KOMENTÁŘ: Horší než hurikány. Dokument o Woodstocku ’99 nastínil příčiny festivalové davové psychózy

Obyčejně, když sanitky hromadně převážejí stovky lidí do nemocnic, počítají se mrtví a do služby je povolána armáda, může za to nějaké přírodní katastrofa, dopravní nehody, válka, demonstrace, či průmyslová havárie. Ne jednou se však stalo, že srovnatelné škody na lidském zdraví dokázaly napáchat i hromadné akce, kam se lidi původně přišli bavit. Odstrašujícím příkladem takové katastrofy mezi hudebními festivaly se stal festival Woodstock ’99. O tom byl vydán letos nový dokumentární film, který se snaží přijít na to, co se to tehdy sakra na bývalé vojenské základně v newyorském Rome stalo a proč.

Dokument HBO se stal aktuální pár měsíců po jeho vydání i protože se nyní otázka bezpečnosti hudebních festivalů stala znovu tématem po tragédii na festivalu Astroworld konaného na začátku listopadu v americkém Houstonu. Na něm zemřel teprve devíti letý chlapec.

Určitě by se přitom daly najít horší festivalové tragédie, než byl Woodstock ’99. Pokud pomineme ty datem starší, tak stojí za to připomenout například požár v malém hudebním klubu The Station Nightclub v americkém Rhode Island, kde zemřelo 100 lidí. V roce 2017 zase ve Vegas střelec zabil na festivalu Harvest Route 91 24 lidí a 32 vážně zranil. A nemusí to být zrovna hromadného akce hudební. Můžeme připomenout třeba tragický fotbalový zápas v anglickém Hillsborough v roce 1989, při které zemřelo 96 lidí úplně zbytečně.

Největší festival své generace

S podobnými masovými tragédii v oblasti zábavního průmyslu, kultury a sportu nemáme naštěstí takřka žádné zkušenosti u nás. Na Slovensku se stala nešťastná událost v roce 2009 na festivalu Pohoda, kdy spadl stan a zabil jednoho z účastníků a další poradil. A znáte to. Ani tornádo síly F4 tady taky nikdo nečekal a přesto.

Woodstock ‘99 je ale oproti různým nešťastným náhodám lecčíms specifický. Jednak je to fakt, že Woodstock ’99 byl monstrózní festival s doopravdy zvučným line-upem. Zvlášť dnešní optikou to mohl to být jeden z nejhvězdnější obsazených festivalů všech dob. Vedle například Metallicy, Red Hot Chilli Peppers, Korn, Limp Bizkit, Rage Against the Machine, či Mobyho zde vystoupili na vedlejší menší scéně třeba i Muse – v té době ještě prakticky neznámá kapela.

Emoce vyvolává samozřejmě i nálepka Woodstock. Festival, který byl a je mnohými vykládán jako festival klidu a míru a vrchol hnutí hippies, kterému se podařilo láskou a mírem převálcovat válečnou mašinérii.

Woodstock ’99 se oproti tomu stal příkladem davové psychózy, kdy řádní občané, mladí lidé, kteří byli často studentu univerzit, se v řádu doslova několika hodin proměnili na kruté násilníky s barbarskými až zvířecími sklony.

Co konkrétně způsobilo takřka davovou psychózu agresivity? Byl na vině těžce komerční model festivalu, kde se i lahve vody v obrovském vedru prodávaly za 4 dolary? Bylo to všechno způsobeno špatnou organizací? Vychovali hipísáci z Woodstocku ‘69 svoje děti špatně, že pak šly na Woodstock ‘99 a všechno tam zdemolovali? Nebo za to snad může tehdejší televize? byl to dětský idol začátků 90. let Bart Simpson, který zkazil celou generaci?

Otázek je mnoho. Chytrých i hloupějších. A s časovým odstupem se na leccos dívá lépe. Je tedy skvělé, že se někdo k Woodstocku ’99 vrátil v dokumentu, protože rozhodně je co rozebírat. Škoda už je, že tvůrci dostali patrně od HBO ze strachu o to, aby byl dokument relevantní v dnešní době, za úkol na tuto událost namontovat některá dnešní témata, která jsou tak vděčná pro věčné hádky na Facebooku a na Twitteru. Snímku se však i tak podařilo shrnout některé podstatné důvody této antropogenní katastrofy a musí se ocenit snaha o uvedení diváka do širokého kontextu tehdejší kultury a historické doby celkově.

Ač se to občas neříká, původní Woodstock byl také dost drsný. Byl zde ale jeden zásadní rozdíl

V úvodu dokumentuárního snímku Woodstock 99: Peace, Love, and Rage režiséra Garreta Price je připomínán Woodstock 1994, na který se občas vedle těch účastí i ohlasem větších z let 69 a 99, zapomíná. Tento trochu zapomenutý Woodstock se tehdy odehrával ve velice přátelské atmosféře několika tisíc lidí a se skvělými vystoupeními velikánů jako Bob Dylan, či tehdy teprve nových nadějných, dneska už takřka legendárních kapel jako Nine Inch Nails, Green Day a The Cranberries. Právě tento festival dal pořadatelům původního Woodstocku okolo Michaela Langa naději, že by duch původního Woodstocku z roku 1969 mohl žít i v době tehdejší.

Chtěli tak pořádat tenhle festival každých pár let. Tak, aby Woodstock zažila nejen každá generace, ale de facto i každá nová várka středoškoláků a vysokoškoláků. Myšlenka to byla asi dobrá. S takovou by nikdy Woodstock neumřel. A Woodstock ’99 měl skutečně všechny předpoklady pro to stát se největším festivalem jedné generace dětí narozených v 70. letech a na začátcích 80. let. Kolem akce byl obrovský humbuk. Však se tam taky chystalo i díky masivní reklamě MTV, jenž chystala živé pokrytí festivalu, skoro čtvrt milionu lidí! Měla to být zkrátka akce, na kterou účastníci nezapomenou do konce svého života. Podobně jako účastníci původního Woodstocku. To se nakonec vyplnilo, ale bohužel jinak než by všichni chtěli.

V úvodu dokumentu se také vzpomíná na původní Woodstock. Je tou velice těžká otázka. Zbaštíme líčení pořadatele Langa o původním Woodstock v onom typicky idealistickém duchu. Woodstock z roku 1969 je popisován nejen jeho samotným organizátorem, ale i mnoha jinými dokumentárními filmy, novinovými články, pořady, ba co více… „Woodstock I.“ bývá zmiňován i v hodinách dějepisu. Tohle berte s rezervou, protože se mi nepodařilo dohledat učebnici Dějepisu 9. ročníku, ale dal bych ruku do ohně za to, že je tam dokonce i nějaká ilustrace z Woodstocku. Spolu s hnutím hippies, které i dnešním puberťákům musí připadat jako dost „cool“. Když sedíte každý den zavření ve škole 6 a více hodin, tak parta vlasatých lidí, co se sejde poslechnout si muziku a u toho kouří trávu a berou LSD musí připadat správná snad i třídním šprtům.

Jenže nakonec i dokument, resp. někteří jeho protagonisté později správně upozorní, že originální Woodstock v lecčems nebyl o moc lepší než ten v roce 1999. Ostatně počet úmrtí se rovná 3 u obou festivalů shodně.

Organizačně to byl i na tu doby obrovský průšvih ještě s daleko horší organizací než Woodstock ‘99. Pokud mi odpustíte větu znějící trochu jako od pavlačové drbny, znám jednoho nejmenovaného pána z USA, který oba festivaly zažil. na vlastní kůži. Když jsem se náhodou dozvěděl, že navštívil oba tyto festivaly, samozřejmě mě tehdy hodně zajímalo srovnání. Řekl mi na to, že na Woodstocku v roce 1999 měli předraženou vodu, ale alespoň jí měli. Na Woodstocku 1969 neměli ani tu vodu a za zraněnými musely jezdit místo sanitek vojenské motorky, protože žádný jiný přístup na místo nebyl možný. Prý se cítil bezpečněji na Woodstocku 1999 než 1969, kde to bylo, cituji jeho slova: „V podstatě jako na bitevním poli.“

Přesto všechno ale Woodstock v roce 1969 nezpůsobil takové násilí jako ten v roce 1999. To je hodně zásadní rozdíl mezi těmito festivaly a vyvolává to zase jiné otázky.

Oficiální trailer na dokument HBO Woodstock 99: peace, Love and Rage:

Proč to tak bylo, se dá vysvětlit například těmito 4 hypotézami, které bohužel nemám ničím podložené a dokázat je již asi nepůjde (leda, že bychom se tam vypravili upraveným DeLoreanem s plutoniem).

Mohla to být všechno prostě shoda mnoha nešťastných okolností bez většího významu. Řetězová reakce špatných rozhodnutí jednotlivců, kde se viník hledá jenom hodně těžko. Druhá možnost je rozdíl mezi generacemi. Mohlo to být tím, že generace původního Woodstocku byli lidé narozeni rodičům, kteří zažili hrůzné časy – ekonomickou recesi v 30. letech a 2. světovou válku. Zkrátka jiná výchova. A tak své děti daleko lépe naučili spolupracovat spolu a pomáhat si navzájem, zatímco samotná generace Woodstocku I. jako rodiče selhali a jejich příliš liberální výchovou vychovali bandu nevychovaných sobeckých, věčně nadržených spratků, kteří uměli jenom ničit věci a pořvávat na holky, ať “ukážou kozy”.

Možná nová generace ani nebyla zvyklá na bojové podmínky festivalu na rozdíl od té starší. Klidné stanování u jezera přeci jen není to stejné jako být na obrovském letišti bez jediného stromu v 40 stupních tři dny bez základní hygieny a neustálým hlukem okolo. Ale argumentace špatnou mladou generací není zrovna  neprůstřelná a učí se na prvních hodinách sociologie jako příklad chybného úsudku o společnosti.

A nebo je tu ještě vysvětlení další a to je velice přímočaré. Možná překvapující, ale docela logické. A zatím jsem jej snad nikde neslyšel. Prostě se na obou festivalech užíval jiný druh drog.

Zatímco po LSD a marihuaně s tlumícími účinky na mysl a organismus festival proběhl v poklidu, amfetamin a metamfetamin, jenž převažovaly u festivalu druhého, přiměly lidi v kombinaci s dalšími faktory k nelidským činům. To je ale rovněž spíše na vědeckou studii, která by porovnala různé faktory obou festivalů a jaké měly vliv na to, že ač pořadatelství bylo tragické na obou festivalech, byl to právě druhý festival, který skončil násilnostmi, zatímco fatality a újmy na zdraví při tom prvním, byly spíše jen nešťastné náhody.

Pak se ale můžeme ptát, proč se Woodstock ’99 takto nepovedl vzhledem k ostatním festivalům, z doby konce 20. století i se současnými festivaly.

Woodstock je krásný případ kolektivního selhání pořadatelů, mnohých vystupujících i samotných návštěvníků.

Jeden z pozitivních momentů festivalu bylo například vystoupení zpěvačky Jewel. Byla to přitom vedle Alanis Morissette a Sheryl Crow pouze jedna ze tří dámských hostů festivalu:

S festivalem toho bylo mnoho špatně, a to už od samotného začátku. Redaktorka hudebního magazínu Spin se sice jevila jako jedna z nejhorších účinkujících dokumentu, která většinou opakovalo samá politická klišé, která mohou být populární snad jen na levicových internetových fórech, v jednom případě však měla velice dobrou pointu. Pořádání Woodstocku na armádním letišti byla ironie sama o sobě.

Dokumentu se tak podaří vcelku slušně rozebrat festival z mnoha stránek. Dostává se tak třeba i k tenzi mezi navoněným teenagerským popem a agresivním nu-metal a rap metalem, kteří se tehdy prali o hlavní prostor v MTV. Podle některých byl i line-up zvolen velice špatně. Bylo zde málo ženských vystupujících, bylo zde málo prostoru pro umělce řekněme klidnějšího rázu, kteří by mohli odebrat trochu toho davového napětí. Woodstock ‘99 chtěl být největším, a proto přivedl na pódia velice různorodé interprety. Bral prostě všechna velká jména, která jim kývla na tučný šek. Měli jsme tak zde country interprety a folkaře vedle nu-metalistů, raperů a do toho hrála non-stop vedlejší rave scéna v hangáru. Z toho samotného by mr…o i úplně psychicy vyrovnanému člověku.

DMX a rasismus na Woodstocku ’99? Ten poslední problém

Hodně zvláštní však byla odbočka dokumentu směrem do jakési slepé ulice. Dokument totiž odbočil k tomu, jak rapová legenda DMX působila na Woodstoku ‘99 vzhledem k jeho publiku trochu napatřičně. DMX tehdy nechal publikum vyvolávat větu: “My niggas”. Redaktor Wesley Morris z New York Times si tak povšiml, že pod pódiem bylo moc bílo, a tak ač dal DMX očividné svolení k použití tohoto slova, když přiměl jednoznačným gestem publikum toto slovo vyvolávat, bylo to prý špatné a naprosto nepatřičné. Ano, dnešní normou ano. Ale co z toho máme vyvodit?

Publikum nemělo na výzvu DMXe odpovídat? Tohle by byla poslední věc, co bych účastníkům festivalu vytýkal. Nebyla by taková ignorace taky trochu rasistická? Že by DMX namířil na publikum, ať mu odpoví, a to by mlčelo… No to by byl tedy obrázek. Nepochopil jsem vůbec, jak by si to redaktor New York Times představoval a z této části dokumentu mi bylo upřímně špatně, protože v dramatické hudbě začal novinář hrát na city ve stylu: “Co by na to asi řekl černý kamarád, kdyby stál vedle někoho bílého, kdo použil toto slovo vůbec poprvé.” Přitom ze záběru lze vidět na festivalu byli i lidé tmavé pleti (když už tedy musíme kvůli pánovi z New York Times rozlišovat dle barvy kůže) a zpívali tato slova vedle bělochů a k ničemu zásadnímu v tomto ohledu nedošlo.

Vedle ostatních problémů festivalu je tohle opravdu to poslední, co by nás mělo trápit. Ale je také pravda, že na rasismus v našich končinách nahlížíme úplně jinak než v USA. Možná tedy jen nechápu jejich prazvláštní úchylku toto téma neustále probírat.

Dříve ale, než se dostaneme až někam k nejzásadnější otázce končícího roku a to, zda slávistický fotbalista Kúdela řekl Kamarovi, to co tvrdí, že řekl, pojďme radši rychle pryč od těchto tématů. Jenom si musím postěžovat, že je těchto “progresivistických” poznámek, především z úst noviářů (novinářky) New York Times a Spin je dokument plný a dost ho to sráží. Aby se totiž někdo díval na publikum a přemýšlel o tom, jakou mělo barvu pleti, a ještě se o tom chlubili a vnímali to jako znak své intelektuální nadřazenosti, to je vážně velké dno a je politováníhodné sledovat, jací hlupáci mohou dnes pracovat pro jedny z nejprestižnějších novin na světě.

Svou perličku přidal i Moby, který prohlásil, že rap-metal a nu-metal byl o homofobii, což jsem upřímně řečeno vůbec nepochopil a nevím, na čem bylo toto prohlášení založeno – byla to nějaká narážka na Kid Rocka a jeho prohlášení z roku 2015, že: “Rap rock was pretty gay”?

Trailer HBO bohužel mnoho z těchto výplodů vypíchl. Při sledování jsem tak nakonec byl i celkem příjemně překvapen, že netvořily tak velkou část dokumentu oproti traileru.

Ač byl festival laděn spíše kytarově, DMX dokázal publikum takké pořádně rozpálit:

Dokument se totiž dotkl i mnoha dalších kulturních momentů, kdy se to či ono vymklo kontrole, a tak zde byla nadhozena otázka hypersexuality, která se v 90. letech coby době jakési další vlny sexuální revoluce mohla i vymknout kontrole do té míry, že mladé dívky, jak to doslova zaznělo v dokumentu z úst druhého hlavního organizátora Schera: “Pobíhaly po polích festivalu nahaté”.

Zde nastupuje další, dnes taky dost aktuální otázka. Zda žena nese určitou zodpovědnost na tom, pokud na ní nějaký muž zaútočí. Teď doopravdy není myšleno, že nese celou vinu. Ale část zodpovědnosti. Třeba velmi malou. Ale jestli tu zodpovědnost má. Ač organizátor John Scher nepůsobí působí dojmem slizkého strýčka, který by pro korunu pořádal festival snad i pro nacisty, kdyby k tomu byla příležitost, možná má v tomto přeci jen pravdu. Není asi úplně moudré jít s krvavým biftekem hovězího v ruce do lesa plných vlků. Pokud nějaká dívka chodí po festivalu plném nadržených dvacátníků úplně nahá, pak to nesvědčí o ne moc dobrém pudu sebezáchovy — a to byť je daleko větší část viny samozřejmě i tak na straně mladých mužů.

Woodstock 99 byla zkrátka katastrofa po mnoha stránkách a tomu odpovídají i počty lidí, co potřebovali lékařské ošetření. Jeden ze záchranářů ve snímku řekl, že zasahoval při hurikánu Katrina a Sandy, ale kdykoliv se jej někdo zeptá na to, co bylo nejhorší v jeho kariéře, řekne mu, že Woodstock ’99. Dehydratace, úžehy, celkové vyčerpání organismu, předávkování, ale i znásilnění a pokusy o znásilnění. Lidé tehdy donášeli záchranářům dívky v roztrhaných šatech – jak říkám: byl to les plný vlků (a stromy byli v tomto případě nečinní, jen přihlížející lidé).

Dokument obviní Limp Bizkit čistě populisticky. Pak své obvinění ale přeci jen stáhne

V další sekci dokument popisuje, co se stalo v 90. letech po konci Nirvany, ale trochu zapomíná na to, že Kurt Cobain a Nirvana byli vlastně počátkem tohoto hněvu. Je pravda, že hněv Kid Rocka, potažmo Limp Bizkit byl z velké části uměle vyvolaný, vlastně i z velké části komerční a tím pádem zbytečný, zatímco hněv Nirvany byl skutečný. Ale vykreslovat Nirvanu jako mírumilovnou skupinu, která v tomto ohledu za nic nemůže je, když už si tady hrajeme na to, že hudba způsobuje agresivitu, taky nepřesné.

Škoda taky, že dokument zapomněl na to, co USA vyznačuje od nepaměti – individuální odpovědnost.

Mnoho z toho, co se na festivalu stalo tedy kromě bílých mužů, svádí i na MTV, Limp Bizkit a Kid Rocka. Škoda jen, že se dokument vyhýbá kritice Rage Against the Machine, kteří mohli vyprovokovat zapálenou americkou vlajkou požáry. Dokumentu, nebo spíše jeho protagonostům, se to bohužel do jejich vidění světa, který prezentovali, nehodilo.

Stejně tak se dokument alibisticky vyhýbá grungeové scéně a mávne nad ní rukou, protože grungeové kapely údajně podporovaly menšiny a snažily se o pozitivní změnu společnosti. Bez agresivity grunge těžko vznikly pozdější kapely konce devadesátých let. Dokument se snaží o klasický narativ, že nu-metal a rap-metal, potažmo post-grunge byly kapely, které špatně uchopily odkaz Kurta Cobaina. Faktem ale zůstává, že to byl v prvé řadě Kurt Cobain, potažmo seattleská scéna, kteří do mainstreamu a do MTV přivedli naštvanost a agresi.

Když už tedy chceme někoho vinit, udělejme to pořádně, ne populisticky.

Něco tak šíleného jako vřavu publika Limp Bizkit při písni “Break Stuff” na Woodstocku ’99 jen tak neuvidíte:

Rap metalové a nu-metalové kapely jsou totiž snadným terčem, protože mezi dnešní mladou generací v USA nejsou dvakrát oblíbené a intelektuální smetánka, či různé internetové komunity zajímající se o alternativní hudbu, si často z Limp Bizkit, Kid Rocka, ale i Korn dělají legraci. Jenom protože však někdo dělá hudbu, která se někomu nelíbí, neznamená, že může na někoho svalovat takto obrovskou humanitární katastrofu. Jedna věc je dělat si legraci z legendární věty Freda Dursta “I give it all for a nookie / So you can take a cookie” a druhá věc je vinit ho z podílu na viny násilnostem, které se tehdy ve státu New York na letecké základně staly

Co se dokumentu naopak povedlo bylo popsat střet 2 rozdílných generací. Jak bere dokument kontext festivalu ze široka, dotýká se i záležitosti Napster.

Ze záběrů lze rovněž odvodit, že na Woodstocku ‘99 bylo mnoho hloupých lidí. Doopravdy mnoho. Když jsem nad tím tak přemýšlel, najednou u mě stoupli v ceně současní teenageři s jejich ekologickými Friday for Future, LGBT průvody, či jinými jejich oblíbenými akcemi. Možná si budu pravidelně připomínat, co za generaci přišlo před více než 20 lety na Woodstock ‘99. Jak tehdy řekl i jeden z návštěvníků festivalu do kamery: “Je tady mnoho doopravdy stupidních lidí”. Sice se bavíme o USA, ale obdobná “frackovská” generace byla v podobném období i u. Jen možná přišla vlivem rozdílné životní úrovně a jiných socioekonomických faktorů až o pár let později.

Alespoň, že se v dokumentu nakonec přeci jen ozvou i určité hlasy zastávající se těchto kapel. Je zde ostatně zmíněno, že devadesátá léta byla extrémní v tom, že vlivní lidé tehdy měli obrovské možnosti, jak ovlivnit lidi. To, co mladí konzumovali bylo oproti dřívějšku široce dostupné díky kabelové televizi, potažmo již začínajícího internetu, avšak ještě ne natolik rozprostřeno a rozděleno do různých skupin zájmu, žánrů, skupin lidí, jak je tomu díky internetu a sociálním sítím dnes.

I činy s dobrými úmysly mají někdy tragické konce

Bylo to jako by tehdy společnost procházela úzkým tunelem a v tom tunelu byly značky a vlivné osobnosti, které mohli rozhodnout, co společnosti ukážou. Kdo měl dostatečné množství peněz a tím pádem i reklamy, mohl zacílit velmi efektivně na obrovské množství lidí. To je ostatně i důvod, proč se tak velké množství lidí na Woodstock tehdy vydalo.

Dokument mi ještě vylepšil pohled na Michaela Langa, kterého jsem kdysi bral jako děsně cool hipsáckého týpka, který se ničeho nebál a skoro heroickou postavu, která uspořádala festival v roce 1969 nepřízni osudu a jen proto, aby tím dal poselství své i následující generaci. Za cenu toho, že musel ještě dlouhé roky splácet dluh za tento festival.

To, že však byl Woodstock č. 1 zdarma bylo vlastně dílem náhody. Původně byly vstupenky s připočtením dnešní inflace hodně drahé (odhadem něco okolo 3 000 Kč s přepočtem na dnešní peníze a české koruny). Lang asi není ve skutečnosti žádný hipík, ale spíše vyčůraný podnikatel, který se nebál riskovat životy lidí, pro své vlastní ego a zisk, a to hned dvakrát(!) v historii. Přitom k tomu v dokumentu řekl doslova “Výhodou takového komplexu (armádní letecké základny) je, že je všude ostnatý drát a dovnitř se nemůže dostat nikdo bez lístku”. Chce to mít žaludek na to takovou větu říct, a ještě se při tom usmívat do kamery.

Pro někoho to tak může být velké probuzení z představy o Michaelovi Langovi jakožto hrdinovi kulturního světa. Paradoxně se odhalil sám jednou větou a tvůrcům stačilo ho jen postavit před kameru. Druhý, již zmiňovaný hlavní organizátor festivalu pořadatel John Scher pak před kamerou působil tak, že jste čekali, kdy ho v průběhu natáčení sebere přímo před kamerami zásahovka. Tito pochybní organizátoři dostali prostor před kamerami obhájit to, co to tehdy na letecké základně v Rome prováděli. Moc se jim to tedy ale nepovedlo.

Ani oni ale samozřejmě nejsou jediní, kdo je na vině. Ani oni nejsou těmi hlavními viníky, na které by měly přilétávat rajčata. Byla to doslova ona řetězová reakce mnoha špatných rozhodnutí a osobních selhání od Michaela Langa až třeba po organizaci PAX (později přejmenovanou v překladu na Centrum pro prevenci násilností na mládeži). Problém naivních lidí je ten, že svými akcemi mohou být nebezpeční sobě i lidem okolo.

Gavin Rossdale z Bush coby velký nadšenec do všeho, co se týká popkultury, chtěl s jeho kapelou navrátit duch 60. let a z části se jim to i podařilo. Ač to byla kapely mezi kritiky značně neoblíbená, za jejich vystoupení na Woodstocku si zasloužili pochvalné recenze:

A rozdat svíčky 200 tisícům většinou zdrogovaných nebo alkoholem posílených, mladých, ne příliš inteligentních lidí, se kterými lomcuje vztek ať už z života nebo kvůli úmornému vedru a katastrofální organizaci festivalu, je fakt dost pitomý nápad a je jedno, jestli ty svíčky rozdávala neziskovka a jestli to bylo za účelem uctění památky po školní střelbě. Zrovna tato organizace by byla poslední, které by někdo dával něco za vinu, přes to ale byla ona, kdo měl taky velký podíl na závěrečné kompletní destrukci festivalu, během které musela být již povolána na místo armáda.

Ať se děje cokoliv, jde o to nezapomenout na to, že jste lidi

Mnohé ze selhání vstupujících festivalu byly načichlé spíše svalováním viny pořadatelů na vystupující, a dokonce i extrémní případy Korn, Limp Bizkit nebo Rage Against the Machine, kdy by to již mohlo zavánět tím, že to skutečně přehnali, se mohou upřímně obhajovat tím, že jen skutečně dělali svou show. Jaký “geniální” myšlenkový pochod však vedl Red Hot Chilli Peppers k tomu, aby na místo upozornění diváků a uklidnění celé situace, zahráli “Fire” od Jimiho Hendrixe, se asi nikdy nedozvíme.

Po této poslední kapce do již vařícího hrnce plného zloby a hněvu již následovala naprostá davová psychóza. Lidi se prakticky v evoluci vrátili za 3 dny o tisíce let zpátky. Ze záběrů je patrné, že chodili okolo nazí a pálili všechno, co jim přišlo pod ruku.

Dědictví Woodstocku ‘99 zůstane v záznamech na YouTube. Díky pokrytí MTV, která natáčela všechny vystoupení na hlavních pódiích se dneska můžeme dívat na desítky parádních koncertů. Kdybychom ze zpráv nevěděli, co se tam tehdy dole dělo, vypadalo by to dokonce jako parádní akce, kdy se za horkých letních dnů sešla hromada mladých lidí, aby si poslechli ty největší kapely, zpěvačky a zpěváky tehdejší doby.

Návštěvnost budí dodnes obdiv a záběry na statisíce lidí pod pódiem vypadá jako splněný klukovský sen každého hudebníka. Takový byl Woodstock ‘99 pro mě po dlouhá léta. Parádní akce plná skvělé hudby. Teprve až později jsem se totiž dozvěděl, co se tam dělo a zkazilo mi to představy o této akci. Woodstock ‘99 však nejenže zkazil svou vlastní reputaci. On i otevřel oči všem, kteří by si mohli myslet, že pokud se sejdou tisíce lidí pod líbivými hesly jako “mír a láska”, může to být jen nádherný zážitek pro všechny. I všem, co měli “pravý” Woodstock 1969 za idylickou akci.

Na závěr takhle dlouhého článku by se ale hodilo ještě i nějaké ponaučení. To zní asi takto. Ať už jste kdekoliv, ať jsou organizátoři jakkoliv špatní, ať už jste jakkoliv naštvaní. Zachovejte si alespoň trochu svého já z normálního světa. Festivaly jsou totiž trochu jako jiná planeta, kde nefungují běžná pravidla, ale může se také někdy ukázat, že je to planeta dost nehostinná a bude jen na vás, zda to všichni společně přežijete v klidu a míru a nebo si z toho uděláte navzájem peklo pro sebe i pro všechny ostatní. A když je okolo mnoho blbců, musíte se snažit zachovat si svou integritu a nepřidávat se do davu jdoucím špatným směrem, byť to někdy může být až překvapivě lákavé.

Nefunguje to ostatně přesně takto vždycky a všude, kde jsou nějací lidi?

Red Hot Chilli Peppers na Woodstock ’99:

Autor: Patrik Müller
Foto: HBO