RECENZE | Novinky: Bush s Black and White Rainbows vyrážejí dobývat Británii, podaří se jim to?

Stručná historie Bush

Bush patřili vždycky mezi vysmívané outsidery. Jejich první album Sixteen Stones vyšlo půl roku po smrti Kurta Cobaina, kdy se grunge začal pomalu zase stahovat z předních příček hitparád. Po smrti Cobaina jakoby grunge pomalu umíral. Původní Seattleská scéna začínala po roce 1994 působit unaveně a zdecimovaně. Jak rychle grunge vystřelil na vrchol, tak rychle zase padal. Skoro jakoby nedobytné mainstreamové hradby opět ukázaly, že pokud je dokáže dobít někdo z alternativní scény, nevydrží to příliš dlouho.

Hudební zlatokopové i pomalu stárnoucí generace X přivítali Bush s otevřenou náručí. Bush byli jemnější variantou původní drsné grunge scény. Byli to slušní hoši, kteří nejeli na drogách. V čele stál Gavin Rossdale, který vypadal spíše jako dívčí idol z romantických filmů než zpěvák špinavého grunge. V rodné Anglii sice okolo roku 1994 začínala propukat britpopová mánie, v USA ale grunge ještě nevyhasnul. Jen se tamnímu trhu potřeboval přizpůsobit. Bush byli v pravou chvíli na pravém místě.

Album Sixteen Stone doslova převrátilo americké obchody s CD naruby.

Gavin Rossdale se ale odmítl smířit s rolí představitele růžové verze grunge. K albu Razorblade Suitcase si přizval Steva Albiniho. Génia undergroundové post-hardcorové scény a uctívaný symbol alternativní scény. Člena kapely Big Black; producenta takových kultovních alb jako Surfer Rosa od Pixies, In Utero od Nirvany a Rid of Me od PJ Harvey.

Spojení tohoto uznávaného alternativního producenta s kapelou snažící se hrát popovou verzi grunge, vedenou playboyem, vyvolalo bouři posměchu nejen u novinářské části hudebního světa. U fanoušků nezávislé a alternativní hudby měli Bush definitivní utrum, pro znovu čistě popový mainstream začali být nepohodlní, a tak když se i do pásma fanoušků hledajících kompromis, začaly vkrádat nu-metalové kapely a elektro rockové kapely, prodeje desek Bush klesaly a klesaly. V podstatě takový neoficiální konec kapely na výslunní bylo vystoupení na festivalu Woodstock ‘99 před asi dvěstětisícovým publikem. Definitivní rána přišla v roce 2001, kdy kapelu opustil kytarista Nigel Pulsford.

Bush pokračovali ještě další rok v úmorném koncertování s Chrisem Traynorem. Pak se Gavin Rossdale rozhodl ukončit trápení a zvolil raději život manžela slavnější manželky Gwen Stefani (No Doubt) v Hollywoodu. Protože i za parných letních dnů Los Angeles se můžete nudit, Gavin se neúspěšně pokoušel založit pokračování Bush (kapelu Institut snad ani nemá cenu nějak uvádět, protože kromě písní v pár videohrách, toho moc nepředvedla), zahrál si v pár vedlejších rolí ve filmech (Constantine, Zoolander…) a snažil se nastartovat sólovou kariéru.

Gavin (s nadsázkou řečeno) zřejmě usoudil, že Gwen Stefani nemůže věčně platit jeho účty, a tak kolem roku 2010 začal spřádat plány na znovu obnovení kapely. Kapela se vrátila s původním bubeníkem Robinem Goodridgem a už před tím zaskakujícím kytaristou Chrisem Traynorem. Protože Gavin odjakživa psal všechny písně sám, usoudil že to stačí a jeho nová kapela se může vrátit pod jménem Bush.

Toť stručná historie Bush, která je bohužel v mnohém zajímavější než nové album.

Bush 1.0 a módní doplněk Bush 2.0

První album po návratu – Sea of Memories (2011) překvapivě hudební žurnalisté vesměs uvítali. Těžko soudit, zda jim jejich otloukánci už tak moc chyběli, že je nakonec přivítali zpět s jásotem. Možná to ale byla i taková nenápadná omluva za to, že k nim byli v minulosti dost tvrdí. Přes všechny své nedostatky, pokud se ohlédneme zpět, Sixteen Stone (1994) ani Razorblade Suitcase (1996), The Science of Things (1999) a Golden State (2001) nejsou vůbec špatná alba. Rossdale byl sice příšerný textař, i díky skvělým producentům se ale kapele podařilo vytvořit unikátní zvuk spojený s enormní energií a osvěžující přímočarostí. V té době ale zkrátka mnozí takové kafrání do původně undergroundového žánru neodpouštěli.

Když se kapela v roce 2011 vrátila, vyrazila dech svou zvukovou reformací. Skoro to znělo, jako by se vrátila úplně jiná kapela. Pokud se kapele vyčítalo, že až příliš spoléhá na již vymyšlené postupy umělecky talentovanějších kapel, noví Bush se snažili postavit kapelu úplně na nových základech.

Má to svou logiku – už nebyl rok 1994 a jejich početné dívčí publikum přibralo na věku i na kilech. Mají děti, manžely a plakáty jako za mlada si asi vylepovat ve svých pokojích nebudou. Pánská část publika zase nebyla zrovna připravena nasadit si potrhané džíny a vrhnout se na stagediving a moshpit jako za mlada. Bush se snaží držet krok s dobou a podle záběrů z koncertů, hlavně v Evropě jsou jejich fanoušci i mladšího data narození.

Problém nových Bush – přezdívejme je Bush 2.0 – je ten, že nová alba The Sea of Memories (2011), Man On the Run (2014) i současné Black And White Rainbows (2017) jsou spíše jakýmsi módním doplňkem k nejslavnějším kouskům těch starých Bush 1.0. Ať už je vám 20 nebo 40, pořád stejně nejvíce zbožňujete elektrizující, energetickou bombu “Little Things”; euforickou “Comedown”; památnou devadesátkovou baladu “Glycerine”, která tehdy Gavinem zpívaná v dešti z amfiteátru Red Rock naživo na MTV, přiváděla holky k šílenství; a nebo sexy rádiový rock “The Chemicals Between Us”. Dobře vidět je to na koncertech, kde setlistům pořád jednoznačně vládnou ty nejstarší pecky. Navíc s ohlédnutím zpět je poslech starých Bush trochu jako zažít kus devadesátých let. Jako zhudebněný kus tehdejší doby.

Doba je ale jiná a Bush se ji přizpůsobují se ctí. Bohužel obklopováni vymoženostmi doby, někdy zapomínají na poctivou muzikantskou práci.

Dvě vrstvy Bush a muž za oponou

Bush mají 2 vrstvy. První vrstva je ta povrchní, ve které sídlí všechny fanynky, uhranuté vzhledem frontmana. V druhé vrstvě jsou pak ti ostatní. Když se podíváte, do jejich fanklubů, pohybují se tam hlavně ženy. Mamky po čtyřicítce. Je jasné, že část těchto žen jsou typické bývalé náctileté fanynky, které budou obdivovat cokoliv Gavin Rossdale vytvoří, nehledšě na to, kdo je s ním zrovna v jejich oblíbené kapele. Druhá skupina lidí se pak v reakci na vývoj kapely trochu kroutí.

Je to daň za změnu zvuku. Se starým zvukem odejde i kus toho oblíbeného. Když v roce 2001 odešel Nigel Pulsford, odešel s ním i nekompromisní špinavý zvuk, který dodával kapele tah na bránu a zakrýval všechny skladatelské nedokonalosti svého frontmana. Nigel Pulsford byl jakýmsi mužem za oponou a nenápadným géniem, který ačkoliv není oficiálně podepsán na žádné skladbě, neviditelným písmem se do nich zapsal. Black and White Rainbows bylo vůbec první album, kde měl být Rossdale ponechán hlavně vlastním nejen skladatelským, ale i producentským schopnostem.

Produkce nenapraví neschopnost napsat pořádné písně, rozvod s Gwen Stefani ano

Možná se na novém albu ponořil do toho produkování tak, že zapomněl na psaní songů. Z nového alba to tak alespoň působí. Je nám předloženo 15 písní a z nich dobrá čtvrtina písní působí sice jako zmáknuté po producentské stránce, po skladatelské stránce ale působí nedotaženě – a to jak hudebně tak slovně. Kdyby bylo písní na albu ne 15, ale těch 9 nejlepších, album by najednou dostalo úplně jiný rozměr. Písně jako “The Edge Of Love”, která zní jako slabý odvar spojení “Letting the Cable Sleep” a “Out of This World”, by neměly na albu dostat prostor a raději na něm vůbec nebýt.

Hudebním géniem nikdy Gavin nebyl a už vůbec ne textařským géniem. Texty na Black and White Rainbows jsou však bolestivé, jako snad nikdy předtím. Slovní obraty jako: “There she goes / sister Rose” zní jako parodie písně od Weird Al Yankovice. Na druhou stranu Gavin neztratil svůj cit pro jazyk a používá pořád slova, která pěkně zapadají do hudby. Umí pořád taky v textech pořád předkládat živé obrazy, a tím naopak textařské body zase vrátit na svou stranu. Když třeba v “Sky Turns Day Glo”, předkládá vizi:

“The polar bears are weeping
It’s hard to fix the hole
…
Earth keeps burning
diggin your planet graves,”

když už nic, alespoň to připomíná ty dobré momenty textů Bush, jako je třeba píseň “Disease of the Dancing Cats” z The Science of Things (1999) o ekologické katastrofě v přístavu, po které začaly kočky doslova tancovat.

Ačkoliv rozvod s Gwen Stefani byl jistě malou osobní tragédií, v Gavinovi alespoň vzbudil v albech Bush 2.0 spící textařskou múzu, kdy měl problém najít zajímavá témata písní. Jen to zpracování pokulhává.

Oproti minulému albu Man On the Run (2014) se vážně poměrně razantně zlepšila produkce. Přitom minulé album koprodukoval třeba i držitel Grammy Nick Raskilinecz (Foo Fighters, Deftones, Evanescence…). Album se ale rozpadalo jako dům reálné vlikosti postavený z kostiček lega. Elektronické disko efekty zněly totálně mimo a nevhodně použité. Kapela se nyní s elektronikou lépe sblížila, a i když je to ještě na míle daleko od dnešních indie rockových kapel, na Black and White Rainbows slyšíme jednoznačné zlepšení. Škoda že při pilování produkce se trochu pozapomnělo na samotné skládání písní. Udělat zvuk moderní, je sice i u původně post-grunge kapely fajn, jenže musí existovat pevný materiál, na který se moderní obal omotá.

Největším průšvihem alba je smutný fakt, že neobsahuje žádný vyložený hit. The Sea of Memories má “The Sound of Winter”, Man On the Run “The Only Way Out”. O tuto roli by se na Black and White Rainbows mohlo ucházet “Lost In You”. V refrénu ji ale dojde dech a místo toho, aby zařadila tvrdé kytary, které by písni nakoply, volí raději úskok od původního stylu a zařadí zpátečku. S refrény je to vůbec problém. Když se objeví velmi nadějně znějící sloka – “Mad Love”, refrénem ve stylu Avril Lavigne se vše zkazí.

Alespoň je ale co poslouchat po celou dobu alba. V minulém Man on the Run Bush vystřleli náboje už před devátou písní z celkových 14. Tady můžeme najít nejsilnější část alba počínaje devátou “The Beat of Your Heart”, konče dvanáctkou “Ravens”, ve kterých se vyváženě mísí nové proudy kapely se starými. Pořád by ale bylo co redukovat.

V minulých albech nových Bush 2.0 se také celé skupiny písní musely odzývat. Tady baví většina. I když někdy zní některé vložky podivně – jako nečekaná španělština v refrénu “Toma Mi Corazon” – album rozhodně není žádný uspávací soundtrack – tak jak je to u zástupů současných alternativních kapel.

Jestli mají něco Bush 2.0 společného se starými Bush 1.0, pak je to řízení se heslem ze staré dobré školy: “Lepší jakákoliv reakce než žádná reakce.”

Bush se tímhle heslem řídili vždycky a tuhle kapelu definuje naprosto přesně. Člověk prostě musí najít k tomuto přístupu sympatie. Zvláště když dnešní hudební scéna je plná snadno zapomenutelných kapel, které se bojí jakkoliv vylézt z análních otvorů svých hipsterských fanoušků.

Tihle rytíři s kytarami ze staré školy možná někdy působí jako ze staré školy. Jejich skoro až legračně hrdinský přístup, s jakým stojí na pódiu a zpívají své písně na 4 akordy, jakoby na nich stál světový mír, je ale v mnohém stokrát sympatičtější než nemastné – neslané umělecké orgie kapel, snažících se marně vytvořit nový hudební žánr.

Gavin Rossdale je v současné době jeden z porotců v britském The Voice (v ČR známe pořad jako Hlas ČeskoSlovenska). Album se dočkalo parádní reklamy, když Bush zahráli úvodní “Mad Love” v přímém přenosu téhle vysoce sledované pěvecké show. Je jasné že načasování vydání alba není náhodné. Bush teď konečně mají šanci dobít své původní ostrovy. Těžko odhadovat, jestli britské publikum s vytříbeným vkusem dají Bush druhou šanci. Přímou kytarovou hudbu teď ostrovy postrádají. Kliše v podobě závěrečné věty “Bush by si to za Black and White Rainbows zasloužili”, následovat nemůže. Nemůžeme ale ani jednoznačně říct, že by si to za Black and White Rainbows nezasloužili.

Bush – Black and White Rainbows

Vydáno: 10. březen 2017
Délka: 57:42
Žánr: Alternative Rock, Post-Grunge
Rozhodně musíte slyšet:  4. Lost In You, 9. Beat of Your Heart, 11. Ray of Light, 12. Ravens