NA VRANÍM HNÍZDĚ: Little Simz, Dido, Sigrid, Kafka Band a The Cinematic Orchestra v recenzích nových alb
„Vraní hnízdo“ není název nové dotované stavby Andreje Babiše, nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější místa a představujeme vám je.
Konec března a začátek dubna nabídl hodně povedených alb. Rapperka Little Simz je ostrá jako nikdy předtím, Dido se přechod na moderní elektropop nakonec docela povedl. Sigrid je svěžím větrem v moderním ženském popu a dlouhé čekání na album dramaticky a trpělivě tvořících The Cinematic Orchestra se také vyplatilo. Nejlepší album tohoto výběru ale pochází z domácích vod a stojí za ním nevšední hudebně-divadelně-literární projekt Kafka Band.
Rapperka Little Simz je ostřejší než kdykoliv dřív, schází jí však posun tématů
Little Simz – Grey Area
Vydavatelství: AGE 101
Žánry: Jazz Rap
Hodnocení: 4,0/5,0
Ženský rap je nyní na vzestupu a protože interpretky jako Nicki Minaj a Cardi B chtějí vou hudbou především šokovat a o žádné sofistikované umělecké vyjádření se zrovna nesnaží, je nutné se dívat také po zatím ne tak výrazných jménech rapové scény. Jazz rapová Simbi Ajikawo na Grey Area nabízí na svém třetím album plné moderního rapu.
Little Simz se ve své hudbě agresivně pere za to, aby našla ve věcech, které v životě dělá nějaký smysl, ale zároveň se musí prát i se svými vlastními úzkostmi. Za čím vlastně jde? Čeho chce dosáhnout? Co jí vlastně přinesla sláva? Album je díky skvěle zpracovaným tématům autentické a hodně intenzivní. Trable Little Simz tak prožíváte přímo s ní.
Jeden velký problém alba je ale, jak se Little Simz vlastně ve svých tématech příliš neposunula od minulých dvou A Curious Tale of Trials + Persons (2015) a Stillness in Wonderland (2017). Produkční posun je znát. Kompozice nikdy navíc nebyly tak ostré. Vše je daleko více vyleštěné a zmáknuté, v osobních tématech se ale zdá, že Little Smiz zůstala trochu zacyklená a posloucháme pořád její první album.
I tak, ale Little Smiz pořád předvádí nejen v oblasti ženského rapu nadprůměrnou kvalitu. Písně jako “Boss”, “Venom”, Selfish”, “Wounds” nebo “Pressure” jsou jako kombinací ženské verze ostrého a odvážného rappera Vince Staplese s nesvázaností Noname. Silné album od silné ženy, která se doufejme ve svém životě posune dál. Neprospělo by to jen jí samotné, ale i její tvorbě.
Dido na cestě k modernímu zvuku scházely lépe složené písně
Dido – Still on My Mind
Vydavatelství: BMG / UK
Žánr: Elektropop, Pop, Folk-Pop, Electro-Folk
Hodnocení: 3,5/5,0
Dido měla k prvkům elektronické hudby vždycky blízko. Z jejich pop folkových žánrů z veleúspěšného debutového alba No Angel (1999) a multi-platinového Life for Rent (2003) se vyklubaly na dalším albu Safe Trip Home (2008) na jednu stranu stylově odvážné, avšak velice tiché a pomalé trip-hopové a ambientní variace, kdy na albu spolupracoval kromě jiných také samotný mistr ambientní instrumentální hudby Brian Eno. Na minulém Girl Who Got Away se objevil dokonce rapper Kendrick Lamar a Dido se pokoušela proniknout do světa moderního elektronického popu. Tento pokus však zůstal spíše napůl cesty a kritici jí to za to dali vcelku solidně vyžrat.
Aktuální Still on My Mind je z tohoto ohledu pozitivním posunem. Už obrázek alba napovídá tomu, že Dido bude tentokrát chtít znít naplno současně, nehledě na to jestli si nad tím par původních fanoušků povzdychne.
Skladby jako “Hurricanes”, “Give You Up”, “Take You Home” nebo “You Don’t Need no God” vcelku dobře využívají její organicky, mysticky znějící, unikátní hlas, který zajímavě kontrastuje se synteticky znějící hudbou. Nezní to tak hladce, jak by mohlo. Pořád to přece jen trochu působí jako uměle vytvořená moderní aura, která byla producenty okolo zpěvačky vytvořena. Produkce zní slibně, písně ale po skladatelské stránce zoufale postrádají chytlavé momenty.
Snad jediná píseň, která sahá nad minimum toho, co bychom od zpěvačky tak velkého jména čekali, je tak nejspíše jen úvodní grandiózní elektro-popové drama “Hurricanes”.
Jenže na rozdíl od jiných velkých popových hvězd přelomu století, jako například Anastacii a Avril Lavigne si však Dido zachovává i přes moderní zvuk pořád svou důstojnost a to lze brát jako slušný úspěch alba Still on My Mind. Slabších, ale 3,5.
Svěží popový vítr Sigrid si uchovává originalitu i přesto, že její písně občas zní jako jiných
Sigrid – Sucker Punch
Vydavatelství: Island
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0
Ne, že by norská zpěvačka a skladatelka Sigrid přinesla na světlo světa nějak obzvláště hudebně či produkčně originální a nebo mimořádně skladatelsky povedené album, její přirozenost, autenticita a nenucenost, se kterou zpívá její písně ale dělají z alba soubor pohodových písní, které byly nahrávány bez přetvářky. Svěží písně jako titulní a zároveň úvodní “Suckerpunch” a “Don’t Feel Like Cryin’” spolu a asi největší rádiový potenciál mající “Sight of You” jsou navíc i melodicky povedené i trendově znějící.
Její hlas, například v “Don’t Feel Like Cryin’” nezní občas intonačně stoprocentně přesně a maximálně přesvědčivě. Je to však další věc, díky které nezní nijak uměle a která jejím písním ještě prospěje. Tahle píseň v druhé části refrénu hodně připomíná Dua Lipa, jindy zase můžeme slyšet Robyn, Carly Rae Japsen, Taylor Swift. Možná i trochu Adele a samozřejmě též její severskou kolegyni ze švédska Zaru Larsson.
Viníkem těchto chytlavých písní, které jedou na vlně současného popu je kromě samotné Sigrid Sjølie i Martin Sjølie (zřejmě jen shoda jmen, nikoliv rodinná souvislost), který pracoval na albech AURORA, Sean Price a hlavně taky americká songwriterka Emily Warren, která napsala písně Dua Lipa, Bebe Rexha, Ritě Ora, Davidu Guettovi a nebo The Chainsmokers
Triumfem však je, že ačkoliv díky tomu album trochu zní jako mix soudobě populární hudby, Sigrid se daří zachovat si svou vlastní tvář.
Kafka Band podstoupili na albu Amerika proces proměny. Mimořádně zajímavý hudební projekt je nyní už i perfektně celistvý
DOPORUČUJEME: Kafka Band – Amerika
Vydavatelství: Indies Scope
Žánry: Art rock, Progresivní rock, Krautrock, Alternativní elektronická hudba, Avantgardní hudba
Hodnocení: 4,5/5,0
Už konceptuální alba bývají zvláštní. Kafka Band jsou však ještě vzácnějším úkazem, když je jejich unikátní smysl existence vlastně založena na tom, že jsou rovnou konceptuální kapelou. Jedinečný projekt spisovatele Jaroslav Rudiše, který se spojil společně s hudebníky Jaromírem “99” Švejdíkem (Priessnitz, Umakart) a Dušanem Neuwerthem (Tata Bojs) tentokrát přinesl album inspirované románem Kavky Amerika.
Tentokrát Kafka Band pojali album jako skutečně hudební, nikoliv jakýsi hybrid hudebního alba a divadelního záznamu. Dvanáct písní na Amerika si však opět drží koncept přímé knižní inspirace, a tak se rovnají dvanácti zastávkám na cestě hlavního představitele Karla Rossmanna Amerikou.
Kafka Band tentokrát vydali produkčně propracované a celistvé album. Oproti minulému folkovému Das Schloss a po zapojení syntezátorů je slyšet obrovský rozdíl v hudebních stylech. Albem je nasáklé elektronickou hudba evokující německou krautrockovou a avant-gardní hudební scénu a spojení Kafkovy Ameriky se stylem Kraftwerku, jak to můžeme slyšet například z písně “A-O GMBJ” a “Jiu Jitsu Frau”, se jeví jako mimořádně povedený nápad.
Stylizace písní se ale vůbec povedla. Úvodní “New York” připomíná Pink Floyd, The Police a zároveň indiánské kmenové písně. České tiché balady jako hodně bezradná a rezignovaná “Der Verschollene/Nezvěstný” se zoufalým voláním v refrénu:
“Jsem jenom jako.
Jakože já”
a velice překvapivá, jemná, popová “Cesta” velice překvapují. Kdo by to byl řekl, že Kafka Band vytvoří perfektní píseň k táborákům? Ukazuje to ale na variabilitu kapely a na to, jaký udělali od minulého alba posun směrem k lepší přístupnosti.
Povedená je taky velkolepým refrénem oplývající “Hotel Occidental,” která svým mysteriozním retrofuturismem a avant-gardním stylem trochu připomíná současné Arctic Monkeys. Z intenzivní noise rockové mezihry jde mráz po zádech a má takovou sílu, že vás skoro roztrhá na kusy. Málokdy se slyší něco tak silného. A to ať už z českých či zahraničních alb.
Kafka Band se na novém albu zásadně posunuli od minulého a jejich plně hudebně orientované album vývoji jejich kariéry velice prospělo. Jejich album je přístupnější, plnohodnotnější a tvoří mimořádně zajímavý hudební počin inspirovaný tmavým, bezútěšně uzavřeným světem československého literárního velikána.
12 let stálo za to. Cinematic Orchestra dokážou z posluchačů ždímat emoce a ještě kladou zajímavé otázky
The Cinematic Orchestra – To Believe
Vydavatelství: Domino
Žánr: Electronic
Hodnocení: 4,0/5,0
12 let se čekalo na nové album Cinematic Orchestra, To Believe, ale stojí za to. Elegantní, naprosto přesné ambientní elektronické kompozice a na zádech mrazící velkolepost a dramatičnost tvoří dohromady dechberoucí album.
Jason Swinscoe a Dominic Smith si pozvali spoustu hostů, možná překvapivě byla většina z nich z oblasti hip-hopové hudby a R&B. Před mikrofon se postavili Moses Sumney, Roots Manuva, Heidi Vogel nebo Tawiah. Na smyčce hráli Miguel Atwood-Ferguson, na klávesy Dennis Hamm oba v minulosti spolupracovali s losangleskými výraznými postavami Flying Lotusem a Thundercatem.
Už z minulého alba Ma Fleur se dostalo několik písní do televizních seriálů, např. Grey’s Anatomy (Chirurgové) a Orange is the New Black. The Cinematic Orchestra si uchovali podstatnou část dramatického cítění a emocionálně vyždímali z alba, co se dalo. Často jim proto nevadí ani sáhnout k dlouhým písním s progresivní náturou, jak je tomu např. u devíti minutové “Lessons”.
Album navíc klade velice zajímavou otázku „Čemu vlastně věříme?” která je v současné éře civilizace plné zaručených (ne)pravd a odmítání duchovna, hodně aktuální. Těch 12 let čekání rozhodně nepřišlo nadarmo.
