Recenze | Novinky: Morrissey se může názorovým odpůrcům jenom smát. Na I Am Not a Dog On a Chain zpívá i píše skvěle

Bývalý frontman vlivné britské kapely The Smiths Morrissey pokračuje ve své dlouholeté sólové kariéře, ve které strávil od rozpadu The Smiths roku 1987 daleko více času než v krátkém pětiletém období The Smiths. Je však pravdou, že Morrissey bez kytaristy Johnnyho Marra už nikdy nevytvořil tak vlivná alba, jakými byly The Smiths, Meat is Murder a hlavně The Queen is Dead. Nešlo čekat, že třinácté sólové album I Am Not a Dog On a Chain způsobí hudební revoluci jako The Smiths. Obzvláště ne v době, kdy část hudebního světa Morrisseye bojkotuje.

Morrissey se stal v průběhu posledních třech let téměř veřejným nepřítelem. Věřili byste tomu vůbec? Morrissey! Ten kdysi věčně zadumaný, introvertní zpěvák, který vždy vypadal, že má velice, velice citlivou duši a je dlouholetým bojovníkem za práva zvířat. Je těžké určit, jestli se změnil Morrissey a nebo se změnil svět. Možná obojí. Morrissey si každopádně v posledních letech znepřátelil mnoho lidí a mnoho jiných lidí jej naopak najednou začalo uznávat.

Člověk by si řekl, že před vydáním alba I’m Not Dog On a Chain musel nutně cítit tlak v podobě případných nenávistných, ba i posměšných ohlasů, které by se na něj valily, kdyby se mu album nepodařilo. Soudě podle toho, jak I’m Not Dog On a Chain zní, si z toho ale Morrissey dvakrát moc nedělal.

Morrissey a jeho výroky, nad kterými někdy zůstává rozum stát a někdy obdivujete jeho odvahu

V prvé řadě se pojďme podívat na ty nejkontroverznější věci, které Morrissey řekl. Ne kvůli politiky, ale kvůli tomu, abychom pochopili tohoto vskutku unikátního a charismatického zpěváka.

Morrissey na sebe upoutal pozornost výrokem, že jsou Číňané, kvůli tomu, jak se chovají ke zvířatům podlidi. Velkou vlnu nevole pak vyvolal Morrissey i po norském brejvikově masakru, když prohlásil, že svět je plný zabijáků, i když 77 obětí není nic oproti tomu, co se děje v KFC a McDonald’s každý den.

No a potom se doba stala ještě více politicky korektní, jenomže Morrissey se rozhodl provokovat nadále. Když byly spáchány teroristické útoky v Londýně, Morrissey kritizoval londýnského starostu Sadiqa Khana za to, že neumí pořádně anglicky, zastával se kontroverzního aktivisty Tommyho Robinsona, který prohlásil, že byl Hitler levicový a některé také naštval, když se podivoval, co 14letý mladík, údajná oběť sexuálního predátorství Kevina Spaceyho, dělal v jeho věku na párty.

Už předminulé autorské album Low in High School bylo všemi těmito kontroverzemi velmi poznamenáno. Některé britské a americké magazíny jeho nové album prakticky bojkotovali a prostě o něm neinformovali. Minulé album předělávek California Sun bylo díky absenci autorství lehkým uklidněním vášní a vypadalo to snad možná dokonce na to, že chce Morrissey víc zpívat než provokovat.

Bylo ale už předem jasné, že to Morrisseymu nevydrží moc dlouho. Stačil jen letmý pohled na obal alba a jeho název a muselo to hned být jasné. Morrissey se tam směje od ucha k uchu a nad sebou má napsáno tučnými výraznými písmeny: “Nejsem žádný pes přivázán k řetězu.” Už jen při pohledu na tohle musela někomu se slabšími nervami a zlomeným srdcem kvůli zjištění, co je Morrisssey zač, naskočit srdeční palpitace, zrudnout obličej a začít hyperventiace.

I v písních je někdy Morrissey tvrdý, ale velí: Když chceš zpívat, tak zpívej a nemluv o tom

Každopádně když opustíme od všeho toho, co Morrissey říká a zaměříme se na to, co tvoří a co zpívá, dozvíme se, že to s Morrisseyem nejde nijak z kopce, spíše naopak. Bývalý zpěvák legend britského alternativního rocku The Smiths dokáže podávat písně hodně sebejistě a ačkoliv je hudební podklad většinou konzervativní, na I’m Not Dog On a Chain se najdou některé zajímavé producentské i skladatelské postupy, které jsou nečekané, jako například velice působivý samplovaný dětský, či ženský hlas z druhé písně “Love Is On It’s Way Out”.

Hlavním skladatelem hudby na albu je opět Morrisseyův současný kytarista Jesse Tobias, který v devadesátých letech spolupracoval s Alanis Morissette a nyní musí plnit nevděčnou roli náhrady brilantního Jonnyho Marra. Nevede si ale vůbec špatně a dokázal pro Morrisseye ušít na míru tentokrát nejen vhodně pasující, ale i kreativní dojem dělající hudební oblek.

Album začíná překvapivě špinavou elektronickou basou, kterou doplňují rockové bicí. Zní to trochu jako něco z Bowieho Blackstar. Potom přijde jemnější, ale velký pop/rockový refrén. Morrissey ale jemný není vůbec a tlačí na pilu hned od začátku.

“If you’re gonna sing,
then sing, don’t just talk about it,”

zní povzbuzující slova Morrissey, ale poté přidá skoro až šokující:

“If you’re gonna kill yourself
Then for God’s sake
Just kill yourself”

Historie pamatuje doby, kdy byli lidé, co spáchali sebevraždu pohřbívání na kraji hřbitovů, protože byli křesťanskou doktrínou zavrhováni jako vyvrhelové společnosti. Dnes rozhodně není sebevražda tabu, avšak objevil se nový problém, kdy i díky vlivu sebevražd populárnách zpěváků – zejména v 90. letech, ale i nyní – začaly být sebevraždy mezi mladými lidmi takřka populární a ve společnosti se objevila potřeba téma sebevražd opět tabuizovat.

Je jasné, že pokud by existoval jednoduchý způsob, jak ze světa odejít pomocí jednoho červeného tlačítka, popřípadě injekce, mohli bychom přijít o spoustu lidí, kteří dnes vyprávějí o tom, jak to chtěli kvůli ať už fyzické, či psychické bolesti vzdát, ale nakonec to nevzdali. Za Morrisseyho řádky může být snaha liberalizovat eutanázii.

Název písně “Jim Jim Falls” odkazuje na vodopád v severní Austrálii, který se stal několikrát místem sebevraždy (například německého turisty v roce 2014 ) a jeho název “Jim Jim padá” trochu hodně černuhmorným způsobem konotuje s tématem sebevraždy.

O pravém významu se ale nedozvíme téměř nic, protože Morrissey už s médii prakticky nekomunikuje. Jak to ostatně v této písni napsal, zpívej a nemluv jen o tom. Může to být totiž také pouhá provokace a v tomto případě by to byla provokace lehkovážná a dokonce potenciálně nebezpečná. Vzhledem k tomu, jak někdy Morrissey svérazně přistupuje k lidskému životu a staví jej do rovnítka se zvířaty, by se nedalo ani příliš divit.

Zvířata až na prvnm místě

No a právě zvířatům a jejich ochraně je věnována další píseň “Love Is Only Way Out”. Morrissey možná i do písní občas napíše něco, co je kontroverzní, jako v případě sebevražd, ale je neuvěřitelné, jak zároveň neustále dokazuje, že je jedním z nejlepších textařů své generace.

Dokáže přijít s texty, které nejenže dokáží být obrazné, ale na rozdíl od většiny dnešního alternativního rocku dokáže přijít s texty, které jsou naprosto konkrétní, mají v sobě hloubku, nejsou alibistické, mají v sobě ukrytý názor a mluví o věcech přímo tak, že je pochopí i dělník ze Škodovky, ale profesoru na umělecké fakultě nepřijdou příliš triviální.

Zatímco z minulého alba Low in High School jsem si oblíbil jeho geniální úderný řádek: “Stop watching the news / Because the news contrives to frighten you,” (“Přestaň se dívat na zprávy / Protože zpravodajství se tě snaží vystrašit”) z nového alba mi nejvíce utkvěl v paměti další záblesk Morrisseyho geniality v podobě řádků:

Did you see the sad rich
Hunting down, shooting down elephants and lions?

(“Viděl jsi ty smutné boháče / Lovit, střílet lvy a slony?”)

Tahle píseň má navíc i možná některé nejlepší produkční momenty z alba. Ten samplovaný znepokojující ženský, či dětský hlas, který zní jako hlas ducha, je perfektní a dodá do písně strašně moc a minimálně dvakrát rozšíří atmosféru písně a vtáhne vás do ní.

“Bobby Don’t You Think They Know” byla vydána jako první singl alba už v lednu. Morrissey tentokrát volí vyprávný styl. Není asi zase tak těžké uhádnout, že Morrissey pravděpodobně (i když nám zase zanechal minimum nápověd) zpívá o americkém swingovém zpěvákovi Bobby Shortovi. S Morrisseym zde parádně zpívá zpěvačka R&B Thelma Houston, která má sice již 74 let, ale její hlas zní neuvěřitelně silně a přesně.

“What Kind of People Live in These Houses?” jen potvrzuje, že Morrissey někdy vidí lidi spíše jako mravence, které pozoruje seshora.

Titulní “I Am Not a Dog On a Chain” je jako hymna všech těch Morriseyho kontroverzních momentů. Je to jako soundtrack pro sestřih z jeho kontroverzních myšlenek sestříhaných z rozhovorů a z jeho promlouvání mezi písněmi. Změna písně z estrádního zvuku do silného bušení bubnů a Morrisseyho hřmění:

“Fatter than fists, louder than blows
The dead are dead, ice cold and hard”

je velmi povedená. Někteří si asi budou po téhle písni už definitivně myslet, že Morrisseyho tělo ovládla duše Adolfa Hitlera. I když však zanecháme těchto dětinských hyperbol, je nutné uznat, že Morrissey působí na této písni poněkud samolibě a je to z části jen pouhá masturbace jeho ega. Po hudební stránce si lze ale písni jen a pouze užít.

“What Kind of People Live in These Houses?” jen potvrzuje, že Morrissey někdy vidí lidi spíše jako mravence, které pozoruje seshora. Tento nadhled jako ze čtvrté dimenze mu ale dá možnost pozorovat věci, na které my obyčejní “mravenci” občas zapomínáme. Morrissey zpívá například:

“They look at television thinking it’s their window to the world
That’s got to hurt”

(“Dívají se do televize a myslí si, že je to jejich okno do světa / To musí bolet.”)

Další singl “Knockabout World” má v sobě kopu nostalgie, ale zároveň je zvuk perfektně moderní. Kombinace zvuku ve vysokém rozlišení a vůně zaprášených audio kazet přináší zajímavou kombinaci.

Po odvážném albu nudný konec

“Darling, I Hug a Pillow” je moc hezká píseň. Text, skvělé muzikanství, monumentální zpěv nejen Morrisseye, ale i prakticky neznámé vokalistky Sally Chae. Je to radost poslouchat.  Píseň v sobě ať už chtěně nebo nechtěně odkazuje na řádky: “Send me the pillow… / The one that you dream on… “ z písně The Smiths “Some Girls Are Bigger Than Others”, která pochází z alba The Queen Is Dead. 

Kdyby se vám zdálo, že Morrissey v tomto bodu alba, moc změknul, následuje elektronická “Once I Saw the River Clean”, která je výpravná, že zní skoro jako nějaká irská lidová píseň, avšak vytvořená v dnešní době.

Škoda, že album končí po tak skvělých osmi písních. Poslední píseň “My Hurling Days Are Done” je nudná a zní spíše jako něco, co byste čekali, že bude hrát na regionálním Českém rozhlasu ve vysílání pro seniory. Jaká škoda skončit takhle tohle album, které se s tím jinak moc nemaže. “The Truth About Ruth” má příběh, ale zní utahaně a postrádá správný průtok. Obskurní “The Secret of Music” chvíli baví, ale opakovat stejnou smyčku 8 minut! To je směšné.

Je to škoda, protože by album mělo ještě daleko větší hodnotu. Navíc produkce bostonského Joa Chiccarelliho (Broken Social Scene, Angels od The Strokes, The Shins, minulé Low in High School Morrisseye) je někdy odvážná, někdy zní ale naopak příliš učesaná a chtělo by to naopak přidat více z toho třetího rozměru.

Na albu je mnoho písní, které v sobě mají vše, co od dobré písně očekáváte: trojrozměrný zvuk i příběh, profesionalitu, talent, umělecký otisk, schopnost vyjádřit myšlenky, ba dokonce názory a udělat to všechno inteligentně.

Morrissey – I Am Not a Dog On a Chain

Vydáno: 20. 3. 2020
Délka: 49:30
Žánry: Alternative/Indie Rock, Adult Pop, Adult Alternative Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Jim Jim Falls, 2. Love Is on Its Way Out, 3. Bobby, Don’t You Think They Know?, 4. I Am Not a Dog on a Chain, Darling, 7. I Hug a Pillow, 8. Once I Saw the River Clean