Jeden z nejznámějších hudebních sporů o autorská práva je u konce! Rolling Stones vrátili autorství písně The Verve „Bitter Sweet Symphony“ zpět bývalému frontmanovi kapely a hlavnímu autorovi písně Richardovi Ashcroftovi. Ten o autorské nároky na píseň přišel krátce po vydání písně kvůli údajnému plagiátorství a nedodržení dohody.
Richard Ashcroft se už na konci minulého roku nechal slyšet, že bude bojovat o to, aby se práva na slavnou „hořkosladkou symfonii“ vrátila do jeho rukou. „Jdu si pro svoje peníze,“ sebevědomě Ashcroft prohlašoval například v rozhovoru pro americký hudbení server Consequence of Sound.
Richard Ashcroft tehdy doufal v obrat k lepšímu díky tomu, že syn hlavního strůjce žaloby, bývalého manažera Rolling Stones Allena Kleina — vlastníka práv na všechny písně Rolling Stones vydané před rokem 1970, se postavil k celé záležitosti velice otevřeně a stejně tak samotní členové Rolling Stones a jejich současný manažer Joyce Smith.
K navrácení autorství písně zpět do rukou Richarda Ashrofta mimo jiné nejspíše přispělo také to, že Ashroft minulý rok vystupoval na anglické části turné Rolling Stones No Filter jako předskokan.
Ashcroft definitivně oznámil úspěch o jednání symbolicky po tom, co obdržel prestižní cenu Ivor Novello Award Britské akademie textařů, skladatelů a autorů za mimořádný přínos britské hudbě. Ashscroft po obdržení ceny poděkoval Micku Jaggerovi a Keithu Richardsovi za to, že uznali jeho zodpovědnost za „tohle ***** mistrovské dílo.“
Bitter Sweet Press Release. ✌? pic.twitter.com/NnmiGf8e6C
— Richard Ashcroft (@richardashcroft) May 23, 2019
Jak přišli Keith Richards a Mick Jagger málem ke Grammy za píseň, se kterou neměli takřka nic společného…
Ačkoli autorství textu písně nebylo nikdy předmětem sporu, jeho nejvýraznější část — smyčcová melodie — byla převzata z orchestrální symfonické verze písně Rolling Stones “Last Time”, kterou zkomponoval v roce 1965 skladatel a producent Andrew Oldham.
Podle bývalého basisty The Verve Simona Jonese si toho byli dobře vědomi, a tak kontaktovali samotné Rolling Stones a požádali je o mimosoudní dohodu. „Bylo nám řečeno, že se rozdělíme 50 na 50, ale pak viděli, jak dobře se ta nahrávka prodává. Zavolali nám znovu a oznámili, že požadují 100 procent a nebo musíme stáhnout celé album z obchodů. To pak nemáte moc na výběr,“ prozradil bývalý člen kapely Jones pro MusicSaves.org.
The Verve byli nuceni vzdát se autorství písně a přenechat ho Micku Jaggerovi a Keithu Richardsovi. Hlavní zájem na tom měla však třetí strana — tehdejší manažer Rolling Stones Allen Klein. Po tom, co bylo Jaggerovi a Richardsovi připsáno autorství, všechny licenční poplatky a publikační práva totiž připadly Kleinově společnosti ABKCO Records.
Kvůli zájmům Allena Kleina tedy nastala velice bizarní situace, kdy bylo připsáno autorství písně někomu, kdo měl společného velice málo s dílem, ze kterého Ashcroft pro píseň The Verve skutečně čerpal — tedy z orchestrální verze Andrewa Oldhama, který původní píseň Rolling Stones předělal prakticky k nepoznání a hlavní melodický motiv v původní verzi Micka Jaggera a Keitha Richardse ještě vůbec neexistoval. The Rolling Stones se navíc nikdy netajili tím, že píseň “Last Time“ byla silně inspirována písní “This May Be the Last Time“ od Staple Singers.
Pikantní také je, že píseň byla po vydání nominována na Grammy v kategorii Nejlepší rocková píseň za rok 1997 a cenu tedy mohli vyhrát právě Mick Jagger a Keith Richards.
The Verve byli krátce nato žalováni i člověkem, který měl na příjmy z písně dle podobnosti s výslednou verzi “Bittersweet Symphony” nárok daleko více.
Andrew Oldham tvrdil, že z jeho orchestrální verze byla převzata nakonec delší část nahrávky, než bylo původně dohodnuto. Tyto právní spory kolem kapely, která ztratila práva na svou nejúspěšnější píseň (a finance, které s tím samozřejmě souvisí), přispěly k tomu, že se brzy po vydání alba Urban Hymns The Verve rozpadli.
I díky příznačnému názvu a textovým pasážím jako:
„You’re a slave to the money then you die“
(„Jsi otrokem peněz a pak zemřeš“)
se “Bittersweet Symphony“ často používá jednak jako symbol toho, jak finanční spory v hudbě dokážou degradovat uměleckou hodnotu děl a také toho, že problematika duševního vlastnictví není jednoznačná a často není lehké posoudit, kde leží hranice mezi inspirací a krádeží nápadů.
Slavné hudební spory o autorství i peníze: Oasis, Coldplay i Radiohead
Mezi další slavné spory o autorství písní patří například soudní případ mezi spřátelenou kapelou The Verve Oasis, která musela zaplatit v roce 1995 půl milionu dolarů společnosti Coca-Cola za to, že ukradli melodie pro píseň “Shakermaker“ z jejich reklamy ze 70. let a písně “I’d Like to Teach the World to Sing“.
Veřejnost se také zajímala o případ, kdy Albert Hammond a Mike Hazlewood zažalovali kapelu Radiohead za to, že ukradli melodie z jejich písně “The Air That I Breathe“ pro svůj komerčně nejúspěšnější hit “Creep“, přesněji sloku písně. Radiohead u soudu souhlasili s tím, že Hammond a Hazlewood budou přidáni jako autoři a dostanou část z příjmů. Aby toho nebylo málo, byli to naopak Radiohead, kdo v roce 2018 zažalovali zpěvačku Lanu Del Ray za to, že si propůjčila melodie z “Creep“ pro píseň “Get Free“.
Do celosvětového tisku se také v roce 2008 dostala zpráva o tom, že kytarista Joe Satriani zažaloval Coldplay za ukradení melodie z jeho písně “If I Could Fly“ pro píseň “Viva La Vida“. Satriani se nakonec s Coldplay dohodl na mimosoudním vyrovnání, načež se do sporu vložil také americký hudební profesor Dr. Lawrence Ferrara a upozornil na to, že obě písně jsou si podobné se skladbou “Se tu m’ami“ italského skladatele Giovanni Battisty Pergolesiho, který zemřel — dobře se podržte — v roce 1736.
I tento případ ukazuje, jak těžce lze v některých případech rozhodovat o autorství písně a o tom, co lze ještě považovat za inspiraci a co už je nelegální krádeží. A také to ukazuje i to, že skladatelé mohou smýšlet podobně a to v nezávislosti na místě a dokonce i na čase.
Autor: Patrik Müller
