Recenze | Novinky: Briston Maroney na debutu plné délky stvořil utrápené hymny loňského léta

Briston Maroney. Neznámé to jméno. Skoro až nehodné dlouhé recenze. Tohle album mě však provázelo celým loňským létem a přirostlo mi k srdci tak, že si samostatný článek zaslouží. Byla by totiž škoda každého potenciálního hudebního fanouška, kterému by se toto album mohlo také zalíbit a přitom toto album minul. Sunflower je debutové album tohoto mladého zpěváka pocházejícího z Knoxville a amerického státu country a whiskey Tennessee.

Maroney ale vydává EP již od roku 2017. EP Big Shot, Carnival a Indiana byla vydána přesně po jednom roce a Maroney na nich často kombinoval akustický zvuk s elektrickým. Maroney ostatně v minulých letech často vystupoval pouze akusticky a i po vydání debutu uprostřed pandemie se mu podařilo uspořádat několik koncertů, většinou se v malých klubech, kde vystupoval, prezentoval pouze sólově s akustickou kytarou. Jeho původ z Tenessee se nezapře a má silné folkové a country vlivy.

Nové album produkováno velkým jménem na poli indie rocku John Congleton (The Killers, St. Vincent, Spoon, Sigur Rós, Angel Olsen, Cloud Nothings a mnoho dalšího) zní však jak s ohledem na zpěvákovu minulost, tak na současný letopočet, až překvapivě hodně elektricky.

Obrázek o tom, jak Briston Maroney zní v plné živé verzi s kapelou si tak můžeme udělat alespoň díky nedávno přidaným klipům živého hraní kapely.

Pokud byste nevěděli Maroneyho původ a nerozpoznali americký přízvuk, zvukem by vám připomínal spíše britské kapely. Jeho zvuk se drží klasického kytarového hrdinství konce šedesátých až sedmdesátých let i dramatičnosti hudby druhé poloviny devadesátých let.

Kde se tady Briston Maroney vůbec vzal?

Zajímavé je, že ač mám vcelku zmáknutý proces získávání nových alb a využívám skoro vždycky stejné zdroje, na tohle album jsem přišel docela obskurně – skrze alternativní verzi druhé písně “Bottle Rocket”, kterou mi z nějakého — a dobrého důvodu — naservíroval doporučovací algoritmus Spotify.

Důvod toho, proč na Bristona Maroneyho neexistuje ani moc zahraničních recenzí zřejmě leží v tom, že se nachází v jakési žánrové příkopě mezi popem a nezávislou/alternativní hudbou. Zmíněný anglický zvuk má za následek i to, že některé melodie zní na současný vkus amerických posluchačů nezávislé hudby možná až moc melodicky.

Maroney se proslavil svou skladbou “Freakin’ Out in the Interstate”. Ač jsem se snažil pátrat, je mi stále docela záhadnou, jak tahle povedená, ale přeci jen poněkud staroškolská, na kytarách a klasické rockové kapele, postavená skladba, nasbírala na Spotify přes 100 milionů přehrání. Svůj podíl na tom ale nejspíše hraje video na mnou raději vyhýbané sociální síti krátkých videí TikTok.

Ostatně jedna z mála reakcí hudebních fanoušků, které jsem na tohle album četl, byla ta že se prý jedná o “TikToc music”.

O to víc tedy má hlava nepobírá, co tohle album je vlastně zač a možná i to je ten důvod, proč mě tak baví. Sunflower totiž rozhodně nezní jako něco pro typického uživatele TikToku. Briston Maroney sice možná může sem tam znít jako alternativnější verze rockových choutek Harryho Stylese. Jenže pubertální dívky asi těžko zaujme album, kde je umělec vyobrazen jako největší vesnický balík. Briston jakoby si vyjel někde v Krmelíně (to je taková vesnice u Ostravy) s kámošem na čtyřkolce a ten ho vyfotil – a ještě v očividně ne. moc dobré formě. Maroney totiž ke všemu na fotce vypadá jak po pořádné kalbě. Takovou fotografii si nedáte ani na Facebook. Možná snad jen pokud máte smysl pro humor.

Něco mi tedy říká, že je tohle album vlastně marketingový propadák a Briston Maroney na něm ani náhodou nevydělá to, co mohl. Je to možná umělecký tah, kterým se chce Maroney odlišit od své TikTokové cílovky, ale jak tohle mohli schválit v Atlantic Records je pro mě překvapivé. Pokles příjmů nahrávacích společností se projevuje na všech frontách.

Ale nic z tohoto marketingového okénka rozhodně není měřítko. Naštěstí zde totiž platí to staré známé přísloví “nesuď knihu podle obalu”. V tomto případě tedy “nesuď album podle obalu”. Tento divný obal je ale vlastně příznačný vzhledem k tomu, že říká leccos o povaze tohoto projektu.

Největší rozdíl mezi dětstvím a dospělostí? Některé věci nemáte nikdy pod kontrolou

Maroney to má zkrátka tak nějak celkově na párku a dělá, co mu přijde vhodné — bez toho, aniž by si do toho nechal mluvit. A to není dneska vůbec běžné. Tohle album je absolutní tvůrčí svoboda v celé své kráse a ač Maroney asi není nejlepší skladatel a textař uplynulého roku pod sluncem, album, umí zabrnkat na něco, co ve vás už je i umí donutit cítit něco nového i vyvolat zpět něco starého, skoro už zapomenutého. Jakobyste se vraceli na místa, kde jste byli a šli na místa, kolem kterých jste zatím pouze jezdívali.

Album má někdy až stadiónové refrény připomínající 80. a 90. léta. Instrumentální složka v sobě skrývá mnoho zajímavých alternativních až noise-rockových pasáží a jdou z ní cítit poctivé muzikantské výkony. Nemělo by se zapomínat samozřejmě ani na to, že je Maroney prostě a jednoduše výborný zpěvák se zajímavou barvou hlasu. Někdy jeho hlas zní až moc utrápeně, ale jinak jeho hlas dokáže okamžitě zaujmout.

A album má přehršle krásných písní. Třeba zrovna úvodní The Strokes načichlou, lehce nakrklou “Sinkin'” s nečekaným “breakdownem”. Přes jistou podrážděnost v průběhu, následuje v náladě písně flegmatické mávnutí rukou potřebné k zachování psychického zdraví a uzavření písně o zmařených příležitostech v lidském životě:

“But some things are out of your hand.“

(“Ale některé věci nemáš pod kontrolou”)

První polovina písně je o nějaké Bristonově bývalé holce, ale v poslední sloce se dostáváme taky k problémům lidí okolo této dívky. Tento krátký refrén písně ve mně rezonuje. Jakmile totiž člověk jednou dospěje, jeden z největších rozdílů oproti dětství je ten, že navždy je ta tam ta bezstarostnost vzhledem k lidem okolo vás. Když jste děti, potažmo puberťáci, cítíte zodpovědnost sotva sami za sebe. V dospělosti cítíte odpovědnost také za druhé. Ano, když jste z hodně rozbité rodiny, pak samozřejmě i jako malé dítě vidíte, že něco není v pořádku. Jenže i ten, kdo je na první pohled spořádané rodiny, kde vše běží jako po másle obvykle jednou přijde na to, že lidí, co jsou tak nějak více či méně rozbití je kolem vás, nějak nezdravě hodně a nepamatujete si, že by to takto byl vždycky. Naivní oči to často nevidí, ale dospívání toto smyje a vy se musíte těžce smiřovat s tím, že ať se snažíte být vy osobně co nejlepší, ne vždy se to aplikuje i na druhé a ne vždy můžete ostatním pomoci.

Bottle Rocket: Bezstarostný moment v jinak utrápeném albu

“Bottle Rocket” je oproti tomu naopak bezstarostná, skoro by se dalo číst silvestrovská, studentská párty hymna o budoucnosti, nových začátcích a zažehnutí lásky, která často vyletí rychle jako raketa sestrojená z lahve. Ale pravda. Tento příměr byl možná vybrán záměrně právě proto, že raketa sestrojená z lahve často taky velice rychle padá dolů. Raketu z plastové lahve kromě opilých studentíků často sestavují i malí chlapci s otci. Může tedy zde být paralela s úvodní písní. Je to každopádně jeden z lehčích momentů v jinak spíše utrápeném albu.

Je však velký rozdíl mezi trápením, smutkem a depresí. Z prosluněného zvuku mnoha Maroneyho písní lze cítit, že jeho pořád věří v lepší zítřky a neupadá rozhodně do stavů beznaděje.

Asi nejlepší song je však třetí “It’s Still Cool If You Don’t” s kombinací retro syntezátorů hrajících vysoké tóny a neježených, vrnivých kytar. Zasněný song má před refrén veden v hrdinském, springsteenovském stylu a se smyslem pro hudební drama od The Killers.

Briston Maroney má výborný talent pro skládání a cit pro průběh písně, kdy nejsou mezihry nudným odpočinkem před posledním refrénem, ale skutečně zajímavou částí písně, která zní nejzajímavěji z celého alba.

Jedna z dalších nejlepších pecek z alba je balada o všedních dnech, které vám protékají mezi prsty “Deepsea Diver” s “beatlesáckými” kytary ve stylu “While My Guitar Gently Wheeps” nebo ležérnějším “Don’t Let Me Down”.

Tahle píseň je jakýmsi průnikem mezi mnoha populárními kapelami konce devadesátých let a začátku století. Spoon, Ben Folds, Semisonic… Dalo by se toho najít ještě více. Tulácká duše a písničkářská povaha Bristona Maroneyho ale připomíná zase obzvlášť na tomto songu i popového písničkáře Mika Posnera.

Více dramatu do alba přidá song “Why” s vážně brilantními bicími a jeho spoluprací s basou. Tak jako v žádné písní na albu se nálada nepřikloní úplně na jednu stranu, konec alba je však dost zdrcující a skličující.

“Why do I pray to God
That I know I can’t afford,”

(“Proč se modlím k Bohu, kterého si nemohu dovolit?”)

ptá se v trochu zoufalé písničce o hledání sebe samotného Briston Maroney a zoufá si, proč se mu nedostává vysněného místa na Slunci a patřičného společenského statusu. Trable umělců i přes lidské utrpení naštěstí dokážou vyprodukovat krásné výtvory.

Škoda, že jsou tu i slabší kousky jako třeba trochu zvláštní volba springsteenovské až country písničky “The Kids”. Je to sice dobrá moderní blues-rocková píseň s odkazem na Pink Floyd (“Together we rise, together we fall”), i zde je třeba vyzvednou bravurní produkci Johna Congletona, který doopravdy na co sáhne, to zní výborně. Kompozičně je zrovna tahle píseň však vcelku zívací.

Podobně je na tom ještě o chvíli dříve v albu “Rollercoster”. Píseň se převaluje v opakovaných akordech a chybí zde nějaký moment překvapení nebo alespoň nadšení. Vše se valí dopředu až příliš unaveně. Z poslední části alba tak potěší asi už jen pouze song “Cinnamon”.

Na to, že okolo alba nebyl prakticky žádný humbuk, je to ale album více než dobré. Pohodové, ale emočně bohaté. Album se sice dobře poslouchá, ale posluchač by ani neměl mít pocit, že by se zasekl ve svém vkusu a neslyšel nic zajímavého.

Briston Maroney – Sunflower

Vydáno: 9. 4. 2021
Délka: 34:15
Žánry: Indie Rock, Folk-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Sinkin’, 2. Bottle Rocket, 3. It’s Still Cool If You Don’t, 5. Deep Sea Diver, 6. Why, 8 Cinnamon