A fakt to zpívají oni? Otázka, kterou položí za svůj život nejméně jednou snad každý. Už se vám někdy stalo, že jste byli skálopevně přesvědčeni o původním interpretovi písně, že jste se kvůli tomu dokonce i s někým pohádali a nebo odmítali věřit realitě, když jste se dostali k důvěryhodnému zdroji a viděli pravdu? Tenhle seznam slouží k tomu, abyste si připemněli často zaměňované intereprety písní.

Teenage Dirtbag – Weezer (Wheatus)

Newyorská skupina Wheatus vydala svou nejznámější píseň Teenage Dirtbag v roce 2000. V této době měli kalifornští Weezer nezvykle dlouhou pauzu. Od posledního alba Pinkerton uběhly 4 roky a už se chystali na nahrávání alba Weezer (Green Album), které vyšlo o rok později, tedy v roce 2001 a nejspíš i to vyvolalo vlnu zmatení u hudebních fanoušků. Píseň se okamžitě stala populární a dosáhla 2. příčky v žebříčku britské hitparády.

Píseň  má velice podobný až stejný styl melodie a kytar jako právě Weezer. Kdo v tom stále neměl jasno, tak musel být ještě více zmaten, když v roce 2010 začali Weezer běžně hrát “Teenage Dirtbag” na jejich vystoupeních právě jako vtípek reagující na častou záměnu originálních autorů. Frontman Weezer Rivers Cuomo řekl davu na festivalu Reading a Leeds 2010: „Lidé se nás vždycky ptali na píseň Teenage Dirtbag. Někdy nemám srdce na to je ztrapnit a říct jim, že to není naše píseň. Takže jí začneme hrát a teď je to naše píseň.“ Naproti tomu Wheatus zase „vrátili úder“ a na turné 2011 začali hrát klasickou píseň Weezer “My Name Is Jonas”.

Mimochodem, pokud jste si vždycky mysleli, že “Teenage Dirtbag” je jen písnička o nešťastné lásce ze střední, kdy se lůzr zamiloval do krásky podobně jako ve filmu Loser (Křupan) pro který bylo “Teenage dirtbag” ústřední písní, kytarista Wheatus Brendan B. Brown jí napsal o velmi temném zážitku z dětství. V jednom rozhovoru Brown prozradil: „Zážitek pochází z léta 1984 na Long Islandu, kdy mi bylo deset let. Toho léta se v lese za mým domem odehrála satanistická rituální vražda teenagerů pod vlivem drog a ten kluk, který to udělal, se jmenoval Ricky Kasso a byl zatčen v tričku AC/DC. To se dostalo do všech novin a samozřejmě i do televize; a já, desetiletý, jsem chodil s kufříkem plným AC/DC, Iron Maiden a Metallicy. Všichni rodiče, učitelé a policajti si pak mysleli, že jsem také nějaký uctívač Satana.“

Creep – Nirvana (Stone Temple Pilots)

Píseň Creep byla jedním ze singlů z alba The Core od Stone Temple Pilots z roku 1992, tedy v době kdy hudebnímu světu vládl směr Grunge. Přestože kapela pocházela ze San Diega, nikoliv ze Seattlu, tak byla považována také za “grunge”. Ačkoliv další singl z alba The Core Sex Type Thing se spíše blíží ke grunge/metalovému stylu Soundgarden či Alice In Chains, tak právě o písni “Creep” lze říci, že se jedná o grungeovou akustickou baladu. Píseň napsal baskytarista Robert DeLeo a zpěvák Scott Weiland, který o písni řekl: „Hlavní myšlenkou písně, je když jste mladým člověkem, ale už jste zároveň někde mezi dětstvím a dospíváním. Je to taková ta apatie mládí, pochybování o sobě samém, pocit, že nezapadáš.“

Protože se v refrénu se zpívá „I‘m half the man I used to be,“ a mnoho lidí si tak myslelo a možná stále myslí nejenže je píseň od Norvany, ale také že se jmenuje „Half The Man I Used To Be“, nikoliv “Creep”. K záměně dochází hlavně kvůli chraplavým vokálům Scotta Weilanda, které stylem dost připomínají právě Kurta Cobaina. Dalo by se říci, že Creep se celkově odlišuje zbytku písním na albu The Core i díky kytarám, které nahrál Dean DeLeo. Rytmická část je totiž nahrána za pomocí akustické kytary a až v refrénu nastupuje typický ostřejší zvuk kytar Stone Temple Pilots. Creep se umístila v rockové hitparádě magazínu Billboard na druhém místě. I přestože píseň byla mezi posluchači velice oblíbená, i možná díky právě záměně s Nirvanou, tak z alba větší pozornost poutala píseň Plush.

Vtipné je také to, že Radiohead vydali ve stejném roce jeden z jejich, ne-li nejslavnější stejnojmenný hit, což do zmatení ohledně autorů písně tak nějak přidává další zápletku.

Bitch – Alanis Morissette (Meredith Brooks)

Píseň “Bitch” je i přes svůj peprný název písní u nás dodnes vytahovanou jak v rámci rádiových rotací, tak například reklam. Zpěvačka Meredith Brooks je typickým případem zpěvačky jednoho hitu. Zpěvačka má na kontě 5 alb, ovšem na žádném z nich se nevykytuje ani náhodou tak velký hit jako je na tom prvním albu Blurring the Edges píseň “Bitch”. Ale i v rámci tohoto alba působí “Bitch” tak trochu jako, jak se lidově říká: perla mezi sviněmi. Při vší úctě k této zpěvačce totiž zbytek jejího debutu Blurring the Edges zní až překvapivě amatérsky. Ale to byly devadesátky… Doba, kdy ještě v hudebním průmyslu bylo tolik peněz, že nahrávací společnosti klidně investovaly miliony do kapel, zpěvaček a zpěváků, které jejich lovci talentů objevili v nějakém zapadlém americkém klubu nebo baru. Ale jak byla tato doba šílená, už si ani pořádně nepohlídali, zda výsledné album dosahuje požadované kvality. Kredit za tento pozitivní hit se musí připsat mimo jiné také písničkářce Shelly Peiken, která je za tuhle píseň spoluzodpovědná a v 90. letech měla na svém kontě mnoho úspěšných hitů interpretů jako Céline Dion nebo NSYNC a významnou měrou rovněž pomáhala tvoři typický zvuk rádiových popových písniček devadesátých let tak jak na ně vzpomínáme dnes.

Music Sounds Better With You a Call On Me – Daft Punk (Stardust a Eric Prydz)

Opakující se melodický motiv, vokály volající po dobrodružství, zvuk francouzského house a disco a celkově pohodovou atmosféru si obyčejně asocijujeme právě s legendami elektronické hudby Daft Punk., kteří zbořili scénu se svým druhým albem Discovery vydaným v roce 2001. Album bylo tak vlivné, že jim velice brzy nato začali v patách kráčeli další interpreti a inspirace a dokonce i společné kořeny různých skladeb lze najít například ve velkém hitu švédkého DJ Erica Prydza “Call On Me” (ano, to je to slavné hudební video z jednoho až příliš žhavého cvičení aerobiku), která sampluje skladbu birminghamského bluesového zpěváka Steva Winwooda “Valerie”. Pokud vám “Call On Me” také někdy připomínalo Daft Punk a nebo jste si je dokonce i někdy spletli, věřte, že to není náhoda. Původní skladbu “Call One Me” se samplem “Valerie’” totiž připravila půlka Daft Punk Thomas Bangalter coby pravý král samplování ve spolupráci s DJ Falconem (který později mimo jiné hostoval na albu Daft Punk Random Access Memories z roku 2013).

Podobnost písní Daft Punk, “Music Sounds Better With You” od Stardust i obrovského rádiového hitu Erica Prydze. Rozuzlení není zas až tak složité. Stardust je totiž projekt právě již zmiňovaného Thomase Bangaltera. Ve Francii se totiž Thomase Bangalter a DJ Falcon všimli, že opakování samplovaných melodií neustále dokola není pitomým nápadem, jak by se mohlo zdát, ale naopak skvělým nápadem, kdy mozek dostává potřebný čas na to, aby si zvykl na určité tóny a z neustálého opakování si takřka okamžitě vytvoří familiárnost a nostalgii, která by se jinak budovala týdny poslechu, ne-li léta. Pokud se totiž stejný motiv několikrát opakuje, automaticky se stává povědomým a to i když jej slyšíte vůbec poprvé. Jakoby v našem mozku byl nějaký docela jednoduchý čítač přehrání a jakmile překročí nějaký práh, zapne tu pravou nostalgii.

Píseň “Music Sounds Better With You” má své prvopočátky již v projektu Together z roku 2000. Tento projekt vydal skrze různá neoficiální cédéčka kromě eponymní písně “Together” obsahující prvky pozdější “Music Sounds Better With You” i živou nahrávku pozdějšího velkého hitu, de-facto coveru Erica Prydze “Call On Me”. Jedná se tak o takřka těžko uvěřitelnou skutečnost, že před těmito dvěma velkými hity exustoval vcelku málo známý projekt bez oficiálních nahávek, který nejdůležitější jádro těhcto dvou pozdějších trháků hitparád již vydal a zároveň tak nějak odstartovala vlastní větvi hudby, která se někdy nazývá jako “francozouzský disko house”.

“DJ Falcon & Thomas Bangalter tedy skutečně vytvořili původní skladbu Call On Me s originálními samply a celý rok ní hráli na svých vystoupeních. Ale protože měli pocit, že zní příliš podobně jako “Together” a “So Much Love To Give”, rozhodli se ji nevydat a to i přesto, že je o to v roce 2002 žádalo hudební vydavatelství Ministry of Sounds. V tom ale přichází na scénu Švédský DJ Eric Prydz, který ukázal obchodního ducha, pohotovost a vychytralost (někdo by mohl říct až vyčůranost). Když slyšel potenciál této skladby, která byla málem vyhozená do koše, rozhodl se chytře přelstít autorské zákony. Než aby se Prydz zasekl do kol byrokracie, raději zašel za samotným autorem původního hitu Steva Winwooda. a podařilo se ho přemluvit, aby pro skladbu  nahrál vokály znovu. Prydz tak mohl pracovat se zcela čerstvě nahraným samplem. To proto zní vokály ve verzi Prydze o poznání čistěji než verze než v původní verzi. Ač by to mohlo vypadat, že Prydz je zde skutečně v roli padoucha, který ukradl Daft Punk skladbu, švédský DJ řádně uznal tantiémy jak Windwoodovi, tak autorovi původního textu “Valerie” Willu Jenningsovi. Ti by si jinak na “Call on Me” nevydělali zhola nic. To, že však neuznal zásluhy za skladbu také duu Together, resp. půlce Daft Punk Bangalterovi, nejspíše aby zamlčel neoriginalitu této skladby se zdá být nespravedlivé.

Cats In the Cradle – Cat Stevens (Harry Chapin)

Britský písničkář a multiintrumentalist s arabskými kořeny Yusuf Islam známý jako Cat Stevens patří mezi největší legendy mezi muži vystupujícími především se svou akustickou kytarou a hlasem. Někteří lidé si tak automaticky asocijují kdejaké akusticky hrané, na kytaru vybrnkáváné písně právě se zpěvákem v roce 2014 přidaným do Rock’n’Rollové síně slávy. Cat Stevens si také často libuje ve vyprávění příběhů prostřednictvím hudby a jeho písně často znějí skoro jako dětské, pohádkové písničky, což podobnosti s v Americe, Kanadě a Austrálii již zlidovělou písní “Cats In the Cradle” ještě přispělo. Zajímavé je, že ač píseň slavila obrovskyý úspěch v těchto 3 zmíněných anglicky mluvících zemích, v samotné Velké Británii tuhle píseň posluchači v podstatě odzývali a píseň se nedostala ani do hitparád.

Ke správné identifikaci tohoto hitu nepohl navíc ani grungeový cover této písně od Ugly Kid Joe, který byl velkým hitem 90. let.

Don’t Worry, Be Happy – Bob Marley (Bobby McFerrin)

Hádám, že spoustě čtenářů se toto také někdy přihodilo. Píseň “Don’t Worry Be Happy” založená na citátu a filozofii indického duchovního učitele Mehera Baby (ano, toho Baby, po kterém je pojmenován i legendární hit The Who “Baba O’Riley”) by se skutečně k Marleymu hodila tak moc, že si snad i někdy přejeme, aby jí nahrál skutečně on. Aby nestačillo, že píseň je děsně podobná Marleymu stylu hlasem, melodií, či nástroji, je v tom zapleten i název velkého hitu Marleyho “Don’t You Worry About a Thing”.

Zmatení interrpetů došlo v tomto případě do takových rozměrů, že například video na YouTube k této písní, které má dnes již skoro 168 milionů přehrání nese název: “Bob Marley – Don’t worry be Happy”.

Boby McFerrin si ale nepochybně zaslouží svou vlastní pozornost. Mnoho lidí dodnes vzpomíná na jeho vystoupení na Colour of Ostrava 2012 jako na jedno z nejlepších vystoupení tohoto festivalu vůbec a není se co divit! McFerrin patří bezesporu k nejlepším zpěvákům v oblasti acapella všech dob.

Uncover – Rihanna (Zara Larsson)

Švédská zpěvačka Zara Larsson se proslavila v roce 2012 singlem “Uncover”, který nazpívala teprve ve svých 15 letech. Do hitparád jí přitom pomohla právě i podobnost se slavnou zpěvačkou na vrcholu své slávy: Rihannou. “Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale i moje máma mi říkala: ‘Zníš jako Rihanna,” řekla zpěvačka Zara Larsson v roce 2017 v jednom rozhovoru pro BBC. Zároveň dodala, že podobonost s Rihannou je čistě náhodná: “Byla jsem hodně zmatená, protože jsem ji donedávna nikdy neposlouchala. Není to špatné přirovnání, ale já nikdy nebudu Rihanna a ani se o to nesnažím.”

Zara Larsson má hlasově skutečně s Rihannou mnoho společného. Podobnému frázování šlo naproti i to, jak byl napsán její průlomový hit “Uncover”, ve kterém procudent Robert Habolin chytře obtiskl to, co bylo v té době populární v hitparádách tak, aby píseň do té doby ve světě neznámé zpěvačky, do nich perfektně zapadla.

Bylo by jistě zajímavé srovnat pěvecký rozsah obou zpěvačke, avšak když srovnáme například záznamy z živých vystoupené, zdá se švédská zpěvačka (i přes své skromné vyjádření vůči Rihanně) svým hlasovýcm rozsahem o poznání flexibilnější zpěvačkou. Sláva a úspěh však mají ve své rovnici i jiné proměnné, a tak ač má Zara Larsson za sebou i před sebou ještě velkou kariéru, její sláva se ale zatím přeci jen nedotkla obrovské mezinárodní slávy Rihanny na vrcholu kariéry. Tak uvidíme, jestli to ještě Zara Larsson dožene….

A Horse With No Name – Neil Young (America)

Autor textu se přiznává, že u této písně se několikrát nechal napálil i on sám. Píseň je mimořádně podobná stylu Neila Younga jak zpěvem, tak i instrumentalizací, ale dokonce i textem a celkovou atmosférou písně. Zatímco v některých případech můžeme podezřívat, zda interpreti nevděčí za úspěch písně z velké části právě často mylně přiřazeným slavnějším hlasům, tady to není tak jednoznačné. Ač by Neil Young asi počtem prodaných desek a povědomím veřejnosti kapelu America o něco málo překonal, toto původně britské trio z Londýna je považováno za velké legendy britské i americké hudby, jejichž status se může Youngovu téměř vyrovnat. Skupina America získala například v roce 1973 cenu Grammy za nejlepšího nového umělce- V roce 2006 byla skupina uvedena do Síně slávy vokálních skupin a v roce 2012 získala hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

A Girl Like You – David Bowie (Edwyn Collins)

Když bývají písně připsány omlyem jiným interrpetům, může za to v drtivé většině případů podobný hlas zpěváka. Hlas Edwyna Collinse skutečně silně připomíná Davida Bowieho. Znalci by mohli podotknout, že by byla na píseň Bowieho poměry poněkud konvenční a možná až příliš bluesově laděné, na druhou stranu z písně zní také několik zajímavých experimentálních prvků: zvukové ruchy, kytara v až bizarním efektu, která skoro jakoby promlouvala k posluchači svým hlasem, či šepotání mezi zpívanými slovy. To by naopak bylo Bowiemu podobné velice. Píseň obsahuje kromě toho také zajímavá kytarová sóla hraná ve vytříbeném fuzz efektu, která udělala z této písně populární píseň pro mnohé hobby kytaristy.

Ač “Girl Like You” zůstává dodnes zdaleka nejúspěšněější písní Edwyna Collinse, ke které se žádná jeho píseň nepřiblížila, skotský hudebník má za sebou celkově bohatou hudební kariéru, ve které si zažil nejen vydání 9 sólových alb, ale i roli vlastníka nahrávací společnosti.nebo producenta (spokupracoval např. i s úspěšnou kapelou The Cribs). Za “Girl Like You” byl Collins několikrát oceněn, včetně prestižní Ivor Novello Awards.

Autor: Patrik Müller, Dominik Müller

Užívání drog se mezi muzikanty, obzvláště těmi rockovými, stalo díky bohaté historii užívání drog v tomto žánru již od počátku šedesátých let, natolik běžné, že se takřka stalo neodmyslitelnou součástí kytarové hudby. Byl to fenomén, který se dostal i do slavného hesla “sex, drogy, rock’n’roll” mající charakterizovat životní styl rockových hvězd zažívající svůj vrchol někdy v polovině 80. let s nástupem a následným pádem hair metalu, kdy se tento styl života otevřeně propagoval. Dnes se na tuhle dobu díváme jako na skoro něco romanticky nostalgického. Nedávná smrt Taylora Hawkinse však připomněla, že fenomén drog v rockové hudbě není záležitostí minulosti a neustává ani strašidelný duch 90. let ve kterých drogy (omluvte ten drsný výraz) „kosily“  jeden hudební talent za druhým. Leckteré to znovu přinutilo ptát se na to: “Proč?”

Další skvělý muzikant – jeden z nejlepších bubeníků své generace odešel. Ale Taylor Hawkins byl i skvělý textař a skladatel. Některé z písní z jeho sólového alba projektu Taylor Hawkins and the Coattail Riders Red Light Fever dokonce překonávají i pozdější písně Foo Fighters. Nebudeme se pouštět do spíše bulvárních témat a hledat, co konkrétně zapříčinilo jeho vlastní pád. Co však přivádí muzikanty k drogám obecně je otázka krajně znepokojivá.

Přeháním?

Vemte si to takhle. Kávu lidé milují a konzumují a často v poměrně velkém množství a to z nejrůznějších důvodů — někdo čistě ze společenského hlediska, nekomu prostě chutná, mnoho lidí jí využívají pro zvýšení sportovní nebo intelektuální výkonnosti. Teď si vemte, že by najednou vyšla nová, naprosto legitimní dlouhodobá a recenzovaná vědecká studie, která by přišla na to, že konzumenti kávy předčasné umírají 10x více než ti, co kávu nepijí. Nepřipadalo by vám to trochu děsivé? Nebyli byste tím krajně znepokojeni?

Pokud jste se ocitli na tomto webu, nejspíše patříte minimálně mezi těch 95% lidí, kteří dokážou hudbu ocenit a nejspíše i mezi nižší procento lidí, kteří neposlouchají hudbu jenom při řízení a na společenských akcích, ale aktivně si jí vyhledáváte a je pro vás v životě důležitá. Dost možná jste dokonce i sami muzikanty a možná za to dokonce dostáváte (alespoň občas) zaplaceno.

Nevím, jak vás, ale mě velice trápí tato otázka: Jestliže nám hudba přináší tolik radosti, emocí, prožitků a některým z nás dokonce dodává smysl života, proč ti, kteří jí tvoří, končí v naprosté temnotě? V místech, kde i peklo vypadá jako veselé místo?

Zabil se, protože bral drogy… Nebo taky ne

Hawkins mohl rozdávat ještě spoustu radosti, udělat ještě mnoho památných nahrávek a udivovat ještě mnoho návštěvníků koncertů a napsat spoustu skvělých písniček. Není to přitom ani tak dávno, co nás opustily legendy Prince, George Michael, Tom Petty a myslím, že do stejné společnosti těchto legendy můžeme zařadit skvělé mladší muzikanty i Chestera Benningtona s Chrisem Cornellem. Ti sice měli mimořádné psychické problémy, ale drogy a alkohol jim rozhodně nepomohly (alespoń tedy ne z dlouhodobého hlediska).

A to člověk raději ani nechce myslet na to, jakou bolestí musí znovu procházet Dave Grohl, který byl velice dobrý přítel jak s Kurtem Cobainem, s již zmíněným Chrisem Cornellem, tak třeba se Scottem Weilandem nebo Laynem Staleym, kterého postihl podobný osud.

Vedle Kurta Cobaina byl Laney Staley jedním z největších hlasů hnutí grunge

U všech těchto skvělých zpěváků a muzikantů měly svůj podíl na smrti drogy. Nutno podotknout, že Angličtina je trefnější v označení “drugs”, které používá jak na medikamenty („léky“), tak pro ilegální látky. V podstatě všichni z výše uvedených totiž užívali ve velkém rovněž dlouho předepsané medikamenty pro psychické poruchy. Bylo by totiž velice snadné vše svézt na nelegální drogy, ale toxikologické zprávy jasně ukazují i na různá antipsychotika nebo benzodiazepiny. A musíme samozřejmě také myslet na alkohol, který ač je to sociálně akceptovaná droga, také sehrál ve smrti výše zmíněných větší či menší roli.

Fenomén drog se ale samozřejmě netýká jenom hudby rockové. Mac Miller, Juice WRLD, či Lil Peep jsou smutnými příklady mladých raperských mega hvězd, které vyhasly příliš brzy “kvůli” drogám..

Nejhorší na tom je, že jsem u všech jmenovaných výše pouze s výjimkou Kurta Cobaina a Layna Stanleyho nešel dál než do roku 2015 a i tak jsem si vzpomněl na tolik tragických úmrtí.

Psát “kvůli” drogám je přitom doopravdy nejpřesnější. Drogy totiž ve velké porci případů nebývají samotným spouštěčem problémů. Kdybychom se podívali případ od případu na výše zmíněné tragicky zesnulé muzikanty, našli bychom spoustu dalších problémů v jejich životech. A to určitě není pokus o zmírnění negativního vnímání drog. Ty nesou pořád svůj kus viny. Ale pokud chceme najít odpověď na otázku proč tolik muzikantů podléhá drogám, pak si nemůžeme vystačit s povrchním hodnocením na úrovni diskutérů ze serveru Novinky.cz jako: “Zabil se, protože bral drogy” nebo s názory některých ještě méně inteligentních jedinců, kteří někdy tvrdí věci jako “Cobain se zabil, protože to byl feťák”.

“Lithium” v době svého vydání byla jednou z nejexplicitnějších písní o drogách, která zároveň měla úspěch v hitparádách

Třeba u Kurta Cobaina bije do očí souvislost s faktem, že měl depresivní a sebevražedné sklony prostě v genech – někteří jeho mužští předci a příbuzní se za svého života také zabili. To je popsáno například v knize Nirvana: The Biography od Everetta True, resp. v úspěšné biografické knize o Cobainovi Heavier than Heaven a nebo můžete rovnou zabrouzdat v genealogii Cobainovy rodiny. Chester Bennington zase byl jako dítě pohlavně zneužíván starším výrostkem.

Analyzovat jednotlivé případy by bylo jistě zajímavé. Více ale pomůže si na tuhle otázku odpovědět zobecněním tohoto problému. To sice některé detaily smaže, avšak bude aplikovatelné pro všechny minulé (a bohužel) i budoucí případy.

Nejprve si ale pojďme něco přiznat, protože se bez toho dál neposuneme. Drogy v hudbě (a tím myslím i přílišné užívání alkoholu) se vyskytují nejen u bohatých rockových hvězd a rapperů, ale i polo-amatérských seskupení a u mnoha začínajících kapel nebo kapel okresního formátu. Mnohdy mohou být neškodnou zábavou a součástí kultury, avšak mnohdy mohou být velkým problémem. A právě již na této úrovni často začíná onen problém. Dvě plzně na zkoušce lokální kapely, co se schází každý čtvrtek samozřejmě žádný problém nejsou (to se dá s trochou nadsázky skoro považovat za doplnění vitamínů). Ale častokrát se dávky návykových látek mohou postupně zvyšovat a zvyšovat až vlastně nikdo nepozná, že se něco přehnalo. Do kapely přijde nový člen, který sklidí úrodu, k tomu se nepijou už 2 piva, ale 4, plus nějaké panáky… A už se to začíná rozjíždět nehezkým směrem… Však to někteří z vás možná i znáte.

A nyní ještě jedna věta (skoro nevěřím, že to musím napsat, avšak míra akceptace drog v hudbě je zde již od 50. let): Tvrdé drogy, zejména pak ty zaváděny nitrožilně, jsou velký problém, který je potřeba řešit nejlépe okamžitě.

Teď už ale dost občanské výchovy a pojďme na to, co říká o tomto problému věda.

Problém stydlivých hvězd a drogy coby  doping pro muzikanty

Vystupování není pro každého. Ne každý má na to si stoupnout před 30 tisíc lidí, excelovat na hudební nástroje nebo do toho dokonce ještě zpívat. Člověk vlastně musí být : 1.) Naprosto sebejistý a vyrovnaný se sebou samotným nebo 2.) Tak trochu cvok a egomaniak. Vzhledem k tomu, že lidé, kteří jsou přeborníky v meditaci, pití zeleného čaje a cvičení jógy, ani ti mentálně zocelení tvrdým tréninkem jako např. vojáci nebo extrémní sportovci, se ve velkém na pódia koncertů nehrnou, zbývá prostor většinou buď pro případy číslo 2 a nebo pak ještě případy číslo 3. Tedy vlastně úplně obyčejné lidi, kteří se stanou slavnými a pak vlastně neví, co mají dělat.

Ne každý má na to, aby začal zpívat nebo hrát  a to “pouze” například před 300 lidmi. Ne tak navíc před plnými stadiony, kam vás ještě k tomu provázejí po cestě paparazzi ukrytí i v křovích u hotelu. Jenže, když hrajete na hudební nástroj, tak musíte být alespoň trochu introvert. Kdybyste v sobě neměli alespoň malou porci introverta, tak se v životě nepřinutíte sednout si na zadek a dlouhé hodiny hrát na hudební nástroj nebo psát písně. V tomhle mají zpěváci výhodu, nicméně ani těm se tento problém nevyhýbá — příkladem buďte tragické osudy Amy Winehouse, ale i třeba Ivety Bartošové.

Pohled na poslední představení Amy Winehouse je dost bolestivý, ale i tyhle nehezké věci, které přináší slává člověk občas musí vidět, aby pochopil některé věci, o kterých se jinak zase tolik nemluví

Vzniká ve vás velký spor. Na jednu stranu hudbu milujete a víte, že živit se jí je dar. Na druhou stranu publicitu nesnesete. Není to asi úplně lehké si představit, co se děje, protože většina z nás na publicitu zvyklá není. Ale každý si té publicity užijeme v našem životě alespoň nějaké množství, kór v nynější době sociálních sítí, které se aktivně snaží svými algoritmy udělat celebritu z každého věřného uživatele.

Drogy samozřejmě v tomto pomáhají nesmírně. Není to v tomto případě vlastně nic jiného než to, co doping pro sportovce. A ony ty drogy navíc v krátkém časovém měřítku nabízí hned celý balíček výhod pro hudebníky. Marihuana vás uvolní, když jste nervózní. Kokain povzbudí, když už máte již čtvrtý den po sobě tříhodinový koncert. Alkohol zajistí, že si koncert vůbec užijete a nebude vám vadit hrát letos už po sté oblíbenou písničku diváků. Předepsané prášky na spaní vám zase pomůžou po koncertě, který končí až nad ránem, okamžitě vypnout. LSD pomůže napsat písničky. A tak dále…

Talentovaní hudebníci přirozeně chtějí dělat to, co je baví a co je pro ně přirozené. Jenže pak se některým vybraným jedincům stane, že překročí svůj vlastní stín a stanou se celebritami srovnatelnými s hollywoodskými herci. To je opět třeba příklad Kurta Cobaina, ale třeba i zpěvačky Jewel, která se v podcastu Joe Rogana dokonce přiznala k tomu, že později ve své kariéře naschvál nahrávala posluchačsky náročnější a “nepopulární” alba, protože se jí nelíbilo, když jí na konci devadesátých let začali lidé poznávat všude, kam šla a potřebovala tedy najít vhodnou rovnováhu slávy.

Když se k tomu přidá tlak ohledně vydávání alb jak od nahrávacích společností a manažerů, tak od fanoušků, může to být převážný důvod užívání drog a následného zhoršení psychického stavu, kdy drogy samozřejmě na krátkou chvíli pomáhají, ale poté spouštějí smrtící sestupující spirálu. Svůj boj se stresem ohledně hudební branže popisuje třeba i dokument o Whitney Houston Whitney: Can I Be Me. Kromě Whitney Houston bychom nejspíše do této kategorie stresu ze slávy jakožto primárního spouštěče závislosti na drogách zařadili i Amy Winehouse. I někteří přeživší přiznali tento problém. O tom, jak se musel naučit uklidnit svůj strach z živého vystupování, mluvil například Brian Wilson z Beach Boys v rozhovoru pro Harvard Business Review v roce 2016.

Tahle píseň… To je nostalgie, co? A ten hlas! Živé vystoupení Whitney Housten občas ne nadarmo připomínaly mše v amerických jižanských kostelech

Sliboval jsem ale vědu, tak tady jí máte. Studie z Gdaňské univerzity dokázala pomocí vícenásobné hierarchické regresní analýzy* ukázat, že závislost na studiu, coby až posedlost sebezlepšováním se v nějakém oboru, souvisí s nízkou extraverzí a vysokou sociální úzkostí. Závislost na studiu souvisela se specifickými aspekty studia (delší doba učení, nižší studijní výsledky) a s ukazateli zhoršené pohody (zhoršený celkový zdravotní stav, zhoršená kvalita života a kvalita spánku, vyšší vnímaný stres).

Za zmínku stojí také dotazníkový průzkum určen studentům a pedagogům Hudební fakulty Univerzity v Iowě. Mělo se zjistit, jaké jsou jejich zkušenosti a postoje k úzkosti z vystoupení. Čtyřicet devět, tj. 16,5 % z 302 respondentů uvedlo, že jejich hudební výkon je narušován úzkostí. Více než 21 % respondentů uvedlo, že při vystoupení zažívají výrazné úzkosti, a 16,1 % uvedlo, že úzkost z vystoupení dokonce negativně ovlivnila jejich kariéru.

*Pozn: Pokud nepatříte zrovna mezi statistiky nebo její pilné studenty, tak lineární regrese je zjednodušeně řečeno způsob, jak zjistit, zda spolu souvisí nějaké dva jevy světa (zda je zde korelace) a jak moc spolu tyto dva jevy souvisí. U vícenásobné regrese se zkoumá najednou více jevů, které mají mít nějaký vliv na nějaký další jeden jev. Slovo hierarchická pak už není pro účel pochopení tolik důležité, označuje ale druh hledání významných jevů mezi několika jevy, kdy dochází k postupnému vkládání proměnných (zastupující jevy reálného světa) pro zjištění, které mají vliv a které nikoliv.

Genialita souvisí s problémy

Cesta ke zkáze některých muzikantů mohla začít ještě dávno před tím než začali vůbec s hudbou. Právě protože máte problémy, stanete se géniem. A nebo tato souvislost funguje naopak? Nebo oboustranně? Spojení „stát se géniem” může znít trochu divně, ale znovu se nabízí sportovní analogie. Mnoho z těch nejlepších sportovců tvrdí, že se nestali nejlepšími díky talentu, ale díky obrovské dřině. Většina sportovních trenérů ve studiích amerických psychologů z Georgijské státní univerzity a floridské univerzity Ross University School of Medicine například zpovídala elitní sportovní trenéry, kteří ze své zkušenosti z let práce s vrcholovými sportovci odvodili, že dříči skutečně mohou předčit tzv. „talentované lemply“. Asi nejlépe tento fenomén shrnula disertační práce profesora ekonomie a marketingu Mohammada Sakife Amina a to už ve svém samotném názvu: “Dříči porazí talenty, dokud talenti tvrdě nedřou”.

Ale i samotný talent může být někdy darem ďáblovým. Cítíte, že vám něco jde a to baví vás to. Ale pokud je to introvertní činnost, která vyžaduje z velké části samostatnou činnost, může se stát talent skutečně prokletím, kdy se uzavíráte více a více do vlastního světa a s ostatními lidmi si čím dál více přestáváte rozumět. Stavíte okolo sebe zeď (hmm… to mi něco připomíná; není přesně o tomhle jedno z nejslavnějších hudebních alb všech dob?).

K tvrdé práci vybízí třeba problémy v dětství. Na ty může hudba působit zpočátku velice léčivě, ale následná sláva naopak může staré jizvy obnovit.

Pak je tady samotné spojení mentálních poruch a kreativity, které se dá považovat za vědecky dokázáno. Ač jsem sliboval, že se nebudu pouštět do filozofie, protože jí příliš nerozumím, vím, že o spojení mezi genialitou mluvil například Platón, který považoval šílenství jako dokonce něco, co pochází od Boha. Ve vědě se toto snažila dokázat neurovědkyně Nancy Andreasen v roce 1987.

Zjistila, že 24 z 30 spisovatelů, které sledovala byli někdy klinicky léčení z psychických poruch. Studie z odborného časopisu Neuroimage pak ukázala ještě exaktnější spojení mezi kreativitou a mentálními poruchami. Vědci sledovali mozek malířů při různých aktivitách a přišli na to, že na rozdíl od “běžných” lidí (s trochou nadsázky by se skoro nabízelo napsat “normálních”) mají kreativní lidé mimořádně velkou aktivitu v části mozku zvanou precuneus. „Aha, tak ok,” asi si říkáte. Proč je ale toto špatná zpráva pro kreativní lidi? Protože podobné hyperaktivní chování této části mozku je známé také u lidí, kterým byla diagnostikována schizotypie, což je zjednodušeně řečeno slabší verze schizofrenie, která se projevuje nejčastěji takovým tím typickým podivínstvím – nadměrně uzavřeným chováním, nedostatkem přátel, poruchami řeči, podezíravostí apod.

Drogy podporují kreativitu

Existuje mnoho hudebníků a zpěváků, kteří předvedli, jak je možné překonat silnou závislost. Typickými příklady jsou Elton John, či Eric Clapton. Někteří dokonce dokázali závislost využít ke svému prospěchu a pak v ten pravý moment, když všechny varovné alarmy svítily jasně červenou barvou, záchrannou brzdou zabrzdit vlak řítící se po slepé koleji. Noel Gallagher z Oasis léčil svou závislost na kokainu dlouhými procházkami v lesích a na svou epizodu s drogami byl dokonce náležitě hrdý – jak by také ne, když je z diskografie Oasis jasné, že Noel Gallagher na kilech kokainu se stal legendárním skladatelem jedné britské generace, zatímco Noel Gallagher bez kokainu spíše nostalgií prvních raketových 4 let kapely.

“Morning Glory” coby kokainová hymna. Pozitivní nálada písní Oasis naštěstí fungovala i v jejich osobním životě. Oba bratři Gallagherové (byť rozhádání) unikli tvrdým drogám za včasu a v jejich 50 jsou nyní v dobré kondici.

Drogy byly úzce spojeny i s dvěmi pravděpodobně největšími kapelami všech dob (záměrně neříkám nejlepšími – to by vydalo na dlouhou debatu). Mick Jagger kouřil v 70. letech heroin, ale dodnes si užívá v perfektní kondici role vitálního rockového důchodce, který před koncerty cvičí gymnastické tréninky. Potom jsou tu samozřejmě Beatles, kteří snad nejvíce proslavili užívání drog pro podporu kreativity..

To, že drogy podporují kreativitu se zdá být jasné jako facka a ač pověst o Faustovi tvrdí opak, ďáblovi se občas skutečně dá uniknout – výše zmínění pánové jsou toho příkladem.

Bohužel i vzhledem k tabuizované povaze problému a obtížné morální otázce samotných výzkumů, díky kterému nevzniklo dostatečné množství studií na toto téma, toto tvrzení nemůžeme považovat za vědecky dokázané. Existuje například studie z osmdesátých let, která srovnávala studenty, kteří drogy užívali, s těmi, kteří je neužívali, naznačila, že studenti, kteří drogy užívali, měli tendenci být kreativnější (Eisenman, Grossman a Goldstein, 1980), ale podobných studií je jako šafránu. Tentokrát tedy nezbývá než věřit intuici.

Sláva a pád (příběh z fotbalového prostředí)

To, že sláva je mimořádně náročná a ustát jí je velká dřina, je všeobecně známo. Málokdo si ale dokáže skutečně představit, co to vlastně znamená. Je to až příliš vzdálené našemu životu. Kdy se naposledy na vás například dívala celá tramvaj nebo si vás někdo tajně fotil? Možná leda, když jste si zapomněli převléct pyžamo a nebo jste byli terčem nějakého kanadského žertíku. Prostě nějaký trapas. Slavní lidé se do těchto situací dostávají běžně.

Příběh, který ilustruje perfektně tragický osud známé osobnosti se však kupodivu nenachází v hudební branži, ale ve sportovní, Vystihující je o to více, protože sportovce má podstatná část společnosti za idoly v rámci zdravého životního stylu. I tak je však může později sláva dohnat a to i bez drog. Paul Vaessen byl anglický fotbalista. Jakožto neznámý hráč však měl štěstí i píli, a tak se propracoval až do rezervního týmu samotného slavného Arsenalu Londýn a později se dostal i mezi náhradníky. V teprve 16 letech tak debutoval za Arsenal v Poháru UEFA (dnes Evropská liga) proti německému Lipsku. O rok později se dočkal svého ligového debutu v derby proti Chelsea a dočkal se profesionální smlouvy. Paul Vaessen nicméně byl pořád náhradníkem, který občas dostal šanci dostat se na hřiště a jak to tak v týmových sportech bývá, většinou hlavně v již rozhodnutých zápasech. Na ulici (nebo v té tramvaji, ale těch v Anglii příliš mnoho není) by jej asi příliš mnoho lidí nepoznalo.

Slavný gól Paula Vaessena, který měl fotbalistu poslat do výšin, ale předurčil ho ke skáze

V semifinále Poháru vítězů pohárů (to jest předchůdce dnešní Ligy mistrů) v následujícím roce 1980 (Vaessenovi bylo tehdy 19) se však stal okamžitě miláčkem fanoušků Arsenalu a všimli si ho prakticky po celém světě. Jakožto střídající hráč 2 minuty před koncem základní hrací doby tehdy svou trefou rozhodl zápas s Juventusem a díky jeho trefě Arsenal postoupil do finále nejlepší evropské klubové soutěže. Jak Angličané fotbal milují, v klubu se stal hrdinou a Vaessen si už maloval krásnou budoucnost ve verzi pozemského ráje.

Jenže pak si přetrhl kolenní vazy. I dnes je to i pro ty nejlépe placené lékaře vrcholových sportovců oříšek, ne tak ještě v 80. letech, kdy ve fotbale ještě zdaleka nebylo tolik peněz jako dnes a rehabilitační metody, či personál ještě nebyly na dnešní úrovni těch úplně největších kapacit v oboru, Vaessen se pokoušel znovu začít, ale prostě mu nebylo dopřáno. Ani třetí operace nepomohla a on byl nucen v pouhých 21 letech ukončit svou fotbalovou kariéru, jenž měl rozjetou nejlépe, jak mohl. Vaessen to neunesl a stala se z něj troska. Byl několikrát dokonce přistižen při krádežích v obchodech. Velice rychle si taky navykl drogám. Již 5 let po jeho slavném rozhodujícím gólu  v roce 1985 jej pobodali drogoví dealeři, Vaessen ztratil obrovské množství krve a na operačním sále jej museli dvakrát resuscituovat. Bohužel, Vaessen se do temnoty chtěl po zbytek života vrátit, až se mu to podařilo v roce 2001 – kdy teprve v 39 letech zemřel na předávkování heroinem.

Podobná horská dráha slávy hrála podstatnou roli i u mnoha hudebníků, kteří již nejsou mezi námi.

Mezi hudbou a drogami existuje přímé neurologické pojítko

Hudba byla již mnoha studijemi a ostatně i mnohaletými lidovými zkušenostmi označena za zdraví prospěšnou a je dokonce součástí hudební terapie, což je oficiální léčebná technika, která se někdy používá pro léčbu akutního i chronického stresu, či mírných depresí nebo při mírnějších problémech se sebedůvěrou.

Klinicka studie z oficiálního časopisu evropské behaviorální farmacetologické společnosti prokázala, že drogy zesilují pocity odvozené z poslechu hudby. Účastníci experimentu popisovali, že se po poslechu hudby po užití drog cítili mimořádně silní, někdy naopak zase cítili mimořádnou něžnost, či dokonce povznášející zážitky, které se podobaly například hlubokým náboženským prožitkům a při kterých účastnici popisovali odpoutání od pozemských pocitů.

Že musí být mezi drogami a podporou tvořivosti nějaké pojítko musí být jasné každému, kdo si poslechl alba umělců z dob, kdy brali drogy a poté. V některých případech to může být způsobeno náročnou léčbou a změnou osobnosti, kterou poškodily drogy. Je však více než pravděpodobné, že užívání drog je skutečným faustovským upsáním se ďáblu v tom smyslu, že vás zpočátku skutečně drogy obdaří takřka nadpozemskými tvořivými schopnostmi. Vědecké vysvětlení přinesla studie LSD modulates music-induced imagery via changes in parahippocampal connectivity otisknutá ve kvalitním recenzovaném žurnálu European Neuropsychopharmacology.

LSD v kombinaci s hudbou podporuje centra mozku zodpovědná za vizuální představivost a podle snímků mozku je vizuální představivost při uživání drog a poslouchání hudby velice bohatá.

Tvořit hudbu za pomocí drog je zkrátka leckdy snazší. Stejně jako tvořit prakticky cokoliv jiného. Drogy nabízejí koktejl jak kreativity, tak produktivity. Steven King se ostatně přiznal k tomu, že měl období, kdy byl pod takovým vlivem drog, že si ani nepamatuje, že některé knížky napsal. I starší slavní autoři, kteří se dostali do učebnic, jako Ernst Hemingway nebo Edgar Allan Poe ostatně měli velké problémy s alkoholem. Charles Dickens byl na opiu. Bulgakov experimentoval s celou řadou látek. Slavným alkoholikem mezi malíři je Van Gogh a nesmíme zapomenout v tomto seznamu pohnutých duší ani na klasické skladatelské legendy jako Čajkovského, Chopina, či Schumanna. O tom, jak to bylo s Mozartem a alkoholem se dodnes vedou spory (zda byl jen občasným pijanem nebo se již dal označit za alkoholika), alkoholismus Beethovena je zato všeobecně dobře znám.

Složité prostředí vytváří složité lidi

Jedna z prvních studií zabývajících se užíváním drog mezi muzikanty vznikla již v 50. letech. Soustředila se konkrétně na muzikanty jazzové a jmenovala se prostě “The Use of Drugs by Jazz Musicians”. Tehdy se zaměřili hlavně na černošské jazzové muzikanty u kterých se v tomto období užívání drog velmi rozšířilo (o tom, jak je to stará studije hovoří i to, že jsou v ní afroameričané občas označování dnes společensky, kór ve vědě, nepřijatelným slovem na “n”).

Vědci si v ní každopádně všimli, že mnozí hudebníci se uchýlili k drogám jakožto k pofoukání na bolístku v době, kdy nemohli najít práci a měli nedostatek financí. Drogy vám asi s finanční stránkou moc nepomůžou. Dokáží ale způsobit, že vám je vaše finanční situace ukradená.

Být muzikantem je fyzicky i psychicky někdy skutečná dřina

Asi víte, že Beatles začali s užíváním drog v dobách svých začátků v Hamburku. Tehdy hrávali dělníkům z přístavů dlouhé hodiny a aby vydrželi fyzicky a neměli hlad, číšnice jim doručovaly fenmetrazin. I výše zmíněná studie z 50. let popisovala, jak někteří jazzoví muzikanti užívali drogy právě jako stimulanty proti únavě. Konkrétně tehdy udávalo tento důvod 21% muzikantů. Ti vysvětlovali potíže s tím, jak je těžké dostat se do stavu vhodného pro hraní, když přijdete utahaní po celém dni cestování konečně na místo vystoupení a místo postele tam na vás čeká natěšené publikum připraveno se bavit celou noc.

Doporučený poslech pro tuto část: Kdo jiný, než legendární Miles Davis! Ani on to neměl, obzvláště v počátcích jednoduché

16 % muzikantů ale také udávalo, že používá drogy naopak pro jakousi “regeneraci” po koncertu, kdy se cítí někdy emocionálně vyždímané a to např i kvůli smutné povaze svých skladeb. Lze si také představit, že stejně jako když je těžké spát po náročné fyzické aktivitě prováděné jen několik hodin nebo minut do spánku, je těžké usnout i po hraní, které je náročné jak psychicky, tak fyzicky. Pokud nepatříte mezi aktivní muzikanty, zkuste si jít zaběhat dopoledne a večer a uvidíte, kdy se vám bude lépe spát.

Posluchači a hudebníci některých žánrů jsou k drogám více náchylní

Tohle je spíše informace než přemýšlení nad otázkou, ale… Výsledky užívání návykových látek byly pozitivně spojeny s intenzivními a emočně bouřlivými žánry jako rock a v o něco menší, ale pořád významné míře také s energickými a rytmickými žánry jako rap. Spojení s drogami se naopak nepotvrdilo u žánrů, které se dají popsat jak konvenční a optimistické jako pop a nebo hudebně komplexními žánry jako např. jazz. Ač mají tedy drogy v hudbě své bohaté kořeny právě v jazzovém žánrů, buďto se problém vztahoval pouze na muzikanty a nebo zde nastala generační proměna posluchačů. Fakt je, že jazz se stal postupem času výsadou intelektuálních spolků, luxusních restaurací a kaváren a vyšších, vzdělanějších vrstev.

Věda naopak hovoří o souladu kytarové hudby se stereotypy o “sexu, drogách a rock’n’rollu”. Výzkum poukazuje na to, že jedince s vysokou mírou vyhledávání senzací přitahovala zejména žánrová dimenze intenzivní/rebelské hudby, stejně jako užívání látek měnících mysl. Zda byly tyto přitažlivosti na sobě nezávislé, nebo spolu nějakým způsobem kauzálně souvisely, však zůstává nevyřešeno. Jsou však v souladu s interpretací, že určité typy jedinců mohou mít predispozice k samovýběru určitých hudebních žánrů, což je velice zajímavé.

Dávejte si na drogy pozor. Jak na ty nelegální, tak i na ty legální, tak dokonce i na některé z lékáren. V tradiční klišé frázi se říká, že “hudba je droga” a faktem je, že je velice návyková a dokáže občas vyvolat velice silné pocity. Její výhoda je nesporná. Nejenže nemá žádné vedlejší účinky, ale dokonce má i již několikrát (např. na pacientech s Alzheimerem) prokázané léčebné účinky. Tuhle drogu naopak konzumujte do syta a vlastně klidně i ještě více, protože předávkovat se jí nejde!

Autor: Patrik Müller