Recenze | Novinky: Cloud Nothings vydávají za pomocí perfektní kytarové produkce své nejvíce energické album Last Building Burning

Cloud Nothings z Ohia přicházejí po překvapivě uklidněném albu Life Without Sound vydaném minulý rok s albem dalším, které perfektně vyvažuje jejich agresi i  popové choutky. Spojení americké alternativní hudby s vlivy britského punku slibují vždy skvělý poslech. Zvláště, když je producentem někdo jako Randall Dunn, který umí přetvořit zvuk zkreslených kytar v něco daleko většího, co vytváří jedinečnou atmosféru.

Právě album Last Building Burning Cloud Nothings je totiž krásným příkladem, jak může producent odvést více než dokonalou práci, co se týče zvuku kytar. Nápady kapely se nepodařilo přenést do záznamu na 100%, ale na ještě více. Všechny písně mají určitou atmosféru drsné krajiny. Totéž se ostatně dá říct naopak o drsných hlasivkách, se kterými jsou zkreslené i v ozvěnách znějící kytary Cloud Nothings v určitém spojení.

Někdy to bohužel zní, jakoby některé současné kapely ani nechtěly být slavné. Jakoby se zalekly, že jich někdo bude nálepkovat jako popové a je škoda, že jakmile se album tak parádně rozjede pomocí hvězdných skladeb “On An Edge”, “Leave Him Now” a “In Shame”, pak ho Cloud Nothings rozředí nesmyslně dlouhým a pomalým desetiminutovým předělem s názvem “Dissolve”. To sice určitě nezní vyloženě špatně a netroufl bych si ho označit za nudnou skladbu, kam se ale hrabe na úvod alba!

Nejnadějnější začátek alba poslední doby

Nejprve se ale spustí zběsilá smršť korespondujïcí s názvem “On an Edge” (na hraně). Po smršti křiku do mikrofonu a hudební špíny přijde však i prostor na opatrnou přívětivost, na což navazuje následující “Leave Him Now”, kdy frontman Dylan Baldi změní hlas tak, že to skoro zní, jakoby jí zpíval někdo jiný a sebevědomě vede melodicky silnou píseň, která přivádí zpět punkového ducha Ramones, ale zároveň je v tom melodičnost power popu.

Kytary zní perfektně a svými zvonivými i zkreslenými tóny rozšiřují atmosféru písně. V drsnějším tónu pokračuje “In Shame”, která ale následně předvede melodický stadionový refrén:

“They won’t remember my name
I’d be alone in the shame”.

Znovu je potřeba vyzvednout nejen produkci, která je v těch pravých chvílích umírnění a strohá, či naopak ještě povzbuzuje skučení zpětné vazby kytary, zatímco zpěvák s mimořádným nasazením řve do mikrofonu. Jindy ale přidá detail zmodulovaného hlasu a podpoří předehru před posledním refrénem.

Pak přijde vůbec nejambicioznější song alba — “Offer an End”, ve kterém kapela dosáhne svého absolutního vrcholu nasazení. Pak se ale přece jen vše o něco rozředí. Na jednu stranu je to ukázka kreativity kapely, kterou se vymykají z řadových garážových kapel, kteří sotva udrží tempo, hrají jen power akordy dvěma prsty a všechny nesrovnalosti řeší ještě větším tempem, intenzitou a hlukem.

Když si Cloud Nothings více hrají, je to roztahané a experimentální

Na stranu druhou, “The Echo of the World” a “Dissolution” jsou poklesem v porovnání s tou parádní první částí alba. Je každopádné zábavné poslouchaty jak v rámci 2. až 3. minuty kapela dokáže střïdat drsnost i optimistickou melodičnost. Mezi 3. a 4. minutou “Dissolve” následuje zajímavý, trpělivě dlouhý předěl, ve kterém slyšíme jezdit paličky po činelech, ozývat a zase zeslabovat zpětnou vazbu. Mezi 5. a 6. minutou předěl stále trvá a paličky začnou létat jako splašené také po blánech bubnů. V jeden moment se dokonce ozve najednou znenadání zpět na vazba tak silně, až musíte urychleně sáhnout po hlasitosti a stáhnout ji na menší úroveň.

Pak se okolo minuty osmé vše rozjede a jako skvěle namazaný stroj to šlape kupředu a pak v minutě deváté neustále zrychluje jako splašený kůň. V minutě 10 se poprvé po více než 7 minutové mezihře ozve zpěv a opět se jedná o nepřívětivý řev.

Na “So Right, So Clean” opět vokály silně připomínají nějakou drsnější verzi Ramones, hlavně ale můžeme slyšet Cloud Nothings v o něco pomalejší a křehčí podobě, ve které nejsou k zahození, avšak ani k takovému jásání, jaké může způsobit úvod alba.

Následuje poslední “Another Way of Life”, která přivede opět zpět ducha první melodické poloviny a snaží se na ní navázat, ačkoliv byla přerušena více experimentální částí, ve které přece jen Cloud Nothings, poté co nás nechají namlsat, si vedou dobře, jenže ne mimořádně dobře, jako v úvodu.

Cloud Nothings – Last Building Burning

Vydáno: 22. 10. 2018
Délka: 35:38
Žánry: Noise Rock, Post-Hardcore, Alternative/Indie Rock, Power Pop,, Punk Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. On An Edge, 2. Leave Him Now, 3. In Shame, 4. Offer An End, 8. Another Way of Life