak mě všichni poslouchejte“.

Mám ale dojem, že v samotném způsob nahrávání alba ani takovým problémem nebude. I když tedy tvoří část problému. Vždycky jsem byl velkým zastáncem autentického zachycení s tradičními nástroji bez programování v “post-produkci” a byl jsem velkým fanouškem Steva Albiniho, který je známý svou studiovou a analogovou metodou nahrávání alb. Pokud ale existuje nějaký argument proto, proč filozofie toho, že všechnu práci je potřeba odmakat již ve studiu, pak jí poskytují alba Melodrama, resp. Solar Power. Na tom se shodnou víceméně všichni, včetně těch největších fanoušků Lorde. Na rozdíl od mnohých však mám ten dojem, že dobrým argumentem pro post-produkci je i Masseduction, resp. Daddy’s Home.

První song má paradoxně jako snad jediný na albu elektronické prvky. Možná to je záměr a má sloužit jako jakýsi plynulý přechod z Masseduction do Daddy’s Home. Kromě syntezátoru na “Pay Your Wain In Pain” ostatně slyšíme i skoro celý sbor sténání a vzdechů, což společně s textem navazuje na sexuální tématiku alba minulého. Song laděný po stránce hudby i obscénního textu i hudby hodně připomínající styl Prince s řádky jako:

“You put your finger on it
and the stove is just getting hotter,”

(“Položil jsi na to svůj prst a kamna se čím dál více rozpalovala.”)

rozjede St. Vincent album v trochu zvláštním, zvukově na konci skoro až bizarním stylu.

Jakoby St. Vincent říkala “všichni jsme (někdy) prostitutky”.

Je to ale St. Vincent a tohle všechno se k ní tak nějak hodí. Vypráví píseň z pohledu lehké děvy, která mluví v sexuálních narážkách, ale přitom vlastně zároveň popisuje i úplně obyčejné věci z života. Všichni někdy děláme věci, které dělat nechceme, ale dělám je stejně, abychom uspokojili druhé a dostali za to zaplaceno. Jakoby St. Vincent říkala “všichni jsme (někdy) prostitutky”:

“You got to pay your way in pain
You got to pray your way in shame”

První song tak zdobí ne tak uchvacující hudba, ale tradičně skvělé textařství St. Vincent.

Následující druhá “Down and Out Downtown” je velice dobrá píseň, ale bohužel zde není něco v pořádku. Produkce obsahuje všechny ty správné nástroje a velice detailní hlasový záznam St. Vincent k tomu, aby byl požitek ze skladby dokonalý, ale mix je nějak příliš  “zdechlý” a zbytečně odtažitý. I když máte sebelepší sluchátka, pořád to zní jako byste to poslouchali z nějakého čínského rádia. Tohle podle mě Antonoff nezvládl dobře a bohužel to není jediný moment, kdy mám o jeho intervenci na albu pochyby. Chápu snahu o navození retro atmosféry, která patří ke konceptu alba, ale nemyslím si, že to byla směrem k posluchači úplně dobrá volba.

St. Vincent v plné transformaci do dámské verzi Prince

Psychedelický rock “Daddy’s Home” míchá bluesové i jazzové prvky a přesvědčuje o obrovském přehledu St. Vincent v hudební scéně různých žánrů.

Jestliže jsem si zde tentokrát stěžoval na Antonoffovu produkci, Bohužel musím říct, že někdy mám pochyby i o St. Vincent. “Live In the Dream” je totiž písní, jak se říká, při mém svatém názoru, song pod úrovní St. Vincent. Zní to totiž jako nějaká improvizace na Pink Floyd. Radši bych popravdě uvítal, kdyby si St. Vincent vybrala nějaký song z The Wall nebo ještě lépe z Dark Side of the Moon (songy z druhého jmenovaného by se k ní hodily asi ještě lépe) a nahrála už rovnou cover namísto tohohle, navíc ještě nudného chození okolo horkého “Us and Them”, na kterém je jako jediná zajímavá věc právě ta podobnost s Pink Floyd. Kdybyste si nebyli jistí, tak v následující “The Melting of the Sun” slyšíte i odkaz na Pink Floyd:

“Hello on a dark side of the Moon”

Nemám vůbec nic proti přepracování již existující písničky, ale byl bych pro nějaký nápaditější přístup. Myslím, že cílovka St. Vincent má Pink Floyd naposlouchané tolikrát, že je to takový dost levný pokus o to získat si srdce posluchače.

“The Melting of the Sun” ale obsahuje těchto odkazů hodně. Slyšíme zde zmíněné “Polly” od Nirvany nebo americkou bluesovou klasiku “Hello Mississippi Good Goddamn” — která z úst St. Vincent, kterou Anotonoff proměnil na pár vteřin ve vokální skupinu — to ať jej jenom nehaníme — zní doopravdy rozkošně. “The Melting Sun” je vůbec vcelku povedená písnička a místy až dojemné vyznávání lásky St. Vincent k hudbě jako takové. Obsahuje pro St. Vincent typický před refrén, který je ale spíše breakdownem, jenž přejde v refrén. St. Vincent využívá tuhle překvapivou změnu kompozice často a je v tom velice dobrá.

Bohužel to na tomto albu není naposled, co se rozhodla St. Vincent pro roli hudebního loupežníka. Alespoň, že tentokrát svou až příliš velkou inspiraci uznala i ve výčtu skladatelů.

Po této písni ale rovněž zůstává v uších “pasluch”. Původně jsem si myslel, že je to ve skutečnosti cover. Ale on ne. Je to další jakási variace na song. Bohužel opět song otřelý a všem posluchačům St. Vincent, kteří v hudbě mají rozhled, asi velice známý.

Obě části “Humming” i “The Laughing Man” jsou zde jako nenápadné. Z druhé jmenované je pak nakonec ale vcelku solidní song. Na konci se píseň rozvine v něco velice hezkého, musíte tomu dát ale několik šancí. Song obsahuje též jeden z nejlepších textů alba o …

“Down” můże časem patřit k nejlepším písním St. Vincent vůbec. Je to druhá píseň vedle otevírací “Pay Your Vain in Pain”, která zčásti elektronickými prvky navazuje na minulé Masseduction. Kombinuje je ale navíc i s retro zvukem alba tohoto. Máme snad všechno to, v čem St. Vincent viniká. Mimořádný talent na melodie, pěvecky náročný, ale perfektně zvládnutý táhlý refrén, kytarové party, trocha nevšedního a experimentů.

Píseň taky zní dost jako něco jiného — jako dámská verze Prince, ale v tomto případě se nejedná o přímou linku s konkrétním songem. Podobnost vás tedy spíše potěší.

Následující song “Somebody Told Me” patří taky mezi ozdoby alba. Soulem a klasickým popem přelomu 40. a 50. let inspirovaný song zanechává doopravdy kouzelnou atmosférou.

“…At the Holiday” mi trochu připomíná můj oblíbený moment minulého alba Masseduction “Slow Disco” a je to asi soudě čistě jen podle mého srdce, nejoblíbenější kousek Daddy’s Home. Je to stejná optimistická balada, což je sice, oxymorón, ale dává to smysl, jakmile si tyhle dvě skladby poslechnete.

Tyhle momenty ukazují, jak moc je St. Vincent textařsky, skladatelsky i hlasově talentovaná osoba a to při tom nemusí ani moc využívat svou hlavní doménu, kterou je kytara a jenom si brnká akordy, zatímco hlavní slovo mají trubky a Van Morrissonovský kousek basy dokonale spolupracující s velice detailními backbeatovými bicími.

Škoda jen, že si tohle nenechala St. Vincent na úplný konec. Lepší konec by album nemohlo mít. “Candy Darling” je totiž songy který je v pohodě, ale vedle písně předchozí vypadá jako prcek.

St. Vincent – Daddy’s Home

Vydáno: 14. 5. 2021
Délka: 43:09
Žánry: Soft-Rock, Psychedelický rock, Soul-rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Pay Your Way in Pain, 5. The Melting of the Sun, 8. Down, 10. Somebody Like Me, 12. …At the Holiday Party

Recenze | Novinky: Briston Maroney na debutu plné délky stvořil utrápené hymny loňského léta

Briston Maroney. Neznámé to jméno. Skoro až nehodné dlouhé recenze. Tohle album mě však provázelo celým loňským létem a přirostlo mi k srdci tak, že si samostatný článek zaslouží. Byla by totiž škoda každého potenciálního hudebního fanouška, kterému by se toto album mohlo také zalíbit a přitom toto album minul. Sunflower je debutové album tohoto mladého zpěváka pocházejícího z Knoxville a amerického státu country a whiskey Tennessee.

Maroney ale vydává EP již od roku 2017. EP Big Shot, Carnival a Indiana byla vydána přesně po jednom roce a Maroney na nich často kombinoval akustický zvuk s elektrickým. Maroney ostatně v minulých letech často vystupoval pouze akusticky a i po vydání debutu uprostřed pandemie se mu podařilo uspořádat několik koncertů, většinou se v malých klubech, kde vystupoval, prezentoval pouze sólově s akustickou kytarou. Jeho původ z Tenessee se nezapře a má silné folkové a country vlivy.

Nové album produkováno velkým jménem na poli indie rocku John Congleton (The Killers, St. Vincent, Spoon, Sigur Rós, Angel Olsen, Cloud Nothings a mnoho dalšího) zní však jak s ohledem na zpěvákovu minulost, tak na současný letopočet, až překvapivě hodně elektricky.

Obrázek o tom, jak Briston Maroney zní v plné živé verzi s kapelou si tak můžeme udělat alespoň díky nedávno přidaným klipům živého hraní kapely.

https://press.atlanticrecords.com/wp-content/uploads/2021/03/Briston-Press-Image-2-Angelina-Castillo2.jpg
Briston Maroney (Foto: Atlantic Records)

Pokud byste nevěděli Maroneyho původ a nerozpoznali americký přízvuk, zvukem by vám připomínal spíše britské kapely. Jeho zvuk se drží klasického kytarového hrdinství konce šedesátých až sedmdesátých let i dramatičnosti hudby druhé poloviny devadesátých let.

Kde se tady Briston Maroney vůbec vzal?

Zajímavé je, že ač mám vcelku zmáknutý proces získávání nových alb a využívám skoro vždycky stejné zdroje, na tohle album jsem přišel docela obskurně – skrze alternativní verzi druhé písně “Bottle Rocket”, kterou mi z nějakého — a dobrého důvodu — naservíroval doporučovací algoritmus Spotify.

Důvod toho, proč na Bristona Maroneyho neexistuje ani moc zahraničních recenzí zřejmě leží v tom, že se nachází v jakési žánrové příkopě mezi popem a nezávislou/alternativní hudbou. Zmíněný anglický zvuk má za následek i to, že některé melodie zní na současný vkus amerických posluchačů nezávislé hudby možná až moc melodicky.

Maroney se proslavil svou skladbou “Freakin’ Out in the Interstate”. Ač jsem se snažil pátrat, je mi stále docela záhadnou, jak tahle povedená, ale přeci jen poněkud staroškolská, na kytarách a klasické rockové kapele, postavená skladba, nasbírala na Spotify přes 100 milionů přehrání. Svůj podíl na tom ale nejspíše hraje video na mnou raději vyhýbané sociální síti krátkých videí TikTok.

Ostatně jedna z mála reakcí hudebních fanoušků, které jsem na tohle album četl, byla ta že se prý jedná o “TikToc music”.

O to víc tedy má hlava nepobírá, co tohle album je vlastně zač a možná i to je ten důvod, proč mě tak baví. Sunflower totiž rozhodně nezní jako něco pro typického uživatele TikToku. Briston Maroney sice možná může sem tam znít jako alternativnější verze rockových choutek Harryho Stylese. Jenže pubertální dívky asi těžko zaujme album, kde je umělec vyobrazen jako největší vesnický balík. Briston jakoby si vyjel někde v Krmelíně (to je taková vesnice u Ostravy) s kámošem na čtyřkolce a ten ho vyfotil – a ještě v očividně ne. moc dobré formě. Maroney totiž ke všemu na fotce vypadá jak po pořádné kalbě. Takovou fotografii si nedáte ani na Facebook. Možná snad jen pokud máte smysl pro humor.

Něco mi tedy říká, že je tohle album vlastně marketingový propadák a Briston Maroney na něm ani náhodou nevydělá to, co mohl. Je to možná umělecký tah, kterým se chce Maroney odlišit od své TikTokové cílovky, ale jak tohle mohli schválit v Atlantic Records je pro mě překvapivé. Pokles příjmů nahrávacích společností se projevuje na všech frontách.

Ale nic z tohoto marketingového okénka rozhodně není měřítko. Naštěstí zde totiž platí to staré známé přísloví “nesuď knihu podle obalu”. V tomto případě tedy “nesuď album podle obalu”. Tento divný obal je ale vlastně příznačný vzhledem k tomu, že říká leccos o povaze tohoto projektu.

Největší rozdíl mezi dětstvím a dospělostí? Některé věci nemáte nikdy pod kontrolou

Maroney to má zkrátka tak nějak celkově na párku a dělá, co mu přijde vhodné — bez toho, aniž by si do toho nechal mluvit. A to není dneska vůbec běžné. Tohle album je absolutní tvůrčí svoboda v celé své kráse a ač Maroney asi není nejlepší skladatel a textař uplynulého roku pod sluncem, album, umí zabrnkat na něco, co ve vás už je i umí donutit cítit něco nového i vyvolat zpět něco starého, skoro už zapomenutého. Jakobyste se vraceli na místa, kde jste byli a šli na místa, kolem kterých jste zatím pouze jezdívali.

Album má někdy až stadiónové refrény připomínající 80. a 90. léta. Instrumentální složka v sobě skrývá mnoho zajímavých alternativních až noise-rockových pasáží a jdou z ní cítit poctivé muzikantské výkony. Nemělo by se zapomínat samozřejmě ani na to, že je Maroney prostě a jednoduše výborný zpěvák se zajímavou barvou hlasu. Někdy jeho hlas zní až moc utrápeně, ale jinak jeho hlas dokáže okamžitě zaujmout.

A album má přehršle krásných písní. Třeba zrovna úvodní The Strokes načichlou, lehce nakrklou “Sinkin'” s nečekaným “breakdownem”. Přes jistou podrážděnost v průběhu, následuje v náladě písně flegmatické mávnutí rukou potřebné k zachování psychického zdraví a uzavření písně o zmařených příležitostech v lidském životě:

But some things are out of your hand.

(“Ale některé věci nemáš pod kontrolou”)

První polovina písně je o nějaké Bristonově bývalé holce, ale v poslední sloce se dostáváme taky k problémům lidí okolo této dívky. Tento krátký refrén písně ve mně rezonuje. Jakmile totiž člověk jednou dospěje, jeden z největších rozdílů oproti dětství je ten, že navždy je ta tam ta bezstarostnost vzhledem k lidem okolo vás. Když jste děti, potažmo puberťáci, cítíte zodpovědnost sotva sami za sebe. V dospělosti cítíte odpovědnost také za druhé. Ano, když jste z hodně rozbité rodiny, pak samozřejmě i jako malé dítě vidíte, že něco není v pořádku. Jenže i ten, kdo je na první pohled spořádané rodiny, kde vše běží jako po másle obvykle jednou přijde na to, že lidí, co jsou tak nějak více či méně rozbití je kolem vás, nějak nezdravě hodně a nepamatujete si, že by to takto byl vždycky. Naivní oči to často nevidí, ale dospívání toto smyje a vy se musíte těžce smiřovat s tím, že ať se snažíte být vy osobně co nejlepší, ne vždy se to aplikuje i na druhé a ne vždy můžete ostatním pomoci.

Bottle Rocket: Bezstarostný moment v jinak utrápeném albu

“Bottle Rocket” je oproti tomu naopak bezstarostná, skoro by se dalo číst silvestrovská, studentská párty hymna o budoucnosti, nových začátcích a zažehnutí lásky, která často vyletí rychle jako raketa sestrojená z lahve. Ale pravda. Tento příměr byl možná vybrán záměrně právě proto, že raketa sestrojená z lahve často taky velice rychle padá dolů. Raketu z plastové lahve kromě opilých studentíků často sestavují i malí chlapci s otci. Může tedy zde být paralela s úvodní písní. Je to každopádně jeden z lehčích momentů v jinak spíše utrápeném albu.

Je však velký rozdíl mezi trápením, smutkem a depresí. Z prosluněného zvuku mnoha Maroneyho písní lze cítit, že jeho pořád věří v lepší zítřky a neupadá rozhodně do stavů beznaděje.

Asi nejlepší song je však třetí “It’s Still Cool If You Don’t” s kombinací retro syntezátorů hrajících vysoké tóny a neježených, vrnivých kytar. Zasněný song má před refrén veden v hrdinském, springsteenovském stylu a se smyslem pro hudební drama od The Killers.

Briston Maroney má výborný talent pro skládání a cit pro průběh písně, kdy nejsou mezihry nudným odpočinkem před posledním refrénem, ale skutečně zajímavou částí písně, která zní nejzajímavěji z celého alba.

Jedna z dalších nejlepších pecek z alba je balada o všedních dnech, které vám protékají mezi prsty “Deepsea Diver” s “beatlesáckými” kytary ve stylu “While My Guitar Gently Wheeps” nebo ležérnějším “Don’t Let Me Down”.

Tahle píseň je jakýmsi průnikem mezi mnoha populárními kapelami konce devadesátých let a začátku století. Spoon, Ben Folds, Semisonic… Dalo by se toho najít ještě více. Tulácká duše a písničkářská povaha Bristona Maroneyho ale připomíná zase obzvlášť na tomto songu i popového písničkáře Mika Posnera.

Více dramatu do alba přidá song “Why” s vážně brilantními bicími a jeho spoluprací s basou. Tak jako v žádné písní na albu se nálada nepřikloní úplně na jednu stranu, konec alba je však dost zdrcující a skličující.

“Why do I pray to God
That I know I can’t afford,”

(“Proč se modlím k Bohu, kterého si nemohu dovolit?”)

ptá se v trochu zoufalé písničce o hledání sebe samotného Briston Maroney a zoufá si, proč se mu nedostává vysněného místa na Slunci a patřičného společenského statusu. Trable umělců i přes lidské utrpení naštěstí dokážou vyprodukovat krásné výtvory.

Škoda, že jsou tu i slabší kousky jako třeba trochu zvláštní volba springsteenovské až country písničky “The Kids”. Je to sice dobrá moderní blues-rocková píseň s odkazem na Pink Floyd (“Together we rise, together we fall”), i zde je třeba vyzvednou bravurní produkci Johna Congletona, který doopravdy na co sáhne, to zní výborně. Kompozičně je zrovna tahle píseň však vcelku zívací.

Podobně je na tom ještě o chvíli dříve v albu “Rollercoster”. Píseň se převaluje v opakovaných akordech a chybí zde nějaký moment překvapení nebo alespoň nadšení. Vše se valí dopředu až příliš unaveně. Z poslední části alba tak potěší asi už jen pouze song “Cinnamon”.

Na to, že okolo alba nebyl prakticky žádný humbuk, je to ale album více než dobré. Pohodové, ale emočně bohaté. Album se sice dobře poslouchá, ale posluchač by ani neměl mít pocit, že by se zasekl ve svém vkusu a neslyšel nic zajímavého.

Briston Maroney – Sunflower

Vydáno: 9. 4. 2021
Délka: 34:15
Žánry: Indie Rock, Folk-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Sinkin’, 2. Bottle Rocket, 3. It’s Still Cool If You Don’t, 5. Deep Sea Diver, 6. Why, 8 Cinnamon

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Recenze | Novinky: Blue Weekend je coby nejvíce autobiografické album Ellie Roswell nejlepším z dosavadní trojice alb Wolf Alice

Wolf Alice je mimořádně oblíbené jméno na alternativní scéně. Je to však jedna z alternativních kapel, která se vpíjí jako rozteklá barva také do scény popové. Má totiž mimořádně silnou a výraznou frontmanku Ellie Roswell. Ta v lecčems připomíná plakátové teen idoly devadesátých let a ač svým dojmem, ale též hudbou, kterou hraje, působí skutečně trochu staromódně, daří se jí být svá a zůstat svým specifickým stylem cool i pro mladou generaci. Na novém albu Blue Weekend to navíc vypadá, že se pro ní noční svět teprve stále otevírá své taje.

I takzvaní hudební ignoranti, co znají jen ten největší mainstream si tak třeba všimnou Wolf Alice vedle popových interpretů na nějakém festivalu a řeknou si možná něco jako: „Ta hudba je docela zvláštní, ale ta holka za mikrofonem s kytarou má styl.“

Wolf Alice (Foto: Jordan Hemingway, RCA Records)
Wolf Alice (Foto: Jordan Hemingway, RCA Records)

Ellie Roswell však rozhodně není obdivuhodná jen měřítky povrchními a svým charismatem. V jejím zpěvu má perfektně zvládnuté něco, co jsem si sám pro sebe kdysi pojmenoval jako “singing acting“. To je když zpěvák nebo zpěvačka nezpívají emocionálně monotónně a dokáží perfektně pracovat se svými hlasivkami tak, že si spolu s hudbou vytvářejí náladu skladeb a dávají skladbě vlastně nějaký příběh.

Špičková produkce a muzikanti zprostředkovácají velkolepou one woman show Ellie Roswell

Ellie Roswell má navíc s čím pracovat, protože její rozsah tónů je vážně obrovský. Stejně jako jsou široké její možnosti měnit barvu hlasu. To pak dává kapele mnoho možností. Wolf Alice tak již známe jako něžný dream-pop, který lze porovnávat se souputníky London Grammar, ale známe již i jejich grungeové, či dokonce punkové písně. O tomhle je hodně ostatně nově album Blue Weekend. Je to album, které si nedrží až zase tak jednotnou atmosféru — byť tedy lze z většiny číst nějakou atmosféru pozdních městských nocí, můžeme zde slyšet více různých rockových stylů a žánrů. Hlavně je to ale přehlídka toho nejlepšího z Wolf Alice a Elllie Roswell.

Na Blue Weekend to dokonce zní jako by Roswell dosáhla dosavadního vrcholu své hlasové formy. Její hlas získal místy chraplavost, ale pořád dokáže stále vystoupat do obdivuhodných výšek, do kterých když přidá vibrato, připomíná to skoro až výkony operních zpěvaček a také dokáže být v klidnějších momentech jemný a uklidňující. K tomu se samozřejmě musí přidat jak melodie, tak i produkce. Ty mohou jejímu hlasu výrazně pomoci dostat se na ještě další úroveň a na Blue Weekend se to sešlo parádně. I tak se však Blue Weekend tentokrát zdá jako především velkolepé představení Ellie Roswell – víc než jakékoliv jejich jiné album. Špičková produkce Markuse Dravse a výborní muzikanti Joff Oddie, Theo Ellis, Joel Amey zprostředkovávají velkolepou one woman show Ellie Roswell.

Díky její již zmíněné hlasové flexibilitě může kapela navštěvovat jak grunge na skladbě “Smile”, tak i zasněný, klidný dream-pop na “Delicious Things”, popřípadě country/folk na “Safe from Heartbreak”.

Zrovna “Safe from Heartbreak” je zajímavý nový směr, který Wolf Alice zvolili a hlas Ellie Roswell dostane mnoho prostoru ukázat se zase trochu z jiné stránky, než jsme zvyklí. Většinu fanoušků však potěší asi spíše předchozí devadesátková vypalovačka ve stylu Stone Temple Pilots “Smile”.

Primární roli na albu však hraje sladký, chytlavý pop “Delicious Things”. S mnoha slovními hříčkami, kde anglická kapela přináší svůj pohled na Los Angeles (naštěstí ještě stále žijící v americkém snu) tento song patří určitě mezi nejvíce zapamatovatelné momenty alba. V písni se mísí euforie z nočního života v Los Angeles, ale zpěvačka také vyjadřuje určité obavy, že z nekonečné párty přijde jednou ošklivé vystřízlivění.

Extravagance disguised as elegance is boring
I don’t belong here, though it really is quite fun here
“Hey, is mum there? It’s just me, I felt like calling”

(„Extravagance vydávaná za eleganci je nudná / Nepatřím sem, i když je tu opravdu docela zábava / ‘Halo, je tam máma? To jsem jen já, chtělo se mi zavolat.’“)

Zasněná alternativní balada “Lipsticks on a Glass” je další písní s hustou atmosférou, která vás přesune do až nestydatě erotických představ doteků, otevřených rukou a rtěnek na zrcadle. Na to později na albu naváže i skladba “Feeling Myself” s grandiózním vyvrcholením. Už podle názvu ostatně lze poznat o čem tento song bude a není to asi potřeba dlouze vysvětlovat. Hudebně pak skladba nezní ani tak jako samohana, jako spíše tělesný styk London Grammar s Nine Inch Nails. Píseň má skutečně až nadzemský, mezihvězdný a velice intenzivní zvuk.

Ellie Roswell jako poslední žijící rocková hvězda?

O tom, že Wolf Alice volí na tomto albu více popový přístup, než jindy přesvědčuje skladba “How Can I Make it OK?”, u které bylo jasné již ze singlu, že bude patřit k možná nejvíce zásadní skladbou alba. Monumentální, honosná skladba připomínající atmosférické zasněné rádiové balady osmdesátek jako “Drive” od The Cars, “Little Lies” nebo “Everywhere” od Fleetwood Mac nebo “I Want to Know What a Love Is! od Foreigner a přináší ty skutečné hudební extáze.

Na písni exceluje mohutná výrazná basa, kytary v ozvěně, hned několik skvělých bubenických prvků — kromě snare i občasné bouchnutí do kotlových bubnů, tleskání a na této skladbě je snad mimořádně zajímavý i ten rychle tikající činel v levém kanálu mixu. Když se do toho přidá opět úžasný hlas Ellie Roswell v té správně zvolené ozvěně, píseň má doopravdy magickou atmosféru.

Mé oblíbené momenty Wolf Alice jsou ale i ty punkovější. Minule třeba na albu Visions of Life byl třešničkou na jinak spíše experimentálním a klidnějším albu náhlý rozjezd “Yuk Foo”.

“Play the Greatest Hits” je ale píseň snad ještě šílenějšího rázu. Patří k nějaké prapodivné směsi Bloodhound Gang, System of Down a Bikini Kill.

“Swayin’ in the kitchen to all the greatest hits,”

ječí Ellie Roswell do bubnů takřka St. Anger-ových. Ale jo! Je skvělé vidět, jak se kapela umí pořád skvěle bavit a ač patří mezi kapely brána kritikou velice vážně, dokážou přijít i s takovouhle koninou.

Když Wolf Alice přepnou zpět do dramatičtější polohy, tak se nenudí ani oni samotní, ani posluchači. Na “The Last Man on Earth” si stvořili skladbu ve stylu rockového muzikálu a Ziggyho Stardusta, jen o něco více na popový způsob.

“No Hard Feelings”, coby na hlubokých tónech basy a přidaných samplovaných chórech postavená indie rocková skladba, je vokální melodií a tentokrát velice jemným zpěvem Ellie Roswell, podávána skoro jako dětská ukolébavka.

Obě části skladby “The Beach” připomínají zasněnější polohy Dream Cab for Cutie, možná dokonce Smashing Pumpkins.

Ač doba není jednoduchá, Wolf Alice přicházejí na Blue Weekend s albem obsahující trochu té potřebné trpkosti, ale především s lehkým úsměvem na rtu. Přinášejí poselství lásky, žádosti o odpuštění, a dokonce i trochu humoru. Album má dva tvrdší momenty se zbytkem zasněných alternativních balad a přináší tak nějak to nejlepší z Wolf Alice podpořené výbornými muzikanty, skvělým producentem Markusem Dravsem (Coldplay, Björk, Kings of Leon, Arcade Fire) a nakonec především musíme zmínit opět Ellie Roswell.

Je pravda, že ani její skvělý výkon za mikrofonem a one woman show, kterou na Blue Weekend rozjela by nebyla zdaleka tak velkolepá bez podpory kapely a producenta, avšak jestli zní některé album snad víc jako album Ellie Roswell než Wolf Alice, pak je to právě Blue Weekend.

V jistém úhlu pohledu je Ellie Roswell jednou z posledních rockových hvězd svého druhu. Propagující bohémský život plný slasti, tělesných prožitků a abstraktních zážitků. Zápletku tvoří fakt, že jsou zde určité temné mraky. Desetiletí tragických osudů rockových hvězd jí varují, že jsou zde limity, které není třeba překračovat, protože by se mohlo jednat o akt srovnatelný s překročením řeky Styx. Tato zábrana je tedy vlastně to, co tvorbu Wolf Alice odděluje od typického ideálu osmdesátých let sexu, drog a rock’n’rollu, který se tak nějak ukázal být neslučitelný s normálním, zdravým životem, Ostatně i takoví bouřliváci jako Ozzy Osbourne nebo Liam Gallagher se jednou usadili. Jelikož se zdá být tvorba Wolf Alice čím dál více autobiografická směrem k jejich frontmance, bude zajímavé, kam se bude ubírat její životní směr.

Wolf Alice – Blue Weekend

Vydáno: 4. 6. 2021
Délka: 40:08
Žánry: Alternativní rock, Dream Pop, Indie Pop, Post-Grunge, Punk rock, Shoegaze
Rozhodně musíte slyšet: 1. The Beach, 2. Delicious Things, 3. Lipstick on the Glass, 4. Smile, 6. How Can I Make It OK?, 7. Play the Greatest Hits, 8. Feeling Myself

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Recenze | Novinky: Tyler, the Creator pokračuje ve své vysoce kreativní pouti i na Call Me If You Get Lost

Ikona současného amerického rapu Tyler, the Creator v uplynulých letech nejen vydávala vlastní silný materiál, ale spolupracovala také na doopravdy obdivuhodném počtu projektu jiných interpretů. Tyler, the Creator je tak podepsaný na tak významných albech poslední hudební éry jako GO:OD AM Maca Millera, Isolation Kali Uchis, Alfredo The Alchemist a mnoha dalších. I u svých vlastních projektů bodoval u fanoušků i kritiků alby Flower Boy a hlavně IGOR s jeho psychicky narušeným stejnojmenným alter-egem, za které dostal Tyler dokonce Grammy.

Na tomto albu Tyler tentokrát ukazuje své silné stránky sám za sebe. Především svou flexibilitu v oblasti produkční i skladatelské, kterou prokázal v průběhu času v jeho spolupracích s jinými interprety. Tyler, the Creator totiž určitě nepatří mezi rappery, kteří by nějak oslňovali svou rychlou hubou s i tak přesnou artikulací, ani dokonce nějakou jó zvláštní barvou hlasu. Vše však dohání svou bezmeznou kreativitou a hlavou, která je studnou nápadů.

Tyler, The Creator
Tyler, The Creator

Jestliže je na tomto albu za sebe, dostává se do kuželu světla a musí poodhalit i něco autobiografického. Schovávaní se za alter-ego mu mohlo posloužit v minulosti, ale nyní musel vyjít ven tak, jak jej Bůh stvořil. Alter-ego mu však také dovolilo vydávat alba často a zamezit tvůrčí krizi, která by jinak mohla přijít. Je to tedy už třetí album od roku 2017 a i tak zní pořád Tyler velice svěže a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by mu docházela inspirace. Spíše naopak. Jeho songy jsou opět velice kreativní a rozmanité a ač se nikdy moc neodvrátí od jeho oblíbeného mixu rapu a neo-soulu, album zní velice barevně.

Co by to ale bylo za velké rapové album bez hostů, a tak je zde rovněž Lil Wayne, NBA Young Boy, 42 Doug a další.

Dávka pohodového, nostalgického rapu

První skladbu “SIR BAUDELAIRE” nakopne DJ Drama s trochu ponurými trubkami, které se plynule překlenou v nažhavený dunivý track “CORSO”. Mimochodem… Rap o Baudelairovi… Sice se nám všechno zdražuje, nikdo nechce pracovat a ekonomika jde do háje, ale musí se uznat, že tahle doba alespoň nenudí překvapeními, které přináší.

O tom, že Tyler stojí daleko od všech stereotypů hovoří i délka některých jeho skladeb. Na albu vytasí hned 2 písně delší než 8 minut. “Sweet / I Thought You Wanted to Dance” (feat. Brent Faiyaz and Fana Hues) je sice track spojený ze dvou, pak ale následuje předposlední osm a půl minuty dlouhá Wilshire. Tyler se na albu pohybuje většinou v klidné, psychedelií načichlé náladě – ne daleké od toho, co jsme znali od Maca Millera. Vzájemná spolupráce očividně obohatila oba zúčastněné. Kromě těchto chillových tracků jsou tu ale též některé skladby dost nabroušené a ostré – byť je jejich tedy spíše menšina.

“WUSYANAME” je nepochybně jedna z nejvíce pohodových rapových písniček poslední doby. Přináší to vzpomínky na takové ty staré dobré mainstreamové hip hopové songy z devadesátek a první dekády století, ve kterých rappeři vždycky seděli se zlatým řetězem a bílým tričkem na lehátku u bazénu a kolem náhodně chodily holky ve zlatých plavkách, přičemž je kamery vždycky zabíraly od trupu dolů a pak až celé. Doba to nebyla dokonalá, tak trochu omezená, ale zase plná pohody.

Na “WUSYANAME” Tyler, the Creator nechá klidně vyniknout své souputníky Young Boy Never Broke Again a Ty Dolla $igna. Druhý zmiňovaný, jinak spíše tvrdší rapper, se velmi rád připojí k tomuto soulovému dýchánku, zatímco NBA YoungBoy do toho zpívá děsně slaďácké, ale snad i trochu sexy opakované “ad-libs” improvizace.

“WUSYANAME” ale není jediná relaxační písnička alba. “Hot Wind Blow” zní dokonce jako nějaká výtahová hudba.

Ani Tyler, the Creator není nadšený z twitterových úderek z řad “cancel culture“

Na “Lumberjack” se Tyler vyjadřuje ke kritice některých chytrých hlav, kterým se nelíbilo, že se zaprodal mainstreamu a dělá velké koncerty v Madison Square Garden. Ale na obran Tylera… Kdo by to neudělal, pokud by dostal příležitost?

Na “MASSA” si vyhradil chvilku pro vysvětlení jeho tvůrčího pokroku a jak se od alba Goblin dostal skrze Cherry Bomb až zde. Když už jsme u Tylerovy minulost, je to (možná ne náhodou) hned následující “RUNITUP” s Teezo Touchdown, která připomíná jeho první album Goblin Town.

Aby té relaxace nebylo na albu málo, dokonce zde jsou prvky jednoho z nejvíce pohodových žánrů ze všech – reggae. Konkrétně na devět a půl minut dlouhé dvojité skladbě “SWEET / I THOUGHT YOU WANTED TO DANCE”. Jejich správná bizarnost jako by naznačovala, že tohle mělo původně patřit do alba IGOR, ale nakonec se na to hodil jiný typ text, který by tehdy do konceptu alba nezapadl.

Co se některým dalším mluvícím (nebo spíše tweetujícím) chytrým hlavám taky nelíbilo, bylo, když si Tayler pouštěl v minulosti pusu na špacír ať už v rozhovorech nebo prostřednictvím Twitteru. Dostane se tak i k rýpnutí si do cancel culture na “Manifesto”:

“I was canceled before canceled was with Twitter fingers (Haha)
Protestin’ outside my shows, I gave them the middle finger (Fuck ’em)
I was a teener, tweetin’ Selena crazy shit
Didn’t wanna offend her, apologize when I seen her
Back when I was tryna fuck Bieber, Justin,”

(„Zrušili mě ještě, než se rušení dělalo twitterovými prstíky (Haha) / Protestzovali před mými koncerty, ukázal jsem jim prostředníčky (Ať si nase*ou) / Byl jsem teenager, tweetoval Seleně šílené věci / Nechtěl jsem jí ublížit, omluvil se, když jsem jí viděl / V době, kdy jsem se snažil om*dat Justina Biebera“)

vzpomíná Tyler, the Creator na své Tweety ještě v pradávných dobách, kdy ještě sociální sítě nebyly tak mocné, aby se dalo protestovat pouze pomocí nich. Jenže už tehdy uměly vyvolat tweety reakci v reálném světě. Když vidíme, jaká hysterie na ní se tu a tam vyrojí, je pro něj asi dobře, že se zde spálil tak brzy – v ještě ne tak mediálně vyhrocené době, kdy ještě nebyl každý nespokojený hlas námětem pro sérii článků po celém světě, kulturní a následně i politickou válku. Tyler, the Creator přesně tomhle mluvil v rozhovoru pro HOT 97. Řekl tam doslova, že by se dneska ani neprosadil s jeho tehdejší skupinou Odd Future kvůli tomu, co říkali a o čem rapovali. Tyler, the Creator je tak dalším důkazem, proč i cenzura vytvořená tlakem společnosti může být nebezpečná.

V hudebním světě to ostatně není nic nového. V 70. a 80. letech brojili proti rockerům oslavující Satana křesťanské organizace a důchodci. Co je divné nyní je to, že dnes je tato sociální cenzura vytvářena ve většině případů hlavně mladými lidmi, kteří se ještě ke všemu mají tu drzost označovat za velice liberální osoby s otevřenou myslí.

Tohle album je po albu Cherry Bomb vůbec nejdelším od Tylera. Jeho ambicióznost se musí uznat. Není ale pravda, že by cely čas alba dokázal využít naplno. Dlouhá “WILSHIRE” neustále opakuje stejný motiv a ve více než osmi minutách je toho už fakt moc. Přitom, když se člověk zaposlouchá do textu, je to docela zajímavé.

Tyler, the Creator na songu popisuje jeho vztahové trable s jistou nejmenovanou osobou a dává až nezvykle najevo své emoce. Ale v tak příšerném hudebním obalu navíc podpořeným divným mixem, je fakt nadlidský úkol dávat pozor na všechny detaily tohoto dlouhého příběhu. Je to jako když vám kamarád nebo kamarádka (můžeme se stranit všech genderových stereotypů, ale v tomto případě tomu dodávají trochu výstižnosti) popisují něco hrozně důležitého a vy víte, že byste měli dávat pozor. Jenže jakmile začnou vysvětlovat detaily tvořící prakticky celou a složitou příběhovou linii, už nevíte, o čem bylo to hlavní a úplně se v tom ztratíte.

Stejně tak nevím, jestli jsme úplně potřebovali slyšet proslovy matky Tylera. Alespoň se ale jednalo o ono poodhalení svého soukromí, ke kterému Tyler, the Creator přešel po hlavě po období alb, kde jej zastupovaly alter ega. Flower Boy a Igor jsou pryč Je zase na druhou stranu pravda, že v albu, jehož obal je stylizován jako Tylerova identifikační karta, resp. česká obdoba občanky, se tohle docela hodí. Je to ostatně i příznačné vzhledem k pandemii, kdy bylo mnoho z nás odloučeno od našich starších rodinných příslušníků a mohli jsme si je do života pouštět jen skrze hovory. Tyto proslovy kamarádů nebo členů rodiny však již patří k rapovému klišé a stejně mám podezření, že jsou v době streamovacích platforem zde hlavně pouze proto, že jsou to stopy s velice nízkými náklady, minimem zdrojů, které nepřeskočí úplně všichni, co album poslouchají, mohou tak vydělat za minimální pořizovací cenu slušné peníze.

Tyler, the Creator sám sobě potíží

Závěrečná “SAFARI” obsahuje kontrolovaný chaos plný nejrůznějších trubek, fléten, basů a vokálů a je to vcelku náročný poslech, kterému bohužel chybí i energie, která by udržela posluchače při plném vnímání skladby.

Je to zvláštní, ale nemůžu si pomoci. Zdá se mi celkově, že mě přeci jen baví o něco více, když je Tyler, the Creator Igor než sám sebou. Někdy holt alter-ega poslouží tak dobře, že skoro až zastíní samotnou osobnost umělce. Tyler, the Creator zatím nezvládá přepínat ani zdaleka tak dobře, jak to onehdy uměl mistr převleků David Bowie. Je to možná i protože se u svého vlastního projektu neubrání některým stereotypům a zároveň jeho kreativita postrádá jakési vymezené umělecké hranice a výraznější koncepty, díky kterým drželo jeho album minulé více pohromadě jako jeden celek.

I Tyler, the Creator samotný je však obdivuhodnou postavou hudby už jen kvůli tomu, co vytvořil. Ale právě to může být ten jeho problém. Je to zkrátka “The Creator“ a mluví za něj jeho dílo, nikoliv jeho osobnost, což může být však u osobního alba trochu problém. Není to Kanye West, aby jeho osobnost dokázala album táhnout.

Bowiemu ale taky ostatně nějakou dobu trvalo, než dozrál do autobiografických alb. Tím samozřejmě nesrovnáváme Tylera s Bowiem rovnítkem, avšak nálepka rapového Bowieho nebude tak úplně mimo mísu. Tyler ale musí nejprve přijít s impozantním albem i o sobě samotném. Bowie se to ostatně také učil a bylo to v podstatě až v pozdních částech jeho kariéry, kdy stál na pódiu i na albech už jen sám za sebe.

Jde o kontext. Takovéhle album, jako jsme na Call Me If You Get Lost by mohlo být hrozně dobré. Za předpokladu, že bychom brali Tylera jako velikána a čekali na jeho každý řádek. To přeci jen zatím úplně neplatí. Ale třeba jednou…

Tyler, the Creator – Call Me If You Get Lost

Vydáno: 25. 6. 2021
Délka: 52:41
Žánry: Alternativní Rap, Neo Soul, Rap, Jazz Rap
Rozhodně musíte slyšet: 1. Sir Baudelaire (featuring DJ Drama), 4. WusYaName (featuring YoungBoy Never Broke Again and Ty Dolla Sign), 6. Hot Wind Blows (featuring Lil Wayne), 8. RunItUp (featuring Teezo Touchdown), 14. Juggernaut (featuring Lil Uzi Vert and Pharrell Williams)

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



od Patrik Müller -
Michael Lang

Ve věku 77 let zemřel po delší nemoci spoluautor a organizátor Woodstocku Michael Lang. Zemřel v sobotu na klinice Sloan Kettering v New Yorku. Zprávu o úmrtí přinesl americký kulturní magazín Variety.

Lang se narodil v roce 1944 v Brooklynu. Začínal s propagací koncertů v oblasti Miami, kde se  podílel například na organizaci festivalu Miami Pop Festival v roce 1968, na kterém vystoupili například Jimi Hendrix, Frank Zappa nebo John Lee Hooker.

V roce 2019 Lang chystal výroční festival, nakonec se ale uskutečnil poze v menším formátu

Poté, co se přestěhoval do Woodstocku ve státě New York, se spojil s dalšími hudebními nadšenci jako Artiem Kornfeldem, Johnem P. Robertsem a Joelem Rosenmanem a v srpnu roku 1969 uspořádal na farmě v Bethelu ve státě New York legendární Woodstock Music And Art Fair festival.

Lang později založil vlastní produkční a manažerskou společnost a v letech 1994 a 1999 uspořádal dvě pokračování Woodstocku. O tom druhém, problémovém, nedávno natočila HBO dokumentární film Woodstock 99: Peace, Love and Rage a my jsme o něm psali komentář Horší než hurikány. Dokument o Woodstocku ’99 nastínil příčiny festivalové davové psychózy.

K 50. výročí Woodstocku v roce 2019 se Lang pokusil uspořádat další festival, ale ten byl nakonec zrušen, resp. byl uspořádán pouze skromný menší festival s koncerty a worskhopy.v místě původního konání, kde dorazili někteří původní účastníci jak z řad vystupujících, tak diváků — podobně jako tomu bylo i v roce 2009.

Důležitá osobní poznámka k osobnosti Michala Lanaga:

Ač jsem Michaela Langa v uvedeném komentáři Horší než hurikány. Dokument o Woodstocku ’99 nastínil příčiny festivalové davové psychózy zrovna nedávno kritizoval (blbá náhoda, která mě mrzí) za nezvládnutou organizaci jak původního Woodstocku, tak následně Woodstocku ’99, byl bych nerad, aby byla osobnost Michaela Langa historicky vnímána jako záporná — což se však patrně vzhedem k jeho obvykle pozitivnímu mediálnímu obrazu  naštěstí stejně nestane.

Jeho přínos západní kultuře a vliv na rozvoj huby je nesporný a ač mě zklamalo, že nedokázal vyvodit ze svého dvojitého pořadatelské selhání, větší osobní zodpovědnost, rozhodně to neznamená, že by tenhle svět byl bohatším a lepším bez Woodstocku (a to podotýkám jakéhkoliv, dokonce i 1999) a bez Michala Langa. Někdy prostě musí existovat lidé, kteří se nebojí něco vymyslet a uspořádat, byť je s tím spojeno riziko a nebezpečí, které se vyskytne vždycky tehdy, když se sejde na jedno místo takové množství lidí.

Přeji jeho rodině upřímnou soustrast a doufám, že on samotný trpěl v posledních dnech co nejméně.

Michael Lang vzpomínal v roce 2009 na Woodstock pro britský deník Guardian:

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: Little Simz své druhé album Sometimes I Might Be Introvert koncipovala jako velkolepou rapovou operu

Little Simz vydala první album již v roce 2015 a následující rok přidala album další. Svět si jí přitom všiml až v roce 2019, kdy přišla s výborným albem Grey Area, který si po právu našel přízeň v hudebním tisku, a hlavně u nových fanoušků. Ač se Little Simz stala slavnou hlavně díky internetu, streamovacím službám, hudebním blogům a hudebním fórům, působila nenápadným dojmem dívky, které svědčí spíše role umělkyně než celebrity sociálních sítí. Ne nadarmo své nové album nazvala Sometimes I Might Be Introvert. Jak však praví stará známá moudrost: „Činy mluví hlasitěji než slova.“

Little Simz má široké možnosti jak intelektuálního, tak kreativního rázu. Samozřejmě. Pokud její inteligenci srovnáváme třeba s Cardi B, laťka asi není nastavena příliš vysoko. Little Simz však nesvítí jako růže mezi trny pouze na poli ženského rapu, ale i jakékoliv hudby, která se vzdáleně blíží hudbě populární.

Little Simz (Foto: Star Wood)
Little Simz (Foto: Star Wood)

Sympatické je na Little Simz i to, jak odmítá být pouhým produktem marketingu. Její sociální sítě jsou velice stručné. Nedočteme se o ní nejspíš ani v bulváru. Pokud něco chce sdělit publiku, pak jediná cesta vede přes tradiční press releas do hudebního tisku a rozhovory. Anebo přes koncerty samotné. Je to tedy vlastně návrat ke kořenům, kdy je hudba důležitější než váš mediální obraz. A ač je pokrok lidstva vesměs dobrý, nejsem si jistý, zda sociální sítě nebudou jednou vnímány jako jeho slepé střevo. Dobře tedy pro Little Simz.

Little Simz zjišťuje, jaké je to být na tomhle světě introvertem a vzpomíná na Klub 27letých

Little Simz taky není úplně čistokrevnou rapperkou. Její rapový projev spočívá občas v jakémsi kompromisu mezi zpěvem a rappem. Někdy je to propracovaný rapový projev s velice rychlou kadencí a ostrou artikulací, ale hlavně v pomalejších písních je její rap více… Jak to jen nazvat… Zpěvný. Zvučné. Je to podobné Kanyemu Westovi, který rovněž rád různě protahuje své slabiky, aby rap perfektně zapadl do okolní hudby. Její písně si tak většinou uchovávají i určitou vokální melodii.

Debut GREY Area byl velice působivý. Album protkáno sociálními tématy a drsnými výpovědi z ulice, bylo maximálně uvěřitelné hudební dílo a na její nízký věk i velmi uvědomělé. Little Simz se po něm ostatně dočkala uznání i od samotného Kendricka Lamara, který jí označil dokonce jako nejzajímavější rapperku současnosti.

Druhé album Sometimes I Might Be Introvert je v tomto dost jiné. Možná, že jí už otravovalo, jak od ní někdo čekal další album “z ulice”, protože je to černošská rapperka. Místo toho se tak rozhodla raději více prozkoumat sama sebe a co to znamená, že se do tohoto světa narodíte jako introvert. Jsou zde osobní momenty, jako  “I Love You, I Hate You,” ve které hovoří o vztahu se svým otcem, ve kterém se mísí momenty nenávistí i lásky i “Standing Ovation”, ve které se zamýšlí podobně jako např. Jay-Z v “Encore” nad svou slávou a připomíná ty, kdo jí inspirovali.

To však neznamená, že by se Little Simz vyhnula sociálním a politickým tématům úplně. Zaměření na vnitřní psychologické pohnutky jí naopak dodalo větší integritu a větší vnitřní sílu, se kterou dokáže popisovat tato těžká témata lepším okem. Vyprávění alba většinou z první osoby albu dodá autentičnost. Když se však zde nějaké sociální komentáře objeví, jsou více osobní rázu. Týkají se v drtivé většině případů přímo jí samotné.

Little Simz též nezabředá do pasti žánrových stereotypů ani hudebně. Proložení typického moderní R&B orchestrálními vložkami, zní svěže. Nechala se slyšet, že na celém albu neslyšíme ani jeden sample a vše bylo poctivě nahráno.

Politicky nekorektně by se dokonce dalo říct, že tohle album zní skutečně černobíle, protože obsahuje jak silné vlivy hudby mající původ jak v černošské, tak v bělošské kultuře. To u afro-amerických muzikantů, hlavně v minulosti nebývalo úplně časté. Byli to v historii několikrát spíše běloši, kteří si přisvojovali hudbu mající původ v jejich komunitě – od právě R&B (které však v dobách 50. let znělo ještě dost jinak), rock’n’rollu, přes funk a disco, až po hip hop. Jakmile si osvojili běloši nějakou černošskou hudbu, jejich bleskurychlý vývoj už byl u dalšího nově objeveného žánru. Když svět zažíval zlaté chvíle rocku, v některých černošských komunitách už po nocích vyhrávalo disco a tak to šlo vždycky.

Nyní se ale zda jako by mladá generace černošských rapperů prolomila ledy a jaksi přijala dědictví toho, jak si například běloši převzali původně černošskou kytarovou hudbu. Byl to ostatně dlouhý vývoj od Little Richarda a Chucka Berryho až třeba k Nirvaně, která je mimochodem mezi současnými rappery nebývale oblíbená.

A je tomu tak i u Little Simz. Ta Kurta Cobaina jako jednoho z (ne)slavného klubu 27letých na skladbě “Flowers”:

No ID, no entry, 27 club says
The good fly young, the good are our greats
Jimi, Basquiat, Amy, Robert, Janis, Kurt Cobain

„’Nemáš občanku, nemáš přístup,’ říká Klub 27 / Dobří odlétají mladí, dobří jsou naši velikáni / Jimi, Basquiar, Amy, Robert, Janis, Kurt Cobain“

Little Simz si však na tomto albu na místo grunge vybrala dokonce žánr klasické hudby sahající do hluboko do historie “bílé” Evropy. A ne tak, že by sem tam použila nějaký smyčec. To bychom o tom takto nemluvili. Jsou zde slyšet skutečně plnohodnotné klasické kompozice, jindy zase honosné muzikálové výstupy jako přímo z Broadwaye.

Když se tohle např. před songem “Rolling Stone” vystřídá s dost tvrdým a temným rappem, dává to dohromady doopravdy zajímavou a originální kombinaci. A hned nato následuje v mlhové mašině a růžovo-modrých neonech osmdesátých let zahalený synth-pop “Protect My Energy”. Což je další zajímavý zvrat na albu a asi nejvíce popový/hitový moment alba.

K Nigerijským kořenům

Snadno se ale poslouchají také velice chytlavé výlety k nigerijským kořenům Little Simz “Point to Kill” s nakažlivým hlasem hostujícího zpěváka Obongjayara i na bubnech a hammondových varhanách postavená, náladou velice veselá, poselstvím vážná “Fear No Man”.

Předěly alba obsahují moderující hlas. Tento voiceover dá vzpomenout na asi první nebo alespoň první nejznámější takto pojaté album Joe’s Garage od Franka Zappy. Postarala se o něj anglická herečka Emma-Louise Corrin, kterou můžete znát například z netflixového seriálu The Crown, kde si zahrála samotnou princeznu Dianu.

Kromě jednoho vnitřního hlasu je tady tak i ještě jakýsi vnější hlas. Hlas znějící skoro jako hlas anděla z nebes, který na albu Little Simz provází její cestou k sebepoznání.

“Your introversion led you here
intuition protected you along the way.”

(“Zavedla tě zde tvá introverze / intuice tě ochraňovala na tvé cestě”)

O tom, že je tomu skutečně tak přitakává Little Simz na “Protect My Energy”:

“Total silence is my therapy.”

(“Totální ticho je mou terapií”)

Bohaté je album též na emoce. Nadšení střídá naštvanost, deprese a nechuť cokoliv dělat:

“I hope that I never wake up,”

chladně třeba konstatuje na desáté skladbě “I See You”

Klíčové téma alba je téma žen. Jak si pomáhají. Little SImz také hledá své místo ve společnosti, a to jak z pohledu ženy, tak z pohledu přistěhovalkyně.

“Miss Ethiopia can play so jazzy
then sit you down and school you on Selassie”

(“Miss Etiopie umí hrát tak jazzově / Potom tě posadí do školy a proškolí tě o Selassiem”)

Little Simz tak upozorňuje na to, že pochází ze země se silnou jazzovou scénou. Z Etiopie pochází například Mulatu Astatke, oblíbený to umělec slavných rapperů Nase nebo Kanyeho Westa a pak si patrně stěžuje na interpretaci její kultury a historie na severozápadě.

Haile Selassie - Wikipedia

Haile Selassie byl etiopským císařem dlouhých 44 let, od roku 1930 do roku 1974. Selassieho byl znám především jeho zákony o vymýcení otroctví a pokusy o reformu etiopské kultury tak, aby se země, která předtím zažila agresi ze strany Itálie ve druhé italsko-etiopské válce a v průběhu své historie trpěla pravidelnými hladomory, modernizovala a rozvíjela. Selassie investoval do vzdělávání a rozvoje infrastruktury země.

Etiopie se stala za jeho vlády členem OSN a podporoval Nelsona Mandelu. Na druhé straně byl za mnohé kritizován. Nezapomínejme, že jeho vláda byla také velmi bouřlivá. Přestože bylo otroctví technicky vzato zrušeno, bylo za jeho vlády stále rozšířené, zejména na venkově. Ústavy, které zavedl, mu dávaly většinu moci a často byl charakterizován jako autoritář. Jeho federace s Eritreou také skončila neúspěchem. Rovněž marginalizoval některé etnické skupiny a násilím potlačoval protesty rolníků. Byl svržen po hladomoru, který zemi zužoval  v roce 1972.

“I Love You, I Hate You” začínající orchestrem jako ze zlaté filmové éry Hollywoodu je dramatem o vztahu Little Simz s jejím otcem.

“My ego won’t fully allow me to say that I miss you,”

(“Moje ego mi nedovolilo říct, že mi chybíš”)

přiznává Little SImz.

Boj se svým egem je další z mikro tématů, které album řeší. Objevuje se to i v osmé písni “Speed”, která vtipně používá africké bubny do opakujícího se rytmu, který by jinak zvládla nějaká elektronická mašina na bicí. Little Simz v ní ale hlavně rapuje ve stylu pavího naparování:

“Don’t you know you’re dealing with a boss?”

(“Nevěděli jste, že jednáte s bossem?”)

Přičemž na skladbě “Standing Ovation” zase svůj egoismus prudce brzdí.

“Why the desperate need for an applause?”

(“Proč ta zoufalá potřeba o aplaus?”)

Ptá se v řečnické otázce Little Simz.

Takových textových bonbónků by se ale na albu dalo vybrat mnoho. Little Simz je prostě skvělá textařka. Někdy vás umí donutit k zamyšlení, někdy se ale i zasmějete jako u geniálně jednoduchého, ale vtipného rýmu:

“Please don’t tell my mama
I’ve been smoking marihuana“

(Překládat vzhledem k možnému mravnímu ohrožení mládeže, asi netřeba.)

Jak album končí soulovou dvojicí “How Did You Get Here?” a “Miss Understood”, je jasné, že Sometimes I Might Be Introvert je doopravdy velkolepé album a skvělá pouť, ve které se sice řeší hlavně autobiografické záležitosti zpěvačky, ale člověk se s nimi dokáže dobře ztotožnit. Album též dobře zkouší to, co rapová nálepka snese a do jakých kreativních výšin lze rap povýšit. Některé mezihry se zdají být už trochu zbytečné a zdá se jich být už někdy moc. To pak způsobí, že album v polovině zní už trochu utahaně. Pak ale naštěstí následují silné, africkou hudbou inspirované skladby ke konci. A to je tak jediná chyba tohoto jinak skvělého alba.

Little Simz – Sometimes I Might Be Introvert

Vydáno: 26. 5. 2021
Délka: 65:12
Žánry: Soul, R&B, Afrobeat, Neo-jazz
Rozhodně musíte slyšet: 1. Introvert, 2. Woman (feat. Cleo Sol), 3. Two Worlds Apart, 7. Gems (Interlude), 10. I See You, 12. Rollin Stone, 13. Protect My Energy, 15. Point and Kill (feat. Obongjayar), 16. Fear No Man, 18. How Did You Get Her

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Tyler, the Creator pokračuje ve své vysoce kreativní pouti i na Call Me If You Get Lost Ikona současného amerického rapu Tyler,...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com