Recenze | Novinky: Frontman Cage the Elephant před nahráváním novinky Social Cues pohřbil v Pompejích manželství, album ale zase takové drama překvapivě nepřinese

V netradičním termínu těsně před Vánocemi 2015 se naposledy pochlubili Cage the Elephant se svým albem Tell Me I’m Pretty. To získalo velice slušný ohlas a nelze se taky divit proč. Bylo na něm spoustu skvělých písní jako “Cry Baby”, “Mess Around”, “Too Late to Say Goodbye”, “Cold Cold Cold”, “Trouble” nebo “That’s Right”. Zaslouženě se pak tahle skupina z malého města Bowling Green z Kentucky objevila i mezi hudební smetánkou na červeném koberci ve velkém L.A. při předávání nejprestižnějších hudebních cen Grammy…

Kapela si vlastně pauzy mezi alby ani příliš neužila. Jednak, protože vydali živé akustické album Unpeeled (to je ta lepší událost) a jednak taky, protože se zpěvák Matt Shultz rozvedl po 7 letech se svou manželkou (což bude jistě ta horší událost). Ano, to je sice bulvárek, ale i tyhle osobní informace je vždycky potřeba sdělit, protože mají samozřejmě na hudbu na albu obrovský vliv.

Jeho manželka je původem francouzská modelka, herečka a režisérky, čili taky z části umělecká duše. A když se rozvádí umělci, tak to samozřejmě není jenom tak, protože všechno má svůj význam a správné načasování. To, že se rozvedou si tedy uvědomili kde jinde než v Pompejích.  Ve městě, které lehlo pod popelem nedalekého Vesuvu.

Z garážovžch kluků velkou kapelou

Cage the Elephant je jedna z kapel, která se drží tradičního rázu a odmítá nějaké velké zásahy digitálních zvuků. I tak ale můžeme na Social Cues slyšet nějaké malé změny. Například na otevírací písničce “Broken Boy” slyšíme melotron a občas se tu a tam objevují také klávesy.

Co podle očekávání zůstává je jejich typický bzučivý a zvonivý, trochu garážově a jako ze staré školy znějící zvuk kytar. Tomu popostrčit zvuk správným směrem pomáhal Cage the Elephant producent John Hill, který je pravým zástupcem extra třídy mezi producenty, protože spolupracuje s největšími jmény napříč žánrovými kategoriemi a jeho práci můžete slyšet například z alb a písní Demi Lovato, Foster The People, Portugal. The Man, Imagine Dragons, Eminema a spousty a spousty dalších top jmen.

Nevýhoda pro pohodlí muzikantů, avšak komfort pro ucho posluchače je, když kapela nemůže spoléhat na nějaké příliš velké postprodukční zásahy a je nutné skutečně v pravém slova smyslu „nahrát“ kvalitní album a nikoliv se k němu „doupravovat“.

Cage the Elephant si v tomhle ohledu vedou skvěle. Kytarové i vokální výkony na albu jsou na vysoké úrovni. Co už pozitivní být úplně nemusí je, že nálepka neuhlazené nespoutané kapely, kterou měli Cage the Elephant z počátků, je pryč. Na Social Cues totiž hrají jako velká kapela a album je přesné a bez jakýchkoliv zvukových chybiček nebo vyčuhujících prvků.

Dokonce se jedná o tak vyčištěný zvuk, že někomu může chybět ten nedokonalý, ale správnou atmosféru mající lo-fi garážový zvuk, který je zde sice trochu pořád díky neučesaným kytarám, avšak oproti eponymnímu debutovému albu Cage the Elephant z roku 2008, je to podstatný rozdíl.

Album je i přes špičkové podmínky ostré, chybí mu ale atmosféra

Neznamená to ale kupodivu, že by kapela v honbě za špičkovým zvukem vytvořeným nekřesťansky drahým vybavením špičkových amerických studií (konkrétně Village Recording Studio v L.A. a Battle Tapes Recording a Blackbird Studio and Sound Emporium v Naschvillu) nějak změkla. V lecčems je i to tvrdší a ostřejší hudba než o poznání více psychedelicky založené album Melanophobia z roku 2013.

Bohužel, i přestože si Cage the Elephant a John Hill ve studiu jistě pořádně „máklli“ v hledání těch správných zvuků, nemůžu si pomoci, ale zvuk (a vlastně bohužel i melodie) albu Melanophobia, zněly lépe. Písně jsou ve skrze dobře vymyšlené, ale často jakoby hledaly nějakou společnou jednotku.

Do alba se bohužel nepodařilo vtisknout nějakou specifickou atmosféru, která je právě pokaždé odvozena ze zvuku. když si poslechneme kterékoliv z minulých alb počínaje Cage the Elephant (2008), Tell Me I’m Pretty (2015) konče, alba vždycky tvořily takový malý samostatný svět, do kterého se člově mohl zaposlouchat. Tohle bohužel ten případ není.

Výsledný dojem z produkce Johna Hilla je takový, že album zní sice v několika barvách, ale zároveň jsou to barvy trochu příliš syté — přehnaně saturované.

Texty na tomto albu jsou vesměs poměrně zajímavé. Úvodní píseň “Broken Boy” začíná takovou typickou řádku ostřejšího indie rocku, která dá připomenout třeba na textový styl Death Above 1979:

„I was born on the wrong side of the train tracks”

(„Narodil jsem se na špatné straně kolejí”)

Zbytek písně je pak vyloženě o nastavení role, do které se zpěvák Matt Shultz staví, tedy do role nějakého psance, který má sice úspěch, ale vnitřně je rozerván.

Naplno to popisuje následující titulní píseň “Social Cues”.

„People always say:
‘At least you’re on the radio, huh,’”

velice trefně vyjadřuje Shultz to, jak popularita a peníze ještě nic neznamenají, pokud nejste vnitřně a v pohodě a někdo vám zlomí srdce.

Noční běhání moderním pop/rockem s Beckem

“Black Madonna” není ani textově ani hudebně žádná velká sláva. Je to až příliš ohraný pokus na to navrátit 70. léta a takové Tranqulity Base, Hotel & Casino ve verzi lite. Talent na kaleidoskopické, melodické refrény se sice nedá kapele upřít a píseň by mohla být zajímavá i pro ty, kteří se příliš o nezávislé žánry nezajímají – takový welcome drink do světa indie rocku – avšak tahle píseň, ačkoliv alespoň trochu funguje samostatně, v kontextu alba nedává příliš velký smysl.

Na “Night Running” si pozvali Cage the Elephant samotného Becka. Píseň zřejmě trochu inspirována latonskoamerickými rytmy nezní špatně a je to zajímavý směr, kterým se Cage the Elephant vydali. A také zajímavý host. Tenhle subtropický rock má určitě svůj streamovací i rádiový potenciál. Všichni se ale asi shodneme, že to má i přece jen trochu daleko k tomu, jaký potenciál by mohla tato spolupráce mít, kdyby jí využili jiným způsobem.

“Skin and Bones” je jedna z nadprůměrných písní alba. Není to žádná věda, ale funguje to lépe než písně, kde toho zvukově Cage the Elephant s producentem vymýšlejí více.

Píseň má silný náběh v posledním předrefrénu, který potěší fanoušky Oasis, když buďto vědomě, či nevědomě Cage the Elephant vložili do písně předrefrén, který připomíná předrefrén hitu manchesterské kapely “Don’t Go Away”.

“Ready to Let Go” se může jednoznačně a hrdě přidat k nejlepším písním této kapely.

Většina z nás, co jsme tohle album slyšeli, se asi shodne na tom, že nejlepší písní alba je jednoznačně “Ready to Let Go”. Přirovnání rozpadajícího vztahu k Pompejím, je skutečně výjimečně chytrý textařský počin (a to byť to pro něj vzhledem k tomu, že mu to život sám takhle připravil před nos). Píseň má v sobě typickou drzost Cage the Elephant, ale zároveň je melancholická, což samozřejmě vyvrcholí ve skvělém skluzovém sólu. “Ready to Let Go” se může jednoznačně a hrdě přidat k nejlepším písním této kapely.

Jak Cage the Elephant promr**li šanci, ale zachránili to svým talentem

Stejně jako český tým dnes promr*a vedení a nakonec to zachránil přirozeným talentem, stejně tomu je i posledního alba Cage the Elephant. (P.S. Sorry všem, kdo nadávají, že hokej vidí úplně všude. Teď už ho vidíte fakt už úplně všude — i na hudebním webu).

Následuje “House of Glass” a to je temná píseň vyjadřující psychický zmatek. Jedna z těch písní, které mají zvuk jako byste neustále někam utíkali před nějakými svými úzkostmi, ale postupně zjišťujete, že jste závislí na tom utíkat a nikdy se nezastavit.

„It’s an illusion, this admiration
Of mutilation, my isolation“

“Love’s the Only Way” je oproti tomu sentimentální uklidnění. Jakoby Shultz znovu začal věřit v nevinnost lásky. V téhle písní a v následující závěřečné části alba se bohužel ukazuje, jaký je problém, že ačkoliv Cage the Elephant mohli mít jedinečnou příležitost nahrát dramatické album, které by šlo za hranu toho, co normálně hrají, šlo za ten obvyklý práh asi jako, když vystrčíte nos ze dveří a hned je zase za bouchnete. A to je špatná zpráva. Cage the Elephant se totiž očividně usadili v komfortní zóně natolik, že je z ní nedostanou ani osobní problémy a zlomené srdce.

“House of Glass” totiž třeba jde trochu za hranu toho, co Cage the Elephant dělají a podobně je to třeba s úvodní “Broken Boy”. Obě mají trochu děsivý zvuk jenže je to pořád takový dost zvláštní horror, kde namísto kuchyňských nožů používá vrah nože na máslo.

Když si vezmeme třeba “The War is Over”, která v sentimentální obhajobě lásky pokračuje, všimneme si, jaké má Shultz skutečně problémy přijít s texty, které by nějak rozvířily emoce. Stanovení jako:

„You can build your walls, love will tear it down
You can hide your heart inside a man-made house,”

si totiž poslechnete a řeknete si: „Hmm… Týpkovi se rozpadlo manželství, tak je z toho naměkko.” Jenže dále bohužel nic víc. K takovým slovům se bohužel nemůžete nijak přidat a nemůžete pochopit do detailů, jaké pocity skutečně Shultz cítil.

Cage the Elephant – Social Cues

Vydáno: 19.4.2019
Délka: 42:48
Žánry: Alternativní/Indie Rock, Pop/Rock, Post-Punk Revival, Garážový rock, Psychedelický rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Broken Boy, 2. Social Cues, 5. Skin and Bones, 6. Ready to Let Go, 7. House of Glass