RECENZE | Novinky: Michal Hrůza je zpět živ a zdráv. Mění se bohužel čím dál více v hudebního řemeslníka

Slovo “comeback” nabývá trochu jiného významu v případě, kdy se vrátíte po tom, co vás před třemi lety na Stodolní v Ostravě zmlátili dva idiotští mladíci, kvůli kterým jste několik dnů strávil v přímém ohrožení života. Všechno naštěstí dobře dopadlo. Michal Hrůza se bez trvalých následků vrátil do každodenního života a nyní vydává album Sám se sebou. Odrazy této vážné události jsou ale na albu slyšet spíše jen skrytě.

Rukopis písní Michala Hrůzy je už v českých luzích a hájích velmi známý a odzkoušený léty strávenými v rotacích rádií. Ať už to bylo z Ready Kirken (“1+1”, “Zejtra mám”) či pod vlastním jménem (“Bílá velryba”, “Napořád”, “Zakázané uvolnění”, “Ráno”), Hrůzovy písničky v sobě měly ideální kombinaci určenou pro masovou rádiovou produkci skrze největší česká rádia. Zatímco rádiové hity Ready Kirken byly písně o tom, co bylo v jejich názvu. O tom, že někdo hledá byt a nestačí mu jen napsat inzerát, ale musí o tom hned psát píseň, a o tom, jak někdo zejtra má svůj den, jak se mu splní tajný přání a jeho sen, protože zítra bude mít sex (to je pouze parafráze). Cílová skupina středního věku však přišla na chuť důstojnosti, vážnosti, zároveň ale srozumitelnosti a melodičnosti jeho sólové tvorby. Hrůzovy sólové písně rozhodně nejsou tak průhledné, přesto nějak dokázal, že jim rozumí i tuctový český Pepík.

Michal Hrůza se za ta léta už vypsal a je zárukou určitého standardu kvality. Velká škoda je to, že se obvykle projevuje víc jako písničkový řemeslník než umělec. Hrůza má talent od boha napsat písničku prakticky o čemkoliv, což dobře zúročil u Ready Kirken. Vzhledem k uchování dobrého jména kapely je třeba dodat, že písničky “1+1” a “Zejtra mám” jsou v kontextu celkové tvorby v menšině. Další hit kapely, který nebyl zmíněn – “Černý brejle” má už o poznání přemýšlivější text, jenže stejně si každý pamatuje hlavně refrén “Málo, málo, málo, asi se mi zdálo.”  V písních, které vydává pod vlastním jménem čeří vody české pop music a přibližuje se skoro k alternativním žánrům.

Sám se sebou je velmi typické album Michala Hrůzy a ukázka toho, proč je tak oblíbený a prodávaný. Michal Hrůze je typicky lehce melancholický, většinou však optimistický. Na jeho nové album přispěli taky klávesista Kapely Hrůzy Karel Heřman, kytarista Emil Kopta. Hlavní textový podíl na písni “První a poslední” má taky známý herec Jiří Dvořák.

Tisíc a jedna písní pro filmy

Když se podíváme i na rádiové hity, najdeme zde písně z metafyzickými tématy jako “Zakázané uvolnění” a “Duše do Vesmíru”. Je škoda, že Michal Hrůza špiní svou tvorbu písněmi, které píše pro filmy. “Zakázané uvolnění” působí jako již hotový nápad, na který bylo dodatečně namontováno “Zakázané uvolnění”. Z tématy Hřebejkovy taškařice má Hrůzova píseň těžko něco společného a možná proto je výborná. Titulní píseň retro seriálu Vyprávěj “Budu ti vyprávět” Hrůza zvládl dobře ovšem spíše jako hudební řemeslník než umělec. Na novém albu Hrůza vyřizuje hned tři objednávky. “Sázava”, “Padesátka” i “Pro Emu”. Poslední jmenované písni hraje do not fakt, že se jedná o vcelku povedený film. Stejně jako v případě “Budu ti vyprávět”, Hrůza dokázal na objednávku vytvořit řemeslně dobrou hudební práci. Melancholická “Padesátka” působí vzhledem k totálně bláznivé komedii trochu bizarně. Škoda, že píseň nevznikala samostatně mohla by být lepší.

Pak přijde píseň ”Sázava”, která je totální fušeřina a připomíná všechny ty hymny sportovních klubů. Je to stejná úroveň, jako když Leona Šenková nazpívala píseň pro BK Přelouč. Se svým refrénem “Naše řeka Sázava, nejlepší je zábava” textařsky Hrůza nepochopitelně klesá někde na úroveň tech největších hudebních masakrů cirkulárkového instrumentalisty Milana Buričina a jeho “Řežu, řežu dříví”  a od toho ho nezachraňuje ani o poznání důstojnější hudební obal.

Michale Hrůzo, najdi zase svůj flow

Flow je duševní stav, při kterém je osoba ponořena do určité činnosti tak, že nic jiného se jí nezdá důležité, okamžik, kdy se její tělo nebo mysl vzepne k hranicím jejích možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to. Pojem Mihala Csikszentmihalyiho z oblasti pozitivní psychologie hraje v hudbě a umění velmi důležitou roli. Ty nejslavnější písně vznikají často v různorodých stavech mysli odtrhnutých od běžného plynutí času. Je znám příběh, kdy Keith Richards (dá se předpokládat že pod vlivem) svůj nejslavnější kytarový riff všech dob – “(I Can’t Get No) Satisfaction” slyšel ve svém snu. Vstal uprostřed noci, riff si nahrál, zamumlal do kazeťáku “I Can’t Get No Satisfaction”, znovu usnul a ráno nemohl uvěřit vlastním uším, co nahrál. Píseň pak odstartovala velkolepou invazi Rolling Stones do Spojených států.

Je těžké přehlížet fakt, že když vám někdo dá složit píseň na objednávku k béčkovému filmu, nikdy už z principu takového stavu, kdy se octnete mimo prostor a čas, nemůžete docílit. Bude to vždy jen rutinní řemeslnická práce bez přidané hodnoty. Písně na objednávku jsou taková česká specialita. Potřebujeme si nechat složit píseň úplně ke všem událostem a každý sportovní klub musí mít svou vlastní hymnu. Většina méně zdatných si na této disciplíně vyláme hlavně po textařské stránce zuby. Michal Hrůza ji umí zvládnout až na výjimky velmi slušně, je ale i tak škoda že ze sebe dělá více řemeslníka než umělce. Vzrůstající počet písní nedělá jeho tvorbě dobře. Je škoda, že to je navíc v době, kdy se vracel zpět do život a měl jistě plno podnětů pro to napsat nezapomenutelné autorské výtvory.

Z nového alba Michala Hrůzy je cítit často textařská prázdnota “Velká nebo maličká, bude naše písnička”. Hudebně je ‘Sám se sebou’  dávka důstojného, dobře produkovaného popu, který překonává běžnou českou středoproudou tvorbu.

Michal Hrůza umí psát daleko lepší písně, doufejme že na to nezapomněl.

Michal Hrůza – Sám se sebou

Vydáno: 19. 5. 2017
Délka: 35:17
Žánr: Pop rock, Alternative pop/rock, Adult pop/rock, Český pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Polárka, 3. Pro Emu, 7. Optimista, 9. První a poslední